Ukrajinci zůstávají vlídní i po všem, co se jim stalo, říká novinářka, která píše o bombardovaných vesnicích

Od konce února do začátku dubna byla vesnice Andrijivka nedaleko Kyjeva okupována ruskou armádou. Vojáci tam zabíjeli, kradli a rabovali. Ruská novinářka z investigativního webu iStories Jekatěrina Fomina se do Andrijivky vydala s cílem zmapovat následky ruské okupace a najít pachatele válečných zločinů, které obyvatele vesnice postihly. V rozhovoru přibližuje, jak její práce v Ukrajině probíhala, jak ji vnímali přeživší a jaká byla komunikace s ruskými vojáky.

Jak jste se jako ruská občanka a novinářka do Ukrajiny dostala?

Po začátku války byla redakce Important Stories v Rusku označena za nežádoucí organizaci. Stát zavedl cenzurní zákon a my jsme si uvědomili, že v Rusku nemáme šanci dělat svou práci. Povedlo se nám odejít ze země a to mi dalo možnost jet do Ukrajiny. Zároveň to znamenalo jistotu, že se do současného Ruska už nemůžu vrátit. Bylo to těžké rozhodnutí, protože tam mám celou rodinu. Moje osobní i profesní odpovědnost mi přesto říkala, abych do Andrijivky jela a zdokumentovala tamní ruské válečné zločiny. Také jsem věděla, že za stávající situace alespoň tímto můžu Ukrajincům nějak pomoct, něco pro ně udělat.

Můj plán byl shromáždit osudy a příběhy těch, kdo v Ukrajině zahynuli. Proto jsem se tam vydala – některé příběhy nebylo možné zpracovat, aniž bych tam jela osobně. V květnu jsem dostala od ukrajinských úřadů povolení k cestě. Je skoro neuvěřitelné, že mně, ruskému občanovi, povolili do Ukrajiny jet a plnit tam mé profesní povinnosti, byť pocházím ze země, která je agresorem, jenž je napadl.

Co vás přimělo zpracovat právě příběh lidí z Andrijivky?

Původně jsem o Andrijivce či okolních vesnicích vůbec nic nevěděla, neměla jsem ani tušení, že existují. Inspirovala mě práce redaktorů z The New York Times o Buče. Proto jsem nejdříve hodlala shromáždit videa z mobilů, abych měla vizuální důkazy o tom, že tam ruští vojáci skutečně byli. Byla jsem si jistá, že něco najdu, všechny příběhy totiž líčí ruské vojáky jako hloupé a lehkomyslné postavičky. V Kyjevské oblasti jsem ale brzy zjistila, že hloupí vůbec nejsou. První věc, kterou v obsazených vesnicích dělali, bylo to, že rozbili všechny foťáky a kamery, všechno, co by mohlo nějak zaznamenat místní dění. To mé plány podstatně rozhodilo, takže jsem se rozhodla, že článek založím na osobních svědectvích a vysvětlím psychologickou povahu krutého chování ruských vojáků. Jak se ukázalo, oni sami tam o této krutosti všude zanechali důkazy. V Andrijivce jsem narazila na rodinu, která u sebe měla telefon plný takových důkazů (ruští vojáci jim vzali mobilní telefon a fotili se na něj, přístroj byl později náhodou nalezen, pozn.red.). Tu vesnici jsem vybrala spíše náhodou, když jsem hledala, kam jet, a zjistila, že Andrijivka hodně trpěla. Ostatně celý článek vznikl díky velké řadě náhod. Navštívila jsem původně pět vesnic a mělo jít o článek mapující jejich příběhy, ale neznali jsme identitu tamních pachatelů, což se naopak v případě Andrijivky zjistit podařilo.

Svědectví z Andrijivky: Ruský voják přiznal popravu civilisty v Ukrajině

Jak jste se na cestu do Ukrajiny a na práci s místními připravovala?

Bylo dohodnuto, že nepojedu do míst, kde aktuálně probíhají konflikty. V Ukrajině ovšem od začátku války nejsou žádná zcela bezpečná místa. Pořád a všude tam víc než čtyřikrát denně zní sirény. Vzala jsem si neprůstřelnou vestu, přilbu a kontakty, na které jsem mohla volat v případě nebezpečí. Měla jsem i vlastního řidiče, protože je důležité mít v takových situacích někoho, kdo danou oblast zná. Kolegy z redakce jsem dvakrát denně informovala o tom, kde jsem a co se chystám dělat. Nikdy se ale nemůžete připravit na sto procent. Často myslím na případ ruských novinářů, kteří jeli do Středoafrické republiky. (Nakonec je unesla a zabila paramilitární skupina takzvaných Vágnerovců, pozn. red.) Neznali místní jazyk a spoléhali se pouze na jeden kontakt. Nakonec se ukázalo, že ten člověk neexistuje. My novináři býváme často lehkomyslní, jsme plní adrenalinu a chceme vše vidět, vše se dozvědět.

Kolik častu jste v Andrijivce strávila, když jste sbírala příběhy místních lidí a ruských okupantů?

