Rok 2019 byl pro nás československým rokem. Se stejnou vervou jsme se věnovali českým i slovenským kauzám, které měnily obě společnosti. Jsou za námi stovky hodin rozhovorů, tisíce stran analyzovaných dokumentů, tisíce naježděných kilometrů, stovky zodpovězených otázek, ale i nemalé množství těch, kde odpovědi stále hledáme. Telefonovali jsme s nigerijskými scammery a současně rozmluvili i jejich oběti. Na Jamajce jsme s karibskými novináři začali pracovat na pochopení toho, kdo profituje z offshorového byznysu. S ruskými kolegy jsme sledovali, jak Českem protékají miliardy z ruského státního rozpočtu. Dostali jsme 57 TB dat, včetně videa podnikatele, který instaluje svou skrytou kameru v kanceláři generálního prokurátora. Proč to děláme? Chtěli bychom vědět, jak svět kolem nás opravdu funguje. A kdo ho řídí.
- Rok 2019 v číslech
Minulý rok navštívilo náš web 142 464 uživatelů ze 151 zemí světa, kteří zhlédli 410 000 stránek. Dohromady na webu investigace.cz strávili 25 456 hodin. Nejvíce čtenářů jsme měli z Česka (66 000), následovalo Slovensko (60 000).
Celkově jsme publikovali 124 článků, nejvíce čtenými se staly Kokainoví kovbojové (36 tisíc čtenářů), Vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové (16 tisíc), Jak mafie ovládla Slovensko (12 tisíc), Haščák, Penta a spolupráce s Kočnerem (10 tisíc) a Kauza Huawei (7 tisíc). Co se týče zpracovaných témat, v loňském roce nás především zajímaly tyto kauzy: Vražda Jána Kuciaka a odkrývání aktivit slovenského podnikatele Mariána Kočnera; Huawei; ruské peníze v České republice.
V minulém roce patřila k těm nejdůležitějším bezesporu série článků, jež vyšly k prvnímu výročí vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové. Úvodní text pojmenovaný Zrozeny z chaosu popsal dobu a způsob, kdy nejprve albánská a posléze italská mafie pronikly na Slovensko, napojily se na tamější vlivné politiky nebo byznysmeny a začaly korumpovat i slovenskou policii. Na obdobném článku jsme spolupracovali v roce 2018 právě s Jánem Kuciakem, publikování se už ale nedočkal, neboť byl 21. února 2018 ve svém domě zastřelen.
Jak se jeho smrt připravovala a co přesně dělali najatí vrahové den po dni a poslední dny před vraždou doslova hodinu po hodině, bylo obsahem dalšího článku Vražda. Přesný itinerář pohybu kriminálníků se nám podařilo zrekonstruovat na základě mnoha rozhovorů s pozůstalými a sousedy, záznamů bezpečnostních videokamer a díky práci našich reportérů přímo na místě vraždy.
Následoval text Kokainoví kovbojové o italském mafiánovi Antoninu Vadalovi, který v rámci organizovaného zločinu kalábrijské mafie ’Ndranghety několik let podnikal pod Tatrami a za pomoci zkorumpované slovenské celní správy organizoval přes Slovensko distribuci ekvádorského kokainu po Evropě. Vadalovy kontakty vedly ve slovenské mocenské hierarchii až někdejšímu premiéru Robertu Ficovi.
Sérii uzavíral článek Brucho a jeho kumpáni, v němž jsme popsali pozadí Kuciakovy vraždy. Neboli kdo a proč stál za objednávkou jeho smrti. Námi zveřejněné informace o slovenském podnikateli Mariánu Kočnerovi přesvědčivě ukázaly, jak je organizovaný zločin na Slovensku propojen nejen s politiky, ale i se špičkami justice a policie.
Další tematický blok se jmenoval Ruská pračka jménem Troika a týkal se tunelování ruského státního rozpočtu a praní těchto špinavých peněz. První z článků vysvětlil, jak toto finanční schéma dlouhá léta fungovalo. Zbývající texty se zaměřily na následný osud nelegálně nabytých peněz, které ruští podvodníci perou formou koupě nemovitostí či luxusního zboží i přes Česko. Na projektu jsme spolupracovali s mezinárodní sítí investigativních novinářů OCCRP a takto jsme mimo jiné přišli i na to, že skrze ruskou pračku jménem Troika doputovalo na české účty různých jednotlivců i firem 4133 plateb v celkové výši 232 835 724 eur. Zkrátka více než šest miliard korun.
