Vyšetřování mezinárodní sítě nezávislých center investigativní žurnalistiky (OCCRP, Organized Crime and Corruption Reporting Project) odhalilo, že Jaroslav Strnad – nejznámější český zbrojař a zároveň největší oficiální sponzor kampaně Miloše Zemana za znovuzvolení – nakoupil zastaralou munici čínské provenience a rozpadající se zbrojařské továrny na Balkáně. To vše za velmi podivných okolností a asistence místních lidí, kteří jsou obviněni ze závažných zločinů. Nákupy obsahovaly i dovoz desítek milionů kusů staré čínské munice vyřazené jako albánské armádní přebytky do Česka.
Nabídka, která se neodmítá
Strnadova expanze na Balkán se nezastavila u nákupu samotných nábojů. Před pár lety koupil problematickou továrnu na munici v Makedonii a nedávno i fabriku na vojenskou výrobu v Srbsku, a to za snově nízké ceny. Balkánská nákupní horečka se neobešla bez účasti dvou osob, které jsou propojeny se Sašo Mijalkovem, dnes již bývalým vlivným šéfem makedonské kontrarozvědky. Ten je v současnosti postaven před soud, kde čelí řadě obvinění včetně korupce, nelegálních odposlechů a manipulace voleb.
Kromě Strnada v Albánii nakupoval i podnikatel Martin Drda z konkurenčního holdingu STV Group. Koupil 30 milionů nábojů.
Není jasné, z jakého důvodu se tyto obchody uskutečnily. Z logiky věci Strnad a Drda s municí dál obchodovali. Je však otázkou, komu tuto munici prodali.
Desítky let stará čínská munice, kterou firmy napojené na Strnada v Albánii nakoupily, je totiž nejen směšně laciná, ale také velmi nespolehlivá. To podstatně problematizuje její legální prodej na mezinárodním trhu – pro většinu západních armád, včetně Armády ČR, je zcela nepoužitelná. A například pro zbrojařské firmy, které mají sídlo ve Spojených státech amerických, je dokonce nelegální takovou munici jak nakoupit tak i re-exportovat.
Albánské sklady munice a výbušnin jsou svého druhu legendou. Figurovaly i v hollywoodském filmu „War Dogs“ (česky „Týpci a zbraně“) z roku 2016, v němž se partě amerických mladíků, kteří dosud holdují hlavně kouření marihuany, nečekaně podaří vyhrát zakázku Pentagonu za 300 milionů dolarů na dodávku zbraní afghánské armádě. Film inspirovaný skutečným příběhem stojí za shlédnutí mimo jiné kvůli scénám, kdy tato nezkušená parta musí jednat s protřelými mafiány a pochybnými překupníky zbraní z Balkánu.
Andrej Čírtek, tiskový mluvčí Strnadovy společnosti Czechoslovak Group, tyto nákupy potvrdil: „Společnost Real Trade skutečně v minulosti v řádném procesu nakupovala munici vyřazovanou z Albánské armády a dále s ní obchodovala na základě licencí podle všech národních i mezinárodních pravidel.“
Odmítl ale, že by munice byla stará a tedy nespolehlivá: „Jednalo se o munici čínské i ruské výroby ve standardních rážích, které se běžně používají. Nebyla tedy ani ve smyslu svého typu, ani ve smyslu svého technického stavu ´obstarožní´ […] Munice do ručních či dělostřeleckých zbraní může být skladována desítky let, pokud je uskladněna řádně.“ Navíc dodal, že „Většina této munice byla prodána zákazníkům v rámci Evropské unie, skladována byla rovněž v Evropské unii.“
Odborníci na obchod se zbraněmi mají ale jiný názor.
„Této odpovědi bych tak úplně nevěřil,“ oponuje Georges Berghezan ze Skupiny pro výzkum a informace ohledně míru a bezpečnosti (GRIP). „Počet potenciálních evropských zákazníků ze soukromého sektoru je pro takovou munici značně omezen,“ tvrdí. „A nedokážu si představit, že by veřejné bezpečnostní složky v některé ze zemí Evropské unie používaly tuto starou munici sovětského typu.“
Na dotaz, kam se taková munice může vyvážet, nám Pieter D. Wezeman ze Stockholmského institutu pro mezinárodní mírový výzkum (SIPRI) odpověděl: „Mám za to, že to je Afrika a některé oblasti Blízkého Východu – místa jako Irák nebo Afghánistán.“
Představitelé STV Group odmítli na naše dotazy odpovědět.
