Poslanec Jan Lipavský (Piráti) se na podzim chystá na půdě Poslanecké sněmovny předložit českou podobu takzvaného Magnitského zákona. Ten přijalo již sedm zemí včetně Spojených států nebo Pobaltí. Svým názvem zákon odkazuje na skandální případ úmrtí ruského právníka Sergeje Magnitského v moskevském vězení v roce 2009, který dosud nebyl vyšetřen. Sankční nástroj by české vládě umožnil zakázat vstup na území ČR nebo zmrazit majetek jednotlivcům a firmám, jež se podílely na porušování lidských práv v zahraničí. Postihnout by šlo ale i vlády. Jana Lipavského jsme se ptali, jak by zákon v praxi fungoval, k čemu ho Česko potřebuje a nakolik je reálné ho prosadit.
Proč jste se rozhodl připravit českou verzi Magnitského zákona?
Když Rusko během kerčské krize v listopadu 2018 zadrželo ukrajinské námořníky, rekapituloval jsem si, jaké zahraničněpolitické nástroje má v takových případech Česká republika k dispozici. Šokující pro mě byla i vražda Džamála Chášukdžího (saúdskoarabský novinář a kritik tamního režimu, který byl v říjnu 2018 brutálně zavražděn na saúdském generálním konzulátě v Istanbulu, pozn. red.). Minimálně Kanada v tomto případě uplatnila sankce na základě Magnitského zákona. Zjistil jsem, že my žádné takové sankční mechanismy nemáme. To mě přivedlo k tomu, abych se tématem hlouběji zabýval.
Jaké byly vaše další kroky?
Kontaktoval jsem Billa Browdera, který je iniciátorem Magnitského zákona a sedí v Londýně. Navázal jsem s ním spolupráci. Zájem byl i ze strany administrativy Spojených států, ty již sankce na základě Magnitského zákona uplatňují. Rozběhlo se vícero aktivit, jež se loni na jaře koncentrovaly na sněmovním semináři. Poprosil jsem svého asistenta, právníka Lukáše Lva Červinku, aby mi připravil textový návrh zákona. Poté jsem neformálně sondoval reakce u politiků a úředníků, všem to přišlo relevantní.
- Smrt právníka a politické tažení Billa Browdera
William Felix Browder je britský finančník, jenž se hnutím osudu stal politickým aktivistou. Je spoluzakladatelem investiční firmy Hermitage Capital Management, která v Rusku od 90. let ovládala tamní největší investiční fond Hermitage Fund s aktivy přes 4,5 miliardy dolarů. Browder původně podporoval Putina, ale postupně se s režimem dostal do křížku. V roce 2005 mu byl odepřen vstup do Ruska a jakožto „hrozba národní bezpečnosti“ byl deportován z moskevského letiště do Londýna. Podle britského listu The Economist se Kremlu nelíbilo, že se vedení Hermitage Fund začalo vměšovat do toků peněz, jež proudily ve velkém „zkorumpovaným byrokratům a jejich byznysovým komplicům“. Proto ruský režim na britskou firmu „zaklekl“ a obvinil ji z finančních machinací.
Jedním z těch, kdo údajné podvody Hermitage Fund vyšetřoval, byl i ruský právník a auditor Sergej Magnitský. Zjistil, že domnělý daňový podvod britské firmy byl ve skutečnosti zástěrkou pro to, aby ruští policisté, celníci a vyšetřovatelé – ruku v ruce s místní mafií – fond připravili o 230 milionů dolarů. Poté, co Magnitský auditní zprávu zveřejnil, byl v listopadu 2008 zatčen a uvalen do vazby. O rok později v moskevském vězení Butyrka, kde mu byla dlouhodobě odpírána lékařská péče, zemřel. Bylo mu 37 let. Případ nebyl nikdy vyšetřen.
Magnitského smrt Browderem otřásla, britský finančník se začal politicky angažovat: od roku 2012 prosadil takzvaného Magnitského zákon nejprve ve Spojených státech a později i v dalších zemích. Původním záměrem takzvaného Magnitského zákona bylo potrestat ty, kteří se na smrti ruského právníka podíleli nebo ji kryli. Postupně se ale zákon rozšířil i na firmy a lidi, kteří porušují základní lidská práva nejen v Rusku, ale i jinde ve světě. O kauze Magnitský napsal Browder knihu Rudý zákon, publikace vyšla i česky.
V čem spočívá podstata zákona?
