Balkánští narkobaroni v Praze – Život a dílo Darko Šariće

Milánská drogová burza má svá specifika. Na rozdíl od burz s legálními komoditami nemá své sídlo. Taky na ni není jednoduché vstoupit a „kótovat“ vlastní produkt. Kokain, heroin, marihuana a další se tu prodávají po stovkách kilogramů. Tady se určuje cena drog platná pro půlku Evropy. Jde o jednu z největších drogových tržnic v Evropě, kam lídři organizovaného zločinu a mafiánských rodin z celé Evropy jezdí nakupovat ve velkém, aby pak drogy naředili a prodávali je ve svých domovských zemích skrz vlastní distribuční sítě. V roce 2007 a 2008 tuhle burzu ovládal přes své spolupracovníky cizinec: Darko Šarič, jeden z největších evropských narkobaronů uplynulých dvaceti let. Jeho aktivity se táhnou napříč kontinenty, jeho sbírka pasů čítá i slovenský a jeho firmy najdeme i v Česku. V létě byl v Srbsku odsouzen za pašování 5.7 tun kokainu a praní více než 20 milionů EUR ke dvaceti letům vězení. Ihned se odvolal.

Balónky jako rukopis

Luigi Rinela, vrchní vyšetřovatel kriminální policie v Miláně, rychle pochopil, že tady půjde o hodně. Během roku 2007 Milán zaplavil kokain od nového dodavatele. A ten nový dodavatel měl jedinečný rukopis – balíčky drog balil po přibližně kilogramových dávkách do barevných dětských balónků. A právě barevné balónky se táhly jako červená nit několika velkými drogovými případy, ve kterých figurovaly dealeři, kurýři, vojáci i mafiáni z Itálie, Albánie, Bulharska, Srbska a Černé Hory.

Rinela pochopil, že balónky mají chránit kokain před možným kontaktem s vodou, takže balíčky přijíždějí do Itálie lodí. Co mu ale vůbec nebylo jasné, kdo by mohl být tím novým hráčem na milánské drogové burze – kdo ji postupně začíná ovládat díky neuvěřitelně vysoké kvalitě kokainu (80% čistota), které italská mafie nebyla schopná konkurovat. Ani nepotřebovala. Bylo pro ni výhodnější spolupracovat.

Tou novou skupinou byl Balkánský kartel. A Italské mafii nabídli výhodnou spolupráci. „Balkánský kartel fungoval jako makléři“, vysvětluje Rinela. „Pochopili, že Itálie je ideálním zázemím, kde mohou přeprodávat drogy, které vozili z Jižní Ameriky. Taky pochopili, že pro ně bude nejvýhodnější přeprodávat kokain italské mafii, která kontroluje pouliční prodej, za velkoobchodní ceny.“ Ndrangetě nabídli následující: Pokud budete schopní odebrat alespoň 50 kilogramů čistého kokainu týdně, vezmeme na sebe riziko dopravy. Jediné, co budete muset udělat, je počkat si na produkt a pak za něj zaplatit. Jsme tu a nabízíme vám obchod.

O necelý rok později, v březnu 2008, se italské policii konečně podařilo rozklíčovat „balónkovou záhadu“. Během operace „Maja“ Rinelův tým zatkl Francesca Petrelliho s padesáti kilogramy kokainu a samopalem. Vzhledem k tomu, že Petreli byl recidivista a za poslední přečin mu hrozilo dalších 20 let vězení, nebylo zrovna složité ho přesvědčit ke spolupráci.

Hned ve stejný den, kdy byl Petreli zadržen, vypověděl italské policii vše, co o nové skupině dodavatelů kokainu věděl. Řekl jim, že to nejsou Italové, ale Balkánci. Řekl, že tomu šéfují Černohorci. Zdůraznil, že dodávají vysoce kvalitní kokain, ale nezajímá je pouliční prodej a distribuce. Prý neobchodují s nikým, kdo není schopný odebrat alespoň 50 kilogramů čistého kokainu týdně. 

