Kremelský režim přidal na seznam hledaných osob dva novináře z ruského exilového média IStories. Stovky amerických policistů zneužívaly děti, přičemž mnoho z pachatelů zůstalo bez trestu. Obchodníci s drogami vyrábějí v Evropě více kokainu než dříve, uvádí nová zpráva mapující drogový trh v Evropské unii.

Šéfredaktor ruského exilového média IStories Roman Anin a bývalá redaktorka IStories Jekatěrina Fomina byli ruskými úřady přidáni na seznam hledaných osob. Informoval o tom web Mediazona. Proti Jekatěrině Fomině je v Rusku vedeno trestní řízení za údajné šíření nepravdivých informací o tamní armádě. Fomina s dalšími redaktory IStories publikovala v roce 2022 příběhy ruských vojáků z ukrajinské fronty. Přinesla také přiznání jednoho z nich, že na rozkaz svého velitele zastřelil civilistu v ukrajinské obci Andrijivka. Desátník zároveň uvedl jména velitelů, kteří rozkazy k popravám civilistů vydávali.

Ruská státní zpravodajská agentura TASS publikovala na začátku letošního roku zprávu o tom, že ruské úřady zahájily proti Jekatěrině Fomině trestní řízení kvůli šíření fake news o armádě. Novinářka měla vojáka údajně vydírat, aby získala jeho přiznání. Fomina letos v lednu pro investigaci.cz podrobně popsala, jak se jí vojáka Daniila Frolkina podařilo najít a jak získala jeho přiznání.

Šéfredaktor IStories Roman Anin řekl investigaci.cz, že fakt, že byl přidán na seznam hledaných osob, nijak neovlivní práci jeho ani IStories.

Přečtěte si

Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny

Stovky amerických policistů sexuálně zneužívaly děti, mnohým z nich se přitom podařilo vyhnout se trestu. Rozsáhlou investigativní práci mapující tyto případy za posledních 20 let publikoval web The Washington Post. Policisté podezřelí ze zneužívání dětí sloužili na velkých i malých policejních odděleních a jsou mezi nimi jak nováčci, tak i zkušení veteráni. Podle novinářů z The Washington Post navíc úředníci z různých úrovní systému trestního soudnictví nedokázali nejen ochránit děti, ale ani potrestat násilníky. Obvinění policisté využívali své znalosti amerického právního systému, aby případy protahovali a vyhnuli se odsouzení. The Washington Post identifikoval nejméně 1800 strážců zákona, kteří byli v letech 2005 až 2022 obviněni z trestných činů souvisejících se sexuálním zneužíváním dětí.

Přečtěte si

Ruský novinář Roman Anin: Během protestů policie na právo kašlala

Obchodníci s drogami vyrábějí v Evropě více kokainu, odhaluje zpráva Evropské unie. Zjištění uveřejnilo Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost (EMCDDA). Podle těchto informací se část výroby kokainu přesunula z Latinské Ameriky do Evropy, protože zločinecké skupiny zkoumají nové metody obchodování. V Evropě se navíc stále zvyšuje nejen počet záchytů drog, ale i jejich spotřeba. „Zatímco počet záchytů (kokainu) roste, jeho čistota zůstává vysoká a ceny stabilní, což ukazuje, že je tu k dispozici obrovské množství kokainu,“ uvedla evropská komisařka pro vnitřní věci Ylva Johansson. 

Přečtěte si

Česko je stále hlavní varna pervitinu, místní dostupnost konopí a kokainu stoupá

Na následky výbuchu v černohorském městě Cetinje zemřeli dva členové zločineckého klanu Škaljari. Jde o černohorský gang, jenž se zaměřuje hlavně na dovoz kokainu z Latinské Ameriky. Už od roku 2014 je ve válce s gangem Kavač. Spor mezi původně spolupracujícími skupinami začal kvůli drogám, přičemž vzájemné konflikty probíhají nejen v Černé Hoře, ale i po celé Evropě. Policie se už delší dobu obávala, že právě ve městě Cetinje by se něco takového mohlo stát, protože za posledních šest měsíců tam bylo z vězení propuštěno a osvobozeno velké množství členů několika zločineckých klanů.

Přečtěte si

Kokainové gangy rozdělují Balkán

Americká armáda připravila uprostřed pandemie vyvolané virem Covid-19 tajný program s cílem zdiskreditovat na Filipínách čínské očkování Sinovac. S odhalením přišel web agentury Reuters. Mělo jít o odplatu za úsilí Pekingu obvinit Washington z pandemie. Podle expertů program ohrozil mnoho životů, protože Filipíny byly virem zasaženy ve velkém měřítku. Operace cílila na vyvolání pochybností o bezpečnosti a účinnosti vakcín dodávaných Čínou, odhaluje Reuters. Prostřednictvím falešných internetových účtů údajných Filipínců se vojenské propagandistické úsilí proměnilo v kampaň proti vakcínám. Příspěvky na sociálních sítích kritizovaly kvalitu obličejových masek, testovacích sad a první na Filipínách dostupné vakcíny – čínského očkování Sinovac.

Přečtěte si

České konspirační servery na Facebooku aneb od covidu k ukronacistům a zase zpátky

Honduras chce vybudovat nouzové „megavězení“. Opatření tamních úřadů má omezit rozšiřující se organizovaný zločin, Honduras totiž patří k zemím s nejvíce rozšířeným násilím na světě. Tamní vláda proto představila sérii opatření a vyhlásila „bezpečnostní stav nouze“, přičemž jejím klíčovým nástrojem boje proti zločinnosti má být „megavězení“ s kapacitou 20 tisíc lidí. V současné době má země přibližně 21 000 vězňů rozmístěných ve zhruba 30 detenčních zařízeních.

Autorka textu: Mahulena Kopecká
Zdroj úvodní fotografie: ČTK / Šimánek Vít

The post #zesvěta: Opoziční novináři na ruském seznamu hledaných osob appeared first on investigace.cz.

Vždy si schovávejte zubní kartáček. Hlídejte si hrneček. Zapamatujte si přesně místa, kde necháváte osobní věci na hotelovém pokoji. Zatáhněte doma závěsy. Používejte VPN. Ruští a běloruští novináři v evropském exilu dodržují mnoho bezpečnostních pravidel. I přesto se řada z nich v průběhu uplynulého roku setkala s výhružkami, kybernetickými útoky, a dokonce i s pokusy o otrávení. K několika případům výhrůžek a možnému pokusu o otravu došlo i v Česku. České úřady se k bezpečnostní situaci nechtějí vyjadřovat.

„Zvýší to vaše šance na přežití“

„Byla jsem naivní. Měla jsem pocit, že Evropa je bezpečná, a proto jsem ignorovala základní bezpečnostní opatření, která bych za jiných okolností dodržovala. Prosím, neudělejte stejnou chybu,“ vypráví Jelena Kosťjučenko, investigativní novinářka ruského nezávislého serveru Meduza, během diskusního panelu s dalšími ruskými novináři na světové konferenci pro investigativní novináře ve švédském Göteborgu.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Chybějící informace o útocích na novináře

Jak smutně konstatuje v soukromém rozhovoru během přestávky, na rozdíl od svých kolegů nemá o své práci v poslední době co vyprávět. Za uplynulý rok nenapsala žádný reportážní článek. V jediném textu, který vyšel letos v srpnu na serveru Meduza, vysvětlila důvod své odmlky. V říjnu minulého roku byla v Německu pravděpodobně otrávena. Od té doby nedokáže pracovat naplno – je velmi rychle unavená.

Z Ukrajiny do Německa utekla Jelena Kosťjučenko poté, co ji její tehdejší nadřízený, šéfredaktor ruského nezávislého listu Novaja Gazeta Dmitrij Muratov, varoval před plánovaným atentátem ze strany ruských tajných služeb. Novinářka se usadila v Berlíně, kde se dle vlastních slov cítila v bezpečí. V den, kdy ji zničehonic začala silně bolet hlava a břicho, cestovala z Mnichova do Berlína. Nejdřív si myslela, že se nakazila těžkou formou covidu. Ten se však nepotvrdil, stejně jako řada dalších diagnóz. Zvýšené hodnoty jaterních testů a krev v moči naopak naznačovaly možnou otravu.

Když jí němečtí lékaři sdělili finální diagnózu – otrava organickými sloučeninami obsahujícími organochloridy –, nevěřila. „Nejsem tak důležitá, aby jim stálo za to mě zabít,“ reagovala. S jejím pohledem na věc ale německá policie nesouhlasila. Když policisty kontaktovala, řekli jí: „Stěhujete se do Německa a chováte se, jako byste byli na dovolené. Jako byste byli v nebi. Nemyslíte na to, že byste si měli dávat pozor. V Evropě máme politicky motivované vraždy. Působí zde ruské tajné služby. Neuvěřitelná naivita z vaší strany!“ 

Policisté novinářce doporučili přestěhovat se do jiného bytu, každý den jezdit domů jinou cestou, neobjednávat si taxi z přesné adresy na jinou adresu a raději vystoupit o blok dál, nosit venku sluneční brýle. Na její otázku, zda jí to zajistí bezpečí, odpověděli: „Rozhodně to zvýší vaše šance na přežití.“ 

Dlouhé prsty tajných služeb

Případ Jeleny Kosťjučenko zaujal šéfredaktora ruského nezávislého serveru The Insider Romana Dobrochotova, který společně s Christem Grozevem z investigativního média Bellingcat pracují na vyšetřování série otrávení ruských a běloruských novinářů a aktivistů v Evropě. „Nejsme a nebudeme v bezpečí, dokud se politický režim v Rusku nezmění. Pracujeme na tom, abychom jeho konec urychlili,“ uzavírá Kosťjučenko článek s názvem „Chci žít“, jejž vydala ve spolupráci se zmíněnými redakcemi.

Mezi další pravděpodobné případy otrávení patří dle novinářů z The Insider a Bellingcat případ Natalie Arno, šéfky ruské opoziční organizace Free Russia Foundation. Než se dostavily první příznaky otravy, Natalia zjistila, že dveře do jejího pokoje v pražském hotelu, kde bydlela, byly otevřené, a v pokoji byla cítit cizí vůně, která připomínala „levný parfém“.

„Probudila jsem se v pět hodin ráno s ostrou bolestí břicha,“ vzpomíná. Stejný den odletěla domů do Washingtonu a okamžitě vyhledala lékařskou pomoc. Přesné výsledky toxikologického rozboru zatím sice nejsou známy, ale američtí lékaři ženě již sdělili, že byla skutečně otrávena neidentifikovanou neurotoxickou látkou.

Třetí možnou obětí, kterou zmiňuje společné vyšetřování týmů Bellingcat a The Insider, je novinářka ruského opozičního média Echo Moskvy Irina Bablojan, u níž se příznaky otravy objevily během pobytu v Gruzii. Po přestěhování do Berlína o několik měsíců později Bablojan požádala o toxikologický rozbor krve na klinice Charité. Výsledky rozboru nikdy nedostala – Charité jí sdělila, že se její krevní vzorky ztratily. „Vzápětí dorazila policie a důkladně Irinu ohledně celého případu vyslechla. Nedávno se novinářka znovu podrobila toxikologickým rozborům, ale po tak dlouhé době je téměř nemožné najít stopy toxinů,“ uvádí The Insider ve svém článku.

I samotný Christo Grozev musel v únoru letošního roku zůstat v USA a zrušit svůj návrat do Vídně, kde dlouhodobě žije. Podle novinářových zdrojů mu ve Vídni hrozilo nebezpečí ze strany ruských tajných služeb.

„Dej si bacha“

Minulý týden, v den, kdy začala zmíněná konference v Göteborgu, informovala redakce ruského investigativního serveru v pražském exilu IStories o výhrůžkách, které v průběhu posledních šesti měsíců dostaly dvě jejich investigativní novinářky. Výhružné zprávy byly zaslány prostřednictvím formuláře, který slouží k získávání zpětné vazby od čtenářů webu.

