Od konce letošního února do začátku dubna byla vesnice Andrijivka v Kyjevské oblasti pod kontrolou ruské armády. Po svém ústupu tam Rusové zanechali stovky zničených a vyrabovaných domů, více než deset mrtvých a 25 fotografií pořízených na ukradený telefon jednoho z místních obyvatel. Jekatěrina Fomina, zpravodajka ruského nezávislého investigativního serveru iStories, se do Andrijivky vydala, aby podrobně zrekonstruovala zločiny, které tam byly spáchány. Současně se jí podařilo sesbírat svědectví obětí a identifikovat ruské vojáky, kteří se na vraždách a rabování podíleli. Následující text je překladem původního článku našich kolegů z redakce iStories, jenž vyšel pod názvem Velitel vydal rozkaz: „Tyhle odprásknout.“
Drancování a rabování
„Hledáme hlavního banderovce, který ráčkuje.“ S těmito slovy vystoupilo na začátku března několik vojáků z obrněného transportéru u domu staršího manželského páru, Leonida a Teťany Udodových, ve vesnici Andrijivka v Makarovském okrese. Ruská vojska ji obsadila 27. února spolu s dalšími obcemi Kyjevské oblasti na pravém břehu Dněpru a zůstala tam až do dubna.
„Mého muže všichni ve vsi žertovně přezdívali banderovec,“ říká Teťana Udoda. „Nějak se to vžilo, i když vůbec nebyl nacionalista, jen pocházel ze západní Ukrajiny.“
Manžel Teťany, 76letý Leonid Olexijevič, tehdy vyšel Rusům naproti.
„Kluci, heleďte, tady jsem ‚banderovec‘ jedině já,“ řekl, přičemž ráčkoval.
„Ne, vy se nám nehodíte věkem!“ reagovali zklamaní vojáci.
Přesto panu Udodovi při jedné z prvních prohlídek – následně jich několik přibylo – sebrali jeho levný smartphone. Penzistovi se ho podařilo získat zpět až v květnu, kdy jedna obyvatelka Andrijivky našla cizí telefon mezi svými věcmi a odnesla jej do centra distribuce humanitární pomoci. Když si Leonid Olexijevič svůj telefon vyzvedl, čekalo ho překvapení, neboť v něm objevil 25 fotografií, na nichž čtveřice ruských vojáků pózovala se zbraněmi, s dýmkou a s medailemi na prsou.
Redakci iStories se podařilo tyto muže identifikovat, jedná se o příslušníky 64. motostřelecké brigády Daniila Frolkina, Dmitrije Danilova, Ruslana Glotova a Ivana Šepelenka. Mnozí obyvatelé Andrijivky, s nimiž redaktoři serveru mluvili, si na vojáky ze zmíněných snímků vzpomněli. Podle vyprávění místních mohli mít podíl na loupežích, rabování, a dokonce i na vraždách.
Novinářce Jekatěrině Fomině se v Andrijivce podařilo objevit i místo, kde se ruští vojáci fotili. Jde o dům a dvorek Anatolije Danilenka, odkud byli Anatolij spolu s manželkou a 95 let starým tchánem 13. března donuceni během několik hodin odejít.
„Řekli nám: ‚Do rána ať jste pryč.‘ Sbalili jsme se a ve čtyři hodiny odpoledne už nás vyhnali,“ vzpomíná Anatolij. „Když jsme odjížděli, můj tchán řekl ruskému vojákovi: ‚Já jsem přece bojoval za to, aby tě tvoje máma mohla porodit, a ty teď děláš tohle…‘“
Redakce iStories připravila video, ve kterém jsou zaznamenány telefonáty s ruskými vojáky a příběhy obětí. Video je v ruském jazyce. Je možné si k němu zapnout titulky jak v anglickém, tak v českém jazyce.
Anatolijův tchán, Petro Jefremovič Kravčenko, pracoval za Sovětského svazu na ústředí ukrajinské zpravodajské služby. Březnovou ruskou okupaci přežil, zemřel však 29. května. Byly to právě jeho medaile, s nimiž na fotkách z ukradeného telefonu pózoval příslušník 64. brigády Daniil Frolkin. Což potvrzuje i Danilenko, neboť po odchodu ruské armády již tchánovy medaile v domě nebyly.
