Akta Oděsa IV: Zbrojařova válka

Igor Urbansky je bývalý poslanec ukrajinského parlamentu a obchodník se zbraněmi z Oděsy. Vydělal jmění prodejem zbraní do Angoly, Súdánu nebo Sýrie, tedy do oblastí, v nichž si krvavé konflikty vyžádaly miliony lidských životů. Jeho rodina si před lety pořídila vilu v Kyselce, malém lázeňském městečku na Karlovarsku. A místní o něm tvrdí, že je dobrý soused.

Igor Urbansky se narodil v roce 1953 v sovětské Gruzii do rodiny důstojníka KGB. Vystudoval Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO), dodnes uznávanou diplomatickou školu, která je považována za líheň sovětských – a nyní ruských – politických, ekonomických a zpravodajských elit. Po absolvování univerzity sloužil jako kapitán na nákladní lodi.

Igor Urbansky. Zdroj: https://antikor.com.ua

Po rozpadu Sovětského svazu si Ukrajina prošla složitým obdobím, kdy se centrálně plánovaná ekonomika proměnila v divoký kapitalismus. Igor Urbansky nelenil. V nových podmínkách se velmi rychle zorientoval a začal podnikat v námořní nákladní dopravě. Jestliže byl oděský přístav za dob socialismu proslulý ilegálním kontrabandem, v 90. letech se pak stal významným mezinárodním uzlem pro pašování zbraní a drog. Tou dobou – v roce 1996 – Igor Urbansky založil společnost Kaalbye.

A právě tato oděská společnost, která se postupně rozrostla v impérium desítek firem, stála na počátku Urbanského podnikatelských úspěchů, rodinného bohatství i politické moci.

Zbraně z Ruska

Podle zprávy amerického Centra pro pokročilá obranná studia (Center for Advanced Defense Studies, C4ADS), respektovaného think-tanku se sídlem ve Washingtonu, je Igor Urbansky ústřední postavou ve spletenci oděských přepravních firem točících se kolem firmy Kaalbye. Zpráva s názvem „Síť Oděsa“ uvádí, že Kaalbye a přidružené společnosti řídily desítky dodávek zbraní pro státní společnosti jako je ruský Rosoboronexport nebo ukrajinský Ukrinmaš, včetně přepravy zbraní do Sýrie v letech 2012 a 2013, kdy v zemi zuřila občanská válka.

Analytici think-tanku tvrdí, že Kaalbye si získala důvěru politiků a vysoce postavených úředníků v Kyjevě i v Moskvě díky skvělým kontaktům Urbanského a jeho blízkého obchodního partnera Borise Kogana. „Věříme, že existuje přímá souvislost mezi vazbami seniorních zaměstnanců firmy Kaalbye na státní instituce a lukrativními smlouvami na dodávky zbraní, které (firma Kaalbye – pozn. red.) získává,“ dodávají autoři zprávy.

Dalším důvodem, proč měly ruské státní firmy svěřit citlivé dodávky zbraní v hodnotě mnoha miliard dolarů firmě Kaalbye, měl být fakt, že nedaleko od Oděsy (asi 150 kilometrů) leží přístav Okťjábrsk, jenž disponuje ideálními předpoklady pro náročné logitistické operace. Byl to ostatně tento veřejnosti nepřístupný přístav, odkud během takzvané Karibské krize v roce 1962, která málem přerostla v globální jaderný konflikt, putovaly na Kubu sovětské rakety středního doletu. Přístav Okťjábrsk tak zdědil nejen příhodnou polohu, ale i masivní jeřáby a technologie, které umožňují nakládání tanků, bojových vozidel nebo ponorek na palubu přepravních lodí.

Přístav Okťjábrsk, provozovaný firmou Olvia. Zdroj: web firmy, https://sc-olvia.com/en

Dalšími zásadními ingrediencemi, jež umožnily síti firem kolem Kaalbye profitovat na krvavých konfliktech, byly obrovské zásoby sovětských zbraní, absence právního státu a velká poptávka po zbraních ze zahraničí – zejména ze zemí, na něž mezinárodní společenství uvalilo embargo, jako tomu bylo i v případě Sýrie.

Na stopě

Autoři analýzy identifikovali „více než 20 dosud neodhalených dodávek neznámého nákladu, které přepravní firmy z Oděsy dopravily z Okťjábrsku do Sýrie v letech 2012 a 2013“, u nichž jsou přesvědčeni, že šlo o zbraně. „Důkazy poukazují na to, že tyto společnosti mohly zásobovat zbraněmi Assadův režim, nechvalně proslulý porušováním lidských práv,“ dodávají. Tou dobou v Sýrii zuřila občanská válka, která si vyžádala statisíce lidských životů.

Autoři zmíněné zprávy získali data o poloze lodí Kaalbye z jejich automatických informačních systémů, tedy palubních vysílačů umožňujících úřadům každou loď identifikovat a sledovat její pohyb na moři. Tento systém lze nicméně manuálně vypnout.

