Novaja Gazeta, Roman Anin, Jakub Šimák

Chladnokrevný zabiják, kavkazský zbojník, nebo symbol propojení ruské mafie, byznysu a státu?

Svérázná osobnost Aslana Gagijeva dost možná pojme všechny tyto charakteristiky.

Investigativní novinář z ruského deníku Novaja Gazeta Roman Anin se sešel s Velkým bratrem, jak se v ruském podsvětí Gagijevovi přezdívá, před dvěma lety ve Vídni a vyslechl si jeho životní příběh. Tou dobou rakouský soud rozhodoval o vydání Gagijeva do Ruska, které jej stíhalo jako šéfa jednoho z nejbrutálnějších vraždících komand novodobé ruské historie – takzvané Rodiny. Gagijev se odhodlal Aninovi svěřit se svým příběhem pod podmínkou, že bude publikován pouze v případě, že ho zavraždí nebo že bude vydán zpět do Ruska. Velký rozdíl v tom zřejmě nespatřoval.

Koncem června rakouský soud rozhodl, že Velký bratr bude opravdu vydán do Moskvy. Proto jeho příběh – nebo spíše jeho verze vlastního života – mohl spatřit světlo světa.

Beslan

Aslan Gagijev se narodil v sovětské Gruzii do osetinské rodiny. Toto etnikum nemělo v době po rozpadu Sovětského svazu, kdy v Gruzii vládl nacionalista Zviad Gamsachurdia, na růžích ustláno. Po vraždě strýce se Gagijev rozhodl, že s celou rodinou uteče do Severní Osetie – jedné z ruských severokavkazských republik. Rodina šla dva týdny pěšky, po cestě sedmnáctiletému Gagijevovi zemřelo v rukou dvouměsíční dítě jeho sestry.

V Severní Osetii se usadili v opuštěném domě, klid však rodina nenašla ani tady.

Během útoku islamistických teroristů na školu v severoosetinském Beslanu v roce 2004 byl Gagijev jedním z těch, kteří spolu s ruskými bezpečnostními složkami vtrhli do školy. Jejich cílem bylo zneškodnit teroristy a zachránit přeživší rukojmí. Zpackaná operace stála život nejméně 333 lidí včetně 186 dětí. Beslanská tragédie byla po odchodu z Gruzie dalším z životních milníků, během kterých Gagijev ztratil respekt sám k sobě. Vyčítal si, že spolu s ostatními Osetinci přehlídl, jak teroristi z Čečenska pod krytím stavební firmy po několik týdnů přiváželi do školy zbraně, které následně k útoku použili.

 

Po Beslanu se Gagijev rozhodl, že se postaví zlu. A že přinese osetinskému národu svobodu. Začal pokládat místním úřadům nepříjemné otázky, jak je to s pomocí rodinám obětí Beslanu. To mu na jednu stranu vyneslo popularitu, na druhou se dostal do hledáčku ruské kontrarozvědky FSB. Ta jej při výslechu mučila i bila tak, že roztrhané orgány mu sešili až v Izraeli, kam uprchl. Tam se musel léčit i z psychického traumatu.

Jiná rodina

Podle rakouských vyšetřovatelů založil Gagijev krátce po svém návratu do Ruska zločineckou organizaci, které přezdíval Rodina. Rodina, jejíž členskou základnu tvořili Osetinci, se vyznačovala silným patriotismem a pevnými osobními vazbami takzvaného bratrstva. Bratry kromě lásky k Severní Osetii spojovaly peníze, rychlá auta a zbraně. A snad taky představa, že ochraňují slabé před zvůlí mocných.

Rodina poskytovala svým bratrům prostředky ke vzdělání nebo jim pomáhala najít práci. Péče Rodiny však nebyla zadarmo. Pokud Rodina něco žádala, její člen musel úkol bez odmlouvání splnit. Problémem bylo, že většina úkolů spočívala ve vraždění lidí. A taky to, že z Rodiny nešlo vystoupit. Podle rakouského soudu měla Rodina na svědomí šedesát vražd, včetně starosty hlavního města Severní Osetie Vladikavkazu, tamního vicepremiéra a vysoce postavených důstojníků ruských tajných služeb či policie.

 

Zločin bez trestu

V době své největší „slávy“ měla Rodina okolo padesátky členů. Valnou část z nich tvořili policisté a příslušníci bezpečnostních složek, kterým Velký bratr zároveň systematicky napomáhal ke kariérnímu růstu. Ti, již měli zločiny stíhat, je tak sami páchali.