S pomocí Petreliho sestavil tým Luigi Rinela seznam lidí, kteří se účastní kokainového byznysu pod taktovkou Balkánců. „Po nějaké době se nám podařilo identifikovat, kdo tvoří italskou buňku Balkánského kartelu,“ vysvětluje Rinela. Jeho tým vytvořil seznam podezřelých a spustil sérii sledování, odposlechů a monitorování skrytou kamerou. Členům balkánského kartelu napíchli telefony, do bytů umístili prostorové mikrofony, do aut skryli GPSky, aby mohli pohodlněji monitorovat pohyb. Navíc nasadili agenta, který měl za úkol jen všechny a všechno fotit. Bylo téměř nemožné, aby Balkánci udělali jediný krok bez toho, že by je Rinelův tým sledoval. Byli na to ale vycvičeni a připraveni.

„Balkánci se chovali víc jako armáda než skupina organizovaného zločinu,“ vysvětluje Rineli. „Během své policejní praxe jsem na pár mafiánů už narazil. Mají své stereotypy: Je to zvláštní skupina lidí, která ráda předvádí svoji moc, obklopuje se krásnými ženami, po nocích chlastá a šňupe kokain. Takhle se chová typický italský nebo albánský mafioso. Ale tihle Balkánci byli neuvěřitelní. Přišli do Itálie, aniž by uměli slovo italsky. A žili napůl jako mniši a napůl jako vojáci. Pořád byli zalezlí ve svých bytech, nechodili na noční tahy nebo si trochu užít. Snažili se, aby si jich nikdo nevšiml. Maximálně si tak dali kafe v bistru, ale jinak nic. Nic!“ dodává Rinela. 

Podle fotografií se podařilo identifikovat dva lidi: Boško Nediće a Anese Selmana. Po čase italská policie dospěla k názoru, že právě Boško Nedić řídí italskou buňku Balkánského kartelu.

19. ledna 2009 naložil Boško Nedić kokain do dodávky a poslal ji společně se spolehlivými kurýry ze skladiště v Tirrenii obchodním partnerům z Albánie. Dodávka však nedojela. Byla zastavena italskou policií, následoval zátah v tirrénské vile pronajaté na jméno Jan Prosek, kde se našlo 266 kilogramů kokainu. Bylo to však jen zbytek z mnohem větší dodávky. Policie zatkla řidiče, ale Boška Nediće nechala uprchnout s tím, že ji dovede k šéfům Balkánského kartelu. Byl to risk, který se nevyplatil. Boško Nedić zmizel.

O tom, co Nedič od roku 2009 dělal, se moc neví. Jedno z mála bílých míst vyplňuje český obchodní rejstřík: Půl roku po zmizení, 11. června 2009, si Nedič kupuje poloviční podíl ve firmě MAN – CO, která sídlí v Praze v Evropské ulici 550/28, v budově která patří ČVUT. Tahle firma v Česku ale oficiálně nikdy nevyvíjela žádnou aktivitu a taky nikdy nezaplatila žádné daně.

Nedič uprchl před zatčením italskou policií do Jižní Ameriky, kde se v současné době skrývá. Jako spolupodílník je ve firmě uveden Vitomir Bajić, další ze Šraićova gangu. Podle vyšetřování měl na starosti nájemné vraždy. Byl zatčen v Černé Hoře a eskortován do vězení v Itálii, kde spáchal v roce 2010 sebevraždu.

Nedić byl ale podle vyšetřování srbské i italské policie pouze pravou rukou šéfa celého kartelu. Za toho je považován Darko Šarić, rodák z černohorského města Pljevje, který začal kriminální dráhu v roce 1991 vykradením samoobsluhy a skončil jako jeden z nemocnějších mužů evropských narkomafií a hlavní dodavatel kokainu do Západní Evropy.

Darko Šarić vstupuje do hry

První zločin Darko Šariće nedával tušit, že s něj bude do pár let jeden z nejmocnějších mužů Balkánu. Za vykradení samoobsluhy, ze které si Šarič odnesl kromě salámů, čokolády i půl kilogramu hub a prostěradlo, dostal podmínku.

Během následujících let už ale obvinění nabyla na vážnosti: nelegální držení zbraní a výbušnin, násilnosti, vloupání. Šarić se rozhodl uprchnout do Itálie.

