V roce 2019 zveřejnil kyrgyzský investigativní novinář Ali Toktakunov, v té době zaměstnanec kyrgyzské sekce v pražské redakci Rádia Svobodná Evropa, výsledky vyšetřování, které odhalilo nelegální vývoz mnoha stovek milionů dolarů z Kyrgyzstánu. Poté mu začaly chodit výhrůžky. Důvěryhodný zdroj Toktakunovi sdělil, že jeho pobyt v Praze je sledován pod drobnohledem, neboť vlivný politik a obchodník Rajimbek Matraimov, spojený se skandálním vývozem milionů dolarů, vydal rozkaz: „Přiveďte mi Toktakunova – živého nebo mrtvého“. Místo toho, aby zůstal v bezpečí v Praze, se novinář vydal zpět do rodné země, aby tam založil vlastní investigativní portál MediaHub. „Rubikon byl překročen. Neměl jsem morální právo přestat vyšetřovat,“ říká Ali Toktakunov v rozhovoru s redakcí investigace.cz.
Vaše série vyšetřování klanu Matraimovových měla v Kyrgyzstánu velkou odezvu – lidé po jejím přečtení vyrazili do ulic. Jaké jste měl pocity, když jste tyto události sledoval?
Splnil jsem svou morální a novinářskou povinnost – mise novináře končí v okamžiku, kdy publikuje materiál. Zbytek závisí od odpovědnosti příslušných státních orgánů. Kdyby novináři předem věděli, že po uveřejnění jejich článků proběhne revoluce, některé texty by nikdy nevyšly. Novinář se má soustředit na to, že lidem sdělí pravdivou informaci. Co bude dál, už není jeho starost.
V průběhu práce jste čelil výhrůžkám ze strany Matraimovových, kteří byli hlavními postavami vyšetřování. Jak velký jste cítil tlak?
Tlak se stupňoval. Nejdřív jsem dostal pozvánku na čaj – u nás na východě se totiž všechno řeší u šálku čaje –, což jsem odmítl. Pak jsem začal dostávat fotografie, kde jsem vyfocen zezadu. Chtěli mi tím naznačit, že mě sledují. Zároveň mě kontaktovali kyrgyzští poslanci, známé osobnosti, nebo dokonce kamarádi. Všichni si se mnou chtěli popovídat. To jsem také odmítl. Až pak jsem začal dostávat výhrůžky. Jeden člověk se nadto přiznal, že dostal úkol od svého zaměstnavatele, aby mě dovezl z Prahy do Kyrgyzstánu „živého nebo mrtvého“. Začaly se objevovat zprávy, které mě měly nařknout z toho, že beru úplatky a dělám vyšetřování na zakázku. Tomu nikdo nevěřil, protože žádní svědci ani důkazy nebyly.
Navzdory tomu jste se v roce 2020 vrátil do Kyrgyzstánu, abyste založil vlastní investigativní tým.
Kdybych zůstal v Praze, nemohl bych pracovat na vyšetřování. Ale jak se říká, jen hlupák se nebojí. Strach jsem měl. Mojí zbraní byla a stále je maximální otevřenost a transparentnost. Navíc mě velmi inspirovala velká podpora lidí, veřejnosti, to mi dodalo pocit neohroženosti.
Čím si vysvětlujete tak velkou a otevřenou podporu?
Svoboda slova je hlavní hodnota Kyrgyzů. Máme dlouhou tradici lidových hudebníků – takzvaných akynů, kterým říkáme tokmy. Od prastarých časů se nebáli ani vladařů, ani chánů. Pomocí zpěvu a za hudebního doprovodu komuzu, což je dřevěný třístrunný hudební nástroj, sdělovali postoj národa, byli do značné míry hlasem společnosti. Nebáli se ani v době, kdy neexistovala žádná lidská práva, sociální sítě nebo kamery.
Příkladem může být slavný kyrgyzský básník a pěvec Toktogul Satylganov. Jeho dílo bylo protestem proti absenci práv. Toktogul se proslavil tvorbou mnoha satirických a filosofických písní, které jsou v Kyrgyzstánu dodnes známé. Poté, co se zúčastnil povstání proti ruské nadvládě, byl nejprve odsouzen k smrti, ale později mu rozsudek zmírnili na sedm let vyhnanství na Sibiři. S pomocí přátel se mu podařilo uprchnout a vrátit se zpět do vlasti, kde pokračoval ve skládání písní.
Tradice básníků akynů přežila staletí a žije u nás dodnes. Jestliže máme takové velké předky, copak máme právo přestat dělat svou práci?
Je tedy v Kyrgyzstánu investigativní novinář jakýmsi morálním vzorem?
Je to tak. O popularitě investigativní žurnalistiky svědčí i skutečnost, že mi neustále píše hodně mladých lidí, kteří se také chtějí stát novináři. Vidí samozřejmě jen jednu stranu mince. Díky našemu fondu připravujeme novou generaci investigativců včetně regionálních novinářů. Jsem přesvědčen, že čím víc bude investigativních novinářů, tím větší bude občanská kontrola nad vládou a tlak na chování politiků.