Česko by získalo možnost zařadit osobu, organizaci nebo vládu na svou sankční listinu. Základem by byly dva druhy postihu: zákaz vstupu na naše území a zmrazení majetku – v případě, že by tu měl sankcemi postižený jedinec nebo firma uložené finanční prostředky nebo vlastnili nemovitost.
Zdvižený prst
V loňském rozhovoru pro týdeník Respekt jste zmínil: „Pokud se umíš chovat, jsi vítaný, pokud nemáš úctu k právům jednotlivců, najdi si jinou zemi, která tě pustí.“ Kdo a jak bude určovat, zda je dotyčná osoba v Česku vítaná?
Určí to vláda svým politickým rozhodnutím, nikoli úředníci ve správním řízení. Vláda by rozhodovala na základě návrhu předneseného ministrem zahraničních věci (MZV) a vypracovaném expertním aparátem. Ministerstvo zahraničí může čerpat informace od zpravodajských služeb nebo mezinárodních nevládních organizací, s nimiž je v neformálním kontaktu. Ty často vědí, kdo, kde a jak je perzekuován i kdo je strůjcem těchto perzekucí.
Na koho by české sankce mohly dopadnout?
Pokud je někdo součástí mocenské mašinerie, která nespravedlivě stíhá disidenty, nechceme, aby měl takový člověk právo k nám cestovat. Měl by to pro něj být zdvižený prst, který ukazuje, že napomáhá udržovat nedemokratický režim. Sankce mají mít preventivní charakter a sloužit k tomu, aby aktér nadále nepokračoval ve své činnosti.
Když se podíváte, jak je Magnitského zákon aplikovaný v jiných zemích, jde o desítky jednotlivců a firem, ve Spojených státech možná stovky, což souvisí s globálně pojatou dimenzí americké politiky. V Česku si dokážu představit, že by se na seznam dostali spíše lidé z režimů na východ od nás, možná ze severní Afriky. Například do Asie nevidíme tak dobře a nemáme tam natolik silné zájmy.
O Číně ale víme, že tam existuje nedemokratický režim jedné strany, který potlačuje lidská práva jak u svých vlastních občanů, tak v okupovaném Tibetu nebo v ujgurské menšině. České zájmy, alespoň ty ekonomické, jsou v posledních letech ohledně Číny velké. Jak byste aplikoval Magnitského zákon vůči čínské vládě například v případě perzekuovaných Ujgurů?
Zaprvé si nemyslím, že by česko-čínské ekonomické vztahy byly nějak intenzivní. V porovnáním například s USA je provázanost ekonomik téměř minimální. V případě genocidy Ujgurů v Sin-ťiangu bych považoval za první vhodný krok, aby byly identifikovány firmy, které se podílejí na fungování systému koncentračních táborů, kde je dnes zavřeno přes 1,5 milionu lidí. Tyto společnosti běžně dodávají na český trh, například společnost Hikvision vyrábějící kamery.
Když v nějaké zemi jako například nyní v Bělorusku dojde k brutálnímu potlačení demonstrantů a vláda se shodne na sankcích, na koho by uvalené sankce dopadly? Na policisty, co demonstranty mlátili, jejich velitele, kteří udělovali rozkazy, nebo prezidenta, jenž se snaží za každou cenu udržet u moci?
O tom by rozhodovala vláda na návrh MZV. Osobně očekávám, že takto koncipovaná sankce by měla vždy směřovat k nejvyšším mocenským postům systému.
Jaké jsou kontrolní mechanismy při rozhodování o tom, kdo se na černé listině objeví?
Návrh zákona předpokládá, že MZV se bude radit s ministerstvem spravedlnosti. Sankcionovaný jednotlivec, firma nebo představitel státu se může s ČR soudit. Tato možnost je součástí každého sankčního mechanismu. Vláda bude mít také za úkol průběžně přezkoumávat důvody k udělení sankce. Pokud se například změní vystupování autoritářského režimu vůči opozici (například propustí dejme tomu deset novinářů), česká vláda může potenciálně uvalené sankce znovu zvážit.
Nehrozí podle vás zneužití Magnitského zákona, například jeho selektivní uplatňování, proto, že o sankcích rozhoduje vláda, a ne soud?
To je poměrně složitá debata. Ale na takto uvalené sankce je třeba se dívat jako na politický nástroj a pak je logické, že o něm musí rozhodnout vláda.
S Evropou i bez ní
Má v době fungování Schengenského prostoru, kde panuje volný pohyb osob, smysl sankcionovat cizince na úrovni národního státu? Když bude movitý cizinec chtít, koupí si občanství unijního státu, jak je to možné například na Kypru. A kyperský pas mu dveře do Evropy – včetně Česka – fakticky otevře.
