Expert na sankce Keatinge:  Ruští oligarchové sankce předvídali

Strávil dvacet let jako bankéř ve světové investiční bance J.P. Morgan, dnes je ředitelem a zakladatelem britského Centra pro studium finanční kriminality a bezpečnosti. Ve svém výzkumu se finanční expert Tom Keatinge zaměřuje na aplikaci sankcí, organizovaný zločin a použití finančních nástrojů v boji s praním špinavých peněz. V listopadu navštívil Prahu, kde spolu s českými odborníky probíral možnosti sankcionování ruských občanů, kteří řídí výrobu a využití válečných zbraní. Evropští zákonodárci by podle něj měli kreativně přistupovat k tvorbě zákonů, jež umožní účinné sankcionování, zmrazení a případné zabavení majetků ruských oligarchů.

Válka Ruska s Ukrajinou trvá přes devět měsíců. Čím dál víc jsou slyšet hlasy skeptiků, kteří tvrdí, že stávající sankce vůči Rusku nejsou účinné. Jaký je váš názor?

 Političtí lídři zatím jasně nedefinovali, co je cílem těchto sankcí, možná to ani sami přesně nevědí. Sankce zavedli pod tlakem, protože jejich neuvalení by zklamalo jak voliče, tak ukrajinský stát a vyslalo i jasný signál Kremlu o slabosti Západu. V roce 2014 po anexi Krymu uvalil Západ příliš měkké sankce, takže teď máme poslední šanci ukázat svůj tvrdý postoj vůči agresivnímu Rusku.

O tom, zda jsou sankce účinné, můžeme mluvit jedině s ohledem na cíle. Pokud je jejich cílem zastrašit Putina a odradit ho od války, to se nám nepovedlo. Jestliže ale cílíme na omezení schopnosti ruské ekonomiky financovat válku, účinnost se ukáže teprve v budoucnosti. Obdobně prozatím nedokážeme vyhodnotit, zda a jak sankce redukovaly přístup Ruska k technologiím, které jsou zapotřebí k výrobě vysoce technologických zbraní.

Velký problém, na nějž během zavádění sankcí narážíme, je prokázat, že určitý majetek skutečně patří konkrétnímu člověku. Například majetky oligarchů jsou většinou převedeny na jejich příbuzné nebo přátele. Existuje způsob, jak se s tím poprat?

Oligarchové jsou si dobře vědomi toho, že jejich majetek může být sankcemi ohrožený. Proto jej registrují tak, aby byl odolný vůči adekvátnímu postihu. Proces sankcionování ruských oligarchů jasně ukázal, že legislativu potřebujeme nastavit způsobem, kdy budou existovat potřebné nástroje vhodné pro uplatnění sankcí v praxi.

Příkladem je právě problém s identifikací vlastníků majetku. V některých státech, třeba ve Velké Británii a v Irsku, existuje legislativa, která umožňuje donutit osobu podezřelou z toho, že není skutečným majitelem aktiv, prokázat, jak se k tomu majetku dostala. Takže důkazní břemeno neleží na státu, ale naopak na dotyčných osobách (V Česku je důkazní břemeno na státu – pozn. red.). Pokud své vlastnictví osoba nemůže prokázat, pak máme právo majetky zmrazit. Jinými slovy musíme během tvorby zákonů brát ohled i na případné sankcionování. Nemusíme hned upadnout do totalitního myšlení, ale zákony musí reflektovat výzvy, kterým dnes čelíme.

Jaké další legislativní nástroje bychom potřebovali zavést?

Jelikož se sankce vztahují hlavně na soukromý sektor, je zapotřebí, aby firmy měly veškeré potřebné informace o tom, na koho a jakým způsobem se sankce aplikují. Český byznys je úzce provázán s ruským, takže je důležité, aby každá firma věděla, s kým svůj byznys provádí, zda její obchodní partner není vystaven sankcím. Dále by stát měl mít možnost získat informace od soukromého sektoru. V neposlední řadě pak potřebujeme účinnou komunikaci mezi sousedními státy, protože praní peněz a finanční zločiny mají často přeshraniční charakter.