Bratři ve zbrani
Strnad se těší blízkému vztahu se Zemanem, kterého finančně podporoval již při jeho prvních úspěšných prezidentských volbách v roce 2013. V současnosti jsou firmy na Strnada napojené zdaleka největším sponzorem Zemanovy kampaně za znovuzvolení.
Pětačtyřicetiletý Strnad vlastní holding Czechoslovak Group (CSG), který zastřešuje průmyslové a obchodní společnosti, jež jsou aktivní v obranném a civilním průmyslu. Spoluvlastní i podnik Tatra Trucks, známou kopřivnickou firmu zabývající se výrobou nákladních vozidel.
Jedna ze Strnadových firem, DAKO-CZ, přispěla Zemanovi podle veřejně dostupných informací na kampaň celkem dvěma miliony korun. Composite Components, další z firem spojených se Strnadem, je pak s jedním milionem korun druhým nejvýznačnějším donorem kampaně. Obě firmy tak tvoří celé dvě třetiny veřejných příspěvků na Zemanovo znovuzvolení.
Taková podpora ale nezůstává jednostranná. Strnad má přístup k prezidentovi a jeho veřejné podpoře českého obranného průmyslu. Loni v březnu Zeman navštívil jednu ze Strnadových firem – Excalibur Army. Strnad byl také součástí obchodní delegace, která v listopadu spolu s prezidentem cestovala do Ruska. A Strnad odsud neodjel s prázdnou – do Česka se vrátil se smlouvou na stavbu a provoz hangáru na opravu letadel nedaleko Moskvy.
Zeman se též nezdráhal veřejně opovrhovat českými pravidly ohledně vývozu zbraní. Postěžoval si, že zákaz vývozu zbraní do zemí, ze kterých by mohly být re-exportovány do konfliktních oblastí, český zbrojařský byznys dusí.
„…někdy licenční politika naprosto nevhodným způsobem omezuje náš export do takzvaných bezpečných neboli neembargovaných zemí pod záminkou, že je zde riziko reexportu do zemí už nikoli tak bezpečných. Já na to vždy říkám: co je vám do toho? Vy vyvážíte do bezpečných zemí, a co s tím ty bezpečné země dále udělají, to už je jejich a nikoli naše věc,“ řekl Miloš Zeman na zahájení zbrojního veletrhu IDET 2017.
Hlavní důvod balkánské nákupní horečky českého zbrojaře Strnada zůstává neznámý. Není například jasné, jaké cíle Strnad a jeho podnikatelský konkurent Drda na Balkáně sledují. Nicméně samotný fakt, že tyto obchody až dosud unikaly pozornosti médií či veřejné kontrole, ukazuje, že obří zbrojařské smlouvy a politické vazby jsou stále obestřeny tajemstvím.
Made in China: České firmy nakupovaly desítky milionů starých nábojů
Snaha o vyřazení a likvidaci staré čínské munice z albánských armádních skladů se v roce 2008 hrozivě zvrtla. Kolem poledne 15. března 2008 ohlušila albánskou vesnici Gërdec série několika výbuchů. Do nebe létaly ohnivé kusy budovy skladu a munice, do omítek se zasekávaly šrapnely. Nárazové vlny byly cítit až ve 14 kilometrů vzdálené Tiraně. Při neštěstí zahynulo 26 lidí, další stovka byla zraněna. Důvod výbuchu se nikdy nepodařilo přesně stanovit.
Mezinárodní tlak na albánskou vládu, aby se zbavila nebezpečné a nespolehlivé staré čínské munice a výbušnin, tak otevřel cestu k neodolatelnému obchodu dvěma českým firmám. Podle dokumentů, které máme k dispozici, společnosti Real Trade Praha a STV Group začaly ve velkém nakupovat právě tuto munici za směšně nízké ceny.
Desítky milionů kusů obstarožní čínské munice, které jedna z firem napojená na Strnadův holding Czechoslovak Group (CSG) nakoupila z albánských muničních skladů, putovaly do České republiky. Kromě Strnada v Albánii nakoupil 30 milionů kusů munice také podnikatel Martin Drda z holdingu STV Group. Nákupy obou konkurenčních holdingů proběhly v letech 2010 až 2015, což dokladují interní dokumenty albánského státního monopolu na prodej zbraní MEICO.
