Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny

V srpnu roku 2022 vydala redakce ruského investigativního webu iStories, která sídlí v Praze, svědectví o válečných zločinech, jež spáchala ruská armáda během okupace ukrajinské vesnice Andrijivka nedaleko Kyjeva. Investigativní novinářce Jekatěrině Fomině se povedlo vypátrat a získat přiznání vojáka Daniila Frolkina, který zavraždil ukrajinského civilistu na rozkaz svého velitele. Začátkem letošního roku se v provládních ruských médiích objevily zprávy, že ruské úřady proti Fomině zahájily trestní řízení ve věci šíření fejků o ruské armádě. Hrozí jí tak až deset let vězení. Podle podporovatelů Kremlu novinářka vojáka vydírala, aby získala jeho přiznání.

Ruské úřady proti tobě zahájily trestní stíhání kvůli šíření fejků, tedy lživých informací, o ruské armádě. Nelituješ toho, že ve filmu i v článku o událostech z Andrijivky vystupuješ pod vlastním jménem a je vidět tvoje tvář? Spousta tvých kolegů používá k psaní textů o válce smyšlená jména.

Uvědomuju si, že psát pod vlastním jménem představuje velké riziko. Na druhou stranu ručím vlastním dobrým jménem a svou pověstí za kvalitu a pravdivost textu. Hned na začátku války byla redakce IStories v Rusku prohlášena za nežádoucí organizaci. Spolupráce s takovou organizací znamená pro novináře možnost, že proti němu bude zahájeno trestní řízení. V prvních chvílích jsme nevěděli, co máme dělat, a tak jsme všichni psali anonymně. Pak ale přišla Buča. Potom, co jsem získala svědectví z Buči a Irpině, jsem si uvědomila, že tyto příběhy chci vydat pod vlastním jménem. Pokud bych to neudělala, stále bych zůstávala rukojmím ruského režimu, a to i přesto, že jsem uprchla do svobodné Evropy. Ruský stát by mi vzal právo být sama sebou a mluvit vlastním jménem.

Bylo to tedy jakési politické gesto?

Nevím, zda politické, spíš lidské. Cítila jsem, že moje jméno poskytne článku a filmu mnohem větší váhu a dosah a díky větší pozornosti ze strany veřejnosti bude tento případ konečně prošetřen. V Ukrajině došlo k tolika válečným zločinům, že místní úřady nemají dostatečné kapacity, aby všechny vyšetřily. Navíc je Frolkinův případ důležitým důkazním materiálem pro budoucí mezinárodní tribunál, který bude jistě potřebovat podrobná svědectví toho, kdo za tyto zločiny nese odpovědnost.

Naším cílem nebylo pouze splnit novinářskou povinnost, ale současně ukázat potenciálním ruským vojákům, kteří teprve zvažují uzavření smlouvy o vojenské službě, a také jejich rodinám, co je na frontě skutečně čeká.

A to se povedlo. Navzdory internetové cenzuře se film dostal daleko mimo vaši čtenářskou základnu, k obyčejným Rusům, co jinak liberální média nečtou.

Ano. V době vydání filmu měl náš kanál na YouTube zhruba 300 tisíc sledujících, a naše filmy dosahují až osmi milionů zhlédnutí. YouTube je totiž jedinou sociální sítí, která není v Rusku zablokovaná a kam se člověk dostane bez využití VPN (služba, která chrání anonymitu uživatele a obchází geografické blokování, pozn. red.). Algoritmy YouTube nejsou ovlivněné ruskou cenzurou. Film o dění v Buči vidělo obrovské množství náhodných lidí – obyčejných Rusů, kteří by se na naše stránky nikdy nedostali.

Takže když někdo do ruského YouTube zadá heslo „mobilizace“, ve výsledcích se objeví i investigativní videa iStories?

Přesně tak. Naopak když budete heslo „mobilizace“ hledat přes Yandex, naše stránky se tam neobjeví vůbec – ve výsledcích vyhledávání budou pouze provládní média. Těsně po tom, co Putin vyhlásil mobilizaci, jsme si všimli velkého skoku ve sledovanosti u investigativních videí týkajících se Buči. Lidé, jimž válka do té doby připadala vzdálená, najednou chtěli vědět, co je čeká na frontě, a šli se podívat na náš kanál. Když jsem na podzim minulého roku pracovala na příběhu o ruských dezertérech, kteří utekli z vojenské služby, narazila jsem na vojáka, jenž se údajně rozhodl k dezerci poté, co viděl naše videa. Díky nim pochopil, že ho využívají jako „krmivo pro děla“ a že na tomto principu funguje celý systém.

