Od konce letošního února do začátku dubna byla vesnice Andrijivka v Kyjevské oblasti pod kontrolou ruské armády. Po svém ústupu tam Rusové zanechali stovky zničených a vyrabovaných domů, více než deset mrtvých a 25 fotografií pořízených na ukradený telefon jednoho z místních obyvatel. Jekatěrina Fomina, zpravodajka ruského nezávislého investigativního serveru iStories, se do Andrijivky vydala, aby podrobně zrekonstruovala zločiny, které tam byly spáchány. Současně se jí podařilo sesbírat svědectví obětí a identifikovat ruské vojáky, kteří se na vraždách a rabování podíleli. Následující text je překladem původního článku našich kolegů z redakce iStories, jenž vyšel pod názvem Velitel vydal rozkaz: „Tyhle odprásknout.“
Drancování a rabování
„Hledáme hlavního banderovce, který ráčkuje.“ S těmito slovy vystoupilo na začátku března několik vojáků z obrněného transportéru u domu staršího manželského páru, Leonida a Teťany Udodových, ve vesnici Andrijivka v Makarovském okrese. Ruská vojska ji obsadila 27. února spolu s dalšími obcemi Kyjevské oblasti na pravém břehu Dněpru a zůstala tam až do dubna.
„Mého muže všichni ve vsi žertovně přezdívali banderovec,“ říká Teťana Udoda. „Nějak se to vžilo, i když vůbec nebyl nacionalista, jen pocházel ze západní Ukrajiny.“
Manžel Teťany, 76letý Leonid Olexijevič, tehdy vyšel Rusům naproti.
„Kluci, heleďte, tady jsem ‚banderovec‘ jedině já,“ řekl, přičemž ráčkoval.
„Ne, vy se nám nehodíte věkem!“ reagovali zklamaní vojáci.
Přesto panu Udodovi při jedné z prvních prohlídek – následně jich několik přibylo – sebrali jeho levný smartphone. Penzistovi se ho podařilo získat zpět až v květnu, kdy jedna obyvatelka Andrijivky našla cizí telefon mezi svými věcmi a odnesla jej do centra distribuce humanitární pomoci. Když si Leonid Olexijevič svůj telefon vyzvedl, čekalo ho překvapení, neboť v něm objevil 25 fotografií, na nichž čtveřice ruských vojáků pózovala se zbraněmi, s dýmkou a s medailemi na prsou.
Redakci iStories se podařilo tyto muže identifikovat, jedná se o příslušníky 64. motostřelecké brigády Daniila Frolkina, Dmitrije Danilova, Ruslana Glotova a Ivana Šepelenka. Mnozí obyvatelé Andrijivky, s nimiž redaktoři serveru mluvili, si na vojáky ze zmíněných snímků vzpomněli. Podle vyprávění místních mohli mít podíl na loupežích, rabování, a dokonce i na vraždách.
Novinářce Jekatěrině Fomině se v Andrijivce podařilo objevit i místo, kde se ruští vojáci fotili. Jde o dům a dvorek Anatolije Danilenka, odkud byli Anatolij spolu s manželkou a 95 let starým tchánem 13. března donuceni během několik hodin odejít.
„Řekli nám: ‚Do rána ať jste pryč.‘ Sbalili jsme se a ve čtyři hodiny odpoledne už nás vyhnali,“ vzpomíná Anatolij. „Když jsme odjížděli, můj tchán řekl ruskému vojákovi: ‚Já jsem přece bojoval za to, aby tě tvoje máma mohla porodit, a ty teď děláš tohle…‘“
Redakce iStories připravila video, ve kterém jsou zaznamenány telefonáty s ruskými vojáky a příběhy obětí. Video je v ruském jazyce. Je možné si k němu zapnout titulky jak v anglickém, tak v českém jazyce.
Anatolijův tchán, Petro Jefremovič Kravčenko, pracoval za Sovětského svazu na ústředí ukrajinské zpravodajské služby. Březnovou ruskou okupaci přežil, zemřel však 29. května. Byly to právě jeho medaile, s nimiž na fotkách z ukradeného telefonu pózoval příslušník 64. brigády Daniil Frolkin. Což potvrzuje i Danilenko, neboť po odchodu ruské armády již tchánovy medaile v domě nebyly.
Mimo to zmizely i dvě televize, mikrovlnka, elektrická trouba a zásoby krmení pro kočky. Na stropě Anatolijova patrového cihlového domku, postupně budovaného posledních patnáct let, zůstaly díry po kulkách, kuchyňské zdi jsou pro změnu potřísněné vínově červenými skvrnami. Majitel domu předpokládá, že okupantům při otevírání vyšplíchl višňový likér.
Ve stodole pak vytřepává z ošuntělého pytle od cukru zvlhlé oblečení: prošívaný khaki kabát s nášivkou „Armáda Ruska“, maskáčové kalhoty, černé kalhoty, kanady, špinavé ponožky a obnošené trenky Calvin Klein. V jedné z kapes u kalhot zůstaly odlepené nášivky na suchý zip, na obou stojí příjmení „Frolkin“. Rusové zahodili znehodnocenou uniformu a převlékli se do Danilenkovových věcí, ostatně na jedné z fotografií má Ruslan Glotov na sobě Anatolijův svetr.
Kromě špinavého oblečení našel majitel domu na trávníku spoustu prázdných nábojnic a na kuchyňském stole přilepený lísteček s nápisem: „My jsme válku nechtěli. 14. 03.“
Všichni obyvatelé Andrijivky se ze strany ruských vojáků tak či onak setkali s loupením, rabováním nebo násilím. Brali si potraviny, domácí elektrospotřebiče, vozidla i alkohol. Například rodinu Udodových připravili nejen o telefon, ale i o automobil, kterým chtěli penzisté z vesnice odjet.