Příkladem je Jevgenij Jaškin. Pracovník oddělení boje proti organizovanému zločinu ruského ministerstva vnitra si u Velkého bratra zpočátku přivydělával jako bodyguard. Poté však Rodině došlo, že by se jí více hodil jako řidič, protože se služebním průkazem ho nebude v Rusku žádná policejní složka kontrolovat. A tak se nachomýtl ke svému prvnímu zločinu spáchanému ve jménu Rodiny: měl se zbavit těla zavražděného vlastníka banky – jistého Plytnika –, který měl tu smůlu, že podvedl kamaráda Velkého bratra. Jaškin podle rakouské prokuratury následně asistoval u dalších 24 zločinů.

Nejbrutálnějším zabijákem ze všech takzvaných pracovních skupin – jak svá vražedná komanda Rodina nazývala – byl nicméně Maxim Nikolajev, kterému se přezdívalo Pionýr. Nikolajev sloužil v jednom z nejutajovanějších ruských policejních útvarů – v Úřadu pro operativní pátrání v Moskvě. Ten se soustředil na sledování cizinců a režimu nepohodlných osob. Pracovníci tohoto úřadu údajně stáli i za sledováním šéfredaktora ruského Forbesu Pavla Chlebnikova a známé novinářky Anny Politkovské z deníku Novaja Gazeta, kteří byli zavražděni v letech 2004 a 2006.

Teprve třiadvacetiletý Nikolajev se nezdráhal brutálně zavraždit moskevského bankéře. Ten se provinil tím, že ovládnul podíly ve dvou bankách blízkých přátelům Rodiny. Bankéře, jeho ženu, patnáctiletou dceru a jeptišku, která s nimi seděla v autě, zastřelil během rodinného výletu do pravoslavného kláštera.

Kavkazský Robin Hood, nebo vládce podsvětí?

Po roce 2000 trpělo obyvatelstvo Severní Osetie neustálým strachem z únosů. Ty byly téměř na denním pořádku. Únosy rodinných příslušníků majetných lidí dávaly kriminálním skupinám možnost rychlého výdělku. Výkupné totiž často přesahovalo v přepočtu desítky milionů korun. Únosy se šířily jako epidemie, policie však nejednala. Až najednou kolem roku 2007 únosy zničehonic ustaly.

Osetinskou společností se šířily fámy o zbojníkovi – místním Robinu Hoodovi –, který vzal spravedlnost do vlastních rukou. Silně pověrčivá společnost dokonce oprášila prastarou osetinskou mytologii a zmizení únosců ze zemského povrchu připisovala Barastyrovi, vládci podsvětí, který rozhoduje, zda člověk půjde do pekla, nebo do nebe.

 

Příčina, proč se po únoscích slehla zem, však byla prozaičtější: ze světa je sprovodila Rodina. Konkrétně pracovní skupina vedená Olegem Gagijevem (bez rodinné příslušnosti k Aslanu Gagijevovi, Velkému bratrovi), operativcem kontrarozvědky neuznaného státu Jižní Osetie. Ta se podle mezinárodního práva sice nachází na území Gruzie, fakticky je však protektorátem Ruska, které z 90 % financuje „státní“ rozpočet Jižní Osetie. Podobně jako v Severní Osetii, i zde žijí převážně Osetinci, jejichž národním snem je sjednocení obou území.

Oleg Gagijev, přezdívaný Děcko, přesvědčil bratry své pracovní skupiny, že únosci jsou vředem na tamní společnosti a že jejich odstranění je ve veřejném zájmu. Navíc jim namluvil, že tuto operaci pracovní skupiny řídí ruská kontrarozvědka FSB. Vraždící komando pod vedením Děcka kromě únosců usmrtilo i starostu Vladikavkazu či osetinského vicepremiéra. Prý škodili lidem. Podle policejní výpovědi jednoho z bratrů byl Oleg Gagijev „vykoupen“ z ruského vězení Velkým bratrem za 20 milionů dolarů v roce 2007. Likvidace únosců byla pravděpodobně projevem loajality k Velkému bratrovi, kterému únosy jeho krajanů hodně vadily.

Zasvěcovací rituály

Jak ale Rodina rekrutovala nové členy, kteří pro ni byli ochotni vraždit? To popsal vyšetřovatelům Ruslan Jurtov, který se s Rodinou seznámil v roce 2007, ve svých pětadvaceti letech. Hledal práci a obrátil se na svého známého – výše zmíněného Nikolajeva. Ten zavedl Jurtova do podniku F-1 Ultra v ulici Lodočnaja v Moskvě. Podnik rodině sloužil jako bezpečné útočiště a zároveň jako bezplatná jídelna pro bratry. Tam se Jurtov setkal s Velkým bratrem, jenž se ho začal vyptávat, zda má byt, dluhy nebo jestli umí střílet ze zbraně. Uměl, protože prošel vojenskou službou. Velký bratr mu řekl, že mu zajistí práci u policie a pomůže s kariérou. Jurtov se tak během jediného roku s pomocí kontaktů Rodiny vypracoval na operativce u moskevské policie.