Mimo to zmizely i dvě televize, mikrovlnka, elektrická trouba a zásoby krmení pro kočky. Na stropě Anatolijova patrového cihlového domku, postupně budovaného posledních patnáct let, zůstaly díry po kulkách, kuchyňské zdi jsou pro změnu potřísněné vínově červenými skvrnami. Majitel domu předpokládá, že okupantům při otevírání vyšplíchl višňový likér.
Ve stodole pak vytřepává z ošuntělého pytle od cukru zvlhlé oblečení: prošívaný khaki kabát s nášivkou „Armáda Ruska“, maskáčové kalhoty, černé kalhoty, kanady, špinavé ponožky a obnošené trenky Calvin Klein. V jedné z kapes u kalhot zůstaly odlepené nášivky na suchý zip, na obou stojí příjmení „Frolkin“. Rusové zahodili znehodnocenou uniformu a převlékli se do Danilenkovových věcí, ostatně na jedné z fotografií má Ruslan Glotov na sobě Anatolijův svetr.
Kromě špinavého oblečení našel majitel domu na trávníku spoustu prázdných nábojnic a na kuchyňském stole přilepený lísteček s nápisem: „My jsme válku nechtěli. 14. 03.“
Všichni obyvatelé Andrijivky se ze strany ruských vojáků tak či onak setkali s loupením, rabováním nebo násilím. Brali si potraviny, domácí elektrospotřebiče, vozidla i alkohol. Například rodinu Udodových připravili nejen o telefon, ale i o automobil, kterým chtěli penzisté z vesnice odjet.
„Řekli mi: ‚Měli jste odjet dřív.‘ Tady stál takový zrzek, hrozně protivný, a prohlásil: ‚Přišli jsme bojovat proti Zelenskému a proti náckům.‘ Odpověděla jsem: ‚Ale my přece nejsme náckové.‘ Jen se na mě podíval a pak nám auto vzali,“ vzpomíná Teťana Udoda.
Právě onoho „zrzka“ Teťana poznává na fotografiích v manželově telefonu. Jmenuje se Daniil Frolkin.
Starý automobil Udodových, šedou ladu, pak spoluobčané často potkávali na ulicích Andrijivky. Několik vesničanů tvrdí, že viděli, jak ji vojáci používají pro převoz mužů, co byli následně zabiti nebo začali být pohřešováni. Když ruská armáda Andrijivku opustila, Teťana a Leonid objevili své auto na kraji vesnice. Nyní je otlučená, poničená lada zaparkovaná na dvoře.
Rusové ale nevyužívali pouze automobil Udodových. Jak vzpomíná rodačka z Andrijivky paní Teťana Tkačenko, jeden z vojáků se „proháněl“ po vesnici na jakémsi červeném mopedu, a dokonce jí jednou nabízel, že ji sveze. Další zase jezdili v ukradeném džípu, s nímž nakonec najeli do zdi obydleného domu. Jeden voják si tak poranil nohu a druhý den kulhal. Na fotografiích z telefonu Leonida Udoda paní Teťana okamžitě ukazuje na řidiče červeného mopedu – Dmitrije Danilova.
Nezaváhá ani u další z fotografií vojáků 64. motostřelecké brigády, jež se nám podařilo dohledat na sociálních sítích díky seznamu zveřejněnému ukrajinskou rozvědkou. Paní Tkačenko poznává Alexandra Čirjasova – podle jejích slov to byl právě on, kdo jezdil po vesnici v džípu. Čirjasov na fotografiích z uloupeného mobilu v Andrijivce není, jeho jméno však figuruje mezi členy 64. brigády.
Kromě jídla a dopravních prostředků brali okupanti místním i věci, jež zdaleka nepatří k základním potřebám. Například sousedé rodiny Udodových, manželský pár lékařů, stihli odjet ještě před příchodem Rusů. Jejich opuštěný dům se tak pro vojáky stal středem zvýšeného zájmu. Před Leonidovýma očima, kterému sousedi nechali klíče, lékařům „zkonfiskovali“ dva skútry, kolo, benzínovou pilu, notebook a k tomu ještě alkohol a čokoládové bonbony – dárky od vděčných pacientů.