„Řekli mi: ‚Měli jste odjet dřív.‘ Tady stál takový zrzek, hrozně protivný, a prohlásil: ‚Přišli jsme bojovat proti Zelenskému a proti náckům.‘ Odpověděla jsem: ‚Ale my přece nejsme náckové.‘ Jen se na mě podíval a pak nám auto vzali,“ vzpomíná Teťana Udoda.
Právě onoho „zrzka“ Teťana poznává na fotografiích v manželově telefonu. Jmenuje se Daniil Frolkin.
Starý automobil Udodových, šedou ladu, pak spoluobčané často potkávali na ulicích Andrijivky. Několik vesničanů tvrdí, že viděli, jak ji vojáci používají pro převoz mužů, co byli následně zabiti nebo začali být pohřešováni. Když ruská armáda Andrijivku opustila, Teťana a Leonid objevili své auto na kraji vesnice. Nyní je otlučená, poničená lada zaparkovaná na dvoře.
Rusové ale nevyužívali pouze automobil Udodových. Jak vzpomíná rodačka z Andrijivky paní Teťana Tkačenko, jeden z vojáků se „proháněl“ po vesnici na jakémsi červeném mopedu, a dokonce jí jednou nabízel, že ji sveze. Další zase jezdili v ukradeném džípu, s nímž nakonec najeli do zdi obydleného domu. Jeden voják si tak poranil nohu a druhý den kulhal. Na fotografiích z telefonu Leonida Udoda paní Teťana okamžitě ukazuje na řidiče červeného mopedu – Dmitrije Danilova.
Nezaváhá ani u další z fotografií vojáků 64. motostřelecké brigády, jež se nám podařilo dohledat na sociálních sítích díky seznamu zveřejněnému ukrajinskou rozvědkou. Paní Tkačenko poznává Alexandra Čirjasova – podle jejích slov to byl právě on, kdo jezdil po vesnici v džípu. Čirjasov na fotografiích z uloupeného mobilu v Andrijivce není, jeho jméno však figuruje mezi členy 64. brigády.
Kromě jídla a dopravních prostředků brali okupanti místním i věci, jež zdaleka nepatří k základním potřebám. Například sousedé rodiny Udodových, manželský pár lékařů, stihli odjet ještě před příchodem Rusů. Jejich opuštěný dům se tak pro vojáky stal středem zvýšeného zájmu. Před Leonidovýma očima, kterému sousedi nechali klíče, lékařům „zkonfiskovali“ dva skútry, kolo, benzínovou pilu, notebook a k tomu ještě alkohol a čokoládové bonbony – dárky od vděčných pacientů.
Jinou vzpomínku na ruské vojáky mají starší manželé Ivan a Valentina z Ševčenkovy ulice.
„Přišlo jich asi deset,“ vypráví Ivan. „Jdu k nim. ‚Dědo,‘ říká jeden z nich, ‚máš videopřehrávač?‘ Copak jimu můžu říct, že ne? Je jich tady deset. A tak povídám ženě: ‚Dones ho.‘ ‚Dám ti peníze nebo ho vrátím,‘ reaguje voják. Já na to: ‚Není třeba.‘ Velice dobře vím, co to znamená, když si někdo o peníze, nejdřív je vyndáte a pak dostanete kulku do čela.“
Proč se snažili vojákům neodporovat, oba penzisté vysvětlují odkazem na nemocnou pětiletou vnučku. Zůstala u nich poté, co ji rodiče přivezli k babičce a dědovi nedlouho před válkou, aby se na čerstvém vzduchu „dala dohromady“.
Ukazuji Ivanovi a Valentině fotografie známé čtveřice ze 64. brigády. Ve vysokém mladíkovi se zbraní v ruce Ivan identifikuje vojáka, jenž si od něj vzal videopřehrávač. Je to Dmitrij Danilov. Další obyvatelé Andrijivky, kteří Dmitrije na fotkách rovněž poznali, si zapamatovali, že ho spolubojovníci oslovovali „snajper“.
„Oni [ruští vojáci] tady lidem brali všechno,“ potvrzuje slova spoluobčanů i Naděžda Savran z ulice Melja. „Soused Vovka měl pilu na dřevo. Byla z dovozu, malá, taková prima. Jednoho z nich jsem viděla, jak s ní tady chodí.“
Souseda Vovku – Volodymyra Požarnikova – ruští vojáci v období okupace Andrijivky zastřelili. Stejně skončil i syn Naděždy Savran, Ihor.
V Andrijivce, kde před válkou žilo asi 1500 lidí, bylo za okupace a po odchodu ruských vojsk nalezeno 13 mrtvých těl se střelnými ranami. Podle místních se ve vesnici střílelo bez soudu a vyšetřování, někdy dokonce i bez toho, že by lidé byli zajati nebo vyslechnuti.
S příbuznými většiny civilistů zabitých v Andrijivce se mi podařilo promluvit a zjistit okolnosti smrti jejich blízkých.
Mávali nám tu dolary, tak jsme je zastřelili.
Na konci února jeden tank s písmenem V na boku dostal v Andrijivce smyk a najel do plotu za autobusovou zastávkou na ulici Melja, kde znehybněl.
„Rusové vystoupili a začali střílet na můj dům ze samopalu. Potom mi řekli: ‚Jestli u vás najdeme něco z tanku – zastřelíme vás všechny, celou rodinu i s vnučkou,‘“ vypráví obyvatel Vasyl, jehož dům se nachází kousek od místa nehody. Výhrůžky vojáků ale Vasyl nezastavily.
