Kauza serveru Hunterbrook odhalila nesrovnalosti v dokumentech a veřejných příslibech firmy Czechoslovak Group nejbohatšího Čecha Michala Strnada. Akcie CSG pak na burze okamžitě začaly padat o desítky procent. K dokreslení problémů, které skupina má, američtí novináři použili i citace z textů, na kterých spolupracovala investigace.cz.

Czechoslovak Group Michala Strnada není schopna vyrábět tolik munice, kolik deklarovala při lednovém vstupu na amsterodamskou burzu. Zjistil to americký investigativní server Hunterbrook. Po zveřejnění jejich zjištění se akcie CSG výrazně propadly.

Investoři si podle webu Hunterbrook koupili mnohem větší neznámou, než se dosud zdálo. Strnad je obchodník se zbraněmi, který munici ve větší míře přeprodává, než vyrábí. Do portfolia CSG patří i dceřiná společnost ve Španělsku, na kterou NATO uvalilo sankce pro možné korupční praktiky. Ve firmě CSG navíc zůstává významný menšinový vlastník, který disponuje „mimořádnými právy“ a pomyslným Damoklovým mečem nad finanční rozvahou společnosti.

Interní materiály prezentují CSG jako přímého konkurenta německého muničního gigantu Rheinmetall. Analýza Hunterbrooku odhaluje, že drtivá většina tržeb společnosti z munice nepochází z výroby granátů, ale z jejich přeprodeje.

Munice tvořila loni dvě třetiny tržeb CSG a byla hlavním motorem zvýšení jejího odhadovaného zisku. Interní materiály firmy ukazují současnou kapacitu výroby velkorážní munice na úrovni 630 tisíc nábojů ročně. Vyplývá z nich také, že osmdesát procent produkce CSG tvoří munice ráže 155 mm, což je nejžádanější dělostřelecká munice podle standardu NATO.

To by znamenalo, že CSG vyrábí půl milionu nábojů ročně, což by ji řadilo do stejné ligy jako Rheinmetall. Novináři ale upozorňují, že „výroba“ není totéž jako „výrobní kapacita“ a CSG možná této nejednoznačnosti ve svých propagačních materiálech využívá. Když Hunterbrook požádal CSG o objasnění, zda skutečně dokáže vyrobit kolem 500 tisíc nábojů ráže 155 mm, společnost odmítla odpovědět – s tím, že nezveřejňuje kapacitu podle typu munice.

Co jsme o CSG napsali v minulosti?

Hunterbrook svou analýzu opřel i o starší analýzy a investigativy médií z České a Slovenské republiky. Profil CSG dotváří i za pomoci zjištění redakce investigace.cz. Server Hunterbrook investigaci.cz cituje, aby doložil, že Michal Strnad i jeho otec Jaroslav měli vybudované pevné vztahy uvnitř české i slovenské politiky.

Strnad byl dárcem bývalého prezidenta Miloše Zemana a podle našich zjištění se na Zemanově volební kampani v roce 2018 podílel významným dílem – od Michala Strnada pocházely dvě třetiny všech příspěvků.

Víc o tomto tématu si můžete přečíst tady:

Přečtěte si

Válečný milionář: Jak hlavní sponzor Zemanovy kampaně vtrhl do balkánských muničních skladů

Hunterbrook upozorňuje i na další zjištění redakce investigace.cz. Strnad podle všeho v únoru 2024 nabídl české vládě dělostřelecké granáty ráže 155 mm za 3 200 eur za kus. Přibližně ve stejnou dobu nabídl turecký výrobce společnosti Excalibur Army prodej obdobných granátů M107 za 2 500 eur za kus. Strnad tedy prodal českému státu munici s třicetiprocentní přirážkou.

Víc o tomto tématu si můžete přečíst tady:

Přečtěte si

Pochybnosti i uznání. Česká muniční iniciativa čelí kritice, Ukrajině ale pomáhá

O CSG Strnada jsme psali i zde:

Jak si Jaroslav Strnad, zakladatel CSG, zakoupil dvě makedonské továrny na dělostřeleckou munici za směšné nízké ceny, a to prostřednictvím politiků a bezpečnostních služeb:

Přečtěte si

Výkup balkánských továren

Jak Jaroslav Strnad nakoupil vrtulníky od německé policie a přeprodal je maďarské policii za trojnásobnou cenu:

Přečtěte si

Dražší, ale nablýskané. Czechoslovak Group přeprodala Maďarům staré vrtulníky za trojnásobnou cenu

Jak CSG dodala houfnice Dana ázerbájdžánské armádě – navzdory doporučením OSN, EU a OBSE:

Přečtěte si

České zbraně v Ázerbájdžánu I: Jak se z podvozku stalo dělo

Jak funguje obchod s vojenským materiálem a jak toho využívá CSG:

Přečtěte si

České zbraně v Ázerbájdžánu II: Ministerská mlha

Jak CSG dodává předražené granáty na ukrajinskou frontu:

Přečtěte si

Zbraně pro Ukrajinu – zlatý důl byznysu i korupce

Přehled munice dodávané do Ukrajiny, včetně té od CSG:

Přečtěte si

EU a zbraně pro Ukrajinu: Realitou nepodložené sliby

Jak Strnad údajně podplácel slovenské orgány:

Přečtěte si

Slovenská firma z impéria zbrojaře Strnada je podezřelá, že dávala milionové úplatky

The post Český zbrojař CSG v krizi: Ázerbájdžán, Balkán, stará munice a Zeman appeared first on investigace.cz.

„Organizace spojených národů pro mě nikdy nic neudělala.“ Tak americký prezident Donald Trump vysvětlil, proč zakládá vlastní mírovou organizaci. A co on naopak dělá pro svět a mír, ukazuje výběr státníků, které do své Rady přizval mezi prvními. 

Rada míru měla původně dohlížet na mírovou obnovu Pásma Gazy. Její působnost se ale rozšířila daleko za původní ambice a řešit bude i další válečné konflikty a světový pořádek. Spolu s pozvánkou do Rady míru rozesílal Trump i žádost o miliardový členský poplatek (přes dvacet miliard korun) za stálé členství, splatný po třech letech. Tyto peníze měly být vynaloženy právě na obnovu válkou zničené Gazy. Jenže zmínka o Gaze ze zakládacího dokumentu v poslední verzi zmizela.

Donald Trump se ujal role doživotního předsedy Rady a oslovil dalších šedesát dva zemí a například i papeže s pozvánkou, aby se stali členy. To, nakolik o fungování Rady rozhoduje, dokumentoval například tím, že po konfliktu s kanadským premiérem pozvánku pro Kanadu zrušil.

Z pozvaných zemí podepsala členství zatím méně než polovina, konkrétně dvacet sedm. Oproti tomu dalších dvacet pět zemí, a to včetně České Republiky, se ještě definitivně nevyjádřilo. Devět evropských zemí (Norsko, Itálie, Španělsko, Německo, Švédsko, Irsko, Slovinsko, Velká Británie, Francie) členství odmítlo. Pozvánku dostaly jen dvě africké země, a to Egypt a Maroko. Důvodem může být, že Donald Trump dlouhodobě považuje africké země za „shitholes“.

Mezi prvními zeměmi, které členství v Trumpově Radě míru potvrdily, jsou země s pošramocenou pověstí, zejména co se týká právě míru nebo lidských práv. Níže následuje jejich nereprezentativní výběr založený na tom, zda už jsme o nich jako redakce investigace.cz psali.

Ázerbájdžán: korupce, porušování lidských práv a útoky na svobodná média

Dokumenty za svoji zemi podepsal mezi prvními například prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev. Ten je ázerbájdžánským prezidentem přes dvacet let. Funkci zdědil po svém otci Hejdaru Alijevovi. Alijevové vedli mnoho let krvavou válku s Arménií o Náhorní Karabach. Teprve loni podepsaly Arménie a Ázerbájdžán za asistence Donalda Trumpa mírovou dohodu.

Režim prezidenta Alijeva tvrdě potlačuje svobodná média i politickou opozici. Ilhamova žena Mehriban Alijeva zastává funkci viceprezidentky a spolu s dětmi a dalšími příbuznými ovládají většinu státních firem, z nichž tunelují stamiliony dolarů. Ty pak utrácejí za nemovitosti v Praze či Karlových Varech, luxusní zboží nebo s jejich pomocí korumpují evropské státníky.

Království Bahrajn: mučení a špehování lidí

Podle lidskoprávní organizace Human Rights Watch je v Bahrajnu mučení běžnou součástí justičního procesu. Političtí oponenti a režimu jinak nepohodlní lidé jsou „násilně mizeni“. Vláda Bahrajnu navíc své obyvatele masivně sleduje prostřednictvím špionážní techniky.

V roce 2011 vypovídaly před speciální Bassiouniho komisí, která vyšetřovala incidenty během povstání v roce 2011, desítky bývalých politických vězňů z Bahrajnu o mučení, během kterého jim věznitelé ukazovali přepisy e-mailů a sms konverzací. Společnost, která spyware implementovala, měla pobočku stejného názvu v Česku. Dnes se firma jmenuje Datafusion Systems.

Izrael: premiér s mezinárodním zatykačem

Premiér Izraele Benjamin Netanjahu vyjádřil vůli stát se členem Rady míru, nicméně na podpisovou ceremonii do Davosu raději poslal svého zástupce. Mezinárodní trestní tribunál na něj totiž vydal mezinárodní zatykač kvůli podezření z páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Netanjahu se obával, že by ve Švýcarsku mohl být zatčen a vydán ke stíhání.

Bělorusko: diktátor, který se bojí vycestovat

Podobně na tom byl i „poslední evropský diktátor“ a spojenec Vladimira Putina, běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Přestože chce k Radě míru připojit Bělorusko, poslední evropskou zemi, kde ještě platí trest smrti, do Davosu podepsat dokumenty nepřiletěl. I on se obává, že by mohl mít v zahraničí problémy.

Bulharsko: offshory

Bulharsko má v Radě míru hned dva zástupce. Jedním je Bulharsko jako členská země, druhým je šéf výkonné rady pro Gazu pod Radou míru Nikolaj Mladenov. Ten na sebe přitáhl pozornost v souvislosti s novinářským projektem Pandora Papers, tedy únikem dvanácti milionů dokumentů z právní kanceláře Mossack Fonseca, která klientům spravovala jejich zdánlivě anonymní offshorové finanční struktury. Z dokumentů vyplývá, že Mladenov si pár dní po nástupu na diplomatickou pozici v OSN v roce 2013 založil offshorovou firmu. Podle něj tato firma nikdy nebyla aktivní, udržoval si ji ale za poplatek 600 USD až do roku 2018.

Maďarsko: záchranná mise pro sankcionovaného spojence

Maďarsko bylo první členskou zemí EU, která se přihlásila ke členství v Radě míru.* Ale i Viktor Orbán má potíže s mezinárodním právem, a to dost zásadní. Dohodl se totiž s mužem, který figuruje na americkém sankčním seznamu, že ho zachrání, aby nemusel do vězení. Jde o Milorada Dodika, který usiluje o odtržení Republiky srbské od Bosny a Hercegoviny, který čelí nejenom americkým a britským sankcím, ale i obviněním z korupce a podpory Ruska.

Bosna a Hercegovina roku 2023 Dodika obžalovala za to, že podepsal kontroverzní zákon, že se Republika srbská nebude řídit verdikty celostátního ústavního soudu ani samotného vysokého představitele OSN. Na konci loňského února ho prvoinstanční soud uznal vinným a uložil mu nepodmíněný trest jednoho roku vězení a šestiletý zákaz působení v politice.

Pokud by musel rovnou nastoupit do vazby nebo vězení, mělo ho speciální maďarské policejní komando vysvobodit a vyvézt do bezpečí v Maďarsku.

Právo Šaría: násilí na ženách a trest smrti

​​Pákistán, Katar i Saúdská Arábie byly mezi prvními zeměmi, které se staly členy Trumpovy Rady míru. Všechny tyto státy mají v trestním zákoníku zakomponováno právo šaría, tedy náboženské právo nadřazené sekulárnímu. V jeho rámci je běžné domácí násilí na ženách. Odhaduje se, že například v Pákistánu zemře v důsledku domácího násilí více než pět tisíc žen ročně. Ve těchto zemích navíc platí trest smrti. Ve Spojených arabských emirátech byl podle zákona až do roku 2020 vykonáván ukamenováním.

Podle prohlášení Donalda Trumpa na sociální síti TruthSocial jde o „nejprestižnější radu leaderů, jaká kdy byla kdekoli a kdykoli sestavena“. Plány s Pásmem Gazy, kvůli kterým celá rada původně vznikla, se ale v mezidobí rapidně změnily. Po Trumpově vystoupení v Davosu nabývá projekt záchrany Gazy jasnějších obrysů.

Vizualizace, které získal deník Washington Post, ukazují, že jde o vybudování Gaza Riviéry s tím, že původní palestinské obyvatelstvo bude „dobrovolně přesídleno“ a území bude v majetku amerického svěřenského fondu.

Autorka textu: Pavla Holcová

*Edit (31. 1. 2026): V původním textu jsme uvedli, že Maďarsko je jedinou členskou zemí EU, která přijala pozvánku do Rady míru. Ve skutečnosti bylo Maďarsko první členskou zemí EU, která se ke členství v Radě míru přihlásila. Za nepřesnost se omlouváme. 

The post Diktátor, možný válečný zločinec i korupčník. Kdo jsou hlavy zemí, které jako první přijaly členství v Trumpově Radě míru appeared first on investigace.cz.

Končící rok 2025 měl být pro ruské kriminální podsvětí zlomový. Čerstvě osvobozený vor číslo jedna Šakro Molodoj (Mladý) měl ukončit dlouhotrvající spory mezi mafiánskými klany a sjednotit ruské kriminální podsvětí. Nestalo se. Střety a vraždění pokračovaly. Investigace.cz ruské podsvětí dlouhodobě sleduje, včetně jeho výrazných českých stop.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Na jaře 2024 z ruského vězení předčasně propustili hlavního ruského vora v zakoně, tedy představitele nejvyšší kasty ruské mafie, Zacharije Kalašova, známého v kriminálním prostředí jako Šakro Molodoj. Ve vězení strávil osm let. Na okamžik jeho osvobození netrpělivě čekal celý vorovský svět. Do doby Šakrova návratu na svobodu, původně až v roce 2026, bylo totiž pozastaveno „korunování“ nových adeptů na status vorů v zakoně. Jejích celkové množství v současné době činí necelých 400 lidí. 

