Kauza ruských zbrojařů v Česku bude mít dohru, je přesvědčena šéfka Navalného týmu

ŠIZO neboli „štrafnoj izoljator“ česky znamená samotka. V cele o velikosti 2,5 krát tři metry strávil ruský opoziční politik Alexej Navalnyj už více než 165 dní. Přesnou kopii této cely dovezl a minulý týden nainstaloval na pražském Staroměstském náměstí Navalného tým v čele s jeho novou šéfkou, investigativní novinářkou Marií Pevčich. Těsně před zahájením výstavy skupina publikovala zjištění, že rodina Putinova zbrojaře Borise Obnosova má v Praze nemovitosti za miliony eur. S Marií Pevčich jsme se bavili o této kauze, jejich možných dopadech a Navalného vyhlídkách do budoucna.

Mají dnes investigativní zjištění stejný politický i veřejný dopad jako dříve? Nebo zprávy ohledně dalšího ruského zkorumpovaného úředníka, který ukradl miliony a samozřejme si za ně pořídil nemovitosti na Západě, už nikoho jen tak nerozhodí?

Podobné informace mají pořád stejnou odezvu. Vaše druhá otázka plyne z profesní deformace investigativní novinářky. Občas je třeba se na věci podívat s větším odstupem, abyste pochopila význam toho, co děláte. Vzpomínám si na rok 2017, kdy jsme pracovali na kauze Medveděva (investigativní snímek o ruském premiérovi Dmitriji Medveděvovi s názvem On vam ne Dimon, v překladu Pro vás žádný Dimon, pozn. red.). Zdálo se, že už s ničím větším nikdy nepřijdeme a investigace ztratí význam. Pak se však objevil Putinův palác (dokument z roku 2021 Palác pro Putina, příběh největšího úplatku, pozn. red.) a tak dále. Pocit, že naše práce už k ničemu nevede, je cyklický – přichází a znovu odchází. Jste příliš zapojená do procesu investigace, abyste mohla získat objektivní obraz a odhadnout dopad této práce.

Takže reakce na vaše zjištění je stejně silná, akorát není vidět, protože ruský represivní aparát neumožňuje, aby byla viditelná?

Jakou reakci myslíte?

Po filmu o Medveděvovi vyrazili Rusové na náměstí.

Předpoklad, že po každém investigativním zjištění by lidé měli vycházet do ulic na demonstrace a že podle toho se pozná úspěšná investigativní kauza, není správný. Úspěch investigativního vyšetřování lze hodnotit podle různých měřítek. V některých kauzách je úspěchem zatčení dotyčné osoby nebo zmrazení nemovitosti. Po vydání kauzy Šeherezáda (zjištění, že superjachta Šeherezáda, která kotvila v italském přístavu Carrara, patří Vladimiru Putinovi, pozn. red.) nikdo neočekával, že lidé vyjdou na náměstí. Cílem bylo dosáhnout jejího zabavení ještě předtím, než vypluje z italského přístavu a dorazí do Soči.

Putinův palác měl naopak jiný cíl – chtěli jsme v Rusku uspořádat masové protesty. Alexej (Navalnyj, pozn. red.) si přál, aby se z toho dokumentu stal „politický statement“: Putine, nechal jsi mě otrávit novičokem, abys mě umlčel a vystrašil. Místo toho jsem se vrátil do Ruska a v den svého příletu jsem vydal největší investigativní kauzu, jakou jsme kdy publikovali. Kauzy, které publikujeme od začátku války, mají zase jiný účel – chceme, aby se jejich hlavní postavy dostaly na sankční seznamy, a pokud už tam jsou, aby jejich nová aktiva byla zabavena.

Případ Zorikova a Obnosova, týkající se Česka, je ve srovnání s našimi nejvýznamnějšími kauzami mikroskopický. Velké kauzy obvykle publikujeme na našem hlavním kanálu na sociálních sítích (YouTube kanál Alexeje Navalného má 6,3 milionů odběratelů, pozn. red.). Méně významné či rozsáhlé kauzy vydáváme na dalších kanálech s nižší sledovaností, jako je Navalnyj Live (Youtube kanál s třemi miliony odběratelů, pozn. red.) nebo Populární politika (Youtube kanál s necelými dvěma miliony odběratelů, pozn. red.). Za jiných okolností by se česká kauza dostala na vedlejší kanály, protože jde o srovnatelně nízké finanční částky…

Nicméně v Česku měl tento případ obrovský ohlas.

