Zrozeny z chaosu: Jak mafie ovládly Slovensko

Ve změnách politického systému, které otřásly celou východní Evropou v roce 1989, spatřily jedny z nejmocnějších mafiánských rodin světa nečekanou příležitost. V tehdejším Československu to znamenalo nejen přístup k vysoce postaveným lidem, ale i spousty bezpečného prostoru pro realizaci i těch nejdivočejších snů.

Jedny z prvních kriminálních syndikátů, které dorazily na Slovensko, byly z Balkánu. Jejich členové se vmísili mezi běžné Jugoslávce nebo Albánce, kteří na Slovensko přijížděli v rámci socialistické výměny pracovat nebo studovat.

Členové těchto skupin velmi rychle pochopili, že „soukromě podnikat“ lze i v československé verzi komunismu. Postupně začali ovládat jedny z mála systémových kriminálních aktivit, které na Slovensku tou dobou existovaly: prostituci, hazard nebo ilegální směnu valut.

„Kvůli železné oponě jsme neměli přístup do databází. Neměli jsme přístup k tomu, že nějaká osoba byla například v Rakousku nebo Německu hledaná pro drogovou trestnou činnost. Na Slovensku se schovala pod jinou identitu. Takovou informaci jsme ale my neměli. Dokonce zde byli odsouzeni lidé na falešné jména a odseděli si na falešné jména tresty,“ vysvětluje Jozef Stieranka, profesor katedry kriminální policie Akadémie Policajného Zboru v Bratislave a bývalý šéf finanční policie.

Berlínská zeď. Foto: Robert McGoldrick (CC)

Poté, co se Slovensko v roce 1993 osamostatnilo, měly tyto syndikáty ve světě organizovaného zločinu už hluboce zapuštěné kořeny.  Revoluce z roku 1989 jim navíc pomohla expandovat i do oblasti drog. A to nejen Balkáncům, neboť na Slovensko později zamířili i další, včetně těch nejmocnějších mafií světa.

Popularita země pod Tatrami ve světě organizovaného zločinu ale nebyla dána jen tím, že slovenský právní systém nebyl na tento typ mezinárodního organizovaného zločinu absolutně připraven.

„Začínalo se úplně nanovo. Ty zaběhnuté systémy, ať už to byl bezpečnostní systém, kontrola organizovaného zločinu, se musely změnit a přizpůsobit novým podmínkám,“  popisuje porevoluční chaotickou situaci kriminolog Michal Marko.

Dalším důležitým předpokladem, jenž mafiím hrál do karet a pomohl jim uchytit se na Slovensku, představovaly kontakty a přátelství s vlivnými či vysoce postavenými osobami. A to včetně bývalého premiéra nebo soudce nejvyššího soudu. Vznikla tak pouta mezi organizovaným zločinem a politikou, která je nesmírně těžké rozpojit.

Toto spojení může být i smrtící. Když Ján Kuciak spolu s OCCRP a invesigace.cz začal mapovat organizovaný zločin na Slovensku, zaměřil se kromě albánské mafie i na italskou ’Ndranghetu – jednu z nejmocnějších kriminálních skupin na světě. Hotový a zredigovaný text o tom, jak je ’Ndrangheta napojená na slovenský Úřad vlády, už ale nikdy neviděl. Spolu se svojí snoubenkou Martinou Kušnírovou byl 21. února 2018 u sebe doma zavražděn.

Ján Kuciak a náš poslední nedokončený článek…

Z vraždy byli obviněni čtyři lidé. O tom, kdo si zločin objednal, se zatím jen spekuluje.  I rok po vraždě proto klíčové otázky zůstávají stále stejné: Jak se stalo, že si mezinárodní mafie tak zamilovaly Slovensko? Jak hluboko sahají jejich chapadla do politiky, veřejného života a ekonomiky? Jak to ovlivní budoucnost? A hlavně: Dostane se Jánovi, Martině a jejich rodinám někdy úplné spravedlnosti?

Slovákům ani muk

Jak už bylo řečeno poté, co se Slovensko v roce 1993 osamostatnilo, nebylo připravené řešit organizovaný zločin.

Většina policistů, prokurátorů nebo soudců nevěděla, jak vyšetřovat a stíhat tento typ mezinárodního zločinu. Některým vyšetřovatelům chyběla byť jen základní znalost globálních zločineckých skupin, které působily na jejich území. Další byli příliš zkorumpovaní na to, aby je to vůbec zajímalo.

Například v Itálii měla slovenská policie tak špatnou pověst, že s ní italští vyšetřovatelé odmítli sdílet citlivé informace. Báli se, aby neunikly přímo ke zločincům, které stíhali.

Jenže čas plynul a o dvě dekády později se situace o moc nezlepšila.

