Whistlebloweři neboli oznamovatelé, kteří upozorňují na nezákonnou činnost, jsou důležití nejen pro novináře. Zároveň se ovšem vystavují určitému riziku, například se jim mohou jejich nadřízení pomstít propuštěním ze zaměstnání. Evropská unie proto zavedla směrnici pro ochranu oznamovatelů. Střední Evropa však zaznamenala hned několik případů porušení této směrnice.
V Evropské unii panuje shoda, že whistlebloweři, kteří oznamují nezákonné činnosti, jako jsou korupce, podvody a nekalé obchodní praktiky na pracovišti či na úřadech, nebo o nich informují veřejnost, si zaslouží právní ochranu – pomáhají totiž odhalovat hrozby nebo poškozování veřejného zájmu.
EU proto vypracovala společný rámec pro ochranu oznamovatelů, načež v roce 2019 zavedla směrnici, jež se stala součástí zákonů ve většině zemí EU. Vnitrostátní předpisy a praktické zkušenosti se však v každém členském státě liší, což vede k tomu, že whistlebloweři jsou od oznamování svých podezření často odrazováni – mají totiž strach z pomsty.
Co říká směrnice EU?
Podle směrnice musí organizace zavést interní kanály pro anonymní podávání zpráv, pokud to umožňují vnitrostátní právní předpisy. Chrání také totožnost oznamovatele a stran uvedených v jeho zprávě. Ta není přístupná zaměstnancům, kteří k tomu nejsou oprávněni.
Organizace musí také jmenovat specializovanou osobu nebo oddělení, které bude příchozí hlášení zpracovávat.
Opatření platí pro právnické osoby v soukromém sektoru s 50 a více pracovníky a pro všechny veřejné instituce bez ohledu na jejich velikost.
Směrnice o whistleblowerech výslovně uvádí, že oznamovatel nesmí kvůli svému oznámení čelit negativním důsledkům, např. ukončení pracovního poměru, snížení mzdy, jakémukoli druhu diskriminace, zastrašování, odepření školení, zrušení licence atd.
Je na každém členském státě, aby určil, jakým způsobem budou kanály pro podávání zpráv zavedeny, a to za předpokladu, že bude zajištěna ochrana důvěrnosti a anonymity. Směrnice ukládá členským státům povinné zavádění účinných a přiměřených sankcí společnostem i veřejným subjektům nedodržujícím systém oznamování, včetně neplnění diskrétnosti vůči oznamovateli a bránění pokusům o oznámení.
Oznamovatelé propuštění ze zaměstnání
Server Seznam Zprávy nedávno publikoval informaci, že ředitel insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti Jan Benýšek přišel o místo. Stal se historicky prvním známým oznamovatelem, který využil nového zákona na ochranu whistleblowerů. Benýšek upozornil na snahu ministrova náměstka Antonína Stanislava ovládnout miliardovou insolvenční agendu. Stanislav už jednou musel ministerstvo opustit kvůli manipulacím zkoušek insolvenčních správců a již dříve na Benýška vyvíjel nátlak, aby na své místo rezignoval. Vláda ale v rámci takzvané systematizace státní správy posvětila rozdělení Benýškova odboru, čímž jmenovaný přišel o místo.
Podobný případ se udál i v Rumunsku, kde byla úřednice ministerstva dopravy Mara Paraipan odvolána ze své pracovní pozice kvůli tomu, že podala stížnost na Národní protikorupční ředitelství. Jak odhalil portál Context.to, úřednice oznámila, že její nadřízení ji požádali, aby schválila financování infrastrukturních projektů, jež by daňové poplatníky připravily o miliony. Novinářům řekla, že přímý nadřízený na ni vyvíjel nátlak, kterému ale odolala, protože jí svědomí nedovolilo přehlížet, jak se utrácejí veřejné peníze.
Letos v březnu byla přeložena na nižší pozici a do méně významného oddělení. Protože chtěla získat své předešlé místo zpět, podala na ministerstvo dvě žaloby. Soud sice uznal, že postup nadřízených vůči ní představoval akt pomsty, ale Paraipan nakonec obě žaloby prohrála. Když se novináři na tento případ zeptali zástupců ministerstva dopravy, dostalo se jim odpovědi, že úřednice měla sklopit hlavu a zbytečně se neptat. Paraipan se proti oběma rozsudkům odvolala.
Ve výčtu obdobných případů lze pokračovat i kauzou ze Slovenska. Dva tamní zaměstnanci ministerstva zahraničí, Zuzana Hlávková a Pavol Szalai, upozornili na podezřelé zakázky z doby slovenského předsednictví v Radě Evropské unie v roce 2016. Následně museli svá pracovní místa na ministerstvu opustit a případ se nikdy neřešil. Kvůli této kauze napadl tehdejší premiér Robert Fico novináře, kteří se pochybnými zakázkami zabývali, a označil je za „špinavé protislovenské prostitutky“.
