Zahraniční obchod s vojenským materiálem funguje v Česku netransparentně. Tuzemská ministerstva přivírají nad závaznými normami oči, aby vyšla vstříc potřebám českých zbrojařů. Veřejnost má velmi omezenou možnost zbrojní export kontrolovat, což je problém nejen z hlediska národní bezpečnosti, ale i české zahraniční politiky. Dokládá to případ kontroverzního vývozu vojenského materiálu do Ázerbájdžánu, který před dvěma lety realizovaly firmy holdingu Czechoslovak Group, jenž patří zbrojaři Strnadovi. Do jihokavkazské země, kam Evropská unie a OBSE nedoporučují vyvážet, tehdy dorazily houfnice Dana a raketomety Vampir české výroby.
„Ministerstvo obrany se v posledních letech nevyjadřovalo k žádnému vývozu armádního materiálu do Ázerbájdžánu. Nevíme tedy, jak se tam zmiňovaná technika mohla dostat,“ řekl v září 2017 Hospodářským novinám mluvčí ministerstva obrany Jan Pejšek.
Na rozhodnutí o udělení licence ze 13. února 2017 je nicméně citovaná část kladného závazného stanoviska, které ministerstvo obrany vydalo. A v ní stojí: „Ministerstvo obrany souhlasí s udělením licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem pro společnost Real Trade Praha a. s. (součást holdingu Czechoslovak Group – pozn. red.), a to pro vývoz 18 vozů Tatra T815 VPR 9 8×8 s obrněnou kabinou a 36 vozů Tatra T815 VP 31 8×8 s obrněnou kabinou do Ázerbájdžánu.“
Když jsme tiskového mluvčího rezortu obrany Jana Pejška na rozpor upozornili, dostalo se nám této odpovědi: „Stanovisko, které zmiňujete, se týkalo vývozu vozidel Tatra, nikoliv houfnic Dana a raketometů, ke kterým směřujete své otázky. Nyní již neumím posoudit, zda vyjádření ze září 2017 bylo mnou nepřesně formulované či redakčně upravené, v každém případě se týkalo kauzy vývozu houfnic a raketometů,“ uvedl Pejšek letos v srpnu.
Ve stanovisku ministerstva, jež investigace.cz získala na základě informačního zákona, však dále stojí: „Vzhledem k tomu, že k výrobě podvozků Tatra T815 VPR 9 8×8 byly použity 122mm raketomety RM-70 a k výrobě podvozků Tatra T815 VP 31 8×8 byly použity 152mm samohybné houfnice ShKH vz. 77 pocházející z AČR (Armády České republiky – pozn. red.), […] Ministerstvo obrany požaduje, aby společnost Real Trade Praha a. s. byla při vydání licence zavázána oznámit […] datum vývozu […] včetně výrobních čísel a státu, do kterého budou vyvezena.“
Stanovisko se tedy průkazně týkalo jak podvozků, tak houfnic a raketometů.
Ministerstvo obrany ale nebylo zdaleka jediným rezortem, jenž se politicky citlivý zbrojní obchod do Ázerbájdžánu snažil před veřejností zastřít. Jak se v Česku povoluje vývoz zbraní do zahraničí a kdo do něj kromě pár zasvěcených úředníků vázaných mlčenlivostí vlastně vidí? A jaké to může mít dopady na naši bezpečnost a zahraniční politiku?
Víme, ale neřekneme
Podle zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem uděluje v Česku exportní licenci ministerstvo průmyslu a obchodu na základě závazných stanovisek ministerstva zahraničí, obrany a vnitra.
- Česká ministerstva a jejich kompetence při vývozu vojenského materiálu
Ministerstvo průmyslu a obchodu uděluje licence ke konkrétnímu zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem na základě souhlasných závazných stanovisek dotčených orgánů, jimiž jsou Ministerstvo vnitra, Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo obrany. Ministerstvo vnitra posuzuje soulad žádosti o udělení licence z hlediska veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrany obyvatelstva, Ministerstvo zahraničních věcí z hlediska zahraničněpolitických zájmů ČR, dodržování závazků vyplývajících pro ČR z mezinárodních smluv, jakož i z členství ČR v mezinárodních organizacích, a Ministerstvo obrany z hlediska zabezpečování obrany ČR.
Bez kladných závazných stanovisek všech těchto dotčených ministerstev nemůže být konkrétní licence k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem udělena.
Zdroj: Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR
České rezorty průmyslu, obrany a zahraničí daly v únoru 2017 zelenou k vývozu souprav zmíněných Tater. Ovšem jen do Izraele. Háček byl v tom, že v licenci od počátku vedle izraelské firmy jasně figurovalo Ministerstvo obrany Ázerbájdžánské republiky – a to jako konečný uživatel.
Na základě nových informací z uniklých dokumentů jsme zrekonstruovali proces, během něhož se ze souprav Tater vyvezených z Česka stala složitou cestou do Ázerbájdžánu děla Dana a raketomety Vampir.
