Nebojuje se přímo na našem území, ale válka je součástí každého našeho dne, říká lotyšská novinářka

„Když se zeptáte tady v Pobaltí, jestli nás Rusko napadne, řekneme, že nevíme, ale připravujeme se,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz lotyšská novinářka Sanita Jemberga. Lotyši na hranicích s Ruskem podle ní žijí ve válečné situaci. „V Praze to možná působí jinak – vyjdete ven, vidíte davy turistů a máte pocit, že žijete v míru. My ten pocit nemáme,“ dodává.

Myslíte si, že vás Putin chce napadnout?

Putin asi chce spoustu věcí. Otázka ale je, čeho je schopný. A myslím si, že v Pobaltí dnes panuje docela široká shoda na tom, že nás vlastně zachraňují Ukrajinci. Dokud je Rusko zabředlé v Ukrajině a daří se mu tam tak zle, jak se mu tam daří, nebude mít kapacitu podniknout cokoli proti zemím NATO. Je to tedy spíš odložená hrozba. To ale neznamená, že jsme v bezpečí před hybridními útoky, sabotážemi, drony narušujícími vzdušný prostor nebo propagandou. To všechno zažíváme neustále.

Dá se říct, že v Pobaltí obecně převládá podpora Ukrajiny?

V Lotyšsku i dalších pobaltských zemích byla od prvního dne obrovská podpora Ukrajiny, protože její bolest vnímáme jako svou vlastní. Od chvíle, kdy Putin prohlásil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století, bylo jasné, že období klidu skončilo. Bylo jen otázkou času, kdy se pokusí tohle strašidlo Sovětského svazu znovu oživit.

Když Rusko v roce 2014 obsadilo Krym, mnoho z nás si uvědomilo, jak moc jsme rádi, že jsme v NATO. A po plnohodnotné invazi jsme okamžitě stáli za Ukrajinou, protože jsme věděli, že jsou první na ráně a brání nás všechny, takže je naší povinností je podporovat. Navíc u nás žije velká ukrajinská komunita.

Platí to i o ruské menšině v Lotyšsku?

To je složitější. U etnických Lotyšů nikdy v průzkumech nebylo víc než dvě až pět procent lidí podporujících Putinovy kroky – a i to jsou spíš okrajové skupiny. Když se ale zeptáte ruskojazyčných rodin, častěji uslyšíte odpověď typu: „Nevíme, vinu nesou obě strany.“ A čím déle válka trvá, tím častější takové postoje jsou. Podpora Ukrajiny je tedy mezi Lotyši velmi silná, zatímco mezi ruskojazyčnými obyvateli je situace mnohem složitější.

A samozřejmě čím déle válka pokračuje, tím větší je obava, že nějaký ukrajinský dron jednou spadne do města a někdo při tom zemře. Pak se teprve ukáže, co to s náladou společnosti udělá.

Ke dronům se dostaneme. Teď bych ještě chvilku rád zůstal u ruské menšiny. Je ruská menšina v Lotyšsku cílem ruské propagandy?

Myslím, že cílem ruské propagandy jsou v Lotyšsku všichni už od chvíle, kdy jsme v 90. letech získali nezávislost. Po mnoho let tu byly bez problémů dostupné televizní stanice ovládané Kremlem. Neexistovala omezení pro proruské weby. Peníze z Moskvy proudily do falešných neziskových organizací napojených na Kreml. Nepovažovali jsme to za hrozbu – spíš jen za nepříjemnost.

Po začátku války se ale všechno změnilo. Ve chvíli, kdy se z Ruska stala hrozba, se podle toho část Lotyšů začala chovat. Omezilo se vysílání v ruštině v našich veřejnoprávních médiích, odstranili jsme pomníky, které ruská komunita ctila, zpřísnila se pravidla kolem používání ruštiny a někdy se objevuje i otevřená nevraživost.

Takže ruskojazyčná komunita je teď pod tlakem ze dvou stran – na jedné stojí ruská propaganda, na druhé nedůvěra části lotyšské společnosti. Není to příjemná pozice.

Když omezujete ruské pořady ve veřejném vysílání, rušíte školní programy a odstraňujete pomníky, není to vlastně způsob, jak lotyšské Rusy vehnat do náruče Putinova Ruska?

Je to trochu složitější. Já třeba žiju v Rize. Podle mě jsou věci, o kterých se vyjednávat nedá. Jednou z nich je lotyština – je to jediný státní jazyk. Proběhlo o tom referendum a 75 % lidí hlasovalo pro. O tom se tedy jednat nedá. Stejně tak se nedá zpochybňovat, že naše země byla okupována Sovětským svazem a že si zaslouží nezávislost. To nemá nic společného s Ruskem.