„Vzal jsem z opuštěného tanku tři sady patron a schoval je. Zachránil jsem tak aspoň nějaký život. Jiní zase rozbili přístroj nočního vidění, další zpřetrhali kabeláž, rozmlátili baterie, aby [tank] nefungoval. Aspoň jsme byli trochu k užitku.“
Ukradené náboje pak Vasyl zakopal na dvoře pod korytem pro kachny:
„Tam je hledat nenapadlo, ony tam totiž kachny serou, není to moc příjemné. U ostatních, co také byli u tanku, ale něco našli. Řekli: ‚Sousedi vás viděli, že jste do tanku lezl.‘“
Z podobného druhu sabotáže mohl být podezřelý i další obyvatel ulice Melja, Ihor Jermakov. Není přitom známo, zda se k tanku skutečně přiblížil. Nyní z domu rodiny Jermakovových zbyly jen základy a několik polorozbořených zdí. Na modrých vratech s kresbami bílých labutí jsou viditelné zásahy střepinami. Jedna labuť je prostřelená. K místu, kde bylo nalezeno Ihorovo tělo, je to pár kroků.
Střelbu do modrých vrat okupanti zahájili 2. března, kdy na pozemek vjel tank.
„Tady rozbili okno a pak začali naplno střílet do dveří,“ vzpomíná Teťana – vdova po Ihoru Jermakovovi. „Dva vojáci vlezli dovnitř oknem, další dva vešli dveřmi. Řekli [Ihorovi]: ‚Máte jít k veliteli.‘ Zeptala jsem se: ‚Můžu jít taky?‘ ‚Ne, ty zůstaneš sedět.‘ Odvedli ho a už jsem ho nikdy neviděla.“
Teťana nemohla vyjít ven z domu až do večera, zámek u ostřelovaných dveří se zasekl. Když konečně vylezla oknem, klekla si na kolena před venku hlídkujícím vojákem.
„Proboha, řekněte mi, je živý?“
„Mluví s ním, je živý, vrať se domů.“
Zprávu o Ihorovi dostala o dva dny později. 4. března k Teťaně přišel voják a vyzval ji: „Pojďte se podívat, není to tam u transformátoru váš manžel?“ Na uvedené místo běžela i se sestrou. Ihora našla zastřeleného s rukama svázanýma za zády.
„Měl promodralou, rozmlácenou tvář, stejně jako zbytek hlavy, střelili ho do zátylku,“ vzpomíná Teťana. Manžela nejdříve pohřbila na zahradě u domu. Teprve po odchodu ruských vojsk ho mohla pohřbít na hřbitově. Teťana si myslí, že Ihora zavraždili kvůli fotkám ruské vojenské techniky, které měl ve svém telefonu.
Dne 13. března byl po přímém zásahu granátem zničen i jejich dům. Shořely nejen věci, ale téměř i všechny fotografie manželů. Spokojeně spolu žili 24 let. Několik fotek z minulého života se zachovalo pouze v telefonu dcery, jejich mobily jim ruští vojáci sebrali. Na jedné takto zachráněné fotce drží Ihor a Teťana v náručí usměvavou vnučku.
„Víte, snažíme se o tom nemluvit, abychom to nejitřili. Já ale vím, že je to potřeba vyprávět, i když mám na duši černý popel.“ Říká Teťana a snaží se zadržet slzy. Jakmile mluví o manželovi, neustále prsty mne šátek uvázaný okolo krku.
V ten den, kdy Teťana našla tělo svého manžela, přišli vojáci do domu Iščenkových v ulici Peremohy, jež kolmo navazuje na ulici Melja. V 10:30 odvezli neznámo kam 23letého Antona Iščenka.
„Řekli, že je to na dvě hodiny, a odvezli ho. Nevrátil se ani v noci, ani další den…“ pláče Antonův dědeček Petro.
Jako datum Iščenkovy smrti je na hrobě uveden 6. březen. Nikdo neví, kvůli čemu mladíka odvezli a zabili. Na jeho těle byly stejně jako na těle Ihora Jermakova nejen střelná zranění, ale i stopy násilí.
Týden po vraždě Ihora Jermakova a zmizení Antona Iščenka, dne 12. března, byli na ulici Sloboda zastřeleni dva kamarádi z dětství – Vadim Gaňuk a Vitalij Kibukevič. Vitalijův soused Jurij Michajlovič viděl oknem, jak muže odvádějí na popravu:
„Přijelo auto, vystoupili tři vojáci. Zaklepali na dveře, Vitalik jim otevřel a oni vešli dovnitř. Po nějaké době vyšli jen Vitalik a jeden voják. Šli do kůlny. Pak jsem slyšel dávku výstřelů a voják se vrátil sám. Zbývající dva vynesli ven nějaký balíček, dali jej do kufru auta a jeli k Vadimovi. Uběhlo asi patnáct minut a zase slyším ra-ta-ta-ta! – další dávku výstřelů a pak konec, sedli do auta a odjeli.“
Co se dělo u Vitalije Kibukeviče, vypráví jeho žena Olena: „Svázali mu ruce a pak mu prostřelili nohy, potom ramena a nakonec ho střelili do hlavy. Našlo se tam pět nábojnic, dovedu si představit, jak trpěl, jakou zažil bolest.“
Dne 5. března se dceři Jeleny a Vitalije podařilo spolu s nemluvnětem odjet z vesnice, o dva dny později odjela i Olena. Na ruských kontrolních stanovištích propašovala svůj telefon, takže byla neustále v kontaktu s manželem, který zůstal doma. Ve vesnici skoro nebyl signál – aby mohl se ženou hovořit, Kibukevič lezl na půdu k sousedům. Naposledy spolu manželé mluvili dvě hodiny předtím, než byl Vitalij zastřelen. Podle Oleny se ani jedinkrát nezmínil, že by ho ruští vojáci předešlé dny vyslýchali nebo prohledávali. Je přesvědčená, že jejího manžela někdo udal, protože si pro něj přijeli cíleně domů a popravili ho bez soudu a vyšetřování přímo tam.
