Ruská pračka značky Troika

V současném Rusku se ve velkém tuneluje státní rozpočet. Takto nabyté desítky miliard korun bohatí Rusové investovali a investují ve stabilních západních ekonomikách. Nemalou část i v Česku a na Slovensku. Jak toto finanční schéma dlouhá léta fungovalo, popisuje první ze série článků nazvaných „Ruská pračka značky Troika”, na níž jsme spolupracovali s mezinárodní sítí investigativních novinářů OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project).

Veřejné peníze jsou z Ruska vyváděny prostřednictvím účelově předražených státních zakázek, daňových podvodů nebo plateb za fiktivní služby. Okrádání státu a daňových poplatníků dosáhlo takové úrovně, že tamní úřady zpřísnily pravidla, za jakých podmínek lze měnit větší objem valut a posílat je do zahraničí.

Tato omezení ovšem neplatí pro všechny. Mocní prominenti režimu – takzvaná věrchuška – je dokáží obejít. V případě „ruské pračky značky Troika” i díky nelegálním finančním kouzlům investičního bankéře arménského původu Rubena Vardanjana. Na Západě pak za tyto peníze bohatí Rusové nakupovali nemovitosti, luxusní jachty, umělecké předměty, prvotřídní lékařskou či kosmetickou péči nebo svým dětem platili školné na prestižních univerzitách.

Know how

Pokud chcete vyvést ze země s autoritativním režimem desítky nebo stovky milionů dolarů, jeden či dva zkorumpovaní úředníci vám nejspíš nepostačí. V tuto chvíli proto přicházejí na řadu podvodníci jako zmíněný Ruben Vardanjan, kteří v zájmu věci dokáží vytvořit komplikovaná finanční schémata napříč kontinenty.

  • Ruben Vardanjan

V Česku nepříliš známý podnikatel arménského původu Ruben Vardanjan je uhlazenou verzí ruských oligarchů. Globálně úspěšný investiční bankéř vystupuje distingovaně, provozuje několik charitativních organizací a může se pochlubit četnými známostmi, jako jsou například George Clooney nebo princ Charles. V roce 2001 byl časopisem Fortune jmenován jednou z „25 vycházejících hvězd nové generace“. Jeho jmění se odhaduje na 98 miliard dolarů.

Vardanjan se narodil v roce 1968 v Jerevanu, hlavním městě Arménie. Vystudoval ekonomii na moskevské Lomonosově univerzitě. Vzdělání si prohloubil dalším studiem na Harvardu, Yalu a ve Stanfordu. V roce 1991 spoluzaložil investiční banku Troika Dialog, kde později působil jako ředitel a hlavní akcionář. Tuto banku vedl v době, kdy vrcholily podvodné operace jím řízené „ruské pračky“. Je paradoxní, že tehdy si zároveň vypěstoval reputaci jednoho z nejvíce prozápadních a progresivních oligarchů, který se snažil zlepšit podnikatelské prostředí v Rusku (mimo jiné i tím, že v roce 2006 založil Moskevskou školu managementu Skolkovo). Roku 2012 Troiku Dialog koupila ruská Sberbank, v níž se Vardanjan stal členem předsednictva.

V rodné Arménii je považován za jednoho z nejvlivnějších mecenášů a filantropů. Je činný v řadě charitativních organizací, které mu v kombinaci s kariérou investičního bankéře otevřely dveře do světa globálních celebrit včetně již zmíněného George Clooneyho nebo prince Charlese.

Ruben Vardanjan, Zdroj: Wikipedia

Vyvést peníze ze země je však jen první část zločinného příběhu. Ta druhá – samotná legalizace špinavých peněz – je neméně podstatná. A právě Vardanjanova investiční banka Troika Dialog se svým paralelním systémem „pračky značky Troika” umožnila lidem z prostředí organizovaného zločinu i různým finančním šíbrům špinavé zisky legalizovat.

