V srpnu roku 2022 vydala redakce ruského investigativního webu iStories, která sídlí v Praze, svědectví o válečných zločinech, jež spáchala ruská armáda během okupace ukrajinské vesnice Andrijivka nedaleko Kyjeva. Investigativní novinářce Jekatěrině Fomině se povedlo vypátrat a získat přiznání vojáka Daniila Frolkina, který zavraždil ukrajinského civilistu na rozkaz svého velitele. Začátkem letošního roku se v provládních ruských médiích objevily zprávy, že ruské úřady proti Fomině zahájily trestní řízení ve věci šíření fejků o ruské armádě. Hrozí jí tak až deset let vězení. Podle podporovatelů Kremlu novinářka vojáka vydírala, aby získala jeho přiznání.

Ruské úřady proti tobě zahájily trestní stíhání kvůli šíření fejků, tedy lživých informací, o ruské armádě. Nelituješ toho, že ve filmu i v článku o událostech z Andrijivky vystupuješ pod vlastním jménem a je vidět tvoje tvář? Spousta tvých kolegů používá k psaní textů o válce smyšlená jména.

Uvědomuju si, že psát pod vlastním jménem představuje velké riziko. Na druhou stranu ručím vlastním dobrým jménem a svou pověstí za kvalitu a pravdivost textu. Hned na začátku války byla redakce IStories v Rusku prohlášena za nežádoucí organizaci. Spolupráce s takovou organizací znamená pro novináře možnost, že proti němu bude zahájeno trestní řízení. V prvních chvílích jsme nevěděli, co máme dělat, a tak jsme všichni psali anonymně. Pak ale přišla Buča. Potom, co jsem získala svědectví z Buči a Irpině, jsem si uvědomila, že tyto příběhy chci vydat pod vlastním jménem. Pokud bych to neudělala, stále bych zůstávala rukojmím ruského režimu, a to i přesto, že jsem uprchla do svobodné Evropy. Ruský stát by mi vzal právo být sama sebou a mluvit vlastním jménem.

Bylo to tedy jakési politické gesto?

Nevím, zda politické, spíš lidské. Cítila jsem, že moje jméno poskytne článku a filmu mnohem větší váhu a dosah a díky větší pozornosti ze strany veřejnosti bude tento případ konečně prošetřen. V Ukrajině došlo k tolika válečným zločinům, že místní úřady nemají dostatečné kapacity, aby všechny vyšetřily. Navíc je Frolkinův případ důležitým důkazním materiálem pro budoucí mezinárodní tribunál, který bude jistě potřebovat podrobná svědectví toho, kdo za tyto zločiny nese odpovědnost.

Naším cílem nebylo pouze splnit novinářskou povinnost, ale současně ukázat potenciálním ruským vojákům, kteří teprve zvažují uzavření smlouvy o vojenské službě, a také jejich rodinám, co je na frontě skutečně čeká.

A to se povedlo. Navzdory internetové cenzuře se film dostal daleko mimo vaši čtenářskou základnu, k obyčejným Rusům, co jinak liberální média nečtou.

Ano. V době vydání filmu měl náš kanál na YouTube zhruba 300 tisíc sledujících, a naše filmy dosahují až osmi milionů zhlédnutí. YouTube je totiž jedinou sociální sítí, která není v Rusku zablokovaná a kam se člověk dostane bez využití VPN (služba, která chrání anonymitu uživatele a obchází geografické blokování, pozn. red.). Algoritmy YouTube nejsou ovlivněné ruskou cenzurou. Film o dění v Buči vidělo obrovské množství náhodných lidí – obyčejných Rusů, kteří by se na naše stránky nikdy nedostali.

Takže když někdo do ruského YouTube zadá heslo „mobilizace“, ve výsledcích se objeví i investigativní videa iStories?

Přesně tak. Naopak když budete heslo „mobilizace“ hledat přes Yandex, naše stránky se tam neobjeví vůbec – ve výsledcích vyhledávání budou pouze provládní média. Těsně po tom, co Putin vyhlásil mobilizaci, jsme si všimli velkého skoku ve sledovanosti u investigativních videí týkajících se Buči. Lidé, jimž válka do té doby připadala vzdálená, najednou chtěli vědět, co je čeká na frontě, a šli se podívat na náš kanál. Když jsem na podzim minulého roku pracovala na příběhu o ruských dezertérech, kteří utekli z vojenské služby, narazila jsem na vojáka, jenž se údajně rozhodl k dezerci poté, co viděl naše videa. Díky nim pochopil, že ho využívají jako „krmivo pro děla“ a že na tomto principu funguje celý systém.

Na druhou stranu se pod videi objevují i komentáře zpochybňující autentičnost a pravdivost výpovědí vojáků.

Nemám iluze o tom, že až všichni Rusové uvidí naše filmy, hned jim to otevře oči. Spousta lidí i po zhlédnutí filmů pochybuje, zda jsou pravdivé, nebo hledá pro jejich obsah alternativní vysvětlení. Podle mě je ta pravda ale tak hrůzostrašná, že si ji odmítají připustit. Je strašlivé si připustit, že jejich jménem se dějí tato zvěrstva.

Uplynul rok a půl od momentu vydání příběhu z Andrijivky. Nezestárl na pozadí druhého roku války?

Domnívám se, že je pořád aktuální – i přestože území, kde se námi popsané válečné zločiny udály, je dnes osvobozeno. Velká část ukrajinského území se ovšem pořád nachází pod ruskou okupací. Události, které jsem popsala, se staly v průběhu pouhého jednoho měsíce okupace ruskou armádou, ale mohou sloužit i jako příklad toho, co se dnes pravděpodobně děje na stále okupovaném území.

Přečtěte si

Svědectví z Andrijivky: Ruský voják přiznal popravu civilisty v Ukrajině

Podle jednoho z mých zdrojů z Andrijivky jeden ruský velitel, který nechával mučit civilisty, stále působí na okupovaném území a možná dává svým podřízeným podobné rozkazy. V Andrijivce bylo zavražděno 13 lidí a my známe vraha jen jednoho člověka, ale takových vesnic jsou v Ukrajině stovky. Tento investigativní materiál bude aktuální, dokud se všechny případy válečných zločinů neprošetří.

Je to vůbec v silách ukrajinských úřadů?

Od lidí v Andrijivce vím, že ukrajinská policie nemá kapacitu pátrat po všech vrazích, proto do spisů často uvádí, že za vraždu je odpovědný ruský ministr obrany Šojgu nebo Ruská federace. To ale pozůstalým nestačí. Otec jedné z obětí v Andrijivce, s nímž jsme stále ve spojení, tento postup odmítá a tlačí na úřady, aby dohledaly konkrétního vojáka zodpovědného za smrt jeho blízkého. Chce znát jméno konkrétního člověka. Pro příbuzné je velmi důležité nejen znát jméno vraha, ale i vědět, za jakých okolností zemřel jejich blízký, zda během smrti trpěl. Tato nevědomost na pozadí celkové nejistoty z toho, kdy a jak válka skončí, je pro lidi nesnesitelná.

Co se pak vlastně stalo se samotným Frolkinem, když jste jeho přiznání zveřejnili?

V době, kdy nám poskytl rozhovor, byl už sedmým měsícem na frontě. Chtěl vypovědět smlouvu o vojenské službě. Jeho nejbližší kamarádi z vojenské jednotky, v níž sloužil, všichni zahynuli – v rozhovoru mi vyprávěl, jak těla svých kamarádů odtahoval z bojiště. Smlouvu ukončil v srpnu 2022, ale v září začala mobilizace a Frolkin se znovu ocitl v armádě. Jenže nevím, zda se přihlásil dobrovolně, či pod tlakem.

Myslíš, že ho mohli vydírat tím, že půjde do vězení kvůli rozhovoru, který ti poskytl?

Byl skutečně pod tlakem. Vím, že v Chabarovsku, kde jeho vojenská služba probíhala, rozvěsili po stěnách jeho fotografie – měl se stydět za to, že šíří „fejky“ o armádě. Na konci roku 2022 jsme zjistili, že proti němu bylo zahájeno trestní řízení ve věci šíření dezinformací.

Takže to nebylo trestní řízení kvůli tomu, že zabil civilistu, ale kvůli tomu, že šíří nepravdivé informace?

Ano. Soud probíhal v Chabarovsku a na soudní zasedání překvapivě nepřišel žádný novinář. Požádali jsme proto jednu tamní novinářku, která pak navštívila několik otevřených zasedání. Soud však většinu svých jednání uzavřel pro veřejnost i novináře, byť to ve skutečnosti odporuje zákonu. Podle našich informací se v průběhu zasedání soudce ani nesnažil zjistit, zda skutečně došlo k vraždě – prokurátor zase usiloval pouze o to, aby dokázal, že Frolkin šířil dezinformace. Předvolali jeho velitele a další vojáky z jeho jednotky. Cílem procesu bylo očistit čest armády – tedy vyvrátit tvrzení, že ruští vojáci v Ukrajině rabovali domy nebo vraždili civilisty.

Samotný Frolkin se nějak bránil? Mohl třeba říct, že jsi ho donutila k tomu, aby se přiznal k vraždě?

To je právě to, co tvrdí prokremelská média. Ale není to samozřejmě pravda a Frolkin nic takového během soudu ani neřekl. Je však podivné, že prokurátor navrhl 7 let odnětí svobody, ale soud nakonec dospěl k podmíněnému trestu v rozsahu 5,5 let, a Frolkin tak zůstal na svobodě. V Rusku se téměř nikdy nestává, že by soud vynesl rozsudek, který by šel pod hranici návrhu prokurátora.

Připouštíš, že mladý voják mohl uzavřít dohodu s vyšetřovateli?

Nevylučuju ani tuto možnost. Nezapomínejme, že situace v Rusku se blíží stavu diktatury a lidé jsou tam rukojmí státu. Obzvlášť se to týká těch, co zastávají veřejné, státem placené pozice, například lékaři, úředníci nebo vojáci. Tito lidé nemají právo na názor odlišný od oficiální pozice Kremlu.

Mohli ho vydírat tím, že ho znovu pošlou na frontovou linii. Frolkin strávil v Ukrajině pět měsíců, takže se do toho pekla určitě nechtěl vrátit. V okamžiku, kdy mu prokurátor navrhl 7 let vězení, se spojil se mnou a požádal o pomoc – potřeboval sehnat advokáta, neměl žádného kromě toho, kterého mu zajistil stát – což v Rusku znamená, že takový advokát je pouhá formalita. Do té doby možná ani netušil, že by se mohl dostat do vězení kvůli nějakým fejkům.

Jinými slovy neměl žádný promyšlený plán?

Většina jeho rozhodnutí, jež následovala po rozhovoru s doznáním vraždy, byla ovlivněna emocemi a psychickým traumatem, které získal na frontě. Když jsem se ho zeptala, zda si uvědomuje, co může následovat po jeho přiznání, odpověděl, že chce zachránit co nejvíc vojáků před tím, čím sám prošel.

Ve filmu je vidět, že s ním upřímně soucítíš. Emoce jsou pro investigativní novináře tabu, neboť jsou často spojovány se subjektivitou. Jak sama vnímáš tuto hranici mezi empatií a objektivitou? 

Nevidím v empatii problém, dokud neovlivňuje výsledky investigativní práce novináře, což se v daném případě nestalo. Samozřejmě mám city; povahově jsem humanistka a pacifistka a tato válka je pro mě naprosto nepřijatelná. Ve filmu jsou vidět emoce, protože jde o skutečné živé záběry, kde v reálném čase reaguji na výpovědi. Je to autentický záznam naší investigativní práce – nic jsme nepřetáčeli.

Přečtěte si

Ukrajinci zůstávají vlídní i po všem, co se jim stalo, říká novinářka, která píše o bombardovaných vesnicích

Uvědomuji si, že Frolkin spáchal těžký zločin, ale vidím jeho jednání v mnohem širším kontextu – je výsledkem systému, v němž vyrůstal. Nepopírám existenci svobody volby, člověk má jistě vždy na vybranou. Na druhou stranu je tu určitá predeterminovanost – navštívila jsem jeho rodné město, skličující místo, kde nejsou žádné pracovní příležitosti. Pro lidi z malých měst, ze špatných socioekonomických podmínek a bez vzdělání je vojenská služba snad jedinou alternativou, aby člověk nepropadl alkoholismu nebo drogové závislosti.

Takže armáda je v Rusku jakýmsi sociálním výtahem?

Ano. Už dlouho před válkou se ruští muži z regionů tradičně hlásili do placené vojenské služby, protože to pro ně byla jediná příležitost, jak si vydělat, získat hypotéku na bydlení, založit rodinu. Člověk si „odpykal“ svůj čas v armádě a pak šel do předčasného důchodu. Samozřejmě existují i výjimky, které jdou do armády, protože milují násilí, ale rozhodně to není běžné.

Zdá se ti, že samotní vojáci, co plní rozkazy, mají menší odpovědnost za své činy než jejich velitelé?

Mají stejný podíl odpovědnosti a měli by být za své zločiny souzeni. Vidím však, že často nemají moc možností – život těchto žoldnéřů je většinou zcela závislý na jejich veliteli. Na druhou stranu je jednoduché takové věci odsoudit, cítit se morálně nadřazeným, když nejsme na frontě, ale sedíme v kavárně. Ve skutečnosti nevíme, jak bychom se v takové situaci zachovali. Nikdy jsme nebyli v jejich kůži.

Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč se Frolkin svěřil zrovna tobě? 

Kremelská propaganda se snaží přesvědčit lidi, že všechno, co je psáno a publikováno v zahraničí, je západní dezinformace. Očerňují i mou práci – tvrdí, že jsem získala Frolkinovo přiznání pomocí vydírání, což je samozřejmě lež. K přiznání se rozhodl sám a veškeré informace, které nám sdělil, jsme důkladně ověřili.

Proč se přiznal právě mně? Možná i z toho důvodu, že mluvíme stejným jazykem. Kdyby hovořil se zahraničním novinářem, patrně by se mu nepřiznal. Většina vojáků se navíc vrací z fronty se silným posttraumatickým syndromem. Není jim poskytována žádná psychologická podpora a mnozí mi sami říkali, že jim nahrazuji terapeutku. Že potřebují o svých zážitcích mluvit, někomu se svěřit, ale matce ani ženě tyto hrůzy vyprávět nechtějí. Domnívám se, že právě moje empatie mi umožnila vyzpovídat jak vojáky, tak pozůstalé ukrajinských obětí.

Ruský nezávislý televizní kanál Dožď přišel o lotyšskou vysílací licenci kvůli tomu, že údajně stranil ruské armádě a soucítil s mobilizovanými ruskými vojáky. Neměla jsi strach, že by někomu tvůj soucit připadal nevhodný? 

Vidím velký rozdíl v tom, když někdo posílá finanční příspěvky na podporu ruské armády, a tím, že cítím hluboký smutek z toho, že několik dalších generací Ukrajinců a Rusů bude žít ve stínu traumatu z této války. Cítit soucit vůči lidem, kteří přicházejí o své blízké, je normální. Ale necítit soucit vůči Rusům, kteří zabijí tvé blízké, je také normální. Rozhodně se necítím provinilá kvůli tomu, že je mi líto všech lidí a jejich utrpení. Je podivné podezírat ruské novináře v exilu ze skryté podpory ruské armády – vždyť opustili svou rodnou zemi ze dne na den s jedním kufrem a bez možnosti se vrátit. Riskují své životy a životy svých příbuzných, jen aby šířili pravdu a přiblížili konec války alespoň o kousek.

Jaké to je být novinářkou v exilu?