Odesílatel výhrůžek měl informace o domácích adresách reportérek v Praze i podrobnosti o jejich plánech navštívit švédskou konferenci. „Dříve jsme o těchto výhrůžkách veřejně nemluvili, protože jsme je považovali za nepříjemnou součást naší práce,​​ která ale v žádném případě není srovnatelná s hrůzou, jakou denně prožívají naši kolegové v Ukrajině,“ uvedla redakce ve svém prohlášení. Podrobnosti, které byly útočníkovi známé, ale redakci přesvědčily o nutnosti jednat.

Podle zdrojů, které mají novináři z IStories k dispozici, je pravděpodobným odesílatelem výhrůžek osoba, která pracuje pro ruský stát. „Mohou to být důstojníci ruské FSB nebo lidé, kteří pro ně pracují. FSB často operuje skrze místní organizovaný zločin,“ dodal zdroj. Redakce IStories případ nahlásila české policii.

Od dubna tohoto roku dostávala podobné výhrůžky i další ruská novinářka Marfa Smirnova z nezávislého serveru The Insider, jež také působí v evropském exilu. Některé zprávy dokonce obsahovaly nahrávky hlasů jejích příbuzných, kteří zůstali v Rusku. „Posílají mi fotografie příbuzných, znají jejich cesty, informace o nich, které nikdy nebyly a nemohou být veřejně známé,“ napsala. Redakce měla o původci výhrůžek několik teorií. „Snažíme se zjistit, zda by se mohlo jednat o aktivity tajných služeb. Mohl to být i někdo spojený s Vágnerovci – naše zdroje nám naznačily, že by to mohl být i někdo z jejich řad,“ napsala tehdy novinářka.

Další sledovanou je podle informací IStories Marija Čaščilova – ruská advokátka z Rigy, která se věnuje vyšetřování případů znásilnění civilistů ruskými vojáky v Ukrajině. V červnu letošního roku obdržela Čaščilova zprávu na Telegramu, v níž byla fotografie interkomu u vchodu do jejího domu s napsaným vstupním kódem. Ve stejný den žena obdržela další zprávu od stejného odesílatele. Ta zněla: „Dej si bacha, nechoď domů tak pozdě.“

Je Česko bezpečné?

Investigace.cz oslovila českou policii s otázkou, kolik bylo nahlášeno útoků na novináře v exilu na území České republiky. „Nemám informace o tom, že by nám byly takovéto případy oznamovány (byť je samozřejmě nelze vyloučit) – rozhodně ne ve velké míře,“ uvedl mluvčí Ondřej Moravčík a poznamenal, že policie nevede statistiky podle povolání. „Pokud s námi však osoba sdílí informace o svém povolání, je tato informace zaznamenána ve spise a ve statistice vykazována jako sociální hledisko,“ vysvětlil. Sociální hledisko „novinář“ bylo v souvislosti s nebezpečným vyhrožováním za poslední čtyři roky uvedeno pouze čtyřikrát. „Ve skutečnosti jich zajisté bylo více, jen nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu nebo nám toto sociální hledisko nebylo známo,“ dodal mluvčí.

Redakce investigace.cz se pokusila zjistit, zda v Česku existuje útvar, který by se dané agendě odborně věnoval. Oslovili jsme Národní centrálu proti organizovanému zločinu (NCOZ), která nás znovu odkázala na jeden z útvarů policie. Obrátili jsme se i na Centrum proti hybridním hrozbám (CHH), které spadá pod ministerstvo vnitra. Ani šéf CHH Benedikt Vangeli se k otázce bezpečnosti novinářů nevyjádřil.

Případy výhrůžek novinářům ze strany tajných služeb jejich původních států, a to i na území České republiky, jsou známy už z minulosti. Například Ali Toktakunov, bývalý novinář pražské redakce Rádio Svobodná Evropa, se při práci na rozsáhlých investigativních článcích o korupci kyrgyzské vlády v roce 2020 setkal s výhružkami ze strany kyrgyzských úřadů. Jeden z jeho zdrojů dokonce sdělil, že mu bylo nařízeno dopravit Toktakunova do Kyrgyzstánu „živého nebo mrtvého“. „Nejdřív jsem dostal pozvánku na čaj – u nás na Východě se totiž všechno řeší u šálku čaje –, což jsem odmítl. Pak jsem začal dostávat fotky, na kterých jsem byl zezadu. Chtěli tím naznačit, že mě sledují,“ popsal nám kyrgyzský novinář.

Přečtěte si

Investigativní novinář je pro Kyrgyzy národním hrdinou. Věří, že dokáže všechno, tvrdí kyrgyzský novinář Toktakunov

Zkušenost novinářů v exilu v jednotlivých evropských zemích se však liší. „Cítíme jasnou podporu. Měli jsme schůzku s představiteli místních silových složek, a to na jejich podnět. Ptali se nás, zda nedostáváme výhrůžky, nechali na sebe kontakty pro případ potřeby,“ sdělil nám investigativní novinář z nezávislé exilové redakce se sídlem v Polsku.

Jsou evropské vlády také hrozbou?

Kromě pravidelných výhrůžek čelí nezávislí novináři v Evropě i dalším, tentokrát vnitřním, hrozbám. V září vydal nezávislý zpravodajský server Meduza zprávu o tom, že se jejich ředitelka Galina Timčenko, která žije v lotyšském exilu, stala terčem hackerského útoku pomocí izraelského špionážního softwaru Pegasus. K útoku mělo dojít 10. února, v době, kdy se účastnila schůze s nezávislými ruskými novináři v Berlíně. „Nejsem první novinářka, která byla napadena Pegasem, znám i jiné osoby, které se o tom rozhodly veřejně nemluvit. Podle mě je zveřejnění důležité. Dnes jsem byla napíchnutá já, zítra to může být jakýkoli evropský novinář,“ řekla Timčenko v rozhovoru pro investigaci.cz.

Jako možné zdroje útoku označily neziskové organizace zaměřené na digitální práva CitizenLab a Access Now tajné služby tří států – Lotyšska, Estonska a Německa. Tyto státy mají podle nich spyware k dispozici. Dva měsíce před infikováním telefonu Timčenkové prohlásilo Lotyšsko jinou ruskou nezávislou mediální organizaci v exilu – TV Rain – za „hrozbu pro národní bezpečnost a veřejný pořádek“ a zrušilo její licenci. Toto rozhodnutí kritizovala Lotyšská asociace novinářů včetně samotné Meduzy jako „nepřiměřené“.

Ačkoli se jednalo o první potvrzený případ útoku spywarem Pegasus na ruské novináře, další ruští novináři v exilu v minulosti také obdrželi varování o útoku „provládními hackery“ od společnosti Apple.

Šéfka nezávislého serveru Novaja Gazeta Europe Marija Epifanova a reportér Novaja Gazeta Baltia Jevgenij Pavlov obdrželi na přelomu srpna a září letošního roku podobnou zprávu od společnosti Apple. Epifanova měla tušení, že by mohla být cílem útoku. Začátkem září obdržela novinářka varování od sítě Telegram, že se k jejímu účtu přihlásilo zařízení z egyptské Káhiry. „Otevřela jsem nastavení soukromí a skutečně jsem tam uviděla přihlášení z Káhiry. Odhlásila jsem se a změnila jsem heslo,“ vzpomíná Epifanova. Následně dorazila i zpráva od společnosti Apple.

Bývalý šéfredaktor pořadu The Baltics na kanálu Current Time Rádia Svobodná Evropa Jevgenij Erlich také oznámil, že obdržel upozornění od společnosti Apple. K tomu dodal, že jeho telefon se chvílemi „chová zvláštně“. „Z čista jasna se zahřívá. Messenger najednou začíná vytvářet skupinové chaty spravované mým profilem,“ řekl Erlich. Všichni zmínění novináři žijí v Lotyšsku. V reakci na útoky lotyšská novinářská asociace vyzvala svou vládu, aby se k těmto událostem vyjádřila. 

Celkem 500 novinářů z 21 evropských států podepsalo otevřený dopis Evropskému parlamentu, v němž žádají o úplný zákaz využívání špionážních technologií proti novinářům.

Přečtěte si

Špehovaní novináři a podezřelí politici. Maďarsko dva roky po kauze Pegasus

„Dle našich informací napadlo několik evropských vlád telefony novinářů pomocí špionážního softwaru s odůvodněním národní bezpečnosti. Zařazení stejného důvodu do budoucích právních předpisů by mohlo ohrozit naši schopnost vyzývat vlády k odpovědnosti, což je základem evropských demokratických hodnot. Potřebujeme úplnou a okamžitou ochranu. I přes doplnění řady ochranných opatření pořád existuje příliš mnoho mezer. Evropský parlament má stále možnost tyto mezery odstranit a nabídnout nám potřebnou ochranu před nezákonným sledováním,“ stojí v dopise. O nové podobě Evropského zákona o svobodě médií by měl Evropský parlament jednat 3. října.

„Zneužití spywaru ohrožuje integritu voleb. A nejde jen o politiky, protože jak mohou být volby spravedlivé, když novináři nemohou kontrolovat vládu a informovat o tom, co vláda udělala dobře a co špatně?“ vyjádřila se evropská poslankyně Sophie In’t Veld z výboru pro ústavní záležitosti.

The post Opoziční novináři hledali bezpečný úkryt v Evropě. Tajní agenti si je ale našli appeared first on investigace.cz.

ŠIZO neboli „štrafnoj izoljator“ česky znamená samotka. V cele o velikosti 2,5 krát tři metry strávil ruský opoziční politik Alexej Navalnyj už více než 165 dní. Přesnou kopii této cely dovezl a minulý týden nainstaloval na pražském Staroměstském náměstí Navalného tým v čele s jeho novou šéfkou, investigativní novinářkou Marií Pevčich. Těsně před zahájením výstavy skupina publikovala zjištění, že rodina Putinova zbrojaře Borise Obnosova má v Praze nemovitosti za miliony eur. S Marií Pevčich jsme se bavili o této kauze, jejich možných dopadech a Navalného vyhlídkách do budoucna.

Mají dnes investigativní zjištění stejný politický i veřejný dopad jako dříve? Nebo zprávy ohledně dalšího ruského zkorumpovaného úředníka, který ukradl miliony a samozřejme si za ně pořídil nemovitosti na Západě, už nikoho jen tak nerozhodí?

Podobné informace mají pořád stejnou odezvu. Vaše druhá otázka plyne z profesní deformace investigativní novinářky. Občas je třeba se na věci podívat s větším odstupem, abyste pochopila význam toho, co děláte. Vzpomínám si na rok 2017, kdy jsme pracovali na kauze Medveděva (investigativní snímek o ruském premiérovi Dmitriji Medveděvovi s názvem On vam ne Dimon, v překladu Pro vás žádný Dimon, pozn. red.). Zdálo se, že už s ničím větším nikdy nepřijdeme a investigace ztratí význam. Pak se však objevil Putinův palác (dokument z roku 2021 Palác pro Putina, příběh největšího úplatku, pozn. red.) a tak dále. Pocit, že naše práce už k ničemu nevede, je cyklický – přichází a znovu odchází. Jste příliš zapojená do procesu investigace, abyste mohla získat objektivní obraz a odhadnout dopad této práce.

Takže reakce na vaše zjištění je stejně silná, akorát není vidět, protože ruský represivní aparát neumožňuje, aby byla viditelná?

Jakou reakci myslíte?

Po filmu o Medveděvovi vyrazili Rusové na náměstí.