Počítali jsme s takovou reakcí, proto jsme tuto kauzu vydali na našem největším kanálu. A to i přesto, že Obnosova ani Zorikova nikdo vlastně nezná. Nejsou to žádné politické superhvězdy ani superboháči. Ale věděli jsme, že případ bude mít v Česku silnou odezvu. Videa ke každé důležité kauze obvykle natáčíme přímo na místě. Český případ sice nebyl tak velký a zásadní jako jiné, přesto jsme se rozhodli udělat výjimku a investovali jsme několik set eur navíc, abychom ten dům a zvonky s jejich jmény natočili.

Takže v tom byl politický kalkul…

Samozřejmě.

Jaký cíl tedy měla česká kauza?

Záměr je jednoduchý – aby lidé, kteří jsou s válkou spojeni, byli potrestáni všemi možnými způsoby. Nemůžeme je teď poslat před tribunál do Haagu, ale mohl by to projednávat soud v Ukrajině nebo jiná podobná instituce. Ale buďme upřímní, ty tisíce lidí, které jsou s válkou spojené, se nikdy nedostanou ani před jakýsi imaginární Haag, v tomto směru se mluví jen o těch nahoře. Co ale máme dělat s těmi ostatními, není jasné. V Evropě existuje nezávislý soud, zatímco v Rusku momentálně není. Když se obracíme na ruský soud, vzápětí se v naší kanceláři objeví policie, která zabavuje veškerou techniku a prohledává dokumenty. Chceme proto ukázat našim podporovatelům, že spravedlnost alespoň v podobě zmrazení majetku díky naší práci přece jenom existuje.

Na druhou stranu válka trvá přes rok, ale moc výsledků ohledně zmrazení majetků ruských oligarchů v Česku nevidíme. Jste přesvědčena, že kauza Obnosova–Zorikova bude mít skutečnou dohru?

Budu hodně překvapená, pokud by žádnou neměla. Už jsme se sešli s představiteli českého parlamentu a ještě nás čekají schůzky na Ministerstvu vnitra a Policii ČR. Pokud Obnosova a Zorikova nezařadí alespoň na český seznam Magnitského (sankční seznam ruských činitelů zodpovědných za porušování lidských práv, pozn. red.), budu zaražená a osobně vyrazím na zdejší náměstí s transparentem.

Hlavní problém nespočívá v zařazení na sankční seznam, ale v prokázaní, že jde o aktiva, jejichž skutečnými majiteli jsou sankcionované osoby.

V daném případě se nám to povedlo prokázat. Případ Zorikova je dokonalý ve své jednoduchosti. Měli jsme štěstí, že se Roman Anin (šéfredaktor ruského opozičního serveru iStories, pozn. red.) v roce 2018, tenkrát jako novinář opozičního listu Novaja gazeta, věnoval zrovna této kauze. Společně jsme vydali zjištění týkající se rodiny Zorikovových i jejich partnerů.

Rovněž jsme prokázali, že právě Obnosovovy děti vydělávají na otcových dodávkách raket ruskému Ministerstvu obrany. Podílejí se na jeho byznysu jako jeho partneři. Zbrojařský holding Taktičeskoje raketnoje vooruženije je sice na evropském sankčním seznamu, ale rodině Obnosovových to nebrání, aby žili a vlastnili nemovitosti v Česku. Tato kauza je z hlediska důkazů neprůstřelná, a proto jsem přesvědčená, daleko více než u jiných našich kauz, že Česko na tato zjištění zareaguje. Nemyslím si, že státní představitelé jen předstírají, že s tím chtějí něco udělat.

Nachází se Obnosov nebo Zorikov na vašem Seznamu šesti tisíc? (Seznam zkorumpovaných úředníků a válečných štváčů vytvořený Fondem boje s korupcí, kde jsou jména lidí, kteří se podílejí na vedení války s Ukrajinou. Momentálně obsahuje sedm tisíc jmen, pozn. red.).

Obnosov tam už byl, zatímco Zorikova jsme přidali po vydání naší investigativní práce.