„Z celkových 398 vorů v zakoně si 38 odpykává trest v ruských trestaneckých koloniích. Na svobodě se pohybuje nejvýše necelá dvacítka. Většina je v Moskvě, ale někteří – stejně jako dřív – zůstávají v regionech. Ostatní jsou v zahraničí, nejčastěji v Turecku, na Kypru, v Polsku, v Černé Hoře a v Itálii,“ říká Lilija Harina, redaktorka serveru PrimeCrime, který se věnuje organizovanému zločinu, pro ruský list Komsomolská pravda. 

Šakrova role byla však mnohem podstatnější.

Přečtěte si

MAFIE: 3. díl – Ruská mafie, část první: Divoká Praha

Šakro mírotvorce

Těsně před začátkem ruské invaze do Ukrajiny, v první půlce února 2022, zveřejnil Šakro Molodoj „progon“, tedy poselství vorovskému světu, v němž vyzval kriminální autority, aby ukončily válku vorů, která trvala posledních čtrnáct let. Podle jeho slov toto kruté a krvavé soupeření hrozilo vyhlazením celé ruské mafie. Výzva k ukončení sporů se týkala zejména konfliktu mezi dvěma hlavními postsovětskými klany vorů – jezídským klanem vzniklým pod vedením Aslana Usojana, známého jako Děd Chasan, a gruzínským klanem Oniani–Džangveladze.

Šakro Molodoj byl blízkým spolupracovníkem zmíněného Děda Chasana a v jeho zastoupení řídil byznys ve Španělsku až do roku 2006, kdy byl zadržen ve Spojených arabských emirátech a předán španělské policii. Gruzínské úřady, které Šakra v nepřítomnosti odsoudily k 18 letům vězení, následně požádaly Španělsko o jeho vydání do Gruzie. Španělsko žádosti vyhovělo.

Mezitím v Rusku vrcholila válka mezi klany a Děd Chasan padl za oběť svým nepřátelům. V roce 2013 byl zastřelen, když vycházel z moskevské restaurace. V ruském kriminálním podsvětí tak okamžitě vzniklo vakuum a Šakro se nabízel jako Chasanův přirozený nástupce. Toho si byl dobře vědom i Kreml, který se snaží ruské podsvětí ovládat a využívat.

V roce 2014 se Šakrovi právníci odvolali k vyšší instanci a plánovaná extradice byla zrušena. Místo toho byl Šakro vrácen do Ruska, kde ho vzápětí propustili. O dva roky později ho však ruské úřady znovu zadržely kvůli vydírání a odsoudily k necelým deseti letům vězení. Na svobodu se tedy měl dostat v roce 2026.

Přečtěte si

Šéf ruské mafie má za úkol vyhrát válku Ruska proti muslimským radikálům, Západ ho nezajímá, míní odbornice na ruské věznice Romanova

Oficiálním důvodem dřívějšího Šakrova propuštění měly být zdravotní potíže 72letého „vora“. Skutečný důvod byl však podle odbornice na ruské vězeňské prostředí Olgy Romanovy z organizace Rusko za mřížemi jiný. Šakro totiž po celou dobu přítomnosti ve vězení řádně spolupracoval s ruskými úřady. Po únoru 2022 se nevyjadřoval proti válce v Ukrajině a ani neodrazoval další vězně od narukování do ruské armády, jak by od něj jiní vorové čekali. 

Pro osvobození Šakra byl i další důvod. Po teroristickém útoku v moskevské koncertní síni Crocus City Hall v roce 2024 začala stoupat poptávka Kremlu po vytěsnění islámské větve organizovaného zločinu z Ruska. Šakro měl sehrát významnou roli v potlačení konkurenčního proudu podsvětí a v centralizaci moci ve světě mafie na postsovětském území. K tomu však podle Olgy Romanovy nedošlo. Vorovský svět zůstává i nadále rozdrobený a plný vzájemně soupeřících kriminálních uskupení.

Přečtěte si

MAFIE: 4. díl – Ruská mafie, část druhá: Rozděl a opanuj Evropu

Moskva–Baku

Tlak na Šakra nebyl ani zdaleka jedinou intervencí Kremlu do vorovského světa. V létě 2025 ruské úřady zadržely devětapadesátiletého ázerbájdžánského „vora v zakoně“ Vagifa Sulejmanova, známého jako Vagif Bakinskij. Na ruském internetu koluje video z jeho zadržení: policista se muže, který leží na zemi tváří dolů, ptá, zda je vor. „Na takové dotazy neodpovídám,“ říká Sulejmanov.

„Ázerbájdžánci mají celkem, s odřenýma ušima, 12 vorů v zakoně, přičemž většina z nich sídlí v zahraničí. Někteří jsou na seznamu hledaných osob a žijí mimo zákon, skrývají se zároveň před policií i před nájemnými vrahy,“ konstatovala redaktorka serveru PrimeCrime v rozhovoru pro lenta.ru.

Mezi prominentní ázerbájdžánské vory, kteří v současnosti žijí v Turecku, patří Namik Salifov, bratr nechvalně proslulého ázerbájdžánského vora Gulího, zavražděného v roce 2020. Z jeho okruhu pochází i kriminálník, jenž aktivně usiloval o status vora, Polad Omarov. Toho předloni zatkli v České republice na žádost USA. Letos americký soud Omarova a jeho spolupachatele odsoudil k 25 letům vězení za pokus o vraždu íránské lidskoprávní aktivistky.

Vagif Sulejmanov, stejně jako další zadržený ázerbájdžánský vor Zaur Šipilov, patří ke dvěma ze tří etnicky ázerbájdžánských vorů, kteří působí výhradně v Rusku. Sulejmanov byl „korunován“ v roce 2001, a má tedy pětadvacetiletou vorovskou „stáž“. V Moskvě žije už od 80. let a podle zdrojů PrimeCrime má blízko k vysoce postaveným politikům. V duchu staré školy vorů nemá rodinu ani děti. Podobně jako většina vorů staré generace byl Sulejmanov opakovaně trestně stíhán za krádeže a držení drog. Podle údajů PrimeCrime byl spolupracovníkem i Děda Chasana, který byl zavražděn v roce 2013.

Zadržení ázerbájdžánských kriminálních autorit proběhlo na pozadí vyostření vztahů mezi Moskvou a Baku. Podle odborníků bylo zadržení vorů odvetou Moskvy za nepřátelské chování Baku vůči Kremlu. Ke zhoršení vztahů mezi státy došlo hlavně po sestřelení ázerbájdžánského civilního letadla ruskou armádou v prosinci 2024. 

Podle redaktorky PrimeCrime se postavení vorů v Rusku často odvíjí od zahraniční politiky státu, a proto se ruské úřady snaží mít vory pod kontrolou: „Dnes jsou všichni vorové pod dohledem a na každého se najde háček, na který ho lze v případě potřeby rychle chytit.“

Vorové a Kreml

Podle Olgy Romanovy trvá symbióza ruského státu a organizovaného zločinu již delší dobu. „Ke srůstání kremelských zájmů a organizované mafie došlo už dávno – vzpomeňme na působení Šakra ve Španělsku, kdy měl vazby jak na zločince, tak na politiky.“

Další příklad úspěšné spolupráce Kremlu a organizovaného zločinu popsala investigace.cz v rámci mezinárodního projektu „Drazí krajané“, založeného na analýze uniklých dat kremelské nadace Pravfond. Informace se týkaly také již zmiňované karlovarské restauratérky gruzínského původu Asmat Šanavy. Šanava má rozsáhlé vazby na ruské vory v zakoně a ruský stát ji opakovaně oslovil: měla vyjednávat o vydání ruského hackera z české vazby do Ruska nebo zajistit financování právníků pro šéfa krymské separatistické jednotky Alexandra Frančettiho.

Přečtěte si

Drazí krajané: Asmat Šanava z Karlových Varů řeší problémy ruského organizovaného zločinu i ruského státu

Vazby vorů na Kreml mají i další podobu. Nejbližší spojenec Meraba Džangveladzeho, Taro Oniani, letos slavil. Jeho syn Buba Oniani se podle zdrojů PrimeCrime oženil s dcerou ruského oligarchy uzbeckého původu Iskandera Machmudova. Podle PrimeCrime se Buba, na rozdíl od otce, věnuje legálnímu podnikání: vystudoval v Anglii a působí jako obchodník s palivy. Onianiho klan tak znovu zpečetil vazby na ruskou oligarchii – a nepřímo i na mocenské kruhy kolem Kremlu.

Vražda v Tbilisi

Vzájemná závislost ruského podsvětí a Kremlu však neznamená, že by vorové přestali žít vlastním životem – životem násilí a zločinu, v němž si mezi sebou dál vyřizují účty.

V polovině roku 2025 rezonovala ve světě vorů zpráva o vraždě gruzínské „šedé eminence“ Levana Džangveladzeho. Byl pravou rukou svého bratra Meraba Džangveladzeho, který patří k nejvlivnějším vorům v zakoně v celém postsovětském prostoru i v zahraničí.

Na rozdíl od svého bratra se Levan Džangveladze věnoval legálnímu podnikání a neměl ve vorovském světě žádný oficiální status. Řídil aktivity vyžadující finanční i právní odbornost, včetně budování schémat praní peněz. Jeho vliv se neomezoval pouze na Rusko a Gruzii – sahal i do dalších postsovětských zemí, do Evropy a na Blízký východ.

Zatímco Merabovi byl kvůli jeho kriminálnímu statusu vstup do Ruska zapovězen, Levan se mohl volně pohybovat a udržovat kontakty se zahraničními partnery. Před zákonem byl bezúhonný. Krátce před smrtí přicestoval ze zahraničí do Tbilisi, kde byl zavražděn přímo uprostřed hlavní ulice města.

Leval zanechal stopy i v Česku. Od roku 2010 do roku 2022 měl českou firmu Violeta trade, s. r. o., která sídlila na karlovarské adrese gruzínské restaurace Pirosmani. Tu vlastní již zmíněná Asmat Šanava. Na adrese téže restaurace sídlí také firma zapsaná na děti Meraba – Lanu a Georgiho.

Dva měsíce po události se v Itálii sešel suchumský klan pod vedením Meraba a Tara Onianiho. Schůzky se podle zdrojů PrimeCrime virtuálně zúčastnil i Šakro Molodoj. Důvodem svolání takzvané schodky – tedy shromáždění vorů – měla být diskuze nad plánovanou pomstou za vraždu Levana Džangveladzeho.

Šéf klanu Merab údajně přislíbil udělení vorovského statusu tomu, kdo dopadne objednatele: odměnou měly být „jejich hlavy“. Za jednoho z nich byl podle kmotrů i vyšetřovatelů považován gruzínský „kmotr“ Georgij Džihadze, kterého shodou okolností na zmíněnou italskou schodku nepozvali.

Lze tak očekávat, že v novém roce dojde k dalším vraždám z pomsty a rozběhne se další kolo války mezi mafiánskými klany. „Podle zákonů zločineckého světa se musí Merab pomstít. Zda na to bude mít ještě sílu, ukáže čas. Jedno je ale jisté: jeho nepřátelé se jen tak nezastaví — živý Merab je pro ně příliš nebezpečný. Ve vorovském světě zraje krveprolití,“ shrnula Lilija Harina. 

The post Ruská mafie v roce 2025: válka vorů v zakoně vrcholí, Kreml je využívá ke svým operacím appeared first on investigace.cz.

Podle arménského novináře Harutjuna Mansurjana začíná ráno obyčejného Arména tím, že sahá po telefonu a otevírá sociální sítě premiéra Nikola Pašinjana. „Jsou věci, o kterých je ostuda vůbec mluvit. Každý den nový skandál. Každý den si říkáte, že už to nemůže být absurdnější – a přesto to pokračuje,“ říká novinář. Napětí v zemi vygradovalo koncem letošního června, kdy premiér oznámil, že policie zmařila pokus o státní převrat. Následovala vlna zatýkání – za mřížemi skončilo nejméně deset osob, převážně z řad duchovenstva. Mezi zadrženými je i arcibiskup a patriarcha Arménské apoštolské církve, ale také ruský miliardář Samvel Karapeťan, vlastník největší arménské energetické společnosti.

V posledních dvou letech se geopolitická orientace zemí na Kavkaze mění ze dne na den. Kam dnes podle vás směřuje Arménie – na Západ, nebo na Východ, tedy směrem k Rusku?

Řekl bych, že na Západ. Ale ne vždy tomu tak bylo. Zlom přišel během války v Náhorním Karabachu v roce 2020. Do té doby většina arménské společnosti vnímala Rusko jako tradičního spojence, na kterého se dá spolehnout. Válka ale všechno změnila. Mnozí pochopili, že Rusko sleduje výhradně své vlastní zájmy – a může nás klidně zradit. Od té doby začala být potřeba evropské orientace stále zřetelnější.

Mluvíme tady o veřejném mínění, nebo o oficiálním kurzu vládní politiky?

O náladě ve společnosti. Nemám k dispozici konkrétní průzkumy, ale cítíte to – zvlášť v Jerevanu. Město dnes působí evropsky – cenami, službami i životním stylem. Pokud jde ale o vládu, tam je situace složitější. Navenek působí prozápadně, ale pak najednou premiér Pašinjan sedí 9. května na vojenské přehlídce v Moskvě, přímo vedle Alexandra Lukašenka – s nímž má, jemně řečeno, chladné vztahy. Je zjevné, že tam neseděl z vlastní vůle. Putin ho tam jednoduše posadil. A to ukazuje, jak hluboká je dodnes závislost na Rusku.

Takže v Arménii všichni sledují Pašinjanův každý krok?

Ano, politika je v Arménii všudypřítomná. Když si jdete s přáteli sednout na kávu, stejně nakonec skončíte u toho, co dělá vláda, co napsal Pašinjan na sociální sítě a podobně. Každý má jiný názor – jeden nadává na Rusko, druhý na Pašinjana, třetí ho naopak obhajuje. A to je známka hluboké polarizace. Společnost je rozdělená – a politici ten rozkol vědomě využívají.​​

V čem ten rozkol spočívá?

