Uniklé utajované dokumenty amerického úřadu FinCEN ukazují, jak banky na celém světě selhávají v prevenci praní peněz.
Banky jsou v nezáviděníhodné pozici. Na jednu stranu by měly nahlašovat podezřelé platby svých klientů, na druhou stranu jejich miliony potřebují – i ty, jež pocházejí z trestné činnosti.
Globální projekt Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ) odhaluje, jak od Česka přes USA až po Turkmenistán banky v účinné obraně proti praní peněz selhávají. Napomáhají tak diktátorům, organizovanému zločinu i korupci.
Jakákoli bankovní transakce, která proběhne v amerických dolarech, je pod dohledem. Banky, jež v dolarech chtějí obchodovat, musí vyhodnocovat podezřelé platby a hlásit je americkému Úřadu pro prevenci finanční kriminality FinCEN (obdoba českého FAÚ). Ten je pak zkoumá dál. Tyto zprávy o podezřelých platbách jsou v USA známé jako SARs (Suspicious Activity Reports) a americká vláda je považuje za přísně tajné.
My jsme se k těmto dokumentům dostali v rámci globálního novinářského projektu FinCEN Files. Projekt představuje šestnáct měsíců trvající investigace zastřešené už zmíněným ICIJ a BuzzFeed News (americký zpravodajský web). Na projektu spolupracovalo přes čtyři sta novinářů z osmdesáti zemí celého světa. Investigace.cz je jediným českým zástupcem.
Díky dokumentům SARs, jež se nám podařilo získat, lze nahlédnout do světa zločinu, úplatků a zvýhodňování bohatých, kde jsou protagonisty často zkorumpovaní politici, oligarchové a podvodníci všech možných kalibrů. Klíčovou roli tu ale hrají i bankéři, kteří jim pomáhají. Dokumenty SARs tak ukazují, jak selhání bank i dalších finančních institucí v prevenci praní peněz způsobuje bezpráví i křivdy a prohlubuje propast mezi bohatými a chudými.
Jádrem příběhů, které je možné z písemností SARs vyčíst, jsou velké lidské tragédie. Rodiny přišly o celoživotní úspory, olympionici kvůli zkorumpovaným funkcionářům nedostali své zasloužené medaile, rodiče kvůli fentanylové krizi v USA spojené s předávkováním opiáty přišli o děti… Nikdo z nich pravděpodobně netuší, že za jejich utrpení do jisté míry může porušování zákonu proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Na této kauze jsme spolu s dalšími 400 novináři pracovali 14 měsíců.
Text vznikl i díky komunitě dárců, která naši práci podporuje. Přidejte se k nim.
„Lidé si neuvědomují, jak se praní peněz nebo offshorové společnosti týkají jejich osobních životů. Tyhle dvě věci mají na jejich každodenní život drtivé dopady – způsobují totiž to, že se zločin vyplatí,“ vysvětluje Jodi Vittori, odbornice na korupci z mezinárodní nadace Carnegie Endowment for International Peace.
Zločinci i policie tomu naopak rozumí velmi dobře: z vlastní zkušenosti dobře vědí, že vyprané peníze představují pohon pro další kriminální podnikání.
Uniklých dokumentů SARs je v projektu FinCEN Files přes 2 100. Tyto zprávy o podezřelých platbách vytvořily samotné banky a další finanční instituce a následně je předaly FinCENu (Financial Crimes Enforcement Network), zřízenému americkým ministerstvem financí. Některé z těchto dokumentů byly podle novinářů z BuzzFeed News součástí vyšetřování amerického kongresu ohledně vměšování Ruska do amerických prezidentských voleb v roce 2016. Další dokumenty si z FinCENu vyžádali z nejrůznějších důvodů američtí vyšetřovatelé.
Zprávy o podezřelých platbách jsou hutné a technicky odborné svodky. Zároveň patří asi k nejpodrobnějším dokumentům, které kdy z amerického ministerstva financí unikly. Detailně popisují, jak platby realizované velkými bankami, jako jsou například Raiffeisenbank, HSBC nebo Deutsche Bank, putují dále po světě – ze státních rozpočtů přes skořápkové firmy v Karibiku až po anonymní kancelář v Singapuru nebo finančníka v syrském Damašku.
Samotný SARs ale ještě neznamená, že někdo skutečně pere peníze nebo páchá jinou trestnou činnost. Dokumenty jsou spíše pohledem takzvaných AML úředníků, kteří mají v bankách na starost prevenci praní peněz, nebo kontrolorů dodržování mezinárodních pravidel. Ti vyhodnocují, jestli má platba symptomy finanční kriminality, zda měl příjemce nebo odesílatel už někdy v minulosti potíže se zákonem nebo jestli jde o rizikové klienty, například politiky.
Spolu se čtyřmi stovkami novinářů z 88 zemí jsme se ponořili do analýzy uniklých dokumentů. K pochopení toho, o co v SARsu jde, muselo často stačit jediné jméno nebo adresa. Nad projektem jsme strávili téměř rok a půl a snažili jsme se dohledat další detaily plateb v soudních spisech, archivech nebo v obchodních rejstřících. Další hodiny a hodiny práce se týkaly rozhovorů s odborníky na praní peněz, s akademiky, policisty i s oběťmi těchto finančních zločinů. Dokumenty pocházejí z období mezi lety 1999 a 2017.
Objevili jsme v nich drogové dealery, chemické laboratoře v čínském Wu-Chanu, tunelování peněz z nigerijských naftových společností, ukrajinské i venezuelské politiky, ale i překupníky s uměleckými předměty ukradenými z buddhistických hrobek a poté prodanými nablýskaným newyorským galeriím. Dokumenty SARs ovšem obsahují i příběhy běžných lidí. Australská aromaterapistka přišla o své úspory, když investovala do online podvodu s kryptoměnami, řízeného z Bulharska, USA a Thajska. Důchodce z Texasu nabyl mylného dojmu, že konečně našel lásku svého života – studentku gymnázia, co potřebovala finanční pomoc; ve skutečnosti ale peníze poslal na účet nigerskému politikovi. Obdobně podvedení byli i ruští rodiče, kteří nutně potřebovali auto na vození nemocného syna k lékaři, a po zaplacení 15 000 dolarů za ojetou Hondu údajnému majiteli autobazaru z USA už své peníze nikdy neviděli.
Příběh první: námezdní dělník v Turkmenistánu
V obchodě se už dala sehnat jen zatuchlá mouka a žluklý olej. Psal se rok 2016 a ekonomika Turkmenistánu, země s obrovskými zásobami ropy a zemního plynu, prudce upadala. Chudí lidé chodili hledat jídlo na skládky a inflace nabrala tempo srovnatelné snad jen s Venezuelou.
Dělníci přes den tahali za pár drobných pytle s cementem, jenže hodnota jejich výplaty se přes noc smrskla tak, že už nestačila ani na pokrytí základních potřeb. Po večerech pak muži a otcové rodin chodili do státních supermarketů, kde až na předražené potraviny z dovozu regály zely prázdnotou.
„Jídlo prostě nebylo k sehnání,“ vypráví jeden turkmenský dělník z města Mary. Nechtěl, abychom uvedli jeho jméno, protože se bál, že by tak mohl ohrozit svou rodinu. „Lidi čekali na mouku klidně až do půlnoci, ale prodavači stejně netušili, kdy jim ji dovezou.“
Organizace Freedom House letos označila turkmenský režim za represivnější než ten v Severní Koreji, a Turkmenistán se tak ocitl ve výčtu těch nejhorších zemí, pošlapávajících základní lidská práva a svobody. Odborníci na tuto oblast se shodují, že v zemi se nic důležitého nestane bez vědomí a souhlasu tamního prezidenta Gurbangulyho Berdymuhamedova. Jeho autoritářský způsob vládnutí dosvědčuje i to, že v ulicích, kudy bude projíždět, se nesmí otevřít ani jedno okno. Pandemii koronaviru vyřešil tím, že slovo koronavirus jednoduše oficiálně zakázal.
Ašchabat, hlavní město Turkmenistánu, znamená v překladu „město lásky“. Kvůli hladu, policejní šikaně a korupci mu však místní začali říkat „město smrti“. I odtud ale díky skrytému toku peněz do offshorových destinací a za asistence bohatých zahraničních bank plynou nemalé částky do zahraničí.
Dvanáct uniklých dokumentů SARs se týká právě převodů peněz z Turkmenistánu v celkové hodnotě 1,4 miliardy dolarů pouze za období mezi lety 2001 a 2016.
„Tyto platby jsme vyhodnotili jako podezřelé, protože jde o opakující se platby mezi skořápkovými společnostmi,“ stojí v jednom dokumentu, mapujícím pochybné přesuny peněz v hodnotě téměř 100 milionů dolarů, jež bankovními účty protekly za pouhé tři měsíce roku 2016.
V jedné z těchto plateb poslalo turkmenské ministerstvo obchodu 1,6 milionu dolarů za bonbóny skotské firmě Intergold LP. Jenže ta podle oficiálních dokumentů nemá se sladkostmi nic společného. Peníze protekly přes pobočku Deutsche Bank v New Yorku a dorazily na lotyšský bankovní účet firmy Intergold, která se později přejmenovala na SL024852. Není dohledatelné, jaké má tato společnost obchodní záměry ani kdo ji vlastní.
Pod zakládacími dokumenty Intergoldu je sice podepsaný jistý James Dickins, mimochodem v Anglii založil dalších dvě stě firem. Když jsme se ho pokusili najít a ověřit, že firma Intergold mohla opravdu dodat turkmenskému ministerstvu obchodu cukrovinky v hodnotě přes 35 milionů korun, nemohli jsme ho dopátrat. Jeho kolega Daniel O’Donoghue nám jen suše odpověděl, že pokud máme podezření na jakoukoli trestnou činnost, máme kontaktovat policii.
„Tak tohle rozhodně zní jako případ, kdy skořápková společnost byla využita k ukrytí peněz vytunelovaných ze státního rozpočtu,“ tvrdí Annette Bohr, analytička z londýnského think tanku Chatham House. „Asi měli za to, že popis platební operace ‚sladkosti‘ nevyvolá žádné podezření.“
Turkmenské ministerstvo obchodu na naše dotazy neodpovědělo.
Příběh druhý: cinknutá olympijská prohra
Před pár dny, ve středu 16. září, byl ve Francii odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody Senegalec Lamine Diack, kdysi jeden z nejmocnějších mužů světové atletiky. Trest padl za to, jakou roli sehrál v dopingovém skandálu ruské atletiky.
„Už jsem starým hřebíkem,“ vysvětloval osmdesátník Diack u soudu, proč si nepamatuje na úplatkářskou kauzu z období, kdy byl šéfem Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF).
Diack přitom čelil obžalobě jen pár kilometrů od legendárního secesního hotelu California na Champs-Elysées. Právě platba za rezervaci v tomto hotelu v hodnotě 46 000 dolarů pro Diackova syna, který je rovněž spoluobviněný, přitáhla pozornost banky a posléze i amerického FinCENu, jenž následně prozkoumal všech 112 podezřelých plateb.
Těchto 112 plateb vyhodnotila jako podezřelé americká banka Citibank v roce 2016. Stalo se to ale až poté, co dlouhé roky schvalovala podobné platby do Londýna, Singapuru, Dohy, Moskvy, Pekingu a dalších destinací, které podle odborníků na prevenci praní peněz měly být jako pochybné vyhodnoceny mnohem dříve.
„Pokud jsou platby připisovány na účty konzultačních společností s nula zaměstnanci nebo na účty luxusních obchodů, mělo by to být jasné varování,“ vysvětluje specialista na sportovní řízení Roger Pielke.
Jako předseda Mezinárodní asociace atletických federací se Diack zapojil do jednoho z největších dopingových skandálů v historii atletiky.
Spolu se svým synem si vyžádal úplatky v hodnotě přes 80 milionů korun, a to hlavně od ruského ministerstva sportu. Jejich protislužba spočívala v krytí výsledků u testů dopujících ruských atletů.
Poté, co skandál propuknul, světová protidrogová agentura (WADA) oznámila, že Diack o dopingové kauze dobře věděl. Agentura pak několika ruským sportovcům odebrala medaile, které získali v roce 2012 na letních olympijských hrách v Londýně.
Prokurátoři navíc dodávají, že Diack si přivlastnil další milion a půl dolarů z peněz od ruských sponzorů a z televizních licencí. Tyto finanční zdroje měl posléze použít na volební kampaň v domovském Senegalu. Francouzští vyšetřovatelé stále zkoumají, jestli si Diack nechával zaplatit i za to, aby pozitivně ovlivnil výběr konkrétních zemí ucházejících se o pořádání olympiády nebo mistrovství světa.
Lamine Diack i jeho syn vinu popírají.
Diack podle dokumentů SARs používal k praní peněz z úplatků senegalskou firmu Pamodzi Consulting. Ta měla v roce 2013 v rozmezí několika hodin poslat platby na první pohled několika nesourodým subjektům: pařížskému šperkaři, ruské sportovní federaci, obchodníku s luxusními hodinkami, parfémy a kosmetikou a rovněž samotnému Laminu Diackovi.
„Vzhledem k předmětu podnikání francouzského obchodníka s parfémy a kosmetikou považujeme za nestandardní, že by poskytoval konzultace ke sportovnímu marketingu,“ vyhodnotila platbu francouzská finanční policie Tracfin.
Pamodzi Consulting sice prováděla milionové platby, sama ale neměla ani webovou stránku, ani jakékoli doložitelné zkušenosti se sportovním odvětvím.
Americké Citibank trvalo dva roky, než odhalila, že schvaluje platby v objemu přes miliardu korun, jež nejsou ničím jiným než úplatky ve velkém korupčním skandálu. Teprve rok poté, co byl Diack v roce 2015 zatčen, nahlásila Citibank 122 podezřelých plateb z roku 2007 v celkovém objemu 55,5 milionu dolarů.
Peníze nahlášené jako pofidérní platby byly jen jednou z mnoha tisíc položek zaplacených formou úplatků, které skončily v kapsách trenérů, doktorů, úředníků a ministerstev v rámci jednoho z nejšpinavějších sportovních skandálů.
A doplatili na něj i samotní atleti, jejichž celoživotní sportovní úsilí bylo po odhalení aféry konečně odměněno. Například tuniská překážkářka Habiba Ghribi skončila na olympiádě v roce 2012 jako druhá na trati 3 000 metrů za Ruskou Julianou Zaripovou. Davy tehdy šílely a televize přenášely vítězství Zaripové do celého světa.
O čtyři roky později musela Ruska zlatou medaili vrátit, když vzorek její moči odhalil, že i ona se účastnila ruského dopingového podvodu. Ghribi si tak svoji zaslouženou zlatou medaili převzala jednoho večera během juniorského mistrovství v atletice.
Tím, že v roce 2012 prohrála proti dopující Rusce, přišla o statisíce korun za výhru i ze sponzorských smluv. „Být olympijskou šampionkou nebo jen druhou v pořadí prostě není to samé,“ okomentovala někdejší finálový běh Ghribi.
Příběh třetí: sutiny na Ukrajině
„Seděli jsme a čekali na zázrak,“ popisuje Olha Prychodková den před devíti lety, kdy se v kostele modlila, aby alespoň ještě jednou mohla spatřit svou matku živou. „Pokaždé, když vynesli další tělo zabalené v plastovém pytli, nás naděje opustila.“
Prychodková vzpomíná, jak její matka Naděžda Kuliničová vypadala v rakvi. Vykloubenou čelist měla omotanou bílým obvazem, prsty rozdrcené a ruce plné modřin od toho, jak se snažila chránit před padajícími sutinami.
Na konci července 2011 byla Kuliničová jednou z jedenácti lidí, kteří zemřeli při neštěstí ve státním uhelném dolu na východě Ukrajiny. Těžební věž se tam tehdy zřítila na budovu, v níž dělníci třídili uhelnou rudu od obyčejných kamenů.
„Už předtím si máma stěžovala, že se tam všechno rozpadá,“ popisuje situaci Prychodková. Když přišla kontrolní komise, údajně si stěžovala, že jim během práce padají cihly na hlavu.
Prychodková z katastrofy viní celý těžařský systém, vedoucí až k politikům v Kyjevě. Z okna svého domu vidí přímo na místo, kde její matka zemřela. I ostatní horníci si stěžují, že rozsáhlá korupce přímo ohrožuje jejich životy.
Podle protikorupčních aktivistů i úředníků a zaměstnanců ukrajinských státních dolů byl tento podnik po dlouhou dobu mimořádně oblíbeným zdrojem peněz mezi nejrůznějšími tuneláři. Výsledek proto není překvapivý: v celém těžařském odvětví se všichni neustále strachují, které vybavení či zařízení zase selže. Samotné doly upozorňují, že mají jen asi polovinu plynových masek nutných k záchraně života horníků v případě sesuvu důlní šachty. Samotní horníci si stěžují, že modernizace vybavení ve skutečnosti není než novým nátěrem na starých věcech.
Pád věže v Bažanovském dole byla jen jedna ze tří katastrof, jež se onoho červencového týdne roku 2011 na východě Ukrajiny staly. Vyžádaly si dohromady 39 obětí. Oficiální vyšetřovací komise stanovila jako důvod katastrof zastaralé vybavení a doporučila nový způsob prověřování těžebních věží.
Firma, která dodávala vybavení do Bažanovského dolu, je kyperská Tornatore Holdings, Ltd. Zhruba měsíc po pohřbu Naděždy Kuliničové tato kyperská společnost přitáhla pozornost úřednice newyorské pobočky Deutsche Bank. Ta se snažila najít, kdo je majitelem Tornatore.
Kromě toho, že majitele nebylo možné dohledat, úřednici zaujaly i okolnosti plateb z prosince 2011. Tehdy na účtu Tornatore přistálo 5,5 milionu dolarů z ukrajinské dceřiné společnosti pro těžbu LLC Gazenergolizing. Následujícího dne pak kyperská Tornatore poslala 999,994 dolarů velké ruské leasingové společnosti, kterou spoluvlastní ruská vláda.
Platby těsně pod milion dolarů považují experti na prevenci praní peněz za typický příznak podvodu. A právě tato finanční úhrada byla poslední kapkou, jež Deutsche Bank přesvědčila o nutnosti jednat.
Další platby, které upoutaly pozornost, byly pro banku popsány jako „dary“ nebo „splátka dluhu“. Jakmile se na ně Deutsche Bank začala konkrétně vyptávat u svého ruského protějšku, dostala jen strohou odpověď, že „klient žádné podezřelé operace neprovedl“. Když se Deutsche Bank dožadovala dalších informací, odpověď už byla zamítavá.
V roce 2011 přinesla ukrajinská média zprávu, že kyperská společnost Tornatore patří Juriji Ivanjuščenkovi, politikovi z okruhu tehdejšího prezidenta Ukrajiny Viktora Janukoviče. Tornatore byla firma, přes kterou ovládal státní firmu s monopolem na dodávky vybavení do ukrajinských dolů Gazenergolizing.
Ukrajinský kontrolní úřad ve své zprávě z roku 2011 popsal, že v dolech je poškozené nebo nefunkční údajně nové vybavení nakoupené za víc než 21 milionů dolarů. Dalších 205 milionů dolarů se jim pak nepodařilo dohledat kvůli chybám v účetnictví a hrubému porušení rozpočtové kázně.
Ivanjuščenko z Ukrajiny uprchnul v roce 2014. Na Ukrajině i ve Švýcarsku je vyšetřován pro zpronevěru stovek milionů korun, které měly být investovány do energetiky. Ivanjuščenkovi právníci na zaslané dotazy neodpověděli.
Na textu spolupracovali: Agustin Armendariz, Simon Bowers, Wahyu Dhyatmika, Emilia Diaz-Struck, Momar Dieng, Abdelhak El-Idrissi, Azeen Ghorayshi, Adebayo Hassan, Karrie Kehoe, Mohammed Komani, Tanya Kozyreva, Malek Khadhraoui, Vlad Lavrov, Anna Myroniuk, Toshi Okuyama, Delphine Reuter, Mago Torres, Tom Warren, Amy Wilson-Chapman, Farruh Yusupov, Andrew W. Lehren
Projekt vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a Nadačního fondu rodiny Orlických.