Zlatá víza – Litva, Lotyšsko, Rakousko a Arménie

OCCRP, Lukáš Nechvátal, Jakub Šimák

Litva: oblíbená destinace podnikatelů blízkých Putinovi

I přes to, že v Litvě funguje program „zlatých víz“ více než dvacet let, opravdový příval nově příchozích zažily litevské úřady až po ruské anexi Krymu v roce 2014. Zatímco v roce 2013 zažádalo o investorské vízum garantující trvalý pobyt 6500 cizinců, v roce 2017 jejich počet dosahoval téměř 14 000. Úměrně tomu za toto období narostl i počet „zlatých víz“ opravňujících držitele k přechodnému pobytu z 11 na 20 tisíc.

Litva uděluje dva typy investorských „zlatých víz“. První opravňuje úspěšného žadatele k trvalému pobytu, je však složité je získat. Druhé pak k přechodnému pobytu, jež je jednak snazší získat a navíc může být opakovaně obnoveno. Počet platných víz opravňujících k trvalému pobytu za toto období zůstal stejný, přibližně okolo 18 000. Nejčastěji zastoupené národy v období let 2013-2017 byli Ukrajinci (s 6 580 udělenými přechodnými vízy), Rusové (4 429) a Bělorusové (4 577).

Avšak stejně tak, jak může litevská vláda udělit povolení k pobytu, může také žádost o vízum zamítnout nebo zrušit již platné vízum. Počty zamítnutých či zrušených víz přitom v posledních letech rostou. Jen v loňském roce bylo zrušeno 2 869 dříve vydaných „zlatých víz“ – 3,5krát více než o dva roky dříve.

Jedním z důvodů tohoto trendu je zpřísnění litevské politiky směrem k udělování víz. K tomu došlo po kauzách, v nichž figurovali Jurij Arťakov a Anton Treušnikov. Oběma byla platnost „zlatých víz“ zrušena poté, co se prokázalo jejich napojení na okruh lidí blízkých ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi.

Vilnius, Litva

Bratr Jurije Arťakova – Vladimir Arťakov – je vrcholným manažerem v ruské státní firmě Rostec zaměřené na zbrojní průmysl a bývalým guvernérem Samarské oblasti. V roce 2012 vystřídal svého bratra na vedoucí pozici Novikombank, která se po roce 2014 dostala na sankční seznam kvůli ruské anexi Krymu.

Sám Jurij vlastní v Litvě malou překladatelskou firmu, jež je však spojená s velkým politickým skandálem. Jeho společník ve firmě, Jurij Borisov, totiž finančně podporoval prezidentskou kampaň letce Rolandase Paksase, který v roce 2003 volby překvapivě vyhrál. Paksas se Borisovovi obratem odvděčil litevským občanstvím, za což se následně dočkal impeachmentu za nedodržování ústavy a porušení prezidentské přísahy. 

Paksas tak přišel o prezidentství a Jurij Borisov o litevské občanství. Na otázku litevského zpravodajského portálu 15min, zda Jurij Arťakov, firemní společník Borisovova, získal povolení k pobytu díky jejich obchodnímu partnerství, odpověděl zástupce oddělení migrace tamního Ministerstva vnitra větou: „Reagujeme na každé oznámení zástupců občanské společnosti a kontrolujeme možná zneužití“. A za pár týdnu bylo Juriji Arťakovovi povolení k pobytu opravdu zrušeno.

Anton Treušnikov, další z ruských investorů napojených na blízký okruh lidí kolem prezidenta Putina, vlastní budovu ve Vilniusu. Tu pronajímá společnosti, která provozuje populární noční klub. Mimo to investoval i do litevského fotbalu a hokeje. Jak ale zjistila litevská nezávislá televize Laisvės TV, Treušnikov je spojen s ruskou bankou Severny Morskoj Puť (SMP), která je taktéž sankcionována, jelikož ji vlastní Putinovi blízcí spojenci Arkadij a Boris Rotenbergové. Na základě tohoto zjištění se litevské oddělení migrace MV rozhodlo Treušnikovo povolení k přechodnému pobytu neobnovit.

OCCRP se věnuje litevskému programu „zlatých víz“ a zajímavým statistikám o změnách v počtu příchozích Ukrajinců, Rusů a Bělorusů v souvislosti s válkou na Ukrajině podrobněji zde.