Arménská identita dlouhodobě stojí na několika pevných symbolech – hora Ararat, památka na genocidu (v rozmezí let 1915 a 1918 Turci zavraždili přibližně 1, 5 milionů Arménů, pozn. red.), historická Arménie, církev. To jsou pilíře, které držely národní vědomí pohromadě, a zvlášť v diaspoře vždy hrály klíčovou roli. 

Dnes se ale tyto základy začínají zpochybňovat. Premiér se najednou ptá: „Proč bychom měli mluvit o Araratu, když máme horu Aragac?“ nebo „Je vůbec nutné pořád lpět na vizi historické Arménie?“ (Velká část historické Arménie, včetně jezera Van a posvátné hory Ararat, se dnes nachází na území Turecka, pozn. red.)

Na první pohled jde o legitimní témata k diskuzi. Ale ve světě, který je čím dál chaotičtější, a v době, kdy Arménie čelí zásadním výzvám, tyto výroky působí spíš jako záměr odvést pozornost, vyvolat rozkol a připravit si půdu pro udržení moci. Není náhoda, že do voleb zbývá jen rok.

Čili to vnímáte jako součást předvolební strategie? 

Ano, podle mě volební kampaň už de facto začala. Kdyby se teď podařilo podepsat mírovou dohodu s Ázerbájdžánem, byl by to pro Pašinjana obrovský politický úspěch. Jenže se to zatím nedaří. Od poslední války o Karabach uplynulo téměř pět let, tři roky od masového exodu Arménů z Arcachu – a přesto dohoda stále není uzavřena.

Pašinjan opakovaně tvrdí, že text je připraven. Lidi už ale nebaví čekat a ptají se, proč – navzdory četným ústupkům ze strany Arménie – podpis stále nepřichází.

Aby se od této nečinnosti odvedla pozornost, otevírají se a do veřejného prostoru se záměrně vkládají jiná kontroverzní témata. Premiér často zveřejňuje na svých sociálních sítích vyjádření, jež jsou šokující nejen svým obsahem, ale i jazykem. Jeho styl komunikace dnes mnohým připomíná spíše influencera než státníka.

Přesto má Pašinjan legitimní mandát. Byl zvolen v demokratických volbách – jak v roce 2018, tak i po krizi v roce 2021. Ačkoli je často kritizován, většina Arménů uznává, že nebyl dosazen – zvolili jsme si ho sami.

Ale co ty nedávné případy zatýkání opozičních politiků? To už působí jinak, ne tak demokraticky.

Jistě, a je to důvod k vážnému znepokojení. Za posledních sedm let byla v Arménii zahájena celá řada trestních stíhání – ať už proti bývalému prezidentovi Robertu Kočarjanovi, různým podnikatelům, nebo lidem z politických a ekonomických elit. Ale žádný z těch případů neskončil pravomocným rozsudkem. Nikdo nebyl skutečně odsouzen za korupci nebo vlastizradu.

Když se podíváme na současné dění, vidíme opakující se vzorec: vlna zatýkání přichází pár dní poté, co premiér veřejně prohlásí něco jako: „Tenhle půjde sedět. Tenhle shnije v podzemí KGB.“ A skutečně – vzápětí se rozběhne trestní stíhání, odebere se poslanecká imunita, jako například v případě Sejrana Ohanjana. To přece nemůže být náhoda. A už vůbec to nepůsobí dojmem nezávislé justice.

Premiér přitom sám říká: „Já to vím, já mám informace.“ Je jasné, že ty informace má od bezpečnostních složek. Ale proč to říká veřejně? Proč nekoná policie nebo prokuratura nezávisle?

Když premiér ukáže prstem a určitý člověk je vzápětí zatčen, vrhá to stín na nezávislost bezpečnostních složek. Tohle zkrátka není evropská politika.

Přečtěte si

Kazachstánské firmy dodávají Rusku součástky pro zbraně ze Západu. Část z nich může pocházet z Česka

Platí podobné ukazování prstem i na představitele církve? 

Ano. A to i přesto, že podle ústavy a všech právních zákonů je Arménská apoštolská církev oddělena od státu. Ještě před několika lety sám premiér Pašinjan tvrdil, že stát by se do církevních záležitostí neměl vměšovat – že jde o neziskovou organizaci se svou vlastní strukturou a problémy.

Tak proč je najednou dodržování celibátu duchovních záležitostí státu? Dnes premiér prohlašuje, že církev potřebuje „očistu“. Navrhuje zřízení výboru, který by měl kontrolovat samotné duchovenstvo. Výsledek? Společnost se dál rozděluje – jedni premiéra brání, druzí ho nenávidí, další útočí na samotnou církev.

Zatímco země čelí zásadním výzvám – například otázce tzv. „Meghrinského“ či „Sjunického“ koridoru, který by měl propojit Ázerbájdžán s jeho enklávou, Nachičevanskou autonomní republikou nebo zhoršující se bezpečnostní situaci –, premiér raději otevírá kulturně-politické války. Těžko to považovat za náhodu. Spíš to připomíná klasickou taktiku: rozděluj a panuj.

Myslíte si, že jsou mezi zatčenými i skuteční ruští agenti?

Těžko říct. To by měla být práce bezpečnostních složek a vyšetřovacích orgánů. Ale nemyslím si, že se Arménii skutečně podařilo vymýtit ruský vliv, obzvlášť v silových strukturách. Už za sovětských časů byla tajná služba KGB všudypřítomná – v církvi, v parlamentu, ve vládě. Po získání nezávislosti tito lidé jednoduše nezmizeli, zůstali tady, nikdo je neodstranil, tehdy to ani nebylo reálně možné.

Když se k moci dostal Pašinjan, mnozí věřili, že začne skutečný proces demokratizace. Očekávali jsme, že udělá to, co se podařilo v pobaltských zemích nebo v Česku: otevře archivy, zavede lustrační zákony, spustí systém prověřování lidí. Jenže za sedm let neudělal nic z toho. Dokonce se o to ani nepokusil – i když o tom často mluvil.

Pokud by to s odstraněním ruských struktur skutečně myslel vážně, musel by jednat: otevřít archivy, provést očistu institucí, zavést pravidla. Místo toho sbírá kompromitující materiály a používá je tehdy, když se někdo veřejně postaví proti němu. A to už není cesta k demokratizaci – to je nástroj moci.

Zdá se, že Rusko se dostává do konfliktu jak s Ázerbájdžánem, tak s Arménií. Kreml oznámil, že zadržel představitele ázerbájdžánské mafie v Rusku, a Ázerbájdžán na oplátku zadržel členy tamní ruské zločinecké struktury. Může toto napětí s Ruskem paradoxně vést ke sblížení obou zemí – protože jste, jak se říká, na jedné lodi?

Nemyslím si, že bychom byli „na jedné lodi“ s Ázerbájdžánem. Ázerbájdžán i Rusko si dnes navzájem ukazují sílu – Baku ví, že za ním pevně stojí Turecko. Ale Arménie si podobné chování dovolit nemůže.

Západ to chápe. Ví, že Arménie byla po celá desetiletí pod silným ruským vlivem. A také ví, že nemůžeme ze dne na den říct: „Odteď jsme součástí Evropy.“ Tak to nefunguje. Ani pobaltské státy, ani Česká republika – přestože už dlouho patří k EU i NATO – se zcela nezbavily ruského vlivu. Tyto věci nejde vymazat jedním rozhodnutím. Je to dlouhodobý proces.

Proč by společný nepřítel v podobě Ruska nemohl přispět k příměří s Ázerbájdžánem?

Mezi lidmi v Arménii panuje skutečná nenávist vůči Ázerbájdžánu a Turecku – zejména po poslední válce o Karabach a násilném vysídlení původních arménských obyvatel z Arcachu, z jejich historické domoviny. Tato nenávist je často silnější než hněv vůči Rusku. Přestože v politickém diskurzu bývá Moskva označována za hlavního viníka, obyčejní lidé tuto rétoriku většinou nepřijímají.

V zemi žije více než sto tisíc karabašských uprchlíků a mnozí z nich přišli o své blízké. To rezonuje ve společnosti. Pět let je příliš krátká doba na to, aby bolest a vzpomínky odezněly.

Do hry vstupuje i národní identita a historická paměť. V Arménii pravděpodobně každý zná někoho, kdo válkou osobně trpěl. Svou roli hraje také náboženství: my jsme křesťané, oni jsou muslimové. A tohle symbolické rozdělení zůstává zakořeněné.

Co se týče ruského vlivu v regionu – v Gruzii je dnes víceméně jasné, kam se země ubírá. Doufám, že Arménie se tímto směrem nevydá. Ale realita je jiná – zmítáme se mezi Východem a Západem.

Tomu napomáhá i evropská politika dvojích standardů. Když Ursula von der Leyen podává ruku autoritářskému vůdci Ázerbájdžánu Ilhamu Alijevovi a podepisuje s ním dohody o dodávkách ropy a plynu, přestože ví, že jejich část pochází z Ruska a obchází se tím sankce, i ti nejvíce proevropští Arméni se ptají: Opravdu o tohle stojíme?

Přečtěte si

Gruzínská vláda i přes masivní protesty veřejnosti schválila zákon o zahraničních agentech

Koncem minulého roku vaše redakce Hetq publikovala investigativní text o tom, jak Rusko přes Arménii prodává zlato. Jak často Rusko využívá Arménii jako zemi pro obcházení sankcí?

Často se mluví o tom, že Arménie „pomáhá Rusku“. Ale nejde o nějakou vědomou státní strategii. Jde především o byznys. Lidé prostě využívají příležitosti.

Po ruské invazi do Ukrajiny zamířily do Arménie tisíce Rusů – s nimi přišly peníze a nové obchodní kontakty. Vývoz i dovoz prudce vzrostly. A zdaleka se to netýká jen zlata: podobně je to s ropou, technologiemi nebo třeba textilem.

Například ruská ropa dnes proudí přes Ázerbájdžán a Evropa nad tím z velké části přivírá oči. Paralelní dovoz funguje i u technologií, které mohou být použity ve zbrojním průmyslu. Zboží putuje přes Arménii, Gruzii nebo Kyrgyzstán – a státy tomu příliš nebrání.

A když tomu nikdo systematicky nebrání, systém funguje překvapivě hladce.

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

The post Arménský premiér bojuje s církví a ruskými špiony. „Je to předvolební strategie,“ říká tamní novinář appeared first on investigace.cz.

Neúprosné represe v Ázerbájdžánu zlikvidovaly v autoritářské zemi jakýkoli náznak nezávislých médií. Zatímco prezident Ilham Alijev kritické novináře označuje za nepřátele státu, ti se i nadále snaží hnát moc k odpovědnosti – z exilu, nebo dokonce z vězení. 

Jak popisuje Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP), Fatima Movlamli věděla, že si pro ni policie přijde.

Mladá ázerbájdžánská aktivistka a nyní i novinářka celé měsíce dokumentovala osudy svých kolegů, kteří byli očerňováni provládními médii, stejně jako zadržováni a obviňováni před soudy z „pašování hotovosti“.

Fatima se však na hrozbu zatčení připravila. Čtyřiadvacetiletá novinářka poskytla přístup ke svému účtu na Facebooku přátelům v zahraničí a nahrála minutové video určené ke zveřejnění, až dojde k nevyhnutelnému.

K tomu došlo 28. února 2025, tedy v den, kdy byla zatčena a přiřadila se k šestadvaceti obětem osmnáctiměsíční čistky v ázerbájdžánských nezávislých médiích.

Fatima se stala terčem útoku úřadů již dříve, když se jako náctiletá aktivistka proslavila svými „one-woman“ protesty proti Alijevovi.

„I kdybych věděla, že místo, kam půjdu, je vězení, a že všichni nezávislí novináři budou označeni za pašeráky, nic z toho, co jsem dosud dělala, bych nezměnila,“ řekla ve zmíněném videu a slíbila, že se vrátí k novinářství „hned ten den, kdy mě propustí“.

Pak s úsměvem a polibkem vyslaným přímo na kameru dodala: „Dávejte na sebe pozor – za pár let se uvidíme!“

Od té doby byli zatčeni další dva novináři, jejich celkový počet je nyní už dvacet osm.

Bezprecedentní zásah fakticky zlikvidoval tamní nezávislou žurnalistiku. Mezi zadrženými jsou i vedoucí představitelé dvou novinářských škol.

Nezávislá ázerbájdžánská média a mezinárodní skupiny na ochranu práv obvinily vládu, že novináře zadržuje kvůli jejich práci a vytváří regulační prostředí znemožňující jejich legální činnost.

Rachel Denber, zástupkyně ředitele oddělení Human Rights Watch pro Evropu a Střední Asii, označila „rychlost a komplexnost“ současného zásahu proti novinářům v Ázerbájdžánu za největší od získání nezávislosti země po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Nejnovější Index svobody tisku Reportérů bez hranic, jenž byl zveřejněn v květnu 2025, zařadil Ázerbájdžán na 167. místo ze 180 zemí s odkazem na „novou vlnu tvrdých represí proti posledním zbývajícím novinářům v zemi“.

Naopak provládní média se k postoji úřadů připojila a zveřejnila obvinění, že nezávislí novináři dostávali nezákonné finanční prostředky. Mimo to je pravidelně dehonestovala zveřejňováním informací z jejich soukromí, a to včetně telefonních zpráv, osobních dokumentů a záznamů ze sledovacích kamer.

Stejnou taktiku zažila i Fatima. V dubnu 2019 unikly na internet její intimní fotografie a videa. Domnívala se, že byly vyjmuty z telefonu, když byla zadržena, zbita a donucena vydat své heslo. Jak tehdy informovala OCCRP, Fatima byla rovněž vybrána jako cíl špionážního softwaru.

Před únorovým zatčením Fatima pracovala na volné noze pro zpravodajské stanice včetně Meydan TV – dlouholetého členského centra OCCRP v Ázerbájdžánu – a pomáhala udržovat zpravodajství poté, co byli zadrženi všichni zaměstnanci centra v zemi.

Tato internetová stanice se díky svému nekompromisnímu zpravodajství o korupci a lidských právech v Ázerbájdžánu již před delší dobou stala terčem úředního pronásledování. Webové stránky Meydan TV jsou v zemi blokovány, přesto má obrovskou sledovanost na sociálních sítích, včetně téměř jednoho milionu sledujících na Instagramu a 640 000 odběratelů na YouTube (v Ázerbájdžánu žije 10 milionů obyvatel). Ačkoli médium již léta sídlí v zahraničí, podařilo se mu ještě před několika měsíci udržovat v Ázerbájdžánu tým novinářů, včetně šéfredaktorky Aynur Elgunash.

