Kartely už v Evropě působí a dorazilo s nimi i násilí, říká mexický novinář

V Mexiku se blíží nejdůležitější volby v novodobé historii tohoto státu, volit se bude jak nový prezident či prezidentka, tak zákonodárci. Dosluhující prezident Andrés Manuel López Obrador se celosvětově proslavil mimo jiné i tím, že oficiálně navštívil matku jednoho z nejznámějších mexických narkobaronů El Chapa nebo že v přímém povolebním přenosu poděkoval kartelům za to, že se během posledních prezidentských voleb, které přitom byly jedny z nejnásilnějších v historii Mexika, chovaly slušně. O tom, jak moc jsou v Mexiku kartely propojené s politikou a co znamená přítomnost kartelu ze Sinaloa v Evropě, jsme se bavili s prominentním mexickým novinářem a autorem několika knih o tamním organizovaném zločinu Ricardem Ravelem. 

S mexickými drogovými kartely máš osobní zkušenost. Nejenže píšeš o propojení politiky a organizovaného zločinu, ale v určitou dobu jsi kvůli velmi konkrétním výhrůžkám musel z Mexika odjet…

Ano, mám s nimi osobní zkušenost. Jejich velmi konkrétním výhrůžkám, že mě zavraždí, jsem v životě musel čelit několikrát. Jednou mi vyhrožoval Cártel del Golfo, pak Cártel de Sinaloa (jedním ze zakladatelů kartelu ze Sinaloa je nechvalně známý narkobaron El Chapo, tento kartel měl také prominentní roli v seriálu Narcos, pozn. red.) a jednou Los Zetas – tedy svého času nejmocnější kartely v Mexiku. Naposledy to byl Cártel de Jalisco Nueva Generación (CJNG).

Kartel z Jalisca mi začal vyhrožovat poté, co jsem vydal text o Enrique Alfarovi, tehdejším guvernérovi mexického státu Jalisco. Podařilo se mi prokázat, že Alfaro je zkorumpovaný, a také popsat, jakým způsobem jeho vláda spolupracuje s kartelem z Jalisca. Jejich odpověď byla rychlá. Nejprve na mě Alfaro podal žalobu a pak mi někdo přímo z kartelu začal telefonovat, že mě zabije. Vypadalo to dost reálně. Musel jsem proto utéct do Evropy.

Čas strávený v Evropě jsem využil k tomu, že jsem napsal knihu. Jmenuje se Majitel Jalisca a popisuje vymizení rozdílu mezi vládou státu Jalisco a samotným kartelem.

Obecně si myslím, že pro obě strany je vzájemné propojení ekonomicky výhodné, kartely například perou peníze skrz investice do developerských projektů. To ale není všechno. Vlády mexických států zacházejí tak daleko, že se samy stávají kartely a „podnikají“ v oblastech, které byly původně vyhrazené jen pro organizovaný zločin, například vydírání, výpalné, ohýbání justice nebo únosy. Navíc mi přijde, že to, co se děje v Jaliscu, dobře ilustruje, co se děje ve zbytku Mexika.

Bral jsem proto jejich varování, lépe řečeno výhrůžky, naprosto vážně. „Nedělej to, okamžitě o nás přestaň psát,“ hulákali na mě po telefonu. V Mexiku navíc neexistuje žádný systém na ochranu novinářů, takže pokud bych tam zůstal, velmi pravděpodobně by mě unesli a zavraždili.

Když se kartel rozhodne zavraždit novináře, pošle nájemného vraha. Novináři někdo napíchne telefon, sledují ho. Tím pádem vědí, s kým si píše, s kým telefonuje, kde bydlí, s kým má vztah nebo dítě, kudy chodí do práce, s kým si vypráví vtipy u piva… A pak už je pouze na nich, aby se rozhodli, kdy nastane ta pravá chvíle nepohodlného novináře zavraždit.

Říkáš, že kartely investují do developerských projektů. Znamená to, že se vyvíjejí? Jdou s dobou? Nebo pořád platí stereotypní představa, že obchodují s drogami a navzájem se vyvražďují?