Přečtěte si

V Rusku zmizelo 33 tun zlata. Hlavní podezřelí investovali v Česku

Banky se mnohdy podílejí na praní peněz tím, že neposkytují informace o svých klientech, navíc z toho mají zisky. Jak je motivovat ke spolupráci v otázce vyšetřování finančních zločinů?

V bance jsem profesně strávil dvacet let, takže znám příběh i z opačné strany. Hodně lidí si myslí, že banky z finančních podvodů těží, s tímto názorem ale nesouhlasím. Je pravda, že se banky pořád setkávají s případy, kdy fyzické nebo právnické osoby chtějí skrýt původ svých peněz. Pokud banka od takového klienta nedostane jasné odpovědi na své ověřující otázky, může se rozhodnout, zda s ním navzdory tomu bude spolupracovat, či nikoli. Občas se banky skutečně rozhodnou špatně.

Stát by měl pracovat na posílení spolupráce mezi soukromým a státním sektorem. Vyšetřování finančních zločinů totiž nutně vyžaduje spolupráci obou. Soukromý sektor má k dispozici veškerá data – transakce, výše částek, účty, jména. Stát má zase zákonodárnou, výkonnou a soudní moc.

Co by podle vás mohlo tuto spolupráci posílit?

Přesnější zákony. Ty stávající často obsahují skulinky, které při praní peněz pomáhají. V tomto směru je příkladem právo na ochranu osobních údajů, jež způsobuje nedostatek transparence. V Británii máme zákony, které bankám umožňují sdílet podrobné informace o klientech. 

Když už jste zmínil spolupráci států, změnil Brexit něco na spolupráci Velké Británie a Evropské unie ve vyšetřování finančních zločinů?

Británie odešla z EU poměrně nedávno a změny teprve přijdou. Ale už teď se Evropa a Británie v tom podstatném rozcházejí. Soudní dvůr Evropské unie v nedávném rozsudku zneplatnil ustanovení 5. AML směrnice EU (z anglického Anti-Money Laundering, proti praní špinavých peněz, pozn. redakce), které zaručovalo veřejný přístup k informacím o skutečných vlastnících právnických subjektů. Britské rejstříky jsou naopak plně dostupné všem.

Přečtěte si

Podcast ODPOSLECH: Krok zpátky v boji proti praní špinavých peněz? – rozhovor

Jak si tento evropský trend znemožňující přístup k informacím vysvětlujete?

Největší problém je definice toho, co je přiměřené. Je přiměřené, aby novinář, jenž vyšetřuje finanční zločin, měl přístup k informacím o skutečných vlastnících firmy, nebo mají být tyto informace dostupné pouze pro státní instituce v rámci „due diligence“ (očekávaná míra aktivity v oblasti bezpečnosti, pozn. red.)? Jinými slovy, kdo je oprávněný mít přístup k těmto informacím? Existují banky, které působí jak v Británií, tak v Evropě, čímž se vnucuje i otázka, zda mají sdílet informace se všemi stranami, nebo jen s některými.

Přestože je Velká Británie velice transparentní zemí, podle statistik je zároveň druhou nejlákavější destinací na světě pro finanční zločince. Čím to je?

Británie je světové finanční centrum. Pokud chcete schovat peníze, spíše je schováte na místě, kde je spousta dalších peněz. Což představuje lákadlo pro lidi, kteří potřebují skrýt původ peněz. Druhé vysvětlení spočívá v tom, že Británie jako taková nabízí docela dost možností, jak ty peníze utratit a užít si je.

Oba faktory k nám na konci devadesátých a během začátku nultých let přilákaly spoustu Rusů. Naše vláda tehdy zastávala přístup „vstřícné ignorace“ – vítali kapitál proudící do země a moc se nezamýšleli nad jeho původem. V průběhu těchto let proto do Británie proudily jak čisté, tak i špinavé peníze. Ale už tenkrát se objevovaly signály, že něco není v pořádku. Příkladem bylo otrávení Litviněnka nebo agenta Skripala a jeho dcery. V reakci na to měla britská vláda podniknout rázné kroky, jenže se rozhodla, že k nim nepřistoupí.