Tato data potvrdila, že plavidla firmy Kaalbye obvykle naložila náklad v přístavu Okťjábrsk, následně připlula do Středozemního moře, kde byl přenos vysílaný automatickým informačním systémem přerušen. „Takové schéma bylo během masivní ruské vojenské pomoci Sýrii nejběžnější,“ tvrdí zpráva. „Rusko mělo prudce navýšit dodávky zbraní do Sýrie na jaře 2013, tedy v období, kdy většina velkotonážních lodí z flotily Kaalbye nakládala neznámý náklad v Okťjábrsku,“ upřesňují analytici think-tanku C4ADS.

Právní pře

Ukrajinští novináři a odborníci ve zprávě „Síť Oděsa“ nalezli několik faktických chyb a nepřesností. Kloní se například k názoru, že jakékoliv zapojení ukrajinských státních společností do dodávek zbraní z Ruska je velmi nepravděpodobné, nehledě na případné zprostředkování těchto dodávek soukromou firmou Kaalbye. Tvrzení zprávy o dodávkách ruských zbraní do Sýrie přes Ukrajinu veřejně popřelo i ukrajinské ministerstvo zahraničí. Od zprávy se distancoval i někdejší ředitel přístavu Okťjábrsk.

Ukrajinská investigativní novinářka Anna Babinec je přesvědčená, že se tamní státní firmy na podobném obchodu nepodílely. „Co ale dělal Igor Urbansky ve svém soukromém byznysu je těžké odhadnout, tyto informace jsou neveřejné,“ řekla reportérům investigace.cz.

Firma Kaalbye vtáhla C4ADS kvůli kontroverzním tvrzením do složité právní pře. Vzhledem k prostředkům, které mocná přepravní firma na právní a PR bitvu s americkým think-tankem vynaložila, mluvila média o nerovném souboji mezi Davidem a Goliášem. Firma Kaalbye však právní spor prohrála. Vyšší soud ve Washingtonu D. C. totiž v dubnu 2015 vyhověl návrhu C4ADS na zamítnutí žaloby za pomluvu, kterou podala Kaalbye.

Kaalbye by ostatně v případě Sýrie nedodávala zbraně do konfliktních zón pod mezinárodním embargem poprvé. Jak uvedly agentura Associated Press a časopis Foreign Policy, Kaalbye byla vlastníkem a provozovatelem lodi s názvem MV Faina, jíž se v roce 2008 zmocnili somálští piráti, když zrovna převážela tanky, raketomety a munici do válkou sužovaného Súdánu. Podobně měla Kaalbye v roce 2001 zásobovat zbraněmi i Angolu, kde za občanské války zemřelo okolo půl milionu lidí.

Kontakty nade vše

Igor Urbansky se ale nespokojil pouze se strmou kariérou mezinárodního obchodníka se zbraněmi. Jeho výborné kontakty a kontrola strategického byznysu ho vynesly na vrchol ukrajinské politiky.

V roce 2006 a v letech 2007–2009 byl náměstkem ukrajinského ministra dopravy. V tomto mezidobí byl zvolen i poslancem Věrchovne rady, ukrajinského parlamentu.

Igor Urbansky během své kariéry netěžil jen z nadstandardních vztahů s vysokými úředníky a politiky na Ukrajině, ale i v Rusku. Jeho někdejším nejbližším obchodním partnerem a oficiálním ředitelem firmy Kaalbye byl Boris Kogan. Dnes už zesnulý oděský obchodník se zbraněmi měl blízké vazby na čelní představitele ruského obranného průmyslu.

  • Chapadla Borise Kogana: Od Kremlu po Berezovského

Boris Kogan byl nejen ředitelem, ale i spoluzakladatelem firmy Kaalbye. S Igorem Urbanskym tudíž podnikali minimálně od roku 1996. Jak odhalily kauzy Panama Papers a Paradise Papers, tento zesnulý oděský obchodník se zbraněmi s Urbanskym spoluvlastnil i offshorovou firmu NEXT GENERATION FINANCE LIMITED se sídlem na Britských Panenských ostrovech.

Vazby Borise Kogana lze dostopovat až k Vladimiru Putinovi nebo již také zemřelému ruskému oligarchovi Borisovi Berezovskému.

Boris Kogan totiž zastával pozici člena správní rady v RT-Logistika, dceřiné společnosti ruského státního holdingu Rostech. Ten od roku 2007 vede Sergej Čemezov, Putinův blízký spojenec, který stejně jako současný ruský prezident sloužil v 80. letech jako agent KGB v NDR.

Rostech v dnešní době vlastní řadu ruských státních společností ve strategickém obranném a technologickém průmyslu, včetně společnosti Rosoboronexport. Právě tato firma měla podle autorů zprávy „Síť Oděsa“ využívat služeb Kaalbye k přepravě ruských zbraní do Sýrie.

