Po více než dvaceti letech se Mezinárodní investiční banka (MIB) rozhodla investovat i v Česku. Na první pohled to vypadalo, že banka vyslyšela české požadavky na větší aktivitu vůči naší zemi, jimiž tuzemská vláda podmínila další setrvání Česka v této instituci. Předseda MIB Nikolaj Kosov si oficiálně pochvaloval „průlomový projekt, kdy obnovená banka poskytla úvěr českému příjemci“. Jenže firma Pilsen Steel, které mělo 50 milionů EUR pomoci, není v českých rukou, ale vlastní ji ruská státní banka Vněšekonombank. Navíc krátce po téhle finanční injekci vyhlásila bankrot. A z údajů v insolvenčním rejstříku plyne, že MIB se chová jako nesolidní věřitel. Insolvenční správce nechce její pohledávky uznat a odmítl i účast zástupce MIB ve věřitelském výboru.
Škody ve Škodovce
„Tudy proudily davy lidí,“ zasmuší se Ivanka Smolková, šéfka odborů firmy Pilsen Steel, u jedné z bran do rozlehlého areálu hutí a kováren na okraji Plzně. Zmíněné davy vyráběly lodní a elektrárenské hřídele, rotory pro větrné elektrárny či odlitky pro plynové turbíny. Teď v postranní bráně nesedí ani vrátný, podnik je takzvaně v odstávce a většina ze zhruba šesti stovek zaměstnanců Pilsen Steel je od začátku roku na nucené dovolené za tři čtvrtiny platu. Chodí sem jen pár lidí, kteří hlídají hlubinné pece a haly.
Šedesátnice Smolková prožila ve fabrice většinu svého pracovního života. Do továrny nastoupila před více než třemi desítkami let jako dělnice a vystřídala různé profese. Nakonec z obchodního oddělení zamířila do odborů. Teď se bojí, že se firma se stopadesátiletou tradicí, jež měla donedávna v názvu jméno zakladatele Emila Škody, z dalšího kómatu v tak krátké době – v úpadku byla i před sedmi lety – možná už neprobere.
Přitom ještě před deseti lety patřila Pilsen Steel mezi pět největších světových výrobců ve svém oboru a hospodařila se ziskem několika miliard korun ročně. A to navzdory tomu, že porevoluční historie Škodova dědictví byla celkem bouřlivá. Pro porozumění dnešnímu stavu se ale musíme vrátit do roku 2003, kdy stát prodal podíl ve Škodě holding (pod kterou tehdy patřilo daleko víc odvětví než jenom hutě a kovárny dnešní Pilsen Steel) skupině Appian Group. Privatizaci provázelo podezření z korupce a média psala, že nevýhodným prodejem stát přišel nejméně o miliardu korun.
Rok nato prodala Appian Group hutě, kovárny a také jaderné strojírenství ruské společnosti OMZ. Tu ale zajímalo pouze jaderné strojírenství, hutí a kováren se proto zbavila v roce 2010. Jejich novým majitelem se stala v Lucembursku registrovaná firma United Pilsen, patřící ruskému průmyslníkovi Igoru Shamisovi. Od té doby to šlo s Pilsen Steel rychle z kopce a podnik v roce 2012 skončil poprvé v úpadku s dluhy kolem 5 miliard korun.
Ruská „skvadra“
Shamisovo převzetí továrny si odborářka Smolková živě pamatuje. „Vtrhlo sem několik poradců pana Shamise, mladíků v oblecích s nejdražšími notebooky, prezentovali se jako dynamický tým, který ukáže českým lidem, jak se podniká,“ vzpomíná. „Byli jsme z toho vyděšení, říkali jsme jim ruská skvadra.“ Situace v podniku tím ale začala být dost nepřehledná, dosavadní čeští manažeři zůstali ve svých funkcích, zároveň však přibyla i ona parta ruských poradců – manažerů. A zatímco do té doby měly odbory a potažmo zaměstnanci přehled o ekonomické situaci firmy, s příchodem „ruské skvadry“ informační tok ustal. „Informace od vedení, třeba zápisy z velkých porad, přestaly existovat,“ říká Smolková a to samé dodává o ekonomických výhledech: „Poslední byznys plán jsme viděli v roce 2010.“
Samotného Shamise, „dobře vypadajícího muže s ostře řezanými rysy“, viděla šéfka odborů jen asi dvakrát. „Vždy ho doprovázeli dva bodyguardi, bez nich neudělal ani krok. Firma mu platila i osobního lékaře,“ popisuje tehdejší poměry, „a první patro budovy číslo 25, kanceláře nad obrobnou, si nechal zrekonstruovat na apartmán. Stejně se mu ale věčně platily nějaké drahé hotely, nejčastěji v Praze.“
Dluhy místo odměny
Během prvního úpadku společnosti soud netrval na konkurzu a v roce 2014 povolil Pilsen Steel, aby krizovou situaci vyřešila reorganizací. Firma mohla začít nanovo, byla bez dluhů. O pět let později, v lednu 2019, přesto znovu vyhlásila bankrot s ještě většími dluhy kolem 9 miliard korun.
