Jak zakotvit v Česku? Investorská víza si nemohou dovolit ani boháči, jednodušší je přesvědčit stát o své „významnosti”

Jakub Šimák

Příliš drahé zlato

„Úředník, který ten návrh psal, nevěděl, co dělá,“ svěřil se vloni portálu Info.cz Tomáš Milar, český investor žijící ve Spojených státech. K českému programu „zlatých víz“, který cílí na investory mimo Evropskou unii, má totiž četné výhrady – zejména k jeho nepříliš realistickým podmínkám a nízké atraktivitě pro potenciální zájemce, ale též k nejasnosti procedury vedoucí k jejich získání.

Investor, který by chtěl mít trvalý pobyt v ČR, využívat přístup na trh EU a volný pohyb v rámci Schengenu, by totiž musel dle vládního nařízení z července 2017 investovat nejméně 75 milionů korun a zároveň vytvořit alespoň dvacet pracovních míst.

Přitom v sousedním Maďarsku lze investorské vízum pořídit již za sedmimilionovou investici, ve Španělsku za necelých 13 milionů korun (půl milionu eur) a v Německu, největší ekonomice Evropské unie, pak za 25,5 milionů korun (milion eur).

„Od počátku jsme poukazovali na přílišnou restriktivnost podmínek nastavených vládou,“ souhlasí s Milarem Miroslav Diro, tiskový mluvčí Hospodářské komory ČR. Ta v připomínkovém řízení prosazovala snížení limitu investice v ČR na 15 milionů korun. Nevěřila totiž, že by vládou nastavené podmínky víz přilákaly investory.

Bohatí Saúdové, Rusové nebo Číňané by tak logicky zamířili spíše do sousedních evropských států, jejichž nabídka investorských víz je mnohem atraktivnější. Necelý rok od spuštění „zlatých víz” v Česku dává skeptickému pohledu Hospodářské komory za pravdu: Ministerstvo vnitra od srpna 2017 neeviduje jedinou žádost o dlouhodobý pobyt za účelem investování. Shodně hlásí nulu i Ministerstvo zahraničních věcí, na jehož zastupitelských úřadech mohou cizinci, kteří nepobývají v ČR, o „zlatá víza” taktéž zažádat.

Pro Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), které legislativní návrh připravovalo, bylo prioritou dosažení rovnováhy mezi nabídkou pro investora a ochranou státu. Původně MPO počítalo s nižší částkou. Podle něj však „resorty nejvíc zainteresované v oblasti migrační politiky” údajně požadovaly zvýšit investici na 75 milionů korun.

„Vláda takto nařízení schválila s tím, že praxe ukáže, zda je nastavenou hranici třeba upravit či nikoliv,” komentovalo situaci ministerské tiskové oddělení. Český program investorských víz podporoval i bývalý ministr zahraničí, Lubomír Zaorálek (ČSSD), který vloni v létě hýřil optimismem:

„Jsem přesvědčen, že toto opatření bude mít příznivý dopad na ČR.”

Na dotaz Českého centra pro investigativní žurnalistiku, zda současné vedení Ministerstva zahraničních věcí sdílí optimistický pohled bývalého ministra, MZV odpovědělo, že nemůže efektivitu programu hodnotit, jelikož tato agenda spadá především do kompetence MPO.

To má totiž podle vládního nařízení posuzovat, zda je případný podnikatelský záměr proveditelný a věrohodný, nebo zda je investice dostatečně “významná”. Zatím tedy čistě teoreticky – dosud totiž žádný investor žádný záměr nepředložil.

Vypadá to tedy, že český program investorských víz – tak, jak je v současnosti nastavený – nikoho neláká. Česko tak na jednu stranu přichází o potenciální významné investice, na druhou stranu neatraktivnost českých „zlatých víz” vzbuzuje nezájem i ze strany kontroverzních byznysmenů, kteří ke svému jmění nepřišli legálním způsobem. Přes „zlatá víza” se snaží získat přístup do Schengenského prostoru, ochránit svoje investice nebo zajistit si lepší únikovou cestu v případě stíhání. Tak tomu bylo například v případě Litvy v letech 2010–2014, kdy tamní zlatá víza získaly tisíce Rusů, včetně několika krajně problematických podnikatelů blízkých Putinovi.

Občanem snadno a rychle

Pokud se bohatému cizinci zdají česká investorská víza příliš drahá a procedura jejich získání komplikovaná, má ještě jednu možnost, jak u nás zakotvit, a to natrvalo. Stačí přesvědčit ministerstvo vnitra, že je pro Česko „významným přínosem” či “jiným státním zájmem”. Ministr vnitra totiž podle paragrafu 16 zákona o státním občanství rozhoduje o přednostním udělení státního občanství.

Seznam úspěšných žadatelů byl až donedávna neveřejný. Od roku 2014 se o jeho zveřejňování stará novinář a právník Tomáš Němeček, který pravidelně podává na Ministerstvo vnitra takzvanou infožádost ohledně poskytnutí seznamu. Ten pak publikuje na svém facebookovém profilu.

Původně Ministerstvo vnitra tuto informaci odmítalo poskytnout s odvoláváním na ochranu osobních údajů žadatelů o občanství. To se podařilo zvrátit až díky rozsudku Nejvyššího správního soudu ze srpna 2014 ve prospěch Němečka.

Tomáš Němeček vysvětluje svou motivaci každoročního získávání jmenného seznamu novinářskou zvědavostí:

Chtěl jsem prostě vědět, zda a jak se ten paragraf v dnešní době využívá. Konkrétním spouštěčem byla situace, kdy na jedné straně dostal přednostně občanství ruský házenkář Alexandr Radčenko, protože česká reprezentace narychlo potřebovala posilu před mistrovstvím Evropy, ale na druhé straně ho nedostal arménský šachista Sergej Movsesjan, protože prý nepředstavuje dostatečně významný přínos pro Českou republiku.”

Kritéria, dle kterých se ministr vnitra rozhoduje, jsou nejasná a netransparentní. Nejčastěji je přednostní občanství udělováno významným sportovcům nebo vědcům. V posledních letech se však přednostně stali občany Česka například i dva Rusové – otec a syn Kulakovští. Ti se sice jako vědci prezentovali, Akademie věd České republiky je však neznala a instituce v níž měli působit – Centrum pro výzkum energetického využití litosféry – bylo městem Liberec, které bylo jeho zřizovatelem, dokonce zrušeno pro nečinnost. Pozoruhodným příběhem jejich podezřelého nabytí občanství se zabýval například Český rozhlas a RFE/RL.

K tématu přednostního udělování občanství Němeček nicméně podotýká, že by „nerad vylil s vaničkou i dítě”. Samotné výjimečné udělení občanství podle něj nemusí apriori znamenat nic špatného.

„Pořád opakuji, že k československé tradici patří i odvážné rozhodnutí udělit v 30. letech občanství bratrům Mannovým prchajícím z hitlerovského Německa, anebo ve 20. letech udělit občanství ruskému generálovi Sergeji Vojcechovskému. Čili udělit takto občanství může být i velkým politickým činem, kterým Česká republika přijímá pod svou ochranu perzekvovanou osobnost.”

S přihlédnutím k případům Alexandra a Kyrilla Kulakovských by mělo být automatické, že rozhodnutí ministra vnitra budou zveřejňována. Podléhala by tak veřejné kontrole a zabránilo se spekulacím o podezření z korupce.

Napište nám váš názor

Váš email nebude zveřejněný