V roce 2021 vznikl na Slovensku Úřad pro ochranu oznamovatelů, jehož cílem je poskytovat ochranu i v případech, jakým byl ten výše citovaný. Obrátí-li se osoba na tento úřad, může jí být přiznán status whistleblowera, jenž zaručuje, že nemůže být v tu chvíli propuštěna a zaměstnavatel nesmí bez výslovného souhlasu úřadu měnit její pracovní náplň.
Nový ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok však podle prvostupňových soudů tato ustanovení nerespektoval.
Několika policejním vyšetřovatelům v čele s Jánem Čurillou, kteří se v uplynulých letech zabývali korupcí a organizovaným zločinem, mimo jiné s vazbami na představitele vlády Roberta Fica, udělil Úřad pro ochranu oznamovatelů status chráněného whistleblowera, neboť čelili odvetným útokům ze strany jiných vyšetřovatelů. Chráněn je také Peter Juhás, policista, jenž vedl tým vyšetřující vraždu Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové a do letošního 6. listopadu řídil policejní inspekci.
Ministr vnitra Šutaj Eštok vyšetřovatele kolem Jána Čurilly přesto suspendoval a vyměnil i Petera Juháse. Právníci Jána Čurilly tvrdí, že pozastavení činnosti není platné, protože nebylo schváleno Úřadem pro ochranu oznamovatelů.
S jejich názorem souhlasilo i vedení úřadu, neboť jakékoli kroky proti chráněným oznamovatelům bez schválení touto institucí jsou právně neplatné. Úřad poukazuje také na to, že ministr dokonce jednal v rozporu s metodickým pokynem samotného ministerstva vnitra, a ministerstvu proto hrozí vysokou pokutou. Suspendovaní vyšetřovatelé se navzdory těmto skutečnostem nemohli dostat na svá pracoviště, když se snažili pokračovat v práci.
Práva na papíře
Směrnice EU o whistleblowerech se týká především pracovního kontextu neboli osob zaměstnaných v soukromém nebo veřejném sektoru, které získaly informace o porušení pravidel v souvislosti se svou prací. Mimo samotné oznamovatele mohou být chráněni i jejich kolegové, akcionáři, osoby správního, řídícího nebo dozorčího orgánu, dobrovolníci, stážisté i osoby pracující pro subdodavatele. Směrnice vymezuje také rámec pro zřízení snadno dostupných kanálů pro podávání zpráv, zdůrazňuje povinnost zachovávat důvěrnost a zákaz odvetných opatření vůči oznamovatelům a zavádí cílená ochranná opatření.
Členské státy měly do konce roku 2021 přenést směrnici do svých vnitrostátních právních předpisů. Několik z nich, včetně České republiky, však tuto lhůtu nedodrželo. V lednu 2022 zaslala Komise čtyřiadvaceti členským státům formální výzvu, v průběhu roku pak vyrozuměla se svými odůvodněnými stanovisky devatenáct členských států (mimo jiné Bulharsko, Česko, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Rumunsko) za neplnění směrnice. Nakonec se Evropská komise v únoru 2023 rozhodla kvůli nezačlenění směrnice do vnitrostátních právních předpisů obrátit na Soudní dvůr (hrozba se týkala Česka, Maďarska a Polska).
Maďarský parlament přijal zákon o whistleblowingu v květnu 2023 a v České republice vstoupil v platnost zákon o ochraně oznamovatelů v červnu 2023. V Polsku sice byly počáteční práce na legislativě zahájeny již před dvěma lety, ale návrh zákona byl několikrát změněn a stále ještě neprošel celým schvalovacím procesem.
Bulharský parlament formálně přijal právní předpisy směrnice EU v lednu 2023.
Ačkoli Slovensko bylo jednou z prvních evropských zemí, jež měla ochranu oznamovatelů korupce zakotvenou v zákoně již v roce 2015, novela zákona v souladu se zněním směrnice EU byla schválena až v květnu 2023.
V Rumunsku již existoval zvláštní zákon o whistleblowingu pro státní zaměstnance a několik dalších pracovních sektorů. Kompletní směrnici EU tato země přijala v červnu 2022.
Whistleblower je pro novináře mnohdy klíčový
Středoevropská investigativní média se shodují, že whistlebloweři a důvěrné zdroje jim významně pomáhají při hledání důležitých příběhů.
Například server VSquare se v roce 2020 šest měsíců zabýval trollí farmou, o níž zjistil, že jejím cílem bylo podkopat vládní projekt daně z cukru a propagovat kampaň, kterou pro společnost Coca-Cola připravila PR společnost. Nebýt informací od whistleblowera, jenž znal zákulisí i fungování trollí farmy, by k těmto zjištěním nikdy nedošlo.
Investigace.cz zase odhalila, že český premiér Andrej Babiš si poslal přes své offshorové firmy téměř 400 milionů korun, za něž pak nakoupil nemovitosti na francouzské Riviéře, včetně zámku Bigaud. Podle odborníků nesla operace znaky praní špinavých peněz a vyšla najevo až po letech díky dokumentům uniklým z panamské právní firmy Alcogal, které získalo Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (kauzy Pandora Papers).