V nedávném dopise z vězení, zveřejněném televizí Meydan, Aynur popsala Ázerbájdžán jako zemi, která se „postupně mění v bažinu, jež se oddává polykání lidí“.

Vedení exilové redakce sdělilo OCCRP, že poprvé ve své dvanáctileté historii nyní nemá v zemi žádné zaměstnance.

Meydan TV je známá vysokou angažovaností místního publika – mnoho jejích reportáží vzniklo na základě čtenářských tipů. Momentálně sice nadále publikuje z exilu, ale nemůže již plně spolupracovat se svými ázerbájdžánskými příznivci a upozorňovat na společenská témata, která je zajímají. Bez reportérů v terénu je navíc téměř nemožné ověřovat fakta, což ještě zhoršuje blokování informací ze strany státních orgánů, jak dodalo vedení televize.

Zatčeným novinářům hrozí až dvanáct let vězení.

Co se týče existence a fungování nezávislých médií, Ázerbájdžán dlouhodobě patří k nejproblematičtějším zemím světa. Tamní vláda již dříve uvěznila novináře na základě obvinění označených obhájci práv svobody projevu za falešná a politicky motivovaná.

Od konce roku 2023 se však umlčování médií stupňuje.

Čistky odstartovaly v době před prezidentskými volbami v únoru 2024, které vyhrál Alijev s více než 92 % hlasů. Poté útoky vůči novinářům nabraly na obrátkách.

Televize Meydan TV, Toplum TV, Abzas Media a Kanal 13 nyní fungují výhradně z exilu a v Ázerbájdžánu nepracují žádní jejich zaměstnanci. Nejvlivnější nezávislá zpravodajská agentura v zemi, Turan News Agency, se v únoru rozhodla zcela ukončit svou činnost.

Citovaná média zveřejňovala reportáže odhalující korupci a porušování práv spojené s Alijevovým režimem.

Další nezávislá média menšího dosahu buď přestala fungovat, nebo výrazně omezila svou produkci, jakmile byli jejich zaměstnanci zadrženi.

Ti, co pro ně stále pracují ze zahraničí, se rozhodli zůstat v anonymitě, protože se obávají odvetných vládních opatření vůči rodinným příslušníkům, kteří žijí v zemi.

Z osmadvaceti novinářů a dalších pracovníků médií – například administrativních zaměstnanců – zatčených v posledních osmnácti měsících byli dva odsouzeni a uvězněni, patnáct je v současné době souzeno a zbytek na soud čeká.

Často jsou obviněni z toho, že do země přivezli cizí měnu, aniž by ji deklarovali, a to buď ve formě hotovosti, nebo v grantech ze zahraničí, za což jim hrozí až osm let vězení. Někteří ze zadržených ale čelí dalším obviněním včetně daňových úniků a praní špinavých peněz – v této kategorii dosahují tresty až dvanácti let. Všichni zatčení novináři podobná provinění popřeli.

Podmínky v ázerbájdžánských věznicích jsou notoricky známé. V červenci 2024 zveřejnila agentura Abzas Media dopis svého ředitele Ulviho Hasanliho, jenž napsal, že ve věznici, kde je držen během soudního procesu v hlavním městě Baku, dochází k „systematickému mučení“. „Mučení probíhá každý týden, někdy každý den. Někdy je bit jeden člověk a někdy deset až patnáct lidí najednou,“ informoval Hasanli.

Tentýž měsíc Výbor Rady Evropy pro zabránění mučení kritizoval ázerbájdžánské úřady za „přetrvávající nečinnost“ vzhledem k ukončení těchto praktik ve vězeňském systému.

Ázerbájdžánská prezidentská administrativa na žádost o komentář nereagovala.

Alijev, Trump a „nový světový řád“

V roce 2014 Ázerbájdžán zpřísnil právní omezení pro zahraniční dárce místních nevládních organizací, což vedlo k zavedení nových byrokratických a schvalovacích procesů ohledně grantů ze zahraničí. Důsledek pocítila právě k vládě kritická média, z nichž jsou mnohá zřízena jako nevládní organizace, subvencované i granty ze zahraničí.

Rachel Denber z organizace Human Rights Watch uvedla, že tato legislativa takovým médiím „prakticky znemožnila“ legálně působit. Legislativa podle ní „ponechává úřadům mnoho možností, jak svévolně odepřít schválení grantů“.

V Alijevových očích představují nevládní organizace součást sítě „pašeráků peněz“ podporovaných ze zahraničí, jejichž cílem je podkopávat stát. Na nedávném mezinárodním fóru v Baku proto Alijev chválil úspěchy ázerbájdžánského postupu proti těmto škůdcům.

„Takzvané granty poskytované takzvaným místním nevládním organizacím – ve skutečnosti pobočkám opozice – nyní musí být registrovány, a je tak velmi obtížné pašovat sem peníze,“ řekl Alijev, i když si posteskl nad tím, jak je cílení na takové „pašeráky“ vnímáno zvenčí.

„Když naše orgány činné v trestním řízení postaví tyto pašeráky peněz před soud, začnou nás obviňovat z nedemokratických věcí,“ prohlásil.

Fatima Movlamli ve videu zveřejněném na Facebooku v době svého zatčení poukázala na ironický fakt, že za pašeráky označuje Alijev novináře, kteří přitom jeho režim soustavně odhalují při tajném odčerpávání státních peněz do kapes svého nejbližšího okolí. Podle ní je prezident „patronem pašeráků“.

Na dubnovém fóru v Baku s názvem „Tváří v tvář novému světovému řádu“, kde se sešli zástupci z více než 44 zemí, Alijev pochválil amerického prezidenta Donalda Trumpa za zmrazení finanční pomoci médiím, jež kriticky informují o represivních režimech, jako je právě ten Alijevův.

„To, co prezident Trump začal dělat, je velmi slibné, myslím, že by neměl přestat,“ řekl Alijev.

„Měl by jít ještě hlouběji. Human Rights Watch, Freedom House, Amnesty International, Transparency International – celou tuto infrastrukturu politických nepřátel je třeba zcela znefunkčnit,“ dodal ázerbájdžánský prezident.

Během prvních 100 dní ve funkci Trump zrušil hlavní americkou vládní agenturu pro zahraniční pomoc USAID, kterou podle jeho názoru vedou „radikální šílenci“. Současně zmrazil i miliardy dolarů na projekty globální pomoci, včetně odhadovaných 268 milionů dolarů na podporu nezávislých médií po celém světě. (Organizace OCCRP podala na Trumpovu administrativu žalobu, v níž zmrazení financování napadá.)

Trump si zrušením financování vynutil také ukončení činnosti mezinárodních zpravodajských služeb včetně Hlasu Ameriky. VoA a další média financovaná USA, na něž se Trump zaměřil, jako například Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, často představovaly jedinou alternativu ke státním mediálním sítím v nedemokratických státech.

Dozor a očerňování cílí na stěžejní novináře 

Jak už bylo řečeno, souběžně s ázerbájdžánskými zásahy proti nezávislým novinářům vedou provládní média kampaň, jež posiluje jejich obvinění z nezákonného financování, přičemž ve svém zpravodajství někdy zveřejňují i informace, které údajně představují soukromou komunikaci týkající se obviněných.

Novináři, proti nimž byly tyto zprávy namířeny, uvedli, že ačkoli některé soukromé zprávy a záběry použité v reportážích mohly být vymyšlené, jiné se zdají být pravé, což vyvolává otázky, jakým způsobem byly získány.

Zprávy významné provládní televize Baku TV podle jejího vyjádření obsahovaly například screenshoty textových a hlasových zpráv mezi novináři Meydan TV z aplikací Signal a Slack.

Další provládní médium, Qafqazinfo.az, představilo montáž dokumentů, které podle média zahrnovaly návrhy grantových projektů a smlouvu s externím spolupracovníkem, a měly se týkat především Toplum TV a jednoho z jejích novinářů.

Oficiální Agentura Azeri-Press (APA) pak zveřejnila snímky obrazovek, jež údajně ukazovaly soukromé hovory a zprávy mezi novinářem v Ázerbájdžánu a novináři Meydan TV působícími v zahraničí, jakož i osobní údaje, které měly patřit nezávislému pracovníkovi Meydan TV Nurlanu Gahramanlimu. Po tomto zveřejnění byl Gahramanli zatčen.

Vedení Meydan TV sdělilo OCCRP, že pravé materiály použité při protivládním zadržení novinářů této stanice mohly být podle všeho získány „pod nátlakem“.

„Naši novináři byli vystaveni policejní brutalitě a výhrůžkám při pokusech získat přístup k jejich elektronickým zařízením,“ tvrdí Meydan TV.

Zástupce společnosti Abzas Media informoval OCCRP, že místní orgány činné v trestním řízení poskytovaly provládním médiím materiály s cílem „očernit novináře“ a „zdiskreditovat je v očích veřejnosti“.

Obhájci svobody sdělovacích prostředků rovněž vyjádřili obavy, jak mohly úřady a provládní média soukromé informace získat.

OCCRP v roce 2021 informovala o napadení desítek ázerbájdžánských novinářů špionážním softwarem Pegasus. Nevládní organizace Media Defence se sídlem v Londýně, která poskytuje právní pomoc několika zadrženým ázerbájdžánským novinářům, mezitím podala jménem řady obětí žádosti k Evropskému soudu pro lidská práva, v nichž tvrdí, že stát porušil jejich soukromí.

„Ať už to [úřady] získaly hackováním jejich telefonů, jejich sledováním či sledováním jinými způsoby, myslím si, že to všechno má velmi vážný dopad na způsob, jakým novináři vykonávají svou činnost,“ prohlásil Pádraig Hughes, právní ředitel organizace Media Defence.

Baku TV, APA a Qafqaz na žádosti o komentář nereagovaly.

Kdo ovládá média v Ázerbájdžánu? 

RSF ve své poslední zprávě uvedla, že „prakticky celý mediální sektor v Ázerbájdžánu je pod oficiální kontrolou“.

„Ze země nevysílá žádná nezávislá televize ani rádio a všechny tištěné noviny s kritickým postojem byly uzavřeny,“ uvádí se ve zprávě.

Vláda vlastní tři televizní stanice, včetně AzTV, a zpravodajskou agenturu Azertag.

Existují však také desítky soukromých provládních médií, přičemž podrobnosti o tom, kdo je ovládá, nejsou vinou nedostatečné transparentnosti veřejně zaznamenány. Ázerbájdžánská vláda v roce 2012 zakázala veřejný přístup k informacím o vlastnictví společností.

Například Baku TV je součástí holdingu Global Media Group (GMG), kterému patří i několik dalších provládních médií v Ázerbájdžánu – včetně zpravodajské agentury Report News Agency a zpravodajského webu Oxu.az – a také Haber Global TV v sousedním Turecku.

Z veřejných záznamů však nelze zjistit, kdo GMG vlastní.

Podle dostupných dokumentů registrovaných ázerbájdžánskými daňovými úřady je právním zástupcem a předsedou správní rady GMG bývalý úředník ministerstva dopravy Elnur Abdullayev.

Na své facebookové stránce má dvě fotografie s prezidentem Alijevem. Ten mu v roce 2020 udělil čestný diplom za „zásluhy o rozvoj masmédií v Ázerbájdžánské republice“.

V květnu 2024 se společnost GMG stala signatářem iniciativy OSN Global Compact, v níž se podniky dobrovolně zavazují k dodržování zásad udržitelného rozvoje, včetně lidských práv. Závazek podepsal Abdullayev.

E-mail zaslaný Abdullayevovi prostřednictvím společnosti GMG zůstal bez odpovědi.

Agentura Azeri-Press (APA) je pro změnu součástí holdingu APA Group, který ovládá řadu zpravodajských webových stránek v Ázerbájdžánu a jehož konečný vlastník je rovněž neznámý.

V rozhovoru o svobodě tisku z roku 2016 řekl generální ředitel APA Group Vusala Mahirgizi ázerbájdžánskému zpravodajskému serveru BBC News, že APA může psát o jakýchkoli tématech a její novináři nemají problém získat úřední dokumenty.

Pro média, jež jsou nyní nucena odejít do exilu, je situace zcela odlišná. Meydan TV i Abzas Media uvedly, že v tomto směru se musí spoléhat na odvahu nevládních novinářů, kteří jim poskytují informace pro jejich zpravodajství.

Zadržení, ale ne umlčení

Zatímco místní redakce jsou nyní prázdné, exilové publikace se starají o to, aby jejich zadržení zaměstnanci byli stále slyšet, a zveřejňují jejich výpovědi, soudní svědectví a dopisy z vězení.

„Věděli jsme, že kvůli naší práci na sebe strhneme hněv Ilhama Alijeva,“ řekl zatčený ředitel a zakladatel Abzas Media Ulvi Hasanli při soudním jednání v lednu. „To nás však neodradilo.“

Pracovníci Meydan TV v květnovém prohlášení rovněž uvedli, že jsou odhodláni nenechat se umlčet.

„Ti, kteří se domnívají, že nás umlčeli tím, že nás uvrhli za mříže, si neuvědomují osvobozující sílu vězení. Už se nemáme čeho bát – byli jsme zatčeni a odtud budou naše hlasy více slyšet, budou slyšet dál,“ uvedli zaměstnanci z Meydan TV.

Mimo odhodlání se v dopisech novinářů z vězení objevují i jiné zprávy. Například bývalá novinářka VoA Ulviyya Ali popsala své poslední minuty na svobodě následovně: „Když jsem v den svého zatčení zaparkovala u sebe před domem, červené světlo z černého auta krásně zbarvovalo deštěm skrápěnou zemi. Dokonce jsem si to vyfotila, a když jsem vzhlédla, přistoupil ke mně muž, že mě zatýká, a požádal mě o telefon. Netušila jsem, že to je poslední fotografie, kterou jsem pořídila na svobodě,“ stojí v dopise, který v květnu zveřejnila Meydan TV.