Na druhou stranu se pod videi objevují i komentáře zpochybňující autentičnost a pravdivost výpovědí vojáků.

Nemám iluze o tom, že až všichni Rusové uvidí naše filmy, hned jim to otevře oči. Spousta lidí i po zhlédnutí filmů pochybuje, zda jsou pravdivé, nebo hledá pro jejich obsah alternativní vysvětlení. Podle mě je ta pravda ale tak hrůzostrašná, že si ji odmítají připustit. Je strašlivé si připustit, že jejich jménem se dějí tato zvěrstva.

Uplynul rok a půl od momentu vydání příběhu z Andrijivky. Nezestárl na pozadí druhého roku války?

Domnívám se, že je pořád aktuální – i přestože území, kde se námi popsané válečné zločiny udály, je dnes osvobozeno. Velká část ukrajinského území se ovšem pořád nachází pod ruskou okupací. Události, které jsem popsala, se staly v průběhu pouhého jednoho měsíce okupace ruskou armádou, ale mohou sloužit i jako příklad toho, co se dnes pravděpodobně děje na stále okupovaném území.

Podle jednoho z mých zdrojů z Andrijivky jeden ruský velitel, který nechával mučit civilisty, stále působí na okupovaném území a možná dává svým podřízeným podobné rozkazy. V Andrijivce bylo zavražděno 13 lidí a my známe vraha jen jednoho člověka, ale takových vesnic jsou v Ukrajině stovky. Tento investigativní materiál bude aktuální, dokud se všechny případy válečných zločinů neprošetří.

Je to vůbec v silách ukrajinských úřadů?

Od lidí v Andrijivce vím, že ukrajinská policie nemá kapacitu pátrat po všech vrazích, proto do spisů často uvádí, že za vraždu je odpovědný ruský ministr obrany Šojgu nebo Ruská federace. To ale pozůstalým nestačí. Otec jedné z obětí v Andrijivce, s nímž jsme stále ve spojení, tento postup odmítá a tlačí na úřady, aby dohledaly konkrétního vojáka zodpovědného za smrt jeho blízkého. Chce znát jméno konkrétního člověka. Pro příbuzné je velmi důležité nejen znát jméno vraha, ale i vědět, za jakých okolností zemřel jejich blízký, zda během smrti trpěl. Tato nevědomost na pozadí celkové nejistoty z toho, kdy a jak válka skončí, je pro lidi nesnesitelná.

Co se pak vlastně stalo se samotným Frolkinem, když jste jeho přiznání zveřejnili?

V době, kdy nám poskytl rozhovor, byl už sedmým měsícem na frontě. Chtěl vypovědět smlouvu o vojenské službě. Jeho nejbližší kamarádi z vojenské jednotky, v níž sloužil, všichni zahynuli – v rozhovoru mi vyprávěl, jak těla svých kamarádů odtahoval z bojiště. Smlouvu ukončil v srpnu 2022, ale v září začala mobilizace a Frolkin se znovu ocitl v armádě. Jenže nevím, zda se přihlásil dobrovolně, či pod tlakem.

Myslíš, že ho mohli vydírat tím, že půjde do vězení kvůli rozhovoru, který ti poskytl?

Byl skutečně pod tlakem. Vím, že v Chabarovsku, kde jeho vojenská služba probíhala, rozvěsili po stěnách jeho fotografie – měl se stydět za to, že šíří „fejky“ o armádě. Na konci roku 2022 jsme zjistili, že proti němu bylo zahájeno trestní řízení ve věci šíření dezinformací.

Takže to nebylo trestní řízení kvůli tomu, že zabil civilistu, ale kvůli tomu, že šíří nepravdivé informace?

Ano. Soud probíhal v Chabarovsku a na soudní zasedání překvapivě nepřišel žádný novinář. Požádali jsme proto jednu tamní novinářku, která pak navštívila několik otevřených zasedání. Soud však většinu svých jednání uzavřel pro veřejnost i novináře, byť to ve skutečnosti odporuje zákonu. Podle našich informací se v průběhu zasedání soudce ani nesnažil zjistit, zda skutečně došlo k vraždě – prokurátor zase usiloval pouze o to, aby dokázal, že Frolkin šířil dezinformace. Předvolali jeho velitele a další vojáky z jeho jednotky. Cílem procesu bylo očistit čest armády – tedy vyvrátit tvrzení, že ruští vojáci v Ukrajině rabovali domy nebo vraždili civilisty.

Samotný Frolkin se nějak bránil? Mohl třeba říct, že jsi ho donutila k tomu, aby se přiznal k vraždě?