Olena se domnívá, že Vitalij mohl být udán za to, že se 24. února přihlásil k teritoriální obraně. Prvních pár dnů nakládal pytle s pískem a stavěl u vesnice kontrolní stanoviště. Zbraň nedostal – v té době je místní oddíl teritoriální obrany neměl.
Vadim Gaňuk, jenž byl zabit hned po Vitalijovi, byl podle příbuzných a známých „obyčejný, pracovitý chlap“, který neměl žádné vazby na armádu. Jeho ženě, pětiletému synovi a tchyni se na dobu okupace podařilo odjet ze vsi, on zůstal „v hospodářství“.
„Chyběla mu půlka hlavy, nohu měl prostřelenou. Pohřeb byl proto se zavřenou rakví,“ (pravoslavný pohřeb se odehrává po celou dobu obřadu s otevřenou rakví, uzavírá se až na hřbitově, pozn. překl.), vzpomíná Vadimova tchyně.
Těla obou mrtvých mužů zůstala ležet na místě, kde byli zastřeleni – Vitalijovo v kůlně, Vadimovo ve sklepě. Natalija Simoroz, prodavačka v místním obchodě, vzpomíná, jak spolu s příbuznými Vitalije žádala ruské vojáky, aby jim dovolili muže pohřbít. Jeden jí stroze odpověděl: „Jestli chcete, můžeme vás zahrabat s nimi.“ Natalija toho muže poznává na fotografiích z telefonu Leonida Udoda, je to 21letý Dmitrij Danilov.
O dva dny později se ženám a sousedovi podařilo Vitalije a Vadima pohřbít přímo u jejich domů. Po odchodu ruských vojsk byli exhumováni a pohřbeni znovu. Olena Kibukevič zasadila na místě prvního manželova hrobu túji.
V Andrijivce se proslýchalo, že do určitých domů přišli ruští vojáci pro muže, kteří se na začátku války přihlásili k teritoriální obraně. Údajně se jejich seznam našel v místní radě (správě obce, pozn. red.). Vitalij Čerkasov, jeden z příslušníků tamní teritoriální obrany, ale tvrdí, že Rusové takový seznam neměli a Vitalije Kibukeviče mohli zabít jednoduše proto, že byl bratrancem starosty Anatolije Kibukeviče. „Hledali našeho starostu. Proto ho [Vitalije] taky Rusům udali.“
„Toho dne během půl hodiny zabili tři lidi,“ vypráví Čerkasov. Podle starosty obce Kibukeviče byl třetím 47letý Ruslan Jaremčuk. Bydlel v ulici Sloboda, jen o několik domů dál než Vadim a Vitalij.
Skromný dřevěný domek rodiny Jaremčukových se mezi velkými cihlovými budovami v ulici Sloboda liší na první pohled. Ruslan měl se ženou Oxanou čtyři děti a pracoval jako stavař, poslední dobou ho bavilo focení a natáčení videí. „Fotil a točil všechno, co viděl,“ vypráví jeho dcera Jaroslava. „Předpokládali jsme, že právě kvůli tomu ho zastřelili, mohli si myslet, že fotil a předával informace o pohybu ruské armády.“
V době okupace přebýval v rodinném domě pouze Ruslan a jeho plnoletý syn Mychajlo. Dne 11. března začal Mychajlo s kamarády evakuovat z vesnice děti. Mladík plánoval odvést i otce, ale nestihl to, na ruském kontrolním stanovišti byl zadržen a deset dní strávil v zajetí. Po okupaci se vrátil do Andrijivky a bydlí v domě rodičů.
Sousedi Jaremčukových vzpomínají, že vojáci přišli k Ruslanovi 12. března, to už byl doma sám.
Jaremčukovo tělo později našel nedaleko domu jeden ze sousedů. Pohřbil ho přímo na místě – v té době stále pokračovalo ostřelování a jakýkoli převoz mrtvého byl nemožný. „Vedle těla byly poházené rozstřílené telefony,“ vypráví dcera Jaroslava, „otec naše staré telefony nikdy nevytahoval, měl je doma ve skříňce. Rusové to tam asi prohrabali, našli je, rozstříleli a pak zahodili.“
Obyvatelé Andrijivky, s nimiž jsem mluvila, si vzpomínají, že po 12. březnu se několik ruských vojáků chvástalo, jak v ulici Sloboda zabili tři lidi. Teťana Tkačenko popisuje rozhovor dvou Rusů následovně: „V sousední ulici jsme zlikvidovali tři a slušně jsme na tom vydělali.“ Starší manželé Mykola a Teťana mají na vychloubání okupantů podobné vzpomínky: „Přišli a začali vyprávět, že zabili tři naše chlapce. Prý to byli buzeranti, takoví a makoví, že prý mávali dolary, a tak jsme je zastřelili.“ Penzisté tvrdí, že nejvíc se chlubil právě „zrzek“ Daniil Frolkin, na fotkách z telefonu Leonida Udoda ho také okamžitě poznali.
Mučení a vraždění tím ale v Andrijivce neskončilo.
Dne 19. března dopadl granát na jedno z míst, kde ruská armáda měla v obci základnu. „Začali pobíhat a hledat viníky,“ říká důchodkyně Naděžda Savran. Jedním z „viníků“ se stal její 45letý syn Ihor (spolužák o týden dříve zastřeleného Vitalije Kibukeviče). Ihor se před nedávnem rozešel se ženou a poslední dobou žil u matky. V mládí sloužil v armádě, pak v národní gardě a u státní bezpečnosti. Nakonec ho tato práce přestala bavit a začal opravovat auta. Možná právě Savranova vojenská minulost přitáhla pozornost Rusů.