Proč to podle vás neudělala?

Zřejmě šlo o střet zájmů a korupci – někteří členové vlády podle všeho dostávali úplatky od zájmových skupin. Na jednu stranu je tak Británie skutečně původcem tohoto problému. Na druhou stranu může být i zdrojem jeho řešení. Britský stát totiž vlastní nebo kontroluje velkou část infrastruktury, která umožňuje praní peněz. Příkladem jsou Britské Panenské ostrovy, komanditní společnosti ve Skotsku nebo Londýn jako hlavní prádelna špinavých peněz. Pokud bychom si představili, že svět je velký supermarket, kde se prodávají věci potřebné pro praní peněz, pak v uličce s názvem „Británie“ je největší nabídka.

Takže za ta léta proudění kapitálu do země vznikly struktury, jež umožňují praní peněz?

Spíš bych řekl, že v průběhu těchto let vznikly finanční struktury, které se ukázaly být velmi užitečnými pro praní peněz.

Uvedl byste příklad takové užitečné finanční struktury?

Dobrým příkladem je skotský zákon o komanditních společnostech, který vznikl už na začátku dvacátého století. Původně byl vytvořen jako podpora pro malé skotské farmáře. Vzhledem k tomu, že jeho součástí je zákaz zveřejňování informací, byl zneužit lidmi z bývalého Sovětského svazu, kteří potřebovali skrýt původ svých peněz. Nikdo se ale nad náhlým vznikem spousty firem nepozastavil a vláda na tuto situaci nijak nereagovala. Jedním z důvodů této politické apatie byl i fakt, že se politici řídí preferencemi svých voličů. Ti se o praní peněz ale začali zajímat teprve v průběhu posledních několika let, a obzvlášť po začátku války na Ukrajině.

Přestože zájem zákonodárců i voličů o dané téma vzrostl, statistiky ukazují, že za posledních šest let se v EU počet prokázaných případů finančních zločinů zdvojnásobil. Není to zvláštní?

Rostoucí počet takových případů nemusí být nutně špatné znamení, naopak – může to znamenat, že více případů bylo odhaleno. Referuje o tom Finanční akční výbor (angl. Financial Action Task Force, pozn. red.), což je světová organizace, která bojuje proti špinavým penězům. Jednou za několik let publikují hodnocení států. To se odvíjí přímo od počtu odhalených případů finančních zločinů.

Pojmenoval byste hlavní varovné signály, které je třeba brát v potaz, jestliže pátráme po finančních zločincích?

Největší varovný signál je neprůhlednost, například nemožnost identifikovat skutečné vlastníky.

Měly by tedy banky odmítat klienty, u nichž vidí nedostatek transparence?

Rozhodně.

A dělají to?

Ne. Banky totiž dodržují postup, který jim stanovuje zákon. Z jejich strany je zkrátka možné splnit minimální zákonné požadavky, aniž by si přitom byly stoprocentně jisté tím, kdo jsou jejich zákazníci. Veškeré požadavky „due diligence“ splníte například tím, že zjistíte, že firma má sídlo na Britských Panenských ostrovech, a dál už nepátráte. Nemusíte, zákon to po bankách nepožaduje, nenutí je, aby šly ještě hlouběji. Proto se domnívám, že se máme hlavně soustředit na úpravu legislativy, aby odpovídala naším cílům.

Jak se změnilo finanční chování ruských oligarchů po začátku ukrajinské války?

Jejich chování se změnilo už před válkou. Dopad na své byznysy totiž předvídali. Navíc mají dobré právníky, kteří jim určitě nějaké kroky poradili. Například zkontrolovat, zda ve firmách nevlastní více než 50procentní podíl. Tady se nabízí otázka: Pokud měníte vlastnictví s cílem vyhnout se sankcím, neměl by stát mít možnost zohlednit i stav před změnou a zmrazovat majetek na základě toho původního stavu?