To je právě to, co tvrdí prokremelská média. Ale není to samozřejmě pravda a Frolkin nic takového během soudu ani neřekl. Je však podivné, že prokurátor navrhl 7 let odnětí svobody, ale soud nakonec dospěl k podmíněnému trestu v rozsahu 5,5 let, a Frolkin tak zůstal na svobodě. V Rusku se téměř nikdy nestává, že by soud vynesl rozsudek, který by šel pod hranici návrhu prokurátora.

Připouštíš, že mladý voják mohl uzavřít dohodu s vyšetřovateli?

Nevylučuju ani tuto možnost. Nezapomínejme, že situace v Rusku se blíží stavu diktatury a lidé jsou tam rukojmí státu. Obzvlášť se to týká těch, co zastávají veřejné, státem placené pozice, například lékaři, úředníci nebo vojáci. Tito lidé nemají právo na názor odlišný od oficiální pozice Kremlu.

Mohli ho vydírat tím, že ho znovu pošlou na frontovou linii. Frolkin strávil v Ukrajině pět měsíců, takže se do toho pekla určitě nechtěl vrátit. V okamžiku, kdy mu prokurátor navrhl 7 let vězení, se spojil se mnou a požádal o pomoc – potřeboval sehnat advokáta, neměl žádného kromě toho, kterého mu zajistil stát – což v Rusku znamená, že takový advokát je pouhá formalita. Do té doby možná ani netušil, že by se mohl dostat do vězení kvůli nějakým fejkům.

Jinými slovy neměl žádný promyšlený plán?

Většina jeho rozhodnutí, jež následovala po rozhovoru s doznáním vraždy, byla ovlivněna emocemi a psychickým traumatem, které získal na frontě. Když jsem se ho zeptala, zda si uvědomuje, co může následovat po jeho přiznání, odpověděl, že chce zachránit co nejvíc vojáků před tím, čím sám prošel.

Ve filmu je vidět, že s ním upřímně soucítíš. Emoce jsou pro investigativní novináře tabu, neboť jsou často spojovány se subjektivitou. Jak sama vnímáš tuto hranici mezi empatií a objektivitou? 

Nevidím v empatii problém, dokud neovlivňuje výsledky investigativní práce novináře, což se v daném případě nestalo. Samozřejmě mám city; povahově jsem humanistka a pacifistka a tato válka je pro mě naprosto nepřijatelná. Ve filmu jsou vidět emoce, protože jde o skutečné živé záběry, kde v reálném čase reaguji na výpovědi. Je to autentický záznam naší investigativní práce – nic jsme nepřetáčeli.

Uvědomuji si, že Frolkin spáchal těžký zločin, ale vidím jeho jednání v mnohem širším kontextu – je výsledkem systému, v němž vyrůstal. Nepopírám existenci svobody volby, člověk má jistě vždy na vybranou. Na druhou stranu je tu určitá predeterminovanost – navštívila jsem jeho rodné město, skličující místo, kde nejsou žádné pracovní příležitosti. Pro lidi z malých měst, ze špatných socioekonomických podmínek a bez vzdělání je vojenská služba snad jedinou alternativou, aby člověk nepropadl alkoholismu nebo drogové závislosti.

Takže armáda je v Rusku jakýmsi sociálním výtahem?

Ano. Už dlouho před válkou se ruští muži z regionů tradičně hlásili do placené vojenské služby, protože to pro ně byla jediná příležitost, jak si vydělat, získat hypotéku na bydlení, založit rodinu. Člověk si „odpykal“ svůj čas v armádě a pak šel do předčasného důchodu. Samozřejmě existují i výjimky, které jdou do armády, protože milují násilí, ale rozhodně to není běžné.

Zdá se ti, že samotní vojáci, co plní rozkazy, mají menší odpovědnost za své činy než jejich velitelé?

Mají stejný podíl odpovědnosti a měli by být za své zločiny souzeni. Vidím však, že často nemají moc možností – život těchto žoldnéřů je většinou zcela závislý na jejich veliteli. Na druhou stranu je jednoduché takové věci odsoudit, cítit se morálně nadřazeným, když nejsme na frontě, ale sedíme v kavárně. Ve skutečnosti nevíme, jak bychom se v takové situaci zachovali. Nikdy jsme nebyli v jejich kůži.

Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč se Frolkin svěřil zrovna tobě? 

Kremelská propaganda se snaží přesvědčit lidi, že všechno, co je psáno a publikováno v zahraničí, je západní dezinformace. Očerňují i mou práci – tvrdí, že jsem získala Frolkinovo přiznání pomocí vydírání, což je samozřejmě lež. K přiznání se rozhodl sám a veškeré informace, které nám sdělil, jsme důkladně ověřili.