Asi tři týdny jsem pobývala v Kyjevě a každé ráno do té vesnice dojížděla. (Andrijivka leží necelých 120 km na sever od Kyjeva, pozn. red.) Mám pravidlo nebydlet ve stejném místě, kde jako novinářka pracuji. Člověk pak není tolik ponořen do situace, což mu dovoluje zachovat si určitý odstup, udržet hranici mezi sebou a lidmi, o kterých píše. V Ukrajině jsem byla ubytovaná v bezpečném kyjevském hotelu, abych si vytvořila aspoň zdání normálního života, ráno si v klidu dala kávu a pak vyrazila do Andrijivky pracovat.

Jak se vám to dařilo, rozlišovat mezi osobní a profesní sférou? Navíc v případě tak emocionálního tématu, jakým je válka.

Oddělit pracovní a osobní život je pro mě vždy důležité. Tady se navíc jednalo o nesmírně citlivou osobní situaci, neboť je to moje země, kdo začal tuto válku. Oddělit čas, kdy jsem s přeživšími, a čas, kdy na svou práci nemyslím, v tomto případě proto leckdy nešlo. Byla jsem s lidmi z Andrijivky i s ruskými vojáky ve spojení skoro 24 hodin denně. A právě vojáci měli pocit, že jsem ochotná jim naslouchat, někteří dokonce říkali, že jsem první člověk, se kterým o tom mohou mluvit. Byli připravení vyprávět o všech hrůzách a bylo jim jedno, jestli to chci poslouchat, nebo ne. Komunikace s jedním vojákem byla hodně intenzivní, psal mi, jak se mám a co dělám. Cítila jsem, že je to už za hranicí. Nechtěla jsem, aby se mi zpovídal jen proto, že se mu například líbím. Pořád si myslím, že důležitou roli v jejich otevřenosti sehrálo i to, že jsem žena, byla jsem také empatická a pro ně někdo nový, kdo jejich příběh neznal. A oni ho nechtěli sdílet se svou rodinou a ostatní vojáky nezajímal, protože ti prožili to samé.

Máte nějaký způsob, jak si udržet klid a profesionální přístup, když zpracováváte takto silné a citlivé téma?

Je to velmi složité, ale vnímám to jako svou práci a snažím se být vždy klidná. Člověk je přesto plný napětí. Něco sledujete a přemýšlíte, jak to napíšete, takže ty pocity necítíte až tak silně. Na druhou stranu se mi v Ukrajině stalo poprvé v mé profesní kariéře to, že jsem plakala s přeživšími, s matkami, které přišly o své děti. Žena z vesnice vedle Andrijivky při evakuaci přišla o celou svou rodinu. Plakala a já jsem plakala také. Pak jsem začala myslet na to, že to dělám pro lepší budoucnost, lepší společnost, abych uchovala vzpomínku na zabité Ukrajince. V podobných situacích se člověk zkrátka musí snažit nějak překonat emoce a vidět hlubší význam své práce.

Oddělit osobní a pracovní rovinu je tedy zásadní, když novinář pracuje v terénu. Máte nastavená nějaká další pravidla, ať už v redakci nebo vy osobně?

Všechna pravidla jsem si určila na základě osobních zkušeností. S kolegy z iStories jsme o tom moc nediskutovali, asi mi věřili. Důležité je těm lidem, které zpovídáte, nic neslibovat, protože potom vás vidí jako poslední naději, že bude vykonána spravedlnost. Někdy věří úřadům či státu a jsou pak zklamaní, že jim nikdo nepomohl, tak jdou za novináři. Já jim ale neustále opakuji, že jejich problémy nemůžeme vyřešit, protože nejsme psychologové ani vyšetřovatelé, prokurátoři nebo právníci. Můžeme dělat jen svou práci.

Jak se to odrazilo v případě Ukrajinců z Andrijivky?

Nemohla jsem jim slíbit, že vše prošetřím a že pachatel bude potrestán. Příbuzní obětí chtěli hlavně vědět, kdo zabil jejich blízké. Nešlo jim o to určitého vojáka potrestat, ale spíš ho vidět na vlastní oči a zeptat se ho, jak jejich příbuzný zemřel, mít jistotu, že před smrtí dlouho netrpěl. Byla jsem překvapená, jak místní reagovali na můj článek. Čekala jsem, že budou naštvaní a řeknou mi, že jsem mluvila s ruskými vojáky moc přátelsky, že jsem neudělala nic pro to, aby jejich výpovědi putovaly k ukrajinským žalobcům. Všichni pozůstalí, příbuzní obětí, však byli naopak velmi vděční a říkali, jak je důležité, že se ten voják přiznal a že si uvědomil, co spáchal.

Jak přistupovat k obětem válečných zločinů? Jedna novinářka mi vyprávěla, že by žurnalisty měli učit také to, jak citlivě vést a ukončovat rozhovory o traumatech, abychom zpovídaným lidem neublížili nebo v nich jejich trauma znovu neprobudili. Přemýšlíte o tom, než se s takto postiženými lidmi setkáte?