Ani ne za rok od schůzky s Velkým bratrem jej oslovil Nikolajev s tím, aby se Jurtov dostavil na vzdálenou základnu, jak Rodina přezdívala budově skladu nedaleko moskevského letiště Šeremetěvo. Přijeli na místo, šli do sauny, kde ve sprše na zemi leželo bezhlavé tělo. „Zbav se ho,“ přikázal mu jeden z bratrů. Jurtovovi došlo, že buď uposlechne a zůstane naživu, nebo se vzepře a jeho vlastní tělo bude za chvíli ležet vedle této mrtvoly. Rozhodl se zachránit si život a časem se pokusit od Rodiny nějak vzdálit.

V dalších měsících se při oslovení bratry zkoušel vymlouvat na zaneprázdněnost v práci. Nikolajev, který jej do Rodiny přivedl, však Jurtova ujistil, že jestli se bude vyhýbat „rodinným záležitostem“, zlomí mu nohu baseballovou pálkou. A že z Rodiny živý neodejde. Jurtov tak Rodině pomáhal i v dalších zločinech, zejména zbavování se těl mužů, kteří byli mučeni a brutálně zavražděni v jejich vzdálené základně. Zabili zde tolik lidí, že jakkoliv důkladně se bratři snažili místo uklízet, vyšetřovatelé stejně našli na stěnách stopy krve.

Byznys po-russki

Vzdálená základna nedaleko moskevského letiště Šeremetěvo hrála pro Rodinu klíčovou roli. Patřila podnikateli Sergeji Safronovovi, jednomu z nejvýznamnějších a nejvšestrannějších bratrů. Po nocích Safronov vraždil nepřátele Rodiny – většinou udušením obětí plastovým pytlem přetaženým přes hlavu. Mrtvoly pak rozsekával sekerou na části, aby bylo jednodušší se jich zbavit a znemožnit pozdější identifikaci. Přes den se pak staral o to, aby Rodina měla dostatek peněz – tím, že je kradl z ruského státního rozpočtu.

V roce 2006 Safronov založil stavební firmu „Vánek v zátoce“ ve městě Chimki nedaleko od Moskvy. Jeho firemní společnicí byla Irina Žukova, družka Anatolije Korotkova, tehdejšího šéfa jednoho z nejdůležitějších oddělení Vyšetřovacího výboru ruské generální prokuratury, což byla v té době nejmocnější protikorupční instituce v zemi. Tedy alespoň oficiálně.

Podle slov Aslana Gagijeva – Velkého bratra – byl Korotkov zástupcem Alexandra Bastrykina, ředitele Vyšetřovacího výboru Ruské federace a velmi vlivného politického hráče v Rusku. Aslan Gagijev objasnil rakouskému soudu, jak se mafie, byznys a stát v jeho zemi proplétají: „Byznys v Rusku je nastaven tak, že není možné podnikat, aniž byste neupláceli lidi u moci. Pro každou úroveň podnikání jsou určeny konkrétní částky. Já jsem ze své společnosti platil 1,2 milionu euro (31 milionů korun) měsíčně Bastrykinovi z vyšetřovacího výboru.“

 

„Svou společností“ – odkud měly proudit miliony do Bastrykinova Vyšetřovacího výboru – měl Gagijev na mysli Společnost finančního leasingu (SFL), státní podnik, jenž měl oficiálně sloužit k rozvoji ruského komerčního leteckého průmyslu. SFL nakupovala nová letadla z ruských státních podniků, ty pak pronajímala tuzemským aerolinkám, které na nákup drahých strojů neměly peníze.  A tak do SFL proudily ze státní kasy miliardy rublů.

Aslan Gagijev sice neměl v SFL žádnou oficiální pozici, podle výpovědí zaměstnanců se mu nicméně zodpovídal nejvyšší management firmy. Ten znal Gagijeva jen pod pseudonymem. „Měli jsme pocit, že jde o velmi důležitého člověka. Došli jsme k názoru, že je z kontrarozvědky FSB, všechny si nás přísně měřil pohledem,“ vysvětloval hlavní účetní firmy. Gagijev vyváděl z firmy stamilionové částky, kterými podle svých slov uplácel protikorupční Vyšetřovací výbor, aby jej a jeho Rodinu nechali v klidu „podnikat“. Rakouští vyšetřovatelé našli spoustu důkazů, která propojení Gagijeva na ruský Vyšetřovací výbor poměrně přesvědčivě dokládají. Podobnými částkami údajně Gagijev uplácel i ministerstvo průmyslu, pod které jeho „sféra podnikání“ spadala.

Jak se však Gagijev – původně obyčejný kriminálník ze Severní Osetie – propracoval až do nejvyšších pater ruské politiky? Podle všeho měl dvě velmi důležité známosti: Gennadyje Petrova, bosse jedné z nejvlivnějších ruských zločineckých organizací – Tambovského gangu –, a záhadnou, vysoce postavenou osobu v ruské prezidentské administrativě.