Myslím si, že pokud lidé uznávají tyto dvě věci, Lotyši jsou vůči nim obecně vstřícní. Je to něco na způsob „buď jsi s námi, nebo proti nám“. Nejde zůstat někde mezi.

Je to složitá situace. Já vždycky říkám: chci, aby moje země udělala všechno pro to, aby mi v případě Putinova útoku místní Rusové nestříleli do zad a nevítali armádu s květinami.

Jasně, to chápu. Když už jsme mluvili o ruské propagandě, zeptám se na jednu aktuální dezinformační kampaň. Pobaltské státy podle ní měly zpřístupnit svůj vzdušný prostor ukrajinským dronům. O tom jste psali v Re:Baltice. Na koho podle vás tahle propaganda míří?

Myslím, že míří jak na Rusy, tak na Lotyše. Rusům žijícím v Rusku říká, že Lotyšsko je nepřátelská země. Od začátku 21. století nás Rusko takhle vnímá – jako nepřátelskou zemi, člena NATO, který útočí na Rusko nebo pomáhá Ukrajině útočit na Rusko. To zapadá do propagandistického diskurzu, podle nějž Rusko v Ukrajině bojuje proti NATO a vlastně Ukrajinu nenapadlo.

Zároveň je ta propaganda zaměřená i na lotyšské Rusy – hlavně na ty nerozhodnuté nebo proruské. Mezi nimi je velmi populární slogan: „My chceme jen mír.“ A když se pak ptáte: „Tak co se děje v Ukrajině?“, řeknou: „Na to neumím odpovědět, ale my prostě chceme mír.“ Takže jim tahle propaganda říká: ptejte se své vlády, proč vás do toho teď zatahuje.

Co víte o posledních incidentech s drony v Lotyšsku? Vím, že před dvěma nebo třemi dny byla vydána další dronová výstraha, ale mám na mysli hlavně incident ze 7. května, kdy v Lotyšsku spadly dva ukrajinské drony. Co o tom vlastně víme? Je oficiální ukrajinská verze věrohodná? Tedy že drony byly ruskou armádou odkloněny z kurzu?

Náš rozhovor vedeme ve velmi příhodný den (rozhovor probíhal v úterý 19. května, pozn. red.), zrovna před hodinou byla vyhlášena dosud nejrozsáhlejší výstraha před drony. Dosud se v květnu výstrahy týkaly jen pěti regionů. Tohle je šestý poplach. Obvykle se to týká hlavně pohraničí. Dnes ale šlo o devět lotyšských regionů, včetně oblastí blíž středu země. Výstrahu měli i Estonci a poprvé hlídka NATO sestřelila dron nad estonským územím. V Lotyšsku to neudělali, protože se prý obávali, že při pokusu o sestřelení by mohli zasáhnout civilisty na zemi. Dronové výstrahy se tak stávají skoro součástí každodenní reality, zvlášť pokud žijete blízko hranic.

Co se týče ukrajinské verze, že drony byly Ruskem odkloněny směrem k nám, myslím si, že to může být v zásadě pravda.

Ten incident nám také ukázal, jak citlivá tahle otázka je, protože teď poprvé byla zasažena obydlená oblast. Obvykle to vypadá tak, že někdo seká trávu, třeba farmář, a najednou řekne: „Hele, tady leží na zemi dron.“ Jenže tentokrát šlo o město – a ne malé – blízko hranic.

Jsou tyhle incidenty důsledkem změny ukrajinské taktiky? Létá teď víc dronů v blízkosti vašeho území, a proto častěji končí pádem na území pobaltských států?

Řekla bych, že ano. Zároveň vidíme stále více úspěšných ukrajinských útoků, což nás samozřejmě těší, protože to Ukrajincům pomáhá. Myslím ale, že jde o kombinaci více faktorů. Finové tvrdí, že Rusové drony záměrně odklánějí tak, aby padaly v Pobaltí. Má to znervózňovat naše obyvatelstvo a je jen otázkou času, kdy dojde k nějakému vážnějšímu incidentu. Tohle tvrzení z Finska ale zatím, myslím, nebylo potvrzené. Musíme přijmout fakt, že často nemáme úplný obrázek o tom, co se vlastně děje. Slyšíme jednu verzi od Ukrajinců, jinou od našich úřadů. Ale nemyslím si, že kdokoli z nás zná pravdu na sto procent – pokud tedy neslouží v armádě, což já nesloužím.