Její instinkt zaznamenávat dění kolem sebe nebyl potlačen ani ve vězení. „Nejvíc mi chybí novinařina a samozřejmě hudba. Někdy si broukám sama pro sebe. Když se v cele stane něco zajímavého, je škoda, že to nemůžu zvěčnit fotkou. Ale všechno, co se stane, si zapisuji.“

Aynur Elgunash, šéfredaktorka Meydan TV, si pro změnu posteskla nad příšernými telenovelami, které jí ve vězení slouží jako jediná zábava. „Podle mého názoru je hlavním trestem ve vězení povinnost sledovat místní televizní kanály,“ napsala v dopise rovněž publikovaném Meydan TV.

Své psaní však zakončila výzvou úřadům: „Vůbec nelituji, že jsem šla do vězení. Jinak bych si nebyla vědoma hořké skutečnosti, kterou jsem zažila. Jsem člověk, jenž věří v bumerangový efekt života. Proto pevně doufám, že ti, kteří z této země udělali to, čím je, jednou také projdou touto cestou a utopí se v bažině, kterou sami vytvořili.“

The post Umíráček žurnalistiky v Ázerbájdžánu appeared first on investigace.cz.

Málokdo v Česku ví, kdo je to Rafik Gasanov. Vystupuje tu v roli ruského investora, který v Česku vlastní několik firem a nemovitostí, a to včetně pražského hotelu President. Podle ázerbájdžánského webu Mikroskop jde ve skutečnosti o bratra šéfa bezpečnostní služby ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva, který také investoval do nemovitostí v hodnotě miliard korun, přestože oficiální příjem tohoto státního zaměstnance nikdy nepřesáhl 43 tisíc korun hrubého měsíčně. Původ majetku jeho bratra Rafika rovněž vyvolává otázky.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Na břehu řeky Vltavy stojí pětihvězdičkový hotel President. Funguje již od 90. let a nabízí jedinečný výhled na město. Změna jeho majitele v roce 2015 vyvolala zájem českých médií, která tehdy psala o tajemném ruském podnikateli.

Investigativní ázerbájdžánský web Mikroskop však nedávno odhalil, že Rafik Gasanov, prezentovaný jako ruský podnikatel, má ve skutečnosti silné vazby na Ázerbájdžán, neboť jde o bratra Baylara Eyyubova, šéfa bezpečnostní služby ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva. V ázerbájdžánské společnosti je šéf ochranky sice znám pod příjmením Eyyubov, nicméně v oficiálních dokumentech používá stejně jako ostatní členové jeho rodiny příjmení Gasanov.

Šéf prezidentovy ochranky, jeho manželka a dcera nakoupili podle webu Mikroskop přes offshorové společnosti nemovitosti v Londýně za 114 milionů dolarů (2,6 miliardy korun) a také v Dubaji za více než 46 milionů dolarů (kolem jedné miliardy korun). Původ tohoto bohatství je však záhadou. Eyyubovův oficiální roční příjem totiž nikdy nepřesáhl 22 000 dolarů (k roku 2020), což je v přepočtu zhruba 505 tisíc korun českých ročně. Současný pracovní status jeho manželky Zohry Sultanovy, praneteře bývalého prezidenta Hejdara Alijeva (otce současného prezidenta země), není znám, ale v roce 2016 byla vedena jako zaměstnankyně Ázerbájdžánského státního botanického institutu. Dcera Elvira Eyyubova pracuje ve Spojeném království jako osobní koučka. Manželům se narodilo dalších nejméně pět dětí, ale novinářům se nepodařilo zjistit, zda některé z nich mají významné nezávislé zdroje příjmů.

Novinářům se naopak podařilo najít alespoň jeden záznam o tom, že Eyyubovova offshorová společnost obdržela 250 000 dolarů (kolem 5,7 milionů korun) od jisté novozélandské společnosti. Původ těchto peněz není znám. Danske Bank, u níž měla novozélandská firma účet, ji sice v jiné kauze obvinila z praní špinavých peněz, nicméně to neznamená, že k praní špinavých peněz došlo i v tomto případě. Převod se uskutečnil v roce 2007, kdy rodina začala nakupovat nemovitosti ve Velké Británii.

Přečtěte si

V estonské pobočce Danske Bank prali peníze i Rusové

Investice ze zemí, jako je Ázerbájdžán, mohou být problematické. Nikdy totiž není jasné, odkud lidé napojení na tamní politiku, s průměrným platem kolem čtyřiceti tisíc korun měsíčně, berou velké peníze. Režim zároveň potlačuje lidská práva a pronásleduje opozici i novináře, přičemž na bohatství plynoucí z těžby ropy dosáhne jen pár vyvolených. Prominenti si navíc nejsou jistí, jak dlouho tato situace vydrží a jestli neupadnou v nemilost, proto se snaží své majetky ukrývat v zahraničí.

Pokud jde o přístup k moci a bohatství v Ázerbájdžánu, ekonomicky bohaté diktatuře, jež se trvale řadí mezi nejzkorumpovanější státy světa, často záleží na blízkosti k Alijevovým. Není proto překvapením, že Eyyubov, který se navíc přiženil do vládnoucí rodiny, je považován za vlivného člověka. Zpráva organizace International Crisis Group z roku 2010 označila Eyyubova za jednu z nejvlivnějších osobností Ázerbájdžánu a poznamenala, že „patří k hrstce lidí, kteří mají neustálý přímý přístup k prezidentovi“.

Přečtěte si

Ázerbájdžánská digitální diktatura

Majetek bratra prezidentovy ochranky 

Hotel President představuje jen malou část majetkového impéria Rafika Gasanova. Kromě pražského hotelu vlastní další podniky a nemovitosti v České republice, Spojených arabských emirátech a Spojeném království, a to v celkové hodnotě přibližně 51 milionů dolarů (skoro 1,2 miliardy korun).

Do jeho inventáře patří i golfové centrum a resort v Karlových Varech, pražské hotely King Charles a Dominican, další české nemovitosti a nejméně čtyři luxusní vily v Dubaji.

Gasanovovy české hotely spadají pod značku Axxos Hotels, jež zahrnuje také hotel patřící Arifu Pašajevovi, tchánovi současného ázerbájdžánského prezidenta. Další hotely pod touto značkou vlastní dubajské firmy s nejasným majitelem.

V Rusku měl Gasanov podle webu Mikroskop do roku 2022 majetek a podniky v hodnotě 9 milionů dolarů (téměř 207 milionů korun). Seznam zahrnuje také sídlo v Moskvě, které je registrováno jako kulturní památka z 18. století. Podle informací zveřejněných v roce 2020 v této budově od roku 2003 funguje francouzská restaurace Parisienne a její prodejní cena přesahuje 2 miliony dolarů. Gasanov zároveň vlastní různé budovy a byty v různých částech města.

Vzhledem k tomu, že ruský registr nemovitostí je v současnosti uzavřený, nebylo možné ověřit, zda tyto objekty stále patří Rafiku Gasanovovi.

Zdroj k pořízení tohoto majetku v hodnotě milionů dolarů přesto vyvolává otázky.

Rafik Gasanov na dotazy ohledně původu milionů investovaných do citovaných nemovitostí a podniků neodpověděl.

Přečtěte si

Ázerbájdžánská koupel v českých lázních

Čím se Rafik Gasanov zabývá v Ázerbájdžánu?

V ázerbájdžánských otevřených zdrojích není mnoho záznamů o Gasanovově podnikatelské činnosti. Jedním ze dvou známých podniků je společnost Vinagro MMC, která je hlavním akcionářem vinařského závodu v oblasti Göygöl. Podle webových stránek závodu vlastní Vinagro 99,98 % jeho akcií a jediným akcionářem je Rafik Gasanov.

Ačkoli novináři našli jen málo veřejně dostupných informací o Gasanovových firmách, jeho gruzínský obchodní partner Laša Papašvili ho popsal jako nadmíru movitého podnikatele.

„Je to velmi bohatý podnikatel, jeden z největších hráčů v oblasti nemovitostí a cestovního ruchu v Ázerbájdžánu,“ uvedl Laša Papašvili. Dále dodal, že Gasanov je také významným výrobcem alkoholických i nealkoholických nápojů.

Další společnost registrovaná v Ázerbájdžánu a spojená s Rafikem Gasanovem je Polimer Investments MMC. Podle informací státních médií z roku 2019 měla tato firma pětiprocentní podíl ve státem vlastněné společnosti SOCAR Polymer, jež se zabývá výrobou polypropylenu a vysokohustotního polyethylenu.

Z údajů obchodního rejstříku Ministerstva daní Ázerbájdžánu vyplývá, že Rafik Gasanov je oficiálním zástupcem společnosti Polimer Investments MMC. Vzhledem k tomu, že v Ázerbájdžánu nejsou informace o vlastnické struktuře firem veřejně dostupné, nebylo možné potvrdit, zda Gasanov tuto společnost stále vlastní.

V červnu 2019 prezident Ilham Alijev ocenil Gasanovovu podnikatelskou činnost takzvanou Medailí pokroku za přínos v oblasti podnikání a spolupráce se soukromým sektorem.

Podle dokumentů, které novináři získali, vynaložil v roce 2015 bratr šéfa bezpečnosti na nákup hotelu President v Praze 23,5 milionu eur, což tehdy odpovídalo přibližně 27 milionům ázerbájdžánských manatů. Když se hotel dostal do hledáčku českých médií, Gasanov byl prezentován jako ruský podnikatel, protože měl vedle ázerbájdžánského občanství i občanství Ruské federace.

Až do roku 2022 využíval Rafik Gasanov své ruské občanství k nákupům nemovitostí a podniků v Rusku a Česku, zatímco v Gruzii dával přednost tomu ázerbájdžánskému. V roce 2022, kdy začala ruská agrese proti Ukrajině, však změnil údaje a u svých českých firem uvedl jako občanství ázerbájdžánské.

Hotel President také opakovaně využívalo velvyslanectví Ázerbájdžánu v Česku pro své oficiální akce. Například 11. května 2023 se v konferenčním sále tohoto hotelu konal šachový turnaj a recepce u příležitosti 100. výročí narození Hejdara Alijeva. Akci organizovalo ázerbájdžánské velvyslanectví v Česku ve spolupráci se Šachovým svazem České republiky.

Ve stejném hotelu se v únoru 2023 konalo také vzpomínkové setkání k výročí chodžalského masakru, spáchaného arménskými polovojenskými jednotkami v únoru 1992 ve městě Chodžaly, událost pořádalo rovněž ázerbájdžánské velvyslanectví.

V předchozích letech zde ázerbájdžánská ambasáda organizovala i další oficiální události, jako například oslavu 880. výročí narození perského básníka Nizami Gandžavího nebo oslavy ázerbájdžánských významných událostí – Dne vítězství 8. listopadu, Dne nezávislosti 28. května nebo 30. výročí tragédie z 20. ledna 1990 známé jako Černý leden, kdy sovětská armáda zabila 147 ázerbájdžánských demonstrantů a další stovky zranila.

Golfové turnaje na počest prezidenta

Rafik Gasanov organizoval od roku 2014 v Česku v Golf Resort Cihelny každoroční golfový turnaj na počest Hejdara Alijeva. Mezi lety 2014 a 2022 (s výjimkou let 2020 a 2021) se zde konalo celkem sedm turnajů.

Tyto turnaje sponzorovaly různé organizace a firmy, včetně Heydar Aliyev Foundation, ázerbájdžánského velvyslanectví v Česku, společností Mercedes-Benz, Porsche a dalších.

Novináři oslovili rodinu s dotazy ohledně Gasanovova majetku a podniků ve čtyřech různých zemích a také zdrojů jeho financí a možné role jeho bratra Baylara Eyyubova, na žádnou z otázek se však odpovědi nedočkali.

The post Ikonický pražský hotel skrytě patří lidem z ázerbájdžánské vládnoucí kliky appeared first on investigace.cz.

Ani nový britský zákon, jenž má odhalit skutečné zahraniční vlastníky majetku na britském území, nedokáže opravdové majitele kompletně odkrýt. Ukázala to nová investigace OCCRP, která zkoumala, zda rodina ázerbájdžánského autoritářského prezidenta Ilhama Alijeva stále skrývá svůj britský majetek za offshorovými společnostmi navzdory novému zákonu. Zato v Česku Alijevovi blízcí i ázerbájdžánská elita zcela otevřeně vlastní firmy a nemovitosti. Majetek tu má například prezidentův tchán, úředník ministerstva daní, nebo bratr šéfa prezidentovy ochranky. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Investice ze zemí, jako je Ázerbájdžán, mohou být problematické. Nikdy totiž není jasné, odkud lidé napojení na tamní politiku a s průměrným platem kolem čtyřiceti tisíc korun měsíčně berou velké peníze. Režim zároveň potlačuje lidská práva, pronásleduje opozici i novináře a na bohatství plynoucí z těžby ropy dosáhne jen pár vyvolených. Prominenti si navíc nejsou jistí, jak dlouho tato situace vydrží a jestli neupadnou v nemilost, proto se snaží své majetky ukrýt v zahraničí.

Přečtěte si

Zatímco v Karabachu umírali civilisté, Ázerbájdžán blokoval pomoc Červeného kříže

Nová britská legislativa zavedená po ruské invazi do Ukrajiny v roce 2022 měla za cíl odhalit tajné zahraniční vlastnictví majetku na britském území a ztížit jeho skrývání za offshorovými strukturami. Zákon o hospodářské kriminalitě (Economic Crime and Corporate Transparency Act, zkráceně ECTE Act) vyžaduje, aby zahraniční subjekty, jež vlastní či kupují britský majetek, zveřejnily své skutečné vlastníky ve zvláštním registru. Díky tomu by mělo být nalezení majitele jakékoli nemovitosti otázkou jednoduchého prohledání online databáze.

Reportéři OCCRP v roce 2021 odhalili, že rodina dlouholetého ázerbájdžánského autoritářského prezidenta vlastní v Londýně dvacet tři nemovitostí v hodnotě 700 milionů dolarů (přes 17 miliard korun), a to přes offshorové společnosti. Nemovitosti, jež Alijevovi blízcí koupili, přitom patřily desítkám offshorových společností, které to skrývaly před kontrolou úřadů. Pouze díky úniku dat s názvem Pandora Papers se podařilo tyto nemovitosti s Alijevovými spojit.

Novináři společně s výzkumníky z Transparency International UK nyní zjišťovali, zda nový registr dokáže odhalit, jestli rodině ázerbájdžánského prezidenta Alijeva stále patří rozsáhlé portfolio londýnských nemovitostí. Prozkoumali tak dvacet tři nemovitostí, kterými rodina Alijevových disponovala k roku 2021, kdy OCCRP jejich vlastnictví objevila. Nový registr by měl poskytnout informace o konkrétních osobách, jež stojí za anonymními offshorovými společnostmi, kterým nemovitosti patří.