Vypovídá o tom zpráva  Ministerstva zahraničí USA z roku 2015, která Slovensko označila za „zemi svého primárního zájmu“. Ministerská strategie pro kontrolu mezinárodní protidrogové politiky Slovensko popisuje  jako zemi s „vysokým stupněm domácího i zahraničního organizovaného zločinu, pocházejícího především z východní a jihovýchodní Evropy. (…) Slovensko je tranzitní i cílovou zemí pro padělané a pašované zboží, kradené automobily, provádí se tam podvody s daní z přidané hodnoty, obchoduje s lidmi, zbraněmi a drogami. Organizovaný zločin se podílí i na praní peněz získaných z těchto trestných činů.“

Know Your Country, internetový portál zaměřený na globální nelegální finanční toky, označil Slovensko za zemi se středním rizikem, což znamená, že existují obavy o jeho schopnost nezávisle vyšetřovat finanční trestné činy a pomoci ostatním zemím zmrazit majetek potenciálních zločinců.

Vřava devadesátek se táhne dodnes

Po pádu komunismu dorazila na Slovensko nová vlna lidí ze světa mezinárodního organizovaného zločinu.

Spousta z nich byli etničtí Albánci. Ti z nich, kteří přišli přímo z Albánie, se uchytili velmi rychle. V době, kdy byla jejich země ovládaná paranoidním vůdcem Enverem Hodžou a izolovaná od okolního světa, museli se Albánci v běžném životě i v šedé ekonomice spoléhat jen na rodinné vazby.

Když pak Albánie procházela dramatickým přerodem k demokratickému zřízení, zhroutila se tamní ekonomika pod náporem takzvaných pyramidových schémat a „investičních letadel“, přesněji řečeno finančních podvodů. V roce 1997 propukly občanské nepokoje, padla vláda a okolo dvou tisíc lidí přišlo o život. Poté, co velká část Albánců pozbyla kvůli těmto finančním podvodům své celoživotní úspory a neměla už o moc víc co ztratit, vydali se hledat nové existenční začátky, možnosti. Někteří se přidali k mafiím, které se postupně usídlily po celém světě. Jiní vyrazili na Slovensko, kde našli bezpečné útočiště.

Štefan Harabin, zdroj: Wikimedia

To útočiště bylo dokonce tak bezpečné, že jeden z šéfů kosovsko-albánské mafie a pašerák heroinu udržoval přátelské kontakty se soudcem slovenského Nejvyššího soudu Štefanem Harabinem, který se později stal ministrem spravedlnosti, předsedou Nejvyššího soudu a teď kandiduje na prezidenta.

Baki Sadiki, jak se tento drogový boss jmenuje, byl na základě mezinárodního zatykače v roce 2012 zatčen v Kosovu a vydán na Slovensko, kde si odpykává 22letý trest za pašování velkého množství heroinu z Turecka na Slovensko.

V roce 1994 zachytily policejní odposlechy přátelskou konverzaci mezi Harabinem a Sadikim. Když se přepis této nahrávky dostal v roce 2008 na veřejnost, způsobil skandál.

Harabin přepis konverzace původně vysvětloval tak, že se dobře zná s manželkou Bakiho Sadikiho, a to z dob, když ještě nebyla vdaná. Později to Harabin změnil na prosté vyjádření, že Sadikiho nezná. Tím to ovšem neskončilo.

Poté, co se Harabin opětovně stal předsedou Nejvyššího soudu, zažaloval Generální prokuraturu za to, že prokurátor Dobroslav Trnka nepřímo potvrdil pravost odposlechu. To mělo podle Harabina nejen poškodit jeho dobré jméno, ale být i procesním pochybením. Harabin spor vyhrál a soud mu přiklepl odškodné 150 000 eur (přibližně 3 795 000 korun). Prokuratura se ale odvolala, případ není uzavřen. Harabin navíc médiím rozeslal předžalobní výzvu za sérii článků, které ho spojovaly s organizovaným zločinem. Jako odškodné žádal 200 000 eur (přibližně pět milionů korun).

Podle diplomatických depeší zveřejněných na serveru WikiLeaks měl stát Harabin i za aktivitami, jejichž cílem bylo zrušení Speciálního soudu, jenž má na starosti právě korupci a organizovaný zločin. V depeších se navíc uvádí, že Harabin také navrhl změny v trestním zákoníku, které by snížily sazby pro recidivisty a omezily nástroje na jejich stíhání.

„Baki Sadiki je názornou ukázkou toho, jak v tichosti fungovaly vazby mezi mafiány usazenými na Slovensku a justicí či politiky. Pravost uniklého telefonátu Štefana Harabina, kde si se Sadikim vypráví jako blízký kamarád, nikdy nikdo nevyvrátil. Harabin uspěl pouze ve sporu, kde napadl, že rozhovor z Generální prokuratury unikl na veřejnost. O pravosti či nepravosti však rozhodnutí vůbec nepojednává,“ osvětluje situaci slovenský publicista Marián Leško.