Moje rozhodnutí opustit Rusko bylo vědomé. Věděli jsme, že riskujeme nejen my, ale i naše rodiny a blízcí. Navíc existuje pouze malý počet zemí, kam Rusové smějí bez víza – většinou jde o takzvané přátelské země, kde novinářům pořád hrozí pronásledování státem. Například Kazachstán a Kyrgyzstán vyhošťují ruské občany na žádost ruských úřadů. Na druhou stranu jen málo západních zemí dnes Rusům poskytuje víza. Ruský exilový novinář zkrátka neví, kde se ocitne zítra, je zcela odkázán na politická rozhodnutí hostitelské země. Pokud by Rusko zítra zasáhlo raketou jednu z evropských zemí, nemáme žádnou jistotu, zda nás ten stát na oplátku nevyhostí zpět do Ruska.

Život exilového novináře je plný nejistoty a napětí. Za takových okolností by normální člověk nebyl schopen práce – jenže pracovat musíme. Nic jiného nám nezbývá – někdo musí zaznamenat podrobná svědectví z této války.

Přečtěte si

Podcast ODPOSLECH – Šéfka ruského exilového média Meduza o útoku spywarem Pegasus: Dnes napadli mě, zítra napíchnou vás

Vaše rodiny a přátelé jsou pořád v Rusku, je to tak?

Ano. Minulý rok mi zemřel otec a nebyla jsem na jeho pohřbu. O tom, že na pohřbu budu chybět, jsem nerozhodla já, ale ruský stát. Neustále mám strach o rodinu, blízké i kamarády, kteří můžou dostat povolávací rozkaz. Možná těm, kdo vyhnanství nikdy nezažili, se může zdát, že jsme teď v bezpečí a máme se skvěle, ale je to život ve strachu. Všechny tyto pocity v sobě potlačuju, připadám si emočně zamrzlá.

Poslední otázka. Chystáš se jít volit v jarních prezidentských volbách?

Nejsem si jistá, zda to bude možné – ruská vláda zvažovala uzavření volebních místnosti v některých nepřátelských zemích. Ale i kdyby to šlo, nevím, jestli by to pro mě nebylo nebezpečné. 

V Rusku se teď objevil kandidát, který veřejně odmítá válku, a všimla jsem si, že spousta Rusů v zahraničí sbírá podpisy na jeho podporu. Mezi ruskými liberály dlouhodobě přetrvávají dvě strategie – buď volí alternativní kandidáty, nebo se vůbec neúčastní voleb, protože nechtějí legitimovat tento zcela zfalšovaný proces. Osobně nevím, kterou strategii mám zvolit – nevěřím, že ruský režim padne díky volbám. V Rusku téměř zanikla občanská společnost, což znamená, že na průběh voleb nebudou dohlížet nezávislí pozorovatelé a výsledky budou opět zfalšovány. Nevidím ve volbách smysl. Více smyslu momentálně vidím ve své práci.

The post Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny appeared first on investigace.cz.

Podle zjištění investigace.cz je luxusní vila na Hanspaulce, která patří rodině letitého vrcholového manažera Ruských drah s vazbami na Kreml Olega Toniho na prodej. Toni vlastní i celou řadu dalších komfortních nemovitostí ve Francii, Španělsku, Velké Británii a Německu. Přestože s jeho osobou souviselo nemálo korupčních skandálů, obdržel v průběhu uplynulých let několik nejvyšších státních vyznamenání – včetně medaile za zásluhy pro vlast od ruského prezidenta Vladimira Putina. Ani Toni, ani jeho příbuzní však nejsou na žádném ze sankčních seznamů.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Rodina „železničního kmotra“, jak se Olegu Tonimu přezdívá v ruských médiích, rozprodává své české majetky. Výchozí cena jeho pražské vily je podle zjištění redakce 205 milionů korun, avšak majitel je otevřený i dalším nabídkám.

Honosný rodinný dům v jedné z nejprestižnějších vilových oblastí Hanspaulka v pražských Dejvicích s celkovou plochou přes 700 čtverečních metrů, několika terasami, bazénem, saunou, zimní zahradou a mramorovou dlažbou je už nějakou dobu prázdný. „Momentálně v domě nikdo nebydlí, majitel se nachází v Německu,“ vysvětluje makléřka. Cena jednoho kusu nábytku od americké designérky Barbary Barry, jímž je zařízen téměř celý dům, se pohybuje v průměru kolem sta tisíc korun. Postel vyjde na více než 300 tisíc korun, jedna židle na 90 tisíc.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Svoboda & Williams Real Estate (@svobodawilliams)

Seznamte se – Toniho rodina

Podle českého katastru patří vila pražské společnosti VT-Company, jejímiž majiteli jsou téměř devadesátiletí rodiče manažera Ruských drah – Vilyams a Světlana – a také Olegova manželka Irina. Firma vznikla na konci devadesátých let: v té době bylo synovi Olega a Iriny 11 let. O sedm let později, ve svých osmnácti letech, se Sergej stal jednatelem firmy a je jím doteď. Dnes mladý muž žije spolu s manželkou Hanuškou, dcerou bývalého velvyslance Ázerbájdžánu v Londýně a módní influencerkou, která má zálibu v luxusních kabelkách, střídavě v Monaku a Londýně. Podle jeho profesního profilu na LinkedIn se věnuje realitnímu byznysu. Je totiž ředitelem investičního fondu registrovaného v Lucembursku, který spravuje evropské nemovitosti v hodnotě přesahující miliardu korun, jež dříve vlastnili různí členové jeho rodiny.

V roce 2021 rodina prodala svůj třípokojový byt v Dejvicích. „Prodej proběhl bez komplikací, jak prodejci, tak kupující splnili požadované podmínky a prošli kontrolami,“ vzpomíná realitní makléř, který prováděl transakci. Není to překvapivé – ani Oleg Toni, ani jeho rodinní příslušníci nejsou na žádném sankčním seznamu. Podle českého zákona je každý, kdo uskutečňuje obchody s nemovitostmi – advokáti, banky a realitní makléři –, povinen prověřovat jak původ peněz, tak i samotné klienty a jejich status na sankčním seznamu. 

„Pokud by realitní makléř něco přehlédl, dotyčného by advokát, banka nebo katastr zadrželi při jakémkoli manévrování s majetkem pod sankcemi. V naší praxi ale dosud nenastala situace, kdy by kupující nebo prodávající byli na sankčním seznamu, takže přiznávám, že nevím, jak by takový obchod proběhl,“ dodává makléř. Na otázku, zda Olegovi rodiče v bytě před prodejem bydleli, nedokázal odpovědět.

Navalného Fond boje s korupcí zařadil Toniho mezi „válečné štváče“, kteří patří na sankční seznam. „Jedná se o vrcholového manažera jedné z hlavních ruských státních společností, podílející se na materiální (dopravní, logistické a jiné) podpoře vojenských akcí, které narušují nebo ohrožují územní celistvost, suverenitu a nezávislost Ukrajiny,“ zní Toniho profil v databázi The War and Sanctions. Jeho současný status je však „v očekávání sankcí“.

Realitní impérium

Těsně před nástupem Toniho do Ruských drah, tedy mezi lety 2003 a 2004, jeho rodina podle zjištění OCCRP nashromáždila majetky v hodnotě zhruba 180 milionů korun. Ve stejném období, tedy v letech 2002 až 2003, vzniklo v Praze několik firem (SVW Group, TTT Praha, Trans PM), jejichž spolumajitelkou byla manželka Irina nebo Toniho rodiče. Tyto firmy však dnes již neexistují; všechny fungovaly jen několik let.

Mezi nemovitostmi zakoupenými v této době je například pařížský apartmán nedaleko Louvru, dvě vily na Francouzské riviéře a opulentní palác Chateau de Montapot u Paříže. Ten se rozkládá na ploše, kam by se vešly skoro čtyři tenisové kurty, a má 19 ložnic. Nákupy zámku a dalších nemovitostí probíhaly přes anonymní společnost registrovanou na Britských Panenských ostrovech, tedy ve známém daňovém ráji. Ředitelkou této společnosti byla Irina Toni. Anonymní firma následně předala nemovitosti společnostem v Lucembursku, jejichž majitelem je syn Sergej. Loni francouzská prokuratura začala vyšetřovat okolnosti, za nichž byly nemovitosti nabyty.

Způsob, jakým se rodina dostala k tak rozsáhlým a hodnotným majetkům, jejichž cena převyšuje zmíněnou částku 180 milionů korun, novinářům není znám. Před vstupem do významné manažerské pozice v Ruských drahách v roce 2004 byl Toni partnerem ve velké ruské stavební korporaci Baltická stavební společnost (BSS) s 30 tisíci zaměstnanci. Zároveň vedl její pobočky v Petrohradu a Moskvě.

Během jeho vedení vzniklo několik důležitých nádražních budov a fotbalový stadion moskevského klubu Lokomotiv. Před nástupem do státní společnosti Toni prodal svůj podíl v BSK a peníze údajně investoval. „Po patnácti letech je obtížné zhodnotit celkovou hodnotu firmy, ale Toniho podíl se odhadoval na zhruba 85 milionů rublů, což je přibližně tři miliony eur – mnohem méně než hodnota jeho majetků ve Francii,“ odhaduje investigativní médium iStories.

Ani po příchodu do Ruských drah se touha po nemovitostech u Toniho rodiny neumenšila. Mezi lety 2010 a 2018 koupili vilu, čtyři byty a dva domy s pozemky ve španělské provincii Alicante, a to za celkových 5,1 milionu eur (kolem 127,5 milionu korun). K tomu přibyly komerční nemovitosti – luxusní hotely v Německu a Nizozemsku a obchodní centrum v Itálii za celkovou částku 24 milionů eur (kolem 600 milionů korun). Všechna tato aktiva dnes spravuje Toni junior prostřednictvím svého investičního fondu.

Král železnic

Přezdívky „železniční kmotr“ nebo „železniční král“ dobře vystihují kariéru Olega Toniho v ruské dopravní společnosti. Během posledních dvaceti let měl pod kontrolou většinu rozsáhlých projektů Ruských drah. Tento státní monopol zaměstnává přes 700 tisíc lidí a ročně vydělává zhruba 17,6 miliardy korun. Avšak jedna z největších transportních společností na světě je známá i svou zkorumpovaností.

Do Ruských drah nastoupil Toni v březnu 2004 jako šéf dceřiné společnosti RŽD Stroj, specializující se na výstavbu a vývoj stavebních projektů v celém Rusku. S tehdejším ředitelem železnic Vladimirem Jakuninem, blízkým přítelem prezidenta Putina, ale i bývalého českého prezidenta Miloše Zemana, měl Toni tenkrát zřejmě blízký vztah. Když totiž v roce 2008 vydal svou knihu Zlatý řez: Úvahy o osudu moderního Ruska, napsal k ní Jakunin předmluvu. Oba spojovala nejen vášeň k dějinám moderního Ruska, ale i byznys.

Přečtěte si

OpenLux: ČESKO

Při stavbě dopravní infrastruktury v Soči, kde se v roce 2014 konaly Olympijské hry, Jakunin svého podřízeného veřejně chválil. Údajně to byl právě Toni, kdo se zasloužil o dopravní infrastrukturu, která zajistila plynulý průběh olympiády. „Za pět let dokázal vybudovat něco, na co by málokdo dosáhl,“ uvedl tehdy Jakunin ve svém blogu, momentálně už smazaném.

Jedním z klíčových dodavatelů pro výstavbu zmíněné infrastruktury v Soči, kterou Jakunin tak vychvaloval, byla společnost Transjužstroj. V té době ji vlastnili Anatolij Antipov a Alexandr Ševelev, blízcí obchodní partneři Olega Toniho z minulosti. Před vstupem do železniční správy s nimi vlastnil společně podíly v několika firmách. Právě tenkrát – na počátku nultých let – Toni začal budovat většinu svého evropského realitního impéria.

Podle výpočtů ruského Forbesu byla firma Transjužstroj v období, kdy Jakunin a Toni vedli Ruské dráhy, čtvrtým největším dodavatelem ruských železnic. V srpnu 2015 byl ale Jakunin z funkce ředitele odvolán. Toni však nejenže neskončil, ale dosáhl ještě vyšších pozic. O dva roky později se stal zástupcem ředitele celé společnosti.

Ve stejném roce měla pod vedením Ruských drah začít výstavba permské zoo, dalšího finančně lukrativního projektu. Jedním ze subdodavatelů byla firma Stuz LLC, jejímiž skutečnými majiteli byli Artem Jurjev a Oleg Paculja, další staří přátelé Toniho. V květnu 2023 byl Paculja zadržen v jednom z apartmánů slavné newyorské Trump Tower kvůli podezření z obcházení sankčních omezení: podle obvinění měl do Ruska dovážet součásti letadel. Město Perm dodnes novou zoologickou zahradu nemá dokončenou.

„Vítězství obchodu nad politikou“

Toni oficiálně navštívil Prahu v letech 2014, 2015 a 2016, kdy pravidelně předsedal ruské Obchodní radě pro spolupráci s Českem. Tato setkání se konala v Ruském domě v Praze. Během první schůzky v roce 2014, kdy byl anektován Krym, vyjádřil místopředseda české Sněmovny Vojtěch Filip názor, že řešit konfliktní situace pomocí sankcí a ekonomických hrozeb je nemožné.

František Masopust, předseda Komory pro obchod se státy Východní Evropy a Střední Asie, tehdy dodal, že reálný objem českého exportu do Ruska je výrazně vyšší než oficiálně deklarovaných pět procent a ve skutečnosti činí 50 % veškerého exportu země. Toto číslo údajně odpovídá faktu, že značná část dodávek nejprve směřuje do Německa nebo jiných zemí EU a nakonec se dostane do Ruské federace. Pokud by došlo ke snížení exportu do Ruska, mohlo by to podle něj vést ke ztrátě desítek pracovních míst v České republice.

V roce 2016 Oleg Toni konstatoval, že zasedání mělo poprvé za tři roky kladné výsledky. Dodal, že situaci je možné označit jako „vítězství obchodu nad politikou“. „Chci vás ujistit, že v Rusku je teď stabilní situace,“ vzkázal českým podnikatelům. To bylo naposledy, kdy se rokování konalo. 

Autorka textu: Kristina Vejnbender
Zdroj úvodní fotografie: ČTK/Profimedia

The post Pražská vila ruského železničního kmotra je na prodej. Sankce mu zatím nehrozí appeared first on investigace.cz.

Organizovaný zločin se stále více přesouvá do online prostředí, počet ransomwarový útoků se zvyšuje i na území Česka. Nejvýznamnějším typem organizovaného zločinu ale zůstává ten ekonomický. Vyplývá to ze zprávy Europolu nazvané The Other Side of the Coin, která vyhodnocuje nebezpečí organizovaného zločinu v době pokročilých technologií a globalizace. Redakce investigace.cz již dříve informovala o kolotočových podvodech, porušování sankcí i kybernetických útocích, které zpráva zmiňuje.

„V globalizovaném světě nás technologie sbližují, vytvářejí nové obchodní příležitosti. Je tu však i druhá strana mince; propojený svět zneužívají kriminálníci zapojení do trestné činnosti,“ uvádí ředitelka Europolu Catherine De Bolle zprávu The Other Side of The Coin, která popisuje, jak organizovaný zločin ovlivňuje každodenní život společnosti.

Ze zprávy vyplývá, že nejvýznamnějším typem organizovaného zločinu zůstává ekonomická kriminalita, například korupce, daňové úniky nebo praní peněz. Kriminální operace se stávají čím dál složitější tím, jak spolu různé zločinecké skupiny spolupracují nebo jinak ovlivňují svoji práci. Klíčoví aktéři ale obvykle zůstávají stranou, často v zemích pro ně „bezpečných“, kam na ně zákon nedosáhne. Drží se tak dál od velkých organizovaných skupin a mimo výsluní nerušeně vyvíjejí nové způsoby, jak nelegálně zbohatnout. 

V důsledku pandemie covidu-19 se práce z domova stala běžnou součástí profesních životů. Platí to i pro zaměstnání, jejichž součástí je práce s citlivými nebo tajnými daty a materiály. Organizovaný zločin na to reagoval přesunem do online prostředí a upravením svých pracovních postupů.