Navíc sloužila i jako nástroj utajovaných investic, schéma na vyhýbání se placení daní, fond na úplatky či jako možnost pro další nezákonné operace.

Mocní a bohatí Rusové ji ovšem využívali i k tajným nákupům akcií státních energetických firem typu Gazprom, Rosneft nebo RAO.

V rámci spolupráce s OCCRP jsme se dostali k souboru dat obsahujících detaily o 1,3 milionu bankovních transakcí, k tisícům e-mailů, smluv a dalších dokumentů, jež tato organizovaná skupina zločinců používala k tunelování ruského státního rozpočtu nebo k praní peněz.

Většina dokumentů pochází z litevské banky Ukio, která v roce 2013 přišla o bankovní licenci, poněvadž nehlásila kontrolnímu úřadu podezřelé transakce, čímž napomáhala praní peněz. Ukio hraje v ruské pračce značky Troika prominentní roli: přibližně polovina skořápkových firem, jež tvoří podvodné schéma Troiky, měla své účty zřízené právě v této bance – na jména nic netušících nastrčených majitelů a jednatelů firem.

  • Nejbohatší dělník pod sluncem

Na první pohled nemá Ruben Vardanjan s Armenem Ustanjanem nic společného. Tedy kromě arménského původu.

Vardanjan je ruský investiční bankéř s miliardovým jměním. Je pravidelným řečníkem na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, každoročně přispívá miliony dolarů na různé sociální a filantropické projekty v rodné Arménii i ve světě. Ustanjan je naopak námezdní sezónní dělník. Když zrovna neopravuje cizí byty v Moskvě, přebývá se svou ženou a s rodiči v promrzlém bytě jednoho severoarménského městečka.

Rozdílné životní dráhy obou Arménů se nicméně prolínají u podpisů Ustanjana na právních dokumentech (posledně jmenovaný tvrdí, že je nikdy nepodepsal). Tyto dokumenty se totiž týkají Vardanjanovy investiční banky Troika Dialog. A tím pádem i multimiliardového finančního podvodného schématu, který Vardanjan vymyslel pro vybranou skupiny nejvyšších pater ruské smetánky. Tajný penězovod zásobil financemi přátele Putina i mocné oligarchy. Organizovanému zločinu pak umožnil proprat nevídané sumy špinavých peněz.

Ustanjanovo jméno, podpis a kopie pasu totiž figurují v bankovních dokumentech u klíčové offshorové firmy, kterou založila Vardanjanova soukromá investiční banka Troika Dialog – mimochodem největší svého druhu v Rusku. Tato offshorová firma byla jednou ze 76 podobných společností zřízených v daňových rájích, které dohromady tvořily komplikovanou finanční strukturu. 

V letech 2006–2012 se přes tuto firmu z Ruska přelévaly miliardy eur. Během šesti let tak nateklo do „ruské pračky značky Troika“ 3,35 miliardy eur (85,5 miliardy korun). Celkem se přes ni zlegalizovalo 3,5 miliardy eur (89 miliard korun). Zlegalizovaná částka je vyšší, protože na účtech firem podílejících se na schématu byly již dříve uložené peníze. Na transakcích se podílely i zavedené banky jako například Raiffeisen, Commerzbank AG, Deutsche Bank nebo JPMorgan Chase. 

Sezónní dělník Armen Ustanjan, Zdroj: Saro Baghdasarjan/Hetq.am

Nechápu, o co tu jde

Nejnáročnější výzvu této finanční odyseje směřující ze státního fondu do soukromé kapsy představuje přesun peněz z bizarních daňových rájů do stabilních západních ekonomik. K tomu jsou potřeba banky. Ty by sice měly dodržovat zákonem stanovená přísná pravidla namířená proti praní špinavých peněz, pokud na tom však mají zájem, dokáží nad podezřelými transakcemi přimhouřit oči a nenahlásit je kontrolnímu úřadu. Podobné případy náhlé slepoty jsou přitom velice důležité, poněvadž ve chvíli, kdy podezřelá platba přistane na účtu firmy v evropské nebo americké jurisdikci, je vyhráno.

