Od konce února do začátku dubna byla vesnice Andrijivka nedaleko Kyjeva okupována ruskou armádou. Vojáci tam zabíjeli, kradli a rabovali. Ruská novinářka z investigativního webu iStories Jekatěrina Fomina se do Andrijivky vydala s cílem zmapovat následky ruské okupace a najít pachatele válečných zločinů, které obyvatele vesnice postihly. V rozhovoru přibližuje, jak její práce v Ukrajině probíhala, jak ji vnímali přeživší a jaká byla komunikace s ruskými vojáky.
Jak jste se jako ruská občanka a novinářka do Ukrajiny dostala?
Po začátku války byla redakce Important Stories v Rusku označena za nežádoucí organizaci. Stát zavedl cenzurní zákon a my jsme si uvědomili, že v Rusku nemáme šanci dělat svou práci. Povedlo se nám odejít ze země a to mi dalo možnost jet do Ukrajiny. Zároveň to znamenalo jistotu, že se do současného Ruska už nemůžu vrátit. Bylo to těžké rozhodnutí, protože tam mám celou rodinu. Moje osobní i profesní odpovědnost mi přesto říkala, abych do Andrijivky jela a zdokumentovala tamní ruské válečné zločiny. Také jsem věděla, že za stávající situace alespoň tímto můžu Ukrajincům nějak pomoct, něco pro ně udělat.
Můj plán byl shromáždit osudy a příběhy těch, kdo v Ukrajině zahynuli. Proto jsem se tam vydala – některé příběhy nebylo možné zpracovat, aniž bych tam jela osobně. V květnu jsem dostala od ukrajinských úřadů povolení k cestě. Je skoro neuvěřitelné, že mně, ruskému občanovi, povolili do Ukrajiny jet a plnit tam mé profesní povinnosti, byť pocházím ze země, která je agresorem, jenž je napadl.
Co vás přimělo zpracovat právě příběh lidí z Andrijivky?
Původně jsem o Andrijivce či okolních vesnicích vůbec nic nevěděla, neměla jsem ani tušení, že existují. Inspirovala mě práce redaktorů z The New York Times o Buče. Proto jsem nejdříve hodlala shromáždit videa z mobilů, abych měla vizuální důkazy o tom, že tam ruští vojáci skutečně byli. Byla jsem si jistá, že něco najdu, všechny příběhy totiž líčí ruské vojáky jako hloupé a lehkomyslné postavičky. V Kyjevské oblasti jsem ale brzy zjistila, že hloupí vůbec nejsou. První věc, kterou v obsazených vesnicích dělali, bylo to, že rozbili všechny foťáky a kamery, všechno, co by mohlo nějak zaznamenat místní dění. To mé plány podstatně rozhodilo, takže jsem se rozhodla, že článek založím na osobních svědectvích a vysvětlím psychologickou povahu krutého chování ruských vojáků. Jak se ukázalo, oni sami tam o této krutosti všude zanechali důkazy. V Andrijivce jsem narazila na rodinu, která u sebe měla telefon plný takových důkazů (ruští vojáci jim vzali mobilní telefon a fotili se na něj, přístroj byl později náhodou nalezen, pozn.red.). Tu vesnici jsem vybrala spíše náhodou, když jsem hledala, kam jet, a zjistila, že Andrijivka hodně trpěla. Ostatně celý článek vznikl díky velké řadě náhod. Navštívila jsem původně pět vesnic a mělo jít o článek mapující jejich příběhy, ale neznali jsme identitu tamních pachatelů, což se naopak v případě Andrijivky zjistit podařilo.
Svědectví z Andrijivky: Ruský voják přiznal popravu civilisty v Ukrajině
Jak jste se na cestu do Ukrajiny a na práci s místními připravovala?