Organizovaný zločin začal využívat i chyb v bezpečnostních protokolech, které mají stránky před podobnými útoky ochránit, což vedlo k celosvětovému nárůstu kybernetických útoků. V červnu 2023 se podle Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) zvýšila frekvence útoků i na území České republiky. Jak psala redakce investigace.cz, pod útokem byla zbrojařská společnost Omnipol nebo online verze Českého rozhlasu, server iRozhlas. NÚKIB v reakci na to doporučil institucím a jednotlivcům omezit přístup k administrátorským účtům, vytvářet bezpečné zálohy a používat dostatečně silná hesla.

Přečtěte si

Ransomware v Česku: Skupina vyhrožuje zbrojařům, paralyzovali web iRozhlasu

Točí se točí kolotočové podvody

Velmi častým druhem kriminality jsou podle studií v Česku kolotočové podvody. Jde o přeprodávání zboží mezi společnostmi, při kterém se neodvede daň z přidané hodnoty (DPH). K nejjednoduššímu kolotočovému podvodu stačí jen tři společnosti, jedna na území Evropské unie a dvě na území České republiky. 

Kolotočový podvod začíná objednávkou zboží u dodavatele v jiném státě EU. Firma A sídlící v Česku si například objedná ze Slovenska mobilní telefony za milion korun. Společnost A je takzvaným chybějícím obchodníkem (v angličtině „missing trader“), neboť po této platbě zpravidla zmizí z trhu nebo zbankrotuje. Milion korun za telefony firma A zaplatí dodavateli na Slovensku a ten dodá zboží osvobozené od DPH obchodníkovi do Česka. Chybějící obchodník, tedy firma A, dále prodá telefony prodejci (firma B), který za ně firmě A zaplatí nejen původní milion korun, ale i DPH. Toto DPH by měla firma A odvést státu, což ale neudělá a místo toho peníze převede jinam, aby je skryla.

Společnost B, u které se mobilní telefony právě teď nacházejí, je znovu za milion korun prodá zpět původnímu dodavateli na Slovensku. Při této transakci firma B uplatní nárok na odpočet DPH, které za telefony zaplatila při koupi od chybějícího obchodníka. Stát takto firmě B zaplatí DPH, kterou měl obdržet od chybějícího obchodníka. Technicky je požadavek společnosti B na vrácení DPH legitimní, kdyby chybějící obchodník skutečně daň odvedl. Takto ale stát přichází o částku v hodnotě neodvedeného DPH, v případě milionového nákupu se jedná o 210 tisíc korun. 

Proti jednomu takovému podvodu, ve kterém společnosti obchodovaly s paměťovými kartami, zasáhl Europol spolu s policisty z Polska, Maďarska, Chorvatska a České republiky v roce 2021. Zločinci nakupovali paměťové karty včetně DPH od nizozemských společností, načež je pak prodávali společnostem v Chorvatsku a Česku a osvobodili je tak od daně podle pravidel EU. Nakonec využili společnosti v Chorvatsku a Polsku k tomu, aby se zboží osvobozené od daně prodalo zpět obchodníkům v Nizozemsku.

Přečtěte si

Kolotočové podvody v Česku

Příliš snadné obcházení sankcí

Evropská unie a další státy poprvé sankciovaly Rusko v roce 2014, když zabralo ukrajinský poloostrov Krym. Obchodní sankce, zákazy cestování a zmrazení majetku, ať už se to týká ruských organizací, nebo jednotlivců, mají za cíl zemi ekonomicky oslabit a tím omezit i její rozpočet na válečné operace. Sankcionované subjekty v reakci na to začaly obchodní omezení obcházet. Mezi nejčastější metody patří zatajování skutečného vlastnictví nebo falšování dovozních dokumentů. K obcházení sankcí a praní špinavých peněz se navíc používají i kryptoměny, jak psala redakce investigace.cz již v březnu 2022.

Sankce a jejich obcházení se týkají i zemí, které s Ruskem dlouhodobě spolupracují, například Běloruska. Do Česka a dalších států EU se dostala například běloruská močovina ze sankcionované státní společnosti Grodno Azot, o čemž informovala redakce investigace.cz letos v září. K tomu, aby společnost sankce obešla, stačilo pouze změnit jméno výrobce v dovozních dokumentech z Grodno Azot na jiné společnosti. Server VSquare zase přinesl zprávu o tom, jak se přes polské firmy do EU dováží běloruské palivové dřevo a střešní krytiny. Oficiálně se jedná o dřevo z Kazachstánu a Kyrgyzstánu, dokumenty ke zboží ale byly opět falešné. Novináři z OCCRP dále informovali o vzkvétajícím obchodu s levnými syrskými fosfáty. Podle jejich zjištění Srbsko, Ukrajina a čtyři státy EU od roku 2019 navzdory sankcím importovaly syrský fosfát v hodnotě téměř dvou miliard korun. Doly, kde se na syrském území fosfát těžil, patřily ruské společnosti Strojtransgaz, kterou vlastní Gennadij Timčenko, jeden z nejbohatších Rusů a blízký přítel prezidenta Vladimira Putina.

Novináři z OCCRP a ruského investigativního serveru IStories dále zmapovali schéma, jehož pomocí se porušují sankce opačným směrem – do Ruska se dostává zboží, ke kterému by země neměla mít přístup. Podle zjištění novinářů se přes kazašské firmy do Ruska dostávaly drony nebo mikročipy určené pro ruské zbraně.

Přečtěte si

Obcházení sankcí. Jak se do Česka dostává běloruská močovina

Jak bojovat? Mimo jiné zlepšit komunikaci

Samotný Europol má pod sebou pět odborných středisek zaměřených na boj s organizovaným zločinem. Ta zahrnují mimo jiné boj proti kriminalitě, terorismu a ekonomickému zločinu. Podle toho, co tvrdí ve zprávě, úzce spolupracuje s Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF), Úřadem evropského veřejného žalobce (EPPO) a Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO).

Redakce investigace.cz se v reakci na zprávu Europolu zeptala ministerstva vnitra na akční plány, které mají strukturalizovat boj proti organizovanému zločinu v České republice. Podle aktuálního plánu na roky 2022 a 2023 si ministerstvo klade za cíl zlepšit spolupráci jak se státy EU, tak se zeměmi, jako je Čína, Vietnam nebo Spojené arabské emiráty. Dále si přeje zefektivnit procesy trestních řízení a posílit spolupráci mezi Celní správou ČR a poštovními službami za účelem lepšího dodržování zákonů v rámci poštovní přepravy. 

Celkové vyhodnocení plánů bude dokončeno až v červnu 2025. Podle Hany Malé z odboru komunikace se tedy zatím nedá říct, jak moc se ministerstvu daří dosahovat stanovených cílů. „U obou již ukončených akčních plánů byla podstatná část cílů splněna a jejich zbylá část byla naplněna částečně.“

The post Zpráva Europolu: Česko bojuje s kybernetickými útoky a obcházením sankcí appeared first on investigace.cz.

Vždy si schovávejte zubní kartáček. Hlídejte si hrneček. Zapamatujte si přesně místa, kde necháváte osobní věci na hotelovém pokoji. Zatáhněte doma závěsy. Používejte VPN. Ruští a běloruští novináři v evropském exilu dodržují mnoho bezpečnostních pravidel. I přesto se řada z nich v průběhu uplynulého roku setkala s výhružkami, kybernetickými útoky, a dokonce i s pokusy o otrávení. K několika případům výhrůžek a možnému pokusu o otravu došlo i v Česku. České úřady se k bezpečnostní situaci nechtějí vyjadřovat.

„Zvýší to vaše šance na přežití“

„Byla jsem naivní. Měla jsem pocit, že Evropa je bezpečná, a proto jsem ignorovala základní bezpečnostní opatření, která bych za jiných okolností dodržovala. Prosím, neudělejte stejnou chybu,“ vypráví Jelena Kosťjučenko, investigativní novinářka ruského nezávislého serveru Meduza, během diskusního panelu s dalšími ruskými novináři na světové konferenci pro investigativní novináře ve švédském Göteborgu.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Chybějící informace o útocích na novináře

Jak smutně konstatuje v soukromém rozhovoru během přestávky, na rozdíl od svých kolegů nemá o své práci v poslední době co vyprávět. Za uplynulý rok nenapsala žádný reportážní článek. V jediném textu, který vyšel letos v srpnu na serveru Meduza, vysvětlila důvod své odmlky. V říjnu minulého roku byla v Německu pravděpodobně otrávena. Od té doby nedokáže pracovat naplno – je velmi rychle unavená.

Z Ukrajiny do Německa utekla Jelena Kosťjučenko poté, co ji její tehdejší nadřízený, šéfredaktor ruského nezávislého listu Novaja Gazeta Dmitrij Muratov, varoval před plánovaným atentátem ze strany ruských tajných služeb. Novinářka se usadila v Berlíně, kde se dle vlastních slov cítila v bezpečí. V den, kdy ji zničehonic začala silně bolet hlava a břicho, cestovala z Mnichova do Berlína. Nejdřív si myslela, že se nakazila těžkou formou covidu. Ten se však nepotvrdil, stejně jako řada dalších diagnóz. Zvýšené hodnoty jaterních testů a krev v moči naopak naznačovaly možnou otravu.

Když jí němečtí lékaři sdělili finální diagnózu – otrava organickými sloučeninami obsahujícími organochloridy –, nevěřila. „Nejsem tak důležitá, aby jim stálo za to mě zabít,“ reagovala. S jejím pohledem na věc ale německá policie nesouhlasila. Když policisty kontaktovala, řekli jí: „Stěhujete se do Německa a chováte se, jako byste byli na dovolené. Jako byste byli v nebi. Nemyslíte na to, že byste si měli dávat pozor. V Evropě máme politicky motivované vraždy. Působí zde ruské tajné služby. Neuvěřitelná naivita z vaší strany!“ 

Policisté novinářce doporučili přestěhovat se do jiného bytu, každý den jezdit domů jinou cestou, neobjednávat si taxi z přesné adresy na jinou adresu a raději vystoupit o blok dál, nosit venku sluneční brýle. Na její otázku, zda jí to zajistí bezpečí, odpověděli: „Rozhodně to zvýší vaše šance na přežití.“ 

Dlouhé prsty tajných služeb

Případ Jeleny Kosťjučenko zaujal šéfredaktora ruského nezávislého serveru The Insider Romana Dobrochotova, který společně s Christem Grozevem z investigativního média Bellingcat pracují na vyšetřování série otrávení ruských a běloruských novinářů a aktivistů v Evropě. „Nejsme a nebudeme v bezpečí, dokud se politický režim v Rusku nezmění. Pracujeme na tom, abychom jeho konec urychlili,“ uzavírá Kosťjučenko článek s názvem „Chci žít“, jejž vydala ve spolupráci se zmíněnými redakcemi.

Mezi další pravděpodobné případy otrávení patří dle novinářů z The Insider a Bellingcat případ Natalie Arno, šéfky ruské opoziční organizace Free Russia Foundation. Než se dostavily první příznaky otravy, Natalia zjistila, že dveře do jejího pokoje v pražském hotelu, kde bydlela, byly otevřené, a v pokoji byla cítit cizí vůně, která připomínala „levný parfém“.

„Probudila jsem se v pět hodin ráno s ostrou bolestí břicha,“ vzpomíná. Stejný den odletěla domů do Washingtonu a okamžitě vyhledala lékařskou pomoc. Přesné výsledky toxikologického rozboru zatím sice nejsou známy, ale američtí lékaři ženě již sdělili, že byla skutečně otrávena neidentifikovanou neurotoxickou látkou.

Třetí možnou obětí, kterou zmiňuje společné vyšetřování týmů Bellingcat a The Insider, je novinářka ruského opozičního média Echo Moskvy Irina Bablojan, u níž se příznaky otravy objevily během pobytu v Gruzii. Po přestěhování do Berlína o několik měsíců později Bablojan požádala o toxikologický rozbor krve na klinice Charité. Výsledky rozboru nikdy nedostala – Charité jí sdělila, že se její krevní vzorky ztratily. „Vzápětí dorazila policie a důkladně Irinu ohledně celého případu vyslechla. Nedávno se novinářka znovu podrobila toxikologickým rozborům, ale po tak dlouhé době je téměř nemožné najít stopy toxinů,“ uvádí The Insider ve svém článku.

I samotný Christo Grozev musel v únoru letošního roku zůstat v USA a zrušit svůj návrat do Vídně, kde dlouhodobě žije. Podle novinářových zdrojů mu ve Vídni hrozilo nebezpečí ze strany ruských tajných služeb.

„Dej si bacha“

Minulý týden, v den, kdy začala zmíněná konference v Göteborgu, informovala redakce ruského investigativního serveru v pražském exilu IStories o výhrůžkách, které v průběhu posledních šesti měsíců dostaly dvě jejich investigativní novinářky. Výhružné zprávy byly zaslány prostřednictvím formuláře, který slouží k získávání zpětné vazby od čtenářů webu.

Odesílatel výhrůžek měl informace o domácích adresách reportérek v Praze i podrobnosti o jejich plánech navštívit švédskou konferenci. „Dříve jsme o těchto výhrůžkách veřejně nemluvili, protože jsme je považovali za nepříjemnou součást naší práce,​​ která ale v žádném případě není srovnatelná s hrůzou, jakou denně prožívají naši kolegové v Ukrajině,“ uvedla redakce ve svém prohlášení. Podrobnosti, které byly útočníkovi známé, ale redakci přesvědčily o nutnosti jednat.

Podle zdrojů, které mají novináři z IStories k dispozici, je pravděpodobným odesílatelem výhrůžek osoba, která pracuje pro ruský stát. „Mohou to být důstojníci ruské FSB nebo lidé, kteří pro ně pracují. FSB často operuje skrze místní organizovaný zločin,“ dodal zdroj. Redakce IStories případ nahlásila české policii.

Od dubna tohoto roku dostávala podobné výhrůžky i další ruská novinářka Marfa Smirnova z nezávislého serveru The Insider, jež také působí v evropském exilu. Některé zprávy dokonce obsahovaly nahrávky hlasů jejích příbuzných, kteří zůstali v Rusku. „Posílají mi fotografie příbuzných, znají jejich cesty, informace o nich, které nikdy nebyly a nemohou být veřejně známé,“ napsala. Redakce měla o původci výhrůžek několik teorií. „Snažíme se zjistit, zda by se mohlo jednat o aktivity tajných služeb. Mohl to být i někdo spojený s Vágnerovci – naše zdroje nám naznačily, že by to mohl být i někdo z jejich řad,“ napsala tehdy novinářka.

Další sledovanou je podle informací IStories Marija Čaščilova – ruská advokátka z Rigy, která se věnuje vyšetřování případů znásilnění civilistů ruskými vojáky v Ukrajině. V červnu letošního roku obdržela Čaščilova zprávu na Telegramu, v níž byla fotografie interkomu u vchodu do jejího domu s napsaným vstupním kódem. Ve stejný den žena obdržela další zprávu od stejného odesílatele. Ta zněla: „Dej si bacha, nechoď domů tak pozdě.“

Je Česko bezpečné?

Investigace.cz oslovila českou policii s otázkou, kolik bylo nahlášeno útoků na novináře v exilu na území České republiky. „Nemám informace o tom, že by nám byly takovéto případy oznamovány (byť je samozřejmě nelze vyloučit) – rozhodně ne ve velké míře,“ uvedl mluvčí Ondřej Moravčík a poznamenal, že policie nevede statistiky podle povolání. „Pokud s námi však osoba sdílí informace o svém povolání, je tato informace zaznamenána ve spise a ve statistice vykazována jako sociální hledisko,“ vysvětlil. Sociální hledisko „novinář“ bylo v souvislosti s nebezpečným vyhrožováním za poslední čtyři roky uvedeno pouze čtyřikrát. „Ve skutečnosti jich zajisté bylo více, jen nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu nebo nám toto sociální hledisko nebylo známo,“ dodal mluvčí.