Když se pak po pěti letech vrátil do Pljevje, disponoval větším obnosem peněz a sítí velice dobrých kontaktů. Co přesně však Darko Šarič těchto pět let dělal, zůstává bílým místem jeho životopisu. Podle srbského policejního reportu cestoval na padělané dokumenty po Evropě a páchal různé formy zločinu. Pár věcí je ovšem jistých.

V lednu roku 1998 založil Darko Šarić společně s několika dalšími občany tehdejší Jugoslávie firmu Solimba Z. M. v Táborské ulici 22 v Praze. Jednatelem společnosti je dodnes Milka Štěpánková, která jak sama tvrdí, utekla do Česka před jugoslávskou válkou.

„Ty dokumenty přinesl můj manžel Zoran. Já jsem je podepsala a na nic se neptala. Byli to moji krajané a potřebovali pomoc. A navíc jsem se bála manžela. Bil mě,“ vysvětluje okolnosti založení pražské firmy jednoho z největších narkobaronů Milka Štěpánková.

Jak sama tvrdí, netušila, že Darko Šarič je drogový magnát.

„Znala jsem ho ještě z Pljevje, oba jsme se tam narodili. Vždycky na mě působil jako takový hodný kluk, možná trochu buran. Nikdy bych neřekla, že by měl takový mozek a konexe na to dělat drogy,“ tvrdí Milka Štěpánková. Jak sama dodává, potkala ho v Praze jen jednou, v roce 1993, kdy přijel podepsat nějaké dokumenty. „Od té doby jsem ho neviděla. Ten podíl ve firmě tady měl jen proto, aby získal papíry. Co já vím, tak chtěl dostat trvalý pobyt v půlce Evropy. Mířil hlavně na západ.“

Solimba Z. M. byla od začátku jen skořápkovou firmou a nikdy nepodala žádné daňové přiznání. To potvrzuje i Milka Štěpánková: „Musela bych o tom vědět, musela bych to podepsat. A nic takového se nikdy nestalo.“

Jak potvrdilo slovenské ministerstvo vnitra, na Slovensku získal Darko Šarić v roce 2005 dokonce občanství, a to na základě fingované svatby s Veronikou Poláčikovou. O rozvod požádal jen několik týdnů po uznání občanství. Jako trvalou adresu měl uveden byt Dragoslava Kosmajca – pravděpodobného zakladatele takzvané Balkánské cesty – trasy, kterou přes Balkán putují drogy do Evropy. Ten získal slovenské občanství již v roce 2004.

Darko Šarić se snažil být neviditelný, nepřitahovat pozornost a na žádném místě nezůstávat zbytečně dlouho. Dlouho se mu dařilo manévrovat pod radary policie i médií. Peníze z drogového obchodu investoval do mnoha odvětví byznysu.

Rodinný byznys

Jméno Darko Šariće se v médiích poprvé objevilo v roce 2007, kdy bylo v jeho garáži v Novém Bělehradě nalezeno auto s dvaceti kilogramy heroinu. Zadrženi byli čtyři lidé, včetně Arso Šariče, Darkova bratrance. Duško Šarić, Darkův bratr, byl k soudu předvolán jako svědek. Popřel jakoukoliv spojitost mezi heroinem, Darkem nebo svojí osobou s tím, že oni jsou pouze majitelé garáže a neměli tušení, co se tam děje.

Arso Šarić byl odsouzen a poslán na pět let do vězení jen měsíc poté, co se stal spolupodílníkem ve firmě TIM Trade z pražských Modřan. Vzhledem k tomu, že ve vězení mu česká firma k ničemu nebyla, převedl ji v roce 2010 na skupinu Indů, jejichž uváděnou adresu nezná ani Google.

Operace Balkánský válečník

Zatímco Luigin Rinela po několika letech tvrdé práce uzavřel Balónkovou aféru, Balkánský kartel připravoval mnohem větší akci. V Jižní Americe už na ně čekaly dvě tuny kokainu. V noci 12. října 2009 bylo u argentinského pobřeží rušno. Chorvatský kapitán jachty Maui nakládal 1 917 barevných dětských balónků naplněných kokainem. Teď už zbývalo jen dostat se s jachtou dál od pobřeží, tam kde u Uruguayského pobřeží kotvil zaoceánský parník Pirgos.