Ačkoliv ministerstva o Ázerbájdžánu jako konečném uživateli od začátku věděla, médiím a veřejnosti zpočátku komunikovala, že povolila vývoz do Izraele. Což je jen část pravdy.
Stejně tak ministerstva podle dokumentů, jež má investigace.cz k dispozici, věděla, že do jihokavkazské země doputují nikoliv samotné podvozky, ale plně funkční houfnice a raketomety, které se na podvozky cestou namontují.
K této montáži, která podvozky transformovala na takzvaný smrtící materiál, docházelo na Slovensku – mimochodem ve zbrojovce firmy ze stejného holdingu Czechoslovak Group jako je i firma, která z Česka podvozky Tater vyvezla.
Obchod za půl miliardy
Někdejší ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček na podzim 2017 pro Hospodářské noviny uvedl, že o obchodu nevěděl.
Na otázku, zda je obvyklé, aby ministr neměl přehled o natolik kontroverzním a významném obchodu za celkem 482 milionů, nám tiskové oddělení ministerstva odmítlo letos srpnu odpovědět. Ignorovalo i naši otázku, zda si nelze vyložit zvláštní formulaci v licenčním rozhodnutí tak, že firma Real Trade Praha mohla v případě reklamace vojenský materiál vyvézt přímo do Ázerbájdžánu (konečnému uživateli) a nikoliv svému obchodnímu partnerovi do Izraele, jak ji zavazovala licence. V licenci je totiž uvedeno:
„V případě kvalitativní reklamace lze likvidovat vadné zboží v místě konečného uživatele a i možnost opravy vadného zboží v ČR, tj. možnost dovozu vadného zboží do ČR a jeho zpětný vývoz konečnému uživateli po opravě.“
Dnes již víme, že do Ázerbájdžánu putovala děla a raketomety ze Slovenska (s krátkým mezipřistáním v Izraeli). Tam se dostaly z Česka (opět po krátké zastávce v Izraeli) proto, aby se podvozky Tatra zkompletovaly na bojová vozidla Dana a Vampir.
„Pokud jde o konkrétní případy, jsme vázáni mlčenlivostí,“ odpověděla na otázky investigace.cz k zbrojnímu exportu mluvčí ministerstva průmyslu Miluše Trefancová a dodala, že „otázka zahraniční politiky je v kompetenci Ministerstva zahraničních věcí, které posuzuje aktuální situaci v regionech, v daném případě v Ázerbájdžánu“.
Právě ministerstvo zahraničí sehrálo podle kompetenčního zákona v rozhodování o povolení dodávky vojenského materiálu do Ázerbájdžánu klíčovou roli. Komunikace Černínského paláce směrem k veřejnosti by se dala v nejlepším případě nazvat jako zavádějící.
Věž ze slonoviny
Někdejší tisková mluvčí ministerstva zahraničí Irena Valentová v září 2017 pro Hospodářské noviny uvedla: „Česko schválilo prodej (speciálních) podvozků vozů Tatra do Ázerbájdžánu. Ale jen proto, že se jedná o nesmrtící materiál, a to právě s ohledem na (dřívější – pozn. red.) odmítnutí vyvézt do Ázerbájdžánu vojenský materiál.“
Bývalý náměstek ministra zahraničí a současný stálý představitel ČR při OSN a OBSE ve Vídni Ivo Šrámek týden poté vývoz překvapivě popřel:
„Tím, že Česká republika licenci nevydala, ani jiný členský stát Evropské unie, jsme přesvědčení, že to, co na těch fotkách vidíme, nemůže mít původ zaprvé v České republice a zadruhé ani v jiném členském státu EU.“
Díky uniklým dokumentům dnes nicméně víme, že podvozky Tatra a na ně namontované houfnice a raketomety měly prokazatelně původ v Česku a na Slovensku. A že právě tyto dvě země dodávku vojenského materiálu povolily.
Na otázku, jak lze vysvětlit rozpor v prohlášeních mluvčí a náměstka, nám pracovník tiskového odboru MZV odpověděl, že tam žádný rozpor není, a dodal: „Pan náměstek komentoval to, co bylo zachyceno na fotografiích, mluvčí potvrdila vývoz podvozků jako vývoz nesmrtícího vojenského materiálu, který neporušil embargo OBSE vůči Ázerbájdžánu.“
Oběti eskalace
Jakub Eberle, výzkumný pracovník, jenž se v Ústavu mezinárodních vztahů věnuje mimo jiné i problematice českých zbrojních exportů, má na podobné dodávky vojenského materiálu jasný názor: „Dodávat vojenský materiál do oblastí, kde konflikty již probíhají či jejich propuknutí hrozí, je vždy z podstaty věci problematické. Ázerbájdžán mezi takové oblasti nepochybně patří kvůli sporu o Náhorní Karabach, proto zde ostatně máme i embargo OBSE. Dodavatel může exporty do takových oblastí nepřímo přispívat k eskalaci napětí a destabilizaci států, společností i celých regionů.“
O tom, že úředníci MZV věděli, že v Ázerbájdžánu namísto podvozků skončí houfnice a raketomety, svědčí mimo jiné formulace citovaná z licenčního rozhodnutí, které má investigace.cz k dispozici: „MZV ČR si vyhrazuje právo požádat o okamžité pozastavení čerpání licence v případě, že situace v oblasti Náhorního Karabachu bude eskalovat v otevřený konflikt.“ Úředníci v Černínském paláci si tedy byli velmi dobře vědomi toho, že nepovolují vývoz obyčejných podvozků, ale součást zbraňového systému.