Jinou vzpomínku na ruské vojáky mají starší manželé Ivan a Valentina z Ševčenkovy ulice.
„Přišlo jich asi deset,“ vypráví Ivan. „Jdu k nim. ‚Dědo,‘ říká jeden z nich, ‚máš videopřehrávač?‘ Copak jimu můžu říct, že ne? Je jich tady deset. A tak povídám ženě: ‚Dones ho.‘ ‚Dám ti peníze nebo ho vrátím,‘ reaguje voják. Já na to: ‚Není třeba.‘ Velice dobře vím, co to znamená, když si někdo o peníze, nejdřív je vyndáte a pak dostanete kulku do čela.“
Proč se snažili vojákům neodporovat, oba penzisté vysvětlují odkazem na nemocnou pětiletou vnučku. Zůstala u nich poté, co ji rodiče přivezli k babičce a dědovi nedlouho před válkou, aby se na čerstvém vzduchu „dala dohromady“.
Ukazuji Ivanovi a Valentině fotografie známé čtveřice ze 64. brigády. Ve vysokém mladíkovi se zbraní v ruce Ivan identifikuje vojáka, jenž si od něj vzal videopřehrávač. Je to Dmitrij Danilov. Další obyvatelé Andrijivky, kteří Dmitrije na fotkách rovněž poznali, si zapamatovali, že ho spolubojovníci oslovovali „snajper“.
„Oni [ruští vojáci] tady lidem brali všechno,“ potvrzuje slova spoluobčanů i Naděžda Savran z ulice Melja. „Soused Vovka měl pilu na dřevo. Byla z dovozu, malá, taková prima. Jednoho z nich jsem viděla, jak s ní tady chodí.“
Souseda Vovku – Volodymyra Požarnikova – ruští vojáci v období okupace Andrijivky zastřelili. Stejně skončil i syn Naděždy Savran, Ihor.
V Andrijivce, kde před válkou žilo asi 1500 lidí, bylo za okupace a po odchodu ruských vojsk nalezeno 13 mrtvých těl se střelnými ranami. Podle místních se ve vesnici střílelo bez soudu a vyšetřování, někdy dokonce i bez toho, že by lidé byli zajati nebo vyslechnuti.
S příbuznými většiny civilistů zabitých v Andrijivce se mi podařilo promluvit a zjistit okolnosti smrti jejich blízkých.
Mávali nám tu dolary, tak jsme je zastřelili.
Na konci února jeden tank s písmenem V na boku dostal v Andrijivce smyk a najel do plotu za autobusovou zastávkou na ulici Melja, kde znehybněl.
„Rusové vystoupili a začali střílet na můj dům ze samopalu. Potom mi řekli: ‚Jestli u vás najdeme něco z tanku – zastřelíme vás všechny, celou rodinu i s vnučkou,‘“ vypráví obyvatel Vasyl, jehož dům se nachází kousek od místa nehody. Výhrůžky vojáků ale Vasyl nezastavily.
„Vzal jsem z opuštěného tanku tři sady patron a schoval je. Zachránil jsem tak aspoň nějaký život. Jiní zase rozbili přístroj nočního vidění, další zpřetrhali kabeláž, rozmlátili baterie, aby [tank] nefungoval. Aspoň jsme byli trochu k užitku.“
Ukradené náboje pak Vasyl zakopal na dvoře pod korytem pro kachny:
„Tam je hledat nenapadlo, ony tam totiž kachny serou, není to moc příjemné. U ostatních, co také byli u tanku, ale něco našli. Řekli: ‚Sousedi vás viděli, že jste do tanku lezl.‘“
Z podobného druhu sabotáže mohl být podezřelý i další obyvatel ulice Melja, Ihor Jermakov. Není přitom známo, zda se k tanku skutečně přiblížil. Nyní z domu rodiny Jermakovových zbyly jen základy a několik polorozbořených zdí. Na modrých vratech s kresbami bílých labutí jsou viditelné zásahy střepinami. Jedna labuť je prostřelená. K místu, kde bylo nalezeno Ihorovo tělo, je to pár kroků.
Střelbu do modrých vrat okupanti zahájili 2. března, kdy na pozemek vjel tank.