Předpoklad, že po každém investigativním zjištění by lidé měli vycházet do ulic na demonstrace a že podle toho se pozná úspěšná investigativní kauza, není správný. Úspěch investigativního vyšetřování lze hodnotit podle různých měřítek. V některých kauzách je úspěchem zatčení dotyčné osoby nebo zmrazení nemovitosti. Po vydání kauzy Šeherezáda (zjištění, že superjachta Šeherezáda, která kotvila v italském přístavu Carrara, patří Vladimiru Putinovi, pozn. red.) nikdo neočekával, že lidé vyjdou na náměstí. Cílem bylo dosáhnout jejího zabavení ještě předtím, než vypluje z italského přístavu a dorazí do Soči.

Putinův palác měl naopak jiný cíl – chtěli jsme v Rusku uspořádat masové protesty. Alexej (Navalnyj, pozn. red.) si přál, aby se z toho dokumentu stal „politický statement“: Putine, nechal jsi mě otrávit novičokem, abys mě umlčel a vystrašil. Místo toho jsem se vrátil do Ruska a v den svého příletu jsem vydal největší investigativní kauzu, jakou jsme kdy publikovali. Kauzy, které publikujeme od začátku války, mají zase jiný účel – chceme, aby se jejich hlavní postavy dostaly na sankční seznamy, a pokud už tam jsou, aby jejich nová aktiva byla zabavena.

Případ Zorikova a Obnosova, týkající se Česka, je ve srovnání s našimi nejvýznamnějšími kauzami mikroskopický. Velké kauzy obvykle publikujeme na našem hlavním kanálu na sociálních sítích (YouTube kanál Alexeje Navalného má 6,3 milionů odběratelů, pozn. red.). Méně významné či rozsáhlé kauzy vydáváme na dalších kanálech s nižší sledovaností, jako je Navalnyj Live (Youtube kanál s třemi miliony odběratelů, pozn. red.) nebo Populární politika (Youtube kanál s necelými dvěma miliony odběratelů, pozn. red.). Za jiných okolností by se česká kauza dostala na vedlejší kanály, protože jde o srovnatelně nízké finanční částky…

Nicméně v Česku měl tento případ obrovský ohlas.

Počítali jsme s takovou reakcí, proto jsme tuto kauzu vydali na našem největším kanálu. A to i přesto, že Obnosova ani Zorikova nikdo vlastně nezná. Nejsou to žádné politické superhvězdy ani superboháči. Ale věděli jsme, že případ bude mít v Česku silnou odezvu. Videa ke každé důležité kauze obvykle natáčíme přímo na místě. Český případ sice nebyl tak velký a zásadní jako jiné, přesto jsme se rozhodli udělat výjimku a investovali jsme několik set eur navíc, abychom ten dům a zvonky s jejich jmény natočili.

Takže v tom byl politický kalkul…

Samozřejmě.

Jaký cíl tedy měla česká kauza?

Záměr je jednoduchý – aby lidé, kteří jsou s válkou spojeni, byli potrestáni všemi možnými způsoby. Nemůžeme je teď poslat před tribunál do Haagu, ale mohl by to projednávat soud v Ukrajině nebo jiná podobná instituce. Ale buďme upřímní, ty tisíce lidí, které jsou s válkou spojené, se nikdy nedostanou ani před jakýsi imaginární Haag, v tomto směru se mluví jen o těch nahoře. Co ale máme dělat s těmi ostatními, není jasné. V Evropě existuje nezávislý soud, zatímco v Rusku momentálně není. Když se obracíme na ruský soud, vzápětí se v naší kanceláři objeví policie, která zabavuje veškerou techniku a prohledává dokumenty. Chceme proto ukázat našim podporovatelům, že spravedlnost alespoň v podobě zmrazení majetku díky naší práci přece jenom existuje.

Na druhou stranu válka trvá přes rok, ale moc výsledků ohledně zmrazení majetků ruských oligarchů v Česku nevidíme. Jste přesvědčena, že kauza Obnosova–Zorikova bude mít skutečnou dohru?

Budu hodně překvapená, pokud by žádnou neměla. Už jsme se sešli s představiteli českého parlamentu a ještě nás čekají schůzky na Ministerstvu vnitra a Policii ČR. Pokud Obnosova a Zorikova nezařadí alespoň na český seznam Magnitského (sankční seznam ruských činitelů zodpovědných za porušování lidských práv, pozn. red.), budu zaražená a osobně vyrazím na zdejší náměstí s transparentem.

Hlavní problém nespočívá v zařazení na sankční seznam, ale v prokázaní, že jde o aktiva, jejichž skutečnými majiteli jsou sankcionované osoby.

V daném případě se nám to povedlo prokázat. Případ Zorikova je dokonalý ve své jednoduchosti. Měli jsme štěstí, že se Roman Anin (šéfredaktor ruského opozičního serveru iStories, pozn. red.) v roce 2018, tenkrát jako novinář opozičního listu Novaja gazeta, věnoval zrovna této kauze. Společně jsme vydali zjištění týkající se rodiny Zorikovových i jejich partnerů.

Rovněž jsme prokázali, že právě Obnosovovy děti vydělávají na otcových dodávkách raket ruskému Ministerstvu obrany. Podílejí se na jeho byznysu jako jeho partneři. Zbrojařský holding Taktičeskoje raketnoje vooruženije je sice na evropském sankčním seznamu, ale rodině Obnosovových to nebrání, aby žili a vlastnili nemovitosti v Česku. Tato kauza je z hlediska důkazů neprůstřelná, a proto jsem přesvědčená, daleko více než u jiných našich kauz, že Česko na tato zjištění zareaguje. Nemyslím si, že státní představitelé jen předstírají, že s tím chtějí něco udělat.

Nachází se Obnosov nebo Zorikov na vašem Seznamu šesti tisíc? (Seznam zkorumpovaných úředníků a válečných štváčů vytvořený Fondem boje s korupcí, kde jsou jména lidí, kteří se podílejí na vedení války s Ukrajinou. Momentálně obsahuje sedm tisíc jmen, pozn. red.).

Obnosov tam už byl, zatímco Zorikova jsme přidali po vydání naší investigativní práce.

V českém prostředí nejsou moc známé neshody uvnitř vašeho týmu ohledně tohoto seznamu. V ruskojazyčném prostředí měly naopak velký mediální ohlas a byly označovány za vnitřní rozkol opozice. Podle jakých kritérií osoby na tento seznam zařazujete? Existuje nějaká metodologie?

Existuje. Ve všech rozhovorech ale zdůrazňuji, že se neúčastním procesu rozhodování o zařazení na náš seznam. V pracovní skupině, která se zabývá vytvářením seznamu, jsou zastoupeni jak představitelé našeho investigativního týmu, tak i právníci.

Kritéria se liší v závislosti na oblasti činnosti dotyčných. Ve sféře vzdělávání a školství zařazujeme na seznam osoby, jež zastávají nejvyšší funkce na univerzitách. Mezi ně patří rektoři a prorektoři. Pokud někdo opustí tuto pozici, nahradí ho na seznamu nový člověk. Cílem je zastavit tok nových lidí do těchto vrcholových funkcí.

U podnikatelů a oligarchů je kritériem žebříček Forbes. U představitelů kultury zase jejich explicitní vyjádření podpory války, využívání symboliky se znakem Z, účast na prokremelských koncertech na moskevském stadionu Lužniki. Těmito lidmi se zabývají velcí perfekcionisté, kteří dbají na každý detail. Máme i samostatnou kategorii Postavy z kauz a stává se, že za námi přicházejí právníci z pracovní skupiny, protože mají výhrady nebo jim chybí důkazy.

V daném okamžiku panuje ve vašem týmu vnitřní shoda ohledně lidí na seznamu?

Ve skutečnosti jsme ohledně toho seznamu nikdy žádné vnitřní rozpory neměli. Po kauze kolem Fridmana jsme si určili konkrétního právníka, jenž nese odpovědnost za finální rozhodnutí o zařazení na seznam nebo o vyřazení. Poučili jsme se a uvědomili si, že proces tvorby seznamu bychom měli depolitizovat. Máme sice seznam, ale nezaručujeme, že v případě uplatnění sankcí na všechny v něm figurující lidi to bude mít správný politický dopad. Úlohou právníka je hlídat opodstatněnost zařazení jednotlivých osob, čímž se předejde politickému tlaku na náš tým.

Do jaké míry se zkomplikuje vaše práce po tom, co budou uzavřeny rejstříky skutečných majitelů v Evropě?

Hodně. To bylo jedno z mých nejpopulárnějších vláken na Twitteru. Nerozumím, jak v roce 2023 může někoho napadnout snížit míru transparentnosti u vlastnictví firem či majetků. Vadí mi i způsob, jak to bylo provedeno. Je to případ zneužití práva, když několik jednotlivců s odkazem na právo na soukromí zruší celý systém, na němž je založena naše i vaše práce. To není správné. Ptala jsem se právníků, co můžeme udělat, ale nedospěli jsme k žádnému závěru. Možná najde nějaké řešení OCCRP.

Myslím, že OCCRP se obrátil na Evropskou komisi otevřeným dopisem s výzvou udělit novinářům výjimku.

To nám nestačí. Možná vám (OCCRP, pozn. red.) udělí výjimku, ale nám ji odepřou a odůvodní to tím, že jsme političtí aktivisté. Počet těchto hraničních případů, jako jsme my, přitom neustále narůstá. Žurnalistika se proměnila, ani OCCRP už není klasická redakce, ale konsorcium redakcí, jež navzájem sdílejí informace. Nemáte společného editora, který by navrhoval témata. Myslím, že by do rejstříků skutečných majitelů měl být obnoven veřejný přístup, ať už prostřednictvím zpoplatnění, nebo vyžadováním prokázání totožnosti. Mně by to nevadilo. Neděláme nic nelegálního, jen chceme vědět, kdo v tomto domě bydlí a komu patří.

Uplynulo 15 měsíců války a zdravotní stav Alexeje Navalného se ve vězení zhoršuje. Pociťujete větší emocionální tlak na rychlejší dodání výsledků, které by Alexeje osvobodily a zastavily válku?

Cítím tento tlak každý den, od 17. ledna 2021 (Navalnyj se ten den vrátil do Ruska z německé nemocnice, kde absolvoval léčbu po otrávení novičkem, a hned po příletu byl zatčen, pozn. red.). S touto myšlenkou usínám a také se s ní probouzím.

Bojíte se, že Alexeje převedou do nové, přísnější věznice určené pro vězně odsouzené na doživotí?

Zatím se jeho přesun do jiné věznice nepřipravuje, pokud ho však uznají vinným z terorismu, mohlo by k tomu dojít. Podmínky, ve kterých se momentálně nachází, jsou už tak strašné, že si lze těžko představit něco horšího. Možná jsou ale podmínky ve věznici pro odsouzené na doživotí, která je v ruštině známá pod jménem Černá labuť, formálně ještě horší. Alexej je téměř neustále na samotce, i když je umístěn v běžné věznici. Je jedno, jestli jste na samotce na Sibiři, nebo někde jinde, rozdíl není příliš velký. Samozřejmě o něj máme strach a každý krok, který podnikáme, je podmíněn tím, že Alexej se nachází ve vězení v hrozných podmínkách. Uvědomuji si, že Putin již jednou vydal rozkaz k Alexejově vraždě. Co mu brání, aby takový rozkaz vydal znovu, není jasné.

Staroměstské náměstí a "Navalného samotka", kde bude až do konce května", píše Volkov. pic.twitter.com/5RLPhJZ1Kr

— Roman M (@Fbeyeee) May 19, 2023

Teď je také na samotce?

Ano. Je tam skoro pořád od začátku srpna. Mívá přestávky na půl dne, kdy ho po absolvování trestu samotkou vyvedou ven, kde zase „spáchá“ další přestupek, a je proto opět potrestán samotkou a rychle se tak vrátí tam, kde byl.