Zarážející skutečností je to, že vývoz vojenského materiálu čeští diplomaté povolili jen šest měsíců poté, co konflikt v Náhorním Karabachu eskaloval. Takzvaná čtyřdenní válka si v dubnu 2016 v Náhorním Karabachu vyžádala okolo 200 obětí z obou stran konfliktu, tedy Arménie i Ázerbájdžánu, které vedou o sporné území krvavou válku od rozpadu Sovětského svazu. Celé znění souhlasného stanoviska nám MZV odmítlo poskytnout kvůli závazku zaměstnanců zachovávat mlčenlivost.
Není závazek jako závazek
Z mezinárodněprávního hlediska však není problematický jen zmíněný válečný konflikt.
Ázerbájdžán podle mezinárodní organizace Human Rights Watch systematicky porušuje lidská práva, umlčuje svobodná média a vězní a mučí desítky odpůrců současného prezidenta Ilhama Alijeva. Podobně hodnotí Ázerbájdžán i americká organizace Freeedom House. Ve svém každoročním žebříčku, který mimochodem hojně používá i česká diplomacie, ho označuje za „nesvobodný“. Na škále měřené od nesvobody ke svobodě získal 11 bodů z možných 100.
Proto se nabízí též otázka, zda se úředníci ministerstva zahraničí, kteří mají během licenčního řízení na starost soulad konkrétních vývozů s mezinárodními závazky a platnou českou legislativou, dostatečně řídili závaznými kritérii. Ty stanovuje Společným postojem Rady ministrů zahraničí členských států EU z roku 2008. Tato kritéria jsou závazná i proto, že jsou vetkána do české legislativy, jež zahraniční obchod s vojenským materiálem v Česku ošetřuje.
Dodávka houfnic a raketometů do Ázerbájdžánu, kterou Černínský palác fakticky posvětil, přitom mohla odporovat rovnou několika z celkem osmi kritérií.
Nastavení systému
Podle odborníků představuje netransparentnost, která obecně provází licenční řízení a vývoz českého vojenského materiálu do zahraničí, několik významných rizik.
Zaprvé se tím v Česku vytváří živná půda pro kriminální činnost. Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) ostatně ve své zprávě za loňský rok uvádí, že v souvislosti s trestnou činností nelegálního obchodování se zbraněmi, výbušninami a vojenským materiálem zaznamenala v minulých letech mírný vzestup.
„Pachatelé této trestné činnosti prakticky tvoří průřez celé společnosti. Jedná se o dobře situované podnikatele, pro které jsou zbraně pouhou komoditou a jejichž záměrem je obcházet licenční řízení se získáním maximálního zisku, přes ‚pouhé‘ sběratele a dobrodruhy, kteří si zbraň opatřují pro své vlastní potřeby, až po zločinecká seskupení,“ dodává specializovaný útvar kriminální policie.
Rizika ohrožení naší bezpečnosti si všímá i Jakub Eberle z Ústavu mezinárodních vztahů:
„Zbraně mohou přispět k eskalaci konfliktů, které pak přispějí ke zhoršení naší bezpečnostní situace. Mohou skončit v nepovolaných rukou, například u zločinců či teroristů.“
Zadruhé jde o to, že zbrojní vývozy zásadně ovlivňují směřování české zahraniční politiky, ale nevede se o nich žádná veřejná debata. Neexistují dokonce žádné účinné mechanismy politické kontroly, jako je tomu například v Německu nebo Holandsku.
„Ministerstva (v ČR – pozn. red.) nemusí svá rozhodnutí nijak zdůvodňovat, a to ani před poslanci či senátory. Rozhodování o exportech zbraní je přitom výsostně politickou záležitostí, nikoliv pouhým technickým posuzováním jasných a nezpochybnitelných kritérií. V tuto chvíli netuší ani poslanci a senátoři, z jakého důvodu byl konkrétní obchod povolen, či naopak zamítnut. Je potřeba, aby bylo toto rozhodování transparentnější a kontrolovatelné. To ale není chyba konkrétních úředníků, ale celkového nastavení systému,“ srovnává domácí situaci se zahraničím odborník na zbrojní vývozy Jakub Eberle.
Tento text vznikl za podpory mezinárodního investigativního projektu GACC (The Global Anti-Corruption Consortium) zaměřeného na země Visegradu. Na projektu spolupracují Átlátszo a Direkt36 z Maďarska, polská Fundacja Reporterów, Investigatívne centrum Jána Kuciaka ze Slovenska a česká investigace.cz.