„V roce 2014 došlo v podstatě k úplnému oddlužení,“ bilancuje tehdejší stav současný insolvenční správce Pilsen Steel Jaroslav Brož. Stalo se tak za cenu toho, že věřitelé, především dodavatelé surovin a služeb, dostali necelé jedno procento ze svých pohledávek. „Přesto další provoz Pilsen Steel prakticky okamžitě vykazoval ztrátové výsledky,“ dodává správce.
Reorganizace zároveň přinesla značně absurdní situaci. Když v roce 2010 Shamisova United Pilsen kupovala společnost Pilsen Steel, potřebovala úvěr. Ten (110 milionů EUR) jí poskytla ruská státní Banka pro rozvoj a zahraničně-ekonomické záležitosti (Vněšekonombank) a jako zástavu za tento úvěr dostala Pilsen Steel. V roce 2015 se Vněšekonombank prostřednictvím své dceřiné společnosti VEB Kapital stala přímým vlastníkem Pilsen Steel. „Z původního poskytovatele úvěru na financování akvizice se tak ruská Vněšekonombank stala majoritním vlastníkem,“ hodnotí situaci pražská investiční a poradenská skupina TARPAN Partners, kterou si insolvenční správce Brož najal na nezávislé posouzení situace dlužníka Pilsen Steel.
Reorganizací továrna Pilsen Steel současně zcela ztratila samostatnost. O jejím chodu beze zbytku rozhoduje další firma, Pilsen Toll. Tu nevlastní nikdo jiný než VEB Kapital, jinými slovy ruská státní banka Vněšekonombank. Pilsen Toll jednala se zákazníky, domlouvala zakázky, nakupovala suroviny či sháněla peníze.
Právě v postupu ruskou bankou vlastněné Pilsen Toll vidí nezávislí odborníci z TARPAN Partners jednu z hlavních příčin dnešního úpadku plzeňské hutní továrny. Běžný tolling, neboli zprostředkování zakázek mezi výrobcem a konečným odběratelem výrobků, totiž vypadá tak, že tollingová společnost hradí výrobci náklady plus předem danou přirážku. To Pilsen Toll nedělala a s Pilsen Steel podle TARPAN Partners „obchodovala za ceny, které nepostačovaly ani k úhradě nákladů výroby, natož k tvorbě alespoň minimálního zisku“. Továrna vyráběla jen proto, že „chybějící část férové odměny“ Pilsen Toll dotovala půjčkami. Ty jsou dnes významnou součástí dluhů, které hutě a kovárny přivedly k úpadku.
Aby absurdit nebylo málo, továrna se neměla proti postupu Pilsen Toll jak bránit. Jejím jediným jednatelem je totiž – Pilsen Toll.
Resumé: Hutě a kovárny Pilsen Steel vlastní dceřiná společnost ruské Vněšekonombank VEB Kapital. Tollingová firma Pilsen Toll, která hutě a kovárny ožebračovala, patří téže dceři Vněšekonombank. Tollingová firma je navíc jediným jednatelem hutí a kováren. Tuto situaci insolvenční správce Jaroslav Brož považuje za ukázkový střet zájmů. Právě kvůli tomuhle propojení odmítl některé pohledávky Vněšekonombank či Pilsen Toll uznat. „Zaměstnanci a odbory z Pilsen Steel mluví o tunelování,“ říká Brož. „To, co pojmenovávají lidově, je pro mě důvod právních úkonů, směřujících k neuznání některých dluhů.“
Jednatel Pilsen Toll Denis Kotlyar se odmítá k čemukoli vyjadřovat. Na otázku, jak to, že Pilsen Toll neplatila Pilsen Steel ani náklady výroby, odpovídá: „Bez komentáře.“ Proč bez komentáře? „Protože taková je politika.“ Čí politika? „Bez komentáře.“
Podezřelá role MIB
Tímto nutným obloukem se dostáváme k situaci, kdy v lednu 2016 na scénu vstupuje Mezinárodní investiční banka. Na svých webových stránkách se tenkrát chlubila, že „česká firma Pilsen Toll“ bude po více než dvaceti letech první, kdo od ní v Česku dostane úvěr a nikoliv pouhou záruku za úvěr u jiné banky. Současně z moskevského sídla MIB oznámili, že se jedná o „největší ze všech investic banky“ a bude využita ve prospěch hutí a kováren Pilsen Steel.
„V jistém smyslu znamená tento projekt průlom,“ citovala MIB svého předsedu Nikolaje Kosova v rubrice novinky a události. „Nejen proto, že jde o největší úvěr, ale i proto, že je to poprvé, kdy obnovená banka poskytla úvěr českému příjemci.“
„Předpokládám, že jakožto regulovaná a profesionální instituce si MIB musela učinit podrobnou analýzu ekonomické situace celé skupiny dlužníka,“ píše insolvenční správce Brož o angažmá této mezinárodní instituce. „Z takové analýzy muselo nutně vyplynout, že provoz dlužníka je ztrátový a tím jde o velmi rizikové financování.“ Správce z toho dovozuje, že zřejmě proto ručila firma Pilsen Toll za úvěr od MIB téměř veškerým dostupným majetkem továrny Pilsen Steel.