Jaké důvody uvádí vedení věznice, že ho neustále drží na samotce?

Myslíte skutečné, nebo ty vymyšlené? Jejich skutečné důvody spočívají v tom, že se Alexej účastní soudních sezení, kde říká pravdu o Putinovi a Ukrajině.

A ty oficiální?

Záminky, třeba nedopnutý knoflík, krátké rukávy, špatně ustlaná postel, vyčištěné zuby o půl hodiny dřív, špatné oslovení vězeňské stráže, nadávka. Už se ani nesnaží, aby to vypadalo, že mají skutečné důvody.

Máte možnost s ním komunikovat?

Máme, ale hodně málo. Můžeme mu posílat do vězení dopisy, ale procházejí cenzurou, občas vůbec nedorazí. Nicméně nějaká komunikace existuje. Během soudu se ho můžu zeptat: „Jak se cítíš?“ nebo mu říct: „Byli jsme teď v Praze, zahájili jsme tam výstavu. Všichni tě pozdravují.“ A to je všechno.

Pokud je ta komunikace tak omezená, má ještě smysl říkat vašemu týmu pořád Navalného tým?

Nemůžeme sice komunikovat v takové míře a takovým způsobem, jak bychom si přáli, ale právníci vídají Alexeje poměrně často. Jelikož ho teď čeká obžalování z terorismu, budeme se vídat dost často. Alexej navíc činí veškerá svá politická prohlášení u soudu. Jelikož stále pracujeme podle strategie, kterou spolu průběžně probíráme, jsme pořád jeho tým. Žádná klíčová důležitá či osudová rozhodnutí neprobíhají bez jeho souhlasu. To je otázka respektu. Kolují domněnky, že za něj píšeme vyjádření, ale není to pravda. Když se mě ptají, kdo je hlavou Fondu boje s korupcí, vždy odpovídám, že je to Navalnyj. Je zakladatel a hnací silou celé naší práce. Ať už je to jakkoli složité, vždy využije ten čas, aby nám sdělil svůj postoj.

Má Alexej politické ambice i po tom všem, čím si prošel?

Ano, jeho ambice jsou naopak ještě silnější.

Co je vlastně cílem instalace Samotka, kterou momentálně prezentuje v Praze? Nese v sobě politický apel pro Západ?

Má stejný cíl jako naše investigativní činnost nebo film věnovaný Alexejově otravě, který byl oceněn Oscarem. Publicita je způsob, jak pojistit jeho život. Uvědomujeme si, že nejlepší forma ochrany Alexeje spočívá v navyšování ceny jeho života, a to každý den. Putin by měl chápat, že jeho vražda by pro něj nebyla výhodná. Je potřeba, aby se pokaždé, když zvažuje, zda ho má nechat zabít nebo ne, rozhodl, že dnes ne.

The post Kauza ruských zbrojařů v Česku bude mít dohru, je přesvědčena šéfka Navalného týmu appeared first on investigace.cz.

Novaja gazeta ve skutečnosti přestala vycházet už v březnu. Proč?

V několika číslech jsme stránky, kde původně měly být texty o válce na Ukrajině, záměrně ponechávali prázdné. Byl tam jen popisek, že tam měly být válečné reportáže našich reportérů, což ale zákon zakazuje. Toto gesto zřejmě nezůstalo bez povšimnutí a Roskomnadzor, který funguje jako cenzurní orgán, nám dal dvě výstrahy.

Skutečnost, že periodikum dostane v průběhu jednoho roku dvě výstrahy, může být důvodem pro zrušení licence. Novaja gazeta dostala dvě výstrahy v průběhu čtyř dní, přičemž byly za něco, za co se dřív udělovala jen pokuta. Na našem webu jsme na dvou místech totiž neměli označení „zahraniční agent“. Byla to čistě formální chyba, která vznikla nedopatřením, nikoli zlým úmyslem. Za to se běžně dává redakci pokuta ve výši 40 000 rublů a 4 000 rublů šéfredaktorovi. V minulosti jsme podobné pokuty vždy řádně uhradili, ale najednou jsme místo pokuty dostali výstrahy.

Proto jsme se rozhodli být opatrní a ponechat si noviny na lepší časy, takže jsme pozastavili jejich vydávání i publikování zpráv na webu do té doby, dokud nebude ukončena „speciální operace“. Stejně jako všichni jsme doufali, že to skončí rychle. Posléze jsme však zjistili, že RKN podal žádost o zrušení licence k soudu. Je třeba dodat, že dle znění příslušného zákona se RKN po udělení dvou výstrah může, ale i nemusí obrátit na soud.

Domníváte se, že RKN hledal jen drobné záminky, aby vás zavřeli?

Je to tak. Tento týden proběhlo soudní stání, kdy začalo být jasné, jak je celá záležitost absurdní, neboť problém vůbec nespočívá v byrokratických formalitách, které nám vytýká RKN. Například důvodem pro zrušení licence časopisu byla podle RKN skutečnost, že nevyšlo jeho srpnové číslo. U soudu jsme ukázali tištěné číslo s datací, tedy že vyšlo 8. srpna, jako důkaz to však nestačilo. Po patnácti minutách se soud rozhodl a vyhověl žádosti RKN. Je zřejmé, že jde o politický proces a pokus zničit poslední nezávislé médium v Rusku.

Vydrželi jsme to nejdéle ze všech. Hodně našich kolegů skončilo čtvrtého března, kdy vstoupil v platnost „zákon o válečné cenzuře“. Což samo o sobě pro média představovalo něco jako „noc dlouhých nožů“, poněvadž v noci z třetího na čtvrtého března došlo k zablokování kolem 30 médií, většinou internetových.

Čeho podle vás chce RKN ve finále dosáhnout?

Kam Rusko obecně směřuje, je zřejmé – za železnou oponu. Přesněji řečeno do stavu, kdy je vyloučený jakýkoli pohled odlišný od státní propagandy. V našem případě je cíl jasný – zákaz, zrušení, neexistence. Jenže si všichni uvědomujeme, že železná opona už není možná v té podobě, v jaké existovala během studené války. Máme nové technologie a omezit úplně všechno nejde. Pravda a informace dnes protékají i cenzorům jako voda mezi prsty. Další rok oslavíme třicet let publikování našich novin a žádné byrokratické rozhodnutí nás jen tak nezruší. Za mými zády také visí šest portrétů mých zavražděných kolegů, kteří pro nás pracovali, a proto zemřeli, což představuje silný závazek.

Zvažujete přenést sídlo novin do zahraničí, tak jak to udělala v minulosti řada jiných ruských redakcí?

Ti z našich novinářů, kteří se chtěli přestěhovat, už to udělali. Takto vznikla Novaja gazeta Evropa, s níž sice nejsme formálně spojení, jde o samostatné médium, ale dělají jej bývalí kolegové. Jak říká náš šéfredaktor, máme příbuzné DNA. Nikoho nenutíme zůstat ani nikoho nenutíme opustit Rusko – jde o individuální rozhodnutí každého z nás. Opustit vlast a začít někde znovu je navíc těžká zkouška. V tomto smyslu proto není až tak jasné, kdo to má těžší – ti, co zůstali, nebo ti, co odjeli? Novaja gazeta jsou ruské noviny, a dokud jsou naši čtenáři v Rusku, měli bychom zůstat tady. Pokud se i my přestěhujeme do zahraničí, bude to znamenat skutečný konec ruských médií.

Na druhou stranu je tu příklad Ivana Safronova, který byl za svou novinářskou činnost odsouzen na 22 let zrovna ve stejný den, kdy vám vzali licenci.

Ano, případ Váni Safronova je zcela nemyslitelný. Ostatně jsem přesvědčená, že ve vězení nebude tak dlouhou dobu, neboť mnohem dřív padne současný režim. V našem případě se ale rozhodli vydat jinou cestou. Také nás mohli označit za zahraniční agenty nebo novináře, kteří podporují extremismus. Zřejmě se ale rozhodli zaměřit na noviny jako takové. Nevím, jestli je to lepší, nebo horší možnost. Samozřejmě ve srovnání s rozsudkem Váni je zrušení licence sranda.

Nedávno zemřel Michail Gorbačov, jenž pro NG hodně znamenal. Mohla byste popsat roli, kterou sehrál v životě vaší redakce?

Oficiálně byl Gorbačov akcionář, měl desetiprocentní podíl našich akcií. Jeho role byla samozřejmě mnohem větší. V podstatě patřil ke spoluzakladatelům NG, protože za část z peněz, které tenkrát dostal za Nobelovu cenu (Gorbačov obdržel Nobelovu cenu za mír v říjnu 1990, pozn. red.), jsme koupili prvních dvacet počítačů. Bez něj by redakce nemusela vůbec vzniknout.

Nikdy přitom neovlivňoval náš obsah, přestože noviny pozorně sledoval a četl. Do redakce chodil spíše výjimečně, většinou během nějakých oslav nebo výročí. Jednou k nám dorazil na silvestrovský večírek v kostýmu Dědy Mráze. Dobře si pamatoval jména novinářů a to, o čem psali. Proto jim mohl říct: „Četl jsem váš sloupek a nesouhlasím s ním, je ale napsaný výborně.“ Vždy jsme si říkali, že to hlavní, co naše redakce sleduje, jsou lidská práva, a Gorbačov byl toho ztělesněním.

V nedávné době jsem vedla rozhovor s investigativním novinářem z Kyrgyzstánu Alim Toktakunovem. Vyprávěl, že investigativní novináři jsou pro obyčejné Kyrgyzy za hrdiny a spousta mladých lidí sní o tom takovým novinářem být. Jaká je v tomto směru situace v Rusku?

Nejlepší investigativní novináři Rusko opustili, protože čelili nebezpečí zatčení. Příkladem je náš bývalý kolega Roman Anin a celý jeho tým iStories. Před válkou jsme měli mezi začínajícími novináři hodně zájemců o stáž. Vzestup zájmu začal už po vraždě Anny Politkovské. Například speciální reportérka Elena Kostjučenko k nám nastoupila právě proto, že chtěla pracovat v redakci, kde působila Politkovská. Pak následovaly velké povolební protesty v letech 2011–2013 a proces Bolotnaja (pojmenování podle moskevského náměstí Bolotnaja, kde byly v květnu 2012 zatčeny a později souzeny desítky demonstrantů proti Putinovu režimu, pozn. red.) a přišla další vlna zájmu, zejména z řad mladých lidí. Zrovna v té době jsme rovněž zaznamenali nárůst čtenářské základny mezi lidmi ve věku 18–24 let.

Zároveň musím dodat, že současné vzdělání novinářů v Rusku je velkou neznámou. Fakulta žurnalistiky na Lomonosovově univerzitě, kde jsem kdysi studovala, se změnila k nepoznání. Dneska mají studenti žurnalistiky přiděleného pracovníka FSB, který na ně dohlíží. Dřív byla v nabídce předmětů i politická investigativní žurnalistika, nyní tam jednoduše není. Koho dnes připravuje fakulta žurnalistiky? Zaměstnance Russia Today a dalších státních médií. Dobrou pověst kdysi měla i Fakulta žurnalistiky na Vysoké škole ekonomické, ale i ta byla reorganizována a jejím děkanem je Ernest Mackevičius (moderátor státního televizního kanálu Rossija 1, pozn. red.). Nová generace novinářů to má zkrátka hodně těžké.

Jak může západní společnost podpořit nezávislá média v Rusku?

Za prvé, v Rusku žádná nezávislá média už oficiálně neexistují. Za druhé, jakákoli podpora ze zahraničí automaticky dělá z média zahraničního agenta, takže vlastně škodí. Řekla bych, že je spíš na čase podpořit ruské novináře, co odešli do zahraničí.

Plánuje Novaja gazeta spustit nové, zatím nezablokované projekty?

