Výkup balkánských továren

Aubrey Belford, Saska Cvetkovska, Pavla Holcová, Maja Jovanovska, Pavle Petrović a Lindita Çela

Továrnu „Suvenir” na výrobu munice nedaleko makedonské vesnice Samokov koupil Jaroslav Strnad přes své firmy v roce 2010. Druhou – továrnu „14. oktobar” – si pak pořídil v srbském městě Kruševac na podzim loňského roku. Do obou koupí byli zapleteni prostředníci napojení na místní politiky a vysoké představitele bezpečnostních složek, kteří čelí obviněním z toho, že za předchozí vlády řídili Makedonii jako mafiánskou organizaci. Je třeba dodat, že Strnad získal obě továrny za směšně nízké ceny.

V Makedonii vyvolala koupě továrny podezření, že Strnada více zajímala žádaná exportní licence na zbraně než samotná muniční výroba.

„Češi se zajímali hlavně o makedonskou vývozní licenci,” popsal zdroj přítomný během obchodního vyjednávání, který mluvil s novináři OCCRP pod podmínkou anonymity ze strachu před případnými následky. „Makedonie totiž [na rozdíl od členských států EU a NATO] neuplatňuje sankce [vůči konfliktním zónám],” dodal.

Makedonské hody

Nákupem makedonské chátrající továrny „Suvenir” získal Strnad strategickou část kdysi impozantního zbrojařského průmyslu Jugoslávie. Továrna se nachází v obzvláště chudé části makedonského venkova, je schovaná za ostnatým drátem hluboko v lesnatých kopcích. Nejbližší město Makedonski Brod je od ní vzdáleno 30 minut jízdy.

Dokumenty, které mají novináři z OCCRP k dispozici, dokládají, že Strnadova firma Real Trade Praha zaplatila v roce 2010 manažerům krachující továrny pouhý jeden milion eur (podle tehdejšího kurzu přibližně 25 milionů korun). Webové stránky jedné ze Strnadových společností, Excalibur Army, uvádí makedonskou muniční továrnu jako jeden ze svých zahraničních podniků. Muničku provozuje makedonská firma Sumbro Trade, kterou koupil Strnadův holding.

Samokov. Foto: NovatTV Makedonie

Výpovědi továrních dělníků a informace z celní správy poukazují na to, že továrna v prvních pěti letech ve Strnadově vlastnictví vyrobila velmi málo munice. Továrna však mohla být využívána k jiným účelům. Šest dělníků, se kterými novináři z OCCRP mluvili, potvrdilo, že výroba v muničce do roku 2016 zahálela. Dříve se tu vyráběly náboje ráže 9mm. Dva z nich vzpomínají, jak součástí jejich práce bylo přepisování štítků na bednách, které do muničky odněkud přijely, aby putovaly zase jinam.

„Často jsme přebalovali zboží. Obdrželi jsme, řekněme, velké bedny, které jsme neotvírali. Jen jsme jim změnili štítky,” řekl dělník, který novinářům odmítl sdělit svou identitu, aby nepřišel o zaměstnání. „Nejsem nijak chytrý, neřeknu vám, co v těch bednách bylo, nebo co přesně jsme dělali.“

Dokumenty celní správy, které má OCCRP k dispozici, neevidují (kromě let 2012, 2016 a 2017) u firmy Sumbro Trade, která továrnu provozuje, žádné informace o vývozu munice. V letech 2016 a 2017 se munice vyvážela do České republiky, Slovenska a na Ukrajinu. Záhadnější jsou však informace o vývozu v roce 2012 – podle informací makedonské celní správy bylo vyvezeno nespecifikované množství koupelnového a instalatérského vybavení do Česka. Strnadova továrna „Suvenir“ ale podle našich informací nic takového nevyrábí.

Andrej Čírtek, tiskový mluvčí Strnadovy Czechoslovak Group, se k nákupu firmy Sumbro a potažmo muničky vyjádřil: „V případě firmy Sumbro, jež má výrobní provozovnu v makedonském Samokově, se jedná o investici do výroby munice pro ruční zbraně v rámci strategie nebýt pouze obchodníky ale i plnohodnotnými výrobci.“

To, že by nákup továrny nějak souvisel s licencemi, ale popřel: „Žádné exportní licence na vojenský materiál jiný než munice pro ruční zbraně, která je vyrobena v podniku Sumbro, v Makedonii nerealizujeme, ani jsme nerealizovali (do toho nepočítám transitní licence, na které jsem reagoval u předcházející odpovědi). Produkce Sumbra je exportována zejména do USA.“

Spasitel Sparavalo

Podle rozhovorů a dokumentů, ke kterým mají novináři z OCCRP přístup, se Strnad při svém nákupu muničky v Makedonii spoléhal na služby Vojislava Sparavala, podnikatele s trvalým pobytem v Monaku, který je úzce spojen s vrcholnými představiteli předchozí makedonské vlády.

Dřívější kauza OCCRP též odhalila, že Vojislav Sparavalo investoval do nemovitostí v České republice společně se Sašo Mijalkovem, nechvalně proslulým a dnes již bývalým šéfem makedonské kontrarozvědky UMK.

Mijalkov, bratranec někdejšího makedonského premiéra Nikoly Gruevského, byl klíčovou postavou ve vlivné klice, která ovládala Makedonii po celou dekádu. Gruevského politická strana VMRO-DPMNE ztratila moc po vleklé politické krizi v roce 2017. V současnosti čelí Gruevski obvinění z korupce. Sašo Mijalkov je obviněn z manipulace voleb, mučení a nelegálních odposlechů desítek tisíc makedonských občanů.