Přečtěte si

Další krvavý plyn: Česko chce nahradit ruský plyn ázerbájdžánským, Alijevův režim mezitím vězní stovky svých odpůrců

Do jisté míry to tak fungovalo – nově dostupná data ukázala, že prezidentovy dcery Lejla a Arzu Alijevovy jsou majitelkami šesti luxusních bytů v Londýně naproti Hyde Parku. V dalších šesti případech byli již uvedeni noví vlastníci, což naznačuje, že prezidentovy dcery nemovitosti prodaly. Nicméně v registru nelze dohledat vlastnictví dalších deseti nemovitostí, jež rodina získala za 160 milionů dolarů (téměř čtyři miliardy korun). Tyto nemovitosti byly totiž přesunuty do offshorového trustu, přičemž trustové struktury v současnosti nepodléhají britské veřejné kontrole.

Ačkoli není možné s jistotou tvrdit, kdo z trustu těží, existují náznaky, že nemovitosti zůstávají spojeny s rodinou Alijevových. U devíti z nich je v registru uvedena stejná osoba, která offshorové společnosti, v jejichž vlastnictví nemovitosti jsou, „významně ovlivňuje nebo kontroluje“. Jde o Mira Pašajeva, bratrance manželky prezidenta Ilhama Alijeva, jenž je úzce spjat s rodinnými obchodními zájmy. Jeho jméno se v souvislosti s nemovitostmi ve Spojeném království objevilo již dříve, a to v říjnu 2014, kdy se stal ředitelem společnosti spravující honosný dům Lejly Alijevy na Speakers Corner.

Alijevovi v Česku

Rodina Ilhama Alijeva a její okolí měla majetek i v České republice. Dcera Arzu Alijeva vlastnila skrze českou firmu ZODIAC Immobilienbesitz vilu v Karlových Varech v hodnotě milionu eur (25 milionů korun). V roce 2013 však firma změnila majitele – stal se jím Machir Rafijev, což je ázerbájdžánský vysoce postavený úředník na ministerstvu daní, který byl v minulosti akcionářem AtaBank, bankovní dceřiné společnosti AtaHolding napojené na sestry Alijevovy.

Arzu Alijeva ovšem nebyla jediná z rodiny, kdo na českém území vlastnil majetek. Její dědeček z matčiny strany Arif Pašajev je dodnes majitelem společnosti RETRO-Inter se sídlem v Praze. Firma má v Karlových Varech řadu nemovitostí včetně pětihvězdičkového hotelu Retro Riverside a luxusní vily v nedaleké obci Mezirolí.

Přečtěte si

Ázerbájdžánská enkláva v Česku

Šéf ochranky 

Dalším vlastníkem nemovitostí v České republice je bratr muže, kterému prezident Alijev dlouhá léta velmi důvěřuje. Jde o šéfa jeho ochranky Bajlara Ejjubova, jehož rodina rovněž disponuje rozsáhlým majetkem. Offshorové společnosti vlastněné jeho manželkou a dcerou utratily 114 milionů dolarů (v přepočtu zhruba 2,7 miliardy korun českých) za nemovitosti ve Spojeném království. Rodina včetně samotného Ejjubova také vlastní nemovitosti v Dubaji za více než 46 milionů dolarů, tedy přes miliardu korun. Zdroj tohoto bohatství zůstává záhadou, neboť šéf ochranky více než 30 let údajně pobírá pouze státní plat. Podle ázerbájdžánského investigativního webu Mikroskop jeho oficiální roční příjem od roku 2020 nikdy nepřesáhl 22 000 dolarů, tedy kolem 535 000 korun.

Ejjubův bratr Rafik Hasanov vlastní společnosti v Dubaji a v České republice v hodnotě nejméně 51 milionů dolarů (1,2 miliardy korun). V tuzemsku má například golfový resort Cihelny u Karlových Varů a v roce 2016 koupil luxusní hotel President v Praze. V roce 2019 Ilham Alijev ocenil jeho podnikatelské aktivity medailí pokroku, a to na základě prezidentského dekretu o „Ocenění zasloužilých osob v oblasti podnikatelské činnosti a obchodu“.

Podle webu Mikroskop popisuje Hasanova jeho okolí jako velmi bohatého podnikatele. Reportéři ale nenašli žádné záznamy, které by ukazovaly, že by vlastnil jakoukoli společnost před rokem 2011. V tomto roce totiž koupil pražský Hotel u krále Karla a v následujících letech začal značně bohatnout.

Přečtěte si

Ázerbájdžánci u českého moře: Jednou jako byznys, podruhé jako vstupenka

Ázerbájdžánská elita 

Podle zjištění investigace.cz podnikali od roku 2003 v České republice také bratři Adil a Allahverdi Alijevovi. Adil je od roku 2005 členem ázerbájdžánského parlamentu a rovněž předsedou federace kickboxerů a zápasníků Muay-Thai. Ázerbájdžánští poslanci přitom nesmějí podnikat, což sdělil investigaci.cz v článku z roku 2015 Vasif Movsumov, ředitel Protikorupční nadace, nevládní organizace se sídlem v hlavním městě Baku. „Zákon zakazuje veškerou obchodní aktivitu poslanců – nezáleží na tom, jestli doma nebo v zahraničí.“

Bratři se z České republiky již stáhli. Adil Alijev byl do roku 2013 společníkem ve firmě WEST END CENTRE, které patří dům v Karlových Varech. Jeho bratr Allahverdi byl v této firmě společníkem od roku 2016, přičemž v roce 2023 podíl převedl na svého syna Ruslana spolu se svou další firmou, přes kterou vlastní v Karlových Varech jinou nemovitost.

Dalšími významnými investory byl poslanec Javanšir Pašazade a jeho bratr Allahšukur. Posledně jmenovaný je islámský šejch, kavkazský velký muftí a předseda Náboženské rady Kavkazu, který se v roce 2009 umístil v žebříčku pěti set nejvlivnějších muslimských osobností světa. Podle informací z obchodního rejstříku vlastnili bratři přes společnost Aynur KV bytový komplex v centru Karlových Varů. Javanšir Pašazade však redakci investigace.cz v roce 2015 popřel vlastnictví jakýchkoli českých firem. Společnost zanikla v roce 2018.

Přečtěte si

Ázerbájdžánci u českého moře: Takový normální podnikatel

Redakce investigace.cz přinesla v roce 2021 sérii článků věnovaných jižním Čechám, oblíbenému místu pobytu i aktivit ázerbájdžánských podnikatelů. V Českých Budějovicích sídlila například firma patřící Zamiře Hadžijevě, Ázerbájdžánce žijící v Londýně, a její dceři Lejle. Hadžijeva je manželkou bývalého ředitele Mezinárodní ázerbájdžánské banky (International Bank of Azerbaijan), jenž si momentálně odpykává patnáctiletý trest odnětí svobody za podvody a zpronevěru. Podle rozsudku banku tuneloval. Jeho žena Zamira mezitím utrácela za luxusní zboží a platila i kreditkami vystavenými touto bankou. Jen v londýnském obchodním domě Harrods utratila za deset let šestnáct milionů liber, což je v přepočtu téměř 479 milionů korun.

BBC minulý rok informovala o tom, že Zamira byla nucena vrátit svůj majetek v Británii, a to na základě příkazu k zabavení nevysvětlitelného majetku. Musela se vzdát svého golfového klubu v Berkshire a domu v Knightsbridge v hodnotě 14 milionů liber (zhruba 419 milionů korun).

Její česká firma LECO-CB, kterou založila v roce 2008, zanikla předminulý rok. Nikdy přitom nebylo jasné, čím se tato firma v Česku zabývá. Elchin Kazimov, jednatel jiné ázerbájdžánské společnosti sídlící na stejné adrese jako LECO-CB, investigaci.cz v roce 2021 řekl, že Hadžijevu nezná a o její firmě nic neví. Podle účetních závěrek, vedených jen do roku 2014, to vypadá, že LECO-CB byla spící firmou, tedy negenerovala žádné zisky ani neprovozovala činnost. Tomu nasvědčuje i fakt, že jednatelem byl Rufat Imamverdijev, jenž zemřel v roce 2015. Dodnes je však zapsán ve dvou českých firmách jako společník nebo jednatel. Elchin Kazimov, který je v jedné z těchto firem společníkem, investigaci.cz sdělil, že jde o rodinný podnik.

Kazimov byl také jednou z hlavních postav série o ázerbájdžánském podnikání v jižních Čechách. Podnikatel je podle ázerbájdžánských médií zakladatelem tuzemské ázerbájdžánské komunity. Má dobré kontakty – zná se třeba s jihočeským podnikatelem a členem ODS Pavlem Dlouhým, do Ázerbájdžánu vozil také delegace v čele se senátorem a starostou Hluboké nad Vltavou Tomášem Jirsou.

Podnikatel Kazimov již v roce 2008 figuroval hned ve třech českých firmách spolu se svými krajany napojenými na ázerbájdžánskou vládu, ať už skrze stavební společnost, ropný byznys, nebo Mezinárodní ázerbájdžánskou banku. V jižních Čechách rovněž zastupoval zájmy Jumy Ahmadzady, což je zeť šéfa Mezinárodní ázerbájdžánské banky a syn ředitele ázerbájdžánské státní společnosti. Jak v roce 2020 popsali novináři OCCRP, Ahmadzada žil od roku 2008 v luxusním londýnským bytě vlastněném fiktivní společností Vermex, která obdržela pár měsíců před koupí tohoto apartmánu několik milionů dolarů za konzultační činnost od tureckého podnikatele, jehož firma získala zakázku na stavbu největší ázerbájdžánské přehrady. Zakázku vypsala státní společnost řízená Jumovým otcem Ahmadem Ahmadzadou. Vermex pak koupila další dva sousední byty, jež mohl Juma rekonstruovat podle libosti.

Elchin Kazimov v minulosti figuroval celkem v jedenácti ázerbájdžánských nebo česko-ázerbájdžánských firmách. Dnes má v obchodním rejstříku pouze dva aktuální záznamy – je členem vedení Evropsko-Ázerbájdžánské obchodní komory, kterou založil v roce 2017 spolu s českým podnikatelem Davidem Snášelem. Dále je společníkem firmy AgriBioTech CZ. Není jasné, čím se tato firma v Česku zabývá, od roku 2015 totiž nezveřejňuje účetní závěrky.

Přečtěte si

Ázerbájdžánská digitální diktatura

The post Ázerbájdžánské nemovitosti zůstávají ve Velké Británii skryty navzdory novému zákonu. V Česku vlastní majetek ázerbájdžánský úředník ministerstva daní nebo bratr šéfa ochranky prezidenta Alijeva appeared first on investigace.cz.

Zpráva OSN odhaluje, jak obyvatelé Gazy čelí raketovým útokům, hladomoru a šíření nemocí kvůli kolapsu zdravotní péče. Nezletilí Venezuelci jsou nespravedlivě souzeni za účast na protestech proti prezidentu Nicolási Madurovi. Tvůrce spywaru Pegasus, izraelská společnost NSO Group, lobbuje u amerických republikánů, aby byla vyřazena z blacklistu, na nějž firmu USA umístily. Ázerbájdžánská vláda, která aktuálně hostí účastníky globálního klimatického summitu OSN, se snaží skrýt své aktivity v oblasti fosilních paliv. 

Nejvíce obětí konfliktu v Gaze představují ženy a děti z řad civilistů. Vyplývá to z nejnovější zprávy OSN. Izraelská vláda již v minulosti tvrdila, že útočí především na strategické cíle Hamásu a minimalizuje lidské ztráty používáním přesné munice. Z monitoringu OSN však vyplývá, že přes devadesát procent obětí v Gaze je zabito v rezidenčních budovách. Za většinu z těchto úmrtí přitom mohou zbraně s plošným účinkem, jež Izraelské obranné síly (IDF) používají v hustě osídlených oblastech.

Tamní obyvatelé čelí nejen útokům a bombardování, ale i hrozbě hladomoru a šíření nemocí způsobenému nedostatečnou zdravotní péčí. „Stará vojenská taktika obléhání zasáhla v Gaze i základní hygienické podmínky. To vede k šíření kožních a bakteriálních infekcí, které se velmi obtížně léčí, zvláště když chybí antibiotika, mýdlo a veškerá humanitární péče,“ vysvětlila na Inspiračním fóru festivalu Ji.hlava doktorka a anestezioložka Eva Kušíková z organizace Lékaři bez hranic. „Naši lékaři hlásí, že museli dětem amputovat končetiny bez anestezie a opakovaně používat jednorázové, již znečištěné obvazy.“

OSN zároveň upozorňuje na případy, kdy izraelské jednotky střílely na Palestince, kteří hledali humanitární pomoc. K těmto událostem docházelo zejména ve městě Gaza, odkud směřuje většina zásobování na sever oblasti.

Přečtěte si

„Odejít může jen ten, kdo má peníze.“ Lidé z Gazy platí tisíce dolarů za útěk přes Egypt

Masivní vysídlování Palestinců, hlavně z oblasti severní Gazy na jih, vedlo také k tomu, že mnoho nezletilých bylo odděleno od svých rodin. Podle UNICEFu se letos v únoru ocitlo v Gaze nejméně 17 000 dětí bez doprovodu. Navíc zde kolabuje nejen zdravotní, ale i vzdělávací systém: „Naše děti přišly o právo na vzdělání. Nemohou chodit do škol, nejen kvůli vystěhování, ale také proto, že mnoho školních budov bylo zničeno při bombardování. Snažíme se pro ně organizovat výuku v provizorních stanech, ale ty neposkytují vhodné zázemí a děti je nesnášejí. Mnoho dětí navíc musí pracovat – na trzích v Gaze je jich plno, vydělávají, aby uživily sebe i své rodiny,“ popsala dopad konfliktu na děti v Gaze tamní novinářka a bývalá učitelka Ruwaida Kamal Amer.