Podali jsme několik žádostí o licenci, uvidíme, zda budou schváleny. Spustili jsme obnovený YouTube kanál. Navíc rozhodnutí o zrušení licence zatím nevstoupilo v platnost. Podáme odvolání, pak bude následovat další soudní stání. Tento týden vyjde čtvrté číslo magazínu, a dokonce zvažujeme, že bychom vydali i poslední číslo novin před tím, než bude naše odvolání zamítnuto. Zbývá nám na to zhruba měsíc.

Připouštíte i možnost tajného vydávání novin?

Vzdor musí být. Pokud existuje síla, pak existuje i odpor. Samozřejmě netoužíme přímo po tom, abychom celostátní deník s třicetiletou tradicí a vybranou pověstí proměnili na samizdat, ale vzhledem k tomu, že novináři v minulosti dokázali pracovat i za nepříznivějších podmínek, my to určitě také nějak zvládneme.

Naděžda Prusenkova absolvovala Fakultu žurnalistiky Lomonosovovy Univerzity v Moskvě. Je speciální reportérka a mluvčí ruského listu Novaja gazeta. V redakci pracuje od roku 2009. 

Autorka textu: Kristina Vejnbender

The post Podpořte ruské novináře v exilu. Nám jen tak nepomůžete, vzkazuje mluvčí listu Novaja gazeta appeared first on investigace.cz.

Dcera Vladimira Putina, ke které se ruský prezident oficiálně nehlásí, podnikala za státní peníze a se státní ochrankou výlety do několika evropských destinací. Důvod? Rande a společné dovolené s jejím partnerem, Igorem Zelenským, dnes již bývalým šéfem Bavorského státního baletu. Cesty soukromým tryskáčem a hotelové pobyty za horentní sumy odhalili novináři z ruského média iStories na základě dokumentů uniklých z prezidentské kanceláře.

V dubnu 2018 přistála na mnichovském letišti skupina oficírů bezpečnostní služby ruského prezidenta. Ke skupince se postupně přidali ještě další členové prezidentské ochranky, takže jich v bavorském hlavním městě bylo celkem dvanáct.

Na místě zůstali měsíc, a to ve čtyřech různých hotelech, mimo jiné ve čtyřhvězdičkovém Hotel an der Oper nedaleko mnichovského Národního divadla. V polovině května Německo zase opustili, jejich mise byla u konce.

Ruský prezident se však v tomto období nenacházel ani v blízkosti Německa, natož v Bavorsku. Ochranka tedy nebyla v Mnichově, aby chránila Putina. Jak ukázalo vyšetřování iStories, zaměstnanci prezidentské ochranné služby chránili někoho jiného – Putinovu nejmladší dceru Katerinu Tichonovu.

Zároveň s prezidentskou ochrankou totiž v Mnichově v dubnu 2018 přistál i luxusní tryskáč Gulfstream G650, jenž zemi opustil o měsíc později a ve stejný den jako ochranka. Cílovou destinací letounu byla Moskva a podle záznamů bylo na palubě batole jménem Katerina Tichonova, a s velkou pravděpodobností tedy i jeho matka.

Detaily cest prezidentské dcery a vnučky unikly z e-mailové schránky Alexeje Skripčaka, jednoho z bodyguardů, kteří měli Tichonovu na starost. Reportérům informace poskytl anonymní zdroj, jenž před dvěma lety rovněž vypustil e-mailovou komunikaci Putinova bývalého zetě Kirilla Šamalova.

Skripčakova e-mailová schránka obsahovala hotelové rezervace pro Tichonovu a její ochranku, kopie cestovních pasů a další dokumenty. Ty společně s letovými záznamy ukazují, jak tato družina mezi lety 2016 a 2020 cestovala do Německa, Švédska, Milána, Londýna nebo Dubaje, kde za zmíněné roky učinila více než 90 rezervací ve stovkách hotelových pokojů. Vyšetřování reportérů iStories a německého Der Spiegel tak odhaluje, jak dcera ruského prezidenta, jejíž identitu Putin nikdy veřejně nepotvrdil, protože údajně nemá s „politikou ani s byznysem nic společného“, využívala státní prostředky jako své vlastní.

Kromě peněz patří k těmto prostředkům například již zmiňované letadlo, které od roku 2018 vlastnila ruská státní firma. Dokumenty, jež mají novináři k dispozici, sice nespecifikují, z jakých peněz byly lety placeny, je ovšem jasné, že minimálně platy prezidentské ochranky – při výletech Tichonovy se obvykle jednalo o 7 až 10 mužů – pocházejí ze státní pokladny. Ruské zákony přitom jasně stanoví, že prezidentskou ochranku mohou členové jeho rodiny využívat pouze v případě, že s hlavou státu společně cestují nebo bydlí pod jednou střechou.

Právní poradce Transparency International popsal chování Tichonovy jako korupční. „Je naprosto neetické používat státní prostředky pro platby prezidentovy dcery a za její ochranku,“ vysvětlil iStories poradce Kush Amin.

Utajovaný majetek Vladimira Putina

Všichni prezidentovi muži

Ve většině zemí by cesta rodinných příslušníků představitele státu do lázní, na nákupy nebo na rande v doprovodu tolika bodyguardů byla v podstatě nemyslitelná. Dokonce i v USA, kde jsou členové prezidentské rodiny chráněni zákonem, jsou médii a společností neustále kritizováni za zbytečné cestování po světě placené z kapes daňových poplatníků.

Všechny cesty Kateriny Tichonovy se uskutečnily před ruskou invazí na Ukrajinu a následnými protiruskými sankcemi. Mimo skandální financování státní pokladnou ukazují, že Putinova dcera trávila v Evropě spoustu času, přestože vrcholní představitelé ruského státu opětovně kritizovali zkaženost a dekadenci Západu. Například v roce 2020 jeden z nejvýše postavených ruských bezpečnostních úředníků a tajemník Rady bezpečnosti uvedl na adresu západních zemí, že se vyznačují „sobeckostí, individualismem, bezmezným konzumerismem a kultem požitkářství“. Samotný ruský prezident pak nedávno označil Rusy, kteří „žijí mentálně na Západě“, za zrádce. 

V březnu 2022, kdy Putin dštil na západní styl života oheň a síru, byl Rus jménem Igor Zelensky stále ještě ředitelem Bavorského státního baletu v mnichovském Národním divadle, jež se nachází nedaleko zmíněného hotelu, kde během svých návštěv pobývala Tichonova se svými bodyguardy. Tanečník, který má s ukrajinským prezidentem společné jen příjmení, byl totiž důvodem těchto cest prezidentské dcery do Mnichova. Není jasné, zda jsou Zelensky a Tichonova manželé, mají spolu ale dceru, která po otci nese prostřední jméno Igorevna.

Zelensky se v dubnu rozhodl bavorský balet opustit. Jako důvod uvedl soukromé rodinné důvody.

Na návštěvy za tanečníkem jezdila Putinova dcera se svou družinou téměř každý měsíc po dobu několika let, přičemž mezi jednotlivými návštěvami někdy uplynulo jen pár dní. Se svými cestami se přitom nijak netajila – používala své veřejně známé jméno a víza vystavená v Itálii.

Podle deníku Der Spiegel si německé tajné služby jejích příletů do země všimly až v roce 2019. „Je to informace, kterou bychom rádi věděli už dříve,“ uvedl jeden z jejich vysoce postavených zaměstnanců z Berlína.

Když se tajným službám konečně podařilo získat detaily o plánované návštěvě Tichonovy, zachytily zároveň nesrovnalosti v cestovních dokumentech jejích ochránců. Jeden z nich si zažádal o turistická víza, ačkoli do Německa mířil z pracovních důvodů, další uvedl dva různé cestovní pasy s různými daty narození. Kromě toho, že Tichonovu po Bavorsku převážejí obrněné limuzíny, neměly tamní tajné služby více dalších informací.

Vyjma Mnichova trávili Putinova dcera a šéf baletu rádi společný čas u jezera Tegernsee. „Sobota je rodinný den. Nejprve se vyspíme a pak se vydáme k Tegernsee. Bavorské podhůří Alp je prostě nádherné,“ popsal Zelensky svůj typický víkend ve sloupku pro německý Sueddeutsche Zeitung.

Tichonova ale necestovala jen po Německu. Podle dokumentů uniklých z e-mailové schránky Alexeje Skripčaka její bodyguard také objednal hotel ve švédském lázeňském městečku Halmstad, kam dorazila se třemi členy prezidentské ochranky. Sedm dalších už čekalo na místě. V březnu 2017 zase strávila dvě noci v Londýně. To ovšem vyžadovalo, aby Skripčak zarezervoval šest hotelových pokojů – tři pro ochranku a tři pod svým jménem, pravděpodobně pro Tichonovu a její doprovod.

Stále přitom pokračovaly pravidelné návštěvy Mnichova. V říjnu 2019 se Tichonova zřejmě rozhodla za svým partnerem Zelenským přestěhovat. Skripčak v té době obdržel e-mail s předmětem „Stěhování do Německa“, v němž přepravní firma vysvětlovala, jak vyplnit dokumenty potřebné ke stěhování majetků. Tou dobou člen prezidentské ochranky zároveň přestal rezervovat hotel v Mnichově. Od konce roku 2020 až do roku 2022 si ochranka Tichonovy rezervovala hotelové pokoje jen sedmkrát, a to pouze v Rusku a na Ruskem okupovaném Krymu.       

Putinova firma v Česku

Rande za státní peníze?

Uniklé dokumenty nevysvětlují, kdo cestovní výlohy prezidentovy dcery platil. Je ale zřejmé, že její ochranku finančně pokryly zdroje ze státního rozpočtu. Další státní náklady mohly být spojené s tryskáčem, jímž Tichonova cestovala. Ten dříve patřil Putinovu blízkému příteli a ropnému magnátovi Genadiji Timčenkovi, jenž si letadlo údajně pořídil specificky pro „potěchu ruského prezidenta“, který jej občas používal k přepravě svého labradora, když se mu po psím miláčkovi zastesklo.  

V roce 2018 ale tryskáč získala státní firma Ruský fond přímých investic, vedená Kirillem Dmitrijevem. Ten má s rodinou ruského prezidenta dlouhodobě blízké osobní i obchodní vztahy – byl například na svatbě Tichonovy s jejím předešlým manželem, s nímž pak sdílel utajené informace o investičních příležitostech ve státních firmách.   

Další z letadel využívaných prezidentovou dcerou patřilo přes offshorovou společnost šéfovi jedné z největších farmaceutických firem v Rusku R-Pharm, která v roce 2021 uzavřela kolosální smlouvu se státem v oblasti léčiv a stojí i za koronavirovou vakcínou Sputnik V.

Vladimir Putin o svých dcerách za dobu své vlády nikdy oficiálně nemluvil, ani když na ně byl tázán. Údajně to dělal z bezpečnostních důvodů a také proto, že jeho děti žijí „civilním a skromným životem“. V roce 2015 v ruské RBC prohlásil: „(…) svou rodinu a příbuzné nikdy neprobírám. Nepodnikají ani se neangažují v politice.“ Od té doby se ale oběma ruské veřejnosti dobře známým dcerám podařilo přece jen proniknout jak do podnikání, tak do politiky.

Nejstarší prezidentova dcera Maria Voroncova se v roce 2019 stala spolumajitelkou společnosti Nomeko. Ta se podílí se na výstavbě jednoho z největších soukromých zdravotnických komplexů v Rusku. Prezidentova nejmladší dcera Katerina Tichonova byla v červenci letošního roku pro změnu jmenována spolupředsedkyní koordinační rady Ruského svazu průmyslníků a podnikatelů (RSPP) pro náhradu dovozu. Bez jejího souhlasu je tedy například import ze země prakticky nemožný.

Autor textu: Roman Anin (IStories); autorka shrnutí: Zuzana Šotová
Autor úvodní grafiky: James O’Brien, OCCRP

The post Cestovní kancelář státní kasa platila rajzování Putinovy dcery po Evropě appeared first on investigace.cz.

Česká republika je mezi ruskou smetánkou už několik let velice populární. A víte, pro koho je taky populární? Pro ruské peníze. Jenže s majetky ruských oligarchů to není úplně jednoduché. Dostopovat je není jen tak. Když si totiž poctivě nakradete miliardy dolarů, za které si nakoupíte luxusní nemovitosti po celém světě, jachty o velikosti fotbalových hřišť, šperky, kožichy, obleky, či drahokamy, svou rodinu pošlete žít na západ a žijete svůj život v pro většinu populace nepředstavitelném luxusu a blahobytu, tak se své životní úrovně nechcete jen tak snadno vzdát. A jestli ruští oligarchové něco opravdu umí, je to využívání výhod moderního globálního světa a skrývání svého majetku. Jak to dělají? A jakou roli v tom hraje Česko? Dozvíte se ve videu.

Autor videa: Lukáš Nechvátal
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Video vzniklo za finanční podpory Thomson Foundation.

The post VIDEO: Jak Rusové skrývají své majetky a perou peníze přes Česko appeared first on investigace.cz.

Alexandr Abramov a Alexandr Frolov, dva ruští oligarchové, kteří se řadí na 17. a 33. místo v žebříčku nejbohatších Rusů, jsou skrytými vlastníky jednoho z nejluxusnějších developerských projektů na okraji Prahy. Mimo to vlastní nemovitosti, podíly ve firmách či přepychové jachty po celém světě, avšak jen u zlomku toho všeho lze prokázat, že jsou opravdovými majiteli. „Využívají anonymitu offshorů, protože tím chrání své vlastnické právo. V Rusku už totiž nikdo nevěří v nezávislé a spravedlivé soudy,“ vysvětluje ruský investigativní novinář Roman Anin. 

V Popovičkách nedaleko Prahy vzniká jeden z nejpozoruhodnějších developerských bytových projektů. Jde o satelitní městečko s vlastním golfovým hřištěm a renomovanými restauracemi, jehož součástí je třeba i privátní školka. V nabídce nemovitostí ke koupi jsou byty, rodinné domy nebo rovnou celé luxusní vily, které navrhovali proslulí architekti. Celkem by mělo jít o „přibližně 480 domovů“, přičemž několik objektů již existuje. Cena těch nejmenších garsonek začíná na 8,8 milionech korun. 

Projekt realizuje akciová společnost Arendon Development Company. Dohledání jejích konečných majitelů je ale kvůli komplikované majetkové struktuře de fakto nemožné. 

Arendon Development totiž patří kyperské firmě Lormont, která dostává půjčky od spřízněné společnosti Vollin Holdings z Britských Panenských ostrovů. 

Kdo stojí za offshorovou firmou Vollin Holdings, se podařilo zjistit jen díky uniklým informacím v rámci mezinárodního projektu Pandora Papers, na němž se investigace.cz podílela. Podle těchto dokumentů jsou majiteli Vollin právě Alexandr Abramov a Alexandr Frolov, a to skrze další síť britskopanenských a kyperských offshorových společností, jejichž vlastníkem jsou dva kyperské svěřenské fondy. Alexandr Frolov je beneficientem fondu The Elpins Trust, naopak Alexandr Abramov užívá výhod fondu The Dapore Trust. Svěřenské fondy vznikly již v roce 2005 a kromě Abramova a Frolova jsou na jejich platebních listinách i jejich manželky a děti. 

Z dokumentů, jež má redakce investigace.cz k dispozici díky spolupráci na Pandora Papers, také vyplývá, že offshorová struktura, kterou pro investování do českého developerského projektu v Popovičkách oba Rusové využili, není zdaleka ojedinělá. 

Přečtěte si

Tryskáče, lustry, byty: Za co utráceli mocní Rusové v Česku

Frolov i Abramov vlastní další desítky skořápkových firem, které investují či investice spravují nebo jen drží podíly v dalších desítkách firem po celém světě. Tyto anonymní skořápkové firmy drží na účtech aktiva v hodnotě milionů dolarů. 

Má ho rád, nemá ho rád

Nedůvěra ve spravedlnost a ochranu obchodních zájmů má v Rusku mnoho příčin. Asi nejznámější varovný případ svévole mocných vůči neposlušným oligarchům představuje rozhodnutí v kauze ruské ropné společnosti Jukos a jejího majitele Michaila Chodorkovského, který v tomto byznysu přišel o všechno a na dlouhá léta skončil ve vězení jen kvůli tomu, že kritizoval prezidenta Vladimira Putina. 

„Je nutné pochopit jeden zajímavý fenomén. V Rusku soudům nikdo nevěří. A to ani lidé, kteří jsou Putinovi blízko. Navenek mohou hlásat, jací jsou vlastenci a jak Rusko milují, ale ve skutečnosti jsou si moc dobře vědomi, že když se něco semele, soud jim žádnou ochranu neposkytne, protože nezávislý soudní systém reálně neexistuje,“ vysvětluje Roman Anin, novinář z investigativního portálu iStories. 

Právě proto je pro bohaté Rusy výhodné vlastnit své majetky například přes kyperské schránky, jež jsou následně v rukou britskopanenské firmy. „Pak se na ně vztahuje britské právo, a to je rozhodně důvěryhodnější,“ uzavírá Anin. Investováním do kyperských společností si ruští boháči navíc často kupovali i tamní občanství, které funguje nejen jako vstupenka na evropský trh, ale otevírá jim i hranice do Unie. 

„Jmění, jež osoby blízké Kremlu nakumulovaly, si logicky chtějí užívat. Jenže to jde jen ve svobodné společnosti. Proto jsou pro bohaté Rusy kyperská víza tak lákavá – získají tím možnost volného pohybu po celé Evropské unii, jejímž členem je Kypr od roku 2004,“ říká kyperský investigativní novinář Stelios Orphanides. 

Přečtěte si

Pandora Papers: Oligarchové a bankéři

Dalším z důvodů, proč majetní Rusové raději ukrývají své majetky v zahraničí, je podle novináře Anina mnohdy pochybný původ peněz, jež do nemovitostí a ostatních luxusních věcí investovali. Může se jednat o peníze vytunelované ze státních firem, z rozpočtu nebo třeba o úplatky. 

To, že v ruskou spravedlnost nevěří ani Frolov s Abramovem, dokládá i fakt, že oni samotní se na žádném sankčním seznamu nevyskytují a oficiálně by tak nemuseli vlastnictví svých firem skrývat za nepřehledné offshorové struktury. Oba nadto nejsou ani aktivní v politice, a tím pádem nemusejí tímto pokoutným způsobem obcházet zákon, který ruským politikům zakazuje podnikat v zahraničí. 

Oligarchové a Putin

Jak Abramov, tak Frolov obdrželi před více než pěti lety od ruského prezidenta Vladimira Putina vyznamenání za zásluhy. Americké ministerstvo financí oba oligarchy zařadilo na „Putinův seznam“, tedy k výčtu vlivných Rusů s blízkými vazbami na Kreml. Místo na „Putinově seznamu“ ale automaticky neznamená uvalení sankcí, oba podnikatelé proto mohou i nadále nakládat se svým majetkem jak v USA, tak v Evropě. 

Na otázku, zda jsou si obchodní partneři s ruským prezidentem blízcí, kroutí Roman Anin hlavou. „Podle mě Abramov ani Frolov v okruhu Putinových nejbližších nejsou. Obecně se tento kruh v posledních letech zužuje, podle našich zdrojů je nejbližších lidí momentálně přibližně pět.“ 

Jak investigativní novinář dodává, ruský prezident měl dříve mnohem více přátel i spojenců. Postupně ale okruh lidí, kterým věří, zásadně omezil jen na pár lidí a Alexandr Abramov ani Alexandr Frolov mezi nimi nejsou. To je pravděpodobně důvod, proč se ještě ani jeden z nich nedostal na sankční seznamy, ačkoli jejich obchodní partner Roman Abramovič figuruje na tom evropském i americkém. 

Zdaleka však nejsou jediní Rusové, kteří vlastní firmy tak komplikovaným způsobem. Jen v únicích dat pojmenovaných Pandora Papers bylo takzvaných konečných vlastníků firem s ruským občanstvím téměř 4,5 tisíce, vůbec nejvíce ze všech národností. Samotná nedůvěra v právní stát v Rusku se ale netýká pouze ekonomického odvětví a podnikání.

Vladimir Putin v roli prezidenta vytvořil systém, který je mu hierarchicky podřízený – na klíčové posty v soudnictví totiž dosadil sobě poslušné lidi a ti rozhodují buď podle jeho instrukcí, nebo podle pokynů ruské bezpečnostní služby FSB, nástupkyně sovětské KGB, z jejíchž řad Putin vzešel. Současný ruský prezident tak soudy začal mimo jiné využívat k likvidaci nepohodlných oligarchů typu Chodorkovského, ale i nezávislých médií či opozičních politiků, jakým je například Alexej Navalnyj. „V Rusku v nějaký spravedlivý soudní proces nikdo nevěří. Všechna rozhodnutí stojí na vůli prezidenta, FSB nebo dalších tajných služeb,“ uzavírá ruský investigativní novinář Roman Anin.

The post Proč je tak těžké dohledat majetek ruských oligarchů appeared first on investigace.cz.

Roman Anin je cenami ověnčený ruský investigativní novinář a zakladatel ruského investigativního centra iStories. Dříve vedl investigativní tým v nejrespektovanějším ruském deníku Novaja Gazeta. S Alexejem Navalným se zná osobně, spolupracovali na několika velkých kauzách. Během víkendových protestů v Moskvě byl zadržen. S Romanem jsme se bavili o současné situaci v Rusku, o zásazích policie proti demonstrantům i o výsadním postavení Alexeje Navalného v ruské opozici.

V sobotu jsi byl během protestů v Moskvě zadržený. Proč?

To vlastně vůbec nevím. Můj případ není jako tisíce dalších. Jen jsem stál na ulici, nic nedělal a pouze čuměl do mobilu. Přišli ke mně dva policisté, zkroutili mi ruce za záda a odvedli mě do antonu. Podle zákona by mi měli sdělit nejen svá jména, ale i proč mě zatýkají. To se však nestalo. Postavili mě k autu, křičeli na mě, ať dám ruce a nohy od sebe, aby mě mohli prohledat.

Co se stalo pak?

Zavřeli mě do antonu, kde už byla spousta dalších lidí, které zadrželi při protestech. Bylo nás tam 26 nebo 27. Šest lidí muselo stát, což zákon taky zakazuje. Byli jsme tam nacpaní jako sardinky. Ale to bylo jen jedno porušení zákona z přibližně stovky dalších, na které ten den policie prostě kašlala.

Tobě nikdy neřekli, proč tě zatýkají?

Neřekli to nikomu. Podobně jako já na tom byly další tisíce lidí, kteří se jen nachomýtli poblíž a proti ničemu protestovat nechtěli. Všiml jsem si jednoho případu, kdy zatkli příslušníka tajné služby, který má na starost bezpečnost prezidentské kanceláře. On si šel přitom jenom zaplavat. Měl s sebou plavky a ostatní nezbytné věci a prostě jen potřeboval přejít ulici. Policie ho zadržela a jeho vysvětlení je vůbec nezajímalo. Jak jsem později zjistil, nakonec ho i vyhodili z práce.

Jak dlouho tě drželi?

Vlastně jen chvilku. Odhadem necelou hodinu. Důvod, proč mě pustili, je ale docela zajímavý. Když mě sebrali a naložili do antonu, ostatní zadržení lidé tam byli namačkaní už tři nebo čtyři hodiny. Nesměli jít ani na záchod. Což je samozřejmě další porušení zákona. Uvnitř se vůbec nedalo dýchat, nedalo se tam vyvětrat. Jeden chlápek už opravdu potřeboval na záchod, kroutil se v křečích a jen pořád opakoval, že neví, co má dělat. Tak jsem se naštval a na ty policisty začal křičet, že jsem novinář. Původně jsem tuto informaci vůbec nechtěl vytahovat. Na protesty jsem šel jako normální znepokojený občan. A tak jsem křičel na policisty, říkal jsem jim, že pokud tady toho chlápka nenechají jít na záchod, že o nich napíšu všem svým kolegům, aby to uveřejnili. Naštěstí to zafungovalo, asi tři lidi pustili na záchod. Mě pustili ven úplně.

A to jsi chtěl?

Ne tak úplně. Naštěstí jsem všem ostatním v antonu rozdal svoje telefonní číslo. Takže si voláme a píšeme a já aspoň na dálku sleduju, co se s nimi děje. Je to dost příšerné. Na policejní stanici strávili 48 hodin, a to bez přístupu k jídlu nebo k pití. O tom, že nemají přístup ke svým právníkům, ani nemluvím. A to právníci stáli před policejní stanicí, jenže policisté je nepustili dovnitř. Policie prostě základní práva zadržené osoby ignorovala nebo porušovala, jak se jí zachtělo. Některé lidi na policejních stanicích dokonce zmlátili jen proto, že nechtěli poskytnout otisky prstů. Takže z té naší skupinky někteří dostali vysoké pokuty, jiní jsou zadrženi na deset dní, další ještě nevědí, co bude dál. Pořád to pokračuje.

To všechno jsou lidé, kteří vyrazili protestovat kvůli Alexeji Navalnému?

Zatčení Alexeje Navalného to samozřejmě celé spustilo. Když jsem se lidí na ulici ale ptal, proč přišli, bylo jasné, že to byl jen jeden z důvodů. Lidé už jsou unavení z korupce a z toho, jak se propadají do stále větší chudoby, zatímco bohatá klika kolem prezidenta nadále pohádkově bohatne. Mají už plné zuby toho, že v Rusku nemáme právní stát, jsou roztrpčení z každodenních nespravedlností… Prostě jim vadí všechno to, o čem posledních dvacet let píšeme. Přitom lidé jen stáli a protestovali, což jim garantuje ústava. A najednou na ně zaútočí policie.

Přečtěte si

Chodili spolu z čisté lásky

Což znamená, že první potyčky vyprovokovala policie?

Viděl jsem to. Byli tam i vážně zranění lidé. Jednoho jsem dokonce nesl do sanitky, měl rozbitou hlavu a crčela z něj krev. Byl to jeden z nejnásilnějších zásahů proti demonstrantům, co si v Moskvě pamatuju.

Prostetovalo se i v regionech. Jak velké demonstrace se tam děly?

Podle mě to byly největší protesty od roku 2011, kdy byly v ulicích Moskvy statisíce lidí.

Znají Alexeje Navalného i lidé v regionech? 

Ano. Po tom pokusu o vraždu zná v Rusku Navalného už opravdu každý. Nikdy předtím se mi nestávalo, že bych se o Navalném bavil s řidiči taxíků nebo s prodavači v kiosku s cigaretami. Mluví se o něm na každém rohu. Navalný a jeho tým navíc odvedli spoustu práce právě i v regionech, mají tam místní pobočky, řeší i místní kauzy. Odvádějí fantastickou práci.

Znamená to, že lidé chtějí změnu? Můžeme vůbec nějakou změnu v Rusku očekávat?

To vůbec nevím. Něco podobného nelze v Rusku nikdy zaručeně předpovědět, odhadnout. Několikrát v nedávné minulosti jsme ve změnu doufali, ale nikdy se nic nestalo. Fakt nevím.

Poslal už Navalný nějaké zprávy z vězení? 

Neposlal. V tomto směru existuje informační blokáda. Jeho právníci mu do vězení nesmějí nosit ani noviny a bachaři hlídají, aby se on sám ke zprávám z médií vůbec nedostal. Což se ale může brzy změnit. Za pár dní ho čeká první stání u soudu. Hrozí mu až 12 a půl let vězení. Podle prokurátorů měl zpronevěřit veřejné dary, údajně před patnácti lety.

Jaká je reakce veřejnosti na poslední informace Navalného týmu o Putinově luxusním paláci? 

Každý to video viděl! A všichni o tom mluví. To video má přes 80 milionů zhlédnutí. Tím pádem se stalo nejsledovanějším videem v historii Ruska. Lidi to doslova šokovalo.

Existuje momentálně v Rusku ještě nějaká obdobně silná opoziční osobnost jako Navalný? 

Nemyslím si to. Každý ho teď má za hrdinu, a to ze dvou důvodů. Stát se ho pokusil zavraždit. On to však přežil, a to i díky péči v Německu, ale rozhodl se vrátit domů. Jsou sice i regionální opoziční osobnosti, ale Navalného formát nemají.

Bude se ten neúspěšný pokus o jeho vraždu nějak řešit? Vyšetřovat?

Dokud bude u moci Putin, jsem si jistý, že ne. Nic se vyšetřovat nebude. A pokud ano, nebudou z toho vyvozeny žádné závěry. Tajné služby to řešit nebudou, nikdo za tento pokus o vraždu před soudem nestane. Tohle jsou přece tajné služby v Rusku. Takhle to tu funguje. Ani si netroufám odhadovat, jestli se Navalného pokusí otrávit znovu. Rozhodně to ale nemůžu vyloučit.

The post Ruský novinář Roman Anin: Během protestů policie na právo kašlala appeared first on investigace.cz.

Uniklé e-maily bývalého Putinova zetě ukazují, co v Rusku znamená „být v rodině“.

Na veřejnost unikly soukromé e-maily bývalého Putinova zetě. Vypovídají o tom, jak svatba s dcerou ruského prezidenta nastartovala jeho raketovou kariéru a že zákony neplatí pro vyvolené. E-maily analyzovali novináři z našeho partnerského centra v Rusku IStories.

Málokteré tajemství je v Rusku střeženo tak vehementně jako detaily ze života Putinovy rodiny. V Putinově oficiálním životopisu najdeme údaj, že prezident má z prvního manželství dvě dcery: Jekatěrinu a Marii. Jejich příjmení, natož pak informace, čím se živí, už ale v dokumentu nejsou.

Novináři zjistili, že Putinova dcera Jekatěrina se vdala za Kirilla Šamalova, dnes jednoho z nejbohatších Rusů. Ten je synem Nikolaje Šamalova, blízkého přítele Vladimira Putina. Nikolaj Šamalov a Vladimir Putin spolu v devadesátých letech zakládali družstvo Ozero, soukromou komunitu vlivných lidí, jejichž dači se nacházejí kousek za Petrohradem.

Noví Peterští („Piterskie“)

V průběhu své kariéry si bývalý agent KGB Vladimir Putin kolem sebe vytvořil kliku věrných nohsledů. Tuto skupinu pak v momentě, kdy se stal nejmocnějším mužem Ruska, pozval do Moskvy a dosadil je do důležitých státních pozic. Začalo se jim říkat „Peterští“, neboť drtivá většina z nich pocházela z Petrohradu – města, kde Putin po rozpadu Sovětského svazu pracoval mnoho let na radnici.

„Vyvolenost“ těchto lidí se posléze přenesla i na jejich potomky. Vznikla tak skupina „nových Peterských“. To je druhá generace lidí z okolí Vladimira Putina, kteří zastávají důležité státní pozice. Jak to funguje, ukazuje jeden z uniklých e-mailů:

„Kámo, všechno to zařídíme nejlíp, jak to půjde. Bude to v pohodě. Nejdůležitější je mluvit o organizaci. V úterý ráno pošlu, co máš říkat. Hodnocení vyzvednu dneska nebo v pondělí a během týdne připravím odpovědi na všechny hodnotitelovy otázky a komentáře…“ napsal během posledního roku, kdy Šamalov studoval na Petrohradské státní univerzitě, jeho spolužák. 

Z kontextu vyplývá, že za Šamalova vypracoval odpovědi na otázky jeho závěrečné práce, kterou Šamalov následně obhájil. Spolužák se ve svých 25 letech poté stal zástupcem výkonného ředitele a vedoucím právního oddělení největšího mediálního domu v Rusku Gazprom Media. Tento mediální dům patří bance Gazprombank. V jejím představenstvu sedí starší bratr Kirilla Šamalova Yuri.

#Paradise Papers

Raketová kariéra

Ve svých dvaceti sedmi letech měl Šamalov impozantní životopis. Na prominentních pozicích pracoval pro Gazprom, Gazprombank, ruskou vládu i největšího exportéra ruských zbraní Rosoboronexport. Zakotvil pak jako viceprezident v největší ruské petrochemické společnosti Sibur.

Tehdy už chodil s dcerou prezidenta Vladimira Putina. Podle uniklých e-mailů investoval mladý pár do společného bydlení nemalé peníze. Od Putinova osobního přítele Genadije Tymčenka koupili přes offshorovou společnost Alta Mira luxusní rezidenci ve francouzském Biarritzu, další rezidenci si opatřili v Usovu, což je komfortní sídlo bohatých lidí poblíž Moskvy. 

V roce 2013 přineslo několik zpravodajských agentur zprávu, že se Šamalov oženil. Vzal si Jekatěrinu Tichonovovou, podle novinářů dceru ruského prezidenta Vladimira Putina. Informaci o rodinných poměrech nevěsty se ale nedařilo ověřit. Kreml odmítl komentovat jak zprávu o tom, že se Šamalov oženil, tak informaci, zda se vdala prezidentova dcera. Uniklé e-maily, které se plánování jejich svatby týkají, ale potvrzují nejen to, že se svatba odehrála a byla opravdu pompézní, ale i fakt, že Šamalov a Tichonovová se znají skoro celý život. 

Na svatbu pozvali přes sto hostů, a to včetně prezidentské ochranky. Z neznámého důvodu seznam hostů neobsahoval rodiče nevěsty – Vladimira Putina a jeho tehdejší manželku Ljudmilu. Svatební veselka trvala tři dny a manželé si jako svatební dar přáli hlavně peníze. „V programu bude uvedeno místo i čas, kdy a kam odevzdat obálky s hotovostí,“ stálo v pozvánce.

Po svatbě se Šamalovův majetek významně rozrostl. Jak vyplývá z uniklých e-mailů, Šamalov vlastnil síť offshorových společností už před svatbou. Většinu těchto firem spravovali právníci z různých zemí, jejich majitelé byli jen nastrčené figurky, aby reálného majitele nebylo možné v obchodních rejstřících dohledat. Hlavním správcem Šamalovových firem byl Dario Item, velvyslanec malého karibského ostrova Antigua a Barbuda ve Španělsku, Monaku a Lichtenštejnsku.

Přes tyto offshorové společnosti si Šamalov koupil 3,8procentní podíl ve zmíněném petrochemickém gigantu Sibur. Zaplatil za něj směšných sto dolarů (tenkrát zhruba 2 600 korun). Šamalov později připustil, že tehdejší hodnota Siburu byla okolo deseti miliard dolarů – což znamenalo, že za svou stovku dolarů získal podíl v hodnotě 380 milionů dolarů.

Vzápětí se Šamalovovi začali ozývat nejrůznější investiční poradci s mnoha neodolatelnými nabídkami – ať už na odkup podílů v televizních společnostech, koupi mrakodrapu v centru Moskvy, nebo majoritního podílu v ruské společnosti VSMPO-Avisma, která je největším světovým výrobcem titanu. Tento podíl měl podle uniklých e-mailů zároveň napomoci tomu, aby Šamalov neskončil na americkém sankčním seznamu.

