Přístup k informacím z veřejných institucí je pro novináře i občany jedním z nejdůležitějších nástrojů kontroly moci. Ve všech středoevropských zemích sice zákon o transparentnosti existuje, v praxi ale ne vždy plní svůj účel. Státní instituce se snaží zveřejňování těchto informací vyhýbat, což vede ke zdlouhavým soudním sporům.
Zákony o transparentnosti státní správy byly v České republice zavedeny roku 1999, v Rumunsku roku 2001 a v Polsku roku 2002. U nás je zákon o svobodném přístupu k informacím známý podle svého čísla, tedy jako sto šestka. Na Slovensku je to dvě stě jedenáctka. Byla přijata v roce 2000 za první vlády Mikuláše Dzurindy, který nahradil autokratického Vladimíra Mečiara a snažil se vrátit Slovenskou republiku na cestu demokracie a euroatlantické integrace.
V Maďarsku zákon o transparentnosti platí od roku 2011. Loni jej v několika bodech upravili, což poněkud usnadnilo získávání veřejných informací. Úpravy zahrnovaly zkrácení soudních řízení a omezení možnosti vlastníků údajů, aby za jejich poskytnutí požadovali poplatky. Došlo také ke snížení možné výše těchto poplatků. Krok byl součástí vyjednávání maďarské vlády s Evropskou komisí, jehož cílem je obnovení přísunu evropských dotací.
Ve všech zmíněných zemích zákon o svobodném přístupu k informacím vznikl v rámci reforem transparentnosti a stal se jedním z klíčových nástrojů kontroly státní moci v demokratických státech.
Od té doby se ale objevily pokusy o jeho oslabení, například v podobě snahy o zavedení různých výjimek. Na Slovensku by občané třeba nemohli žádat o informace související s rozhodnutím státních orgánů nebo o společnostech zřizovaných státem. Všechny tyto pokusy ale byly i díky odporu veřejnosti neúspěšné.
Ze zákonů o trasparentosti jsou ve všech zemích Visegrádské čtyřky a v Rumunsku vyňaty utajované informace nebo ty, jež se týkají národní bezpečnosti či obrany. Výjimku tvoří také obchodní tajemství a informace vztahující se k soukromí jednotlivce.
Lhůty pro odpověď na žádosti o přístup k veřejným informacím se značně liší. Na Slovensku je to 8 pracovních dní s možností prodloužení na 15 pracovních dní. V České republice 15 dní, za zvláštních okolností je tuto dobu ale možné prodloužit o dalších 10 dní. V Rumunsku jsou orgány veřejné moci a instituce povinny odpovědět do 10 dní, případně maximálně do 30 dní ode dne registrace žádosti. V Polsku by měla být žádost vyřízena „bez zbytečného odkladu“ nejpozději do 14 dní ode dne jejího podání. Pokud se tak nestane, měl by subjekt oznámit důvody prodlení a datum, do kdy informace zpřístupní, nejdéle však dva měsíce od data žádosti.
V Maďarsku je lhůta 15 dní a lze ji prodloužit o dalších 15 dní. Během pandemie covidu-19 byl zaveden zvláštní zákon, který platil déle než dva roky. Veřejné orgány měly na odpověď 45 dní s možností prodloužení o dalších 45 dní.
Podmínkou pro prodloužení je třeba případ, kdy je požadován velký objem dat nebo kdy vyřízení žádosti od vlastníka údajů vyžaduje velmi značné úsilí.
Jak se vlády vykrucují
Slovensko má díky silnému zákonu o poskytování informací jen málo případů, kdy veřejné instituce jejich poskytnutí odmítly nebo se mu snažily vyhnout. Požadavkům na informace nebylo vyhověno zejména v těch případech, kdy předmětem žádostí byly osobní informace nebo státní tajemství, případně kauzy, které v té době vyšetřovala policie. Žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím byly někdy zamítnuty i z důvodu ochrany duševního vlastnictví.
V České republice může být zákon naopak obtížněji vymahatelný, protože Úřad pro ochranu osobních údajů, jehož úkolem je mimo jiné přezkoumávat rozhodnutí veřejných institucí o neposkytnutí informací, se v některých případech zdráhá rozhodovat. Jedinou možností, jak instituci k poskytnutí informací přimět, se pak stává soudní cesta. Takový proces je ale finančně i časově náročný.