Redakce investigace.cz se pokusila zjistit, zda v Česku existuje útvar, který by se dané agendě odborně věnoval. Oslovili jsme Národní centrálu proti organizovanému zločinu (NCOZ), která nás znovu odkázala na jeden z útvarů policie. Obrátili jsme se i na Centrum proti hybridním hrozbám (CHH), které spadá pod ministerstvo vnitra. Ani šéf CHH Benedikt Vangeli se k otázce bezpečnosti novinářů nevyjádřil.

Případy výhrůžek novinářům ze strany tajných služeb jejich původních států, a to i na území České republiky, jsou známy už z minulosti. Například Ali Toktakunov, bývalý novinář pražské redakce Rádio Svobodná Evropa, se při práci na rozsáhlých investigativních článcích o korupci kyrgyzské vlády v roce 2020 setkal s výhružkami ze strany kyrgyzských úřadů. Jeden z jeho zdrojů dokonce sdělil, že mu bylo nařízeno dopravit Toktakunova do Kyrgyzstánu „živého nebo mrtvého“. „Nejdřív jsem dostal pozvánku na čaj – u nás na Východě se totiž všechno řeší u šálku čaje –, což jsem odmítl. Pak jsem začal dostávat fotky, na kterých jsem byl zezadu. Chtěli tím naznačit, že mě sledují,“ popsal nám kyrgyzský novinář.

Přečtěte si

Investigativní novinář je pro Kyrgyzy národním hrdinou. Věří, že dokáže všechno, tvrdí kyrgyzský novinář Toktakunov

Zkušenost novinářů v exilu v jednotlivých evropských zemích se však liší. „Cítíme jasnou podporu. Měli jsme schůzku s představiteli místních silových složek, a to na jejich podnět. Ptali se nás, zda nedostáváme výhrůžky, nechali na sebe kontakty pro případ potřeby,“ sdělil nám investigativní novinář z nezávislé exilové redakce se sídlem v Polsku.

Jsou evropské vlády také hrozbou?

Kromě pravidelných výhrůžek čelí nezávislí novináři v Evropě i dalším, tentokrát vnitřním, hrozbám. V září vydal nezávislý zpravodajský server Meduza zprávu o tom, že se jejich ředitelka Galina Timčenko, která žije v lotyšském exilu, stala terčem hackerského útoku pomocí izraelského špionážního softwaru Pegasus. K útoku mělo dojít 10. února, v době, kdy se účastnila schůze s nezávislými ruskými novináři v Berlíně. „Nejsem první novinářka, která byla napadena Pegasem, znám i jiné osoby, které se o tom rozhodly veřejně nemluvit. Podle mě je zveřejnění důležité. Dnes jsem byla napíchnutá já, zítra to může být jakýkoli evropský novinář,“ řekla Timčenko v rozhovoru pro investigaci.cz.

Jako možné zdroje útoku označily neziskové organizace zaměřené na digitální práva CitizenLab a Access Now tajné služby tří států – Lotyšska, Estonska a Německa. Tyto státy mají podle nich spyware k dispozici. Dva měsíce před infikováním telefonu Timčenkové prohlásilo Lotyšsko jinou ruskou nezávislou mediální organizaci v exilu – TV Rain – za „hrozbu pro národní bezpečnost a veřejný pořádek“ a zrušilo její licenci. Toto rozhodnutí kritizovala Lotyšská asociace novinářů včetně samotné Meduzy jako „nepřiměřené“.

Ačkoli se jednalo o první potvrzený případ útoku spywarem Pegasus na ruské novináře, další ruští novináři v exilu v minulosti také obdrželi varování o útoku „provládními hackery“ od společnosti Apple.

Šéfka nezávislého serveru Novaja Gazeta Europe Marija Epifanova a reportér Novaja Gazeta Baltia Jevgenij Pavlov obdrželi na přelomu srpna a září letošního roku podobnou zprávu od společnosti Apple. Epifanova měla tušení, že by mohla být cílem útoku. Začátkem září obdržela novinářka varování od sítě Telegram, že se k jejímu účtu přihlásilo zařízení z egyptské Káhiry. „Otevřela jsem nastavení soukromí a skutečně jsem tam uviděla přihlášení z Káhiry. Odhlásila jsem se a změnila jsem heslo,“ vzpomíná Epifanova. Následně dorazila i zpráva od společnosti Apple.

Bývalý šéfredaktor pořadu The Baltics na kanálu Current Time Rádia Svobodná Evropa Jevgenij Erlich také oznámil, že obdržel upozornění od společnosti Apple. K tomu dodal, že jeho telefon se chvílemi „chová zvláštně“. „Z čista jasna se zahřívá. Messenger najednou začíná vytvářet skupinové chaty spravované mým profilem,“ řekl Erlich. Všichni zmínění novináři žijí v Lotyšsku. V reakci na útoky lotyšská novinářská asociace vyzvala svou vládu, aby se k těmto událostem vyjádřila. 

Celkem 500 novinářů z 21 evropských států podepsalo otevřený dopis Evropskému parlamentu, v němž žádají o úplný zákaz využívání špionážních technologií proti novinářům.

Přečtěte si

Špehovaní novináři a podezřelí politici. Maďarsko dva roky po kauze Pegasus

„Dle našich informací napadlo několik evropských vlád telefony novinářů pomocí špionážního softwaru s odůvodněním národní bezpečnosti. Zařazení stejného důvodu do budoucích právních předpisů by mohlo ohrozit naši schopnost vyzývat vlády k odpovědnosti, což je základem evropských demokratických hodnot. Potřebujeme úplnou a okamžitou ochranu. I přes doplnění řady ochranných opatření pořád existuje příliš mnoho mezer. Evropský parlament má stále možnost tyto mezery odstranit a nabídnout nám potřebnou ochranu před nezákonným sledováním,“ stojí v dopise. O nové podobě Evropského zákona o svobodě médií by měl Evropský parlament jednat 3. října.

„Zneužití spywaru ohrožuje integritu voleb. A nejde jen o politiky, protože jak mohou být volby spravedlivé, když novináři nemohou kontrolovat vládu a informovat o tom, co vláda udělala dobře a co špatně?“ vyjádřila se evropská poslankyně Sophie In’t Veld z výboru pro ústavní záležitosti.

The post Opoziční novináři hledali bezpečný úkryt v Evropě. Tajní agenti si je ale našli appeared first on investigace.cz.

Sankcionovaná běloruská společnost Grodno Azot dováží chemicky vyráběnou močovinu do České republiky a Polska. V přepravních dokumentech se přitom vydává za jiné společnosti, na které se sankce nevztahují. Podobně obcházejí sankce i firmy importující k nám z Běloruska dřevo, v dokumentaci totiž uvádějí, že tato surovina pochází z Kyrgyzstánu. Státní celní správa ale žádné porušení sankcí neeviduje. Podle odborníka na sankce Jiřího Skuhrovce je třeba větší transparentnost: „Dokud bude možné zastřít původ zboží a majetkové struktury firem, které s ním obchodují, bude obcházení sankcí uvalených na mezinárodní obchod poměrně snadné.“ 

Běloruská společnost Technospectrading se na stránkách flagma.com, kde jinak inzerují nabídky práce, jazykové kurzy, oblečení nebo sdílenou přepravu mezi státy Evropy, chlubí tím, že může volně dovážet močovinu jak do Evropské unie, tak do jiných zemí světa. Jedna metrická tuna jejich granulované močoviny vyjde na 300 eur, což je v přepočtu 7,2 tisíce korun. Podle serveru The Global Economy je tedy o 800 korun levnější, než se momentálně pohybuje průměrná cena močoviny. 

Jenže jediným výrobcem močoviny v celém Bělorusku je státem vlastněná společnost Grodno Azot, která mimo to vyrábí další dusíkatá hnojiva. Evropská unie (EU) spolu s Kanadou, USA, Spojeným královstvím a později i Švýcarskem na tuto společnost uvalily sankce už v roce 2021. A to z důvodů „pokračujícího porušování lidských práv a základních svobod na území Běloruska“. Stalo se tak poté, co Alexandr Lukašenko navzdory pochybnostem o platnosti hlasování popáté vyhrál prezidentské volby.

Přečtěte si

Evropští právníci pomáhají nejbližším Putinovým přátelům obcházet sankce

Ačkoli jsou na Grodno Azot uvaleny sankce, netýkají se celého Běloruska. Technicky vzato lze proto ze země močovinu vyvážet, kdyby ovšem existoval nějaký její další, sankcemi nezatížený výrobce. Ten ale v Bělorusku není, což redakci investigace.cz potvrdili novináři z litevského centra OCCRP Siena.

Běloruští a litevští novináři rovněž odhalili, že stačí pouhá změna exportéra na dovozních dokumentech a zboží ze sankcionovaných společností se dostane bez kontroly přes hranice. Jednou z firem, za kterou se Grodno Azot vydávala, byla právě výše zmíněná Technospectrading.

Jak redakci investigace.cz řekl analytik Asociace pro mezinárodní otázky Pavel Havlíček, k řešení této situace lze použít dvě možnosti: „Buďto sankcionovat dané zboží či produkt, […] nešlo by se tedy po firmách, ale po konečném produktu, pak by nebylo co řešit. Druhou variantou by bylo daleko důkladnější prověřování všech subjektů spojených s dovozem daného výrobku.“ 

Jiří Skuhrovec z analytické společnosti Datlab, jež se dlouhodobě zabývá veřejnými zakázkami a sankcemi, upozorňuje, že EU zatím neposkytla dostatečné nástroje ke kontrole původu zboží: „Podle stávající legislativy lze sice na importéry tlačit, aby si ověřovali původ zboží – zejména v případě pochybností by si pak měli dodavatelský řetězec prověřit, například když jsou na to upozornění.“ Jedním z příkladů nástroje, který by mohl pomoci lepšímu prověřování, jsou podle Skuhrovce spolehlivější registry konečných vlastníků (v Česku Evidence skutečných majitelů). Ta je však v českém případě jak podle analýz Transparency International (TI), tak Skuhrovcova projektu Datlab, nespolehlivá.

Přes litevské hranice

V únoru tohoto roku běloruští aktivisté zastavili dva kamiony, které údajně převážely běloruskou močovinu přes Litvu do Srbska. Řidič jednoho z nich potvrdil novináři z Běloruského investigativního centra (BIC), jež je součástí OCCRP, že převážená močovina ve skutečnosti pochází z Grodna Azot. Kvůli podezření z porušování sankcí proto litevští celníci zahájili vyšetřování. Společnost Grodno Azot ale v dokumentech nebyla nikde uvedená, takže se nakonec nic neprokázalo.

Podobný případ falšování odhalili i litevští novináři, když v nákladových dokumentech několika železničních vagónů naplněných hnojivy nalezli jako výrobce společnost Technospectrading, jinak obchodující se zemědělskými stroji. Jak vyplývá z otevřených zdrojů investigace BIC, tato společnost nevlastní žádná technologická zařízení potřebná k výrobě močoviny.

Litevské železnice proto oznámily zpřísnění kontrolních opatření u běloruských hnojiv i u dalších zásilek z Východu do Evropské unie. Tamní vláda v současnosti rovněž zvažuje zákaz dodávek jakéhokoli zboží z Běloruska a Ruska. Ministr dopravy Marius Skuodis pro OCCRP uvedl: „Byl bych rád, kdyby nedocházelo k žádným přepravám zboží, které by mohly ohrozit pověst této společnosti (Litevské železnice, pozn. red.) i Litvy.“ 

Přečtěte si

Děravé sankce. Rusko a Bělorusko dovážejí do EU dřevo i přes obchodní omezení

Zvedneme kotvy a jedeme dál

Poté, co litevské úřady zpřísnily kontroly na hranicích, se dovoz močoviny do Litvy snížil. Zatímco od září 2022 do února 2023 dovezli z Běloruska močovinu v hodnotě přesahující 40 milionů korun, po zásahu úřadů ji dovezly jen v dubnu 2023, a to v hodnotě necelých dvou milionů korun. 

V březnu a květnu letošního roku pak byla běloruská močovina importována i do České republiky. Dohromady šlo o dovoz za více než 5,5 milionů korun, jak potvrzují data Eurostatu i Českého statistického úřadu (ČSÚ). S dovezenou močovinou by se dalo pohnojit přibližně 23 125 hektarů orné půdy, což představuje přes 0,78 % orné půdy celé České republiky.

Ještě větší problém má s dovozem běloruské močoviny ale Polsko. První dodávky proběhly již v lednu roku 2022 a kromě tří měsíců pokračovaly po zbytek roku. Celková hodnota močoviny od ledna 2022 do června překonala hodnotu 145 milionů korun. Kromě České republiky putovala běloruská močovina i do Estonska a Bulharska, avšak za podstatně nižší finanční částky než u dvou výše zmíněných zemí.

Od močoviny ke kyrgyzskému dřevu a čipům

Není to však jen Grodno Azot, kdo navzdory sankcím v Bělorusku vydělává na exportu do Unie. Podobně si vedou i tamní obchodníci se dřevem a střešními krytinami. Bělorusko bývalo jedním z největších mimounijních dodavatelů dřeva do Evropy. Jakmile ale dodávky z této země začaly klesat, zvedl se dovoz z Kazachstánu a Kyrgyzstánu, a to až osmtisíckrát. Litevští novináři, kteří se vydávali za obchodníky se dřevem, se setkali s jedním litevským byznysmenem a dodavatelem této suroviny, jenž je ujistil, že „na peletách není napsáno, kde byly vyrobené“, a nabídl jim, že do dokumentů napíše, cokoli si budou přát. Dokumenty, které doprovázejí dovoz údajného kyrgyzského dřeva, tak podle všeho bývají falšovány.

To potvrdil i případ polské firmy PLRBL, oficiálně se zaměřující na stavebnictví a získávání pracovních povolení pro dělníky z východní Evropy, která nakupovala dřevěné pelety od do té doby neexistující kyrgyzské společnosti Admit. 

Výmluvný důkaz v tomto směru ostatně podaly i samotné kyrgyzské úřady, když v prosinci 2022 oznámily, že vývoz dřeva z celé oblasti Euroasijské hospodářské unie, jejíž součástí je i Kyrgyzstán, je nulový. Přesto se tímto způsobem od ledna 2022 do začátku února 2023 dovezlo do Polska 5 300 tun palivového dřeva. 

Sankce se ale obcházejí i opačným směrem, jedná se o porušování takzvaných druhotných sankcí. Letos v červnu novináři z OCCRP a nezávislého ruského média IStories zmapovali schéma, s jehož pomocí se do Ruska dostávají z Kazachstánu sankcionované drony a mikročipy určené pro ruské zbraně. 

Vypovídají o tom i tato čísla: od začátku ruské agrese vůči Ukrajině se dovoz mikroelektroniky do Kazachstánu více než zdvojnásobil. Podle Úřadu národní statistiky Kazachstánu byly v roce 2021 do země dovezeny integrované obvody v hodnotě přesahující 800 milionů korun, šlo zhruba o stejné množství jako v předchozích letech. V následujícím roce se tato částka ale více než zdvojnásobila. Vývoz mikroobvodů z Kazachstánu do Ruska byl přitom v roce 2021 mizivý a jeho objem se odhadoval na něco přes pět milionů korun. V roce 2022 se export zvýšil na 73násobek původního objemu.

Jak moc jsou sankce účinné? Příliš ne

Podle plukovnice Hany Prudičové z tiskového oddělení Celní správy ČR tato instituce neeviduje ani jeden případ zadržení běloruské močoviny v souvislosti s porušováním mezinárodních sankcích. „Je třeba si uvědomit, že pokud je uvedené zboží prodáváno subjektem, který není na sankčním seznamu, není důvod k zadržení tohoto zboží kvůli podezření z porušování mezinárodních sankcí,“ upozorňuje Prudičová. 