Rakousko: „super paragraf“ a zapomnětlivý Asadův bratranec

Rakousko

Rakousko žádná investorská víza nenabízí. Každý, kdo chce získat státní občanství, musí splnit vcelku přísné požadavky – prokázat dostatečný stupeň integrace do společnosti (znalost německého jazyka), pravidelný příjem, mít trvalé bydliště v zemi a navíc žít minimálně šest (a ve většině případů deset) let v Rakousku. Nicméně díky jednomu konkrétnímu paragrafu rakouského práva je možné celý tento proces značně uspíšit, ne-li rovnou přeskočit.

Tento „super paragraf“, jak mu v Rakousku přezdívají, odstraňuje nutnost splnit všechny výše zmíněné požadavky. Rakouské vládě umožňuje udělit občanství za „mimořádný přínos ve zvláštním zájmu republiky“. Co je onen mimořádný přínos však paragraf blíže nespecifikuje. Vzhledem k netransparentnosti celého procesu udělování občanství za „mimořádné služby“ je tak celý systém snadno zneužitelný a náchylný ke korupci. Obdobný paragraf umožňující přednostní získání občanství ostatně funguje i v Česku, věnujeme se mu zde.

Rakouská vláda popis mimořádných přínosů, na jejichž základě bylo uděleno občanství, veřejně nesděluje. I seznam cizinců, kteří se přes noc stali Rakušany, byl až do roku 2017 neveřejný. Předpokládá se, že od roku 2007 bylo takto uděleno občanství přibližně 300 lidem, z nichž veřejně známých je minimum. Patří mezi ně například původně kolumbijský dirigent Andrés Orozco-Estrada či polská olympijská jachtařka Jolanta Ogar.

Jedním z lidí, kteří chtěli využít rakouského „super paragrafu“ k získání občanství, je i bratranec syrského prezidenta Bašára Asada – Rami Makhlouf. Ten o něj zažádal roku 2009 dokonce třikrát. Makhloufovy žádosti zmiňovaly jeho obchodní impérium, plány na investice v Rakousku a dokonce i jeho lásku k lovu. To nejdůležitejší však Makhlouf zapomněl zmínit – že je Asadův bratranec. A právě díky blízkému příbuzenskému vztahu přišel ke svému velkému jmění. Z tohoto důvodu podléhá sankcím USA, takže veškeré jeho jmění ve Spojených státech bylo zmrazeno a američtí občané mají zakázáno s ním obchodovat.

K žádosti Makhlouf přiložil i doporučující dopis od Karla Blechy, bývalého rakouského ministra vnitra ze Sociální demokratické strany (SPÖ), a Kurta Heindla, bývalého finančního mluvčího SPÖ v Národní radě – dolní komoře rakouského parlamentu. V doporučení nebyla ani zmínka o příbuzenském vztahu Makhloufa se syrským prezidentem nebo o sankcích v USA.

Makhlouf požádal o rakouské občanství u úřadu vídeňské zemské vlády, která posléze požádala o posudek Ministerstvo práce, sociálních věcí a ochrany spotřebitele. Vypracovaný posudek byl sice veskrze pozitivní, opomněl však opět zmínit americké sankce vůči Makhloufovi a jeho napojení na Asada. A to i přes to, že podle záznamů Ministerstva, které novináři zkoumali, úředníci o obojím věděli.

Rakouský časopis Profil v květnu 2012 uveřejnil, že Rami Makhlouf v uplynulém roce žádal o občanství neúspěšně. Vzhledem k tomu, že jeho jméno od roku 2011 figurovalo i na seznamu sankcí Evropské unie, není jasné, zda jeho žádost byla formálně odmítnuta, nebo ji stáhl sám. Větší štěstí měl na Kypru, kde podle deníku The Guardian získal občanství roku 2010, které mu ale bylo po vypuknutí občanské války v Sýrii zrušeno.

Detailněji o možnostech získání občanství pro zahraniční investory v Rakousku a o kauze Asadova bratrance Makhloufa na OCCRP zde a zde.

Lotyšsko: laciná zlatá víza má v kapse dvanáct tisíc Rusů, pomalu však ztrácí lesk

Program „zlatých víz“ v Lotyšsku byl silně ovlivněn propadem cen nemovitostí na tamním trhu po finanční krizi. V rámci programu investičních pobídek, který lotyšská vláda spustila v roce 2010, stačilo, aby si cizinec koupil v Lotyšsku nemovitost, a povolení k pobytu získal spolu s koupí. V roce 2010 tato „zlatá víza“ získalo 289 zahraničních investorů, zatímco v roce 2014 již téměř 6000.

Riga, Lotyšsko

Lotyšští realitní makléři se radovali z přívalu peněz od Rusů, Číňanů, Ukrajinců, Kazachů či Uzbeků, kteří do pobaltské země utíkali před autokratickými režimy svých zemí nebo se schovávali před jestřábíma očima daňových úředníků. Pro ruskojazyčnou skupinu investorů byl lotyšský program velmi výhodný – většina Lotyšů umí plynně rusky, Moskva je hodinu a půl letadlem a v porovnání s ostatními zeměmi EU je lotyšský program velmi laciný.

Právo na pětileté povolení k pobytu v členském státě EU je stálo pouhých 70 000 euro (1,8 milionů korun) – v podobě nákupu průměrně drahé nemovitosti na venkově. Jestliže chtěli žít v hlavním městě Rize, cena se zdvojnásobila na 140 000 euro (3,6 milionů korun), přičemž stále byla jednou z nejvýhodnějších v Evropě.

Na rozdíl od makleřů se lotyšské tajné služby příliš neradovaly. V záplavě ruskojazyčných boháčů viděli totiž jejich agenti bezpečnostní riziko. Vzhledem k počtu lidí žádajících o „zlatá víza“ se začali obávat, že je nezvládnou důkladně prověřit. Během sedmi let získalo investorská víza více než 17 342 cizinců. Z toho více než dvě třetiny tvořili občané Ruska – dost na to, aby „zalidnili“ malé lotyšské město (další v řadě byli Číňané s 1428 úspěšnými žadateli a Ukrajinci s 1376 žadateli).

Proto byl roku 2014 tamnímu parlamentu předložen návrh na zavedení vstupních kvót. Během jednoho roku počet udělených povolení klesl z téměř 6 000 na 1 101. V roce 2017 se program téměř zastavil, neboť v první polovině roku zažádalo o „zlaté vízum“ pouhých 64 lidí.

Ze strmého poklesu atraktivity investorských víz lze kromě výše zmíněných kvót vinit i zvýšení cen nemovitostí po otřepání se z finanční krize, žalostný stav ruské ekonomiky, sankce EU a USA vůči Rusku, pokles hodnoty rublu či zpřísnění bezpečnostních kontrol. Tak či onak přinesla „zlatá víza“ do lotyšské ekonomiky slušných 37 miliard korun (1,44 miliardy euro).

Nad vyhlídkou snadných příjmů do státní pokladny nakonec zvítězila obezřetnost a obava o bezpečnost státu. Ints Ulmanis, zástupce šéfa lotyšské bezpečnostní služby, v prosinci 2017 prohlásil, že „60 až 70 procent odmítnutých žádostí souvisí s rizikem špehování“. Další riziko pro hospodářskou bezpečnost země představoval fakt, že mnozí žadatelé nebyli schopni doložit legálnost svých peněz. „Nechceme, abychom jako stát byli mezinárodními organizacemi nařčeni z toho, že se u nás perou špinavé peníze,“ dodal Ulmanis.

Někteří žadatelé byli odmítnuti z důvodu neskrývaného nepřátelství vůči zemi (například veřejně prohlašovali, že Lotyšsko by mělo být součástí Ruska). Podle zprávy Ministerstva vnitra však bylo za dosavadních sedm let fungování programu „zlatých víz“ odmítnuto pouhých 156 žádostí – přibližně stovka z nich pak od roku 2014. Více než tři tisíce „zlatých víz“ pak bylo zrušeno – například když žadatel svou nemovitost, která byla předpokladem pro získání víza, prodal. Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve programu lotyšských „zlatých víz“ bylo rozhodnutí parlamentu z listopadu 2017, které zavedlo poplatek za obnovení víz po každých pěti letech ve výši 5 000 euro (130 tisíc korun), což rozezlilo ruskojazyčnou komunitu „investorů do pobytu v EU“.

Více o programu zlatých víz v Lotyšsku na OCCRP zde.

Arménie: prodávejte občanství za hubičku, radí zemi firma vedená rodilým Arménem

Arménie zatím žádná „zlatá víza“ nenabízí. Začne-li však, může „cena za občanství“ začínat již na 50 000 dolarech (milionu korun). Alespoň tak to stojí ve zprávě, kterou na žádost vídeňského Mezinárodního střediska pro rozvoj migrační politiky (ICMDP) vypracovala společnost Arton Capital, která se specializuje na designování programů „zlatých víz“ šitých jednotlivým státům na míru. Pokud by Jerevan přijal doporučení Arton Capital, stala by se Arménie zemí s nejlevnější nabídkou občanství nejen v širším regionu východní Evropy, ale možná i na celém světě.

Jerevan, Arménie

Společnost Arton Capital stanovila cenu takto nízko mnoha problémům, které tuto jihokavkazskou zemí dlouhodobě sužují: válečný konflikt Arménie s Ázerbájdžánem kvůli spornému území Náhorního Karabachu, geografická a infrastrukturní izolovanost včetně uzavřených hranic s Ázerbájdžánem a jeho spojencem Tureckem, vysoká úroveň korupce, malý počet obyvatel nebo nízké HDP v přepočtu na obyvatele.

Zpráva ale na druhou stranu vyzdvihuje klady této země – přístup na trh Ruska a postsovětských států o celkovém objemu 250 milionu spotřebitelů, stejně tak jako na trh sousedního osmdesátimilionového Íránu. Arménie by navíc mohla mít v horizontu 5-7 let zajištěný bezvízový styk s evropskými zeměmi Schengenského prostoru. Podle zprávy vypracované firmou Arton Capital by Arménie mohla v rámci programu “zlatých víz” získat až 138 milionů dolarů (2,8 miliardy korun) během šesti let po jeho spuštění.

Arton Capital mimo jiné navrhuje, že pokud se vláda Arménie rozhodne pro zavedení „zlatých víz“, měla by najmout profesionálního, mezinárodně uznávaného operátora se zkušenostmi v oblasti investičního přistěhovalectví, který program bude řídit za ni. Ve zprávě se sice explicitně nezmiňuje, kdo by tím operátorem měl být, ale dle všech náznaků by to měla být právě firma Arton Capital.

Report Arton Capital konkretizuje, jak by měl program „zlatých víz“ v Arménii vypadat. Navrhuje, aby potenciální investoři měli na výběr ze dvou možností – přímý příspěvek ve výši 50 000 dolarů (milion korun) do státního fondu nebo investice ve výši 100 000 dolarů (dva miliony korun) do fondu vedeného správcovskou firmou, který by mohl generovat i výnos. Také navrhuje dva typy poplatků: jeden nevratný za zpracování podkladů ve výši 10 000 dolarů (200 tisíc korun) a druhý – v blíže nespecifikované výši – jenž by měl pokrýt náklady na kontrolu hodnověrnosti uchazeče a legálnosti jeho peněz.

Investigativní novináři z arménského centra HETQ zjistili od Delegace EU v Jerevanu, že firma Arton Capital vypracovala na popud vídeňského ICMD zmíněnou zprávu za 18 500 eur (v rámci projektu financovaného EU). Na svých webových stránkách uvádí: „na podporu svých filantropických závazků přislíbila firma Arton Capital darovat svůj honorář za konzultace vyplývající ze smlouvy na pomoc uprchlíkům v Arménii.“ (Odhaduje se, že do Arménie přišlo od začátku válečného konfliktu v Sýrii okolo 20 000 uprchlíků, z nichž mnozí jsou arménské původu).

Otázkou je, zda by firma Arton Capital byla podobně štědrá i v případě, že by se arménská vláda rozhodla program „zlatých víz“ spustit, ale jeho administraci přenechat jiné firmě. „Jakožto hrdému Arménovi je mi ctí nabídnout léta své profesní zkušenosti a pronikavých znalostí, abych pomohl této zemi dostát svým cílům v oblasti přímých zahraničních investic,“ netají se svými ambicemi zakladatel a ředitel firmy Arton Capital – Armand Arton, původem z Arménie. Armand Arton – životním přesvědčením světoběžník – dnes žije v Kanadě a vedle svého konzultantského byznysu s globální působností podporuje i charitativní projekty v oblasti vzdělávání a podpory sociálně znevýhodněných dětí.

Napište nám váš názor

Váš email nebude zveřejněný