Najednou se ten dokonalý plán ale pokazil. Přetížená jachta dorazila se čtyřhodinovým zpožděním. Navíc se jednalo o luxusní zánovní jachtu v hodnotě kolem 6 500 000 korun, která logicky přitahovala hodně pozornosti. Kapitán Pirgosu, přestože velmi dobře věděl, o kolik se tady hraje, celou akci odložil na následující den. Maui se vrátila i s nákladem do přístavu.

„Tak malá holka přijela na rande pozdě a navíc dorazila ve velkým bílým fáru, takže zburcovala půlku sousedství… Pokusím se to zvládnout, ale nejsem si jistej, že to půjde,“ napsal první důstojník Pirgosu balkánskému koordinátorovi celé akce.

Další noc ale přišla mořská bouře. Maui sice vyplula, ale málem celou posádku smetla jedna z vln. Opět se museli vrátit do přístavu. Opět náklad nepřeložili.

Aniž by to věděla, posádka Maui měla daleko větší problém. Policie a tajná služba hned několika států sledovala každičký jejich krok v rámci akce nazvané „Balkánský válečník“ a jen čekali na příležitost, kdy budou moct Balkánský kartel chytit při činu. Následujícího dne udělala police na jachtě zátah a našla dvě tuny drog. Svět obletěly fotografie luxusní jachty a barevnách balónků nacpaných kokainem. Všichni byli překvapeni množstvím drog a fakt, že to celé zorganizovala doposud neznámá skupina lidí z bývalé Jugoslávie.

Tento zátah byl pro Balkánskou mafii tvrdá rána. Přišli o víc než dvě tuny čistého kokainu, což je v řeči peněz několik stovek milionů korun. Během operace „Balkánský válečník“ byly stovky členů Balkánské mafie pozatýkány v zemích Jižní Ameriky, na Balkáně a ve zbytku Evropy. Ti, co zatčeni nebyli, se rozprchli po celém světě – mezi nimi i Darko Šarić.

Srbský státní zástupce pro organizovaný zločin usoudil, že hlavou celé skupiny je Darko Šarić. V lednu 2010 vydalo Srbsko na Šariće mezinárodní zatykač – byl obviněn z pašování kokainu a legalizace výnosu z trestné činnosti. Spolu s ním bylo obviněno dalších 52 osob – právnící, ekonomové, námořníci, ale i malíř, taxikář, analytik, inženýr i dřevorubec.

Šarićovi rychle došlo, co se děje a uprchl ze Srbska. Před útěkem se ještě pokusil získat zpět černohorské občanství, ale nevyšlo to. Odjel do svého rodného města Pljevje a zmizel. Kde se pak pohyboval, není jasné. Jednou z velmi mála stop je podle bosenské tajné policie záznam z dubna 2010, který tvrdí, že Šarić byl ubytován v hotelu Radon Plaza – tento hotel patří Nasiru Khlemendimu – legendárnímu dodavateli heroinu do Západní Evropy.

Kapitulace

O tom, kde pobýval Darko Šarić pak, se moc neví. Média spekulovala o možném pobytu v Jihoafrické Republice – tradičním zastávce na kokainové cestě z Latinské Ameriky, tato tvrzení se ale nepodařilo prokázat.

Z ničeho nic se Darko Šarić opět objevil na veřejnosti 18. března 2014. Všechny srbská media na titulní straně zveřejnila fotografie spoutaného Darka, jak vystupuje z letadla. Tahle zpráva dokonce zastínila výsledky voleb, které se v Srbsku odehrály jen dva dny předtím. Podle fotografií to nevypadalo, že by Šarić během svého útěku nějak strádal, spíš naopak: Byl opálený a vysportovaný, navíc podle všeho prodělal několik zkrášlujících plastických operací. Z letiště byl Šarić odvezen na policii a státní zastupitelství.

Vláda narychlo svolala tiskovou konferenci, kde stručně vysvětlila Šaričovo zatčení. Vláda tvrdí, že Šarić se vzdal poté, co zjistil, že byl v Latinské Americe vystopován. Nevydal se ale policii, nýbrž Ministerstvu spravedlnosti. Chtěl tak zabránit zbytečnému prolití krve, které by provázelo jeho zatýkání. Šarić se prý vzdal bezpodmínečně a jeho jediným požadavkem bylo strávit pár chvil s rodinou a právníkem před oficiálním zatčením.