Desítky venezuelských teenagerů byly uvězněny kvůli své účasti na protestech proti letošním volbám, jež vyhrál prezident Nicolás Maduro. Volby byly podle demonstrantů zmanipulované. Zjištění OCCRP ukazuje, že soudní řízení s těmito nezletilými probíhají často online, bez řádné obhajoby a možnosti dokázat nevinu. Soudci ignorují předkládané důkazy a pod nátlakem nutí obžalované, aby se přiznali k trestnému činu terorismu. Rodiče nespravedlivě odsouzených mladistvých potvrzují, že jsou jejich děti ve vězení fyzicky týrány, mučeny elektrickými šoky a je jim odpíráno jídlo a léky. Rodiny musí platit vysoké úplatky, aby jejich blízcí dostali potraviny a základní lékařskou péči. Organizace amerických států (OAS) ve svém prohlášení únos a týrání nezletilých Venezuelanů odsoudila, vyzvala k jejich propuštění a k potrestání těch, kdo jsou za tyto zločiny zodpovědní. Přesto však mladí Venezuelci stále zůstávají ve vězení.

Izraelská společnost NSO Group, která stojí za vývojem špionážního softwaru Pegasus, lobbuje u konzervativních amerických zákonodárců. Cílem je dostat se z amerického blacklistu, kam ji v roce 2021 zařadila Bidenova administrativa. NSO argumentuje mimo jiné tím, že její technologie pomáhají hledat pohřešovaná izraelská rukojmí v aktuálním konfliktu v Gaze. „Republikáni pro ně budou snadnějším terčem než demokraté, pokud jde o vyvíjení nátlaku na Ministerstvo obchodu, aby společnost NSO Group vyřadilo ze seznamu (…),“ řekl pro web The Intercept výzkumník Ben Freeman z amerického think-tanku Quincy Institute. 

Zatímco NSO Group zintenzivňuje své lobbistické úsilí ve Washingtonu, v Kalifornii čelí již pátým rokem žalobám od platformy WhatsApp za porušování práv a soukromí uživatelů. V říjnu tohoto roku vznesla společnost WhatsApp rozsáhlá obvinění z porušení požadavků na zpřístupnění důkazů poté, co společnost NSO odmítla poskytnout svou interní e-mailovou komunikaci a zdrojový kód programu Pegasus. 

Přečtěte si

Úřady mlčí, kontrola vázne. Země Visegrádu pod drobnohledem špionážního programu Pegasus

Ázerbájdžánská vláda se během klimatického summitu snaží odvrátit pozornost od svých kontroverzních aktivit v oblasti fosilních paliv. Letošní Konference OSN o změně klimatu, známá také jako COP29, se koná od 11. do 22. listopadu v hlavním ázerbájdžánském městě Baku. Organizátoři byli kvůli výběru této lokace již dříve kritizováni, protože ekonomika Ázerbájdžánu je silně závislá na těžbě a exportu fosilních paliv, oficiálními partnery konference jsou navíc společnosti s vazbami na prezidenta Ilhama Alijeva. Jeho vláda je dlouhodobě spojována s korupcí, porušováním lidských práv a podporou organizovaného zločinu. Alijevova politika rovněž vedla k etnickým čistkám a vysídlování Arménů během konfliktu v Náhorním Karabachu, jak podrobněji popisujeme v našem článku.

Přečtěte si

Zatímco v Karabachu umírali civilisté, Ázerbájdžán blokoval pomoc Červeného kříže

Tajná nahrávka zveřejněná BBC doložila rozhovor, ve kterém Elnur Soltanov, výkonný ředitel ázerbájdžánského týmu COP29 a náměstek ministra energetiky, diskutoval s mužem vydávajícím se za potenciálního investora. Soltanov zvažoval jeho nabídku na sponzoring summitu výměnou za investice do ázerbájdžánského ropného a plynárenského průmyslu, což by bylo v přímém rozporu s cíli konference zaměřené na boj proti klimatické krizi, snížení emisí a spotřeby fosilních paliv.

Další vyšetřování nevládní organizace Global Witness odhalilo síť podezřelých účtů na platformě X, které před zahájením summitu šířily oficiální vzkazy ázerbájdžánské vlády. Zatímco v červenci tohoto roku byly příspěvky pod hashtagem #COP29 převážně kritické vůči vládě, v září byly nahrazeny provládní propagandou. Podle všeho za touto změnou stálo 71 účtů, jež se téměř identicky zaměřovaly na podporu vlády a odvádění pozornosti od mezinárodní kritiky.

The post #zesvěta: V Gaze umírají civilisté, navzdory tvrzení Izraele o minimalizaci ztrát appeared first on investigace.cz.

Ázerbájdžánská vláda v součinnosti s tamní odnoží Červeného kříže bránila v poskytování humanitární podpory během ozbrojeného konfliktu v Náhorním Karabachu. Podle zjištění reportérů z OCCRP se tak pomoc nedostala k mnoha potřebným, včetně pacientů v kritickém stavu. Ázerbájdžánské provládní médium po zveřejnění textu obvinilo OCCRP z politické zaujatosti. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Jednou z mnoha zoufalých matek čekajících v přeplněné dětské nemocnici v Štěpanakertu, hlavním městě Náhorního Karabachu, byla i Ani Mangasaryan. Zatímco oblast obléhala ázerbájdžánská vojska, její syn umíral v důsledku plicní infekce. Na oddělení intenzivní péče pro něj kvůli nedostatku kapacit nebylo místo. Pro Ani a další pacienty kolabujících karabašských nemocnic byly poslední zbývající nadějí na získání lékařské péče humanitární konvoje Červeného kříže.

Mise Červeného kříže

Během desetiletí trvajícího konfliktu byl Mezinárodní červený kříž jedinou nevládní organizací působící v Karabachu. Jeho pracovníci nejen distribuovali zásoby, ale také organizovali konvoje, jež transportovaly nemocné a raněné civilisty z ohrožených oblastí do Arménie. OCCRP sestavila na základě přítomnosti svých reportérů v terénu, údajů o konvojích i rozhovorů s místními obyvateli a interními zdroji přesvědčivé důkazy o tom, jak ázerbájdžánská vláda bránila Červenému kříži v poskytování humanitární pomoci.

V roce 2023 bylo území Karabachu ještě stále pod kontrolou arménských jednotek, přičemž jej se zbytkem země spojoval pouze úzký Lačinský koridor, vedoucí přes území ovládané Ázerbájdžánem. Koridor střežený ruskými mírovými jednotkami zajišťoval do obléhaného regionu životně důležité dodávky zásob a humanitární pomoci. Ázerbájdžán však tuto trasu po konfliktu s arménskými pohraničníky v červnu minulého roku uzavřel, což v Karabachu vedlo k rozsáhlé humanitární krizi.

Vládní omezení

Ázerbájdžánská vláda v čele s prezidentem Ilhamem Alijevem se Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu zavázala zajistit neomezený pohyb humanitárních jednotek skrze Lačinský koridor. Realita byla ovšem jiná. Během blokády koridoru evakuoval Červený kříž z ohrožené oblasti zhruba 1 500 civilistů. Toto číslo však mohlo být mnohem vyšší, kdyby nebyly transporty blokovány ázerbájdžánskymi orgány. Ty například požadovaly, aby cestující, kteří pojedou ve zdravotnických konvojích Červeného kříže, předem předkládali kopie svých pasů, což provoz zdrželo téměř na měsíc.

Když si Červený kříž najal komerční kamiony, aby mohl lépe zásobovat postižené oblasti, Ázerbájdžán rovněž zakročil. Obvinil Červený kříž z pašování, jelikož někteří řidiči kamionů převáželi i cigarety a jiné zboží, které posléze svépomocí přeprodávali. „Uskutečnit každý další konvoj bylo těžší a těžší,“ sdělil zaměstnanec, jenž se na transportech přímo podílel: „Nemohli jsme pořádně fungovat.“

Omezení kladená Červenému kříži se přitom uskutečňovala za podpory Ázerbájdžánského červeného půlměsíce (Červený půlměsíc je název pro skupiny Mezinárodního červeného kříže působící na národní úrovni v muslimských zemích). Ten spadá pod záštitu Mezinárodního červeného kříže, a měl by se proto řídit jeho stanovami o nezávislosti, nestrannosti a neutralitě. Ve skutečnosti však čelní představitelé Ázerbájdžánského červeného půlměsíce otevřeně sympatizují s nedemokratickou vládou prezidenta Alijeva. Novruz Aslanov, předseda Ázerbájdžánského červeného půlměsíce, a generální tajemník této organizace Jeyhun Mirzayev, podpořili Alijeva v prezidentských volbách. Přejali rovněž jeho nepřátelskou rétoriku, jež zpochybňovala činnost Červeného kříže i realitu humanitární krize v Karabachu. „Propojení s vládou je v rozporu s tím, jak Červený kříž funguje. Je to v rozporu s nezávislostí a je to nesmírně problematické,“ komentovala pro OCCRP postoj Ázerbájdžánského červeného půlměsíce odbornice na mezinárodní humanitární právo Melanie O’Brien. Kancelář ázerbájdžánského prezidenta i ministr zahraničí se ke kauze odmítli vyjádřit. Na oficiální žádost OCCRP o poskytnutí stanoviska nereagoval ani Novruz Aslanov.

Spor o Lačinský koridor

Koncem července minulého roku, sedm měsíců od začátku obléhání Karabachu, vznesl Ázerbájdžán požadavek, aby bylo blokované teritorium zásobováno nikoli skrze Lačinský koridor jako doposud, ale trasou napojenou na ázerbájdžánské město Aghdam. To by znamenalo přerušení posledního zbývajícího spojení mezi Karabachem a Arménií. Tento návrh odmítl nejen Červený kříž, ale také mnozí arménští obyvatelé válkou zasaženého regionu. „Pokud je silnice do Aghdamu otevřená, ale Lačinský koridor zůstává uzavřený, jsme stále v kleci jako zvířata v zoo a oni se nás jen rozhodli nakrmit,“ sdílel svůj názor na síti X místní novinář Marut Vanyan.

V důsledků těchto událostí zpochybnil Ázerbájdžánský červený půlměsíc legitimitu působení Červeného kříže na území Karabachu a napadl představitele Arménského červeného kříže. „Názory vyjádřené Arménským červeným křížem ohledně Lačinského koridoru neodpovídají skutečnosti. Naše pozorování potvrzují, že v regionu neprobíhá žádná humanitární krize,“ uvedl Ázerbájdžánský červený půlměsíc ve svém oficiálním stanovisku. Mezitím na obléhaném území přetrvával vážný nedostatek potravin a pohonných hmot, zatímco zdravotnictví selhávalo kvůli chybějícím kapacitám i materiálu.

Nenásilná deportace?

Konflikt v Karabachu ukončila až vojenská operace ázerbájdžánské armády, jež ve dnech 19. a 20. září roku 2023 oblast obsadila. Téměř celá arménská populace byla nucena opustit své domovy a uprchnout skrze Lačinský koridor do Arménie. Desítky lidí oslabených měsíci hladovění při cestě zahynulo. Lídři Ázerbájdžánského červeného půlměsíce oslavovali ovládnutí Karabachu jako vítězství své vlády.

V reakci na zveřejnění informací o skutečných událostech v Karabachu vystoupil s kritikou ázerbájdžánský anglojazyčný informační portál News.az. Ten obviňuje OCCRP z šíření dezinformací s cílem poškodit reputaci Ázerbájdžánu v očích mezinárodní veřejnosti. Podle News.az nemělo dění v Karabachu nic společného s korupcí ani s organizovaným zločinem. News.az, jenž dlouhodobě podporuje politiku vlády neslučitelnou s lidskými právy, dále viní novináře OCCRP z napojení na blíže nespecifikované arménské lobbistické skupiny a americkou Demokratickou stranu. Napadá při tom dřívější kritické postoje, které OCCRP zaujalo vůči populistické vládě Srbské pokrokové strany a autoritářskému maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi. Uvádí, že „odchod arménského obyvatelstva z Karabachu byl organizován pokojně, bez nátlaku“.

Autorka textu: Adéla Gajdicová

The post Zatímco v Karabachu umírali civilisté, Ázerbájdžán blokoval pomoc Červeného kříže appeared first on investigace.cz.

Když minulý rok zatkli Polada Omarova, pravou ruku vora v zakoně, na kterého Interpol vydal zatykač, česká média informovala, že se ruská mafie vrátila do Prahy. Ve skutečnosti ale od břehů Vltavy nikdy neodešla. Na rozdíl od nultých let ovšem používá sofistikovanější a méně nápadné metody práce. Ruští zločinci už neprovozují nevěstince v centru Prahy a nevraždí lidi v pražských ulicích, místo toho perou peníze z miliardových obchodů a pomáhají kremelskému režimu v jeho válce proti Západu. Investigace.cz přináší dvoudílný portrét ruské mafie a jejího působení ve střední Evropě – od historicky přelomového zásahu v pražské restauraci U Holubů po současné investice a aktivity na pomezí organizovaného zločinu a také servisu pro ruské tajné služby.

„Ruská mafie“ je pojem, který se pravidelně objevuje na stránkách českých i světových médií. Není to však korektní název – součástí takzvané „ruské“ mafie jsou zločinci ze všech postsovětských zemí, zejména z Gruzie, Arménie, Ázerbajdžánu, Ukrajiny nebo ze Střední Asie. První část dílu o postsovětském kriminálním podsvětí se věnuje kořenům vzniku organizovaného zločinu v 90. letech, jeho působení v České republice a fenoménu takzvaných vorů v zakoně.

Chytrý Don

Večer posledního květnového dne roku 1995 bylo na pražském Andělu rušno. Desítky policistů zasahovaly v tamní vyhlášené restauraci U Holubů, kde slavil narozeniny jeden z významných mužů ruské solncevské mafie, Viktor Averin. Oslavy se účastnil i jeho šéf Sergej Michajlov, zakladatel gangu. Čeští policisté se tehdy stali svědky velkolepé hostiny s desítkami sexuálních pracovnic, žralokem nadívaným kaviárem, což byl pokrm podávaný jako hlavní chod, a dorty ve tvaru slunce neboli symbolu solncevské mafie.

Podnik spravoval skrze britskou offshorovou společnost Arigon Company Limited finanční mozek zločinců Semjon Mogilevič, jenž zorganizoval systém praní špinavých solncevských peněz v dvaceti zemích včetně Česka, USA, Maďarska a Ukrajiny. Kvůli jeho vysokoškolskému ekonomickému vzdělání se mu v ruském podsvětí přezdívalo „Chytrý Don“. Když se ho však jeden z novinářů zeptal, proč založil firmu zrovna na Normanských ostrovech, depandanci britské koruny, odpověděl, že žádné jiné ostrovy si ze školního zeměpisu nezapamatoval. A právě na Mogileviče se podle informací české policie chystal během oslavy U Holubů atentát.