V roce 2021 slovenské Investigativní centrum Jána Kuciaka obdrželo informace od whistleblowera o téměř 24 milionech eur (586 milionů korun) prezentovaných jako pomoc zaměstnavatelům během pandemie covidu, které údajně skončily u fiktivních společností. Po prošetření případu se skutečně zjistilo, že miliony nepomohly zaměstnavatelům udržet si zaměstnance, ale putovaly na účty fiktivních zahraničních firem s nulovým počtem zaměstnanců. Případ se vyšetřuje dodnes. Obviněno bylo několik státních zaměstnanců z úřadu práce, kteří platby schválili, a také několik osob, jež policie identifikovala jako členy a vůdce zločinecké skupiny, která tyto ukradené miliony zpronevěřila a vyprala.
Zkušenosti s whistleblowery
Někteří investigativní novináři dostávají tipy několikrát týdně, zatímco jiní třeba jednou za tři měsíce. „Nicméně ne každý se nakonec stane whistleblowerem,“ tvrdí Konrad Szczygieł, novinář z polského portálu Frontstory a Vsquare.org. Důvodem je povaha poskytovaných informací – často jsou nedostatečné k tomu, aby mohl vzniknout článek, nebo se týkají záležitostí, u nichž není možné najít další zdroje, které by výpověď primárního zdroje potvrdily. Jiná potíž spočívá v tom, že osoba sice poskytne informace, ale novinářům už nedá možnost zjistit další podrobnosti, jež mohou být pro případ relevantní.
„Největším problémem je, že tito lidé jsou velmi zřídka ochotni vystupovat na veřejnosti, takže o nich nemůžeme mluvit jako o whistleblowerech v úzkém slova smyslu, ale spíše jako o důvěrných zdrojích. To znamená, že jejich informace je třeba ověřit a pak s velkým úsilím chránit jejich anonymitu,“ říká Tomáš Madleňák z Investigativního centra Jána Kuciaka. Podle jeho slov se jim zatím nestalo, že by po nich úřady požadovaly, aby své zdroje prozradili. „Na Slovensku mají novináři právo na ochranu svých zdrojů, a to i během trestního řízení a svědectví. Proto se úřady ani nesnaží z novinářů tento druh informací vypáčit,“ dodává Madleňák.
Attila Biro z rumunského serveru context.ro má ovšem jiné zkušenosti: „Setkal jsem se se situací, kdy mi veřejná instituce odmítla umožnit přístup k veřejným dokumentům a požadovala, abych prozradil identitu whistleblowera, který mi poskytl informace. Identitu oznamovatele jsem neprozradil. Takové praktiky nejsou v Rumunsku, kde se úřady často snaží odhalit totožnost těch, kteří upozornili na protiprávní jednání, neobvyklé.“
Redakce investigace.cz zaznamenala několik žádostí o poskytnutí dokumentů z Pandora Papers. „Ale protože nejsou naše, jen jsme žadatelům vysvětlili, aby se obrátili na Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů. Každopádně ochrana zdrojů je v České republice definována zákonem, takže nemusíme poskytovat žádné informace, pokud nám to nenařídí soud,“ říká redaktorka Zuzana Šotová.
Maďarský web Átlátszó se stal známým díky případu, kdy policie v roce 2011 požadovala po šéfredaktorovi prozrazení totožnosti informátora. Tamás Bodoky vzpomíná, že hned po založení Átlátszó ho bez ohlášení navštívili lidé z oddělení organizovaného zločinu budapešťského policejního ředitelství a kvůli článku o hackerské kauze byl předvolán k výslechu jako svědek. S odkazem na maďarské zákony, Evropskou úmluvu o lidských právech a praxi Evropského soudu pro lidská práva ale odmítl zdroj prozradit.
„Po tomto případu jsme neprodleně vypracovali návrh na úpravu mediálního zákona a o několik měsíců později vláda zákon skutečně změnila. Podobal se návrhu Átlátszó. Nový zákon stanovil, že zdroje musí být identifikovány pouze v případě, že by mohly poskytnout nenahraditelné důkazy při vyšetřování trestného činu. Nakonec to pro nás dopadlo úspěšně.“
Evropská komise v současné době provádí analýzu souladu vnitrostátních předpisů členských států s její směrnicí týkající se oznamovatelů. Do konce roku Komise předloží Radě a Parlamentu tematickou zprávu.
Tento článek vznikl jako součást projektu The Organised Crime and Corruption Watch. Na textu se podílelo sedm redakcí, které jsou součástí The Organised Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP). Spolupracovali na něm novináři z: Investigace.cz (Česká republika), Bird.bg (Bulharsko), Frontstory.pl (Polsko), Rise Project (Rumunsko), Investigatívne centrum Jána Kuciaka – icjk.sk (Slovensko), Átlátszó (Maďarsko) a Context Investigative Reporting Project (Rumunsko). V každém dalším vydání této série se novináři zabývají tématy organizovaného zločinu nebo korupce.