„Tady rozbili okno a pak začali naplno střílet do dveří,“ vzpomíná Teťana – vdova po Ihoru Jermakovovi. „Dva vojáci vlezli dovnitř oknem, další dva vešli dveřmi. Řekli [Ihorovi]: ‚Máte jít k veliteli.‘ Zeptala jsem se: ‚Můžu jít taky?‘ ‚Ne, ty zůstaneš sedět.‘ Odvedli ho a už jsem ho nikdy neviděla.“
Teťana nemohla vyjít ven z domu až do večera, zámek u ostřelovaných dveří se zasekl. Když konečně vylezla oknem, klekla si na kolena před venku hlídkujícím vojákem.
„Proboha, řekněte mi, je živý?“
„Mluví s ním, je živý, vrať se domů.“
Zprávu o Ihorovi dostala o dva dny později. 4. března k Teťaně přišel voják a vyzval ji: „Pojďte se podívat, není to tam u transformátoru váš manžel?“ Na uvedené místo běžela i se sestrou. Ihora našla zastřeleného s rukama svázanýma za zády.
„Měl promodralou, rozmlácenou tvář, stejně jako zbytek hlavy, střelili ho do zátylku,“ vzpomíná Teťana. Manžela nejdříve pohřbila na zahradě u domu. Teprve po odchodu ruských vojsk ho mohla pohřbít na hřbitově. Teťana si myslí, že Ihora zavraždili kvůli fotkám ruské vojenské techniky, které měl ve svém telefonu.
Dne 13. března byl po přímém zásahu granátem zničen i jejich dům. Shořely nejen věci, ale téměř i všechny fotografie manželů. Spokojeně spolu žili 24 let. Několik fotek z minulého života se zachovalo pouze v telefonu dcery, jejich mobily jim ruští vojáci sebrali. Na jedné takto zachráněné fotce drží Ihor a Teťana v náručí usměvavou vnučku.
„Víte, snažíme se o tom nemluvit, abychom to nejitřili. Já ale vím, že je to potřeba vyprávět, i když mám na duši černý popel.“ Říká Teťana a snaží se zadržet slzy. Jakmile mluví o manželovi, neustále prsty mne šátek uvázaný okolo krku.
V ten den, kdy Teťana našla tělo svého manžela, přišli vojáci do domu Iščenkových v ulici Peremohy, jež kolmo navazuje na ulici Melja. V 10:30 odvezli neznámo kam 23letého Antona Iščenka.
„Řekli, že je to na dvě hodiny, a odvezli ho. Nevrátil se ani v noci, ani další den…“ pláče Antonův dědeček Petro.
Jako datum Iščenkovy smrti je na hrobě uveden 6. březen. Nikdo neví, kvůli čemu mladíka odvezli a zabili. Na jeho těle byly stejně jako na těle Ihora Jermakova nejen střelná zranění, ale i stopy násilí.
Týden po vraždě Ihora Jermakova a zmizení Antona Iščenka, dne 12. března, byli na ulici Sloboda zastřeleni dva kamarádi z dětství – Vadim Gaňuk a Vitalij Kibukevič. Vitalijův soused Jurij Michajlovič viděl oknem, jak muže odvádějí na popravu:
„Přijelo auto, vystoupili tři vojáci. Zaklepali na dveře, Vitalik jim otevřel a oni vešli dovnitř. Po nějaké době vyšli jen Vitalik a jeden voják. Šli do kůlny. Pak jsem slyšel dávku výstřelů a voják se vrátil sám. Zbývající dva vynesli ven nějaký balíček, dali jej do kufru auta a jeli k Vadimovi. Uběhlo asi patnáct minut a zase slyším ra-ta-ta-ta! – další dávku výstřelů a pak konec, sedli do auta a odjeli.“
Co se dělo u Vitalije Kibukeviče, vypráví jeho žena Olena: „Svázali mu ruce a pak mu prostřelili nohy, potom ramena a nakonec ho střelili do hlavy. Našlo se tam pět nábojnic, dovedu si představit, jak trpěl, jakou zažil bolest.“
Dne 5. března se dceři Jeleny a Vitalije podařilo spolu s nemluvnětem odjet z vesnice, o dva dny později odjela i Olena. Na ruských kontrolních stanovištích propašovala svůj telefon, takže byla neustále v kontaktu s manželem, který zůstal doma. Ve vesnici skoro nebyl signál – aby mohl se ženou hovořit, Kibukevič lezl na půdu k sousedům. Naposledy spolu manželé mluvili dvě hodiny předtím, než byl Vitalij zastřelen. Podle Oleny se ani jedinkrát nezmínil, že by ho ruští vojáci předešlé dny vyslýchali nebo prohledávali. Je přesvědčená, že jejího manžela někdo udal, protože si pro něj přijeli cíleně domů a popravili ho bez soudu a vyšetřování přímo tam.