Soud

Srbský soud označil Darko Šariće za hlavu Balkánského kartelu a Gorana Sokoviče za jeho zástupce. Během soudního přelíčení Šarič nicméně popřel, že by měl cokoliv do činění s kokainem. Tvrdil navíc, že celý soudní proces je dílem minulé srbské vlády, která jen chtěla, aby on, Darko Šarić, vypovídal proti vládě Černé Hory.

V pondělí 13. července zůstal Darko Šarić ve své cele, přestože měl velmi dobrý důvod ji opustit. Ten den zazněl verdikt k jeho případu, ve kterém byl obviněn z organizování kriminální činnosti, pašování 5.7 tun kokainu a praní peněz. Darko Šarić byl odsouzen ke dvaceti letům vězení. Jeho právník se okamžitě odvolal.

Česko jako bezpečný přístav pro balkánskou mafii

Praha je pro kontroverzní balkánské podnikatele a mafiánské kliky jedno z nejoblíbenějších evropských měst. Nejméně šest skupin balkánského organizovaného zločinu působilo v uplynulých letech v Praze. Jejich představitelé – Darko Šarić, Goran Sokovič, Andrija Drašković, Milan Narančić a další nejsou žádná druhá liga – patří mezi narkobarony evropské úrovně. Někteří z nich jsou lokálními celebritami s facebookovými fankluby, jiní stanuli před soudem pro pašování kokainu a praní peněz. A další si už odseděl trest za vraždu. Jejich obchodní aktivity sahají od hracích automatů a pašování cigaret po ovládnutí neoficiální milánské kokainové burzy.

Česká republika je oblíbeným základním táborem před drogovým zdoláním Evropy. „Značným problémem je nárůst aktivit zločineckých skupin ze zemí Západního Balkánu na území ČR. Tyto skupiny se převážně věnují dovozu kokainu ze zemí Jižní Ameriky. Tyto skupiny využívají velmi rády Českou republiku jako logistickou základnu, neboť jejich členové zde velmi snadno získají pobyt. Velmi jednoduše zde rovněž zakládají obchodní společnosti, které bez hrozby jakékoli sankce či kontroly nemusí vykazovat žádnou faktickou obchodní činnost, ale slouží jako zástěrka skutečné činnosti či jako nenápadná adresa pro dodání zboží,“ uvádí Výroční zpráva za rok 2012 Národní portidrogové centrály.

Z Balkánského kartelu má kromě Darko Šariće a Boško Nediče, o jejichž českém byznysu se dočtete výše, svoji českou firmu i Goran Sokovič, Šaričova pravá ruka. Ten má v Praze firmu VUK-SOK COMPANY. Jméno firmy vzniklo zkrácením Sokovićova jména a jména jeho obchodního partnera Ljubiši Vukoviče. V současné době je Goran Soković na útěku a skrývá se, v Srbsku byl odsouzen ve stejném procesu jako Darko Šarić na stejně dlouho – 20 let ve vězení.

Další srbskou kriminální celebritou, která má firmu v Praze, je Andrija Drašković. V Itálii byl obviněn z organizovaného zločinu pašování cigaret. Jeho partneři nebyli ale jen tak někdo: spolupracoval s černohorským předsedou vlády Milo Djukanovičem (který o několik let později nabídl Darku Šarićovi zrychlený proces udělení občanství) a dvěma klany italské mafie: Sacra Corona Unitou a Camorrou. Později byl stíhán za vraždu další ho mafiána v jedné z bělehradských restaurací. Odsouzen byl k devíti a půl rokům ve vězení.

Nicméně už v roce 2004 byl Drašković propuštěn na základě odvolání. Hned na to byl téměř zavražděn v kulometné přestřelce, která vypukla na základě informace, že Draškovič měl zavraždil Željko “Arkana” Razantoviće – známého kariérního zločince a vůdce srbských polovojenských jednotek, které se zapojily do etnických čistek v Bosně a Hercegovině během Jugoslávských válek.