Insolvenční správce zároveň zjistil dost šokující informaci. Aktéry výše popsané insolvence – tedy Pilsen Steel, Pilsen Toll, dceru ruské státní Vněšekonombanky VEB Kapital a Mezinárodní investiční banku – spojuje jedna věc. Při různých úkonech je zastupovala jedna advokátní kancelář, konkrétně CHSH Kališ & Partners (advokáti Petr Kališ, Martin Kartner a Jan Morávek). Z toho, ale i z dalších indicií, Brož usuzuje, že dlužník a dva věřitelé, ruský VEB Kapital a MIB, místo aby hájili své vlastní, tedy odlišné zájmy, ve skutečnosti jednají ve shodě.
„Bylo to právě koordinované financování od skupiny VEB a MIB, které situaci způsobilo,“ píše správce. Tito dva věřitelé jsou přitom zajištění majetkem Pilsen Steel. Pokud by byli uspokojeni, na další věřitele už nezbude skoro nic. Správce proto uznal jen část pohledávek VEB Kapital, zatímco pohledávku MIB popřel celou.
Jednoduše řečeno proto, že MIB půjčila peníze v době, kdy kovárny a hutě Pilsen Steel už byly v úpadkové situaci. MIB sice půjčovala firmě Pilsen Toll, ta ale za úvěr ručila právě majetkem Pilsen Steel. Firma Pilsen Steel tehdy sice ještě úpadek nevyhlásila, ale její ekonomika už byla v takovém stavu, že každému, kdo nahlédl do účetnictví, musela být situace zřejmá. A protože zmíněný tolling byl nastaven pro Pilsen Steel ztrátově, dluhy se jeho vinou prohlubovaly a nikdo nemohl čekat, že se situace zlepší. Podle insolvenčního správce tedy MIB k úpadku ještě přispěla. Navíc výše naznačené propojení VEB Kapital, Pilsen Toll a MIB ukazuje, že tato skupina si díky záruce úvěru od MIB výrazně zlepšila postavení oproti zbylým věřitelům.
Názor insolvenčního správce – zamítnutí pohledávky MIB a podezření, že záruka za její úvěr byla úkonem znevýhodňujícím další věřitele – přezkoumá soud. Ten už dal správci za pravdu v tom, že VEB Kapital ani MIB nemají být ve věřitelském výboru. „Bylo by absurdní, aby ten, kdo se významně podílel na vzniku úpadku dlužníka, pokud ho přímo nezpůsobil, ovládl insolvenční řízení,“ píše Brož.
Jan Morávek z kanceláře CHSH Kališ & Partners, jenž v insolvenčním řízení zastupuje MIB, se k situaci nechce vyjadřovat. „Oslovte banku,“ říká. „Musela by mě nejdřív pověřit.“
K podivnému plzeňskému angažmá Mezinárodní investiční banky, ve které je český stát významným podílníkem, se nechce vyjadřovat ani ministr průmyslu Karel Havlíček. Než ale soud letos na jaře potvrdil úpadek Pilsen Steel, případ firmy se šesti sty zaměstnanci Havlíčka zajímal. „Jednali jsme s odbory a s ruským velvyslancem,“ říká. Co konkrétního po ruském velvyslanci vláda chtěla, nechce ovšem ministr prozradit. „Variant bylo víc. Ale teď už je věc zcela v dikci soudu a insolvenčního správce, tím to bohužel pro nás musí skončit. Nemá cenu diskutovat o tom, co mohlo být.“
Pátrání po miliardě
Jedna podstatná věc k diskusi přece jen zbývá: Kam se podělo padesát milionů EUR (jedna miliarda a 250 milionů korun) od MIB, které měly krátce před vyhlášením úpadku do Pilsen Steel připutovat? Na účtech firmy rozhodně nejsou. „Budu se seznamovat se situací, uvidíme, co vyplave na povrch,“ říká insolvenční správce Brož. „Možná se peníze spotřebovaly, možná byly odkloněné jinam, to nevím.“
Šéfka odborů Ivanka Smolková si žádného přílivu peněz do firmy nevšimla. „O tom, že MIB poskytuje půjčku pro Pilsen Steel, jsem se dozvěděla až z novin,“ říká. „Před první insolvencí byl objednaný a zčásti zaplacený manipulátor k velkému lisu, umožňuje nakládat s velkými výrobky pohodlněji než jeřáb. Myslela jsem, že se peníze použijí na něj, ale nepoužily.“ Podle Smolkové je otázka, zdali peníze do firmy vůbec přišly: „Příliv takové částky by se musel někde projevit, něco by se nakoupilo, začalo opravovat. Ničeho jsem si ale nevšimla.“ A to přitom podle ruského předsedy MIB Nikolaje Kosova šlo o průlomový projekt, z něhož měl po dlouhých dvaceti letech konečně těžit český příjemce.