Vojáci vnikli do jejich domu 19. března před čtvrtou odpoledne. Jeden Ihora ihned odvedl a posadil do auta (do oné šedé lady, kterou sebrali Udodovým), druhý zůstal s Naděždou a začal prohledávat dům. Když našel několik odpojených pevných linek, na podlaze je rozdupal.
Ihorově matce nebylo sděleno, proč jejího syna odvádějí a jestli se vrátí domů. Našel se až 31. března – ve stodole bývalé farmy na okraji obce. Vedle mrtvého Ihora leželo ještě tělo jeho kamaráda a souseda Volodymyra Požarnikova – onoho „Vovky“, kterému Rusové ukradli ruční motorovou pilu.
„Ihor byl ve spící poloze,“ vzpomíná Naděžda. „Nohy měl pokrčené, ruce za hlavou a přikrytý byl svojí bundou.“
Naděžda ukazuje synův kožich, na dvou místech na prsou prostřelený. Po skončení okupace jí ukrajinští vojáci nechtěli dovolit, aby se k mrtvému přiblížila, prý mohla být těla obou zastřelených zaminovaná.
„Stejně jsem tam každý den chodila. Z domu jsem si přinesla vodu a umyla jsem je, oba byli úplně šedí, okolo jezdí tanky a technika, je tady prachu až hrůza,“ vypráví paní Savran.
Kuchyň má Naděžda vybavenou skromně, u zdi stojí stará sovětská kredenc, kde je kromě jiného nádobí i hrneček s věnováním „milované mamince“. Nad skříní visí na tapetě se vzorem orchidejí Ihorův portrét.
Někteří obyvatelé Andrijivky, kteří z obce stihli odjet před začátkem okupace, po návratu zjistili, že jejich domy jsou nejen vyrabované, ale že v nich byl pravděpodobně někdo zavražděný. Slyšela jsem vyprávění o třech takových případech. V koupelně u důchodkyně Teťany Adolfovny z Ševčenkovy ulice byla prostřelená pračka a na zdi stopy krve. Kriminalisté potvrdili, že tam někoho zastřelili, a zkrvavené tělo následně vlekli přes celý dům. Někdo byl rovněž zastřelen v domě Teťany Tkačenko poté, co se synem opustila Andrijivku. V její koupelně zůstaly vedle záchodu zaschlé kaluže krve. Mezi lidmi se proslýchá, že tam byl zastřelen „rašista“ (kombinace anglické výslovnosti „raša“ – Russia a „fašista“, pozn. překl.). V domě prodavačky Natalije Simoroz bylo nalezeno tělo místního obyvatele Ivana Rybického. Kdo a proč ho zabil, stále není zřejmé.
Jiné domy či budovy v Andrijivce ruští vojáci před ústupem jednoduše vypálili. Vitalij Čerkasov z andrijivské teritoriální obrany tvrdí, že vypalovali ty domy, kde byla munice, kterou nebylo možné odvézt. Ukrajinský investigativní projekt slidstvo.info potvrzuje, že Rusové zřídili v obci muniční sklady už na konci února.
Čerkasov se také domnívá, že ve vypálených objektech mohly být spáleny mrtvoly. A to jak padlých ruských vojáků, tak i zabitých místních obyvatel. Kromě 13 mrtvých se v Andrijivce dodnes pohřešuje více než 40 lidí.
„Ti, co se jim podařilo odjet, viděli při odjezdu mrtvá těla, ale ta se pak někam ztratila,“ vypráví Vitalij. „Na můstku leželi mrtví, dva muži a jedna žena. Nikdo neví, co to bylo za lidi. Kam zmizeli, také nikdo neví. Rusové své zabité vojáky odváželi na nákladním autě, kterým se přepravují tanky. Po ostřelování je prostě hodili na náklaďák a někam je odvezli. A naše lidi také. Mnoho lidí bylo zabito, dlouho leželi přímo u silnice a nikdo se jich nesměl dotknout. A pak jednoho dne prostě zmizeli a bylo to.“
Co dělali v době okupace Ruskem najatí vojáci
Úřad generálního prokurátora Ukrajiny v červnu oznámil, že podezřívá ruského vojáka z 64. motostřelecké brigády Daniila Frolkina z porušení válečných zákonů a zvyklostí. Prokuratura mimo jiné uvedla, že se tento voják mohl dopustit zabití civilisty v Andrijivce, odcizení automobilu jinému obyvateli obce a ukradení sovětských a ukrajinských medailí veteránovi druhé světové války.
V červenci slidstvo.info zveřejnilo zprávu vyšetřování, podle které tohoto ruského vojáka identifikoval na základě jeho selfie z telefonu Leonida Udoda místní obyvatel jménem Vasyl. Investigativní projekt slidstvo.info píše, že Vasyl měl být svědkem vraždy Ihora Jermakova z ulice Melja a je přesvědčen, že po Ihorovi střílel právě Frolkin.
Sám Frolkin popírá, že by se na vraždě Ihora Jermakova jakkoli podílel. Říká mi to osobně během telefonického rozhovoru. Redakce iStories našla kontakty na všechny účastníky „focení“ v Andrijivce. Dva z nich s rozhovorem souhlasili: Daniil Frolkin a Dmitrij Danilov.
Nejprve si volám s Danilovem. Předtím jsem mu poslala jednu fotografii z domu Anatolije Danilenka.
„Odkud máte ty fotky?“ ptá se voják se zájmem, „ty nemám ani já.“
Taktéž se podivuje, že jsme identifikovali právě jeho. Svoje překvapení vysvětluje tím, že se přece nefotil v uniformě ruské armády, protože měl „vlastní uniformu“. Na všech fotkách opravdu dodržoval maskování, nasazoval si brýle a pokrývku hlavy. Jeho totožnost se nám podařilo zjistit podle jizvy mezi obočím, jež byla viditelná i pod brýlemi.