Významné byly v Česku dva případy, které nakonec rozhodl Ústavní soud: jeden se týkal dat o úmrtích během pandemie a druhý policejních databází trestných činů. V lednu 2023 Ústavní soud rozhodl, že Národní zdravotnický informační systém musí poskytovat statistiky novinářům i veřejnosti. Jednalo se o počty osob, jež zemřely na covid-19. Soud poznamenal, že obecně platí povinnost tyto informace podat, pokud neexistují závažné příčiny pro odmítnutí žádosti – ty ale musí být vždy jasně odůvodněny.
Druhý případ se odehrál v roce 2016, kdy policie po novináři ze serveru iRozhlas za poskytnutí údajů o kriminalitě požadovala téměř 26 milionů korun. Ústavní soud v červnu 2021 rozhodl, že takový poplatek by prakticky znemožnil přístup k informacím. „Povinný subjekt by měl hledat způsoby, jak maximálně vyhovět podané žádosti, a nikoli důvody, které by bránily jejímu vyhovění,“ napsal v nálezu jeden ze soudců.
Jako záminka k neposkytnutí informací, přestože se jedná o informace veřejného zájmu, může veřejným institucím sloužit i evropský zákon o ochraně osobních údajů (GDPR). Například v Rumunsku veřejné instituce často přístup k dokumentům zamítají s odůvodněním, že se v nich nacházejí osobní údaje. Z právního hlediska se však informace týkající se osobních údajů občanů mohou stát předmětem veřejného zájmu v případě, že ovlivňují schopnost těchto občanů vykonávat veřejnou funkci.
Podle nejnovější zprávy GRECO (Skupina států proti korupci, zřízená Radou Evropy) je jedním z problémů rumunského práva skutečnost, že informace nejsou pravidelně zveřejňovány na internetu, přestože to zákon vyžaduje. Skupina GRECO navíc požadovala vytvoření nezávislého mechanismu pro posuzování stížností na orgány, jež odmítají zveřejňovat informace veřejného zájmu.
Rumunská vláda ale například odmítla informace poskytnout i Evropskému parlamentu. Když rumunské ministerstvo zahraničí dostalo za úkol shromáždit odpovědi na seznam otázek ohledně používání špionážních softwarů (rozeslal je výbor Evropského parlamentu, který tuto problematiku vyšetřuje), odmítla rumunská vláda spolupracovat. Rumunský server Context.ro tak podal žádost o poskytnutí výsledků dotazníku, který vyplnilo několik rumunských úřadů. Ministerstvo přístup k těmto informacím zamítlo. Případ se dostal k bukurešťskému tribunálu, jenž rovněž rozhodl ve prospěch vlády.
V jiném případě byl Context.ro u soudu úspěšný. Na základě informací, které novináři po dlouhém soudním sporu získali od ministerstva zdravotnictví, vytvořili databázi stavu elektrických rozvodů v nemocnicích. Z dat vyplynulo, že polovina elektrických rozvodů na jednotkách intenzivní péče rumunských nemocnic je zastaralá. V některých případech byly vadné dráty nebo staré elektrické sítě příčinou obrovských požárů, které v posledním desetiletí vedly k úmrtí více než čtyřiceti Rumunů.
V Maďarsku se novináři Átlátszó zase více než sedm měsíců snažili zjistit, jak často v zemi během posledních let docházelo k požárům v zařízeních na zpracování odpadu. Národní generální ředitelství pro řešení katastrof opakovaně tvrdilo, že takové údaje neshromažďuje. Zároveň ale tato organizace provozuje na svých webových stránkách kalendář událostí, mapující požáry. V databázi však není možné konkrétní čísla vyhledávat. Novináři tak požádali o souhrn těchto údajů, nikdy je však nedostali. Mezitím se ukázalo, že velmi podobný soubor dat si od zmiňovaného ředitelství nechalo vypracovat ministerstvo vnitra. Na žádost o poskytnutí těchto dat ale ministerstvo reagovalo, že není vlastníkem údajů, takže je nemůže vydat, načež ředitelství trvalo na tom, že údaje neshromažďuje. Novináři nakonec data získali díky technicky zdatnému čtenáři.