Harabin o svoji pozici předsedy Nejvyššího soudu přišel v roce 2015, v této instituci ale působí jako soudce. V současné době objíždí Slovensko se svou kampaní za zvolení prezidentem. První kolo prezidentských voleb bude 16. března.

Na otázky Investigace.cz poslané emailem ani na telefonáty Štefan Harabin neodpověděl.

Otázka občanství

Slovenský pas, který zaručuje volný pohyb po celé Evropské unii, je mezi zločinci aspirujícími na postavení narkobaronů velice žádaným zbožím.

Což platí i navzdory tomu, že lidé, kteří nemají čistý trestní rejstřík, by slovenské občanství nikdy neměli získat. Jenže na Slovensku se tato podmínka dala lehce obejít.

Dragoslav Kosmajac je známý jako údajný zakladatel takzvané balkánské drogové cesty. Kosmajac obdržel slovenské občanství v Bratislavě roku 2004.

To, že má slovenské občanství, se do obecného povědomí dostalo v roce 2014, kdy srbský předseda vlády Aleksandar Vučić prohlásil Kosmajaca za největšího balkánského narkobarona. Ihned poté Kosmajac utekl ze Srbska do Černé Hory. Na hranicích se prokazoval právě slovenským pasem. I když se později vrátil do Srbska, nikdy potom už nebyl obviněný z obchodování s drogami.

Právní zástupce Dragoslava Kosmajaca na dotazy Investigace.cz zdůraznil, že od všech obvinění jeho klienta bylo upuštěno.

Jako okamžitou reakci na Kosmajacův útěk se slovenská vláda rozhodla zpřísnit zákon o udělování občanství. Kosmajac také nebyl jediný z drogových překupníků, kdo takto profitoval ze snadné dostupnosti slovenského občanství. V roce 2006 například získal slovenské občanství další srbský narkobaron: Darko Šarić.

O sedm let později, v roce 2013, ho na základě mezinárodního zatykače zadrželi v Jižní Americe. Obviněn byl z obchodu s drogami a praní peněz. Následně byl vydán do Srbska, kde jej během vleklého procesu odsoudili ke 20 letům vězení, později mu trest byl snížen na 15 let. Odvolací řízení ještě probíhá.

Právní zástupce Darko Šariče na otázky Investigace.cz ohledně slovenského občanství neodpověděl.

Balkánští narkobaroni v Praze – Život a dílo Darko Šariće

„Jak je možné, že si tito lidé kupovali – jiné slovo na to nemám – slovenské pasy? Nemám pochybnosti, že na tom někdo pořádně vydělal,“ řekl tehdejší ministr zahraničí Miroslav Lajčák novinářům v Prezidentském paláci po setkání s prezidentem Andrejem Kiskou v roce 2014.

„Kupuj! Kupuj! Kupuj!“

Na Slovensko ale nepřišli jen bývalí Jugoslávci nebo Albánci. Místa bylo dost pro každého.

„Pád Berlínské zdi a rozpad Sovětského svazu v devadesátých letech předznamenal otevření východní Evropy světu. A to znamenalo nové příležitosti pro organizovaný zločin,” tvrdí český kriminolog Petr Kupka.

A mezi nimi byli i Italové.

V den, kdy na podzim roku 1989 padala Berlínská zeď, pořídila německá policie nahrávku, na které diskutují členové italské mafie ’Ndrangheta. Jeden z jejích představitelů přikazuje svému německému partnerovi: „Kaufen! Kaufen! Kaufen!“ (Kupuj! Kupuj! Kupuj!)

Co tím chtěl říct, nebylo složité pochopit. Nastal čas expandovat. ’Ndrangheta se poohlížela po nových příležitostech, kde by investovala peníze, které vydělala na únosech bohatých lidí. Opuštěné budovy východního Berlína a Prahy se jevily pro takovou investici jako ideální.

A to byl jen začátek. Brány do východní Evropy, včetně Slovenska, se otevíraly.

Kokainoví kovbojové

’Ndrangheta je jediná italská kriminální organizace, která si zakládá na přísné rodinné struktuře. Přestože středobodem existence ’Ndranghety je jihoitalská Kalábrie, své členy často vysílá do zahraničí s tím, že mají rozšířit působnost této mafie. I v těchto případech se většina plánování odehrává právě v jižní Itálii.

„’Ndranghetisté zůstávají hlavami v Kalábrii. Právě tam se plánuje, jak dobýt svět,“ vysvětluje Giuseppe Lombardo, jeden z nejlepších kalábrijských protimafiánských prokurátorů.