Na důchodce Ivana, který v Danilovi poznal vojáka, co mu vzal „videopřehrávač“, si podle svých slov Dmitrij nepamatuje a říká, že video nevzal. S úsměvem ale vzpomíná, jak jezdil rychlostí 90 km/h na cizím červeném mopedu – takto si ho zapamatovala Teťana Tkačenko.
Danilov poté vysvětluje, že ho v lednu 2022 spolu s dalšími vojáky nejdříve poslali do Běloruska „na cvičení“. Už během cvičení ale mnozí „začali tušit“, že by mohli být vysláni do Ukrajiny. Jejich předtuchy se naplnily v únoru, kdy byli vojáci informováni o zahájení „speciální operace“.
„Bylo nám řečeno, že teď pojedeme tři dny zastrašovat nepřítele,“ vypráví Dmitrij. „Byla spuštěna speciální operace, Luhansk s Doněckem budou uznány jako lidové republiky, připojí se k RF, a vy odtud odjedete. A tak doteď odjíždíme.“
Dmitrij Danilov dokonce tvrdí, že proviant a oblečení všichni dostali na pouhý třídenní bleskový pochod. Poněvadž se však „speciální operace“ začala protahovat, museli se v tomto směru postarat sami o sebe: „Neměli jsme možnost si prát, a jelikož jsme se museli převlékat, nezbývalo nám nic jiného než hledat nějaké vhodné oblečení, vhodné co do velikosti a stylu.“ Vojáci obvykle hledali „něco odpovídajícího“ v osobních věcech místního obyvatelstva.
Hlavním cílem „speciální operace“ je podle Danilova „osvobození Ukrajiny od nacistů“. „V našem pojetí jsou nacisté ti, kteří se chtějí paktovat s tou stranou, co se neustále snaží Rusko přímo ohrozit,“ říká. Současně ale uznává, že se v Andrijivce obvykle bavil s „úplně normálními obyvateli“.
V době okupace vesnice se svými kolegy „neustále hledali lidi, kteří vyzrazovali ruské vojenské pozice“. Když se ho ptám, zda ví, co se s těmi lidmi dělo dál, odpovídá: „Co vím, tak byli zajati a poté předáni nejvyšším orgánům – to je všechno. Probíhal rutinní výslech, po němž se obvykle vrátili domů díky výměně válečných zajatců.“ Voják Danilov také tvrdí, že na zabíjení civilistů se v Andrijivce nepodílel a o zastřelených osobách nic neví.
Většina Danilových kolegů byla podle jeho slov s „misí“ nespokojená.
„Dostali jsme za úkol dobýt místo, po jehož dosažení budeme odtamtud [z Kyjevské oblasti] odcházet. Toho místa jsme dosáhli. A když nadešla chvíle odchodu, dostali další místo, pak další – a tak dále. To na tom bylo nejhorší,“ říká Dmitrij a dodává, že podepsal smlouvu o službě v armádě, protože mu to může pomoci splnit si sen, aby se dostal ke speciální policejní jednotce. Z Ukrajiny už se vrátil domů a zpět do války se mu nechce, protože „tam není co dělat“.
„Na jedné straně je správné, že jsme se do toho vložili, na druhé ne,“ přemýšlí o ruské invazi do Ukrajiny. „Nejsem nadšený, ale nemůžu říct, že to vnímám negativně. Málokdo je tam nadšený. Asi 99 % zpráv jsou lži: v ruské televizi, v novinách, všude. Málokdo říká pravdu. Tu znají jen ti, kteří se odtamtud dostali, ale málokdo ji může říct, protože většinou něco podepsali. A další většina to všechno chce zapomenout jako zlý sen.“
Nakonec mě Dmitrij žádá, abych mu poslala fotky z ukradeného telefonu, které si on a jeho kamarádi udělali „na památku“.
Daniil Frolkin, s nímž si telefonuji ihned po Danilovovi, vypráví, že na „cvičení“ do Běloruska odjel už 11. ledna. Soudě podle jeho slov vojáci před „speciální operací“ neabsolvovali žádný speciální výcvik. Svůj pobyt v pohraničí těsně před válkou popisuje takto: „Přijeli jsme, nejdřív jsme všichni bydleli na základně, pak nás rozházeli a soustředili v okresech. Moje četa měla za úkol jídlo pro prapor. Uvařili jsme jídlo, uklidili, šli spát. Uvařili jsme oběd, uklidili, šli spát.“
Že jde do války, Frolkin zjistil 23. února na nástupu po svátečním obědě. „Nejdřív chtěli vyrazit ve čtyři ráno, pak to posunuli na třetí. Přišli za mnou v jednu ráno a řekli mi, abych přistavil auto.“
Frolkin tvrdí, že po invazi do Ukrajiny se mnozí jeho kolegové snažili o výpověď z armády, ale nikomu se to dlouho nedařilo.
