Jedinému muži se v průběhu deseti let podařilo ze střední Asie nelegálně vyvést stovky milionů dolarů. Ještě předtím, než se stal obětí vraždy, však reportérům zpřístupnil bezpočet dokumentů odhalujících zdroj jeho závratného bohatství: tajnůstkářskou rodinu, která řídila pochybné dopravní impérium, a to za podpory zkorumpované státní správy.
V istanbulském pětihvězdičkovém hotelu Kempinski se sešli dva nepravděpodobní spojenci. Jedním z nich byl prodejce ojetých vozů, ujgurský Číňan Aierken Saimaiti, který se před dvěma lety přestěhoval z Kyrgyzstánu do Istanbulu. Ten se rozhodl tomu druhému – investigativnímu novináři – odhalit pravou tvář svého byznysu. Měl totiž oprávněné obavy o své bezpečí, před pár dny jednoho z jeho zaměstnanců někdo umlátil k smrti.
Saimaiti se ve skutečnosti živil praním špinavých peněz a z Kyrgyzstánu, země, odkud se peníze oficiálně nesmějí vyvážet, dostal ven více než 700 milionů dolarů –a to jak v hotovosti, tak i peněžními převody, které kryly falešné obchodní dohody. Hotovost vyváželi kurýři. Finance proudily na účty a do nákupu realit ve Spojených arabských emirátech, v Evropě i ve Spojených státech amerických. Celá monstrózní operace je svým způsobem fantaskní i děsivá, neboť Kyrgyzstán, odkud Saimati enormní částky vyváděl, patří k nejchudším zemím světa.
Záznamy o těchto operacích Saimaiti poskytl novinářům z Rádia Svobodná Evropa, OCCRP a jeho partnerského centra v Kyrgyzstánu, společnosti Kloop. Po ověření tak vyšlo najevo, že vyvážené peníze pocházejí z nelegálního systému, jehož prostřednictvím putovalo neproclené a falešně označené zboží z Číny do Kyrgyzstánu a posléze na trhy po celé střední Asii a Rusku. Za tímto systémem stála rodina Abdukadyrových, neboli čtveřice bratrů čínského původu. Rodina úzkostlivě dbá o své soukromí, donedávna ještě nebyla k dispozici jediná fotka kteréhokoliv jejího člena.
Saimaitiho dokumenty potvrzují, že nic podobného by se nepodařilo uskutečnit bez kontaktů ve vysokých sférách kyrgyzské státní správy. Především bez podpory Raimbeka Matraimova, bývalého šéfa kyrgyzské celní správy, o němž se traduje, že díky svému rozsáhlému vlivu v zemi je takřka nedotknutelný. Podíly ze zisku rodiny Abdukadyrových ale samozřejmě mířily i do peněženek celé sítě zkorumpovaných úředníků.
Se svými obchodními partnery se Saimati rozhádal po pěti letech spolupráce. Na jaře roku 2017 z obav o svůj život z Kyrgyzstánu uprchl a přestěhoval se do Istanbulu. Při poslední říjnové schůzce s novináři na pobřeží Bosporu slíbil, že příště přinese zbývající sadu dokumentů, díky nimž by bylo nemožné jeho tvrzení jakýmkoliv způsobem vyvrátit.
Tento den už bohužel nenastal. O dva týdny později ho neznámý pachatel večer zastřelil přímo v hotelové kavárně.
První krůčky
V roce 1999 dorazil tehdy sedmnáctiletý Aierken Saimaiti z čínského Urumčí – hlavního města autonomní ujgurské oblasti Sin-ťiang – do druhého největšího kyrgyzského města Oš, nacházejícího se v úrodné Ferganské kotlině na jihu země.
Saimaiti ovládal řadu jazyků a i s novináři hovořil turečtinou, uzbečtinou a kyrgyzštinou. Nikdy se však nenaučil rusky, což mu velmi komplikovalo situaci, neboť ruština se po celém regionu rovněž běžně používá.
Saimaiti se přesto rychle zorientoval a pro místní obchodníky začal vyvážet peníze do Číny. A právě tehdy nejspíše prokázal svou spolehlivost a schopnosti: velmi brzy se s ním totiž spojil samotný Chabibubla Abdukadyr. Při rozhovorech s novináři o něm Saimaiti hovořil jako o „Hadžim“ – titul náležící muslimům, kteří alespoň jednou za život podnikli pouť do Mekky. Chabibula je nejstarším z bratrů Abdukadyrových a se Saimaitiho pomocí se mu podařilo vybudovat systém, díky němuž měli všichni brzy zbohatnout.