Plně funkční pračka značky Troika mimo to využívala i shluky offshorových firem, jež si v bance otevřely účty; nastrčené ředitele a jednatele firem, kteří o svém angažmá mnohdy ani netušili; a nakonec firmy živící se rychlým zakládáním nebo likvidací offshorových společností. Díky těmto „převodovým pákám” se pak ukradené peníze, původně určené například na zlepšení životních podmínek v Rusku, zlegalizovaly a konečně mohly posloužit svým pánům k osobním radostem a potřebám.

Finanční nástroje nutné k podvodu po celou dobu své existence zaštiťovala Vardanjanova oficiální investiční banka Troika Dialog. Podle dokumentů, jež máme k dispozici, řídila toky peněz a vytvářela zdání reálného podnikání. K tomu patřila i péče o akcie, emitace dluhopisů, poskytování úvěrů a poradenství v oblasti fúzí a akvizic. Troika Dialog takto fungovala od svého založení v roce 1992 až do roku 2012, kdy ji koupila ruská Sberbank.

Stěžejním mechanismem jejího paralelního systému bylo praní peněz na základě obchodování. Šlo o to, že skořápkové firmy vytvořily tisíce fiktivních faktur za neexistující zboží a služby, které měly nakupovat další firmy zastoupené v řetězci. Tyto obchodní aktivity se odehrávaly mezi společnostmi existujícími pouze na papíře a s jejich nastrčenými majiteli. Fiktivní platby se týkaly položek jako například „zboží“, „železné zboží“, „účtenky“, „autodíly“ nebo dokonce „mražení sledi“.

Jakmile špinavé peníze vykonaly divoké kolečko mezi offshorovými firmami, putovaly na účty předem vytipovaných evropských bank. V rámci schématu obchodních aktivit smyšlených firem to byla soukromá litevská banka Ukio Bankas. A protože Litva v té době ještě nepoužívala eura, potřebovala Ukio na mezinárodní platby některou korespondenční banku z eurozóny. Partnery se tak staly rakouský finanční dům Raiffeisen a německý Commerzbank AG. Z rakouské a německé banky následně putovaly již zlegalizované peníze do zbytku Evropy.

Někteří bankovní úředníci v Ukio si časem všimli, že určité bankovní převody nedávají zrovna smysl.

„Co je podstatou této transakce? Máme sice smlouvu (v příloze), ale abych řekl pravdu, moc nechápu, o co tady jde,“ napsal jeden z úředníků a přidal ke svému e-mailu nešťastný emotikon. Nakonec ale tuto platbu přece jen do banky přijal, a špinavé peníze tak mohly vstoupit na evropský finanční trh.

Zdroje by byly…

Odkud se všechny tyto špinavé peníze braly? Například z ruských firem, jejichž nelegální podnikání popsal ruský právník Sergej Magnitskij. Ten za odhalení státem organizovaného podvodu zaplatil v roce 2009 vlastním životem.

Podvodné schéma, na něž upozornil Magnitskij, vede až k cellistovi Rolduginovi, blízkému příteli Putina. Autor: Sergiu Brega, OCCRP

Dalším zdrojem pro Vardanjanovu peněžní pračku byly peníze z předraženého prodeje leteckého paliva na největším moskevském letišti Šeremetěvo. Do pračky ale údajně proudily i desítky miliard rublů přes společnost South American Reinsurance Company – jde o schéma, které vymyslel ruský podnikatel Sergej Tichomirov, jenž v současnosti čeká v Rusku na soud kvůli napomáhání při vyhýbání se placení daní a praní peněz.