V černomořské Oděse sahají kořeny zločineckého podsvětí a s ním spojené korupce prorůstající tamní společností hluboko do minulosti. Pět našich článků z řady nazvané Akta Oděsa se však především zabývalo současností. S pomocí ukrajinských kolegů z Mykolajivského centra pro investigativní žurnalistiku jsme identifikovali 27 osobností oděského veřejného života – politici, úředníci, podnikatelé –, jejichž nekalé praktiky jsou spojeny i s Českou republikou. V článku Starosta v poutech jsme se například zaměřili na současného starostu Oděsy Gennadije Truchanova, obviněného z defraudace 185 milionů hřiven (cca 142 milionů korun), který jezdí za byznysem i do Prahy.
V článku Zbrojařova válka jsme pro změnu popsali podezřelé aktivity oděského obchodníka se zbraněmi Igora Urbanského, jenž skrze společnost Kaalbye vyvážel zbraně v zájmu Ruska třeba i do embargem zablokované a občanskou válkou sužované Sýrie. Jak jsme přitom zjistili, pochybný miliardář s oblibou a pravidelně zajíždí do Česka, kde načerpává další síly ve své luxusně renovované vile v lázeňském městečku Kyselka na Karlovarsku a těší se tam pověsti vlídného souseda.
S českými lázněmi souvisela i jarní série článků o „lázeňských švihácích z Východu“ a v poslední době i z Balkánu, kteří proměňují západočeské lázně jako Karlovy Vary nebo Mariánské lázně k obrazu svému. Přesněji řečeno ke zvyšování cen tamních nemovitostí, úpadku poskytovaných služeb a k postupnému vylidňování města ze strany české populace. Posledně jmenované mají na svědomí neustále rostoucí ceny nájmů za normální byty i mizerně placená práce v hotelích či restauračních zařízeních podivných zbohatlíků z Východu. Jedním z nich je například zástupce ředitele protikorupčního úřadu Ázerbájdžánu Ali Nagijev, jenž je majitelem největšího a nejluxusnějšího hotelu v Mariánských lázních. Mimo zmíněný hotel Evropa nakoupil v Mariánských lázních nemovitosti za více než miliardu korun. Nebyl by to problém, kdyby zdroj svých financí věrohodně doložil. Tento pán je však státním zaměstnancem v zemi, kde úřednicí berou v průměru 7 500 korun měsíčně. I o tom byl článek Začarovaný mariánský kruh.
Na problémy daleko proslulejších západočeských lázní naopak upozorňoval titulek Balkánská cesta kolonádou Karlových Varů. Jak název napovídá, článek se věnoval vzestupu kosovských Balkánců, kteří pozvolna přebírají lukrativní místa v centru Karlových Varů namísto Rusů. Také jsou to pěkní ptáčci jako třeba kšeftař se zlatem a za objednávku vraždy jiného kosovského šíbra souzený Kole Jakupi. Oficiálně sice žije v Chorvatsku, ale v karlovarském hotelu Pupp řídí zlatnictví. Jeho obchodním partnerem býval i drogový boss Faton Gashi, v Česku odsouzený ke dvanácti a půl letům vězení s nejpřísnější ostrahou za organizování obchodu s 250 kilogramy heroinu.
V letních měsících jsme se mimo jiné věnovali dvěma závažným kauzám. Tou první se zabývaly články z tematické řady pojmenované „Ruská banka“ v Budapešti. Šlo o čtyři podrobné texty, které rozplétaly záměry Kremlu oživit někdejší relikt z dob komunismu, Mezinárodní investiční banku (MIB), jejímiž členy jsou dodnes mimo Vietnam, Kubu a Mongolsko i bývalé socialistické země ze střední a východní Evropy. Vzkříšená MIB, nazývaná některými europoslanci jako „Putinův trojský kůň“, se má z Moskvy stěhovat do Budapešti a její zaměstnanci včetně rodinných příslušníků mají nabýt ve finančním sektoru ojedinělou imunitu hraničící s nedotknutelným postavením diplomata. S mrazivou nadsázkou lze o těchto plánech prohlásit: Chceme-li mít v EU ještě více ruských špionů, měl by celý projekt definitivně dostat zelenou.