Má to jednoznačně cenu, protože někdy ti lidé cestují přímo do ČR. Pokud by se ocitli na černé listině, nemohli by si zajet třeba na rekreaci do našich lázní, za nákupy nebo za lékařskou péčí. Co se týče pohybu cizinců v rámci Schengenu, to je práce policie. Jestliže zjistí, že někdo nemá platné vízum či mu není povolen vstup na území, měla by to řešit.
Nejúčinnější by samozřejmě byla celoevropská norma. Zaprvé ale nevíme, kdy a za jakých podmínek se ji podaří prosadit, zadruhé by Česko mohlo reagovat samostatně a rychleji v případech, kdy by se vyjednávání o uvalení sankcí v Bruselu vlekla.
Evropská unie připravuje celoevropskou verzi Magnitského zákona. V jakém stadiu je jeho příprava?
Myslím, že je stále na úrovni Rady, ale nejsem si jistý.
Jak hodnotíte efektivitu současných sankčních nástrojů Evropské unie?
Například evropské sankce vůči Rusku v souvislosti s Krymem a Donbasem jsou naprosto klíčové. Pomohly tento konflikt zastavit nebo minimálně zmrazit. EU tím vytyčila hranice toho, kam až může Putin zajít. Do velké míry fungují i jako vykřičník v souvislosti s Běloruskem: pokud by Rusko do vnitropolitického dění v zemi výrazně mocensky zasáhlo – oni tam samozřejmě jsou, ale nejsou vidět –, tak by mohlo následovat něco podobného.
Kdyby se Alexandr Lukašenko rozhodl demonstranty potlačit tou nejbrutálnější silou, dobře ví, že ho to může těžce poškodit. Otázkou je, zda by se Evropa dokázala shodnout, jaká míra jednání je pro ni už nepřijatelná. Sankce na úrovni EU vyžadují maximální míru politické shody na nejvyšší úrovni.
Mnoha zločincům, kteří léta figurují na amerických sankčních seznamech, do EU vstup dosud nikdo nezakázal. Jevgenij Prigožin, Putinův člověk na špinavou práci, jenž byl opakovaně usvědčen z angažmá v prokremelských vlivových operacích v zahraničí, dosud podniká na půdě EU.
Evropská unie je schopna konat opravdu jen v nejkrizovějších okamžicích, jako je revoluce nebo válka. I kdyby byla přijata evropská verze Magnitského zákona, je možné, že by se nějaký stát za Prigožina „postavil“, nebo by alespoň jeho zařazení na sankční seznam blokoval. Protože jde o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, musí být rozhodnutí jednomyslné. Některé státy pálí konkrétní problém víc, jiné jsou naopak přívětivější – v případě Ruska to například platí o vůči Moskvě vstřícném Maďarsku, Kypru, Řecku. Pak je potřeba, aby státy jako třeba Francie a Německo opravdu hodně chtěly jednotnou pozici prosadit. Pro EU je podle mě Prigožin stále malá ryba. Kdyby se EU rozhodla, že má ambice sankcemi řešit situaci v Africe nebo v Sýrii, možná by se na seznam dostal. Ale nechci spekulovat.
Investigace.cz spolu s ruským nezávislým listem Novaja Gazeta zjistily, že Prigožinovy firmy byly donedávna aktivní v Česku, aniž by se vědělo, v čem konkrétně podnikaly.
Je možné, že se tyto firmy nějakým nepřímým způsobem podílely na operacích Vágnerovců. Ti jsou najímáni Ruskem, aby drželi u moci assadovský režim nebo podporovali Haftarovu vládu v Libyi. Vágnerovci jsou ale v Africe skoro všude. A my tam zároveň posíláme naše vojáky, aby pomohli stabilizovat situaci v Mali. Takže ČR by mohla rychlou analýzou dojít k tomu, že je v jejích bezpečnostních zájmech, aby se tady taková pochybná podnikatelská aktivita neděla. Pak by i vláda mohla rozhodnout poměrně rychle a jednoduše. Ale dnes nemůže, nemá na to legální nástroj.
Vlastní verzi Magnitského zákona dosud přijalo sedm zemí: USA, Kanada, Velká Británie, pobaltské země a Kosovo. Jak jej tyto státy využívají?
Pobaltské státy jej jednoznačně aktivně využívají. Je tam zaměřen na ruský vliv, to je pro ně nejpalčivější problém. Spojené státy mají celou řadu sankčních režimů a Magnitského zákon je u nich opravdu úzce vymezen pouze na lidská práva. Vybírají si ty nejkřiklavější případy, sankce jsou jejich geopolitickým nástrojem, který neváhají použít.