  • Odkud do pračky proudily peníze

Jeden ze zdrojů, odkud do pračky putovaly peníze, se týká předražených cen leteckého benzínu na moskevském letišti Šeremetěvo. Toto schéma připravilo ruský stát o více než 800 milionů korun na daních a zvedlo ceny letenek. Další více než dvě miliardy podvodně získaných korun skončily na účtech firem, které tvořily součást této verze ruské pračky. Vardanjan, jenž tou dobou seděl ve výkonné radě letiště, popřel, že by o tom cokoliv věděl.

Druhé podvodné schéma, přes které do pračky značky Troika proudily finance, se vztahuje k jedné z největších ruských pojišťovacích společností Rosgosstrakh. Ta se stala obchodním partnerem Troika Dialogu v roce 2004. O pět let později obvinily ruské státní orgány pojišťovnu z toho, že napomáhá praní peněz a vyhýbání se placení daní. Zhruba 17 milionů dolarů (374 milionů korun) skončilo na účtech firem napojených na pračku. Vardanjan opět popřel, že by o podvodu věděl, přestože byl členem představenstva Rosgosstrakh jak před zahájením, tak po skončení tohoto finančního schématu.

Zatímco ruský státní rozpočet kvůli penězům vytunelovaným prostřednictvím ruské pračky podstatně chudnul, mocní lidé naopak víc a víc bohatli. Nejméně 69 milionů dolarů (přibližně miliarda a půl korun) doputovalo k Sergeji Rolduginovi, ruskému violoncellistovi a jednomu z nejbližších přátel Vladimira Putina. Roldugin se proslavil v kauze Panama Papers, když vyšlo najevo, že dva miliony dolarů (tehdy asi 44 milionů korun), jež obdržel na svůj účet, pocházely z podvodného finančního schématu, na který upozornil ruský právník Sergej Magnitskij. Po tomto odhalení byl Magnitskij poslán do vězení, kde mu nebyla poskytnuta zdravotní péče, a o necelý rok později zemřel.

Firmy, na něž Magnitskij upozornil, do schématu ruské pračky značky Troika nalily několik stovek milionů dolarů.

Párty na zámku

Bohatí Rusové s dobrými konexemi si tak díky Vardanjanově důvtipu mohli v zahraničí ukládat peníze, které potřebovali vyvést z ekonomicky nevyzpytatelného Ruska. Ne vždy se jednalo o peníze pocházející z kriminální činnosti, občas se objevily i reálné platby za reálné služby nebo zboží. Této taktice, která kombinuje legální peníze se špinavými a vyšetřovatelům a daňovým úřadům značně komplikuje pátrání, se říká „vrstvení“.

Takto „navrstvenými“ penězi podporuje Vardanjan i své charitativní projekty, s nimiž se prezentuje ve světě jako osvícený filantrop a mecenáš, třeba s britským princem Charlesem po boku.

Jak už bylo řečeno, většina propraných peněz je v západních ekonomikách investovaná do hmotného majetku, vzdělání či prvotřídních služeb, kterou může být třeba i opulentní oslava narozenin na zámečku poblíž Paříže.

Samotný Ruben Vardanjan připustil, že není žádný svatoušek. „V Rusku si můžete vybrat ze tří možností. Buď se stanete revolucionářem, nebo se odstěhujete, anebo se podřídíte systému. Tak jsem se podřídil. Ale mám své vlastní hranice: nikdy jsem se nezúčastnil aukcí daňových pohledávek, nikdy jsem přímo nespolupracoval se zločinci a nejsem členem žádné politické strany. Díky tomu jsem se mohl i v devadesátých letech pohybovat bez ochranky. Snažím se zachovat si nějaké zásady,“ tvrdí Vardanjan.

Autoři článku: Paul Radu (OCCRP), Pavla Holcová, Jakub Šimák
Autor úvodní grafiky: Edin Pašović (OCCRP)

Text vznikl za finanční podpory Nadačního fondu rodiny Orlických.