Případ kyrgyzského dřeva podle jejích slov naráží na stejný zádrhel: „Pokud subjekt v Kazachstánu k zásilce dováženého dřeva předloží certifikát, jenž prokazuje, že dřevo pochází z Kazachstánu, neexistuje jiný možný způsob, jak prokázat, že dřevo pochází odjinud.“ 

Michaela Lagronová, ředitelka odboru vnějších vztahů a komunikace ministerstva financí, redakci odpověděla, že „z důvodu zákonem stanovené mlčenlivosti se ministerstvo financí nemůže vyjadřovat ke konkrétním kauzám, kterými se zabývá FAÚ (Finanční analytický úřad, pozn. red.)“. „Sankce ale mohou být uvaleny jak na konkrétní fyzické a právnické osoby, tak na celé státy,“ dodává Lagronová s odkazem na nařízení Rady Evropské komise z prosince 2021, zakazující prodávat, dodávat, převádět nebo vyvážet zboží používané k výrobě nebo zpracování tabákových výrobků. „Sankce jsou uvalovány na základě politického uvážení příslušných politických orgánů, v tomto případě Rady Evropské unie, konkrétní podoba sankcí je tak zcela v její režii.“ 

Přečtěte si

Podnikavý Malofejev. V Česku platil proruské demonstrace, přes kyperskou firmu obcházel sankce

Už v případu kazachstánských čipů se redakce investigace.cz obrátila na tiskové oddělení Evropské komise s cílem zjistit, zda v tomto směru Unie plánuje podniknout nějaké kroky. Možnost uvalení druhotných sankcí na Kazachstán kvůli dodávkám mikroelektroniky do Ruska nicméně EU momentálně nezvažuje. „EU neuplatňuje extrateritoriální sankce. Toto je zásada, kterou jsme dlouho hájili a nadále ji budeme dodržovat,“ uvedl mluvčí Daniel Sheridan Ferrie.

Jiří Skuhrovec upozorňuje, že sankce uvalené na celé státy by sice pomohly, ale za velkou cenu. „Zcela zakázat EU obchod s Kazachstánem, Tureckem? Dopad by byl obrovský a pro řadu subjektů nespravedlivý.“ Sankce v současné době ale nemají požadovaný dopad: „Dokud bude možné zastřít původ zboží a majetkové struktury firem, jež s ním obchodují, bude obcházení sankcí uvalených na mezinárodní obchod poměrně snadné.“ 

Jak shrnuje analytik Asociace pro mezinárodní otázky Pavel Havlíček, obecně neuspokojivé nastavení mezinárodních sankcí má celou řadu aspektů: „Zaprvé postoj západních zemí nesdílí část států světa, které se k sankcím vůbec nepřipojily. Kromě toho se samozřejmě bavíme o slabinách samotné implementace na straně EU a členských států, viz situace s běloruskými hnojivy, ale také o obecnějších problémech týkajících se zákazu vstupu některých komodit a sektorů do EU.“

Dodržování sankcí se totiž primárně kontroluje při vstupu do EU. „Pokud není na první pohled zřejmé jejich porušení, jsme málo schopní si je vynutit. Neumíme třeba sami doložit, kde importér skutečně vzal močovinu, a často ani nemáme vůli to zjišťovat,“ doplňuje Skuhrovec.

The post Obcházení sankcí. Jak se do Česka dostává běloruská močovina appeared first on investigace.cz.

„Sankce jsou na nás uvaleny už dlouho, zvykli jsme si na ně a naučili jsme se v tom chodit,“ prohlásil Arkadij Rotenberg, blízký kamarád ruského prezidenta Putina a jeden z nejbohatších Rusů, během rozhovoru pro ruskou státní televizi v roce 2018. Starší Arkadij a jeho mladší bratr Boris Rotenberg patří mezi nejvlivnější a nejviditelnější tváře Putinova režimu. Forbes v roce 2020 bratry Rotenbergovy označil za nejbohatší rodinu v celém Rusku. Uniklé dokumenty, ke kterým získali přístup naši kolegové z ruského nezávislého serveru Istories a investigativního konsorcia OCCRP, popisují schéma, které Rotenbergovým umožnilo roky unikat západním sankcím.

Novinářský projekt Rotenberg Files obsahuje 50 tisíc uniklých e-mailů a dalších dokumentů z období 2013 až 2020. Soubory pocházejí ze společnosti Evocorp se sídlem v Moskvě, která se stará o majetky Maxima Viktorova, předsedy představenstva Fondu investičních programů a šéfa advokátní kanceláře Legal Intelligence Group. Ukázalo se, že Viktorov je zároveň klíčovou postavou v životě bratří Rotenbergových. Pomáhá jim totiž obcházet sankce, které jsou na ně uvaleny, protože patří do nejbližšího okruhu Putinových přátel a spolupracovníků. 

Přečtěte si

Utajovaný majetek Vladimira Putina

Z uniklých e-mailů také vyplývá, že pro obcházení sankcí si bratři Rotenbergovi nechali za mohutné pomoci evropských právníků, bankéřů a jejich partnerek vybudovat složité finanční schéma. To jim pomohlo ochránit majetek jako například vilu ve Španělsku, jachty či zahraniční společnosti.

Klíčovou roli v záchraně aktiv Rotenbergových před zmrazením sehrál i Maxim Viktorov. V roce 2014, několik měsíců poté, co na Rotenbergovy byly uvaleny americké sankce, dostal Viktorov přímý pokyn od syna Borise Rotenberga Romana: „Musíme projednat a připravit dokumenty.“ K e-mailu byla připojena poznámka: „CÍL: OBEJÍT SANKCE.“ Hlavním nástrojem pro obcházení sankcí se staly takzvané podílové fondy. Jejich výhodou je totiž anonymita držitelů jednotlivých podílů. Rotenbergovi tak převedli část majetku do podílových fondů, jejichž správcem byl právě Viktorov.

K obcházení sankcí ale dopomohla i prominentní přátelství a obchodní partneři. Spolu s princem Michaelem z Kentu, bratrancem zesnulé královny Alžběty, vlastní moskevský podnikatel Maxim Viktorov od roku 2018 menšinové podíly v britském technologickém startupu RemitRadar Ltd. 

Výhodné přátelství mezi monarchou a ruským podnikatelem ale začalo mnohem dřív. V roce 2005 založil princ z Kentu v Rusku developerskou společnost s názvem Arts House, do které později vstoupil jako spolumajitel i Viktorov. Společnost měla ambiciózní plány na výstavbu Domu umění v Moskvě, který měl sloužit jako kulturní a vzdělávací centrum s koncertním sálem, hotelovým komplexem, kinem a galerií. Celkové investice do tohoto projektu byly odhadovány na minimálně 150 milionů dolarů (přes tři miliardy korun). Bohužel projekt nikdy nedostal potřebnou podporu a nebyl realizován.

V květnu 2021 přinesly Sunday Times příběh, který ukázal, jak princ z Kentu využívá své úzké vztahy s ruskou elitou pro vlastní prospěch a finanční zisk. Fiktivní společnosti, kterou novináři vytvořili, nabídl propojení s ruskými oligarchy, a to za částku 200 000 dolarů (téměř 4,5 milionu korun).

Uniklé dokumenty rovněž ukazují, že rodina ruského prezidenta Vladimira Putina navštěvovala vilu v alpském městečku Kitzbühel. Dům od roku 2013 vlastní kyperská společnost Wayblue Investments Limited, která za nemovitost zaplatila téměř 11 milionů eur (přes 260 milionů korun). Miliony na nákup vily získala kyperská společnost od Rotenbergovy banky SMP Bank.

Přečtěte si

Expert na sankce Keatinge: Ruští oligarchové sankce předvídali

„Ačkoli na Rotenberga byly uvaleny sankce až rok po zakoupení vily, věděl, že je ‚v hledáčku‘“, vysvětlil Tom Keatinge, šéf Centra pro finanční kriminalitu a bezpečnostní studia se sídlem v Londýně. Podle něj je takto složitý nákup nemovitostí pro lidi z Putinových blízkých kruhů typický. 

The post Evropští právníci pomáhají nejbližším Putinovým přátelům obcházet sankce appeared first on investigace.cz.

„Sbohem, Evropo! Tisíce Evropanů chtějí žít v Rusku“. „Evropané se stěhují do Ruska za lepším životem“. Podobné titulky zaplavily na jaře letošního roku ruská prokremelská média. Podle těch utíkají Evropané před hyperinflací, stávkami, vysokými daněmi, LGBT propagandou a rozšířenou rusofobií. Redakce investigace.cz zmapovala příběhy několika Čechů, kteří se v poslední době přestěhovali do Ruska, ať už fyzicky, nebo virtuálně prostřednictvím ruské sociální sítě VKontaktě, kterou vlastní firma s vazbami na Vladimira Putina.

Podle odhadu investigace.cz se v posledních letech fyzicky přestěhovalo z Česka do Ruska spíše několik jednotlivců, další desítky Čechů však tuto možnost zvažují. Vyplývá to z rozboru obsahu jejich komunikace na sociálních sítích. Redakce oslovila provozovatele stránek ruskaviza.cz, které nabízejí pomoc se zařizováním pobytu v Rusku, s žádostí o poskytnutí statistik. Provozovatel se ale odmítl k tématu vyjádřit. Podle statistik služby Similarweb navštívilo tyto stránky za poslední měsíc tisíc lidí. Od března letošního roku se návštěvnost zdvojnásobila.

Z Moskvy do války

Petr Michalů, pravidelný přispěvatel prokremlského serveru Infokurýr a hlasitý obdivovatel Putinovy a sovětské politiky, se do vysněné Moskvy přestěhoval v roce 2016. O tři roky později v otevřeném dopise prezidentu Vladimiru Putinovi, který zveřejnil na svém profilu na VKontaktě, požádal o udělení povolení k pobytu. Ukázalo se, že se na ruském území nachází nelegálně.

„Celé čtyři roky jsem se v Rusku snažil zlegalizovat svůj pobyt!! Celé čtyři roky!! Úřady nejvyššího komisaře pro lidská práva, úřady prezidentských kanceláří, migrační služby a další úřady, policejní oddělení, poslanecké kanceláře, byl jsem v televizi, psaly o mně noviny apod. Měl jsem soudy, z mé vlastní iniciativy, chtěl jsem, aby se vše konečně vyřešilo. Psal jsem velice dobré dopisy (šestkrát) osobně prezidentu Ruské federace V. Putinovi, volal jsem na ty jeho přímé linky pro občany a tak dále a tak dále. Dovolal jsem se, odpovídal automat, že prý v pořádku, že jsem v pořadí, že automat vybere, který z 1 500 000 hovorů toho dne té přímé linky přepojí k prezidentovi,“ popisuje Michalů své nezdárné pokusy získat ruské povolení k pobytu. 

Aby finančně pokryl své aktivity v Rusku, vyzval své fanoušky ke sbírce na nákup auta, s nímž by rád objel Rusko a cestou budoval československo-ruské přátelství. Za předpokládaný 1 000 000 rublů (cca 330 000 Kč) si hodlal pořídit vůz UAZ Patriot ruské automobilky Lada. Vybrat potřebnou částku se mu ale nepovedlo.

V roce 2020 byl Petr Michalů zadržen policií a následně se dostal před ruský soud, který mu nařídil opustit zemi, což ho ale od života v Rusku neodradilo. Několik dní po začátku invaze do Ukrajiny na jaře minulého roku proto napsal další otevřený dopis ruskému prezidentovi, kde znovu požádal o udělení legálního pobytu, tentokrát formou politického azylu. Jako důvod uvedl svůj původ z „policejního a fašistického státu“.

„Neustále mě blokují na fejsbuku, ruší mi profily, jsou proti mně vedené kampaně, v Česku je proti mně vedeno trestní stíhání za moji účast ve speciální vojenské operaci, kvůli podpoře Ruska,“ vysvětlil Michalů naší redakci údajné šikanování ze strany českého státu.

Zeptali jsme se ho i na jeho aktuální místo pobytu v Rusku. „Nyní jsem déle než tři roky na Donbase, ve válce. Účastnil jsem se s oddílem speciální vojenské operace, samozřejmě na straně Ruska proti fašistům. Byl jsem v Chersonu, byli jsme na pravém břehu (Dněpru, pozn. redakce), pak na levém, jel jsem kolem Kachovky, nadále žiju na Donbase,“ odpověděl redakci. Zda se jedná o pravdivé informace, se nám zatím nepovedlo ověřit. „Mám tisíce fotek z Donbasu, z Doněcka. Nemůžu o všem psát, je válka, je to nebezpečné, navíc nemůžu důvěřovat neznámým lidem,“ dodal.

„Závidím Rusům ten klid“

Skupiny na sociálních sítích zaměřené na Čechy se zájmem o vystěhování do Ruska obvykle čítají jen pár desítek uživatelů. Mezi nejčastější důvody tohoto kroku uživatelé uvádějí ztrátu důvěry v český stát, nespokojenost s politikou současné české vlády a podporu Ruska v konfliktu s Ukrajinou. „Bohužel, moje vlastní země se pro mě stává nepřátelskou,“ shrnuje jeden z členů facebookové skupiny Češi v Rusku.

„Jsme rodina, která v současné době emigrovala do Gruzie. Ale chceme do Ruska. Je tady někdo, kdo by byl ochotný pomoci? Řeči o politice stranou. V ČR jsem byl stíhán za podporu Ruska. Ruské velvyslanectví ale nereaguje,“ popisuje svůj problém další Čech v příspěvku podobné skupiny na VKontaktě. Podle našich informací pochází z malé obce Benešov nad Černou nedaleko Českého Krumlova. Redakci se nepodařilo dohledat žádné záznamy o jeho trestním stíhání za podporu Ruska, na naše dotazy muž nereagoval.

Přečtěte si

Počítání nedůvěry

V komentářích k jeho příspěvku vystupují další dva Češi – Radomír, pracovník brněnské trafiky, a Ivana z Hradce Králové, oba v předdůchodovém věku (příjmení uživatelů jsou redakci známa, z důvodu ochrany soukromí je však v textu neuvádíme, pozn. red.). Oba také uvažují o odjezdu do Ruska. „Docela závidím ten život tam (v Rusku), asi kvůli klidu, který tady v Čechách není,“ glosuje Ivana vysněný život českého vystěhovalce v Rusku. „V květnu jedu do Prahy na ambasádu a do Ruského domu, snad se dozvím něco víc,“ slibuje si Radomír. Ani jeden z nich na naše dotazy k možnému stěhování do zahraničí neodpověděl.

Značka „Z“

Podobné sny má i Petra Boudníková. V komunitě lokálních výrobců kožených doplňků na severu Čech je dobře známá, řemeslu se věnuje přes 15 let. Její provozovna sídlí v malém městečku Hostinné v podhůří Krkonoš. Zpočátku se zaměřovala na výrobu postrojů a dalšího příslušenství určeného pro koně, které také chová. Později své produkty rozšířila o ručně vyráběné kabelky a brašny. Pod značkou Kertag a heslem „Divočina ve světě uniformity“ prodala za dobu své řemeslné aktivity více než 12 tisíc výrobků.

V minulém roce redaktor týdeníku Forum 24 Jiří X. Doležal upozornil, že autorka rukodělných kabelek šíří dezinformační příspěvky. Na sociálních sítích zastává antisystémové postoje už od roku 2014. „Bývala v pořádku, ale po okupaci Krymu začala tak otravovat s Ruskem, že ji mají už řadu let na Facebooku zablokovanou,“ předestírá novinář postoje bývalých přátel Boudníkové.

Dle Doležala značková prodejna Kertag začala loni nabízet speciální edici kabelek s písmenem Z, která však na oficiálním webovém e-shopu Kertagu chybějí. Zetkové kabelky nabízí Boudníková podle zjištění investigace.cz nově prostřednictvím letos vzniklé značky 00420 a propaguje je v antisystémových skupinách na Facebooku.

Její zájem o Rusko se vyhrotil na jaře letošního roku. Naše redakce dohledala zprávy Petry Boudníkové ve skupinách na Telegramu a VKontaktě, které jsou určené pro českou komunitu v Rusku. Vyptává se v nich krajanů se zkušenostmi s emigrací do Ruska a na možnosti stěhování do této země. Na otázky redakce, zda se jí nakonec povedlo přestěhovat a jakou má k tomu motivaci, dosud neodpověděla. 