Proces s Andrijou Draškovičem se tak znovu otevřel a Drakovič byl opět shledán vinen z vraždy Plečiće. Z vězení tak byl nakonec propuštěn až v roce 2013.

Firma Andriji Draškoviće sídlí v Praze a jmenuje se Mizzora. Podle Ivany Šimkové, která pomáhala zakládat firmy hned několika kontroverzním balkánským podnikatelům, se Drašković zajímal o svoji českou firmu jen úplně na začátku.

“Viděla jsem ho jen jednou, při podpisu všech těch papírů. Strašně na to spěchal, a to je důvod, proč je moje dcera Martina uvedená jako jednatelka firmy.”

Martina Šimková, který je původním povoláním kadeřnice, je vedená jako jednatelka Mizzory od založení firmy v roce 2005.

“Všechny tyhle společnosti jsou spící. Ti lidi si je zakládali jen proto, aby získali trvalý pobyt v Česku. Protože získat trvalý pobyt standardní cestou byl strašně zdlouhavý proces, který trval víc než pět let, takže to většina cizinců ani nebrala v úvahu,” tvrdí Ivana Šimková.

Účetní této firmy Marie Veljanoská, má sídlo firmy Mizzora registrované u sebe doma v sympatickém domku se zahradou v Praze v Molitorovské ulici. Kromě firmy Andrije Draškoviče, dělá účetnictví i výše zmíněnému Boško Nedičovi nebo firmě Rijada Iziče – který je obchodní partner Sašo Mijalkova, bývalého šéfa makedonské tajné policie. Mezi lety 2003 – 2007 navíc byla zapsána v dozorčí radě firmy Orlík a.s., spojované s kmotrem Mrázkem a Miroslavem Provodem.

Marie Veljanoská se k tomu nechce vyjadřovat: „S těmi firmami nemám nic společného. Jen jim dělám účetnictví a sídlí v mém domě.“

Poslední velkou hvězdou balkánského podsvětí, která má firmu strategicky umístěnou v Chebu, je Milan Narančić aka Limun, údajný bývalý vůdce Surčinského klanu. Surčinský klan je v srbském podsvětí pojem sám o sobě – v 90. letech byl vybudován na krádežích aut a obchodu s drogami a proslavil se svojí velikostí i brutalitou. Samotný Surčinský klan byl jedním z největších srbských gangů až přibližně do roku 2010.

Milan Narančić měl od roku 2003 v Chebu firmu LD Games, která má podle srbských médií vyrábět hrací automaty a dobře prosperovat. Problém je v tom, že v sídle LD Games o této firmě nikdo nic neslyšel. Poslední finanční zpráva LD Games je z roku 2005 a vykazuje obrat firmy v řádu stovek tisíc amerických dolarů. O sedm let později, v roce 2012, je ale firma vymazána z obchodního rejstříku z důvodu, že nebyla schopna splácet své dluhy a nesídlila na adrese svého oficiálního sídla.

Podle policejního zdroje se ale s přítomností all-star teamu balkánského podsvětí nedá nic moc dělat. „Ti lidé tu mají v drtivé většině jen spící firmy. Tím naše zákony neporušují a my je nemáme proč stíhat. A srbská policie do spolupráce s námi nebyla zrovna žhavá, moc nám nevěřili. Měli pocit, že Češi vynášejí některé klíčové informace dál.“

Podle policisty z Generálního ředitelství cel si navíc narkobaroni této úrovně drží jakýkoliv reálný byznys s kokainem nebo heroinem od těla.

„Jen si tak sedí na nějakém klidném a pěkném místě a dohlíží na hladký průběh logistických operací – skrze další vrstvy manažerů, logistiků a právníků. Můžeme klidně udělat zátah na celou organizaci, ale nikdy se nedostaneme výš než k těm, co jsou postradatelní, nahraditelní,“ tvrdí. 

„Hodně z těchto obchodníků s drogami si vybralo Prahu jako perfektní základní tábor pro logistiku. Žijí tu, nebo přijíždějí do Prahy, aby dělali obchody nebo aby sledovali pohyb dodávek naložených jejich drogami po Evropě. Jestli jsou jejich oficiální firmy spící nebo ne, na tom zase tak často nezáleží,“ dodává policista z Genrálního ředitelství cel.