V českém prostředí nejsou moc známé neshody uvnitř vašeho týmu ohledně tohoto seznamu. V ruskojazyčném prostředí měly naopak velký mediální ohlas a byly označovány za vnitřní rozkol opozice. Podle jakých kritérií osoby na tento seznam zařazujete? Existuje nějaká metodologie?

Existuje. Ve všech rozhovorech ale zdůrazňuji, že se neúčastním procesu rozhodování o zařazení na náš seznam. V pracovní skupině, která se zabývá vytvářením seznamu, jsou zastoupeni jak představitelé našeho investigativního týmu, tak i právníci.

Kritéria se liší v závislosti na oblasti činnosti dotyčných. Ve sféře vzdělávání a školství zařazujeme na seznam osoby, jež zastávají nejvyšší funkce na univerzitách. Mezi ně patří rektoři a prorektoři. Pokud někdo opustí tuto pozici, nahradí ho na seznamu nový člověk. Cílem je zastavit tok nových lidí do těchto vrcholových funkcí.

U podnikatelů a oligarchů je kritériem žebříček Forbes. U představitelů kultury zase jejich explicitní vyjádření podpory války, využívání symboliky se znakem Z, účast na prokremelských koncertech na moskevském stadionu Lužniki. Těmito lidmi se zabývají velcí perfekcionisté, kteří dbají na každý detail. Máme i samostatnou kategorii Postavy z kauz a stává se, že za námi přicházejí právníci z pracovní skupiny, protože mají výhrady nebo jim chybí důkazy.

V daném okamžiku panuje ve vašem týmu vnitřní shoda ohledně lidí na seznamu?

Ve skutečnosti jsme ohledně toho seznamu nikdy žádné vnitřní rozpory neměli. Po kauze kolem Fridmana jsme si určili konkrétního právníka, jenž nese odpovědnost za finální rozhodnutí o zařazení na seznam nebo o vyřazení. Poučili jsme se a uvědomili si, že proces tvorby seznamu bychom měli depolitizovat. Máme sice seznam, ale nezaručujeme, že v případě uplatnění sankcí na všechny v něm figurující lidi to bude mít správný politický dopad. Úlohou právníka je hlídat opodstatněnost zařazení jednotlivých osob, čímž se předejde politickému tlaku na náš tým.

Do jaké míry se zkomplikuje vaše práce po tom, co budou uzavřeny rejstříky skutečných majitelů v Evropě?

Hodně. To bylo jedno z mých nejpopulárnějších vláken na Twitteru. Nerozumím, jak v roce 2023 může někoho napadnout snížit míru transparentnosti u vlastnictví firem či majetků. Vadí mi i způsob, jak to bylo provedeno. Je to případ zneužití práva, když několik jednotlivců s odkazem na právo na soukromí zruší celý systém, na němž je založena naše i vaše práce. To není správné. Ptala jsem se právníků, co můžeme udělat, ale nedospěli jsme k žádnému závěru. Možná najde nějaké řešení OCCRP.

Myslím, že OCCRP se obrátil na Evropskou komisi otevřeným dopisem s výzvou udělit novinářům výjimku.

To nám nestačí. Možná vám (OCCRP, pozn. red.) udělí výjimku, ale nám ji odepřou a odůvodní to tím, že jsme političtí aktivisté. Počet těchto hraničních případů, jako jsme my, přitom neustále narůstá. Žurnalistika se proměnila, ani OCCRP už není klasická redakce, ale konsorcium redakcí, jež navzájem sdílejí informace. Nemáte společného editora, který by navrhoval témata. Myslím, že by do rejstříků skutečných majitelů měl být obnoven veřejný přístup, ať už prostřednictvím zpoplatnění, nebo vyžadováním prokázání totožnosti. Mně by to nevadilo. Neděláme nic nelegálního, jen chceme vědět, kdo v tomto domě bydlí a komu patří.

Uplynulo 15 měsíců války a zdravotní stav Alexeje Navalného se ve vězení zhoršuje. Pociťujete větší emocionální tlak na rychlejší dodání výsledků, které by Alexeje osvobodily a zastavily válku?

Cítím tento tlak každý den, od 17. ledna 2021 (Navalnyj se ten den vrátil do Ruska z německé nemocnice, kde absolvoval léčbu po otrávení novičkem, a hned po příletu byl zatčen, pozn. red.). S touto myšlenkou usínám a také se s ní probouzím.