Bylo dohodnuto, že nepojedu do míst, kde aktuálně probíhají konflikty. V Ukrajině ovšem od začátku války nejsou žádná zcela bezpečná místa. Pořád a všude tam víc než čtyřikrát denně zní sirény. Vzala jsem si neprůstřelnou vestu, přilbu a kontakty, na které jsem mohla volat v případě nebezpečí. Měla jsem i vlastního řidiče, protože je důležité mít v takových situacích někoho, kdo danou oblast zná. Kolegy z redakce jsem dvakrát denně informovala o tom, kde jsem a co se chystám dělat. Nikdy se ale nemůžete připravit na sto procent. Často myslím na případ ruských novinářů, kteří jeli do Středoafrické republiky. (Nakonec je unesla a zabila paramilitární skupina takzvaných Vágnerovců, pozn. red.) Neznali místní jazyk a spoléhali se pouze na jeden kontakt. Nakonec se ukázalo, že ten člověk neexistuje. My novináři býváme často lehkomyslní, jsme plní adrenalinu a chceme vše vidět, vše se dozvědět.
Kolik častu jste v Andrijivce strávila, když jste sbírala příběhy místních lidí a ruských okupantů?
Asi tři týdny jsem pobývala v Kyjevě a každé ráno do té vesnice dojížděla. (Andrijivka leží necelých 120 km na sever od Kyjeva, pozn. red.) Mám pravidlo nebydlet ve stejném místě, kde jako novinářka pracuji. Člověk pak není tolik ponořen do situace, což mu dovoluje zachovat si určitý odstup, udržet hranici mezi sebou a lidmi, o kterých píše. V Ukrajině jsem byla ubytovaná v bezpečném kyjevském hotelu, abych si vytvořila aspoň zdání normálního života, ráno si v klidu dala kávu a pak vyrazila do Andrijivky pracovat.
Jak se vám to dařilo, rozlišovat mezi osobní a profesní sférou? Navíc v případě tak emocionálního tématu, jakým je válka.
Oddělit pracovní a osobní život je pro mě vždy důležité. Tady se navíc jednalo o nesmírně citlivou osobní situaci, neboť je to moje země, kdo začal tuto válku. Oddělit čas, kdy jsem s přeživšími, a čas, kdy na svou práci nemyslím, v tomto případě proto leckdy nešlo. Byla jsem s lidmi z Andrijivky i s ruskými vojáky ve spojení skoro 24 hodin denně. A právě vojáci měli pocit, že jsem ochotná jim naslouchat, někteří dokonce říkali, že jsem první člověk, se kterým o tom mohou mluvit. Byli připravení vyprávět o všech hrůzách a bylo jim jedno, jestli to chci poslouchat, nebo ne. Komunikace s jedním vojákem byla hodně intenzivní, psal mi, jak se mám a co dělám. Cítila jsem, že je to už za hranicí. Nechtěla jsem, aby se mi zpovídal jen proto, že se mu například líbím. Pořád si myslím, že důležitou roli v jejich otevřenosti sehrálo i to, že jsem žena, byla jsem také empatická a pro ně někdo nový, kdo jejich příběh neznal. A oni ho nechtěli sdílet se svou rodinou a ostatní vojáky nezajímal, protože ti prožili to samé.


Máte nějaký způsob, jak si udržet klid a profesionální přístup, když zpracováváte takto silné a citlivé téma?
Je to velmi složité, ale vnímám to jako svou práci a snažím se být vždy klidná. Člověk je přesto plný napětí. Něco sledujete a přemýšlíte, jak to napíšete, takže ty pocity necítíte až tak silně. Na druhou stranu se mi v Ukrajině stalo poprvé v mé profesní kariéře to, že jsem plakala s přeživšími, s matkami, které přišly o své děti. Žena z vesnice vedle Andrijivky při evakuaci přišla o celou svou rodinu. Plakala a já jsem plakala také. Pak jsem začala myslet na to, že to dělám pro lepší budoucnost, lepší společnost, abych uchovala vzpomínku na zabité Ukrajince. V podobných situacích se člověk zkrátka musí snažit nějak překonat emoce a vidět hlubší význam své práce.
Pouze 0,2 % lidí, kteří čtou naše kauzy, nás finančně podpoří.
Přidejte se k nám a pomozte nám bojovat proti organizovanému zločinu a korupci.