Současně existuje i otázka, které lidi máme zařadit na seznam, a které nikoli. Podle jakých kritérií bychom měli některé lidi označovat za spoluviníky války, a jiné nikoli?

Od začátku války byl na britskou vládu vyvíjen velký tlak na sankcionování známých oligarchů, jako je třeba Roman Abramovič. Co se kritérií týče, v podstatě každý, kdo má vazby na Kreml, je tak přímo či nepřímo spojený s válkou a mohou být proti němu aplikovány sankce.

Během schůzky s českými kolegy jsme diskutovali, na jaké další skupiny lidí se mohou sankce vztahovat. Jeden z návrhů, který padl, spočíval v tom, že sankce nemáme používat pouze na šéfy organizací, ale i na lidi v odborných a vedoucích pozicích, kteří jsou odpovědní za výrobu či použití válečných zbraní. Třeba i na ajťáky, kteří nejsou armádními příslušníky, ale pomáhají s naváděním raket. 

Nelze se pak vyhnout otázce, zda máme uplatnit stejné sankce i na rodinné příslušníky těchto lidí. Na jednu stranu nechceme sankcionovat každého Rusa. Na druhou stranu, zatímco ukrajinské děti umírají přímo u sebe v posteli, my chodíme kolem oligarchů po špičkách a máme strach uložit sankce na dceru některého z nich nebo jí zakázat pobyt v Evropě. Koneckonců sankce lze zrušit, nezabavujeme majetky na věčné časy, jen je zmrazujeme.

Existuje názor, že takové majetky bychom měli rovnou zabavit a peníze investovat do rekonstrukce Ukrajiny.

Tady bychom měli být opatrní a respektovat zákon. Nemůžeme někomu jen tak zabavit majetek, to dělali nacisté Židům. Měli bychom se ale zamyslet nad legálními způsoby, jak postoupit od zmrazování majetku k jeho zbavování, čemuž říkají v Evropském parlamentu „from freeze to seize“.

Tom Keatinge během diskuze v Prague Security Studies Institute Zdroj: PSSI

Pokud tedy nemůžeme zabavit majetky v rámci stávající legislativy, měli bychom vytvořit novou, jež nám to umožní?

Ano, v tomto směru existuje jako vhodný příklad Itálie, která dlouhá léta bojuje s mafií, a proto mají v zákonech velmi jasně specifikováno, za jakých okolností se majetek smí zabavit. Možná bychom se měli inspirovat i podobnými nejlepšími praktikami dalších členských států Unie.

Co se týče samotného zmrazení majetku a jeho dalšího použití, k dispozici je nemálo různých případů. V Evropě byly například zmrazeny majetky Ruské státní banky a ty by se rozhodně daly využít pro rekonstrukci ukrajinské ekonomiky. Na druhou stranu jsou i oligarchové, kteří se kvůli zmrazenému majetku nechtějí soudit, ale naopak domluvit. Přesněji řečeno nabídli, že zaplatí, aby se dostali ze seznamu. Že třeba taková osoba poskytne 90 procent svého evropského majetku, řekněme 9 z 10 miliard, aby byla ze seznamu odstraněna. Je to rozhodně zajímavý nápad.

Není to ale vydírání nebo hokynaření?

Samozřejmě to tak lze brát, ale je to lepší než nic a prosperují z toho obě strany. K tomuto problému je zkrátka nutné přistupovat kreativně, ale zároveň se pohybovat v mezích zákona.

Tom Keatinge

Tom Keatinge je zakladatel a ředitel Centra pro studium finanční kriminality a bezpečnosti (CFCS) při RUSI (Royal United Services Institute). V současné době je také odborným poradcem pro oblast nezákonných finančních toků v rámci Výboru pro zahraniční vztahy britského parlamentu. Vystudoval magisterský obor Zpravodajství a mezinárodní bezpečnost na Kings College London, kde se zabýval účinností globálního protiteroristického finančního režimu. Před nástupem do RUSI v roce 2014 pracoval dvacet let jako investiční bankéř ve společnosti J.P. Morgan.

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender
Zdroj úvodní fotografie: rusi.org