Ve Velké Británii parlament Magnitského zákon prosadil v roce 2017 navzdory tehdejší vládě. Nikdo ji nenutil k jeho naplňování, proto zákon ignorovala. V souvislosti s Čínou a nedávným vývojem v Hongkongu si ale najednou Britové vzpomněli, že mají sankční nástroj, a začali ho uplatňovat.
Rozhodne postoj ANO
Lidskoprávní rozměr české zahraniční politiky je dlouhodobě trnem v oku mnoha tuzemských politiků, podnikatelů a vlivných finančních skupin. Tvrdí, že ochrana základních práv v zahraničí škodí českému byznysu, zejména v zemích, jako je Čína nebo Rusko. Proč by měli zákon podpořit?
Myslím, že příběh Billa Browdera jasně ukazuje, že funkční podnikatelské prostředí a ochrana vlastnictví jsou nedílně spojeny se základními lidskými právy. Pokud má v nějaké zemi dobře fungovat byznys, musí se tam respektovat i ochranu majetku a právo na život. Jinak může kdykoli a kdokoli přijít a byznys vám prostě sebrat. Z tohoto hlediska je ochrana základních práv naprosto konzervativní hodnotou. Jenom si to někteří podnikatelé úplně neuvědomují – když někdo vzešel z veksláckého prostředí 80. let a nabyl majetek korumpováním státních úředníků během divokých 90., hodnotu vlastnictví asi moc nechápe. Takže bych argumentoval tím, že kultivace mezinárodního prostředí a základních hodnot je pro byznys prospěšná i z dlouhodobé perspektivy.
Původně měl být váš návrh zákona předložen ve sněmovně loni na podzim. Proč došlo ke zdržení?
Příprava zákona trvala déle, než jsme čekali. Návrh byl nakonec hotový až na přelomu roku. Chtěl jsem jej začít politicky protlačovat, ale přišel koronavirus. Během pandemie byly myšlenky společnosti úplně jinde. Logicky jsem to dal k ledu. V souvislosti s aktuálním děním v Bělorusku ale dozrál čas znovu se o zákoně bavit. Dokonce i premiér zaujal vůči potlačování protestů ze strany Lukašenkova režimu nevídaně jasnou pozici. I když poté mluvil o tom, že sankce na národní úrovni by spíše nechtěl.
Jaká je podpora pro tento zákon napříč politickými stranami?
Poměrně silná podpora panuje mezi stranami demokratické opozice, naopak neočekávám podporu ze strany KSČM a SPD, těch jsem se ani neptal. Lidem z ANO, tedy klíčové partaje z hlediska prosazení zákona ve sněmovně, jsem návrh ukazoval v rané fázi, budu se s nimi o tom dále bavit.
Proč by podle vás mělo být prosazení Magnitského zákona v zájmu ANO, když dosud bez problému vládlo bez něj?
Je v zájmu vládnoucí strany mít silné politické nástroje k prosazování české zahraniční politiky.
Jak se k návrhu zákona staví ČSSD?
U několika jednotlivých poslanců vnímám relativně příznivý postoj, uvidíme.
Ptám se i proto, že Petr Drulák – bývalý velvyslanec ve Francii a náměstek ministra zahraničních věcí za ČSSD Lubomíra Zaorálka – nedávno v rozhovoru pro server Hlídací Pes řekl, že mluvit o lidských právech v zahraniční politice nemá smysl a že dědictví Havla je třeba odmítnout.
Nevnímám, že by tato názorová linie ze sociální demokracie zaznívala. Jak současný ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček (ČSSD), tak i předseda sněmovního zahraničního výboru Ondřej Veselý (ČSSD) mají naopak tendenci lidskoprávní politiku a solidaritu v zahraničních vztazích zdůrazňovat. Jsou součástí politické reality. Sociální demokracie má ale více názorových proudů včetně toho, jenž je velmi zaměřený na obchod a pragmatické vztahy.
Ministr zahraničí Petříček řekl, že zákon sice podporuje, ale preferuje celounijní verzi Magnitského zákona.
Naprosto souhlasím, že evropská verze by byla pádnějším opatřením. Logicky, deset milionů našich obyvatel není 450 milionů evropských občanů, tady není o čem mluvit.
Pokud zákon nebude přijat, jakou máte další strategii?
Podle mého názoru bude zákon přijat, jedná se jen o otázku času. Bude třeba vytrvat.