Boris Kogan se kromě námořní přepravy věnoval i jachtingu. Pořídil si Lady K, jednu z nejdražších a nejluxusnějších jachet světa, kterou koupil od potomků ruského oligarchy a miliardáře Borise Berezovského, jenž v roce 2013 zemřel ve svém britském sídle. Z přepychové jachty se však Kogan dlouho neradoval. Zemřel v roce 2017 v Oděse, podle agentury Interfax Ukraine měly být příčinou jeho smrti problémy se srdcem.

Umně skloubit byznys s politikou se dnes daří i dvěma synům Igora Urbanského. Mladší syn Oleksandr byl nejprve poradcem ministra dopravy, poté se stal úspěšným podnikatelem v bankovnictví a námořní přepravě, v roce 2014 byl zvolen poslancem – sedm let po odchodu svého otce z parlamentu.

Starší syn Anatolij též přesedlal z byznysu na politiku. Od roku 2015 je předsedou Oděského oblastního zastupitelstva, tedy něco jako krajským hejtmanem. Z titulu své funkce se tak setkává s vlivnými lidmi, například zahraničními politiky.

  • Jablko nepadá daleko od stromu

Oba synové Igora Urbanského jsou aktivní v mezinárodním byznysu i vysoké politice.

Starší syn Anatolij Urbansky (43) zastával po ukončení Oděské národní univerzity množství manažerských pozic v námořní nákladní dopravě a podnikání v investicích. V roce 2015 vstoupil do regionální politiky jako člen Oděského oblastního zastupitelstva, které ho koncem téhož roku zvolilo za svého předsedu.

Jeho mladší bratr Oleksandr (37) vystudoval internátní školu v britském Bedfordu a univerzitu v Plymouthu. Po vzoru svého otce si poté doplnil vzdělání v moskevském MGIMO. Svou politickou kariéru začal záhy, ve čtyřiadvaceti letech se stal poradcem ukrajinského ministra dopravy.

Oleksandr Urbansky se pak věnoval podnikání v bankovnictví a námořní nákladní dopravě, včetně vedoucích pozic v Kaalbye, impériu svého otce. V listopadu 2014 opět vstoupil do celostátní politiky, tentokrát byl zvolen poslancem za Blok Petra Porošenka, politickou stranu tehdejšího prezidenta. V ukrajinském parlamentu se stal předsedou Podvýboru pro námořní a říční dopravu.

Oleksandr (první zleva) a Anatolij Urbansky (druhý zleva) spolu s bývalým prezidentem Ukrajiny Petrem Porošenkem (uprostřed). Zdroj: Facebook A. Urbanského

Letos v dubnu se Anatolij Urbansky sešel s delegací zahraničního výboru Poslanecké sněmovny – Lubomírem Zaorálkem (ČSSD), Karlou Šlechtovou (nestranička za hnutí ANO), Janem Kubíkem (ANO) a Janem Lipavským (Piráti) – jejíž členové se během pracovní cesty po Ukrajině chtěli vedle Kyjeva a Chersonu blíže seznámit i se situací v Oděské oblasti. Zaorálek je přitom bývalým ministrem zahraničních věcí, Šlechtová někdejší ministryní obrany a ministryní pro místní rozvoj, oba jsou tedy poměrně vlivnými politiky.

Schůzka A. Urbanského s českými poslanci. Zdroj: web Oděského oblastního zastupitelstva, http://oblrada.odessa.gov.ua

Jednalo se o zdvořilostní, protokolární schůzku, která je obvyklou součástí oficiálních návštěv regionu, probírala se ekonomická situace oblasti, cestovní ruch a obchodní příležitosti pro české firmy, včetně zvažované podnikatelské mise do regionu, tvrdí David Mašek, tiskový mluvčí české ambasády v Kyjevě, která schůzku organizovala.

„Problematické vazby Anatolije Urbanského mně nebyly v době setkání známy,“ okomentoval schůzku pirátský poslanec Jan Lipavský, který zároveň zdůraznil její zdvořilostní ráz.

Vojna a mír

Rodinu Urbanských ale nevážou k Česku jen politické delegace. Igor Urbansky a jeho rodina vlastní historickou vilu v Kyselce, ospalém lázeňském městečku na Karlovarsku. Vilu koupila v roce 2009 Igorova žena Galyna Urbanska. Od té doby ji rodina zrenovovala a přebudovala na pokojné rodinné útočiště.

Místní tvrdí, že Igor Urbansky a jeho rodina jezdí do Kyselky pravidelně, naposledy je zaznamenali na Vánoce. A dodávají, že Igor Urbansky je dobrý soused, který na zahradě rád pokuřuje tlusté doutníky.

Reportáž o vile rodiny Urbanských v Kyselce přineseme tento týden.

Oprava: Delegaci zahraničního výboru PS PČR tvořili čtyři poslanci namísto původně uvedených tří. Za nepřesnost se omlouváme.

Autoři: Jakub Šimák, Eva Kubániová, Oleg Oganov, Olesja Barancevyč (MCIR)
Autor úvodní fotografie: Christiaan Triebert, CC BY 2.0

Tuto investigaci finančně podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNZ) a německá nadace Robert Bosch Stiftung spolu s nevládní organizací n-ost v rámci programu „Reporters in the Field“.