Lidé z toho ale musí být nervózní… Můžou se ptát, jak je možné, že ty drony nikdo nezastavil. Kde jsou stíhačky nebo systémy protivzdušné obrany? Jsou vůbec pobaltské státy na podobné situace připravené? Nebo jsou hranice NATO v podstatě nechráněné?

Myslím, že připravený není ve skutečnosti nikdo. Možná kromě Ukrajinců. Podívejte se na to, co se děje kolem Hormuzského průlivu mezi Íránem, Spojenými státy a dalšími aktéry na Blízkém východě. Způsob vedení války se mění strašně rychle. Myslím, že každý podobný incident nám ukazuje, kde ještě máme díry. Jsme na to připraveni? Ne. Nemyslím si, že je dnes kdokoli připravený.

Není to ale zároveň důležitá informace pro ruskou armádu? Že se zatím neumíme proti dronovým útokům pořádně bránit?

Myslím, že ano. Oni nás neustále testují. Sondují, co dokážeme a co ne. Hledají naše slabá místa. To je realita, ve které žijeme. Oni něco vyzkoušejí a NATO musí reagovat. Mluvíte ale s člověkem z Pobaltí. My nejsme hysteričtí. Spíš si řekneme: dobře, máme tu hranici. A tady jsou její slabiny. Tak pojďme něco udělat, abychom to opravili.

Takže nová realita. Život ve válce.

Jsme v Pobaltí. V Praze to možná působí jinak – vyjdete ven, vidíte davy turistů a máte pocit, že žijete v míru. My ten pocit nemáme. Nežijeme v tomhle luxusu. První varování přišlo už s válkou v Gruzii. Druhé byl Krym. Třetí Ukrajina. My opravdu žijeme ve válečné situaci, i když se přímo nebojuje na našem území. Válka je nad našimi hlavami. Válka je na internetu. Válka je na hranicích kvůli sankcím. Je součástí každého dne.

Vraťme se k 7. květnu. Spadlé ukrajinské drony sice nezpůsobily žádné oběti na životech, ale měly politické oběti. Premiérka Evika Siliņa donutila po tomto incidentu k rezignaci ministra obrany, obratem přišla o koalici a nakonec musela odstoupit sama. Co se přesně stalo a co bude dál?

Premiérka Evika Siliņa naprosto neodhadla, co její krok udělá s vládou. V Lotyšsku máme vždy koaliční vlády, protože se do parlamentu obvykle dostane pět, šest nebo sedm stran. Ve stávající koalici byli poprvé Progresivní. Jsou přesně takoví, jak si asi představíte: pro-LGBT, velmi liberální, propalestinští a podobně. Ostatní strany se s nimi nikdy necítily úplně komfortně. A navíc platí jedna věc, kterou asi znáte i z Česka: můžete si zvolit dobré, hodné lidi, ale to ještě neznamená, že budou umět vládnout.

Progresivní dostali ministerstvo obrany, dopravy a kultury. Ukázalo se, že jim skvěle jde PR, ale samotné řízení resortů už trochu pokulhává. A obrana je oblast, kde si to nemůžete dovolit. Premiérka z toho byla dlouhodobě nervózní. Jenže Progresivní jsou zároveň druhou nejpopulárnější stranou v zemi – výrazně populárnější než její vlastní strana. Když tedy došlo k incidentu s drony, rozhodla se premiérka ministra obrany odvolat a myslela si, že to všichni podpoří, protože nebyl příliš oblíbený. Jenže se přepočítala. Ministr odešel, jeho strana opustila koalici a opoziční strana, se kterou premiérka počítala, odmítla spolupráci. Tím vláda padla.

Uvidíme, jak to dopadne. Pokud se ukáže, že tenhle parlament není schopný vytvořit funkční většinu, až do října to nějak potáhne vláda v demisi – s Ruskem za humny a drony nad hlavou.

Člověk by řekl, že právě teď…

… že právě teď bychom potřebovali rozumné, dospělé politiky a stabilní vládu. Jenže ten luxus nemáme. Máme prostě to, co máme.

Otázka na závěr: čeho se v příštích dnech, měsících a letech nejvíc bojíte – a v co naopak doufáte?

Doufám, že moje děti nikdy nezažijí válku zblízka. Jednomu z nich je osmnáct a příští rok chce dobrovolně vstoupit do armády. Takže doufám, že válku nikdy neuvidí, ale zároveň budeme připravení, kdyby se něco stalo. A samozřejmě doufám, že válka v Ukrajině skončí. Máme tam spoustu přátel, tolik lidí už přišlo o život – a myslím, že už to všichni opravdu potřebujeme.

Celý rozhovor v nezkrácené verzi si můžete poslechnout zde: