Sergej Majzus žije na českém venkově, chová hospodářská zvířata a vaří vlastní pivo. Ještě před pár lety firma tohoto ruského podnikatele a majitele tuzemských zámků suverénně proplouvala mezi žraloky finančního trhu a nebála se jít vstříc vysokému riziku. MoneyPolo, jak se firma jmenuje, ale stáhl ke dnu jeden z největších skandálů v historii bitcoinu – pád kryptoměnové burzy BTC-e. Podle amerických vyšetřovatelů přes zmíněnou burzu prali peníze kriminálníci z celého světa, k čemuž využívali i české banky. Od propuknutí aféry se Majzus stáhl do ústraní na svůj zámek na Táborsku, odkud vede boj za očištění svého jména.

„V roce 2010 jsme se ženou a dítětem jeli lyžovat do Polska. Mí kamarádi odjeli zpět domů za prací a já navrhl, že navštívíme Prahu a dáme si tam pivo. Přijeli jsme, prošli se, obhlédli to tady a rozhodli se tu koupit dům,“ vysvětluje Sergej Majzus příčinu změny ve svém životě, která vyústila v koupi novorenesančního zámku v Chotovinách na Táborsku. V něm dnes ruský podnikatel žije, pracuje a provozuje minipivovar. „Hodně,“ odpovídá pobaveně na otázku, kolik má rodinné sídlo komnat. „Nikdy jsem je nepočítal.“

Majzus zbohatl na obchodování s cizími měnami přes internet a za prodej dvou svých firem si v Česku pořídil tři zámky. „V druhém mám hospodářství, chovám tam zvířata, máme krávy i ovce,“ popsal investigaci.cz někdejší panské sídlo v Nemyšli, pár minut jízdy autem od Chotovin. Protože k zámku patří i rozlehlý park a soustava rybníků, rozhodl se, že vedle své zdejší farmy vybuduje rybářský klub s ubytováním a lihovar.

Třetí zámek si rodina pořídila v Horním Maršově. „Náš syn miluje lyžování. Koupili jsme ho, aby se mu mohl v zimě věnovat. Je to takový zimní domek,“ vypráví ruský podnikatel.

Když ho v srpnu investigace.cz požádala o rozhovor, pětačtyřicetiletý byznysmen původem z Kaliningradské oblasti odpověděl: „Co se týče mého podnikání, vězte, že nejde o nic neobvyklého: vařím pivo, řídím zemědělskou společnost a pronikám do tajů výroby vína.“

Vesnicky poklidná idyla však představuje pouze jednu tvář Majzusova spletitého podnikatelského příběhu. A ostře kontrastuje s jeho někdejším byznysem v podstatně dynamičtější oblasti: finančních službách. Banky, jež používal, je vyhodnocovaly jako vysoce rizikové. Uniklé bankovní dokumenty, které má redakce k dispozici, totiž dokládají, že přes české účty Majzusových firem léta protékaly podezřelé platby.

Tyto dokumenty získala investigace.cz v rámci globálního novinářského projektu FinCEN Files. Projekt je čtrnáct měsíců trvající investigace zastřešená Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů (ICIJ) a americkým zpravodajským serverem BuzzFeed News. Na projektu spolupracovalo přes čtyři sta novinářů z osmdesáti osmi zemí světa. Investigace.cz je jediným českým zástupcem. Výsledky pátrání se opírají o více než 2 100 uniklých utajovaných dokumentů SAR (Suspicious Activity Report, oznámení o podezřelé aktivitě), které americké banky posílají FinCENu – finanční zpravodajské jednotce Ministerstva financí USA.

Přečtěte si

FinCEN Files

Podezřelé platby na českých účtech

Od roku 2010 začaly americké banky FinCENu hlásit podezřelé transakce spojené s Majzusovými firmami, zejména pak s jeho britskou společností Mayzus Financial Services Limited (MFS). Ta měla v Česku otevřené účty nejméně u šesti místních i zahraničních bank.

Například americká pobočka Deutsche Bank zmiňuje Majzusovy firmy v jedné zprávě SAR v souvislosti s transakcemi mezi těmito firmami a švýcarskou společností Valobena: „V rámci spolupráce na probíhajícím vyšetřování s orgány činnými v trestním řízení spustila Deutsche Bank Trust Company Americas speciální kontrolu následujících subjektů: Valobena, Mayzus, Moneypolo, OKPAY INC, United World Capital, UWC Financial Services, Mayzus Financial Services Limited a Mayzus Investment Company Limited. Na základě těchto informací prohledala DBTCA svou databázi bankovních převodů, (…) celkem 8 580 transakcí v celkové výši 257 934 856 dolarů bylo zasláno a přijato od 4. 1. 2010 do 10. 7. 2013 (výše zmíněnými subjekty).“

Podle této zprávy, kterou americká pobočka Deutsche Bank poslala americkému regulátorovi v červenci 2013, putovalo více než 4 300 z těchto 8 580 podezřelých transakcí dále do světa přes účty Majzusových firem u České spořitelny, dalších více než 2 200 problematických převodů pak přes pražskou pobočku Deutsche Bank. Přes 40 z těchto podezřelých převodů prošlo účty u ČSOB, zbytek přes rakouské a kyperské banky.

V dalším hlášení z podzimu 2013 odmítla americká Deutsche Bank zaslat platbu od britské firmy WWCC Corporate Solutions Limited na účet Majzusovy firmy MFS u České spořitelny. Podle banky platba „souvisela s podvodem“. Jako „zjevně podvodné platby“ vyhodnotily finanční toky na české účty Majzusových firem také další banky, mimo jiné HSBC, Bank of China, JPMorgan Chase nebo Bank of New York Mellon.

Investigace.cz zanalyzovala stovky stran pětatřiceti podobných oznámení souvisejících s Majzusovými firmami. Zjistili jsme, že za období od roku 2010 do roku 2016 proteklo jejich českými účty nejméně 500 milionů dolarů (více než 13 miliard korun), jež byly vyhodnoceny jako podezřelé. Například jedna z těchto společností, MFS a její firemní předchůdci, využívala účty České spořitelny, ČSOB, Komerční banky, Raiffeisenbank, GE Money Bank nebo Deutsche Bank.

Polo s penězi

Nejčastěji zmiňovanou Majzusovou firmou v hlášeních americkému finančnímu regulátorovi je právě společnost Mayzus Financial Services Limited (MFS), ve světě známější pod svou obchodní značkou MoneyPolo. Ta byla založena v Británii v roce 2008 (prvních šest let podnikala pod dvěma odlišnými názvy: United World Transactional Services Limited a UWC Financial Services Limited), jejím vlastníkem je dodnes Sergej Majzus. V roce 2010 si tato britská firma zřídila pobočku v Česku a otevřela si účty u místních bank.

Pět let po svém založení poskytovalo MoneyPolo službu mezinárodních peněžních převodů již ve 130 zemích na 400 tisících partnerských pobočkách. V zasílání hotovosti z Česka do zemí, jako je Vietnam nebo Ukrajina, byla dokonce na prvním místě. Kromě transferů hotovosti, jež byly prioritou, patřily do portfolia služeb MoneyPola i online bankovní převody nebo směnárenská činnost.

MoneyPolu se dařilo. „Růst naší společnosti potvrzují statistiky Světové banky. Předběhli jsme i světové giganty peněžních převodů, jako je Western Union,“ uvedl v květnu 2013 Nikolaj Rožok, zakladatel a tehdejší generální ředitel MoneyPola, během mezinárodní konference Převody peněz, která se konala v Praze. Česká pobočka londýnského finančního startupu na ní tehdy získala ocenění Nejrychleji rostoucí firma.

Raketový růst firmy, u níž většina z jejích padesáti zaměstnanců seděla v roce 2017 v Praze, ale měl i svou odvrácenou stranu. Služeb MoneyPola využívali vedle ukrajinských sezónních pracovníků a vietnamských podnikatelů, kteří své výdělky posílali rodinám domů, i zákazníci, jež finanční instituce hodnotily jako „vysoce rizikové“. Šlo především o online burzy, na nichž klienti obchodovali s bitcoiny a s dalšími virtuálními měnami.

Jednou z takových kryptoměnových burz byla i platforma BTC-e. Americké úřady ji v roce 2017 zavřely na základě obvinění, že přes ni světoví zločinci proprali více než čtyři miliardy dolarů. Jejím údajným provozovatelem byl ruský občan Alexander Vinnik. Právě pro jeho firmy, jež burzu BTC-e fakticky provozovaly, měla Majzusova MFS zprostředkovat bankovní transakce ve výši přesahující 100 milionů dolarů. Tyto bankovní převody přitom proudily přes české účty MFS u České spořitelny, ČSOB, Komerční banky, Raiffeisenbank, GE Money Bank nebo Deutsche Bank.

Haló Praho, tady New York

V jednom z hlášení SAR z dubna 2014 je zmíněná i transatlantická komunikace mezi Prahou a New Yorkem, jež poodkryla zákulisí kontrolní činnosti Deutsche Bank, konkrétně při naplňování zákona proti praní peněz.

„Prosím, pomozte nám pochopit účel plateb a aktivity Alexandra Bujanova,“ naléhal pracovník americké pobočky Deutsche Bank na svého kolegu z české pobočky v interní komunikaci.

„Registrujeme ho jako podnikatele. Je propojen se společností Canton,“ odpověděl bankéř z filiálky registrované v pražské Jungmannově ulici. „Hlavní podnikatelskou činností je poskytování obchodních služeb v oblasti virtuálních měn na základě tržního principu, kdy zákazníci vzájemně vyjednávají o ceně,“ dodal pražský finančník o firmě Canton Business Corporation, jež byla jedním z klientů Majzusovy firmy MFS.

Americká Deutsche Bank se o Bujanova začala zajímat kvůli tomu, že na podzim 2013 zaslal z českého účtu u Deutsche Bank deset plateb ve výši 1 203 dolarů do Varšavy jistému panu S., devět z nich přitom poslal ve stejný den. To se americké pobočce zdálo podezřelé, a protože Bujanov posílal podobně podezřelé převody pravidelně, banka v New Yorku bila na pomyslný poplach.

„Existuje důvod se domnívat, že by výše zmíněné transakce mohly být nějakým způsobem podezřelé?“ „Ne, nemyslíme si to,“ lakonicky odbyl pracovník pražské pobočky Deutsche Bank diplomaticky formulovanou otázku svého kolegy za oceánem. Ani jeden z nich přitom nejspíš netušil, že Bujanov ve skutečnosti pracoval jako DJ v moskevském nočním klubu.

Naopak Bujanov podle všeho nevěděl, že byl uveden jako ovládající osoba firmy Always Efficient. Přitom právě tato firma spolu s uvedenou Canton Business Corporation měly podle americké obžaloby burzu BTC-e provozovat. Pět let po konverzaci zaměstnanců Deutsche Bank Bujanov řekl během schůzky ruskému investigativnímu novináři Andreji Zacharovovi, že o burze BTC-e v životě neslyšel. Zacharov, jenž se kauze BTC-e věnoval do hloubky, investigaci.cz potvrdil, že si je jistý, že Bujanov – stejně jako další Rus, Stanislav Golovanov – posloužili skutečnému majiteli jako nastrčení ředitelé, kteří firmu vlastní jen naoko a jejichž identita (občanka nebo pas) byla zneužita pro účely registrace firmy. Bujanov tak měl prodat svá osobní data za peníze, zatímco Golovanov je Vinnikův bratranec.

S tvrzením o nastrčených prostřednících ale polemizuje Igor Sergejev, compliance officer MFS v letech 2013 až 2018. „Mluvíme tady o milionech. Obvykle nikdo nenechá nastrčené ředitele disponovat tak významným objemem peněz na tak dlouhou dobu,“ řekl investigaci.cz s tím, že „názor společnosti, založený na důkazech, je takový, že Golovanov a Bujanov rozhodně aktivně pomáhali panu Vinnikovi po dlouhou dobu“.

V září 2013 tehdejší finanční ředitel Majzusovy firmy MFS, Arťom Žedik, údajně letěl do Moskvy osobně identifikovat Alexandra Vinnika, kterého MFS vedla jako majitele kryptoměnové burzy BTC-e. Podle Majzuse tato cesta objasnila vlastnické vztahy v BTC-e. Investigaci.cz tak majitel českých zámků sdělil: „Vinnik řekl, že je konečným vlastníkem, ukázal, že má plný přístup ke kontrolnímu panelu burzy BTC-e, donesl dokumenty Bujanova a Golovanova a popsal je jako programátory, kteří u něj pracují. Na ně byly zaregistrovány ty firmy (Always Efficient a Canton Business Corporation). V Rusku je běžnou praxí, že se firmy registrují na nastrčené ředitele. Hlavní je vždy znát konečného vlastníka.“ Naopak za všechna rozhodnutí MFS, například i za stanovení míry rizika u klientů včetně kryptoměnových burz, dle Majzusova tvrzení osobně odpovídal někdejší ředitel MFS Nikolaj Rožok. Ten se měl s Vinnikem osobně setkat v lednu 2015.

Denní komunikace s DJ

„Kdy jste naposledy kontaktovali svého zákazníka?“ doptával se podle důvěrné zprávy v roce 2013 pracovník americké banky svého českého kolegy ohledně Bujanova. „S tímto zákazníkem komunikujeme denně – kvůli operativním záležitostem a (kontrolním mechanismům), jako je KYC (know-your-client) a AML (opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu),“ zněla suverénní odpověď z Prahy o moskevském DJ, jenž papírově řídil burzu BTC-e.

„V komentování oznámení SAR nám i ostatním bankám brání právní překážky. Jednalo by se o porušení trestního práva Spojených států (a dalších zemí)… Deutsche Bank aktivně monitoruje podezřelé aktivity a sdílí své relevantní poznatky s úřady,“ odepsal na zaslané otázky investigace.cz Tim Oliver Ambrosius, tiskový mluvčí centrály Deutsche Bank ve Frankfurtu nad Mohanem.

Necelé čtyři roky po zmíněné interní komunikaci Deutsche Bank zavřely burzu BTC-e americké úřady. V době svého největšího rozmachu patřila k největším na světě. Jejího údajného provozovatele – v Řecku zatčeného ruského hackera Alexandra Vinnika – v červenci 2017 Američané obvinili z 21 trestných činů, včetně vyprání minimálně čtyř miliard nezákonně nabytých dolarů. Ty měly pocházet z obchodu s drogami, krádeže bitcoinů z japonské kryptoměnové burzy, operací ruských hackerů nebo tajných služeb, jež ovlivnily americké prezidentské volby v roce 2016.

Jen jeden z tisíců

MFS, kterou skandál padlé burzy reputačně poznamenal natolik, že jí banky v Česku uzavřely všechny účty, se hájí tím, že její zaměstnanci důsledně dodržovali všechna kontrolní opatření daná zákonem, včetně poctivé kontroly klientů. „MFS zaslala první oznámení spojené s BTC-e v roce 2013. Později následovala další oznámení – britským, českým a americkým úřadům,“ popsal investigaci.cz Igor Sergejev, někdejší compliance officer MFS.

To, že se firma a její klienti v uniklých zprávách prominentně vyskytují, vysvětluje Sergejev tím, že se jeho bývalá společnost obecně věnovala velmi rizikovému byznysu. „BTC-e.com a jakákoli další peer-to-peer burza, jež MFS obsluhovala, byla vysoce rizikovým klientem. Vedení společnosti mělo za to, že BTC-e.com nebyla rizikovější než ostatní klienti z odvětví virtuálních měn. Vedení si bylo plně vědomo toho, co tak vysoké riziko obnáší, protože naše společnost jakožto poskytovatel finančních služeb se sama považovala za vysoce rizikovou v souvislosti s praním peněz a financováním terorismu a byla tak vnímána i (finančním) odvětvím,“ doplnil.

Ve svém oficiálním prohlášení ze srpna 2017 firma tvrdí, že na BTC-e „nikdy neměla žádné přímé vazby – ani strukturální, ani personální“. Tato kryptoměnová burza měla být „jen jedním z tisíců jejích klientů“. Jak napsal investigaci.cz Sergejev, MFS obsluhovala dalších alespoň 25 klientů či burz v oblasti kryptoměn.

„Když Vinnika zatkli, volal mi v šest ráno známý z Kaliningradu. Já samozřejmě spal. Nechal mi dvě zprávy v hlasové schránce – zda vím, co se děje s burzou BTC-e. Já o ní přitom nikdy životě neslyšel,“ řekl investigaci.cz Sergej Majzus při osobním setkání letos v srpnu. „Jsem obyčejným vlastníkem, akcionářem, (MFS) je jen jedna z mých několika desítek společností,“ vypověděl v prosinci 2017 před řeckým nejvyšším soudem, kam byl v kauze padlé burzy předvolán v roli svědka.

„U nás se MoneyPolem zabýval Rožok, ředitel. Já do firmy vůbec nechodil. Zaměstnanci mě viděli jen jedenkrát v životě v kanceláři,“ dodal Majzus investigaci.cz s tím, že jeho aktivita směrem k MFS se omezovala na kontrolu firemního hospodaření, které s ním dvakrát do roka projednával na chotovinském zámku zmíněný ředitel společnosti. Podle jeho někdejšího spolupracovníka Igora Sergejeva to byl právě Rožok – údajně nadšený stoupenec kryptoměn –, kdo přišel s nápadem nabízet finanční služby MFS obchodníkům a burzám s virtuálními měnami.

S miliony se nežertuje

V létě 2018, rok po pádu burzy a zatčení Vinnika, podpálil neznámý pachatel jednu z Majzusových nemovitostí v Česku, barokní zámek v krkonošském Horním Maršově. A protože ruský obhájce Vinnika, Timofej Musatov, veřejně ukázal prstem na Majzuse jako na údajného provozovatele burzy BTC-e a následně i jako možného strůjce podvodu, jenž po pádu burzy připravil tisíce klientů o stovky milionů dolarů, spojil si tehdy Majzus žhářský útok s touto kauzou. (Jak nakonec vyplynulo z rozhodnutí českého soudu z letošního května, maršovský zámek nechal zapálit prokurista tuzemské společnosti, jež usilovala o jeho odkoupení. Spojitost žhářského útoku s kauzou BTC-e se tedy neprokázala.)

Po pádu burzy měly Majzusovi začít chodit výhružné zprávy. „Jestli nám váš syn nedá peníze, tak ho zabijeme,“ mělo stát ve zprávě jeho matce, žijící v Rusku. „Bratrovi napsali, že s šesticifernými čísly se nežertuje. Na internet nahráli fotky mých dětí, ženy, rodičů, dokonce našli i moje bratrance a sestřenice, nemovitosti, domy, firmy a vše ostatní. Tam taky psali, že zabijí moje děti,“ svěřil se Majzus investigaci.cz. Výhružky nahlásil kyperské policii, která začala hlídat jeho tamní dům.

V prosinci 2017 zažaloval Majzus Vinnika a šestnáct společností spojených s kauzou BTC-e u soudu v kyperském Limassolu, který mu dal v únoru 2019 za pravdu. Rozhodl, že Vinnik a zmíněné společnosti zosnovali proti ruskému finančníkovi a jeho firmám nezákonné spiknutí. Ruský hacker a jeho spolupachatelé měli Majzusovi způsobit „fatální reputační škodu a výrazné finanční ztráty“. Ty soud vyčíslil na 38 milionů eur (přibližně miliardu korun), jež odsouzení musí uhradit spolu s úroky a soudními výlohami jak Majzusovi, tak jeho firmě MFS. Mimochodem tuto firmu Majzus hodlá zrušit – až dostane vysouzené peníze.

Rozhodnutí kyperského soudu ale nerozptýlilо pochybnosti respektované watchdogové organizace Global Witness, jejíž vyšetřování poukázalo na podezřelá propojení mezi MFS a BTC-e – například že někteří zaměstnanci MFS měli na burze vlastní účty nebo že MFS vyřizovala pro BTC-e novinářské dotazy. Společnost se hájí tím, že její vedoucí zaměstnanci si zřídili na této burze účty proto, aby ji mohli efektivněji kontrolovat. Sergej Majzus v současnosti žaluje Global Witness pro pomluvu.

Další dvě Majzusovy finanční firmy, jedna kyperská a jedna česká, v minulosti nicméně pravidla porušily a dostaly pokutu. „Ano, udělili nám pokutu. Nejmenší pokutu za celou historii forex odvětví (obchod s cizími měnami) na Kypru,“ okomentoval Majzus přibližně třísettisícovou pokutu z roku 2016 udělenou tamním finančním regulátorem firmě Mayzus Investment Company za to, že se její zaměstnanci nezeptali na zdroj peněz u „doslova dvou nebo tří klientů, kteří si uložili více než 50 tisíc eur“.

Vysoce rizikové Česko

Podle stovek oznámení o podezřelých aktivitách, jež investigace.cz analyzovala, nemá v souvislosti s praním peněz příliš dobrou pověst ani český finanční sektor. O Česku jako o zemi spojené se „zvýšeným rizikem pro praní peněz“ hovoří například zpráva šesté největší banky na světě, britské HSBC. V dalším dokumentu určeném americkému finančnímu regulátorovi hodnotí Česko jako „vysoce rizikové“ i čtvrtá největší banka světa, Bank of China.

S jejich hodnocením příliš nesouhlasí Finanční analytický úřad (FAÚ), tuzemská finanční zpravodajská jednotka. „Obecně nepozorujeme narůstající trend v oblasti praní peněz přes Českou republiku. Spíš bych řekl, že se zlepšila efektivita AML (opatření proti praní peněz) systému v ČR,“ tvrdí Libor Kazda, ředitel úřadu. „V oblasti obchodu s kryptoměnami je spíše setrvalý stav,“ dodává šéf českých cifršpionů s tím, že zahrnutí obchodníků s virtuálními měnami mezi tzv. povinné osoby, jimž zákon ukládá povinnost podezřelé transakce ohlásit, tento sektor před třemi lety dost umírnilo.

„Za náš útvar můžeme sdělit, že za období 2015–2019 nemáme odsouzen ani obžalován případ, ve kterém by došlo k legalizaci výnosů z trestné činnosti prostřednictvím obchodů s kryptoměnami,“ napsal investigaci.cz Jaroslav Ibehej, tiskový mluvčí Národní centrály proti organizovanému zločinu, elitního policejního útvaru, který případy praní peněz vyšetřuje.

Zda česká policie nebo cifršpioni prověřovali Majzusovy firmy podnikající ve finančnictví, nechtěly úřady kvůli zákonem dané mlčenlivosti komentovat. Igor Sergejev, který v MFS za dodržování těchto pravidel zodpovídal, investigaci.cz nicméně sdělil: „Ze strany FCA UK (finanční regulátor v Británii) a FAÚ proběhlo v souvislosti s hodnocením rizik a s opatřeními firmy proti finančním zločinům mnoho zevrubných auditů. Komunikace s FAÚ je velmi důvěrná, proto ji nebudeme zveřejňovat.“ Podle něj MFS „pomáhala a stále pomáhá britským, holandským, německým, českým a americkým vyšetřovatelům“.

Konec zábavy

Alexander Vinnik, údajný provozovatel burzy BTC-e, čeká na rozhodnutí soudu ve vazbě ve Francii, kam byl vydán z Řecka. O jeho extradici soupeří Spojené státy a Rusko. Timofej Musatov, ruský obhájce Vinnika, zemřel letos v dubnu po tragickém pádu ze schodů v budově své kanceláře v centru Moskvy. Jeho advokátní kancelář FjM International Solicitors and Lawyers na otázky redakce nereagovala. Igor Sergejev byl po odchodu z MFS v roce 2018 pověřen Sergejem Majzusem, aby zajistil důkazy pro audit činnosti vedení firmy, včetně Nikolaje Rožka. Toho investigace.cz kontaktovala, bývalý ředitel ale odmítl s reportéry mluvit. Po odchodu z MFS v roce 2018 spoluzaložil finanční startup XIXOIO a profesně se věnuje problematice boje proti praní peněz. Sergej Majzus mezitím vaří pivo, stáčí víno a chová zvířata na svých dvou zámcích na Táborsku. K finančnímu byznysu se podle svých slov vracet nehodlá, přestal ho prý bavit.

Autor článku: Jakub Šimák
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Projekt vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a Nadačního fondu rodiny Orlických.

The post FinCEN Files: Pán jihočeských zámků zaujal americké bankéře appeared first on investigace.cz.

V Česku se ve velkém perou peníze. Do finančního systému to přináší zvýšené riziko, nestabilitu, zesílený dohled mezinárodních finančních institucí i nedůvěru vůči české koruně. Pokud s tím kompetentní české orgány nezačnou něco dělat, může nastat podobná bankovní krize jako koncem 90. let. 

„Nemám pro to žádný přímý důkaz, ale různí bankéři mě bohužel mimo záznam upozorňují, že se to (praní peněz, pozn. red) opravdu děje. Mají za to, že příliv špinavých peněz je způsobený zvýšeným finančním dohledem v Pobaltí. To nutí lidi, kteří tam perou peníze, rozhlédnout se někde jinde,“ tvrdí o situaci v Česku Graham Barrow, bývalý bankéř a světově uznávaný odborník na prevenci praní peněz.

To, že Česká republika má s praním peněz dlouhodobý problém, dokládají i další skutečnosti. Česko prominentně figuruje v takzvaných laundromatech neboli velkých kauzách, jež se týkají právě masivního praní peněz. Investigace.cz tyto kauzy mapovala pro mezinárodní síť investigativních novinářů OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project). Finanční schéma těchto „praček na peníze“ často zahrnovalo ruský nebo ázerbájdžánský státní rozpočet jako zdroj nelegálních peněz, řetězec offshorových firem a účet v některém z českých finančních ústavů. 

Ve stopách bankovní krize v Pobaltí

Jeden z největších evropských finančních skandálů, který se týkal praní peněz, se odehrál v Pobaltí. Tamní pobočky obrovských mezinárodních bank s kdysi neposkvrněnou pověstí, jakými jsou ABLV, Danske Bank, Trasta Komercbanka nebo Swedbank, přišly nejen o bankovní licence, ale musely také zaplatit obří pokuty a ztratily kapitál i důvěru investorů. Šéf estonské pobočky Danske Bank po vypuknutí skandálu spáchal sebevraždu.

Jak Ázerbájdžán korumpoval evropské politiky

Podle auditu dánské právní kanceláře Bruun & Hjejle šlo o značně rizikové vklady. Závěry auditu jsou takové, že většina podezřelých plateb v bankách byla provedena pro klienty z bývalého Sovětského svazu včetně Ruska. Lidé, kteří za těmito vklady stáli, byli velmi často z vládnoucích elit, patřili mezi ně i příslušníci rodiny Vladimira Putina nebo lidé z okolí ruské tajné služby FSB.

Podle Polského institutu mezinárodních otázek (PISM) mohly být právě tyto peníze využity na politické aktivity proruských organizací, lobbing v energetice nebo na financování dezinformačních kampaní. 

Negativní symptomy, na které tehdy mezinárodní finanční instituce upozorňovaly, se teď nacházejí v českém finančním systému.

Jedním z indikátorů, jenž signalizuje praní peněz, je podle Valdise Dombrovskise, místopředsedy Evropské komise, který má na starost finance, podíl nerezidentů na vkladech v bankách. Lotyšsko dovedl masivní podíl cizinců na finančním trhu až k pádu třetí největší banky, ABLV. Stojí za pozornost, že právě v době, kdy mezinárodní instituce začaly kritizovat Pobaltí za velký objem peněz nerezidentů, začaly v Česku jejich vklady narůstat. Je pravděpodobné, že zejména ruské peníze původně uložené v Pobaltí se přelily právě do Česka.

Polovina peněz od cizinců

Jedna z největších kauz spojených s takzvanou bankovní krizí v Pobaltí je vyšetřování třetí největší lotyšské banky, ABLV. Všechno začalo v únoru 2018 na základě obvinění ze strany amerického regulátora finančního trhu Financial Crimes Enforcement Network (FinCEN). Regulátor banku podezíral, že kryje praní špinavých peněz, uplácí klíčové mocenské představitele a umožňuje porušovat sankce proti severokorejskému režimu. 

Agentura Reuters tehdy uvedla, že přes Lotyšsko se provádějí nezákonné finanční transakce, týkající se Ruska, Ukrajiny i Severní Koreje. Samotná banka ABLV sice obvinění z praní peněz odmítala, nebylo jí to ale nic platné. Závažné podezření ji destabilizovalo, vkladatelé vybrali během několika dnů zhruba 600 milionů eur (více než 15 miliard korun) a banka se potácela na pokraji krachu.

Protože je Lotyšsko členem eurozóny, vyjadřovaly se k situaci banky ABLV také evropské instituce. Evropská rada pro systémová rizika (ESRB) a vzápětí i Evropská centrální banka (ECB) konstatovaly, že ABLV jako finanční ústav selhává, pro ekonomiku země není nezbytná a její záchrana není ve veřejném zájmu. ECB lotyšské bance nařídila, aby zastavila veškeré platby. 

Krach banky ale nepřišel zničehonic. Mezinárodní instituce už dříve upozorňovaly, že ABLV, stejně jako další banky v Lotyšsku, mají příliš vysoký objem peněz od zahraničních klientů – kolem roku 2016 se podíl vkladů nerezidentů v této pobaltské zemi vyšplhal nad polovinu. Místní policie teď prošetřuje, jak velká část vkladů pochází z trestné činnosti. 

Moneyval, výbor expertů Rady Evropy, jehož hlavním úkolem je hodnotit dodržování mezinárodních standardů v oblasti boje proti praní špinavých peněz a financování terorismu, v hodnoticí zprávě publikované v roce 2018 (šetření probíhalo v roce 2017) označil objem peněz od nerezidentů v lotyšských bankách z pohledu praní peněz za významnou hrozbu. 

Moneyval v této zprávě poukazuje především na fakt, že lotyšské finanční domy na tuto potenciální hrozbu nereagovaly. Banky mají totiž povinnost podezřelé vklady (například takové, jež nemají srozumitelné obchodní pozadí či neodpovídají finanční situaci klienta) oznamovat finančnímu regulátorovi, což podle zjištění Moneyvalu nedělaly.

Také americký International Narcotics Control Strategy Report (INCSR) varoval už v roce 2016 před nárůstem objemu bankovních vkladů nerezidentů v lotyšských bankách a označil je za značné riziko. Podle této zprávy pocházelo přes 15 miliard eur (více než polovina všech peněz v lotyšském finančním systému) od zahraničních klientů. 

Vražda právníka

Lotyšská vláda ve snaze o záchranu dobrého jména země a možná i banky ABLV pár dnů před vyhlášením jejího krachu prohlásila, že v rámci boje proti praní peněz bude postupně snižovat objem bankovních vkladů nerezidentů na polovinu. 

„Too big to fail“ neboli „příliš velká na to, aby padla“ je přísloví, které svazuje regulátorům finančního trhu ruce ve strachu z ekonomické krize, pokud velká banka padne. V Lotyšsku toto ale neplatilo. V únoru 2018 ministryně financí Dana Reiznieceová-Ozolová dala ruce pryč od záchrany třetí největší banky v zemi s tím, že není životně důležitá. Majitelé poté vyhlásili bankrot. V tu dobu měla banka aktiva v hodnotě 2,4 miliardy eur.

Na počátku odhalení nelegálních finančních operací v ABLV byl pravděpodobně právník Martin Bunkus (38 let), specializující se na insolvenční řízení. Právě on měl získat dokumenty o poměrech v bance, jež svědčily o porušování zákona proti praní peněz a obcházení mezinárodních sankcí. Tyto informace pak poskytl kompetentním úřadům v USA.

Snaha rozkrýt poměry v ABLV ho nakonec stála život. Chtěl se totiž stát likvidátorem této banky a vypadalo to, že se mu to může povést. Na konečném seznamu, předloženém v březnu 2018 bankovnímu regulačnímu orgánu, se umístil na druhém místě z deseti možných kandidátů. Dal dohromady potenciální tým, včetně seniorních partnerů v mezinárodní poradenské síti PricewaterhouseCoopers (PwC) a v další právnické firmě v Rize. Najal také amerického lobbistu Davida Merkela, aby mu pomohl získat práci na ABLV. Argumentovali tím, že pouze tým externích likvidátorů, jakými jsou oni sami, může zajistit, že se obvinění z praní peněz v bance řádně vyšetří. Tvrdili, že likvidace ABLV týmem najatým samotnou bankou by ohrozila důkazy.

V květnu 2018 byl Martin Bunkus cestou do zaměstnání rozstřílen ve svém voze dávkou z kalašnikova. Vyšetřování dodnes není ukončeno, nicméně indicie podle vyšetřovatelů ukazují na popravu spojenou s výkonem jeho práce.

Podle oficiálních zpráv lotyšský regulátor v bance ABLV zatím zmrazil peníze související se zločinem ve výši 100 milionů eur a nevylučuje, že konečná výše přesáhne několik set milionů eur. Současný likvidátor banky ABLV Ringolds Balodis prohlásil: „Téměř všichni věřitelé byli v procesu likvidace banky klasifikováni jako vysoce rizikoví klienti.“ Podle médií by suma špinavých peněz, které protekly přes banku ABLV, mohla dokonce přesahovat jednu miliardu eur. 

Kam zmizely peníze 

Lze si jen těžko představit, že když v roce 2016 americký INSCR a o dva roky později evropský Moneyval označí zahraniční kapitál v lotyšských bankách za vysoké riziko a varuje, že může souviset s kriminalitou, zůstane zahraniční klientela v klidu a nebude se snažit peníze přesunout.

Z grafu Mezinárodního měnového fondu (MMF) je patrné, že již na počátku roku 2016 začaly z Lotyšska odtékat peníze ve velkém, což časově odpovídá zveřejnění zprávy INCSR. Značná část celkového zahraničního kapitálu se tak z Lotyšska přesunula jinam ještě před zahájením samotného vyšetřování banky ABLV. Během dvou let, od roku 2016 do roku 2018, tedy od zveřejnění zprávy INSCR do zahájení likvidace banky, klesl podíl zahraničních vkladatelů v lotyšském bankovním sektoru z více než padesáti procent na necelých čtyřicet procent. 

V Česku naopak zhruba v té době započal trend právě opačný – podíl vkladů nerezidentů v tuzemských bankách začal podle dat České národní banky (ČNB) stoupat. V období od konce roku 2016 do roku 2018 narostly vklady nerezidentů z eurozóny v českých bankách zhruba o bilion korun (ze zhruba 600 miliard na 1 600 miliard korun) a vklady nerezidentů ze zbytku světa asi o dvě stě miliard korun (z 200 miliard na 400 miliard korun). 

Bylo jen otázkou času, kdy po zmrazení pobaltských penězovodů zločinci z východoevropských zemí zacílí na novou destinaci. Nešlo přitom jen o lotyšskou ABLV. V pobočce Danske bank v Estonsku mohlo být podle odhadů OCCRP vypráno denně až 10 milionů dolarů, v ruské pračce zvané Troika OCCRP zdokumentovala platby, které souvisely s Českou republikou, ve výši přes 6 miliard korun, v ázerbájdžánském laundromatu přes 130 milionů korun.

Ruská pračka značky Troika

Stejný problém, jiná země

Hodnocení Česka mezinárodními institucemi přitom připomínají hodnocení Lotyšska před krachem banky ABLV: varují před strmým nárůstem vkladů nerezidentů. Mezinárodní měnový fond (MMF) soustavně upozorňuje na slabiny systému proti praní peněz v České republice. Ve své zprávě z roku 2018 poukázal na signifikantní nárůst peněžních vkladů na české bankovní účty od klientů ze zahraničí. Dále MMF konstatuje, že zdroj, z něhož do Česka přitékají peníze, je většinou neznámý, a proto doporučuje podrobovat zahraniční klientelu hloubkové kontrole.

V hodnoticí zprávě z roku 2019 MMF v této tendenci pokračuje: „Nedávné kauzy praní peněz v některých zemích EU odhalily slabiny v systému proti praní peněz napříč Evropou. Autority v Česku by se měly zaměřit na monitoring finančních toků do a z Česka, především však transakcí, které jsou spojeny s účty zahraničních osob, a zkoumat zdroje zahraničního kapitálu.“

„Nevím, na základě čeho MMF došel k tomu, že povinné subjekty nezkoumají dostatečně zdroj peněz, je to jedna z jejich základních povinností,“ říká ředitel Finančního analytického úřadu (FAÚ) Libor Kazda. „Občas se ale může stát, že pro některou povinnou osobu je zkoumání zdroje složité.“ 

MMF zároveň upozorňuje na nárůst vlastnictví nemovitostí v Česku zahraničními osobami a vyzývá k důkladnému prověřování rizik praní peněz na trhu s nemovitostmi. Výslovně doporučuje rozšířený sběr dat k zahraniční klientele a skutečným vlastníkům právnických osob.

Česko kritizoval také nezávislý monitorovací orgán Rady Evropy Moneyval. V prosinci 2018 na plenárním zasedání ve Štrasburku přijal hodnoticí zprávu, v níž českým bankám například vyčetl, že „… při zjišťování skutečného majitele a zdroje finančních prostředků některým z nich stačí prohlášení klienta a údaje z obchodního rejstříku“ (bod 355 této zprávy). 

„Když nemají jinou možnost, když klient řekne, že jediné, co může dodat, je čestné prohlášení, co mají banky dělat?“ pokládá řečnickou otázku šéf FAÚ Libor Kazda. „To ale neznamená, že se to dále nešetří. Fakt, že klient dodá jen prohlášení, může budit podezření, že něco není v pořádku.“ Dodává, že čestné prohlášení se při určování skutečného majitele peněz a jejich původu v Česku využívá „dost často“. „Není to dobře,“ říká Kazda. „Ale na druhou stranu, nemůžeme očekávat, že banky vyhodí devadesát procent klientů na ulici.“ V jiných evropských zemích ale přece nejsou klienti bank na ulici, a přesto je Moneyval za laxnost při zjišťování původu peněz a jejich skutečného majitele nekritizuje. „To je na dlouhou debatu,“ říká Kazda. „Asi bych se k tomu teď nevyjadřoval.“

Zjišťování zdroje peněz je přitom povinnou součástí každé kontroly klienta, s nímž banka uzavírá smlouvu o vedení účtu. Každá banka má poté povinnost v rámci trvání obchodního vztahu s klientem zkoumat ekonomickou opodstatněnost jeho transakcí a to, zda odpovídají jeho majetkovým poměrům. 

Moneyval v bodě 13 rovněž zmínil, že v průběhu skandálu Panama Papers, který propukl v dubnu 2016, se ukázalo, že z 11 milionů uniklých dokumentů se jich přes 250 tisíc nějakým způsobem týkalo Česka. V dokumentech se také objevilo téměř 300 českých podnikatelů. V mnoha případech se jednalo o podezření na daňové úniky nebo praní peněz. V bodě 44 Moneyval dále konstatoval, že česká eBanka, která ukončila činnost v roce 2008, byla běžně využívána pro praní peněz.

Moneyval zařadil Českou republiku do procesu zesíleného dohledu, což znamená, že míra rizika praní peněz stoupá. Kontroly tak budou probíhat častěji. Poslední z nich se uskutečnila letos v srpnu.

Nedůvěřuj, prověřuj

Český Finanční analytický úřad (FAU), kterému oznamují podezřelé obchody nejen banky, ale také další finanční instituce, realitní kanceláře, provozovatelé hazardních her či poskytovatelé služeb s virtuálními měnami, ohlásil ve výroční zprávě za rok 2018 rekordní počet zajištěných peněz, více než 7,5 miliardy korun. Jde o pochybně nabyté peníze, jež po analyzování poskytnuté informace FAU na konkrétních bankovních účtech zablokuje. Oproti zajištěným penězům v roce 2017 ve výši zhruba 2,1 miliardy korun jde o bezprecedentní nárůst, jaký historie existence FAÚ nepamatuje. Zpráva za rok 2019 už ale mluví zase jen o zhruba 2,3 miliardách zajištěných korun. 

„Zpravidla je to dáno větším případem,“ vysvětluje více než pětimiliardový výkyv v roce 2018 ředitel FAÚ Kazda. O jaký konkrétní případ šlo, nechce prozradit: „K žádnému konkrétnímu případu se nikdy nevyjadřujeme, povinnost mlčenlivosti je nám daná ze zákona.“ Prozrazuje ale alespoň, že případ „se podařilo odhalit ve spolupráci s povinnou osobou“, což jsou ve zhruba 85 procentech banky, a zároveň FAÚ přálo štěstí, protože „peníze byly na účtu“, a tudíž bylo co zajistit.

„Naší doménou je boj proti praní špinavých peněz a financování terorismu,“ píše na svém webu FAÚ. Kromě praní peněz úřad podává trestní oznámení také pro podezření z daňových trestných činů, korupce, podvodu nebo poškozování věřitele.

Jaký podíl ze zajištěných peněz, které FAÚ uvádí ve svých výročních zprávách, připadá na praní peněz, ale zjistit nelze. „Nerozlišujeme to,“ říká Libor Kazda. „Při jakékoliv majetkové trestné činnosti lze uvažovat o tom, že dochází také k praní peněz. Zda jde například o podvod, nebo už jsou peníze převáděny dál, prány, takové rozlišení nemáme. Je to v balíku dohromady.“ 

Kolik případů se podaří dovést do konce, lze vyčíst z policejních statistik. Například v roce 2018 policie evidovala v rámci celé ČR škodu ve výši 121 miliard korun (ze všech trestných činů). Z toho se policii podařilo dohledat a zajistit výnosy ze zločinu ve výši 7,9 miliardy korun. 

Zatímco FAÚ do své výroční zprávy nezapracoval statistiku oznamovaných trestných činů s uvedením výše zajištěných peněz, policejní statistiky jsou mnohem konkrétnější. Z údajů vyplývá, že z celkové škody ve výši 121 miliard korun byla v roce 2018 u trestného činu praní peněz evidovaná výše škody 762 milionů korun. Připomeňme, že ve stejném roce FAÚ zajistil přes 7 miliard korun, jedná se tedy zhruba o desetinu všech peněz zajištěných FAÚ. 

Částka 762 milionů korun, přiřazená v policejních statistikách k trestnému činu praní peněz, není nijak vysoká ani v porovnání s dalšími policejními údaji. Například u trestného činu krácení daně byla v roce 2018 evidována škoda přesahující 25 miliard korun a u podvodu téměř 19 miliard korun. Zdá se, že Česko může být pro praní peněz stále atraktivní destinací.

Každopádně rostoucí podíl vkladů nerezidentů v tuzemských bankách zneklidňuje i ředitele FAÚ Libora Kazdu. „Je to problém. Říkáme tomu průtokové účty,“ říká. „Jisté skupiny“ podle něj hledaly po dění v Pobaltí „jiné země, kde budou moci působit“. „Posouvají se z Východu sem,“ říká Kazda. „Doufám, že se díky našemu působení a působení povinných osob posunou zase někam dál.“

Text vznikl za finanční podpory Nadačního fondu rodiny Orlických a Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

The post Česko se stává evropským centrem praní peněz appeared first on investigace.cz.

Poslanec Jan Lipavský (Piráti) se na podzim chystá na půdě Poslanecké sněmovny předložit českou podobu takzvaného Magnitského zákona. Ten přijalo již sedm zemí včetně Spojených států nebo Pobaltí. Svým názvem zákon odkazuje na skandální případ úmrtí ruského právníka Sergeje Magnitského v moskevském vězení v roce 2009, který dosud nebyl vyšetřen. Sankční nástroj by české vládě umožnil zakázat vstup na území ČR nebo zmrazit majetek jednotlivcům a firmám, jež se podílely na porušování lidských práv v zahraničí. Postihnout by šlo ale i vlády. Jana Lipavského jsme se ptali, jak by zákon v praxi fungoval, k čemu ho Česko potřebuje a nakolik je reálné ho prosadit.

Proč jste se rozhodl připravit českou verzi Magnitského zákona?

Když Rusko během kerčské krize v listopadu 2018 zadrželo ukrajinské námořníky, rekapituloval jsem si, jaké zahraničněpolitické nástroje má v takových případech Česká republika k dispozici. Šokující pro mě byla i vražda Džamála Chášukdžího (saúdskoarabský novinář a kritik tamního režimu, který byl v říjnu 2018 brutálně zavražděn na saúdském generálním konzulátě v Istanbulu, pozn. red.). Minimálně Kanada v tomto případě uplatnila sankce na základě Magnitského zákona. Zjistil jsem, že my žádné takové sankční mechanismy nemáme. To mě přivedlo k tomu, abych se tématem hlouběji zabýval.

Jaké byly vaše další kroky?

Kontaktoval jsem Billa Browdera, který je iniciátorem Magnitského zákona a sedí v Londýně. Navázal jsem s ním spolupráci. Zájem byl i ze strany administrativy Spojených států, ty již sankce na základě Magnitského zákona uplatňují. Rozběhlo se vícero aktivit, jež se loni na jaře koncentrovaly na sněmovním semináři. Poprosil jsem svého asistenta, právníka Lukáše Lva Červinku, aby mi připravil textový návrh zákona. Poté jsem neformálně sondoval reakce u politiků a úředníků, všem to přišlo relevantní.

V čem spočívá podstata zákona?

Česko by získalo možnost zařadit osobu, organizaci nebo vládu na svou sankční listinu. Základem by byly dva druhy postihu: zákaz vstupu na naše území a zmrazení majetku – v případě, že by tu měl sankcemi postižený jedinec nebo firma uložené finanční prostředky nebo vlastnili nemovitost.

Zdvižený prst

V loňském rozhovoru pro týdeník Respekt jste zmínil: „Pokud se umíš chovat, jsi vítaný, pokud nemáš úctu k právům jednotlivců, najdi si jinou zemi, která tě pustí.“ Kdo a jak bude určovat, zda je dotyčná osoba v Česku vítaná?

Určí to vláda svým politickým rozhodnutím, nikoli úředníci ve správním řízení. Vláda by rozhodovala na základě návrhu předneseného ministrem zahraničních věci (MZV) a vypracovaném expertním aparátem. Ministerstvo zahraničí může čerpat informace od zpravodajských služeb nebo mezinárodních nevládních organizací, s nimiž je v neformálním kontaktu. Ty často vědí, kdo, kde a jak je perzekuován i kdo je strůjcem těchto perzekucí.

Na koho by české sankce mohly dopadnout?

Pokud je někdo součástí mocenské mašinerie, která nespravedlivě stíhá disidenty, nechceme, aby měl takový člověk právo k nám cestovat. Měl by to pro něj být zdvižený prst, který ukazuje, že napomáhá udržovat nedemokratický režim. Sankce mají mít preventivní charakter a sloužit k tomu, aby aktér nadále nepokračoval ve své činnosti.

Když se podíváte, jak je Magnitského zákon aplikovaný v jiných zemích, jde o desítky jednotlivců a firem, ve Spojených státech možná stovky, což souvisí s globálně pojatou dimenzí americké politiky. V Česku si dokážu představit, že by se na seznam dostali spíše lidé z režimů na východ od nás, možná ze severní Afriky. Například do Asie nevidíme tak dobře a nemáme tam natolik silné zájmy.

O Číně ale víme, že tam existuje nedemokratický režim jedné strany, který potlačuje lidská práva jak u svých vlastních občanů, tak v okupovaném Tibetu nebo v ujgurské menšině. České zájmy, alespoň ty ekonomické, jsou v posledních letech ohledně Číny velké. Jak byste aplikoval Magnitského zákon vůči čínské vládě například v případě perzekuovaných Ujgurů?

Zaprvé si nemyslím, že by česko-čínské ekonomické vztahy byly nějak intenzivní. V porovnáním například s USA je provázanost ekonomik téměř minimální. V případě genocidy Ujgurů v Sin-ťiangu bych považoval za první vhodný krok, aby byly identifikovány firmy, které se podílejí na fungování systému koncentračních táborů, kde je dnes zavřeno přes 1,5 milionu lidí. Tyto společnosti běžně dodávají na český trh, například společnost Hikvision vyrábějící kamery.

Když v nějaké zemi jako například nyní v Bělorusku dojde k brutálnímu potlačení demonstrantů a vláda se shodne na sankcích, na koho by uvalené sankce dopadly? Na policisty, co demonstranty mlátili, jejich velitele, kteří udělovali rozkazy, nebo prezidenta, jenž se snaží za každou cenu udržet u moci?

O tom by rozhodovala vláda na návrh MZV. Osobně očekávám, že takto koncipovaná sankce by měla vždy směřovat k nejvyšším mocenským postům systému.

Jaké jsou kontrolní mechanismy při rozhodování o tom, kdo se na černé listině objeví?

Návrh zákona předpokládá, že MZV se bude radit s ministerstvem spravedlnosti. Sankcionovaný jednotlivec, firma nebo představitel státu se může s ČR soudit. Tato možnost je součástí každého sankčního mechanismu. Vláda bude mít také za úkol průběžně přezkoumávat důvody k udělení sankce. Pokud se například změní vystupování autoritářského režimu vůči opozici (například propustí dejme tomu deset novinářů), česká vláda může potenciálně uvalené sankce znovu zvážit.

Nehrozí podle vás zneužití Magnitského zákona, například jeho selektivní uplatňování, proto, že o sankcích rozhoduje vláda, a ne soud?

To je poměrně složitá debata. Ale na takto uvalené sankce je třeba se dívat jako na politický nástroj a pak je logické, že o něm musí rozhodnout vláda.

S Evropou i bez ní

Má v době fungování Schengenského prostoru, kde panuje volný pohyb osob, smysl sankcionovat cizince na úrovni národního státu? Když bude movitý cizinec chtít, koupí si občanství unijního státu, jak je to možné například na Kypru. A kyperský pas mu dveře do Evropy – včetně Česka – fakticky otevře.

Má to jednoznačně cenu, protože někdy ti lidé cestují přímo do ČR. Pokud by se ocitli na černé listině, nemohli by si zajet třeba na rekreaci do našich lázní, za nákupy nebo za lékařskou péčí. Co se týče pohybu cizinců v rámci Schengenu, to je práce policie. Jestliže zjistí, že někdo nemá platné vízum či mu není povolen vstup na území, měla by to řešit.

Cyprus Papers: kterak bohatí ke kyperskému občanství přišli 

Nejúčinnější by samozřejmě byla celoevropská norma. Zaprvé ale nevíme, kdy a za jakých podmínek se ji podaří prosadit, zadruhé by Česko mohlo reagovat samostatně a rychleji v případech, kdy by se vyjednávání o uvalení sankcí v Bruselu vlekla.

Evropská unie připravuje celoevropskou verzi Magnitského zákona. V jakém stadiu je jeho příprava?

Myslím, že je stále na úrovni Rady, ale nejsem si jistý.

Jak hodnotíte efektivitu současných sankčních nástrojů Evropské unie?

Například evropské sankce vůči Rusku v souvislosti s Krymem a Donbasem jsou naprosto klíčové. Pomohly tento konflikt zastavit nebo minimálně zmrazit. EU tím vytyčila hranice toho, kam až může Putin zajít. Do velké míry fungují i jako vykřičník v souvislosti s Běloruskem: pokud by Rusko do vnitropolitického dění v zemi výrazně mocensky zasáhlo – oni tam samozřejmě jsou, ale nejsou vidět –, tak by mohlo následovat něco podobného.

Kdyby se Alexandr Lukašenko rozhodl demonstranty potlačit tou nejbrutálnější silou, dobře ví, že ho to může těžce poškodit. Otázkou je, zda by se Evropa dokázala shodnout, jaká míra jednání je pro ni už nepřijatelná. Sankce na úrovni EU vyžadují maximální míru politické shody na nejvyšší úrovni.

Mnoha zločincům, kteří léta figurují na amerických sankčních seznamech, do EU vstup dosud nikdo nezakázal. Jevgenij Prigožin, Putinův člověk na špinavou práci, jenž byl opakovaně usvědčen z angažmá v prokremelských vlivových operacích v zahraničí, dosud podniká na půdě EU.

Evropská unie je schopna konat opravdu jen v nejkrizovějších okamžicích, jako je revoluce nebo válka. I kdyby byla přijata evropská verze Magnitského zákona, je možné, že by se nějaký stát za Prigožina „postavil“, nebo by alespoň jeho zařazení na sankční seznam blokoval. Protože jde o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, musí být rozhodnutí jednomyslné. Některé státy pálí konkrétní problém víc, jiné jsou naopak přívětivější – v případě Ruska to například platí o vůči Moskvě vstřícném Maďarsku, Kypru, Řecku. Pak je potřeba, aby státy jako třeba Francie a Německo opravdu hodně chtěly jednotnou pozici prosadit. Pro EU je podle mě Prigožin stále malá ryba. Kdyby se EU rozhodla, že má ambice sankcemi řešit situaci v Africe nebo v Sýrii, možná by se na seznam dostal. Ale nechci spekulovat.

Putinův člověk na špinavou práci má firmy v Praze

Investigace.cz spolu s ruským nezávislým listem Novaja Gazeta zjistily, že Prigožinovy firmy byly donedávna aktivní v Česku, aniž by se vědělo, v čem konkrétně podnikaly.

Je možné, že se tyto firmy nějakým nepřímým způsobem podílely na operacích Vágnerovců. Ti jsou najímáni Ruskem, aby drželi u moci assadovský režim nebo podporovali Haftarovu vládu v Libyi. Vágnerovci jsou ale v Africe skoro všude. A my tam zároveň posíláme naše vojáky, aby pomohli stabilizovat situaci v Mali. Takže ČR by mohla rychlou analýzou dojít k tomu, že je v jejích bezpečnostních zájmech, aby se tady taková pochybná podnikatelská aktivita neděla. Pak by i vláda mohla rozhodnout poměrně rychle a jednoduše. Ale dnes nemůže, nemá na to legální nástroj.

Vlastní verzi Magnitského zákona dosud přijalo sedm zemí: USA, Kanada, Velká Británie, pobaltské země a Kosovo. Jak jej tyto státy využívají?

Pobaltské státy jej jednoznačně aktivně využívají. Je tam zaměřen na ruský vliv, to je pro ně nejpalčivější problém. Spojené státy mají celou řadu sankčních režimů a Magnitského zákon je u nich opravdu úzce vymezen pouze na lidská práva. Vybírají si ty nejkřiklavější případy, sankce jsou jejich geopolitickým nástrojem, který neváhají použít.

Ve Velké Británii parlament Magnitského zákon prosadil v roce 2017 navzdory tehdejší vládě. Nikdo ji nenutil k jeho naplňování, proto zákon ignorovala. V souvislosti s Čínou a nedávným vývojem v Hongkongu si ale najednou Britové vzpomněli, že mají sankční nástroj, a začali ho uplatňovat.

Rozhodne postoj ANO

Lidskoprávní rozměr české zahraniční politiky je dlouhodobě trnem v oku mnoha tuzemských politiků, podnikatelů a vlivných finančních skupin. Tvrdí, že ochrana základních práv v zahraničí škodí českému byznysu, zejména v zemích, jako je Čína nebo Rusko. Proč by měli zákon podpořit?

Myslím, že příběh Billa Browdera jasně ukazuje, že funkční podnikatelské prostředí a ochrana vlastnictví jsou nedílně spojeny se základními lidskými právy. Pokud má v nějaké zemi dobře fungovat byznys, musí se tam respektovat i ochranu majetku a právo na život. Jinak může kdykoli a kdokoli přijít a byznys vám prostě sebrat. Z tohoto hlediska je ochrana základních práv naprosto konzervativní hodnotou. Jenom si to někteří podnikatelé úplně neuvědomují – když někdo vzešel z veksláckého prostředí 80. let a nabyl majetek korumpováním státních úředníků během divokých 90., hodnotu vlastnictví asi moc nechápe. Takže bych argumentoval tím, že kultivace mezinárodního prostředí a základních hodnot je pro byznys prospěšná i z dlouhodobé perspektivy.

Původně měl být váš návrh zákona předložen ve sněmovně loni na podzim. Proč došlo ke zdržení?

Příprava zákona trvala déle, než jsme čekali. Návrh byl nakonec hotový až na přelomu roku. Chtěl jsem jej začít politicky protlačovat, ale přišel koronavirus. Během pandemie byly myšlenky společnosti úplně jinde. Logicky jsem to dal k ledu. V souvislosti s aktuálním děním v Bělorusku ale dozrál čas znovu se o zákoně bavit. Dokonce i premiér zaujal vůči potlačování protestů ze strany Lukašenkova režimu nevídaně jasnou pozici. I když poté mluvil o tom, že sankce na národní úrovni by spíše nechtěl.

Jaká je podpora pro tento zákon napříč politickými stranami?

Poměrně silná podpora panuje mezi stranami demokratické opozice, naopak neočekávám podporu ze strany KSČM a SPD, těch jsem se ani neptal. Lidem z ANO, tedy klíčové partaje z hlediska prosazení zákona ve sněmovně, jsem návrh ukazoval v rané fázi, budu se s nimi o tom dále bavit.

Proč by podle vás mělo být prosazení Magnitského zákona v zájmu ANO, když dosud bez problému vládlo bez něj?

Je v zájmu vládnoucí strany mít silné politické nástroje k prosazování české zahraniční politiky.

Jak se k návrhu zákona staví ČSSD?

U několika jednotlivých poslanců vnímám relativně příznivý postoj, uvidíme.

Ptám se i proto, že Petr Drulák – bývalý velvyslanec ve Francii a náměstek ministra zahraničních věcí za ČSSD Lubomíra Zaorálka – nedávno v rozhovoru pro server Hlídací Pes řekl, že mluvit o lidských právech v zahraniční politice nemá smysl a že dědictví Havla je třeba odmítnout.

Nevnímám, že by tato názorová linie ze sociální demokracie zaznívala. Jak současný ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček (ČSSD), tak i předseda sněmovního zahraničního výboru Ondřej Veselý (ČSSD) mají naopak tendenci lidskoprávní politiku a solidaritu v zahraničních vztazích zdůrazňovat. Jsou součástí politické reality. Sociální demokracie má ale více názorových proudů včetně toho, jenž je velmi zaměřený na obchod a pragmatické vztahy.

Ministr zahraničí Petříček řekl, že zákon sice podporuje, ale preferuje celounijní verzi Magnitského zákona.

Naprosto souhlasím, že evropská verze by byla pádnějším opatřením. Logicky, deset milionů našich obyvatel není 450 milionů evropských občanů, tady není o čem mluvit.

Pokud zákon nebude přijat, jakou máte další strategii?

Podle mého názoru bude zákon přijat, jedná se jen o otázku času. Bude třeba vytrvat.

The post Neumíš se chovat? Nejsi u nás vítán: Magnitského zákon jde do sněmovny appeared first on investigace.cz.

Obrovský únik kyperských vládních dokumentů podle média Al Jazeery ukazuje, že vláda prodávala občanství „politicky exponovaným osobám“. Zlatá víza jsou přitom kritizována jako korupční praktika a poskytování azylu zločincům.

Nový únik ukazuje, že mezi roky 2017 a 2019 si kyperské občanství koupili političtí představitelé různých zemí, členové představenstev státních firem nebo bratr libanonského premiéra. Zlaté vízum, které pro osoby ze států mimo Evropu znamená vstupenku do zemí EU, stojí minimálně 2,5 milionu dolarů (55 milionů korun). Většina těchto peněz putuje do trhu s nemovitostmi. 

Jakmile někdo vlastní kyperský pas, může se nejen volně pohybovat po státech Evropy, ale bez větších problémů v členských zemí EU také pracovat či vlastnit bankovní účty. Evropská unie proto program pro zahraniční investory kritizuje od jeho spuštění v roce 2013. 

Přečtěte si

Zlatá brána otevřena

Kypr tyto služby poskytoval nejen osobám navázaným na politiku – a tedy možným korupčníkům –, nýbrž i usvědčeným zločincům a uprchlíkům před zákonem, mezi něž patří i podvodníci peroucí špinavé peníze. Pro policejní složky ze států EU je totiž Kypr mnohdy nedosažitelnou zemí. 

Podmínkou pro získání občanství je sice vedle investovaných peněz čistý trestní rejstřík, důkazy ovšem poskytují úřadům sami žadatelé. Byť kyperské úřady tvrdí, že provádějí vlastní prověrky, z dokumentů získaných Al Jazeerou to nevyplývá. V květnu 2019 sice kyperská vláda zavedla pro získání občanství přísnější pravidla. Vízum by neměl získat nikdo, kdo je vyšetřován, stíhán, odsouzen nebo jsou na něj uvaleny sankce za pokus o koupi pasu. Po několika skandálech, kdy byla zlatá víza přesto udělena nechvalně známým osobám, nakonec kyperští poslanci v červenci 2020 schválili zákon, který dává institucím pravomoc občanství také odebírat. 

Nejvíce žádostí o kyperská zlatá víza pochází z Ruska, Číny a z Ukrajiny. 

To, že veřejně činné osoby vlastní občanství jiné země, není samo o sobě nic špatného. Nabízí se ovšem otázka, kde na tak velkou investici pro sebe či svoji rodinu vzali peníze politici a na co tato zlatá zadní vrátka potřebují. Proto mohou být politici a s nimi provázané osoby z kauzy Cyprus Papers podezřelí z korupce nebo z jiné nekalé činnosti. 

Snaha o zveřejnění jmen držitelů zlatých pasů ale parlamentem neprošla. Kyperské úřady údajně všechna udělená občanství zpětně prověřují.

Česko: nabídka, která se dá odmítnout

Program investorských víz byl v červenci 2017 spuštěn i v Česku. S příliš velkým zájmem se dosud nesetkal.

„Od 15. 8. 2017, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (…), byly podány dvě žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem investování. Žádosti byly podané občanem Ukrajiny a občanem USA,“ napsal investigaci.cz tiskový odbor ministerstva vnitra v lednu 2019. Když redakce nyní požádala o aktuální informace, pracovník odboru Adam Rözler odepsal, že od roku 2017 „byla podána a zamítnuta jedna žádost podaná občanem Ukrajiny“. Po upozornění na skutečnost, že si sdělené informace navzájem odporují, tiskový odbor odpověděl: „V případě žádosti amerického občana došlo k technické závadě a chybně zaevidovaná žádost byla následně v systému zrušena.“

Žádosti o investorská víza mohou cizinci podat nejen na ministerstvu vnitra, ale i na českých zastupitelských úřadech v zahraničí. „K dnešnímu dni jsme obdrželi celkem tři žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investovaní, šlo o žadatele turecké, ukrajinské a ruské národnosti. Vízum jsme udělili jedinému z nich, a to žadateli z Turecka,“ sdělila investigaci.cz Zuzana Štíchová, tisková mluvčí ministerstva zahraničních věcí.

Podtrženo sečteno, potenciální zahraniční investoři projevují vůči státnímu programu jen minimální zájem. Podle vládního nařízení by totiž museli v Česku proinvestovat nejméně 75 milionů korun a zároveň vytvořit alespoň dvacet pracovních míst, aby české „zlaté vízum“ získali.

Přečtěte si

Jak zakotvit v Česku? Investorská víza si nemohou dovolit ani boháči, jednodušší je přesvědčit stát o své „významnosti”

„Úředník, který ten návrh psal, nevěděl, co dělá,“ svěřil se před třemi lety portálu info.cz Tomáš Milar, český investor žijící ve Spojených státech. K českému programu „zlatých víz“, cílícímu na investory mimo Evropskou unii, má totiž četné výhrady – zejména k jeho nepříliš realistickým podmínkám a nízké atraktivitě pro potenciální zájemce, ale též k nejasnosti procedury vedoucí k získání takového víza. 

„Od počátku jsme poukazovali na přílišnou restriktivnost podmínek nastavených vládou,“ řekl v roce 2018 Miroslav Diro, tiskový mluvčí Hospodářské komory ČR. Ta v připomínkovém řízení prosazovala snížení limitu investice v ČR na 15 milionů korun, neboť nevěřila, že by vládou nastavené podmínky mohly investory přilákat. 

Česko tak na jednu stranu přichází o potenciálně významné investice, na druhou stranu eliminuje rizika, že by dlouhodobého pobytu za účelem investování mohli zneužít zločinci či zkorumpovaní úředníci a politici, jako se tomu stalo na Kypru nebo již dříve v Litvě.

Video vysvětlující Cyprus Papers v angličtině:

The post Cyprus Papers: kterak bohatí ke kyperskému občanství přišli  appeared first on investigace.cz.

Americké ministerstvo spravedlnosti nedávno oznámilo, že usiluje o zabavení nemovitostí, jež vlastní firmy spojené s aktéry jednoho z největších finančních skandálů novodobé Ukrajiny. Těmi jsou oligarchové Ihor Kolomojskyj a Hennadyj Boholjubov, někdejší vlastníci vytunelované PrivatBank. Na koupi dvou mrakodrapů v Texasu a Kentucky měli podle amerických vyšetřovatelů použít miliony ukradených dolarů. Ty měli z někdejší největší ukrajinské banky nejprve nelegálně vyvést a následně proprat přes účty anonymních společností na Kypru.

Jak informovalo OCCRP, záměr zabavit nemovitý majetek v celkové výši 70 milionů dolarů zveřejnilo americké ministerstvo spravedlnosti začátkem srpna. Na Kolomojského i podstatně méně známého Boholjubova zároveň ministerstvo podalo u floridského soudu dvě civilní žaloby. V případě, že soud shledá ukrajinské miliardáře vinnými, stát jejich nemovitý majetek na americké půdě zabaví.

Jedná se konkrétně o dva komerční objekty – bezmála třicetipatrový mrakodrap v kentuckém Louisville a administrativní budovu v texaském Dallasu. Měly být koupeny za účelem legalizace nezákonně nabytých financí, jež měli Kolomojskyj a Boholjubov podvodně vyvést z ukrajinské PrivatBank – především pomocí fiktivních půjček mezi bankou a ukrajinskými a zahraničními firmami, jež miliardáři údajně skrytě ovládali přes nastrčené ředitele.

Tunel století

K tunelování PrivatBank docházelo podle Národní banky Ukrajiny od roku 2008 až do prosince 2016. Tehdy se ji centrální banka rozhodla zestátnit, přičemž argumentovala výsledky dvouleté interní studie ukrajinského bankovního sektoru, jež finanční machinace PrivatBank odhalila.

Vynucené převzetí státem prosadila Valerija Hontareva, bývalá guvernérka centrální banky. Zároveň domnělý podvod označila za „jeden z největších finančních skandálů 21. století“. Z PrivatBank podle ní během necelé dekády zmizelo celkem 5,5 miliard dolarů (135 miliard korun), což se rovnalo přibližně pěti procentům hrubého domácího produktu Ukrajiny a 40 procentům tehdejší finanční základny státu.

„Kolomojskyj PrivatBank podle různých auditů a zpráv vytuneloval. O tom nikdo nepochybuje. Následnou díru v účetnictví nakonec museli zaplatit ukrajinští daňoví poplatníci,“ říká ke kauze, která posledních pět let zaměstnává soudy v několika zemích, David Stulík, analytik nevládní organizace Evropské hodnoty a znalec Ukrajiny.

Rozhodnutí Hontarevové tehdy podpořil Mezinárodní měnový fond (MMF), Evropská unie i Spojené státy. Christine Legarde, tehdejší generální ředitelka MMF, řekla, že jde o „důležitý krok ve snaze zajistit finanční stabilitu Ukrajiny“. Washington postup vedení ukrajinské centrální banky nazval „milníkem v ukrajinských ekonomických reformách a boji proti korupci“.

„Hontareva a centrální banka udělali gigantický kus práce. A předvedli velkou odvahu,“ tvrdí David Stulík, který v Kyjevě působil více než deset let jako tiskový mluvčí Delegace EU. „Evropská unie podmínila část své finanční pomoci – která je srovnatelná s hodnotou vytunelovaného majetku – tím, že Ukrajina bude aktivně vymáhat návrat peněz vyvedených Kolomojským. Je to součást dlouhodobějších snah Západu pomoci vrátit Ukrajině nelegálně vyvedený majetek a aktiva,“ dodává Stulík.

Hontareva se po skončení svého mandátu v čele Národní banky Ukrajiny v roce 2018 odstěhovala do Velké Británie, kde přijala místo badatelky na prestižní univerzitě London School of Economics. Vloni v srpnu na ni v centru Londýna najelo auto, když přecházela po přechodu. Skončila v nemocnici se zlomenýma nohama. Krátce nato někdo zapálil vůz její snachy v Kyjevě a později i dům Hontarevové. „Jde o odplatu,“ svěřila se Hontareva britskému listu Guardian, přičemž jasně ukázala prstem na Ihora Kolomojského, bývalého vlastníka PrivatBank.

Podle Rádia Svobodná Evropa (RFE/RL) ukončila Hontareva během svého čtyřletého působení v čele ukrajinské centrální banky činnost více než 90 tamních bank. Jejich počet tak v letech 2014 až 2018 klesl ze 180 na 82. Hlavním důvodem pro jejich likvidaci bylo to, že měly podvodně poskytovat půjčky svým majitelům, šlo tedy o stejné porušení zákona, z něhož je obviňován i Kolomojský a Boholjubov v kauze PrivatBank. Svými nekompromisními proreformními kroky si tak Hontareva nadělala spoustu mocných nepřátel. Na Ukrajině figuruje ve dvou trestních řízeních: v jednom jako svědkyně, v druhém čelí obvinění ze zneužití pravomoci veřejného činitele.

Vloni v srpnu kyjevský soud rozhodl o tom, že má být „donucena“ k návratu a výslechu. Hontareva obvinění odmítá s tím, že jsou vykonstruovaná, a dává je do souvislosti s PrivatBank a Kolomojským. Dokonce zvažuje, že v Británii zažádá o politický azyl. Kolomojský je dodnes přesvědčený o tom, že zestátnění jeho banky bylo nelegální, a požaduje po státu náhradu škody v hodnotě 44 miliard korun. Mezi Kolomojským a Ukrajinou se mezitím rozhořel spor, jenž řeší soudy hned v několika zemích. Jen na Ukrajině probíhalo letos v březnu neuvěřitelných 550 soudních řízení spojených s touto kauzou.

Jak to fungovalo

Odliv obrovského množství peněz ze země léta unikal pozornosti centrální banky údajně kvůli tomu, že zahraniční pobočku PrivatBank na Kypru evidovala ve stejné kategorii jako její tuzemské pobočky. Miliardy dolarů, jež proudily z Kyjeva na středomořský ostrov, proto zaměstnanci kontrolních úřadů nebyli schopni odlišit od hotovosti, která kolovala v rámci ukrajinských poboček banky.

Reklamní video PrivatBank, které klientům slibuje 6procentní roční úrok, v případě, že své vklady svěří kyperské pobočce banky.

Kyperský finanční regulátor měl zase selhat v tom, že neodhalil nesmyslné faktury, fiktivní půjčky a smyšlené smlouvy, pomocí nichž anonymní skořápkové firmy vyváděly z PrivatBank na své kyperské účty peníze. Jestli o podvodu kyperští cifršpioni tušili, nepodnikli žádné kroky. Situaci jim měl ztěžovat fakt, že na kyperskou pobočku PrivatBank nahlíželi jako na právnickou osobu, jež je na své domovské bance právně nezávislá. Proto jim nezvykle vysoké částky peněz kolující jakožto fiktivní půjčky mezi ukrajinskou centrálou a její zahraniční pobočkou nepřipadaly natolik podezřelé.

Na tyto finanční machinace přišli zaměstnanci Národní banky Ukrajiny až v roce 2016. V lednu 2018 její rozhodnutí potvrdil forenzní audit americké soukromé konzultační firmy Kroll. Podle něj z kyperských účtů offshorových společností, jež byly nejčastěji registrovány na Britských Panenských ostrovech, putovaly peníze dále do světa – na účty dalších firem u bank v Rakousku, Lucembursku či Pobaltí. Takto proprané peníze skončily i v amerických skořápkových firmách s nastrčenými řediteli, kteří za ně pořídili dva zmíněné mrakodrapy v Texasu a Kentucky, o jejichž zabavení nyní americké úřady usilují.

„Tento podvod umožnilo skrývání transakcí před regulátory a finančními a daňovými úřady,“ domnívá se Jakiv Smolij, donedávna guvernér centrální banky Ukrajiny, jenž vykonával mandát po Hontarevové až do letošního července, kdy rezignoval kvůli „systematickému politickému tlaku“, jejž blíže nespecifikoval.

Sousloví „politický tlak“ se skloňuje i v případě Kolomojského kvůli jeho těsným obchodním vazbám na současného ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Po jeho loňském zvolení do čela státu se ostatně obviněný miliardář s kyperským, ukrajinským a izraelským pasem vrátil ze Švýcarska do své rodné země.

Je to jen byznys

„Zelenskyj by se nestal prezidentem bez podpory médií Kolomojského, zejména jeho televizní stanice,“ připomíná David Stulík vazby oligarchy na nynějšího prezidenta. Kolomojského stanice 1+1 před volbami vysílala populární pořad Sluha lidu, v němž si Zelenskyj jako herec vyzkoušel svou budoucí roli skutečného prezidenta.

Politologové po jeho vítězství v loňských volbách vznášeli obavy, že bez politických zkušeností bude Zelenskyj pouhou loutkou v rukou Kolomojského.

„Je to můj obchodní partner, nikoli šéf,“ oponoval tehdy politický nováček.

„Zelenskyj je pod tlakem Západu a zahraničních věřitelů, od vlivu Kolomojského se chce osvobodit, protože sám chce být velkým hráčem. O jeho osamostatňování může svědčit i fakt, že podpořil zákon o zákazu návratu zestátněných bank původním majitelům. Jeho frakce pak pro zákon zvedla ruku v parlamentu,“ řekl investigaci.cz Stulík.

Akta Oděsa IV: Zbrojařova válka

V ukrajinském parlamentu má nicméně silnou podporu i Kolomojskyj. Podle serveru Hromadske za ním stojí více než dvacítka poslanců. „Je na Ukrajině stále velmi vlivnou politickou postavou a zdá se, že o svou bývalou banku bude bojovat velmi tvrdě,“ tvrdí Anna Babinec, kyjevská investigativní reportérka a zakladatelka nezávislého serveru Slidstvo.info.

„Bedlivě proto sledujeme soudní spor ve Spojených státech. Pro mě osobně je velkou otázkou to, jakou část zabaveného majetku by získala nazpět Ukrajina v případě, že bude snaha amerických úřadů úspěšná,“ dodává ukrajinská novinářka.

The post Spojené státy chtějí zabavit majetek ukrajinského oligarchy Kolomojského, podle nich vytuneloval banku appeared first on investigace.cz.

Němečtí policisté včera provedli razii na blíže nespecifikovaném místě v Brandenbursku ve firmě a bydlišti osoby podezřelé z praní špinavých peněz. Podle detektivů měla tato osoba legalizovat více než sedm milionů eur (přes 180 milionů korun), jejichž nezákonný původ byl před německými finančními institucemi zatajen. O policejní razii informoval Spolkový kriminální úřad (Bundeskriminalamt, BKA). Tiskové oddělení úřadu investigaci.cz odmítlo blíže popsat, o jakou osobu či firmu se jedná nebo v kterém konkrétním městě detektivové zasahovali.

Nelegálně nabyté peníze měly na účet nespecifikované německé firmy zabývající se zahraničním obchodem proudit ze soukromých účtů v Rusku. A to prostřednictvím „pračky značky Troika“ neboli rafinovaného podvodného finančního schématu, jenž loni na jaře odhalili investigativní novináři z mezinárodní sítě Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP) společně s investigací.cz. Jak jsme již dříve zjistili a popsali, část těchto špinavých peněz putovala i do Česka.

Ruská pračka značky Troika

Zmíněnému mechanismu na praní peněz dali novináři přezdívku „Troika“ podle ruské investiční banky Troika Dialog, která tvořila středobod finančního podvodu. Banka pomáhala vyvést z Ruska na Západ více než 190 miliard korun, a to prostřednictvím účelově předražených státních zakázek, daňových podvodů nebo plateb za fiktivní služby. Celé schéma měl vymyslet ruský miliardář a vlivný mecenáš arménského původu Ruben Vardanjan.

• Ruben Vardanjan

V Česku nepříliš známý podnikatel arménského původu Ruben Vardanjan je uhlazenou verzí ruských oligarchů. Globálně úspěšný investiční bankéř vystupuje distingovaně, provozuje několik charitativních organizací a může se pochlubit četnými známostmi, jako jsou například herec George Clooney nebo princ Charles. V roce 2001 byl časopisem Fortune jmenován jednou z „25 vycházejících hvězd nové generace“. Jeho jmění se odhaduje na 98 miliard dolarů.

Vardanjan se narodil v roce 1968 v Jerevanu, hlavním městě Arménie. Vystudoval ekonomii na moskevské Lomonosově univerzitě. Vzdělání si prohloubil dalším studiem na Harvardu, Yale a ve Stanfordu. V roce 1991 spoluzaložil investiční banku Troika Dialog, kde později působil jako ředitel a hlavní akcionář. Tuto banku vedl v době, kdy vrcholily podvodné operace jím řízené „ruské pračky“. Je paradoxní, že tehdy si zároveň vypěstoval reputaci jednoho z nejvíce prozápadních a progresivních oligarchů, který se snaží zlepšit podnikatelské prostředí v Rusku (mimo jiné i tím, že v roce 2006 založil Moskevskou školu managementu Skolkovo). Roku 2012 Troiku Dialog koupila ruská Sberbank, v níž se Vardanjan stal členem předsednictva.

V rodné Arménii je považován za jednoho z nejvlivnějších mecenášů a filantropů. Je činný v řadě charitativních organizací, které mu v kombinaci s kariérou investičního bankéře otevřely dveře do světa globálních celebrit včetně již zmíněného George Clooneyho nebo prince Charlese.

Rafinovaného podvodu využívala ruská politická, finanční a podnikatelská elita, které se podařilo vytáhnout peníze ze státního rozpočtu či firem, vyprat je přes rozsáhlou síť offshorových společností a následně anonymně uložit ve stabilních západních ekonomikách. Na Západě pak tito bohatí Rusové nakupovali nemovitosti, luxusní jachty, umělecké předměty, prvotřídní lékařskou či kosmetickou péči nebo svým dětem platili školné na prestižních univerzitách. Z „Troiky“ profitoval i Putinův blízký přítel a jeho údajný bílý kůň – petrohradský cellista Sergej Roldugin – nebo bývalý ruský senátor Valentin Zavadnikov.

Česko: investice i radovánky za miliardy

Podle počtu plateb, jež protekly tuzemským bankovním systémem skrz tuto i dřívější pračky na peníze, se v rámci Evropy Česko pohybuje na čelních příčkách. Stojí po boku Rakouska, Velké Británie nebo Kypru, tedy zemí proslulých tím, že jejich jurisdikce jsou k legalizaci peněz získaných nezákonným způsobem shovívavé.

Popularitu Česka v tomto směru potvrdila i „Troika“. Na české účty různých jednotlivců i firem přes ni doputovalo celkem 4113 plateb v celkové výši 232 835 724 eur (více než šest miliard korun).

Podobně jako v západní Evropě postavili bohatí a mocní Rusové svou finanční strategii v Česku na tom, že místní ekonomika je důvěryhodná a stabilní. Proprané peníze z velké části směřovaly na nákupy bytů – například v Praze a v Karlových Varech. Část transakcí pokrývala i luxusní služby. Za stamilionovou částku byly v Česku nakoupeny rovněž tisíce firem na klíč, jejichž smysl dodnes není zcela jasný.

Platby ale nebyly použity pouze na dlouhodobé investice, ale i na krátkodobé radovánky a přepych – lázeňské pobyty v Karlových Varech, Mariánských Lázních či v Praze. Nelegální peníze tady sloužily k pokrytí výdajů v luxusních hotelích jako Imperial a Esplanade v Karlových Varech, secesní hotel Le Palais v Praze nebo pětihvězdičkový Nové Lázně v Mariánských Lázních.

Ruské miliardy v Česku: pražské byty, servis tryskáčů, křišťálové lustry

Rusové nakupovali i český křišťál, a to od skleniček až po lustry. Za toto zboží utratili přes 60 milionů korun. Mnohamilionové položky zbohatlíci vydávali i za nákup látek, obleků, autodílů či servis soukromých tryskáčů.

Pád litevské banky

Investigace.cz se v rámci mezinárodní spolupráce s OCCRP na kauze „Troika“ dostala k souboru dat obsahujících detaily o 1,3 milionu bankovních transakcí, tisícovkách e-mailů a smluv. Většina z těchto dokumentů pocházela z litevské banky Ukio.

Ta hrála v „pračce Troika“ prominentní roli: přibližně polovina skořápkových firem, jež tvořily podvodné schéma, měla své účty zřízené právě v ní – na jména nic netušících nastrčených majitelů a jednatelů firem. V roce 2013 přišla Ukio o bankovní licenci, poněvadž kontrolnímu úřadu dlouhodobě nehlásila podezřelé transakce, čímž praní peněz umožnovala.

The post Německá policie zasahuje proti praní peněz, část skončila i v Česku appeared first on investigace.cz.

Labourističtí stínoví ministři financí a zahraničí, Pat McFadden a Catherine West, varovali v dopise britskou vládu, aby nezavírala oči před praním špinavých peněz v zemi. Své výtky směřovali kabinetu premiéra Borise Johnsona týden poté, co byla zveřejněna výbušná a dlouho očekávaná zpráva britského parlamentního výboru pro zpravodajské služby a bezpečnost o vlivu ruských peněz ve Spojeném království. Popisu globálních praček peněz – takzvaných laundromatů – se investigace.cz dlouhodobě zabývá.

Podle opozičních labouristických poslanců by měla současná vláda zaujmout podstatně tvrdší postoj vůči podezřelým penězovodům směřujícím z postsovětských zemí a podniknout kroky, které by praní peněz přes britský finanční systém zamezily.

Zmíněná parlamentní zpráva vychází z informací britských tajných služeb a explicitně zmiňuje Londýn jako prominentní pračku peněz. Zpráva dokonce užila termín „Londongrad“, jenž míru ruského vlivu v jednom ze světových finančních center výstižně pojmenovává. Podle dokumentu vítaly současná i předešlé vlády Británie oligarchy ze zemí bývalého Sovětského svazu a jejich peníze s otevřenou náručí, čímž došlo k prorůstání zejména ruského vlivu do nejvyšších pater politiky i byznysu.

Ruská pračka značky Troika

„Vláda se k této zprávě jednoduše nemůže stavět zády,“ řekl labouristický poslanec McFadden. „Pokud s korupcí a nelegálním financováním nezatočíme, bude to pro naši ekonomiku špatná zpráva,“ dodal stínový ministr financí.

Truhla plná rublů

Labouristická strana měla podle Guardianu v dopise požadovat, aby zámořská území Spojeného království, jako jsou například Kajmanské ostrovy nebo Britské Panenské ostrovy, do roku 2023 zveřejnila koncové majitele svých firem.

Právě tyto „offshorové“ destinace totiž lákají světovou klientelu tím, že vlastníkům tamních společností umožňují naprostou anonymitu. Vysoce postavený manažer v ruské státní firmě může například zpronevěřit stamiliony korun, převést je na bankovní účet své offshorové společnosti zaregistrované na Kajmanských ostrovech a za ulité peníze si v centru Londýna následně koupit luxusní nemovitost. Britské úřady v takovém případě často nejsou schopné dohledat nejen původ takto nezákonně nabytých peněz, natožpak indicie směřující k danému ruskému úředníkovi. Zřízení veřejných obchodních rejstříků s informacemi o koncovém majiteli firem ve zmíněných britských „daňových rájích“, jež zločinci a korupčníci s oblibou využívají, by mělo této dosavadní špatné praxi udělat přítrž.

„Toryové měli deset let na to, aby vyřešili problematiku daňových rájů v britské jurisdikci. Panují však obavy, že je od toho odrazovaly peníze ruských donorů, jež plynuly do stranické pokladny Johnsonovy Konzervativní strany,“ nešetřila kritikou poslankyně Catherine West, stínová ministryně zahraničí, na adresu současné vládní strany.

Finanční podpora vládní strany ze zemí bývalého Sovětského svazu, zejména pak Ruska, je v Británii ostatně dlouhodobě kontroverzním tématem. Server OpenDemocracy v listopadu 2019 odhalil, že ruští oligarchové svou štědrost v minulém roce ještě umocnili, navzdory opačnému tvrzení konzervativních politiků. Jeff Rooker, někdejší labouristický ministr práce a současný člen Sněmovny lordů – horní komory britského parlamentu – v návaznosti na toto odhalení nařkl premiéra Borise Johnsona z toho, že za peníze do stranické pokladny před Rusy „prostituuje“.

Co s tím

Kromě skoncování s anonymitou labouristé navrhují i další kroky v boji proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, jak se odborně praní peněz nazývá: například zvýšení rozpočtu Národního kriminálního úřadu (National Crime Agency, NCA), tedy britské policejní jednotky pro boj s organizovaným zločinem.

Před třemi lety vešel v Británii v platnost takzvaný příkaz k objasnění původu majetku (Unexplained Wealth Order, UWO). Ten se však neukázal být příliš efektivním nástrojem.

Prvním a zároveň posledním úspěšným případem, kdy britský soud uplatnil příkaz k objasnění původu majetku, je kauza Zamiry Hadžijevové, ženy ázerbájdžánského bankéře Džahangira Hadžijeva, který byl v roce 2016 ve své vlasti odsouzen na patnáct let za rozsáhlé podvody a zpronevěru (podle obžaloby měl vytunelovat státní International Bank of Azerbaijan a vklady ve výši téměř pěti miliard eur odklonit na zahraniční účty offshorových firem).

Utrácet se nemusí vyplácet

Zamira Hadžijevová letos v únoru neuspěla se svou stížností u odvolacího soudu. Podle dřívějšího rozhodnutí Vrchního soudu v Londýně tak musí Národnímu kriminálnímu úřadu (NCA) plně doložit, jak nabyla své pohádkové jmění včetně přepychového londýnského bytu, golfového resortu v hrabství Berkshire nebo soukromého tryskáče. Její největší vášní bylo nicméně nakupování – v luxusním londýnském obchodním domě Harrods utratila od roku 2008 do 2017 okolo 470 milionů korun – to znamená bezmála 130 tisíc denně.

Obě výše zmíněné nemovitosti – londýnský byt a golfový resort – byly přitom koupeny společnostmi se sídlem na Britských Panenských ostrovech a Guernsey, tedy v britských jurisdikcích s vysokou tolerancí vůči skrytým vlastnickým strukturám, před nimiž varuje dopis labouristů.

The post Labouristé: Británie musí skoncovat s praním špinavých peněz appeared first on investigace.cz.

Česko dodnes neposvětilo přesun Mezinárodní investiční banky (MIB) z Moskvy do Budapešti. Vláda s ním sice předběžně souhlasila, v Senátu se ale loni na podzim ratifikace této změny zasekla. Senátoři totiž využili příležitost a místo odsouhlasení vládního materiálu chtěli kabinetu uložit, aby začal pracovat na našem odchodu z MIB. „Vláda se zalekla a papír s žádostí o ratifikaci si vzala zpátky,“ říká senátor Pavel Fischer, předseda výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

Uplynul skoro rok, ale vláda do Senátu materiál znovu neposlala. „Co tam nad tím dělají, nevím,“ říká Pavel Fischer, který v roce 2017 neúspěšně kandidoval na prezidenta, působil jako poradce bývalého prezidenta Václava Havla a také jako velvyslanec v Monaku a ve Francii. „Každopádně je to v rozporu s pravidly parlamentní kontroly, považuji to za hrubé selhání této vlády.”

Zhruba před rokem vámi vedený senátní zahraniční a bezpečnostní výbor doporučil, aby Česko vystoupilo z Mezinárodní investiční banky. Tehdy jste řekl: „Mezinárodní investiční banka je pozůstatek z dob socialismu a RVHP, dnes slouží především Ruské federaci. Nevidím důvod, proč bychom měli zůstávat jejími členy, není to pro Českou republiku výhodné. MIB je navíc rizikem z hlediska bezpečnosti. Je proto nejvyšší čas připravovat odchod.“ Od té doby se ale o vystoupení Česka z MIB nemluvilo, vzala vláda vaše doporučení vůbec vážně?

Začnu zeširoka. Když se mění mezinárodní dohody, Senát má za úkol dávat k tomu doporučení v rámci ratifikačního procesu. Parlamentní kontrola důležitých smluv spočívá i v tom, že vláda nám přichází vysvětlit, proč nějaká smlouva má být uzavřena, prodloužena nebo změněna. V případě MIB nám vláda poslala žádost, abychom schválili přesun této banky z Moskvy do Budapešti. Česko je jedním z jejích akcionářů a podle stanov MIB musí s podstatnými změnami, mezi které změna sídla patří, souhlasit všichni akcionáři. Vláda se stěhováním banky předběžně souhlasila, neboť předpokládala, že v Senátu nebude v tomto směru žádný problém.

Jenže problém nastal?

V Senátu jsme nad tím seděli a kolegové začali říkat, počkejte, s touhle bankou je to nějaké zvláštní. Členové mnou vedeného výboru měli řadu otázek, náměstkyně ministryně financí paní Lenka Dupáková (v Radě guvernérů MIB zastupuje ministryni financí Alenu Schillerovou, pozn. red.) nám na ně nebyla schopna odpovědět. Proto jsme se rozhodli, že projednávání přerušíme. Žádost vlády o ratifikaci projednával jako garanční také senátní hospodářský výbor, ten navázal na naše otázky. Dokonce jsme uspořádali společné sezení obou výborů, na které jsme pozvali řadu hostů. Paní náměstkyně Dupáková si přivedla místopředsedu představenstva MIB Jozefa Kollára (zastupuje Slovensko, Česko v představenstvu žádného zástupce nemá, pozn. red.). Některé senátory rozladilo, že mluvil dlouho, jako by nás chtěl přesvědčit, že dělá důležitou práci, na nás však velký dojem neudělal. Byl tady také insolvenční správce Pilsen Steel Jaroslav Brož (plzeňským hutím Pilsen Steel poskytla MIB úvěry ve výši 50 milionů eur, které zmizely, a krátce nato hutě skončily v insolvenci, pozn. red.), byla tu i zástupkyně odborů Pilsen Steel Ivanka Smolková.

Co jste se dozvěděli?

Zjistili jsme, že banka má asi velikost kampeličky, to znamená velmi malý základní kapitál. A že jsme členy instituce, jež o sobě vydává zprávy, jak je všechno v pořádku, ale když jsme se podívali na jeden konkrétní obchodní případ hutí Pilsen Steel, bylo tam všechno špatně. Zatímco nám paní náměstkyně Dupáková tvrdila, že ta operace zachránila pracovní místa na dva roky, odborářka Smolková řekla – žádné peníze od MIB jsme ve firmě Pilsen Steel neviděli a většina zaměstnanců přišla o práci. Dozvěděli jsme se také, že úvěry garantovala ruská státní Vněšekonombank, která je na sankčním seznamu EU. Než jsme proto projednávání MIB posunuli na plénum, náš výbor připravil usnesení, v němž jsme vyzvali vládu, aby z MIB odešla.

Plénum Senátu mělo o vládním materiálu, tedy o posvěcení přesunu MIB z Moskvy do Budapešti, stejně jako o usnesení vašeho výboru, aby vláda „připravila kroky nezbytné pro vystoupení z MIB“, hlasovat loni na konci října. Žádný bod týkající se MIB ale na programu Senátu nebyl. Jak je to možné?

Vláda najednou řekla prr a tu ratifikaci, která nám náleží, vzala zpátky – říká se tomu zpětvzetí – a už jsme materiál o MIB neviděli. Do té doby jsem netušil, že nějaké zpětvzetí existuje. Ten dokument o přesunu sídla MIB není ratifikován, je v jakémsi limbu. Není platný, ale není ani neschválený. My jsme ho schválit nechtěli.

Co by se dělo dál, pokud by Senát neschválil přesun MIB z Moskvy do Budapešti a naopak vládě uložil, aby začala pracovat na vystoupení z této instituce?

Vláda odsouhlasila něco, k čemu neměla mandát – a to je vážná věc. Když měníte sídlo, měníte smlouvu. A my jsme si na základě téhle chystané změny uvědomili, že Česko je součástí instituce, která říká, že pomáhá a zachraňuje pracovní místa a pak slyšíme, že nezachraňuje. Ministerstvo financí tvrdí, že je výhodné tam sedět a pak vidíme, že ta instituce porušuje sankční režim Evropské unie vůči Rusku. To znamená, že sedíme na dvou židlích. Jako členové EU máme ve chvíli, kdy se něco děje, všichni držet za jeden provaz, dodržovat sankce. Zároveň jsme však součástí instituce, která si na své webové stránky dokonce dala jako hlavní výhodu, že není pod sankčním režimem. Což je schizofrenie.

Jak to, že MIB není pod sankčním režimem?

Není to banka, je to vlastně mezinárodní instituce. Její zaměstnanci mají diplomatickou imunitu, to znamená, že kdyby mezi nimi byl někdo, kdo má nějaké nečisté úmysly, nic o něm nezjistíme, protože má krytí. A zároveň to slouží k překračování sankčního režimu. Naše vláda je zkrátka součástí něčeho, co je v rozporu se základními zájmy Česka. Přesněji řečeno, abychom vůči Rusku, které se nejen k nám chová nepřátelsky, táhli s ostatními za jeden provaz.

Co prakticky znamená zpětvzetí materiálu, že Parlament stěhování MIB neratifikoval? Je pak přesun do Budapešti neplatný, zpochybněný?

To je otázka pro mezinárodního právníka. Ale je jasné, že vláda udělala krok, pro který neměla zmocnění.

Vláda vám to ze Senátu vzala zpět, ale dál už nic neudělala. Musí kabinet takovýto materiál v nějaké lhůtě znovu předložit k ratifikaci?

V českém právním řádu není nástroj pro to, aby se takto umrtvená mezinárodní smlouva musela nechat Parlamentem ratifikovat, což je vlastně pozoruhodný problém. Je to v limbu a může to v něm zůstat třeba deset let.

To znamená, že vláda vytvořila situaci, kdy souhlasíme s přesunem MIB do Budapešti, aniž by to schválil Parlament? Politické rozložení sil v Senátu je takové, že by usnesení vašeho výboru většina odhlasovala?

Tady nejde o rozložení sil. My jsme zjistili, že Česko a jeho vláda je součástí něčeho, kde už dávno nemělo být. Sám premiér Andrej Babiš, když nastoupil do funkce, říkal, že z MIB odejdeme. Jeho předchůdce Bohuslav Sobotka říkal, že se má z MIB odejít. ANO i ČSSD už roky vládnou, z MIB jsme přesto neodešli. Samozřejmě odchod z MIB může něco stát, mít své náklady. Ale pořád budou nižší, když odejdeme co nejdříve, než když odejdeme za deset let. Banka nás nutí k navyšování kapitálu a skutečně jsme uvolnili v její prospěch další peníze.

Kdyby Senát odhlasoval, že vláda má začít podnikat kroky k vystoupení z MIB, bylo by to pro vládu závazné?

Vláda by se doporučením Senátu měla řídit. Pokud se jím neřídí, něco sděluje. Co, to já nevím. Když samotný Andrej Babiš při nástupu do funkce říkal, že v MIB nemáme být a teď se chová, že mu to nevadí, já tomu nerozumím.

Říkáte, že MIB porušuje protiruské sankce. Ministerstvo financí ale loni na podzim zdůraznilo, že Finanční analytický úřad (FAÚ) při žádném z prověřovaných případů toto podezření nepotvrdil. Jak to jde dohromady?

Nevím, jakou má FAÚ kompetenci řešit porušení sankčního režimu. Ale sama banka na svých webových stránkách v době, kdy jsme se jí v Senátu zabývali, říkala – nabízíme vám nadstandardní podmínky, protože nejsme omezeni sankčním režimem. Umožňuje to fakt, že to není banka, ale mezinárodní organizace, jakýsi hybrid. Přesun do Budapešti navíc pro Rusko neznamená, že MIB přestane působit jako „jeden z nástrojů ekonomické diplomacie Ruské federace“, tady cituji náměstka ruského ministra financí. A jako ruská instituce je i zapsána ve Všeruském registru orgánů státní moci a správy.

Jak už jsem říkal, je v rozporu se zájmy České republiky být její součástí. Nejen kvůli obcházení sankcí, ale i z toho důvodu, že zaměstnanci MIB mají imunitu. Dejte bankéři trestněprávní imunitu a bude šťastný. A v tomto případě to není bankéřův sen, ale realita. Ti lidé si mohou dělat, co chtějí. Nevím, co FAÚ šetřil, možná se zabýval některými konkrétními firmami, které dostávaly prostředky z MIB. Potom jsem ale přesvědčen, že FAÚ nedohlédl daleko, to není problém několika operací, to je systémový problém

Máte nějaký konkrétní příklad porušení sankcí ze strany MIB?

Nemám, ale ta banka o sobě sama říkala, že nabízí nadstandardní podmínky, protože není omezena sankcemi.

Ruská státní Vněšekonombank, která ovládala firmu Pilsen Steel ve chvíli, kdy MIB v její prospěch uvolnila zhruba 1,3 miliardy korun, na sankčním seznamu byla. I poté, co insolvenční správce Pilsen Steel prodal, zůstaly otazníky. Z insolvenčního rejstříku se dá vyčíst, že MIB celou pohledávku postoupila Vněšekonombank. Nevíme ale, za kolik. Víme jen to, že Vněšekonombank se tak stala hlavním věřitelem, dostane většinu peněz z prodeje firmy.

Když jsme v Senátu na společném zasedání s hospodářským výborem poslouchali jednotlivá vystoupení, utvrdilo nás to v obavách, že tady nebylo vše v pořádku. Zástupce MIB pan Kollár řekl, že Vněšekonombank dala takové záruky, že v případě Pilsen Steel nešla MIB do žádného rizika. Nejsem ekonom, ale působilo to na mě tak, že za MIB jednal aktér, jenž je na sankčním seznamu, a dělal tady operaci, ze které ani zaměstnanci, ani Česko neměli žádný užitek, ty peníze zmizely v propadlišti dějin.

Musím připomenout, že sankce vůči Ruské federaci nebyly přijaté jen tak. Rusko porušilo mezinárodně uznané hranice suverénního státu Ukrajiny, zabralo mu za pomoci vojenských prostředků území, Krym, na to se odpovídá válkou. To, že EU k tomu přistoupila zodpovědně, podpořila Ukrajinu a přitom nerozpoutala válku, bylo možné jen proto, že se přijaly drakonické sankce, které se každým rokem musí bohužel prodlužovat, protože Rusko se tváří, že mu to území začalo patřit. Dokonce si zavedlo zákon, na jehož základě lze každého, kdo o tom bude mluvit jinak, začít pronásledovat a volat k trestní odpovědnosti. Měli bychom si uvědomit, že respekt k mezinárodně uznávaným hranicím je jedním z konstitutivních prvků naší suverenity. Jinak se můžeme dostat do adekvátní situace, která nakonec způsobí, že nám na Karlovarsku někdo zabere území, poněvadž řekne, že tam žije dostatek občanů Ruské federace a že si tam vyhlašují samostatnost v rámci sebeurčení. Proto není v našem zájmu být součástí instituce, která toto popírá a dokonce se tváří, že je z toho možné mít užitek. 

Jestliže jako šéf výboru pro obranu, bezpečnost a zahraniční věci dostanu k ratifikaci něco, co hrozí, že se bude dotýkat bezpečnostních zájmů České republiky, tak na to musím poukázat. Ale když jsme ze Senátu na tento problém upozornili, dokonce jednomyslně, věc projednali spolu s hospodářským výborem, ministerstvo financí si materiál raději vzalo zpět.

„Ruská banka“ v Budapešti: Pochybné česko-slovenské úvěry

Mluvil jste o tom s premiérem Babišem?

Ne, nemluvil. Ale gestorem je paní ministryně financí a ta v odpovědi na interpelace ve sněmovně odpovídala způsobem, který ve mně posílil obavy, že si neuvědomuje, jak moc je členství v MIB pro zájmy Česka nebezpečné.

Ministerstvo financí naše členství v MIB hájí, mluví o tom, že banka prošla transformací, přesun do Budapešti omezí možný ruský vliv, v Evropě bude banka podléhat efektivnější kontrole uplatňování sankcí EU.

Paní náměstkyně Dupáková nám říkala, že je pro nás výhodné v této instituci zůstat, protože náklady na vystoupení by byly vyšší než náklady na to, že tam zůstaneme. Problém je ovšem ten, že takto argumentuje jako účetní, který v rozpadlém baráku ještě pořád točí klikou u pokladny, zkouší počítat čísla tak, aby mu dávala smysl. Nepřipouští si, že celý ten barák je špatný a my v něm nemáme co dělat. Nejde přitom jen o peníze, ale i o další náklady, politické, geopolitické, bezpečnostní. To by vláda měla taky započítat, náklady, které nejsou účetní. Navíc ministerstvo zahraničí by z té banky chtělo už dávno vystoupit, ale ministerstvo financí tam chce zůstat. Není možné, aby zahraniční bezpečnostní politiku řešilo ministerstvo financí pohledem účetního. Nepřijímám, protestuji, to je špatně.

Co bude dál? Máte nějaký plán?

Když se podíváte do střev té banky, nepřestává vás překvapovat, jak velké množství otázek se ihned vynoří. My v Senátu ale nejsme zpravodajská služba, jsme pouze kontrolní orgán vládní činnosti, naším úkolem není vládu nahradit, ale kontrolovat ji. A to jsme udělali. Vláda se té kontroly zalekla a papír s žádostí o ratifikaci vzala zpět. Je proto potřeba říci, že naše kontrola něco objevila, pojmenovala a je povinností vlády a odpovědností ministerstva financí i premiéra, aby nám vysvětlili, proč to od loňského září mají na stole. Co tam nad tím dělají, nevím.

Můžete vládu nějak přimět, aby materiál znovu poslala Parlamentu?

Vláda má za povinnost každou ratifikaci, změnu mezinárodní dohody, poslat ke schválení v rámci ratifikačního procesu. Žádná lhůta, ve které to musí udělat, ale stanovena není. Vláda toho využila. Mě to pobuřuje a považuji to za hrubé selhání této vlády.

Autorka článku: Hana Čápová

Autor úvodní fotografie: archiv Pavla Fischera

Tento text vznikl za podpory mezinárodního investigativního projektu GACC (The Global Anti-Corruption Consortium) zaměřeného na země Visegradu. Na projektu spolupracují Átlátszo a Direkt36 z Maďarska, polská Fundacja Reporterów, Investigatívne centrum Jána Kuciaka ze Slovenska a česká investigace.cz.

The post „Ruská banka“ v Budapešti: Český zájem v limbu appeared first on investigace.cz.

Velitelství amerických sil v Africe minulý týden oznámilo, že Rusko i nadále posílá do Libye vojenskou techniku. Tu mají na místě využívat především vágnerovci, soukromá paramilitární skupina, kterou ovládá Jevgenij Prigožin, přesněji řečeno šedá eminence Kremlu pro vlivové operace v zahraničí. Jak dříve zjistila investigace.cz spolu s ruským deníkem Novaja Gazeta, jeho firmy podnikaly i v Česku.

Velitelství amerických sil v Africe (AFRICOM), sídlící poblíž německého Stuttgartu, minulý pátek zveřejnilo dva satelitní snímky z frontové linie poblíž města Sirte v Libyi. Na prvním snímku lze vidět pouštní krajinu posetou keři, vozidly a nejasnými tečkami v sousedství několika budov. Podle americké armády jde prokazatelně o ruské vojenské náklaďáky, obrněné bojové vozidlo a nastoupenou jednotku vojáků. Druhý snímek zachycuje libyjské letiště Al Chadim spolu s ruským transportním letounem Iljušin Il-76, stíhačkami Suchoj Su-24 a samohybným protiletadlovým obranným systémem Pancir-S1/SA-22. Oba černobílé satelitní snímky jsou datované k půlce července.

Publikované snímky mají dokumentovat přetrvávající ruskou přítomnost v šestimilionové severoafrické zemi, jež je stižena vleklými občanskými válkami. Ty zemi sužují od podzimu 2011, kdy byl svržen a zastřelen dlouholetý diktátor Muammar Kaddáfí. Libyjský občanský konflikt postupně přerostl v mezinárodní bojiště – a Rusko je jedním z hlavních aktérů této „náhradní“ války, jak se říká konfliktům, v nichž si na území třetího státu vyřizují účty jiné země prostřednictvím svých spojenců nebo právě žoldnéřů.

Putinův člověk na špinavou práci má firmy v Praze

V tomto případě proti sobě stojí především Turecko, jež podporuje mezinárodně uznávaného premiéra Sarrádže v Tripolisu, a Moskva, která stojí za generálem Haftarem, jenž má svou základnu na východě válkou rozklížené země. Oba libyjští představitelé jsou zároveň podporováni různými evropskými a blízkovýchodním státy, což situaci značně znepřehledňuje.

Velitelství amerických sil v Africe je nicméně přesvědčeno, že ruskou techniku v Libyi využívá zejména Vágnerova skupina neboli nájemní žoldnéři, kteří pomáhají prosazovat zájmy Kremlu i v jiných afrických zemích, například ve Středoafrické republice nebo v Súdánu. Vágnerovci spjatí s kontroverzním ruským podnikatelem Jevgenijem Prigožinem ostatně bojovali i na Ukrajině a v Sýrii – tedy v oblastech, v nichž má sice Rusko eminentní zájmy, ale kvůli politické citlivosti do nich oficiálně nevyslalo regulérní armádu.

„Tím, že Rusko nadále dodává zásoby a techniku Vágnerově skupině, sehrává roli, která Libyi vůbec neprospívá,“ říká Bradford Gering, americký generál a náčelník operací z Velitelství amerických sil v Africe. „Snímky přitom odhalují to, co (Rusko) opakovaně popírá,“ komentuje generál vojenskou techniku, jejímiž dodávkami Moskva porušuje rezoluci Rady bezpečnosti Organizace spojených národů č. 1970.

„Typ a objem vojenské techniky poukazuje na záměr vybudovat kapacity, které by umožnily vést dlouhodobou ofenzívu, a nikoli poskytovat humanitární pomoc. To naznačuje, že ruské ministerstvo obrany tyto operace podporuje,“ nebere si servítky generál Gering.

AFRICOM doložilo, že Rusko v květnu přemístilo do Sýrie alespoň čtrnáct bojových letounů Mig-29 a Su-24. Měly být zamaskovány tak, aby nebyla zřejmá jejich příslušnost k ruské armádě. Stíhačky poté údajně pokračovaly do Libye. AFRICOM již dříve zdokumentoval, jak vágnerovci v Libyi pokládali miny a improvizovaná výbušná zařízení poblíž hlavního města Tripolisu.

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.

The post Rusko a jeho žoldnéři bojují v Libyi, odhalují to satelitní snímky appeared first on investigace.cz.

Jevgenij Prigožin je ruský miliardář, který oficiálně podniká v cateringu. Neoficiálně je šedou eminencí Kremlu. Stojí za soukromou armádou takzvaných vágnerovců a za vlivovými operacemi v zahraničí. Proto je Prigožin, jemuž se přezdívá „Putinův šéfkuchař“, jedním z nejostřeji sledovaných lidí z takzvané Putinovy kliky. Vláda Spojených států minulý týden zařadila na svůj sankční seznam další firmy a lidi, kteří mu měli napomáhat v jeho aktivitách v Africe. Prigožinovo podnikatelské impérium sahá i do Prahy, přičemž činnost těchto firem dosud nebyla objasněna.

Ministerstvo financí Spojených států minulou středu přidalo na svůj sankční seznam osm osob a firem spojených s Jevgenijem Prigožinem. Podle amerických úřadů měli tři ruští občané a pět zahraničních firem obcházet sankce, jež byly již dříve na Prigožina a s ním spojené společnosti uvaleny. Tyto firmy měly navíc napomáhat potlačování masových protestů v Súdánu, chudém a válečnými konflikty zmítaném státu v severovýchodní Africe. Někdejšího súdánského prezidenta Umara Bašíra, který čelí obvinění ze spáchání genocidy a válečných zločinů během konfliktu v Dárfúru, až do loňského převratu podporoval Kreml.

„Jevgenij Prigožin a jím vedená síť firem využívali nerostné bohatství Súdánu pro své vlastní obohacení a zároveň šířili svůj zhoubný vliv po celém světě,“ okomentoval novou vlnu sankcí americký ministr financí Steven T. Mnuchin.

Není to ostatně poprvé, kdy byl Jevgenij Prigožin nařčen z toho, že se vměšuje do vnitřních záležitostí cizích států.

Ruský miliardář, jenž si u médií vysloužil mnohoznačnou přezdívku „Putinův šéfkuchař“ kvůli podnikání v cateringu i napojení na Kreml, totiž podle Spojených států stál za četnými vlivovými operacemi v zahraničí – od financování „farmy trollů“ v Petrohradě, která šířila po světě dezinformace, přes podporu ruských zájmů v Sýrii a na Ukrajině až po vměšování se do amerických voleb. Vůbec poprvé na jeho osobu uvalily USA sankce poté, co v roce 2014 vyjádřil podporu násilné anexi ukrajinského poloostrova Krym.

Americká vláda uvalila další sankce na Putinova „šéfkuchaře“. Jeho „trollí farmu“ viní z vměšování do loňských voleb

Jak loni zjistila investigace.cz spolu s ruským partnerem Novaja Gazeta, Prigožinova síť firem sahá i do Česka. Jeden z jeho tryskáčů, jenž podnikal podezřelé lety do Afriky a na Blízký východ s ruskými žoldáky na palubě, byl zaregistrován na firmu, jež má pobočku v Praze.

Ruští žoldáci v Africe

Podle amerického ministerstva financí Prigožin svými podnikatelskými aktivitami financuje soukromou armádu, takzvané vágnerovce. Tato paramilitární jednotka je podle Washingtonu neoficiální prodlouženou rukou ruského ministerstva obrany v případech, kdy se Moskva v politicky citlivých oblastech, jakými jsou Ukrajina, Sýrie nebo Súdán, zdráhá nasadit regulérní armádu.

• Kdo jsou takzvaní vágnerovci?

Vágnerova skupina je ruská soukromá paramilitární organizace (rusky: Častnaja voennaja kompanija Vagnera), která v současnosti sdružuje několik tisíc žoldáků. Jejím velitelem je údajně Dmitrij Utkin, bývalý důstojník ruské vojenské rozvědky GRU, obdivovatel nacistické symboliky a zároveň vyznavač slovanských pohanských kultů, který si nechává říkat Vágner.

Podle médií, nezávislých pozorovatelů a nevládních organizací se tito vojáci z povolání od roku 2014 zúčastnili bojů v konfliktních zónách, v nichž Rusko mělo nebo stále má své mocenské zájmy: v Sýrii, na Ukrajině, v Súdánu, ve Středoafrické republice nebo v Libyi.

Moskva zároveň vehementně popírá jakékoli propojení vágnerovců s oficiálními ruskými úřady či armádou. Zahraniční odborníci se kloní k názoru, že Kreml tyto žoldáky využívá ke „špinavé práci“ nebo k politicky riskantním bojovým úkolům, ke kterým se ruská armáda oficiálně nehlásí. Podle CNN existuje množství důkazů, že skupinu Vágner vlastní a řídí Jevgenij Prigožin, jenž má být šedou eminencí Putina v operacích rozšiřujících mocenský vliv Ruska v zahraničí.

Působení Prigožinových firem a vágnerovců v Súdánu dává nahlédnout, jak lze kombinovat těžbu nerostných surovin s vojenskými operacemi a s podporou autoritářského režimu v zahraničí. Někdejší súdánský prezident Umar Bašír se v posledních letech své třicetileté vlády spoléhal na ekonomickou a vojenskou pomoc Moskvy, kam se létal radit spolu se špičkou armády této severoafrické země. Opačným směrem – do Chartúmu – zase cestovali ruští důstojníci i nájemní žoldáci.

Sázka na ruskou kartu se však Bašírovi nevyplatila – v dubnu 2019 byl po masových protestech Súdánců vystrnaděn z úřadu a v současnosti čelí obvinění ze spáchání válečných zločinů, z nichž by se měl zodpovídat před Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu (ICC).

Výměnou za „bratrskou pomoc“ Moskvy byly bašírovskému režimu lukrativní zakázky pro Prigožinovy firmy v súdánském těžebním průmyslu – obrovské zisky z ropy, plynu a zlata tak neplynuly směrem ke zbídačenému místnímu obyvatelstvu, ale ke společnostem napojeným na „Putinova šéfkuchaře“.

Jednou z nich byla i M Invest. Po rusko-súdánském mezivládním summitu v roce 2017 získala koncese na těžbu zlata v tamních dolech. M Invest ze svých výdělků následně skrytě financovala vágnerovce a pomáhala udržovat tamní režim. Podle CNN měli její zaměstnanci například spřádat plány, jak za pomoci veřejných poprav a dezinformačních kampaní na sociálních sítích zkrotit protestující, kteří loni vyšli do ulic, aby svrhli autoritářskou vládu Bašíra a podpořili demokratické reformy.

Společností M Invest v letech 2018 a 2019 mimo to protékaly miliony dolarů, které jí zasílaly asijské firmy kontrolované Prigožinovými spolupracovníky. Z těchto fondů byl financován provoz soukromých tryskáčů.

Odštěpky ruského vlivu na Vinohradech

Za podobným účelem mohla být zřízena i seychelská firma LinBurg Industries, Ltd., jež v roce 2017 založila svou pobočku také v Praze. Podle amerických úřadů byla vlastníkem soukromého Prigožinova tryskáče typu Hawker 125-800B s imatrikulací VP-CSP. Ten podle zjištění OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project) podnikal podezřelé lety do Afriky a na Blízký východ s ruskými žoldáky na palubě.

Na podzim 2019 se proto LinBurg ocitl na americkém sankčním seznamu. Jeho pražská pobočka se zároveň stala první společností, která je prokazatelně propojená s Prigožinem a sídlí na území Evropské unie.

Investigaci.cz a ruskému nezávislému deníku Novaja Gazeta se následně podařilo vypátrat další dvě firmy – Concorde Ventures a Wings Trade & Consulting –, jež jsou přes obchodní styky a nastrčené ředitele propojeny s ruskými firmami „Putinova šéfkuchaře“.

Putinův člověk na špinavou práci má firmy v Praze

V návrhu na zápis odštěpného závodu LinBurg Industries, Ltd., určeném pro český obchodní rejstřík, je zmíněno, že jeho mateřská společnost se „rozhodla rozšířit svou podnikatelskou činnost na trhy EU, především v její středoevropské části“. Podnikatelskou činností má být pronájem nemovitostí, podle českého katastru nemovitostí však LinBurg Industries, Ltd., žádné nemovitosti nevlastní. Ve sbírce listin chybí i jakékoli účetní doklady, včetně účetních závěrek, jež jsou ze zákona povinné.

Pobočka LinBurgu byla v Česku zaregistrována s pomocí společnosti All4business.cz, která klientům pro jejich firmy nabízí virtuální sídlo. Spolu se zmíněnými společnostmi Concorde Ventures a Wings Trade & Consulting tak měl LinBurg donedávna sídlo na pražských Vinohradech, ve stejné budově jako All4business.cz.

„Naštěstí již s těmito společnostmi nemáme nic společného,“ řekl loni na podzim investigaci.cz Alexandr Adamov, majitel firmy All4business.cz. O Jevgeniji Prigožinovi až do doby vyhlášení amerických sankcí dle svých slov neslyšel.

Česká pobočka seychelské firmy navzdory sankcím dodnes oficiálně existuje. Podle Adamova to je tím, že jde o složitou mezinárodní korporátní strukturu a zahraniční filiálku mateřské firmy, což pro české úřady není jednoduché zrušit.

To investigaci.cz loni potvrdila i Markéta Puci, tisková mluvčí Městského soudu v Praze. „Náš rejstříkový soud řízení nezahájil, protože odštěpný závod nemá právní subjektivitu. Odštěpný závod může zrušit svým vlastním rozhodnutím mateřská společnost. Ta potom našemu soudu zašle návrh na výmaz odštěpného závodu a my výmaz provedeme,“ dodala Puci.

Autor článku: Jakub Šimák

Autor úvodní grafiky: Edin Pašović/OCCRP

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.

The post Firmy „Putinova šéfkuchaře“ měly potlačovat protesty v Súdánu, Američané na ně uvalili sankce appeared first on investigace.cz.