Prokremelský policista

Pavel Nováček, bývalý kriminalista z Teplic, si svůj profil na VKontaktě založil v roce 2014 po anexi Krymu. V té době navštívil Rusko a na svém profilu sdílel zážitky z cest. Kromě toho aktivně komentoval politické události, a to s jasně deklarovanými prokremelskými a protiamerickými postoji. Dnes má Nováček 4,4 tisíce sledujících. Poslední zpráva na jeho profilu v návaznosti na červnové zabití v Brně zní: „Banderovci v Česku začínají vraždit české občany, a to za potlesku probruselské české vlády. Je na čase se tomu postavit.“

​K policii Nováček nastoupil v roce 2006 jako devětadvacetiletý. Začínal v postavení řadového policisty v Mostě. Po roce a půl se stal detektivem na hospodářské kriminálce v Teplicích. Během své kariéry se zabýval vyšetřováním podvodů kolem solárního byznysu v severních Čechách. Na základě této kauzy později natočil režisér Robert Sedláček kriminální seriál Sever s Jiřím Mádlem v hlavní roli policisty. 

V době, kdy šestidílná série běžela na ČT, Nováček u policie už několik let nepracoval. V roce 2015 byl totiž odsouzen k tříleté podmínce a čtyřletému zákazu práce u policie a ve státní správě. Důvodem byl úplatek od realitní makléřky, k němuž mělo dojít o čtyři roky dříve. Makléřce hrozilo trestní stíhání za podvody při prodeji nemovitostí a Nováček se údajně nabídl, že jí v této věci pomůže, pokud mu zaplatí 25 tisíc korun.

V hledáčku médií se Nováček znovu objevil před dvěma lety – tentokrát upoutal zájem ruských prokremelských novinářů Romana Golovanova a Vladimira Solovjova v souvislosti s kauzou výbuchu muničního skladu ve Vrběticích. Golovanov uvedl Nováčka jako svého známého z Česka. V komentářích pro ruské propagandisty Nováček zpochybňoval oficiální stanovisko tehdejší české vlády. „Neměli byste věřit vyjádřením české policie. Vláda se jen snaží odvést pozornost od vnitřních problémů a svého selhání během pandemie,“ prohlásil a dodal, že se v případě Vrbětic jedná o politickou objednávku ze strany české vlády.

Koncem minulého roku poskytl Nováček rozhovor i teplickému podnikateli ruského původu Alexandru Škabaturovi. Investigace.cz informovala o Škabaturovi v souvislosti s nelegálními směnárnami, jež slouží k nezákonnému převodu peněz do Ruska, přičemž jedním z provozovatelů takové směnárny byl právě tento ruský podnikatel.

V rozhovoru Nováček se Škabaturou kritizují uplatňování tzv. zákona o „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy“ vůči podporovatelům kremelského režimu. „Nejčastějším zločinem v Česku je dnes propojení s Ruskem. Stačí mít vlastní názor, a už je to považováno za zločin,“ konstatuje bývalý policista v rozhovoru s Alexandrem Škabaturou. Redakci se zatím nepodařilo s Pavlem Nováčkem spojit.

Virtuální Rusko

Stejně jako Nováček se na sociální síť VKontaktě neboli ruskou obdobu Facebooku přesunulo mnoho českých uživatelů s prokremelskými názory již v roce 2014 po anexi Krymu. Mezi jejich nejčastější argumenty, proč to udělali, patří údajná neomezená publikační svoboda jejich příspěvků, které na západních sociálních platformách často bývají blokovány jako dezinformační nebo ohrožující demokracii. Moderátoři VKontaktě se naopak řídí doporučeními ruského cenzurního orgánu Roskomnadzor a blokují spíše příspěvky týkající se „fejků o ruské armádě“ nebo například „LGBT propagandy“.

„Dnes zrušil Facebook mnou založenou skupinu, která měla již téměř 5 000 členů. Žádný konkrétní důvod nebyl uveden, pouze to, že skupina odporovala pravidlům Facebooku. Skupiny hlásicí přátelství s USA samozřejmě zůstávají,“ popisuje okolnosti vzniku prokremelského společenství Přátelé Ruska v České a Slovenské republice na VKontaktě Ladislav Kašuka, jenž se na svém profilu označuje jako „tělem Čech a duší Rus“. Jeho skupina pravidelně publikuje prokremelské zprávy v češtině a v červnu 2023 měla přes dva tisíce sledujících.

V roce 2017 se ukrajinští hackeři nabourali do počítače Bělorusa Alexandra Usovského, který měl za úkol vyhledávat potenciální zájemce s proruskými názory a nabízet jim finanční podporu ze strany ruského oligarchy Konstantina Malofejeva. Z odhalení hackerů vyplývá, že takovou podporu obdržel i Kašuka, v roce 2014 dostal 250 eur na organizaci české demonstrace proti NATO. Usovskij následně potvrdil pravost uniklých zpráv.

Přečtěte si

Podnikavý Malofejev. V Česku platil proruské demonstrace, přes kyperskou firmu obcházel sankce

Další skupina na VKontaktě s podobným názvem, Přátelé Ruska v České republice, má přes 700 uživatelů. Podle jejich vlastního popisu jde o „neformální skupinu, která čelí zfanatizovanému jednostrannému pohledu západních i českých politiků a médií proti vynucenému postupu Ruska, které hájí přirozené zájmy své země, ruských obyvatel, ale ve svých důsledcích i rozumnou strategickou rovnováhu ve světě.“ Správce skupiny pravidelně sdílí zprávy prokremelského projektu Ruskaja Vesna, jež do češtiny překládá uživatelka Božena Weitingerová.

Proč to dělá, Weitingerová vysvětlila již dříve svým dlouhodobě velmi pozitivním vztahem k Rusku. „Přímo miluju jazyk, literaturu a vůbec kulturu, nemluvě o obdivu za roli SSSR v Druhé světové válce a vděk za osvobození naší vlasti v roce 1945. A to všechno až natolik, že se dokonce musím občas kontrolovat, zdali nesklouzávám k nekritickému obdivu všeho ruského a sovětského,“ napsala si na Facebook. 

Za své překlady pravidelně přijímá finanční dary od příznivců. „Smyslem Vašich peněžních příspěvků není nějaké moje nezasloužené ‚bohatnutí‘, ale taková spíše symbolická kompenzace toho, že kvůli překladům pro Vás zanedbávám výdělečné překlady a částečně asi i rodinný život. Vaše příspěvky mi tedy umožňují věnovat víc času této užitečné činnosti,“ píše ve svém profilu na VKontaktě. 

Autorka textu: Kristina Vejnbender
Úvodní fotografie: Petr Michalů během oslav 9. května. Zdroj: Vkontakte

The post Sbohem, Česko! Do Ruska se fyzicky stěhuje jen pár desítek Čechů, virtuálně jich tam už ale sídlí tisíce appeared first on investigace.cz.

Úklidová firma Chisty Svet působí v Ukrajině, Rusku i Bělorusku. Její majitel, běloruský podnikatel Eduard Apsit, je v Lotyšsku momentálně vyšetřován kvůli praní špinavých peněz přes banku ABLV. Jeho firmy navíc vydělaly miliony eur na veřejných zakázkách. Podrobnosti odhalili novináři několika médií pod hlavičkou The Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP).

Podnikání v oblasti úklidových služeb se Eduard Apsit začal věnovat na radu své tchýně. V roce 1994 založil se svou ženou Elenou čistírnu oblečení, postupně se ale jeho byznys rozšiřoval, až se Apsitova společnost stala jednou z největších úklidových firem v regionu. Chisty Svet uklízel běloruskou národní knihovnu nebo nemocnice, pracoval pro nejvyšší soud v Rusku, čistil i prostory Kremlu nebo důležité státní budovy v Ukrajině. Tam Apsit působil přes skupinu firem spadajících pod značku Chisto.

Novináři z webu Re:Baltica nedávno objevili soudní dokumenty, jenž odhalují, že Apsit je vyšetřován kvůli praní peněz. Lotyšské úřady zmrazily celkem 73 milionů eur z účtů společností napojených na tohoto běloruského podnikatele. Jde mimo jiné o peníze, jež měl Apsit vyprat přes banku ABLV.

Reportérům z webů Re:Baltica, slidstvo.info, IStories a z Běloruského investigativního centra se podařilo odhalit i další informace o fungování Apsitova podnikání. Jde o jeho holdingovou společnost Facilicom a dceřiné firmy fungující pod značkou Chisty Svet. K informacím se novináři dostali díky dokumentům o veřejných zakázkách v Rusku, Bělorusku a Ukrajině.

NEW: Belarusian tycoon Eduard Apsit is suspected of laundering tens of millions of euros in alleged criminal money through a notorious Latvian bank.

Latvian prosecutors suspect ABLV created a “laundromat” for Apsit to obscure the origin of the funds. https://t.co/Ga4UUlPdsw

— Organized Crime and Corruption Reporting Project (@OCCRP) May 31, 2023

Kauz je však kolem Apsita víc. V roce 2014 byla jedna s ním spojená firma v Rusku obviněna z nelegálního zaměstnávání migrantů z Uzbekistánu. O pár let později byl ředitel běloruské úklidové společnosti, vlastněné Apsitovou ženou, přistižen při podplácení úředníka ruské státní banky.

Úklid špíny a praní peněz

Lotyšské úřady si podle OCCRP podivných Apsitových transakcí všimly už při vyšetřování finančních toků tamní banky ABLV. Miliony eur se totiž přesouvaly „bez ekonomické logiky“ mezi mnoha různými offshorovými společnostmi. Banka ABLV od roku 2013 postupně vytvořila promyšlený systém praní peněz, který Apsit využíval k přesouvání financí do Evropské unie.

ABLV bývala jednou z největších bank v Pobaltí. V roce 2018 musela být uzavřena kvůli velké kauze týkající se praní špinavých peněz. Americký regulátor finančního trhu FinCEN (Financial Crimes Enforcement Network) instituci podezříval z uplácení a z krytí praní špinavých peněz. Banka měla přijímat miliardy dolarů od zkorumpovaných subjektů z bývalých sovětských států a objevila se i ve velkých investigacích OCCRP, jako byly Pandora Papers nebo Troika Laundromat.

Přečtěte si

Jak ruští oligarchové perou peníze v ČR

Nově získané soudní dokumenty prozradily, že Apsit byl skrytým akcionářem této banky, a to přes dvě firmy se sídlem na Kypru. Vlastnil jedno procento akcií ABLV a 21 % akcií v AmberStone Group, což byla investiční společnost spojená s touto bankou.

Miliony z veřejných zakázek

Zmíněná Apsitova holdingová společnost Facilicom založila desítky dalších firem, používajících značku Chisty Svet. Tyto podniky se účastnily státních zakázek na úklid v hodnotě nejméně 120 milionů eur v Rusku (asi 2,85 miliardy korun), více než 40 milionů eur v Bělorusku (asi 950,4 milionů korun) a 7,5 milionů eur v Ukrajině (přes 178 milionů korun). Společnosti se na zakázkách podílely jako zdánlivě konkurenční, ve skutečnosti ale šlo o propojené podniky.

V Ukrajině se například před sedmi lety dvě různé firmy spoluvlastněné Apsitem účastnily stejného výběrového řízení pro ukrajinské železnice. O rok později se na to přišlo a ukrajinský antimonopolní úřad uložil Apsitovi pokutu dva tisíce eur.

Podobným způsobem firmy spojené s podnikavým Bělorusem vyhrály nejméně devět výběrových řízení v Bělorusku v celkové hodnotě až 755 tisíc eur (17,9 milionů korun). Ve všech případech, jež se podařilo novinářům odhalit, byly jedinými uchazeči firmy Facilicom a Chisty Svet Plus. Poslední jmenovanou vlastní Apsitova manželka Elena.

Přečtěte si

Ruská pračka značky Troika

Státní zakázky v Bělorusku musí mít nejméně dva uchazeče, zákony ovšem nezakazují, aby byli nějakým způsobem propojení. Zavedenou praxi ovšem kritizují experti. „Je to jako soutěž mezi levou a pravou kapsou mých kalhot,“ komentoval situaci Uladzimir Kavalkin z protikorupční organizace opentenders.by.

Úklid pro ruské ministerstvo

Apsitova síť firem většinu obchodů realizovala v Rusku. Právě tady Facilicom vydával licence na používání své ochranné známky dalším firmám. Mnohé z nich se pak ucházely o státní zakázky, včetně těch od ruského ministerstva obrany. Firmy napojené na Facilicom vyhrály až 600 výběrových řízení v hodnotě 120 milionů eur (přibližně 2,85 miliardy korun).

Mnoho těchto společností využívalo název Chisty Svet nebo různé variace na slovo „čistý“. Apsit a jeho žena nebyli v jejich vlastnických strukturách. Firmy měly hned několik společných zaměstnanců a někteří z nich používaly e-mailové adresy a telefonní čísla Facilicomu.

Po ruské anexi Krymu v roce 2014 vyhlásilo ruské ministerstvo obrany sedm výběrových řízení na úklid kasáren v hodnotě 49 milionů eur (asi 1,16 miliardy korun). Všechny tyto tendry tehdy vyhrála firma s licencí Facilicom, nazvaná Flagman Clean. Její ředitelka Galina Sirotinina dříve pracovala ve dvou jiných společnostech vytvořených Eduardem Apsitem.

Přečtěte si

Česko se stává evropským centrem praní peněz

Novináři z IStories zjistili, že většina účastníků zmíněných sedmi ruských tendrů byla propojená. Tyto společnosti fungovaly pod licencí Facilicomu nebo jejich zaměstnanci a majitelé pracovali pro firmy, které tuto značku používaly.

Mezitím Apsitovy firmy působily i v Ukrajině, kde uklízely strategická zařízení, poštu, letiště Boryspil či prostory energetické společnosti Ukrenergo.

Před šesti lety ruský opoziční aktivista Alexej Navalnyj upozornil na masivní „kartel“. Ten měl vydělávat stovky milionů eur na zakázkách od ruského ministerstva obrany. OCCRP odhalila, že tento „kartel“ byl organizován Jevgenijem Prigožinem, ruským oligarchou přezdívaným Putinův kuchař, neboť získal velké množství státních cateringových zakázek.

Kartel měl sestávat z propojených společností, přičemž některé z nich vznikly proto, aby se ucházely o konkrétní zakázky. Ruský antimonopolní úřad informoval o odhalení dalších tří společností spadajících do tohoto kartelu. Ty nabízely ubytovací a hygienické služby pro vojenské budovy a účastnily se i tendrů na úklid armádních prostor na anektovaném Krymu. Novináři teď odhalili, že všechny tři podniky jsou navázané na firmy napojené na Apsita.

Ukrajinský zmocněnec

Apsit se po anexi Krymu začal postupně stahovat ze všech ukrajinských firem. V některých z nich pak místo něj působil Ukrajinec Serhij Semeniuk. Běloruský podnikatel na něj převedl mnoho svých obchodních záležitostí, ve skutečnosti je ale stále kontroloval on.

Po invazi Krymu nová legislativa odrazovala ukrajinské firmy od obchodování s ruskými, v té době ale podniky napojené na Facilicom přesto získávaly úklidové zakázky na okupovaném území.

Profits earned in these countries and in Ukraine Eduard Apsit according to Latvian investigators has laundered through notorious Latvian ABLV bank, infamous for possible schemes helping North Korea buy or export ballistic missiles. 3/5

— Belarusian Investigative Centre (@BelarusFiles) May 29, 2023

S podezřelými převody financí a zakrýváním původu výdělků firem okolo Facilicomu začali Apsit a Semeniuk právě poté, co došlo k obsazení Krymu. Jejich zisk totiž plynul z ruských státních zakázek, zejména na Krymu.