Bojíte se, že Alexeje převedou do nové, přísnější věznice určené pro vězně odsouzené na doživotí?

Zatím se jeho přesun do jiné věznice nepřipravuje, pokud ho však uznají vinným z terorismu, mohlo by k tomu dojít. Podmínky, ve kterých se momentálně nachází, jsou už tak strašné, že si lze těžko představit něco horšího. Možná jsou ale podmínky ve věznici pro odsouzené na doživotí, která je v ruštině známá pod jménem Černá labuť, formálně ještě horší. Alexej je téměř neustále na samotce, i když je umístěn v běžné věznici. Je jedno, jestli jste na samotce na Sibiři, nebo někde jinde, rozdíl není příliš velký. Samozřejmě o něj máme strach a každý krok, který podnikáme, je podmíněn tím, že Alexej se nachází ve vězení v hrozných podmínkách. Uvědomuji si, že Putin již jednou vydal rozkaz k Alexejově vraždě. Co mu brání, aby takový rozkaz vydal znovu, není jasné.

Staroměstské náměstí a "Navalného samotka", kde bude až do konce května", píše Volkov. pic.twitter.com/5RLPhJZ1Kr

— Roman M (@Fbeyeee) May 19, 2023

Teď je také na samotce?

Ano. Je tam skoro pořád od začátku srpna. Mívá přestávky na půl dne, kdy ho po absolvování trestu samotkou vyvedou ven, kde zase „spáchá“ další přestupek, a je proto opět potrestán samotkou a rychle se tak vrátí tam, kde byl.

Jaké důvody uvádí vedení věznice, že ho neustále drží na samotce?

Myslíte skutečné, nebo ty vymyšlené? Jejich skutečné důvody spočívají v tom, že se Alexej účastní soudních sezení, kde říká pravdu o Putinovi a Ukrajině.

A ty oficiální?

Záminky, třeba nedopnutý knoflík, krátké rukávy, špatně ustlaná postel, vyčištěné zuby o půl hodiny dřív, špatné oslovení vězeňské stráže, nadávka. Už se ani nesnaží, aby to vypadalo, že mají skutečné důvody.

Máte možnost s ním komunikovat?

Máme, ale hodně málo. Můžeme mu posílat do vězení dopisy, ale procházejí cenzurou, občas vůbec nedorazí. Nicméně nějaká komunikace existuje. Během soudu se ho můžu zeptat: „Jak se cítíš?“ nebo mu říct: „Byli jsme teď v Praze, zahájili jsme tam výstavu. Všichni tě pozdravují.“ A to je všechno.

Pokud je ta komunikace tak omezená, má ještě smysl říkat vašemu týmu pořád Navalného tým?

Nemůžeme sice komunikovat v takové míře a takovým způsobem, jak bychom si přáli, ale právníci vídají Alexeje poměrně často. Jelikož ho teď čeká obžalování z terorismu, budeme se vídat dost často. Alexej navíc činí veškerá svá politická prohlášení u soudu. Jelikož stále pracujeme podle strategie, kterou spolu průběžně probíráme, jsme pořád jeho tým. Žádná klíčová důležitá či osudová rozhodnutí neprobíhají bez jeho souhlasu. To je otázka respektu. Kolují domněnky, že za něj píšeme vyjádření, ale není to pravda. Když se mě ptají, kdo je hlavou Fondu boje s korupcí, vždy odpovídám, že je to Navalnyj. Je zakladatel a hnací silou celé naší práce. Ať už je to jakkoli složité, vždy využije ten čas, aby nám sdělil svůj postoj.

Má Alexej politické ambice i po tom všem, čím si prošel?

Ano, jeho ambice jsou naopak ještě silnější.

Co je vlastně cílem instalace Samotka, kterou momentálně prezentuje v Praze? Nese v sobě politický apel pro Západ?

Má stejný cíl jako naše investigativní činnost nebo film věnovaný Alexejově otravě, který byl oceněn Oscarem. Publicita je způsob, jak pojistit jeho život. Uvědomujeme si, že nejlepší forma ochrany Alexeje spočívá v navyšování ceny jeho života, a to každý den. Putin by měl chápat, že jeho vražda by pro něj nebyla výhodná. Je potřeba, aby se pokaždé, když zvažuje, zda ho má nechat zabít nebo ne, rozhodl, že dnes ne.