Kartely jdou s dobou a své příjmy diverzifikují. Napočítal jsem 26 druhů různé trestné činnosti, kterou provozují. Obnáší to obchod s lidmi, vydírání, krádeže aut, přepadávání kamionů na dálnici, přepadávání lodí nebo zabírání cizích území, aby svůj vliv prosadily v další části Mexika. A samozřejmě to zahrnuje i politiku. Dnešní mexické politické kampaně jsou ze značné části financované kartely.

Drogy už pro mexické kartely nejsou hlavním zdrojem příjmu. Přesto s nimi nadále obchodují – nejvýdělečnější je momentálně obchod s fentanylem. Ten válcuje marihuanu i kokain, minimálně co se týká prodaných jednotek. Například v USA je dnes mnohem větší poptávka po fentanylu než po jiných drogách. Lukrativní je i takzvané „cobro de piso“, tedy poplatek za to, že jeden kartel povolí druhému převážet drogy přes své území.

Samostatnou kapitolu pak představuje prostituce. Sítě lidí, kteří mají pod palcem prostituci, se táhnou po celé Latinské Americe.

A co ostatní mexické kartely? Změnila se nějak jejich dynamika poté, co byl El Chapo v roce 2017 vydán do USA? 

Přestože je El Chapo v americkém vězení, kartel ze Sinaloa zůstává asi nejvlivnějším mexickým kartelem. Působí ve více než stovce zemí po celém světě. V Mexiku má pod kontrolou největší území.

Podobně je na tom také kartel z Jalisca Nueva Generación (CJNG). Ti mají vazby asi na všechny latinskoamerické země, protože se starají o logistiku drog.

Následuje kartel Del Golfo, ale ten působí hlavně v Mexiku. Pak kartel Del Noreste. A nakonec už jen menší kartely jako Rudí nebo Michoacánská rodina. Dohromady je to nějakých dvanáct organizovaných kriminálních skupin.

 

Která z nich je nejnásilnější?

Nejbrutálnější je asi kartel z Jaliska. Jako by neustále potřebovali dávat najevo, že svoje území mají pod plnou kontrolou a že není radno si s nimi zahrávat.

Kartely mezi sebou obecně bojují o kontrolu nebo o moc nad územím, a to kvůli přírodním zdrojům, přístupu na pláže, dohledu nad lithiovými doly nebo přístupu k pitné vodě. Proto je v bohatých oblastech, kde se nachází něco, co kartely chtějí, třeba přírodní bohatství jako ropa, tolik mrtvých. V Mexiku bylo v posledních letech kartely zavražděno přes sto tisíc lidí. A další desítky tisíc byly násilně přesídleny.

Zmiňoval jsi, že kartely také financují politické kampaně. Jak se jejich propojení s politikou vyvíjí a mění? 

Asi to bude znít přehnaně, ale v mnoha mexických státech se něco takového už děje. V Mexiku pomalu mizí lidé, o nichž lze hovořit jako o „politické třídě“. V posledních letech je nahrazuje takzvaná „kriminální třída“. Kartely už nepotřebují politiky uplácet, ony si je tvoří. Kartely se tak staly nositeli politické moci a zároveň mají pod kontrolou jednotlivá území. Kartelem dosazený politik může být chvíli starostou, pak zákonodárcem a potom může třeba sedět v lokální vládě nebo zastávat funkci guvernéra státu.

Tím se politika samozřejmě dost změnila a na úkor bezpečnosti do ní proniklo násilí. Kartely ho totiž neváhají použít při jakémkoli jednání nebo při řešení jakéhokoli problému. Původně se politici snažili mezi sebou vyjednávat, dnes představuje první krok tasení zbraní. Což se samozřejmě odráží i v tom, kolik je v Mexiku každoročně zavražděných novinářů. A ty vraždy se nevyšetřují.

O kolika zavražděných novinářích se bavíme?

V posledních letech bylo v Mexiku zavražděno přes dvacet novinářů a pouze dva případy byly vyšetřeny. Drtivá většina vražd novinářů projde bez jakéhokoli trestu.