„Proč právě 51 procent? Protože když se někdo objeví na americkém sankčním seznamu, nesmí američtí občané ani společnosti obchodovat s firmami, kde má přes 50 procent. A vzhledem k tomu, že U. S. dychtí obchodovat s VSMPO-Avisma, je nepravděpodobné, že by sankcionovali právě tuto firmu nebo její majitele,“ stojí v jednom z uniklých e-mailů, které Šamalovovi poslal jeho poradce a navrhuje v něm, že být majoritním akcionářem firmy, o kterou Američané stojí, funguje i jako prevence toho, aby se Šamalov dostal na sankční seznam.

V srpnu 2014, tedy necelý rok po svatbě, Šamalov dokoupil za mimořádně výhodných podmínek další akcie Siburu, které mu zaručily 21procentní podíl a navýšily jeho odhadované jmění na dvě miliardy dolarů. Tato transakce udělala ze Šamalova nejmladšího ruského miliardáře a zároveň přitáhla pozornost médií. Šamalov se rozhodl poskytnout rozhovor pro ruský ekonomický deník Kommersant, kde vysvětlil, že peníze na nákup těchto akcií si půjčil od Gazprombanky, v níž, nutno podotknout, je členem představenstva jeho bratr. Za tuto půjčku měl ručit svým majetkem. Není ale jasné, co tím majetkem v hodnotě několika miliard dolarů mělo být a jestli jím vůbec Šamalov disponoval. Také není jasné, zda Šamalov někdy svůj dluh splatil. Firma, přes kterou akcie nakupoval, byla v roce 2017 zlikvidována.

Putinův člověk na špinavou práci má firmy v Praze

Manželka s benefity

Už před svatbou byl Kirill Šamalov považován za jednoho z nejmocnějších Rusů, a to díky přátelství jeho otce s Vladimirem Putinem a díky skupině „nových Petrských“, kam patřil. Po svatbě tuto vlivnou pozici ještě upevnil – stal se totiž členem prezidentské rodiny a mohl tak těžit z veškerých benefitů, jež k tomuto statusu náleží. 

Po svatbě se z Šamalova stal nesmírně oblíbený obchodní partner. Podnikatelé s těmi nejlákavějšími nabídkami se k němu jen hrnuli, aby mu nabídli zdarma podíl ve svých firmách nebo na projektech. Jeho vklad neměly být peníze, ale fakt, že patří do Putinovy rodiny. Když se tyto společnosti dostaly do nesnází, psali právě Šamalovovi, aby jejich požadavky vyřídil Vladimiru Putinovi. 

Na začátku roku 2018 se ale Šamalov s Putinovou dcerou Jekatěrinou rozvedli. Necelého půl roku před tím, než právníci dořešili rozvodové jednání, Šamalov svůj podíl ve firmě Sibur prodal. Z uniklých e-mailů není jasné, za kolik ani jestli byl k prodeji donucen novými okolnostmi. V témže roce se Kirill Šamalov dostal i na sankční seznam USA jako člověk z nejbližšího okolí Vladimira Putina. Diplomatický zákrok USA ovšem přišel poněkud pozdě, poslední e-mail si Jekatěrina Tichonovová a Kirill Šamalov vyměnili v roce 2017.

Celý text si můžete přečíst zde.

The post Chodili spolu z čisté lásky appeared first on investigace.cz.

Když Rusko před lety zavádělo reformy v odpadovém hospodářství, otevřela se tím obrovská příležitost pro byznys. Jak nyní odhalili ruští investigativní novináři ze serveru Važnyje istoriji, za pochybnými firmami, jež bez soutěže získaly zakázky za desítky miliard korun, se skrývají Putinovi kamarádi a nejbližší spolupracovníci. Reformy navíc likvidaci odpadů spíš zhoršují, což vyvolalo ostré protesty u ruské veřejnosti. 

Michail Gorelikov v mládí bojoval po boku sovětských partyzánů proti vojákům nacistického Wehrmachtu. Dnes – ve svých devadesáti letech – stojí znovu na barikádách. „Děda Míša“, jak mu přezdívají místní, totiž na sklonku života vyrazil do boje proti nezákonnému skladování odpadu ve městě.

V šedesátitisícovém Alexandrově dvě hodiny jízdy autem severovýchodně od Moskvy tamní malá skládka nabobtnala za pár let do výšky okolních paneláků. Místní se začali zajímat proč a brzy zjistili, že na vině je dovoz odpadu z Moskvy, ačkoli to odporuje vyhlášce Alexandrova. 

Michail Gorelikov a jeho sousedé nelenili – proti nelegálním praktikám uspořádali demonstrace, a dokonce zavedli občanskou stráž v budce před skládkou, kde „děda Míša“ a jeho souputníci kontrolují u každého nákladního vozu dokumenty o původu odpadu.

„Nedá se tu dýchat. Voda je otrávená. Dříve bývala průzračně čistá, dnes se nedá pít a všichni ji musíme kupovat v obchodě. Jakmile přijde jaro, vyvalí se proudy krys a zaplaví okolní vesnice. Je to nesnesitelné,“ hřímá Michail Gorelikov před svými sousedy během protestu. 

Jeho město se zkrátka stalo obětí jednoho rozhodnutí Vladimira Putina. Ruský prezident nechal roce 2017 uzavřít největší moskevskou skládku odpadu a ten tak začal putovat do měst v blízkém okolí metropole. Uzavírkou obří skládky v Kučinu Putin zároveň symbolicky odstartoval reformu hospodaření s odpadem. Ta se stala trnem v oku veřejnosti a rozdmýchala hnutí celostátního rozsahu, jež v posledních letech plní lidmi náměstí bezpočtu ruských měst a vesnic.

Stovky miliard bez soutěže

Ruská vláda v posledních třech letech výrazně změnila dosavadní legislativu týkající se odpadu. Na základě těchto změn začaly místní úřady uzavírat staré skládky a zakládat nové, údajně šetrnější k lidem i přírodě. Zároveň prosazovaly i údajně modernější technologie recyklace a spalování, ale především vypisovaly stovky veřejných zakázek. Tím se otevřela příležitost pro lukrativní byznys, čehož využily především firmy s neprůhlednou strukturou vlastnictví.

Součástí reformy byl mimo jiné i přesun odpovědnosti za platbu svozu komunálního odpadu na samotné občany. Tyto platby ve spoustě regionů výrazně vzrostly, což vyhnalo do ulic lidi, kteří se dožadovali objasnění důvodu náhlého růstu cen.

Ruský investigativní portál Važnyje istoriji se z těchto důvodů na rok ponořil do studia zákonů, dokumentace výběrových řízení i nabídek firem. Zjištění ruského partnera mezinárodní sítě investigativních novinářů OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project), jejíž součástí je i investigace.cz, jsou skličující: 83 procent z celkem 253 zakázek v celkové výši přes 700 miliard korun proběhlo bez soutěže. Často šlo navíc o skořápkové firmy, jež nevykazovaly žádnou ekonomickou činnost, neměly žádného zaměstnance, a hlavně nebylo možné z veřejných zdrojů zjistit, kdo je reálně vlastní.

Z práce ruských investigativců nadto vzešel ještě jeden zajímavý fakt, a to, že z nově regulovaného odpadového byznysu nejvíce profitují lidé z blízkého okolí ruského prezidenta.

Kremelský kamarádšoft

Jedním z nich je i Arkadij Rotenberg, ruský oligarcha, jehož jmění narůstalo úměrně s vzestupem vycházející hvězdy v podobě jeho dávného přítele – Vladimira Putina. 

Firmy ze skupiny EkoLine, jež si ve zmíněném Alexandrově pronajímají skládku a zároveň na ni svážejí miliony tun odpadu z Moskvy, totiž vlastní jistý Mark Omelnitski. Ruští novináři odkryli už během kauzy Panama Papers, že tento britský občan byl nastrčeným ředitelem alespoň ve třech zahraničních firmách, které dříve patřily Arkadiji Rotenbergovi a jeho synu Igorovi. Novináři svá současná zjištění podepřeli o vícero důkazů ze zahraničních rejstříků, napojení EkoLine na rodinu Rotenbergů pak přiznal i jeden z vysoce postavených úředníků, jenž měl odpadovou reformu na starosti.

• Kdo je Arkadij Rotenberg?

Arkadij Rotenberg je jedním z nejbližších přátel prezidenta Vladimira Putina. V mládí spolu trénovali judo. Jeho společnost Strojgazmontaž se významně podílela na stavbě plynovodu South Stream. Pohádkově vydělal i na předražených zakázkách pro olympijské hry v Soči. Jeho firma stavěla kontroverzní most přes Kerčský průliv na Ruskem okupovaný Krym.

Společnosti, jež vlastní spolu se svým synem Igorem, vybírají poplatky od nákladních dopravců, vydělávají též na lukrativních zakázkách státního Gazpromu.

Zahraniční firmy spojené s Arkadijem a Igorem Rotenbergovými, v nichž jako nastrčený ředitel figuroval Mark Omelnitski, zároveň zasílaly miliardy korun společnostem, s nimiž je spojován Sergej Roldugin. Tento profesionální petrohradský cellista a dlouholetý přítel Putina je dlouhodobě podezříván z toho, že slouží jako bílý kůň současného ruského prezidenta, jehož jmění údajně spravuje.

K zatajení skutečných majitelů firem skupiny EkoLine byla kromě nastrčeného ředitele použita i offshorová vlastnická struktura. V Moskvě registrovaná EkoLine tak patřila dalším firmám v Hong Kongu, na Gibraltaru či Novém Zélandu, tedy v zemích se soudní jurisdikcí, kde firmy nemají povinnost zveřejňovat své reálné majitele. 

EkoLine má přitom za své služby v odpadovém hospodářství inkasovat téměř 30 miliard korun, nejde tedy o žádnou „malou rybu“. Nebýt investigativních novinářů, napojení firmy na Arkadije Rotenberga, jenž s Putinem v mládí trénoval judo, by nejspíš veřejnosti zůstalo skryto. 

Rotenberg ale není zdaleka jediný z mocných – z odpadového byznysu skrytě profituje například i Sergej Čemezov, dlouholetý šéf státního zbrojařského gigantu Rostěch a bývalý agent KGB, s nímž Putin, rovněž někdejší agent KGB, spolupracoval v socialistické NDR. Společnost, která je s ním propojená, provozuje kontroverzní spalovnu odpadů v Moskevské oblasti a podepsala smlouvy za více než 50 miliard korun.

Třetím vlivným mužem figurujícím v tomto byznysu je Igor Čajka, syn někdejšího generálního prokurátora Ruska Jurije Čajky. Jeho firma Chartija má v Moskvě nasmlouvány služby za více než 35 miliard korun.

Dopis prezidentovi

„Když napíšete prezidentovi, mělo by to pomoct,“ řekl ruským novinářům již zmiňovaný Michail Gorelikov, devadesátiletý organizátor protestů v Alexandrově, s odkazem na to, že Putinovi napsal dopis, v němž vysvětloval, co všechno je na skládce špatně.

„Dnes přišlo na demonstraci tolik lidí! Byly jich tisíce! Copak mu to vůbec nedochází? A to ani nemluvím o jeho svědomí,“ zlobil se „děda Míša“, který nevědomky vyrazil do boje proti kamarádům a blízkým spolupracovníkům adresáta svého dopisu.

Arkadij Rotenberg zjištění novinářů z investigativního portálu Važnyje istoriji popřel, firma EkoLine na otázky ruských kolegů neodpověděla.

Autor článku: Jakub Šimák

Autor původní investigace: Roman Anin (Važnyje istorii/IStories), rusky zde, anglicky zde

Autor úvodní fotografie: Alan Levine / pxhere.com

The post Smrad za všechny prachy: Putinova klika profituje z odpadního byznysu v Rusku appeared first on investigace.cz.