„Jednotlivé buňky ’Ndranghety se postupně rozšiřují po celém světě a každá z těchto buněk má úkoly: infiltrovat, investovat a růst, což se týká vlivu i bohatství… Myšlenka byla taková, aby se postupně stali efektivní i bez následných kontrol z ředitelství ’Ndranghety,“ dodává trochu s nadsázkou Lombardo.

„Jednotlivé buňky ’Ndranghety se chovají jako kapitálové podniky, dokonce tak často i vypadají. Investují v různých odvětvích: od zemědělství po pohostinství, od zelené energie po finance, od vzdělávání po konzultace.“

Někdy ale jednotlivé ’ndranghetistické rodiny odcházejí z Itálie i z mnohem banálnějších důvodů.

Na konci 80. let se ’ndranghetistický klan Gallicianů takto přestěhoval do Švýcarska, kousek od městečka Visp. Spolu s nimi šli i jejich přátelé, rodina Rodà.

Utíkali před krvavou mafiánskou válkou, která se odehrávala u nich doma. Kromě toho se chtěli poohlédnout po nových příležitostech v zemi, jež byla o poznání bohatší než venkovská Kalábrie.

Jeden z členů rodiny, Diego, byl zkušeným chovatelem skotu. Zkraje 90. let se  ze Švýcarska přestěhoval na Slovensko. Nakoupil tam pozemky a začal dělat to, co mu šlo dobře: chovat krávy. Postupně zbohatl.

Rodovci se na Slovensku usadili a začalo se jim dařit. Dnes řídí nezanedbatelnou část zemědělství na východním Slovensku.

Italské farmy na slovenské půdě

Policejní vyšetřovatelé z rodné kalábrijské vesnice Rodovců, kteří z bezpečnostních důvodů mluví pouze anonymně, našim italským kolegům vysvětlili, že ve vesnici všichni vědí, že Rodovci na Slovensku velmi zbohatli, ale zatím se nepodařilo prokázat, že by tím hlavním důvodem nabytého bohatství byl  organizovaný zločin.

Právní zástupce Diega Rodá na dotazy IRPI odpověděl, že obvinění z údajného napojení na organizovaný zločin jsou neopodstatněná. „V tomto bodě zdůrazňuji, že pan Rodà v Itálii nikdy nebyl vyšetřován za takovou věc a stačilo by, aby si slovenské orgány vyžádaly tyto informace od italských orgánů.“

„Zatímco my v Kalábrii jsme se na Rodovce zaměřovali ve dvou policejních operacích, na jejich příbuzné na Slovensku jsme vůbec neměli dosah,“ vysvětluje Antonio De Bernardo, jeden z předních protimafiánských prokurátorů v oblasti Kalábrie.

Robert Fico, zdroj: Wikimedia

„Jakmile se Italové odstěhují z Itálie, což platí zejména pro mafiány, je pro nás dost obtížné je vyšetřovat a sledovat, co dělají,“ vysvětluje De Bernardo. „Dnes už má ’Ndrangheta mezinárodní kriminální holdingy po celém světě. Jenže my máme problém je v tomto následovat. Většina cizích zemí nemá ´spolčování s mafií´ právně kvalifikováno jako zločin,“ dodává De Bernardo.

A tak mimo dosah italských vyšetřovatelů Diego Rodà postupně budoval svoje impérium. Jak byznys rostl, poohlížel se po nových talentech, a to opět z Kalábrie. Brzy se podnikání rozšířilo o další rodinu: Vadalà.

Antonino Vadalà, kalábrijský chovatel krav, se k Rodovým přiženil. Vzal si Elisabettu Rodà a páreček se usadil na Slovensku.

Vadalovci i Rodovci záhy získali vlivné obchodní spojence. Vadalovci se stali obchodními partnery syna Viliama Jasaňa, poslance za stranu SMER a tajemníka bezpečnostní rady státu.

Rodovci šli zase do projektu s Vladimírem Černkem, poradcem na oblast energetiky Lubomíra Jahnátka, který byl jako nominant SMERu ministrem hospodářství i ministrem zemědělství.

Na otázky investigace.cz ani na následné telefonáty tiskové oddělení strany SMER neodpovědělo.

Antonino Vadalà přitom sehrál jednu z klíčových rolí v příběhu Jána Kuciaka. Právě o něm a jeho napojení na slovenského předsedu vlády Roberta Fica totiž Ján Kuciak připravoval sérii textů, než byl zavražděn.

 

Autoři článku: Pavla Holcová, Katarína Jánošíková (ICJK), Cecilia Anesi a Luca Rinaldi(IRPI)

Tento text si můžete číst díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Článek vznikl ve spolupráci s ICJK,  IRPI.eu  a OCCRP.org.