Semeniuk tvrdí, že od Apsita nakoupil jeho ruské firmy za 93 milionů dolarů (přes dvě miliardy korun). Podle lotyšských úřadů ale neexistují důkazy, že by tyto platby skutečně provedl, navíc se objevily nepřímé důkazy o tom, že jsou Apsit a Semeniuk finančně provázaní. Ukrajinec měl dokonce řídit firmu Chisty Svet právě v Ukrajině.

Zmrazené miliony

Eduard Apsit nebyl podle OCCRP zatím obviněn z žádného trestného činu. Prokurátoři ale mohou vznést obvinění proti němu či dalším osobám v průběhu procesu vyšetřování.

Pokud se objeví podezření na praní špinavých peněz, lze v Lotyšsku finance zmrazit, a to bez předchozího prokázání trestného činu. Podle tamních zákonů mohou úřady Apsitovi a Semeniukovi zabavit zmíněných 73 milionů eur jako výnosy z trestné činnosti, pokud se nepodaří prokázat, že tyto peníze získali legálně.

Having frozen 73 million euros in alleged ill-gotten wealth belonging to tycoon Eduard Apsit, Latvian authorities have hit a wall due to a lack of cooperation by Russia and Belarus.

Here’s what court documents and contracts reveal about Apsit’s empire.https://t.co/Ga4UUlPdsw

— Organized Crime and Corruption Reporting Project (@OCCRP) June 6, 2023

Apsit se proti zabavení peněz brání u soudu. Podle soudních dokumentů, jež mají novináři z OCCRP k dispozici, nedokázal vyšetřovatelům vysvětlit původ těchto financí. Apsitův právník Ilja Merkoučev obvinil lotyšskou justici z toho, že přijala „právní mechanismy sovětského typu“.

Serhij Semeniuk pak tvrdil, že je Apsitovým starým známým a jeho úklidové firmy nakoupil kvůli byznysu. Obvinil také lotyšské úřady z toho, že zmrazily jeho finance bez důkazů.

Podle OCCRP Rusko ani Bělorusko nespolupracovalo s lotyšskými úřady ve vyšetřování Apsitova podnikání, což zkomplikovalo celý proces pátrání po původu jeho financí.

Autoři původního textu: Inga Spriņģe (Re:Baltica), Alexander Yarashevich (Belarusian Investigative Center), Maria Zholobova (IStories), and Yanina Korniienko (Slidstvo.Info), autorka české verze: Mahulena Kopecká
Zdroj úvodní fotografie: ČTK / DPA / Alexander Welscher

The post Špinavý byznys úklidového magnáta. Běloruský podnikatel vypral miliony eur appeared first on investigace.cz.

Novináři z OCCRP a ruského investigativního serveru Istories zmapovali schéma, jehož pomocí se do Ruska dostávají sankcionované drony a mikročipy určené pro ruské zbraně. Schéma zahrnuje kazachstánské firmy, které pomáhají ruským společnostem obcházet západní sankce. Svědčí o tom i výrazný nárůst exportu elektroniky z Evropy od začátku války v Ukrajině. Pokud se situace nezmění, Kazachstánu hrozí druhotné sankce ze strany Spojených států amerických nebo Velké Británie. Naopak Evropská unie princip druhotných sankcí odmítá. Problém se týká i českého exportu.

Na konci dubna navštívila hlavní město Kazachstánu Astanu delegace odborníků na sankce z amerických, britských a evropských úřadů. Důvodem jejich návštěvy bylo podezření, že kazachstánské firmy pomáhají Rusům obcházet sankce a obchodují se zbožím dvojího využití, například s počítačovými komponenty potřebnými pro výrobu ruských zbraní. Evropu v jednání zastupoval nově zvolený zmocněnec pro záležitosti sankcí David O’Sullivan.

„Rusko se snaží využít zemí, jež jsou v ekonomické oblasti intenzivně propojené s jeho ekonomikou, k nákupu a přepravě dodávek sankcionovaných komodit. Naší nejvyšší prioritou je zabránit Rusku v jejich přeměně na zboží pro válečné účely a odříznout jeho zařízení od potřebných vstupů, které by vyplnily jeho výrobní mezery,“ konstatovala ve svém projevu Elizabeth Rosenberg, náměstkyně amerického ministra zabývajícího se financováním terorismu a finančních zločinů. Během jednání v Astaně Rosenberg také naznačila, že v případě odmítnutí spolupráce hrozí Kazachstánu druhotné sankce. 

„V současné době se zaměřujeme především na dovoz zboží, které je určeno pro ruský vojenský průmysl. Kazachstán není v tomto ohledu ojedinělý – Rusko k importu těchto výrobků využívá i jiné země. Je to naléhavý problém a včera už bylo pozdě,“ dodal další účastník schůzky, zástupce americké vlády v otázkách kontroly exportu Matthew Axelrod.

Věrný přítel Kazachstán

Indicie o tom, že středoasijské firmy pomáhají ruským zbrojařům s obcházením sankcí, se objevovaly již od začátku války v Ukrajině. Investigativní tým britské vyšetřovací organizace Conflict Armament Research (CAR), jež sleduje dodávky zbraní, střeliva a dalšího vojenského materiálu do oblastí zasažených konflikty, provedl rozbor komponentů zřícených ruských raket a bezpilotních letounů a dospěl k závěru, že k jejich výrobě jsou využívány čipy západní výroby. Dokonce jde i o komponenty běžné spotřební techniky, například z automatických praček dodávaných západními firmami.

Přečtěte si

Ruský zbrojní průmysl: Se západní technologií na věčné časy a nikdy jinak

„Ruské naváděné zbraně jsou plné západních a asijských technologií. Většina počítačových čipů, které jsme identifikovali, byla vyrobena západními zeměmi po roce 2014,“ shrnul zjištění analytik týmu Damien Spleeters. Vyšetřováním se tehdy rovněž zjistilo, že součástí mnoha zbraní jsou i běžné západní počítačové čipy a další díly, jež se obvykle vyskytují ve spotřební elektronice.

Čas ukázal, kudy se zmíněné technologie do Ruska dostávají. Novináři mezinárodní agentury Reuters zjistili, že ruské společnosti aktivně oslovují kazachstánské obchodní partnery, aby jim s dodáním zboží pomohli. „Rusové mají velmi dlouhý nákupní seznam, který zahrnuje průmyslové vybavení, železniční ložiska, pokročilou elektroniku, rádiová zařízení, turbíny, součástky letadel, suroviny a také materiály pro bankovní karty,“ uvedla agentura s odkazem na sedm nezávislých zdrojů, které se ve sféře obchodování pohybují.

„Najdete si v Rusku partnera, který nemá přístup k nějakému zboží, na něž se vztahují sankce, a pošlete mu ho. To je nyní velmi výnosný byznys,“ okomentoval nová partnerství Temur Umarov, výzkumník z Centra pro ruská a euroasijská studia v Carnegie Center v Berlíně.

Novináři z Rádia Svobodná Evropa objevili celou řadu ruských dopravních a logistických firem, inzerujících dovoz sankcionovaného zboží do země přes území Arménie nebo Kazachstánu. Na podobné inzeráty rovněž narazila redakce investigace.cz i v českých facebookových skupinách pro ruskojazyčné přesídlence.

„Nabízíme dovoz nákladů z Evropy do Ruska. Přepravujeme téměř jakékoli zboží mimo potraviny a léčivo. Zakoupíme v Evropě jakékoli zboží a dodáme jej do Ruska,“ inzeruje uživatel jménem Oleg Zabramny nejen v Česku, ale i v mnoha ruskojazyčných skupinách v dalších evropských zemích. Dle vlastních slov provozuje logistickou firmu se sídlem v Moskvě a sklady má po celé Evropě. Na dotaz redakce, jestli by mohl dodat počítačovou techniku a její komponenty, odpověděl kladně. Redakci se zatím nepodařilo ověřit, zda jde o jeho skutečné jméno.

Nová fakta

Na konci května investigativní novináři z konsorcia OCCRP a ruského nezávislého serveru Istories přinesli další a ještě závažnější zjištění. Identifikovali několik firem, které ruským partnerům importovaly drony a mikročipy ze Západu.

„Podle ruských celních statistik dodala kazachstánská společnost Aspan Arba v roce 2022 do Ruska více než 500 dronů. Tato společnost byla v Kazachstánu zaregistrována v dubnu 2022, tedy po začátku války,“ informuje server Istories. Ministerstvo digitálního rozvoje Kazachstánu uvádí, že Aspan Arba získala licenci na dovoz 18 000 dronů značky DJI v hodnotě 45 milionů dolarů. Dodavatelem dronů je nizozemská pobočka čínské společnosti DJI Europe B.V. Konečným objednatelem je ruská zbrojařská firma Nebesnaja technika.

Podobné schéma objevili novináři Istories i při dovozu mikročipů. Ty jsou dováženy do Ruska společností Stack se sídlem v centru Moskvy. Na webových stránkách firmy se uvádí, že se jedná o mladou a úspěšnou společnost specializující se na prodej elektronických součástek pro průmysl. V období let 2022 až 2023 firma importovala z Kazachstánu elektronické komponenty v hodnotě 4,2 milionu dolarů, které následně prodala ruské zbrojařské firmě SET-1 a přímo ruskému kosmickému a obrannému průmyslu.

Západním dodavatelem těchto čipů je německá společnost Elix-St, jež za poslední rok (v období 2022 až začátek 2023) dodala komponenty v hodnotě necelých 18 milionů korun kazachstánské společnosti Da Group 22. Dodávka zahrnovala mikročipy firem Analog Devices, Infineon, Texas Instruments či STMicroelectronics, které své výrobky již oficiálně neexportují do Ruska. Je zajímavé, že v letech 2018 až 2021, tedy před rozsáhlou invazí do Ukrajiny, německá Elix-St žádné komponenty do Kazachstánu nevyvážela. Do Ruska v té době naopak dovezla komponenty v hodnotě téměř 11 milionů korun.

Dle zjištění novinářů Istories vlastní jak německou firmu Elix-ST, tak kazachstánskou firmu Da Group 22 rodina Černetových. Rusové Jevgenij a Jelena Černetovi jsou též majiteli další ruské společnosti s podobným názvem – Eliks-M, která vyvíjí materiály absorbující elektromagnetické vlny. Používají se mimo jiné k tomu, aby se zabránilo detekci radarem. Mezi klienty Eliks-M patří několik ruských obranných společností. Alexander Černet, pravděpodobně syn Jevgenije, založil v dubnu minulého roku, tedy těsně po začátku války, kazachstánskou firmu Da Group 22.

Znepokojivé statistiky

Skutečnost, že Moskva obchází sankce prostřednictvím firem z třetích zemí, jako je Kazachstán, vyplývá i ze statistik ruského zahraničního obchodu. I když tamní úřady přestaly po začátku invaze zveřejňovat údaje o exportu a importu průmyslového zboží, podle kazachstánských dat se poptávka po odsávačkách mléka za prvních osm měsíců tohoto roku v Rusku zdvojnásobila ve srovnání s předchozím rokem. V případě ledniček došlo k desetinásobnému meziročnímu nárůstu a stejný trend lze pozorovat i u objednávek praček, jejichž celková hodnota překročila více než sedm milionů dolarů (necelých 155 milionů korun). Naopak v minulých dvou letech byly tyto objednávky téměř nulové, jak vyplývá z dat agentury Bloomberg zkompilovaných z Eurostatu.

„I velmi sofistikované ruské zbraňové systémy jsou často vybavené poměrně obyčejnými elektronickými součástkami, které lze najít v řadě komerčních produktů,“ cituje Bloomberg odborníka Jamese Byrnea z britského analytického think-thanku Royal United Services Institute.

Stejný trend naznačují i data získaná novináři z Istories: od začátku ruské invaze se dovoz mikroelektroniky do Kazachstánu více než zdvojnásobil. Podle Úřadu národní statistiky Kazachstánu byly v roce 2021 do země dovezeny integrované obvody v hodnotě 35 milionů dolarů, tedy zhruba stejné množství jako v předchozích letech. V následujícím roce se tato hodnota více než zdvojnásobila. Vývoz mikroobvodů z Kazachstánu do Ruska byl přitom v roce 2021 mizivý a jeho objem se odhadoval na 245 000 dolarů (přes 5 milionů korun). V roce 2022 se export zvýšil na 18 milionů dolarů, tedy na 73násobek původního objemu.

K podobně strmému nárůstu došlo i u dronů. V roce 2021 není v kazašské zprávě o dovozu a vývozu dronů ani zmínka. Oproti tomu v roce 2022 vyvezl Kazachstán drony za 5 milionů dolarů a třetinu z nich dovezl do Ruska.

Druhotné sankce nechceme

Redakce investigace.cz se obrátila na tiskové oddělení Evropské komise s cílem zjistit, zda Evropská unie plánuje v tomto směru podniknout nějaké protikroky. „Komise pečlivě sleduje dodržování sankcí včetně jakýchkoli praktik, které by mohly sloužit k obcházení sankcí EU. Bereme velmi vážně každé obvinění z porušení sankcí EU. Komise úzce spolupracuje s členskými státy, zejména s námořními orgány, na uplatnění sankcí EU. Komise také komunikuje s třetími zeměmi, aby upozornila na možné praktiky obcházení, a tady počítá především s podporou nedávno jmenovaného zmocněnce EU pro sankce Davida O’Sullivana,“ uvedl mluvčí Daniel Sheridan Ferrie.

Přečtěte si

Děravé sankce. Rusko a Bělorusko dovážejí do EU dřevo i přes obchodní omezení

Možnost uvalení druhotných sankcí na Kazachstán nicméně EU momentálně nezvažuje. „EU neuplatňuje extrateritoriální sankce. Toto je zásada, kterou jsme dlouho hájili a nadále ji budeme dodržovat,“ uvedl mluvčí a dodal, že se Komise aktuálně zabývá mapováním možných alternativních obchodních tras, jež by Rusku omezily přístup ke klíčovým technologiím. „Probíhá komunikace s příslušnými zeměmi s cílem dosáhnout společného závěru, porovnat údaje a případně projednat nápravná opatření,“ dodal Ferrie.

Šedý export zboží dvojího využití do Ruska se přitom týká i českých firem. Strmý nárůst exportu technologického zboží do Kazachstánu je vidět i v českých statistikách zahraničního obchodu za uplynulý rok. Hodnota vyvezených počítačů a elektronických zařízení se oproti předchozím letům téměř ztrojnásobila, u strojů je hodnota 2,5krát vyšší.

„V rámci aktivit, které jsou realizovány primárně pro malé a střední české firmy, obchodní agentura CzechTrade dle svých možností prověřuje kazašské obchodní partnery,“ sdělila naší redakci Simona Vondrová z CzechTrade. Redakce oslovila i velvyslanectví Kazachstánu v České republice s žádostí o komentář k hrozbě ohledně uvalení druhotných sankcí. Do uzávěrky neobdržela žádnou odpověď. Neozvalo se ale ani Velvyslanectví České republiky v Kazachstánu. 

Autorka textu: Kristina Vejnbender
Autor úvodní grafiky:  James O’Brien/OCCRP

The post Kazachstánské firmy dodávají Rusku součástky pro zbraně ze Západu. Část z nich může pocházet z Česka appeared first on investigace.cz.

ŠIZO neboli „štrafnoj izoljator“ česky znamená samotka. V cele o velikosti 2,5 krát tři metry strávil ruský opoziční politik Alexej Navalnyj už více než 165 dní. Přesnou kopii této cely dovezl a minulý týden nainstaloval na pražském Staroměstském náměstí Navalného tým v čele s jeho novou šéfkou, investigativní novinářkou Marií Pevčich. Těsně před zahájením výstavy skupina publikovala zjištění, že rodina Putinova zbrojaře Borise Obnosova má v Praze nemovitosti za miliony eur. S Marií Pevčich jsme se bavili o této kauze, jejich možných dopadech a Navalného vyhlídkách do budoucna.

Mají dnes investigativní zjištění stejný politický i veřejný dopad jako dříve? Nebo zprávy ohledně dalšího ruského zkorumpovaného úředníka, který ukradl miliony a samozřejme si za ně pořídil nemovitosti na Západě, už nikoho jen tak nerozhodí?