„Vypadal jako na fotkách – byl to muž s velkým břichem, v bekovce, na ruce měl super drahé hodinky Rolex, ale pod nehty špínu,“ vzpomínal jeden z českých vyšetřovatelů, který se s Mogilevičem setkal osobně, v seriálu Nejhledanější zločinci světa vyrobeném platformou Netflix.

Z podniku tenkrát vyvedli v poutech desítky členů zločinecké skupiny, chyběl však ten hlavní, kvůli němuž se celý zásah organizoval – samotný Mogilevič. V dokumentárním filmu The Billion Dollar Don z dílny BBC, které Mogilevič později poskytl exkluzivní rozhovor, řekl, že se na pražskou oslavu skutečně chystal, ale měl zpoždění. Když na místo dorazil, bylo po zásahu, a noc proto strávil v sousedním podniku. 

Smíchovská restaurace byla v hledáčku české policie již od roku 1993. Mogilevič tam měl jakousi centrálu pro východní Evropu, byť síť podobných podniků s názvem Black and White vlastnil i v Budapešti, kde sídlil v diplomatické čtvrti v luxusní vile hned vedle čínské, rakouské a vietnamské ambasády. 

Zásah U Holubů nebyl první střet české veřejnosti s ruskou mafií – členové těchto zločineckých skupin začali proudit z postsovětských republik do zahraničí hned po pádu Sovětského svazu. Razie U Holubů se však stala jednou z těch legendárních, na které česká média dodnes vzpomínají. Mogilevič, nenápadný silnější muž v bekovce se „stalinským“ knírem, patřil v té době k nejznámějším představitelům ruského podsvětí v zahraničí. Od roku 2009 až do roku 2015 byl na seznamu deseti nejhledanějších osob FBI. Na stejném seznamu tehdy figurovalo i jméno Usáma bin Ládin, kterému Mogilevič podle ruských médií prodával obohacený uran ukradený na území bývalých postsovětských republik. Za informaci, jež by pomohla Mogileviče dopadnout, nabízela FBI odměnu ve výši 100 000 dolarů.

Stejně jako spousta dalších mafiánů a jejich spolupracovníků, kteří přišli po Mogilevičovi, unikl i Chytrý Don do Ruska, kde po nástupu Vladimira Putina k moci platila pro mafiány čím dál větší jistota, že se budou moci s ruskými úřady jednoduše domluvit. Jak se v průběhu následujících desetiletí ukázalo, ruské podsvětí se od 90. let vzdalovalo „ulici“ a čím dál víc se prolínalo se státními strukturami a s nimi spřízněnými oligarchy.

Podle whistleblowera a bývalého agenta ruské bezpečnostní služby FSB Alexandra Litviněnka, kterého v roce 2006 otrávili ruští agenti poloniem, měl Mogilevič v letech 1993 a 1994 výborné vztahy s tenkrát ještě nepříliš známým Putinem. Z další uniklé nahrávky vyplynulo, že podobně přátelské vztahy měl i s bývalým ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou, díky čemuž tak mohl bezpečně těžit z prodeje plynu a zbraní. 

V dubnu 2013 zařadil americký časopis Foreign Policy Mogileviče do svého žebříčku 500 nejvlivnějších lidí světa – jeho majetek se v roce 2023 odhadoval na 10 až 12 miliard dolarů (230 až 276 miliard korun). V roce 2022 navýšila FBI odměnu za informaci o Mogilevičovi na 5 milionů dolarů, tedy v přepočtu 115 milionů korun.

O tom, kde se Mogilevič nachází dnes, nejsou zatím přesné informace. Podle některých zdrojů se mafián přestěhoval do Izraele, podle jiných informací si znovu změnil jméno a žije v zámečku nedaleko Moskvy. 

Divoká ruská devadesátá

Mogilevič sice pracoval pro jednu z největších a nejmocnějších organizovaných zločineckých skupin v Rusku – Solncevskuju Bratvu, jež odvozuje svůj název od Solncevské čtvrti v Moskvě, kde vznikla. Obdobných seskupení, rusky „gruppirovek“, však existovalo začátkem 90. let v Rusku více než dost.

Jejich hojný vzestup byl úzce spjat s postupným úpadkem Sovětského svazu a následnými ekonomickými a sociálními změnami. Například ruský seriál Slovo pacana, který získal velkou popularitu v Rusku i v jiných postsovětských zemích včetně Ukrajiny, popisuje tzv. kazaňský fenomén – pouliční gangy mladistvých, jež násilím ovládly nejen sovětskou Kazaň, ale i další ruská města už během Gorbačovovy éry i po rozpadu sovětského impéria. Z band mladíků, tzv. pacanů, se později vyvinuly plnohodnotné skupiny organizovaného zločinu, které svou sílu a vliv dokázaly zpeněžit. V Kazani se několik pouličních band spojilo v organizaci Ťap-Lap. Ta se stejně jako další jí podobné účastnila organizovaných loupeží a poskytovala ochranu, tzv. kryšu, cechovikům – podnikatelům na černém trhu. 

Členem jedné z těchto zločineckých skupin byl zřejmě i zesnulý šéf soukromé armády Wagner Jevgenij Prigožin – koncem 70. let si přivydělával tím, že okrádal náhodné kolemjdoucí nebo vykrádal byty, za což byl odsouzen ke 13 letům vězení.

V roce 1987 Michail Gorbačov podepsal „Zákon o družstvech“, jenž legalizoval soukromé podnikání, a vytvořil tím vrstvu nových legálních podnikatelů – kooperativníků. Zločinci v nevídané novince ihned spatřili příležitost výdělku a koncem roku 1989 bylo 75 % družstevních podniků ovládáno gangstery nebo je podniky platily.

Když se Sovětský svaz v roce 1991 definitivně rozpadl, Rusko a další postsovětské státy se ocitly ve stavu absolutního ekonomického chaosu a právního vakua. Někdejší státní podniky byly privatizovány, často nelegálními nebo pololegálními způsoby, což vytvořilo prostředí ideální pro ještě rychlejší vzestup organizovaného zločinu.

V tomto období začaly vznikat mnohé zločinecké skupiny, snažící se využít nově vzniklého tržního systému a slabosti státního aparátu i neexistující legislativy. Tyto skupiny často zaměstnávaly bývalé sportovce – „sportiky“ a „kački“ –, vojáky a příslušníky bezpečnostních složek, kteří jim byli schopni poskytovat fyzickou ochranu a vymáhat jejich zájmy. Začala takzvaná divoká devadesátá léta, proti nimž jsou ta česká slabý čajový odvar. Násilí a kriminalita zašly tak daleko, že v roce 1994 prezident Boris Jelcin popsal Rusko jako „nejmafiánštější stát na světě“. Samotný Jelcin ovšem proti tomuto faktu nedělal téměř nic. Britský historik a specialista na mezinárodní i ruský organizovaný zločin Mark Galeotti ve svých knihách zdůrazňuje, že na kriminalizaci země se naopak výrazně podíleli Jelcinovi kumpáni.

Jedním z klíčových faktorů pro růst organizovaného zločinu byla rychlá a bez dostatečných právních a regulačních opatření probíhající privatizace. Budoucí oligarchové i zločinecké skupiny získali kontrolu nad velkými průmyslovými podniky, bankami a dalšími strategickými odvětvími, to vše za výhodně nízké ceny. Nově nabytá ekonomická moc nadto umožnila zločineckým organizacím proniknout do politických struktur a korumpovat státní správu. Dobře to ukazuje dokumentární seriál z produkce ruské neziskové organizace FBK (Fond boje s korupcí) s názvem Zrádci, v němž je převážná část Jelcinova prezidentství charakterizována jako ekonomická anarchie. Právě tehdy byla podle názoru šéfky investigativního oddělení Navalného tymu Marie Pěvčich mladá ruská demokracie zrazena skupinou zkorumpovaných politiků, zbohatlíků a mafiánů.

Protože stát nedokázal poskytnout běžným občanům odpovídající ochranu a organizovaný zločin byl na vzestupu, podnikatelé považovali zločinecké gangy za jakousi alternativní soukromou instituci, která umožní kryšu – ochranu – před dalšími zločinci a jejich soupeři. „Čím víc prší, tím více potřebujete střechu,“ charakterizoval 90. léta badatel Vadim Volkov zabývající se ruským organizovaným zločinem.

Jelcinův nástupce v Kremlu, Vladimir Putin, si na jednu stranu sice pečlivě budoval image silného prezidenta schopného očistit zemi od banditů a kriminálníků, což ovšem neznamenalo, že s podsvětím nespolupracoval. Už jako zástupce primátora Petrohradu se v 90. letech pravidelně setkával se členy tamního nejmocnějšího gangu, Tambovskou mafií. Ze spolupráce přitom těžily obě strany. K hlavním aktivitám Tambovské skupiny patřily vydírání, obchod s drogami, organizování nájemných vražd a také pašování nedostatkového zboží do Petrohradu i prodej ropy.

Kdo jsou vorové v zakoně?

Když se řekne „vor v zakoně“, mnoha lidem v Česku se vybaví fotky či záběry tuzemských médií s tmavovlasým mužem v černých brýlích a černém saku obklopeným v soudní síni houfem advokátů nebo policistů. Záhadná postava se jmenuje Andranik Soghojan a jde o arménského mafiánského bosse známého pod přezdívkou Zap Leninakanský. V roce 2007 se rozhodl potrestat svého krajana, arménského podnikatele působícího v Praze, který odmítal platit výpalné. Najatý vrah Timur Treťjakov se však spletl a místo Arména zastřelil českého řidiče společnosti Sazka, jenž zrovna vystupoval z podobně zeleného Bentley, jaké vlastnil i arménský byznysmen.

Soghojana za pokus o vraždu sice česká policie zatkla, avšak soud ho později zprostil obžaloby a propustil z vazby kvůli nedostatku důkazů, částečně způsobenému podplácením svědků. V roce 2013 české ministerstvo spravedlnosti změnilo rozsudek a odsoudilo Soghojana za vraždu ke 22 letům vězení, tou dobou byl zločinec už ovšem dávno za horami. V roce 2014 arménská policie Soghojana sice zadržela v Jerevanu na základě evropského zatykače, Česku jej ale nakonec odmítla vydat.

Neúspěšný atentát v Praze Soghojana od zločinecké kariéry zřejmě neodradil – podle zdrojů serveru Lenta.ru, který se věnuje dění v postsovětském podsvětí, stál mafián za vraždou několika dalších kriminálních autorit ze soupeřících klanů. PrimeCrime uvádí, že v roce 2016 byl zbaven vorovské koruny, a proto se chtěl pomstít. Vorem v zakoně se zločinec totiž stává pouze díky podpoře dalších vorů, kteří se za něj zaručí, a jen za podmínky, že žil podle kodexu vorů, což už dnes ovšem tolik neplatí. 

Někdejší pravidla vorovského života se změnila v průběhu takzvané „sučí vojny“, v překladu „války děvek“. Šlo o mocenský boj původních vorů v zakoně, jejichž hlavní zásadou bylo odmítání spolupráce se státem, z čehož vyplynulo i zavržení v tomto smyslu vnímaných kolaborantů, zločineckou terminologií řečených „suk“, tedy oněch „zaprodaných děvek“. Konflikt vypukl na konci druhé světové války, kdy se z fronty vraceli zločinci a byli rekrutováni státem jako vojáci, a trval dlouhé roky, přičemž bylo zavražděno mnoho představitelů podsvětí.

Sovětské věznice se tehdy rozdělily na „červené“, kde vládli dozorci a kolaboranti z řad kriminálníků, a „černé“, ovládané pravými vory v zakoně. Odborníci včetně již zmiňovaného Marka Galeottiho se shodují, že válka skončila vítězstvím suk. Přestože zákaz kolaborace se státem formálně přetrvával, nebyl už tak striktní jako v minulosti. Časem se ustoupilo i od dalších tradic – vor v zakoně mohl mít rodinu i trvalou adresu, oficiálně se mohl věnovat byznysu a vlastnit luxusní předměty. Některé symboly se však nezměnily. Výrazným vizuálním rysem dodnes zůstávají klasická vorovská tetování jako hvězdy pod klíčními kostmi nebo na kolenou.

Na základě tohoto typického tetování mohou být oproti minulosti vorové justicí odsouzeni podle zákona o nejvyšším postavení v zločinecké hierarchii. Zákon postupně přijala celá řada postsovětských zemí, průkopnicí se stala Gruzie, kde bylo nové legislativní opatření schváleno ještě v půlce nultých let a údajně se inspirovalo italskou i americkou legislativou.

„Faktem je, že jak italští mafiáni, tak naši zloději vlastnoručně nepáchají žádné zločiny. Málokdy sami kradou, zabíjejí nebo vydírají. Na to existují v jejich hierarchii níže postavení lidé. Kromě toho existují zákony omerty (mafiánský „kodex mlčení“), které jak u nás, tak tam zakazují svědčit proti šéfovi pod trestem smrti. Takže kriminální činnost většinou těmto zlodějům a hlavním mafiánům procházela. Jediná záminka, proč je mohli zadržet, bylo držení zbraní nebo drog,“ vysvětlil odborník na organizovaný zločin Šota Utyašvili pro zpravodajský portál BBC News. 

Nový zákon měl práci policii a soudům zjednodušit, což se zjevně povedlo. Od roku 2006 do roku 2010 bylo v Gruzii zadrženo a odsouzeno 180 vorů. V roce 2006 generální prokurátor Gruzie dokonce prohlásil, že v zemi nezůstal na svobodě ani jeden vor v zakoně. Jejich velká část, včetně těch největších jako Tariel „Taro“ Oniani nebo Šakro Molodoj, se skutečně přesunula do Ruska, kde tento zákon chyběl až do roku 2019, nebo do Evropy, kde až na výjimku Itálie chybí dodnes. Uplatňování protimafiánských zákonů v Rusku navíc hodně záviselo na ochotě vora spolupracovat se státní mocí, což pro novou generaci vorů, která se už tolik neohlíží na stará pravidla, představovalo velkou výhodu.

The post MAFIE: 3. díl – Ruská mafie, část první: Divoká Praha appeared first on investigace.cz.