Jak to?

No, přece jak se říká: sám sebe nebude stát nikdy vyšetřovat. Prostě ty případy sepíší a uloží do archivu. Nejenže se tak nikdy nedobereme spravedlnosti, ale beztrestnost zároveň funguje jako určitá pozvánka k lovu na novináře.

Dosluhující mexický prezident Andrés Manuel López Obrador ale na veřejnosti vystupoval s heslem „objetí, nikoli výstřely“. Situace se za jeho působení nezlepšila?

Naopak, rozhodně jsme na tom hůř než před jeho zvolením. Na druhou stranu je pravda, že hodnotit dopad jeho změn za tak krátké období, jako je pět let, není jednoduché. (V Mexiku může zvolený prezident zastávat pouze jedno pětileté funkční období, pozn. red.). Obrador mluví o tom, že se zaměřuje na příčiny zločinu, nejen následky. Jenže to, co tvrdí, že udělal, aby vymýtil organizovaný zločin, se podle mě nedá nijak ověřit. Pravdou ale zůstává, že posledních šedesát let patří v celé historii Mexika k těm nejnásilnějším. Takže ani politika předchozích prezidentů, kteří proti kartelům bojovali násilím, moc nefungovala.

A nejen v Evropě. Aktivní je i v Latinské Americe a ve Spojených státech. Mají drogové kontakty po celém světě. V Evropě se kartel ze Sinaloa usídlil už před mnoha lety ve Španělsku. Jeho důležitým obchodním partnerem je samozřejmě italská mafie ’Ndrangheta. Hodně drog ale Sinaloa vozí i přes francouzské přístavy. A to nemluvíme jen o kokainu, ale i o fentanylu – přestože po něm v Evropě zatím není taková poptávka jako v USA.

Máš pro nás Evropany nějakou radu, co s tím dělat?

Doporučil bych následovat postup Itálie z 80. a 90. let. Tamní vláda a justice přišly se strategií, jak se postavit sílícímu vlivu italských mafií. Pro boj s organizovaným zločinem vytvořily speciální struktury a italské orgány začaly vyšetřovat nejen obchod s drogami, ale i praní peněz. Protože dokud kartelům nesáhnete na peníze, budou mít téměř nekonečný nástroj, jak korumpovat a ohýbat pravidla. Navíc legalizace výnosů z trestné činnosti generuje další korupci a další peníze, které se do zločinu dají investovat.

Dalším krokem je uzpůsobit této situaci zákony. A to včetně těch, jež se zabývají uživateli drog. Drogy se do Evropy přece nepřestanou dovážet kvůli tomu, že to nějaký zákon zakazuje. Pokud bude existovat poptávka, bude i nabídka. A následně i výdělek. A ten je pro organizované zločinecké skupiny velice atraktivní. Takže zatímco Evropa má pocit, že se jedná o problém pocházející z Latinské Ameriky, je jasné, že pouze v Latinské Americe se tento problém nevyřeší. Musí se reálně začít řešit i v Evropě, je třeba cílit na centrum toho, kde drží zločinecké organizované skupiny peníze a moc.

Myslíš, že se kvůli přítomnosti mexických kartelů v Evropě máme obávat vlny násilí, jako je tomu v Mexiku?

Obávám se, že vlna tohoto typu násilí do Evropy už dorazila, jen má trochu jinou podobu. Na násilí spojené s organizovaným zločinem jsem narazil v Nizozemsku i v Rakousku. V Nizozemsku zastřelili novináře přímo na ulici, když odcházel z televizního studia, kde mluvil o organizovaném zločinu (Peter R. de Vries, který extenzivně psal o organizovaném zločinu a obchodu s drogami, byl podle nových důkazů popraven na příkaz Ridouana Taghiho takzvanou Mocro mafií, pozn. red.). Násilí samozřejmě zatím není na takové úrovni jako v Mexiku, kde se odhaduje, že je denně zavražděno sto lidí, ale i v Evropě se rozmáhá. Myslím, že nizozemský nápad předělávat věznice na muzea byl poněkud unáhlený.