Podobné informace mají pořád stejnou odezvu. Vaše druhá otázka plyne z profesní deformace investigativní novinářky. Občas je třeba se na věci podívat s větším odstupem, abyste pochopila význam toho, co děláte. Vzpomínám si na rok 2017, kdy jsme pracovali na kauze Medveděva (investigativní snímek o ruském premiérovi Dmitriji Medveděvovi s názvem On vam ne Dimon, v překladu Pro vás žádný Dimon, pozn. red.). Zdálo se, že už s ničím větším nikdy nepřijdeme a investigace ztratí význam. Pak se však objevil Putinův palác (dokument z roku 2021 Palác pro Putina, příběh největšího úplatku, pozn. red.) a tak dále. Pocit, že naše práce už k ničemu nevede, je cyklický – přichází a znovu odchází. Jste příliš zapojená do procesu investigace, abyste mohla získat objektivní obraz a odhadnout dopad této práce.

Takže reakce na vaše zjištění je stejně silná, akorát není vidět, protože ruský represivní aparát neumožňuje, aby byla viditelná?

Jakou reakci myslíte?

Po filmu o Medveděvovi vyrazili Rusové na náměstí.

Předpoklad, že po každém investigativním zjištění by lidé měli vycházet do ulic na demonstrace a že podle toho se pozná úspěšná investigativní kauza, není správný. Úspěch investigativního vyšetřování lze hodnotit podle různých měřítek. V některých kauzách je úspěchem zatčení dotyčné osoby nebo zmrazení nemovitosti. Po vydání kauzy Šeherezáda (zjištění, že superjachta Šeherezáda, která kotvila v italském přístavu Carrara, patří Vladimiru Putinovi, pozn. red.) nikdo neočekával, že lidé vyjdou na náměstí. Cílem bylo dosáhnout jejího zabavení ještě předtím, než vypluje z italského přístavu a dorazí do Soči.

Putinův palác měl naopak jiný cíl – chtěli jsme v Rusku uspořádat masové protesty. Alexej (Navalnyj, pozn. red.) si přál, aby se z toho dokumentu stal „politický statement“: Putine, nechal jsi mě otrávit novičokem, abys mě umlčel a vystrašil. Místo toho jsem se vrátil do Ruska a v den svého příletu jsem vydal největší investigativní kauzu, jakou jsme kdy publikovali. Kauzy, které publikujeme od začátku války, mají zase jiný účel – chceme, aby se jejich hlavní postavy dostaly na sankční seznamy, a pokud už tam jsou, aby jejich nová aktiva byla zabavena.

Případ Zorikova a Obnosova, týkající se Česka, je ve srovnání s našimi nejvýznamnějšími kauzami mikroskopický. Velké kauzy obvykle publikujeme na našem hlavním kanálu na sociálních sítích (YouTube kanál Alexeje Navalného má 6,3 milionů odběratelů, pozn. red.). Méně významné či rozsáhlé kauzy vydáváme na dalších kanálech s nižší sledovaností, jako je Navalnyj Live (Youtube kanál s třemi miliony odběratelů, pozn. red.) nebo Populární politika (Youtube kanál s necelými dvěma miliony odběratelů, pozn. red.). Za jiných okolností by se česká kauza dostala na vedlejší kanály, protože jde o srovnatelně nízké finanční částky…

Nicméně v Česku měl tento případ obrovský ohlas.

Počítali jsme s takovou reakcí, proto jsme tuto kauzu vydali na našem největším kanálu. A to i přesto, že Obnosova ani Zorikova nikdo vlastně nezná. Nejsou to žádné politické superhvězdy ani superboháči. Ale věděli jsme, že případ bude mít v Česku silnou odezvu. Videa ke každé důležité kauze obvykle natáčíme přímo na místě. Český případ sice nebyl tak velký a zásadní jako jiné, přesto jsme se rozhodli udělat výjimku a investovali jsme několik set eur navíc, abychom ten dům a zvonky s jejich jmény natočili.

Takže v tom byl politický kalkul…

Samozřejmě.

Jaký cíl tedy měla česká kauza?

Záměr je jednoduchý – aby lidé, kteří jsou s válkou spojeni, byli potrestáni všemi možnými způsoby. Nemůžeme je teď poslat před tribunál do Haagu, ale mohl by to projednávat soud v Ukrajině nebo jiná podobná instituce. Ale buďme upřímní, ty tisíce lidí, které jsou s válkou spojené, se nikdy nedostanou ani před jakýsi imaginární Haag, v tomto směru se mluví jen o těch nahoře. Co ale máme dělat s těmi ostatními, není jasné. V Evropě existuje nezávislý soud, zatímco v Rusku momentálně není. Když se obracíme na ruský soud, vzápětí se v naší kanceláři objeví policie, která zabavuje veškerou techniku a prohledává dokumenty. Chceme proto ukázat našim podporovatelům, že spravedlnost alespoň v podobě zmrazení majetku díky naší práci přece jenom existuje.

Na druhou stranu válka trvá přes rok, ale moc výsledků ohledně zmrazení majetků ruských oligarchů v Česku nevidíme. Jste přesvědčena, že kauza Obnosova–Zorikova bude mít skutečnou dohru?

Budu hodně překvapená, pokud by žádnou neměla. Už jsme se sešli s představiteli českého parlamentu a ještě nás čekají schůzky na Ministerstvu vnitra a Policii ČR. Pokud Obnosova a Zorikova nezařadí alespoň na český seznam Magnitského (sankční seznam ruských činitelů zodpovědných za porušování lidských práv, pozn. red.), budu zaražená a osobně vyrazím na zdejší náměstí s transparentem.

Hlavní problém nespočívá v zařazení na sankční seznam, ale v prokázaní, že jde o aktiva, jejichž skutečnými majiteli jsou sankcionované osoby.

V daném případě se nám to povedlo prokázat. Případ Zorikova je dokonalý ve své jednoduchosti. Měli jsme štěstí, že se Roman Anin (šéfredaktor ruského opozičního serveru iStories, pozn. red.) v roce 2018, tenkrát jako novinář opozičního listu Novaja gazeta, věnoval zrovna této kauze. Společně jsme vydali zjištění týkající se rodiny Zorikovových i jejich partnerů.

Rovněž jsme prokázali, že právě Obnosovovy děti vydělávají na otcových dodávkách raket ruskému Ministerstvu obrany. Podílejí se na jeho byznysu jako jeho partneři. Zbrojařský holding Taktičeskoje raketnoje vooruženije je sice na evropském sankčním seznamu, ale rodině Obnosovových to nebrání, aby žili a vlastnili nemovitosti v Česku. Tato kauza je z hlediska důkazů neprůstřelná, a proto jsem přesvědčená, daleko více než u jiných našich kauz, že Česko na tato zjištění zareaguje. Nemyslím si, že státní představitelé jen předstírají, že s tím chtějí něco udělat.

Nachází se Obnosov nebo Zorikov na vašem Seznamu šesti tisíc? (Seznam zkorumpovaných úředníků a válečných štváčů vytvořený Fondem boje s korupcí, kde jsou jména lidí, kteří se podílejí na vedení války s Ukrajinou. Momentálně obsahuje sedm tisíc jmen, pozn. red.).

Obnosov tam už byl, zatímco Zorikova jsme přidali po vydání naší investigativní práce.

V českém prostředí nejsou moc známé neshody uvnitř vašeho týmu ohledně tohoto seznamu. V ruskojazyčném prostředí měly naopak velký mediální ohlas a byly označovány za vnitřní rozkol opozice. Podle jakých kritérií osoby na tento seznam zařazujete? Existuje nějaká metodologie?

Existuje. Ve všech rozhovorech ale zdůrazňuji, že se neúčastním procesu rozhodování o zařazení na náš seznam. V pracovní skupině, která se zabývá vytvářením seznamu, jsou zastoupeni jak představitelé našeho investigativního týmu, tak i právníci.

Kritéria se liší v závislosti na oblasti činnosti dotyčných. Ve sféře vzdělávání a školství zařazujeme na seznam osoby, jež zastávají nejvyšší funkce na univerzitách. Mezi ně patří rektoři a prorektoři. Pokud někdo opustí tuto pozici, nahradí ho na seznamu nový člověk. Cílem je zastavit tok nových lidí do těchto vrcholových funkcí.

U podnikatelů a oligarchů je kritériem žebříček Forbes. U představitelů kultury zase jejich explicitní vyjádření podpory války, využívání symboliky se znakem Z, účast na prokremelských koncertech na moskevském stadionu Lužniki. Těmito lidmi se zabývají velcí perfekcionisté, kteří dbají na každý detail. Máme i samostatnou kategorii Postavy z kauz a stává se, že za námi přicházejí právníci z pracovní skupiny, protože mají výhrady nebo jim chybí důkazy.

V daném okamžiku panuje ve vašem týmu vnitřní shoda ohledně lidí na seznamu?

Ve skutečnosti jsme ohledně toho seznamu nikdy žádné vnitřní rozpory neměli. Po kauze kolem Fridmana jsme si určili konkrétního právníka, jenž nese odpovědnost za finální rozhodnutí o zařazení na seznam nebo o vyřazení. Poučili jsme se a uvědomili si, že proces tvorby seznamu bychom měli depolitizovat. Máme sice seznam, ale nezaručujeme, že v případě uplatnění sankcí na všechny v něm figurující lidi to bude mít správný politický dopad. Úlohou právníka je hlídat opodstatněnost zařazení jednotlivých osob, čímž se předejde politickému tlaku na náš tým.

Do jaké míry se zkomplikuje vaše práce po tom, co budou uzavřeny rejstříky skutečných majitelů v Evropě?

Hodně. To bylo jedno z mých nejpopulárnějších vláken na Twitteru. Nerozumím, jak v roce 2023 může někoho napadnout snížit míru transparentnosti u vlastnictví firem či majetků. Vadí mi i způsob, jak to bylo provedeno. Je to případ zneužití práva, když několik jednotlivců s odkazem na právo na soukromí zruší celý systém, na němž je založena naše i vaše práce. To není správné. Ptala jsem se právníků, co můžeme udělat, ale nedospěli jsme k žádnému závěru. Možná najde nějaké řešení OCCRP.

Myslím, že OCCRP se obrátil na Evropskou komisi otevřeným dopisem s výzvou udělit novinářům výjimku.

To nám nestačí. Možná vám (OCCRP, pozn. red.) udělí výjimku, ale nám ji odepřou a odůvodní to tím, že jsme političtí aktivisté. Počet těchto hraničních případů, jako jsme my, přitom neustále narůstá. Žurnalistika se proměnila, ani OCCRP už není klasická redakce, ale konsorcium redakcí, jež navzájem sdílejí informace. Nemáte společného editora, který by navrhoval témata. Myslím, že by do rejstříků skutečných majitelů měl být obnoven veřejný přístup, ať už prostřednictvím zpoplatnění, nebo vyžadováním prokázání totožnosti. Mně by to nevadilo. Neděláme nic nelegálního, jen chceme vědět, kdo v tomto domě bydlí a komu patří.

Uplynulo 15 měsíců války a zdravotní stav Alexeje Navalného se ve vězení zhoršuje. Pociťujete větší emocionální tlak na rychlejší dodání výsledků, které by Alexeje osvobodily a zastavily válku?

Cítím tento tlak každý den, od 17. ledna 2021 (Navalnyj se ten den vrátil do Ruska z německé nemocnice, kde absolvoval léčbu po otrávení novičkem, a hned po příletu byl zatčen, pozn. red.). S touto myšlenkou usínám a také se s ní probouzím.

Bojíte se, že Alexeje převedou do nové, přísnější věznice určené pro vězně odsouzené na doživotí?

Zatím se jeho přesun do jiné věznice nepřipravuje, pokud ho však uznají vinným z terorismu, mohlo by k tomu dojít. Podmínky, ve kterých se momentálně nachází, jsou už tak strašné, že si lze těžko představit něco horšího. Možná jsou ale podmínky ve věznici pro odsouzené na doživotí, která je v ruštině známá pod jménem Černá labuť, formálně ještě horší. Alexej je téměř neustále na samotce, i když je umístěn v běžné věznici. Je jedno, jestli jste na samotce na Sibiři, nebo někde jinde, rozdíl není příliš velký. Samozřejmě o něj máme strach a každý krok, který podnikáme, je podmíněn tím, že Alexej se nachází ve vězení v hrozných podmínkách. Uvědomuji si, že Putin již jednou vydal rozkaz k Alexejově vraždě. Co mu brání, aby takový rozkaz vydal znovu, není jasné.

Staroměstské náměstí a "Navalného samotka", kde bude až do konce května", píše Volkov. pic.twitter.com/5RLPhJZ1Kr

— Roman M (@Fbeyeee) May 19, 2023

Teď je také na samotce?

Ano. Je tam skoro pořád od začátku srpna. Mívá přestávky na půl dne, kdy ho po absolvování trestu samotkou vyvedou ven, kde zase „spáchá“ další přestupek, a je proto opět potrestán samotkou a rychle se tak vrátí tam, kde byl.

Jaké důvody uvádí vedení věznice, že ho neustále drží na samotce?

Myslíte skutečné, nebo ty vymyšlené? Jejich skutečné důvody spočívají v tom, že se Alexej účastní soudních sezení, kde říká pravdu o Putinovi a Ukrajině.

A ty oficiální?

Záminky, třeba nedopnutý knoflík, krátké rukávy, špatně ustlaná postel, vyčištěné zuby o půl hodiny dřív, špatné oslovení vězeňské stráže, nadávka. Už se ani nesnaží, aby to vypadalo, že mají skutečné důvody.

Máte možnost s ním komunikovat?

Máme, ale hodně málo. Můžeme mu posílat do vězení dopisy, ale procházejí cenzurou, občas vůbec nedorazí. Nicméně nějaká komunikace existuje. Během soudu se ho můžu zeptat: „Jak se cítíš?“ nebo mu říct: „Byli jsme teď v Praze, zahájili jsme tam výstavu. Všichni tě pozdravují.“ A to je všechno.

Pokud je ta komunikace tak omezená, má ještě smysl říkat vašemu týmu pořád Navalného tým?

Nemůžeme sice komunikovat v takové míře a takovým způsobem, jak bychom si přáli, ale právníci vídají Alexeje poměrně často. Jelikož ho teď čeká obžalování z terorismu, budeme se vídat dost často. Alexej navíc činí veškerá svá politická prohlášení u soudu. Jelikož stále pracujeme podle strategie, kterou spolu průběžně probíráme, jsme pořád jeho tým. Žádná klíčová důležitá či osudová rozhodnutí neprobíhají bez jeho souhlasu. To je otázka respektu. Kolují domněnky, že za něj píšeme vyjádření, ale není to pravda. Když se mě ptají, kdo je hlavou Fondu boje s korupcí, vždy odpovídám, že je to Navalnyj. Je zakladatel a hnací silou celé naší práce. Ať už je to jakkoli složité, vždy využije ten čas, aby nám sdělil svůj postoj.

Má Alexej politické ambice i po tom všem, čím si prošel?

Ano, jeho ambice jsou naopak ještě silnější.

Co je vlastně cílem instalace Samotka, kterou momentálně prezentuje v Praze? Nese v sobě politický apel pro Západ?

Má stejný cíl jako naše investigativní činnost nebo film věnovaný Alexejově otravě, který byl oceněn Oscarem. Publicita je způsob, jak pojistit jeho život. Uvědomujeme si, že nejlepší forma ochrany Alexeje spočívá v navyšování ceny jeho života, a to každý den. Putin by měl chápat, že jeho vražda by pro něj nebyla výhodná. Je potřeba, aby se pokaždé, když zvažuje, zda ho má nechat zabít nebo ne, rozhodl, že dnes ne.

The post Kauza ruských zbrojařů v Česku bude mít dohru, je přesvědčena šéfka Navalného týmu appeared first on investigace.cz.