„Zavolal mi a povídá: ‚Bratře, taky jsem Ujgur, pocházím z Artuxu. Udělejme to a támhleto,‘“ vzpomínal Saimaiti na svůj první hovor s Abdukadyrem. „Tak jsem mu řekl: ‚Jsi dobrej chlap, všechno ti ukážu,‘“ a šel jsem s ním do banky, abych mu to ukázal.“
Na Abdukadyra musel mladý Ujgur zapůsobit, poněvadž mu nabídl lukrativní spolupráci: za pomoc při přepravě zboží a peněz dostane podíl ze zisku. Saimaiti nabídku ochotně přijal. „Hrál jsem podle jeho pravidel,“ sdělil novinářům. Z Kyrgyzstánu tak začaly proudit miliony.
Vládcové monopolu
V následujících letech učinila Abdukadyrova rodina ze své firmy Abu Sahiy logistické impérium, jež přepravovalo zboží po celé trase hedvábné stezky, neboli z Číny přes střední Asii až po břehy Středozemního moře.
Aby bylo možné představit si celý rozměr a podobu působení Abu Sahiy, prostudovali novináři firemní záznamy, hovořili s celníky i s konkurencí. Naskytl se jim tak obraz ohromně výdělečného podniku, který z valné části závisel na „nadstandardních vztazích“ rodiny Abdukadyrových s celními úředníky.
Kyrgyzskou celní správou po léta zmítá korupce, jako je tomu ostatně i u jiných složek tamní státní správy. Případ Abdukadyrových však zdaleka přesahuje podobu drobných úplatků.
Celníci nedostávali pod pultem klasické obálky s penězi, šlo o mnohem sofistikovanější systém, jehož prostřednictvím různě postavení členové celnické hierarchie nabývali podíly z pašeráckých zisků. Na oplátku se zboží rodiny Abdukadyrových většinou neclilo a navíc bývalo přednostně a rychle odbaveno. Jejich společnost Abu Sahyi tak dosahovala výsledků, jimž běžná konkurence neměla šanci čelit.
Podle Saimaitiho mířilo do Kyrgyzstánu z čínského Sin-ťiang každý měsíc kolem 600 nákladních vozů plných zboží všeho druhu. Odtud pak auta pokračovala do Taškentu a ještě dál.
S celníky na obou stranách čínsko-kyrgyzské hranice vycházeli Abdukadyrové tak dobře, že pro ně hraniční přechody v podstatě sloužily jako jejich vlastní pobočky. Podle ostatních dotázaných obchodníků vznikl systém, v němž pouze Abu Sahiy a s ní spřízněné firmy mohly hranici překročit rychle a efektivně. Konkurence naopak čelila zbytečným obstrukcím, které mnohým z nich znemožňovaly setrvat v oboru.
„Nikdo vám pak nechtěl dávat zakázky,“ svěřil se jeden z podnikatelů. „Vaše služby by totiž byly příliš nákladné a bylo by velmi složité dostat zboží přes hraniční kontrolu. Mnohé společnosti se tak sotva udržely nad vodou.“
Výsledkem byl v podstatě monopol společnosti Abu Sahiy a její obrovské zisky, které z chudého Kyrgyzstánu nelegálně proudily do zahraničí.
Logistické impérium Abdukadyrových vydělávalo ohromné množství peněz. Většina ze 700 milionů dolarů, které se jim podařilo prostřednictvím Saimaitim vybudované sítě vyvést z Kyrgyzstánu, putovala do jejich kapes. Saimaitiho úkolem bylo zajistit způsob, jak peníze dostat do zahraničí. Tehdejší přísná měnová opatření činila z legálního vývozu tamní měny takřka nadlidský úkol.
Útěk
Spolupráce s Abdukadyrovými šla hladce po několik let. Pak se ale něco pokazilo. Saimaiti novinářům řekl, že ho prý zradili a že ze sebe udělal hlupáka, když jim vůbec kdy věřil. Na jaře roku 2017 došlo k incidentu, který ho přiměl uprchnout do Turecka. Zřejmě najatí útočníci vtrhli do Saimaitiho pokoje přímo uprostřed obchodního jednání, zbili ho, hrozili mu pistolí a ukradli mu pas.
„Víte, proč to udělali? Věděl jsem o spoustě jejich dokumentů a obchodů, o spoustě zkorumpovaných lidí,“ domníval se Saimaiti.
Podařilo se mu uprchnout do sousedního Tádžikistánu a následně až do Turecka, kde chtěl začít nový život. I přesto mu však jeho bývalí partneři komplikovali život: usilovali například o jeho deportaci do Číny. V Kyrgyzstánu na něj byl vydán zatykač.
V Istanbulu začal Saimaiti pracovat na vlastní pěst a dále svým klientům zprostředkovával vývoz peněz z Kyrgyzstánu.
A na začátku letošního roku se sním spojili novináři, kteří tušili, že by mohl pomoci rozplést složitou síť korupčních vztahů. Začal s nimi spolupracovat navzdory výhrůžkám. Obavy o sebe a svou rodinu však nepochybně měl, proto si najal ozbrojenou stráž.
Ani to mu však nezachránilo život. Klíčové informace, které novinářům sliboval předat na další schůzce, už předat nestihl. Zavražděn byl pět dní před tím, než měl dostat turecký pas.