„Kluci, co nechtěli bojovat, šli za velitelem brigády Azatbekem Omurbekovem, který ale na ně začal řvát a ponižoval je: ‚Nechám vás zastřelit za to, že nechcete bojovat.‘ Speciální operace je de facto dobrovolná záležitost. Jenže nás zapojili dobrovolně z donucení,“ vypráví voják. „Bylo mi řečeno, že to takhle nejde odmítnout, že za to bude trestní odpovědnost a je v mém zájmu pokračovat dál. Nyní jsme byli posláni zpět [na území Ruska], ale zítra zase odjíždíme, budeme nasazení už potřetí. (rozhovor s Frolkinem byl nahrán 20. července, pozn. red.) Mise by neměla trvat déle než tři měsíce. Po třech měsících se musí znovu sbírat podpisy, kdo pojede dobrovolně. Podle zákona tedy nemají právo nás tady držet, ale je jim to jedno, zákon je jim ukradený.“
Což Frolkin dokládá zkušeností kolegy Ruslana Glotova, který se s ním fotil v Andrijivce na cizí telefon, a po návratu z Kyjevské oblasti požádal své velení o povolení odejít. Jemu a ještě dvěma dalším z 64. brigády údajně velitelé řekli: „Tak jo, odvezeme vás na evakuační místo, zítra poletíte do Ruska.“ Naložili je pak do obrněného „Uralu“ (nákladní vojenské vozidlo, pozn. red.) a zase je poslali na území Ukrajiny. Glotovovi se nakonec přece jen podařilo odejít – při minometném útoku si poranil ruku.
Podle vlastních slov měl Frolkin v době svého pobytu v Andrijivce za úkol odvoz poškozené techniky: „Přijeli a řekli mi: ‚Tam a tam je prostřelený Ural, jeď pro něj a zachraň ho.‘ Zapřáhnu Ural a vleču se s ním 80 kilometrů. Tam už si ho hodí na návěs nebo na uzpůsobená vozidla.“ Frolkin říká, že občas musel odvážet nejenom techniku, ale i zraněné nebo mrtvé spolubojovníky. Jednou po dopadu granátu například vezl tělo vojáka, z něhož zbyl jen trup a půlka hlavy.
Daniil v telefonu rovněž vzpomíná na jednoho mrtvého kolegu – poddůstojníka Alexandra Čirjasova původem z vesnice někde od Saransku –, to on jezdil po Andrijivce v ukradeném džípu. Podle Frolkina to byl právě Čirjasov, koho našli zastřeleného v domě Teťany Tkačenko, kde popíjel s jiným ruským vojákem. Kdo a za co Čirjasova zabil, není známo. Frolkin říká, že tělo jeho kolegy bylo posláno domů, redakce iStories ovšem nedokázala v oficiálních zdrojích najít žádné zmínky o smrti Alexandra Čirjasova.
Na otázku ohledně loupení a rabování v Andrijivce Frolkin odpovídá, že on i jeho kamarádi si brali od místních jen různé „blbosti jako láhev vína nebo piva, mangal (gril na dřevěné uhlí, pozn. překl.), potraviny“. Rezolutně si pak stojí za tím, že z domu Anatolije Danilenka neodnesl medaile: „Přišli jsme, vyfotili jsme se a medaile jsme zase vrátili zpátky.“
Voják však nepopírá, že ruští vojáci v Andrijivce rabovali. Podle jeho slov v tom obzvláště vynikal zástupce velitele vojenské dopravy plukovník Vjačeslav Klobukov: „Ten bral z obchodů ledničky. Pak to byly obchody s teniskami a s nejrůznějším oblečením – to všechno se také odváželo v kamionech. Když jsme přijeli do Běloruska, ty dva kamiony jsem viděl.“
Voják Frolkin se rovněž shoduje s Dmitrijem Danilovem, že nikoho z obyvatel Andrijivky nezabil.
Ruští vojáci vypovídají o událostech v Andrijivce
Pár hodin po prvním rozhovoru mi Daniil Frolkin nabízí, že si zavoláme přes Messenger se zapnutým videem. V té době se stále ještě nachází v dočasně dislokované jednotce v Bělgorodské oblasti. Na jeho bradě je čerstvá rána po střepině, kouří a žádá o zapnutí nahrávání:
„Já, voják armádní jednotky 51460, gardový svobodník, Frolkin Daniil Andrejevič, se přiznávám ke všem zločinům, které jsem spáchal v Andrijivce, ke střílení civilistů, okrádání civilistů, k odebírání telefonů a k tomu, že naše velení sere na naše vojáky, na veškerou pěchotu, která bojuje na frontě v první linii. Dále chci požádat: přijměte opatření k potrestání velitelů – gardového plukovníka Omurbekova Azatbeka Asanbekoviče, gardového podplukovníka Dmitrenka, zástupce velitele dopravy naší brigády plukovníka Klobukova a vedoucího rozvědky podplukovníka Romaněnka. Velel rozvědce, která dělala průzkum na hovno, a tím vedla naše lidi na smrt. Rozkaz střílet vydal také zástupce brigádního velitele podplukovník Prokurat.“
Na otázku, za co by měli být citovaní velitelé potrestáni, odpovídá: „Nepovažují řadové vojáky za lidi.“ Podle jeho slov podával plukovník Azatbek Omurbekov velení armády nepravdivé informace o neexistujících úspěších brigády a celou okupaci „proseděl ve sklepě školy“, kde se nacházelo velitelství.
„Tomuto velení jsme se snažili vysvětlit, že do útoku už nepůjdeme,“ říká Frolkin. „Omurbekov [poté] začal kluky mlátit, že prý jsou slaboši, a strašně sprostě jim nadával. Jednomu dal pažbou do obličeje, druhému přiložil k čelu pistoli a řekl: ‚Já tě teď zastřelím a vůbec nic se mi za to nestane.‘“
Ujišťuji se, co má Daniil na mysli, když se přiznává ke „střílení civilistů“. Vypráví, že v březnu (přesné datum si nedokáže vybavit) velitelé požádali jeho a ještě několik vojínů, aby je doprovodili při prohlídce domů tří podezřelých obyvatel Andrijivky, kteří tvrdí, že jsou místní.