Olena se domnívá, že Vitalij mohl být udán za to, že se 24. února přihlásil k teritoriální obraně. Prvních pár dnů nakládal pytle s pískem a stavěl u vesnice kontrolní stanoviště. Zbraň nedostal – v té době je místní oddíl teritoriální obrany neměl.
Vadim Gaňuk, jenž byl zabit hned po Vitalijovi, byl podle příbuzných a známých „obyčejný, pracovitý chlap“, který neměl žádné vazby na armádu. Jeho ženě, pětiletému synovi a tchyni se na dobu okupace podařilo odjet ze vsi, on zůstal „v hospodářství“.
„Chyběla mu půlka hlavy, nohu měl prostřelenou. Pohřeb byl proto se zavřenou rakví,“ (pravoslavný pohřeb se odehrává po celou dobu obřadu s otevřenou rakví, uzavírá se až na hřbitově, pozn. překl.), vzpomíná Vadimova tchyně.
Těla obou mrtvých mužů zůstala ležet na místě, kde byli zastřeleni – Vitalijovo v kůlně, Vadimovo ve sklepě. Natalija Simoroz, prodavačka v místním obchodě, vzpomíná, jak spolu s příbuznými Vitalije žádala ruské vojáky, aby jim dovolili muže pohřbít. Jeden jí stroze odpověděl: „Jestli chcete, můžeme vás zahrabat s nimi.“ Natalija toho muže poznává na fotografiích z telefonu Leonida Udoda, je to 21letý Dmitrij Danilov.
O dva dny později se ženám a sousedovi podařilo Vitalije a Vadima pohřbít přímo u jejich domů. Po odchodu ruských vojsk byli exhumováni a pohřbeni znovu. Olena Kibukevič zasadila na místě prvního manželova hrobu túji.
V Andrijivce se proslýchalo, že do určitých domů přišli ruští vojáci pro muže, kteří se na začátku války přihlásili k teritoriální obraně. Údajně se jejich seznam našel v místní radě (správě obce, pozn. red.). Vitalij Čerkasov, jeden z příslušníků tamní teritoriální obrany, ale tvrdí, že Rusové takový seznam neměli a Vitalije Kibukeviče mohli zabít jednoduše proto, že byl bratrancem starosty Anatolije Kibukeviče. „Hledali našeho starostu. Proto ho [Vitalije] taky Rusům udali.“
„Toho dne během půl hodiny zabili tři lidi,“ vypráví Čerkasov. Podle starosty obce Kibukeviče byl třetím 47letý Ruslan Jaremčuk. Bydlel v ulici Sloboda, jen o několik domů dál než Vadim a Vitalij.
Skromný dřevěný domek rodiny Jaremčukových se mezi velkými cihlovými budovami v ulici Sloboda liší na první pohled. Ruslan měl se ženou Oxanou čtyři děti a pracoval jako stavař, poslední dobou ho bavilo focení a natáčení videí. „Fotil a točil všechno, co viděl,“ vypráví jeho dcera Jaroslava. „Předpokládali jsme, že právě kvůli tomu ho zastřelili, mohli si myslet, že fotil a předával informace o pohybu ruské armády.“
V době okupace přebýval v rodinném domě pouze Ruslan a jeho plnoletý syn Mychajlo. Dne 11. března začal Mychajlo s kamarády evakuovat z vesnice děti. Mladík plánoval odvést i otce, ale nestihl to, na ruském kontrolním stanovišti byl zadržen a deset dní strávil v zajetí. Po okupaci se vrátil do Andrijivky a bydlí v domě rodičů.
Sousedi Jaremčukových vzpomínají, že vojáci přišli k Ruslanovi 12. března