Gagijev si podle soudních dokumentů odseděl v 90. letech několik let ve vězení za ekonomický zločin, který ale nespáchal. Měl jej vzít na sebe za reálného viníka,  kterým byl vysoce postavený úředník tehdejší prezidentské administrativy. Dotyčný pak „splácel“ dluh tím, že Gagijevovi pomohl s kontakty na vlivné lidi a kryl ho. To v kombinaci s uplácením protikorupčního úřadu a ministerstva průmyslu léta fungovalo, pak se ale náhle objevil zádrhel. Jeden z prostředníků si nejspíš měsíční „všimné“ nechal pro sebe a peníze do Bastrykinova Vyšetřovacího výboru nedoputovaly. Rodina začala mít problémy.

 

Míza vyschla

Kolem roku 2009 se začala drolit Společnost finančního leasingu (SFL), která zajišťovala financování Rodiny. Začaly v ní vznikat zájmové skupiny, které si narychlo chtěly urvat svůj kus ze státního koláče. Zmizely miliardy rublů, což proti sobě poštvalo oficiální a neformální vedení firmy. Oficiálního ředitele SFL, Naila Maljutina, bratři v roce 2011 unesli, nakonec se však rozhodli nechat jej naživu. Maljutin byl posléze obviněn ze zpronevěry a uprchl do Rakouska. To ho však vydalo zpět do Ruska, kde letos nastoupil šestiletý trest.

Zástupce ředitele Maljutina Andrej Burlakov takové štěstí neměl. Spolu s družkou jej v září 2011 chladnokrevně zastřelil v moskevské restauraci Jurtov, jeden z bratrů, který se zpočátku zdráhal podílet na zločinech Rodiny.

V roce 2012 firma SFL definitivně zkrachovala.

Až na krev

Spory se postupně vyostřily i uvnitř Rodiny. Začal krvavý boj o moc. Nikolajev, nejkrutější vrah Rodiny, se měl společně s dalším významným bratrem domluvit na vraždě hlavy Rodiny Aslana Gagijeva. Když se to Velký bratr dozvěděl, pozval si Nikolajeva na kobereček do vzdálené základny. Tam se domluvili, že Nikolajev zažádá o odpuštění všechny členy Rodiny na tajné dače. Když však budovu opouštěl, najednou se rozběhl a začal zoufale křičet o pomoc a dovolávat se policie. Na tajné dače jej pak bratři po společném výslechu, v němž se Nikolajev doznal, že na Rodinu donášel policii, zavraždili způsobem, kterým Nikolajev usmrcoval své oběti: udušením v igelitovém pytli.

Jeho tělo bylo rozporcováno Jurtovem, jedním z jeho nejbližších kamarádů. Části těla pak bratři spálili nebo zakopali pod sněhem v lese podél silnice u Moskvy. Dva měsíce poté si však uvědomili, že sníh rychle taje a tělo by mohlo být objeveno. Proto jej vykopali a pohřbili hlouběji. O čtyři roky později – v srpnu 2015 – bylo tělo vykopáno podruhé: tentokrát ruskou policií.

Podobně jako Nikolajev skončil i Beglarjan, přezdívaný Armén, jeden z nejvlivnějších členů Rodiny.

Pád Rodiny

I ostatní členy Rodiny potkal pád – buď byli odsouzeni k dlouholetým letům vězení, nebo ještě čekají na soud, anebo jsou na útěku.

Oleg Gagijev, přezdívaný Děcko, šéf elitního vraždícího komanda Rodiny, byl uznán vinným ze sedmi vražd a odsouzen k doživotí.

 

 

Jevgenij Jaškin, řidič Rodiny, byl vloni propuštěn z vězení moskevským soudem – po všech spáchaných vraždách se nervově zhroutil a propukla u něj schizofrenie. Je pod povinnou psychiatrickou péčí.

Jurtov, který se z váhavého mladíka bez práce postupem času proměnil v profesionálního chladnokrevného zabijáka, čeká v Rusku na rozsudek.

Aslan Gagijev, Velký bratr, uprchl do Rakouska, kde s ním probíhal soud. Během své závěrečné řeči v roce 2015 se svěřil soudu: „Nemám žádnou šanci na přežití. V životě jsem toho viděl hodně. Smrti se nebojím, od roku 2004 (od teroristického útoku na školu v Beslanu – pozn. red.) se necítím jako živý, jsem jen prázdnou schránkou, nic víc. Nemám v sobě jedinou vnitřnost, která není poškozena. Proto vás žádám o pochopení.“

Rakouský soud letos v červnu rozhodl o jeho vydání do Ruska. Velkému bratrovi se dostalo spravedlnosti, které se obával nejvíc: vrátit se mezi své.