Sašo Mijalkov. Foto: Tomislav Georgiev

Mijalkovův společník, Vojislav Sparavalo, se ukázal být pro Strnada užitečným v roce 2015. Tehdy Strnad čelil problémům ze strany správní rady Sumbra kvůli tomu, že munička nedosáhla stanovených cílů v oblasti investic a lidských zdrojů. Porušili tak smlouvu o prodeji továrny a tím pádem bylo jeho vlastnictví továrny ohroženo.

V říjnu 2015 vyrazil Strnad se Sparavalem a jedním ze svých vedoucích pracovníků, Vítem Paulíčkem, na makedonskou ambasádu v Praze, aby loboval za zachování muniční továrny ve svém vlastnictví. To dokazuje interní korespondence pracovníků makedonského ministerstva zahraničí, ke které mají novináři z OCCRP přístup. Není jasné, zda přítomnost Sparavala na ambasádní schůzce měla rozhodující vliv na to, že si Strnad mohl muničku ponechat. Každopádně samotný fakt, že Sparavalovo jméno bylo v pozdější oficiální zprávě makedonského ministerstva zahraničí o ambasádní schůzce vymazáno, poukazuje na to, že jeho přítomnost na setkání byla vnímána jako citlivá záležitost.

Vojislav Sparavalo i Andrej Čírtek, jako mediální zástupce Strnadovy firmy, toto setkání na ambasádě popírají. Oba také popřeli jakékoliv propojení Jaroslava Strnada, a jeho podnikání na Balkáně, se Sašo Mijalkovem. Andrej Čírtek dokonce popřel i vztah mezi Sašo Mijalkovem a Vojislavem Sparavalem.

„Ani pan Sparavalo, ani pan Strnad žádný obchodní, smluvní či jakýkoliv jiný vztah s tímto pánem [Sašo Mijalkovem] nemají,“ tvrdí Čírtek.

Rozhovory se dvěma makedonskými vládními představiteli prokazují, že Strnad byl schopný získat podporu i u Miloše Zemana. Pracovníci prezidentské kanceláře zanesli téma problematické muničky do programu jednání české hlavy státu s jeho makedonským protějškem, Ďorge Ivanovem, v únoru 2016 v Praze. Podle interního zdroje se téma muničky nakonec na pořad oficiálního jednání obou prezidentů nedostalo. To může opět poukazovat na citlivost problému.

Jiří Ovčáček, Zemanův mluvčí, se k problematice odmítl přímo vyjádřit, přičemž vágně dodal, že „[…] pan prezident dlouhodobě v rámci ekonomické diplomacie podporuje české podnikatele z mnoha oborů“.

Expanze do Srbska

Strnadovy společnosti nedávno expandovaly i do sousedního Srbska. Tentokrát již v těsnějším partnerství s Vojislavem Sparavalem.

Srbská společnost, která patří Strnadově holdingu Czechoslovak Group (CSG), koupila v loňském roce zkrachovalou továrnu „14. Oktobar“ v Kruševaci. Ceremoniál podpisu obchodní smlouvy se symbolicky odehrál 14. října. Tedy v den, kdy si Srbové připomínají osvobození od nacistické okupace v roce 1944, na nějž název továrny odkazuje. Ceremoniálu se účastnila i srbská premiérka Ana Brnabić.

Podle dokumentů, kterými OCCRP disponuje, koupil Strnad tuto vojenskou továrnu za přibližně 4 miliony dolarů (tehdy přibližně 103 milionů korun) – tedy za desetinu její odhadní ceny. Strnadova společnost byla jedinou firmou, která se o koupi fabriky ucházela. Předešlá čtyři kola, během nichž byla továrna nabízena k prodeji, nepřilákala žádné potenciální investory. Další dokumenty dokládají, že pouhých šest týdnů po podepsání kupní smlouvy odkoupil Vojislav Sparavalo 15% podíl z vlastnictví továrny přímo od Strnadovy společnosti. Tentokrát ještě laciněji. Podnikatel s trvalým pobytem v Monaku zaplatil za minoritní podíl 11 tisíc dolarů (tehdy přibližně 306 tisíc korun). Podle Andreje Čírtka, který se vyjadřuje za Strnadovy firmy, šlo o částku odpovídající hodnotě podílu.

Aleksandra Janković, jedna z ředitelek továrny „14. Oktobar“, sdělila novinářům OCCRP, že továrna v současnosti zaměstnává 160 lidí, a že vedení podniku připravuje investiční plán, jak továrnu zmodernizovat. Podle ní továrna nevyrábí munici ani vojenský materiál. Výroba se má zaměřit na „vybavení pro obranný průmysl, jako například nábojnice”, (tedy plášť bez náboje). „Smlouvy s třetími stranami jsou obchodním tajemstvím,“ dodala ředitelka továrny Janković.

Nákup této továrny zpochybňoval srbský opoziční politik a bývalý ministr zahraničí Vuk Jeremić. Na základě jeho prohlášení zahájilo makedonské státní zastupitelství přípravnou fázi trestního řízení pro podezření z praní špinavých peněz.

Článek vznikl jako investigativní projekt Českého centra pro investigativní žurnalistiku, srbského KRIKBIRN Albania a makedonské NOVA TV. Rešeršemi přispěly i Aleksandra Denkovska a Sinead Carolan.

Napište nám váš názor

Váš email nebude zveřejněný