Jak tato banka funguje v České republice, naopak ukázal text s podtitulkem Investice v Česku smrdí podvodem. Podle předsedy MIB Nikolaje Kosova přitom šlo o průlomový projekt banky v srdci Evropy, jehož finanční hodnota dosáhla 50 milionů eur. Částka byla poskytnuta českému příjemci k obnovení aktivit krachující společnosti Pilsen Steel. Náš článek ale doložil, že peníze skončily u ruské státní banky Vněšekonombank, a někdejší perla českého průmyslu, plzeňské Škodovy závody ukončily výrobu a zavřely brány.
Důležité podzimní texty se týkaly problematické čínské firmy Huawei a státní reklamy. V článcích Co je špatně s Huawei a Ping pong ve střední Evropě jsme popsali špionážní i korupční aktivity zaměstnanců této společnosti v Polsku a v Maďarsku. Náš zájem se také soustředil na rádoby nechtěné technické nedostatky výrobků Huawei, které lze přitom kýmkoliv, kdo od společnosti dostane technologický přístup, využít ve prospěch sběru informací, dat či odposlechů. V kontextu této zprávy je proto dobré vědět, jak se píše v jednom ze zmíněných textů, že v ČLR existuje zákon o zpravodajské službě, jenž ukládá všem tamním firmám povinnost „podpořit, asistovat a spolupracovat se zájmy čínské rozvědky“.
Texty o státní reklamě byly společným projektem s maďarskými a polskými kolegy. Od různých ministerstev, krajů i zastupitelstev jsme se snažili získat informace, kolik, kam a proč tyto instituce vynakládají finančních prostředků v médiích k vlastní reklamě a inzerci. V Česku se to po dlouhém úsilí a trpělivosti nakonec vesměs podařilo zjistit. Arogance moci v Polsku i v Maďarsku postoupila už ale dál než ta česká, neboť v obou zemích naši kolegové adekvátní informace neobdrželi. Z jejich článků postavených na analýzách soukromých mediálních agentur přesto vyplynulo, že polská vládní strana PiS i její maďarský ekvivalent, koalice Fidesz-KDNP, ze státních zdrojů masivně dotují formou reklamy velkou část médií, která si tím zavazují k poslušnosti a loajalitě. V tomto směru je v Česku situace příznivější, ke spokojenosti však máme daleko. Jak jsme totiž zjistili, problematické vlastnění vydavatelského domu Mafra (patří sem například Mladá fronta Dnes či Lidové noviny) premiérem Andrejem Babišem vedlo k situacím, že některá česká ministerstva začala formou zadávání lukrativní reklamy finančně podporovat Parlamentní listy neboli server, jenž u nás šíří prokremelskou propagandu a manipuluje s názory veřejnosti. Více v článku Státní reklama: Kdo také platí Parlamentní listy.
Těsně před koncem roku jsme pak otevřeli téma odborníky nazývané Scam 419. Jde o aktivitu, jež formou podvodných nabídek výhodných investic, nákupů či nečekaného dědictví usiluje o to, aby vytáhla z důvěřivých uživatelů internetu nemalé peníze. Ve hře jsou totiž virtuální miliony dolarů, a jak ukazuje náš první článek Podvod 419, návnadě lehce nabytých milionů nepodléhá jen prostý lid, ale i jeho intelektuální elity. Navíc z takto získaných peněz od chamtivých důvěřivců bývá často financován terorismus.
Abychom ukázali, oč přesně běží, vytvořili jsme sedm fiktivních postav, které po dobu několika měsíců s podvodníky komunikovaly. Neuvěřitelné a mnohdy dechberoucí návrhy, jež jim byly prezentovány jako zdroj budoucího bohatství, hraničí s pohádkami ze sbírky Tisíc a jedna noc. Všechny si lze přečíst v článku s názvem Vyzkoušeli jsme za vás: Milionářem snadno a rychle.
Děkujeme vám za podporu a zájem o naši práci v roce 2019 a doufáme, že vás i v tomto roce zaujmou témata, která pro vás usilovně připravujeme.