„Zavedli jsme je do tří domů, které nám ti místní ukázali, že jsou jejich. V domech ale nebyly žádné jejich fotky. To znamená, že to ve skutečnosti nebyly jejich domy. Třetí z nich navíc bydlel v nějaké zbořenině. Měli u sebe balíčky bankovek: hřivny, doláče, všelijaké sračky. Podplukovník, co s námi byl, Alexandr Prokurat, si ty peníze vzal a ostatní věci – doklady, telefony – dal nám a řekl: ‚Tyhle odprásknout.‘ Tak jsem šel a [jednoho z nich] jsem odprásknul.“
Podle podrobností, které Frolkin připomíná, jde o vraždu Vadima Ganjuka, Vitalije Kibukeviče a Ruslana Jaremčuka ze dne 12. března. Daniil pravděpodobně střílel na Ruslana Jaremčuka. Zastřeleného podle fotografie nepoznává, ale připouští, že jeho podobu možná zapomněl vlivem šoku. Později ukáže fotku mrtvého Jaremčuka svému kolegovi, který byl u prohlídek také přítomen, a ten potvrzuje, že zastřelil právě tohoto člověka. Voják Frolkin je přesvědčen, že zabitý muž předával souřadnice ruských armádních kolon, a kvůli tomu „přivezli osmnáct mrtvých spolubojovníků a jednoho těžce zraněného, kterému střepina ustřelila koule“.
Ptám se Frolkina: „Zastřelil jsi ho, protože ses mstil za vlastní lidi?“
„Ano. Vím, že pomsta je svinstvo, ale mstil jsem se a věděl jsem, do čeho jdu. Byl to jediný člověk, kterého jsem za těch sedm měsíců vojenské operace zastřelil. Zachránil jsem 86 lidí, zabil jednoho.“
„Pokoušel ses s ním před zastřelením mluvit?“
„Pokoušel. Říkal nám: ‚Já jsem civilista, bydlím tady.‘ Přiběhl ale pes, bylo jasné, že patří k domku, a začal na něho štěkat, i když na nás neštěkal. Řekli jsme mu: ‚Mluv pravdu, hajzle, jinak tě zastřelíme.‘ On: ‚Předevčírem jsem přijel z Kyjeva, byl jsem požádán, abych odesílal souřadnice kolon.‘ Vyvedl jsem ho z domu a řekl mu: ‚Jdi dál.‘ Šel, a tak mu říkám: ‚Na kolena.‘ Pak jsem mu prostě vpálil kulku do hlavy. Dlouho jsem se pak klepal. Zničil jsem jednoho, ale chtěl jsem zachránit co možná nejvíc našich lidí.“
Ptám se Daniila, proč se mi nakonec rozhodl povědět pravdu. Prý to dělá pro „kluky“, co mají být po mnohaměsíční misi zase znovu nasazení na frontě u Chersonu.
„Naši kluci budou ušetřeni, díky mně je odvezou zdravé,“ doufá Frolkin a dodává: „Je lepší zničit jeden život než životy 200 nebo 300 lidí. Všechny ty kluky znám. Těch padesát lidí, co zbyli z našeho praporu, jsou dobří lidé, nechci jim zkazit život, jsou se mnou už od ‚vojny‘ (povinná vojenská služba, pozn. red.). Teď je znovu posílají na Cherson, přitom nemají žádné právo tohle udělat, protože všichni lidé to fyzicky nepřežijí. Vidím, že naši brigádu likvidují.“
Frolkinova slova potvrzuje odposlechnutý rozhovor, který údajně proběhl mezi důstojníky 64. brigády hlavním velitelstvím ukrajinské rozvědky. Zachycený hovor prozrazuje, že ruské velení neví, kým má brigádu doplnit a kdo bude chtít „do takových sraček“ podruhé.
Frolkin přiznává, že dosud nepochopil, za co a s kým bojoval:
„Vykládají nám o našem úkolu a co tady zachraňujeme, jací jsme borci, jenže s kým bojujeme, jasné není. O dalších směrech nám už vůbec nic neříkají, ani o ztrátách civilistů nám nic neřeknou. Zabíjíme VSU (příslušníky VSU, tedy ukrajinské armády, pozn. překl.) – dělostřelectvo odvádí dobrou práci, jenže kolik civilistů přitom zahyne, to nejspíš nevědí ani oni sami [velitelé].“
Na konci července Daniil Frolkin odjel z Bělgorodské oblasti do Chabarovského kraje a tam podal žádost o propuštění z armády. Před dvěma lety podepsal smlouvu , protože se chtěl po ukončení vojenského závazku vrátit do rodného města a sloužit tam u policie. Co bude dělat teď, neví.
„Chápu, že za všechny tyto informace mě můžou poslat do vězení,“ říká. „Ani ne tak za svinstva, co jsem udělal v Ukrajině. Ale za ty informace [o velení]. Jenom se chci ke všemu přiznat a vysvětlit, co se v naší zemi děje. Myslím si, že by bylo lepší, kdyby žádná válka nebyla.“
Po rozhovoru s Daniilem Frolkinem volám vdově po Ruslanu Jaremčukovi, paní Oxaně. Ztráta manžela není za několik posledních let první tragédií v její rodině. V roce 2017 zmizela jejich 16letá dcera Serafima. O několik týdnů později , že dívku zabil její 23letý přítel.
Oxana Jaremčuk byla při identifikaci Ruslana přítomna a potvrzuje, že muž zemřel následkem průstřelu hlavy: „Takže ho prostě zastřelili.“ Ptám se, co by řekla vrahovi svého muže, kdyby se jí taková příležitost naskytla.
„Proč bych mu měla něco říkat?“ odpovídá Oxana. „Kdyby byl člověk, tak by nezabil. Tohle nejsou lidi a tak to je. My se slitujeme i nad zvířetem. Takže nemám proč s ním mluvit.“
Autorka textu: Jekatěrina Fomina
Překlad: Eva Malenová
Autorka úvodní fotografie: Jekatěrina Fomina
Autor koláží v textu: iStories