Více než 10 let pracuji s oběťmi i agresory. Vím, že v člověku můžete jeho trauma znovu probudit, ale v Rusku mi došlo, že ho nemůžete traumatizovat víc než samotný agresor, než stát či policie, která například k obětem znásilnění přistupuje necitlivě. Navíc ten člověk souhlasil, že se mnou bude mluvit. Znamená to, že potřebuje někoho, kdo ho vyslechne. V ruštině pro to máme slovo „vygavariť sa“. Nemusí jít o smysluplnou konverzaci, jde o to se vypovídat a psychické břemeno dostat ze svého srdce, ze své hlavy. Podobně to vnímám u vojáků. Nemají kamarády z vnějšího světa, jen své matky a manželky, které svými nelidskými zážitky nechtějí trápit. Jenže pak se v nich může postupně hromadit agrese a další emoce a to v budoucnu může vést k násilnému chování. Vrátí se s traumatem, a můžou tím ublížit své rodině. Často jsem byla první člověk, který je vyslechl.

Neměli ti lidé problém se vám otevřít a mluvit o své zkušenosti a pocitech?

Ukrajinci byli mnohem otevřenější než Rusové. Ti se naopak báli následků a reakce úřadů, prosili, abych o některých věcech nepsala. Lidé z Kyjevského regionu byli velmi otevření. Také už mají zkušenosti s médii, jezdí tam velké množství novinářů z celého světa a oni mluvili do médií už mockrát. Strávila jsem s každým příbuzným těch obětí jeden den, chtěli vyprávěním uchovat vzpomínku na své milované blízké. Možná, že na začátku to pro ně traumatické bylo, leckdo mi řekl, že o něčem nechce mluvit. Další Ukrajinci mi ale říkali, že jsou připraveni o tom mluvit víc a víc. Nejspíš jim sdílení jejich příběhu s jinými lidmi pomáhá přežít tu tragickou situaci, tu bolest.

Co myslíte, že bylo v komunikaci s Ukrajinci i s ruskými vojáky nejtěžší?

Jak už jsem říkala, těžké je oddělit se od nich, odpočinout si od jejich příběhů. V jiných případech se tomu dá uniknout, v Rusku jsem si například vyslechla příběh, pak odjela domů a napsala o něm článek, čímž to většinou skončilo. Ale tady stále probíhá vyšetřování ukrajinských orgánů, válka také není u konce a vojáci i přeživší s vámi chtějí neustále mluvit a pořád volají. Po publikování mého článku sdíleli lidé z Andrijivky můj telefon s dalšími Ukrajinci a ti mi začali volat s tím, abych ukázala fotky jejich příbuzných ruským vojákům, aby zjistili, co se jim stalo. Nedá se to jen tak zastavit, nemůžete jim najednou přestat odpovídat.

Je nutné si zachovat odstup, zároveň ale cítím osobní odpovědnost za to, co se děje. I proto s kolegy pomáháme vyšetřit zločiny, které spáchala naše země, naši spoluobčané. Ale chceme publikovat ukrajinské příběhy i kvůli Rusům a s nadějí, že některé mladíky odradíme od toho, aby podepsali smlouvu s armádou a jeli do Ukrajiny bojovat.

Vadilo některým Ukrajincům, že mluvíte rusky?

V Kyjevské oblasti se rusky mluví hodně, také jsem před nikým neskrývala, odkud pocházím. Nebyla to ale první věc, kterou bych lidem říkala na potkání. Viděli ale, že mám od ukrajinských úřadů i od ministerstva obrany povolení v jejich zemi pobývat a dělat svou práci. V souvislosti s mým rodným jazykem se odehrály i dojemné momenty. Dědeček jedné z obětí nazval Rusy „kacapy“, což je ukrajinská nadávka. Pak mi ale položil ruku kolem ramen a řekl: „Podívej se, to není vůbec o tobě. Jde o ně.“

Jak jste při psaní svého článku vnímala nenávist vůči Rusům a ruskou nenávist vůči Ukrajincům?

Byla jsem překvapená, jak otevření a vlídní byli Ukrajinci i po tom všem, co se jim stalo. Hodně jsem se bála do Ukrajiny jet právě proto, že jsem Ruska. Ale s agresí proti ruskému národu jako takovému jsem se setkala jen v online prostoru, ne ve skutečném životě. Ukrajinci, kteří trpěli válkou, nebyli rozzlobení, nenávistní. V rozhovorech o Rusku spíš vyjadřovali určitou zmatenost, bezradnost, stále se ptali, proč do jejich země Rusové přišli, proč si Rusko myslí, že jsou v Ukrajině nacisté. V Rusku se oproti tomu nenávist vůči Ukrajině objevuje a otevřeně se mluví o zabíjení Ukrajinců. V Ukrajině mi ale nikdo neřekl, že začal nenávidět všechny Rusy a že se přidá k armádě, aby zabil co nejvíc ruských vojáků. Byli přátelští a dokázali zůstat vlídní i po všech hrůzách, které zažili.

Jekatěrina Fomina je novinářka z ruského nezávislého investigativního serveru iStories. Dříve pracovala také pro nezávislé ruské médium Novaja Gazeta.

 

Autorka textu: Mahulena Kopecká

Zdroj fotografie: Archiv Jekatěriny Fominy 

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.