Podle dokumentů bylo do Česka prodáno také více než sto tun výbušniny RDX, přestože američtí diplomaté důrazně varovali před nestabilitou, a tedy nebezpečností materiálu. Otázkou zůstává, co se s letitou čínskou municí dá dělat dál. Její nespolehlivost podstatně problematizuje další legální prodej na mezinárodním trhu – pro většinu národních armád, včetně Armády ČR, je nepoužitelná. Podle plukovníka Jana Šulce: „Armáda ČR nepoužívá čínské zbraně ani munici. Při nákupu moderních zbraní, zbraňových systémů a munice se orientujeme na standardy NATO.“
„Čínská lidová republika není členem NATO ani signatářem aliančních dohod. To znamená, že její výrobci munice tyto dohody s příslušnými procesy zpravidla do svých výrobních a zkušebních procesů neimplementují,“ doplňuje Vlastimila Cyprisová z Generálního štábu Armády.
„O tohle žádná evropská armáda nebo policie nemá zájem,” tvrdí Pieter D. Wezeman ze SIPRI. “To si vůbec nedokážu představit.” Podle něj jsou typickými nákupčími takové munice spíš “země s relativně malými rozpočty, které ale nutně munici potřebují kvůli právě probíhajícímu konfliktu. Navíc tyto země mají často děravou legislativu i způsob, jakým vojenský materiál nakupují,” dodává Wezeman.
Georges Berghezan, rešeršér v GRIP tvrdí, že je pravděpodobné, že “české firmy re-exportovaly čínsko-albánskou munici třetím stranám, takže právě tato munice mohla skončit v rukou syrských rebelů, írackých Kurdů nebo afghánských bezpečnostních sborů. „Také Jemen nebo jiné chudé a konfliktem zmítané africké země by mohly nakupovat sice nespolehlivou, ale lacinou munici,” doplňuje.
Uniklé emaily, které se nám podařilo získat ze dvou makedonských ministerstev během loňských revolučních dnů a ověřit jejich pravost, vrhají na tyto obchody více světla. Ukazují, že pro zajištění plynulé přepravy munice přes Srbsko vyhledala společnost Real Trade Praha pomoc Petara Crnogorace, obchodníka se zbraněmi, který byl v minulosti vyšetřován policií. V roce 2014 byl Crnogorac v Srbsku zatčen a obviněn z toho, že zneužíval důvěrné informace z veřejných zakázek, které se týkaly výprodeje armádních přebytků. Obvinění byla později stažena.
V roce 2015 Organizace spojených národů prošetřovala obchody okolo Crnogoracovy firmy CPR Impex, jejíž dceřinná společnost se měla pokusit prodat zbraně islámským bojovníkům v Libyi. Petar Crnogorac připustil, že se o prodeji jednalo, nicméně popřel, že by se samotná dodávka zbraní kdy uskutečnila. V roce 2016 bylo vyšetřování zastaveno.
Petar Crnogorac odmítl celou situaci jakkoliv komentovat.
Nešlo však jenom o munici
Možným prodejem nespolehlivé výbušniny RDX českým firmám se podrobně zabývali američtí diplomaté. Vyplývá to z diplomatických depeší zveřejněných serverem Wikileaks.
Poté, co v roce 2008 vybuchl muniční sklad v albánské vesnici Gërdec, požádali američtí úředníci albánskou protistranu, aby zničila své zásoby 150 tun výbušniny RDX. Ta byla sice skladována na jiném místě, ale odborníci se kvůli její nestabilitě báli, že by se mohla tragédie opakovat. (Výbušnina však byla později koupena STV Group a re-exportována.)
Obchod se zbraněmi a municí měla na starosti albánská státní firma MEICO. Podle dokumentů této společnosti bylo více než sto tun munice prodáno do České republiky.
Článek vznikl jako investigativní projekt Českého centra pro investigativní žurnalistiku, srbského KRIK, BIRN Albania a makedonské NOVA TV. Rešeršemi přispěly i Aleksandra Denkovska a Sinead Carolan.
Autoři textu: Aubrey Belford, Saska Cvetkovska, Pavla Holcová, Maja Jovanovska, Pavle Petrović a Lindita Çela
Edit: 25. ledna 2018 ve 13.01: přidány okolnosti toho, jak jsme získali a ověřili uniklé emaily.