Proč se přiznal právě mně? Možná i z toho důvodu, že mluvíme stejným jazykem. Kdyby hovořil se zahraničním novinářem, patrně by se mu nepřiznal. Většina vojáků se navíc vrací z fronty se silným posttraumatickým syndromem. Není jim poskytována žádná psychologická podpora a mnozí mi sami říkali, že jim nahrazuji terapeutku. Že potřebují o svých zážitcích mluvit, někomu se svěřit, ale matce ani ženě tyto hrůzy vyprávět nechtějí. Domnívám se, že právě moje empatie mi umožnila vyzpovídat jak vojáky, tak pozůstalé ukrajinských obětí.

Ruský nezávislý televizní kanál Dožď přišel o lotyšskou vysílací licenci kvůli tomu, že údajně stranil ruské armádě a soucítil s mobilizovanými ruskými vojáky. Neměla jsi strach, že by někomu tvůj soucit připadal nevhodný? 

Vidím velký rozdíl v tom, když někdo posílá finanční příspěvky na podporu ruské armády, a tím, že cítím hluboký smutek z toho, že několik dalších generací Ukrajinců a Rusů bude žít ve stínu traumatu z této války. Cítit soucit vůči lidem, kteří přicházejí o své blízké, je normální. Ale necítit soucit vůči Rusům, kteří zabijí tvé blízké, je také normální. Rozhodně se necítím provinilá kvůli tomu, že je mi líto všech lidí a jejich utrpení. Je podivné podezírat ruské novináře v exilu ze skryté podpory ruské armády – vždyť opustili svou rodnou zemi ze dne na den s jedním kufrem a bez možnosti se vrátit. Riskují své životy a životy svých příbuzných, jen aby šířili pravdu a přiblížili konec války alespoň o kousek.

Jaké to je být novinářkou v exilu?

Moje rozhodnutí opustit Rusko bylo vědomé. Věděli jsme, že riskujeme nejen my, ale i naše rodiny a blízcí. Navíc existuje pouze malý počet zemí, kam Rusové smějí bez víza – většinou jde o takzvané přátelské země, kde novinářům pořád hrozí pronásledování státem. Například Kazachstán a Kyrgyzstán vyhošťují ruské občany na žádost ruských úřadů. Na druhou stranu jen málo západních zemí dnes Rusům poskytuje víza. Ruský exilový novinář zkrátka neví, kde se ocitne zítra, je zcela odkázán na politická rozhodnutí hostitelské země. Pokud by Rusko zítra zasáhlo raketou jednu z evropských zemí, nemáme žádnou jistotu, zda nás ten stát na oplátku nevyhostí zpět do Ruska.

Život exilového novináře je plný nejistoty a napětí. Za takových okolností by normální člověk nebyl schopen práce – jenže pracovat musíme. Nic jiného nám nezbývá – někdo musí zaznamenat podrobná svědectví z této války.

Vaše rodiny a přátelé jsou pořád v Rusku, je to tak?

Ano. Minulý rok mi zemřel otec a nebyla jsem na jeho pohřbu. O tom, že na pohřbu budu chybět, jsem nerozhodla já, ale ruský stát. Neustále mám strach o rodinu, blízké i kamarády, kteří můžou dostat povolávací rozkaz. Možná těm, kdo vyhnanství nikdy nezažili, se může zdát, že jsme teď v bezpečí a máme se skvěle, ale je to život ve strachu. Všechny tyto pocity v sobě potlačuju, připadám si emočně zamrzlá.

Poslední otázka. Chystáš se jít volit v jarních prezidentských volbách?

Nejsem si jistá, zda to bude možné – ruská vláda zvažovala uzavření volebních místnosti v některých nepřátelských zemích. Ale i kdyby to šlo, nevím, jestli by to pro mě nebylo nebezpečné. 

V Rusku se teď objevil kandidát, který veřejně odmítá válku, a všimla jsem si, že spousta Rusů v zahraničí sbírá podpisy na jeho podporu. Mezi ruskými liberály dlouhodobě přetrvávají dvě strategie – buď volí alternativní kandidáty, nebo se vůbec neúčastní voleb, protože nechtějí legitimovat tento zcela zfalšovaný proces. Osobně nevím, kterou strategii mám zvolit – nevěřím, že ruský režim padne díky volbám. V Rusku téměř zanikla občanská společnost, což znamená, že na průběh voleb nebudou dohlížet nezávislí pozorovatelé a výsledky budou opět zfalšovány. Nevidím ve volbách smysl. Více smyslu momentálně vidím ve své práci.