Átlátszó se také od roku 2018 snažilo získat informace o průzkumech podzemních vod prováděných v továrně Samsung vyrábějící baterie ve městě Göd na severu země. Budapešťské ředitelství pro zvládání katastrof ale novinářům na jejich žádosti žádné údaje neposlalo. Átlátszó se proto obrátilo na Národní úřad pro ochranu údajů a svobodu informací. Šetření však bylo bezvýsledné. Loni v létě pak novináři podali na továrnu žalobu ohledně odepřených údajů a u soudu vyhráli. Z dat vyplývá, že z monitorovacího vrtu v areálu továrny nebyly od roku 2016 odebrány žádné vzorky vody a v roce 2018 byl vrt dokonce zasypán. Vyšlo tím najevo, že maďarské úřady podzemní vodu na přítomnost nebezpečných látek používaných při výrobě baterií netestují. Nezávisle provedené testy přitom ve studnách v blízkosti továrny zjistily toxické rozpouštědlo, které se při výrobě baterií používá a může poškodit nenarozený lidský plod.
Další možností pro veřejné instituce, jak obejít zákon, je sice poskytnutí dat, ale v nepoužitelném formátu. V květnu 2022 chtělo Átlátszó od Národního centra veřejného zdraví informace o tom, kolik osob z nově registrovaných případů koronavirové infekce bylo očkováno a jaký typ vakcíny dostaly. Po 90 dnech poslal úřad údaje v souboru typu pdf, jenž byl ovšem nečitelný, a naskenovaný graf tedy nebylo možné interpretovat.
Naopak v Polsku se řada veřejných institucí postupem času naučila interpretovat nastavení zákonů o poskytování informací a jejich zveřejňování takovým způsobem, že se požadavku vyhne nebo ho zamítne. Jedním ze způsobů, jak neodpovědět, je označit žádanou informaci za již zpracovanou a zařazenou do kontextu. Následně se žadatel vyzve, aby prokázal, že poskytnutí této informace je ve veřejném zájmu. Podobně byly například odepřeny veřejné informace od Státních lesů médiu Frontstory.pl.
Pokud občanovi veřejná informace není poskytnuta, má právo odvolat se proti tomuto rozhodnutí ke správnímu soudu. Jedná se ale o zdlouhavé řízení, jehož výsledek závisí na tom, jak soud, který daný případ řeší, rozhodoval v minulosti.
Sdružení Watchdog Poland, specializující se na právo na veřejné informace, uvádí, že instituce, jež odmítají poskytovat informace nejčastěji, jsou státní podniky a jejich nadace, konkrétně se jedná například o marketingové kampaně, jež organizují. Jedním z nedávných příkladů byla kampaň k uctění památky papeže Jana Pavla II. ve vlacích polských státních drah. Průvodčí a vedoucí vlaků měli ten den na klopách služebních sak připnuté odznaky s papežovou vlajkou a cestujícím rozdávali sladkosti, které jsou v Polsku s Janem Pavlem II. spojovány. Nikdo ale nevěděl, kdo pečivo vyrobil, kolik stálo nebo jaké obsahuje alergeny. Nadace státního podniku provozujícího železniční dopravu na žádost o objasnění této kampaně uvedla, že „Nadace skupiny PKP není povinna zveřejňovat informace o provozních detailech těchto projektů, týkající se mimo jiné nákladů a principů spolupráce s jinými subjekty, což vyplývá ze skutečnosti, že Nadace skupiny PKP není subjektem povinným poskytovat veřejné informace“.
Dalším příkladem snahy polských institucí vyhnout se poskytování informací je případ polského novináře Jana Kunerta, kterému trvalo tři a půl roku, než dosáhl zveřejnění informací o smlouvách, které uzavřela Polská národní nadace (PFN). Ta byla založena v roce 2016 s cílem propagovat Polsko ve světě a tvořily ji státní podniky. Její roční rozpočet zpočátku činil sto milionů zlotých (přibližně 551 milionů korun). Nakonec měl dosáhnout půl miliardy zlotých (skoro tři miliard korun).
Jan Kunert podal v roce 2017 stížnost k Zemskému správnímu soudu, který o rok později dal novináři za pravdu. Polská národní nadace se proti rozhodnutí odvolala k Nejvyššímu správnímu soudu, argumentovala tím, že firemní tajemství neumožňuje zveřejnit informace o uzavřených smlouvách. V roce 2021 Nejvyšší správní soud potvrdil rozhodnutí nižšího soudu. V odůvodnění rozsudku soud zdůraznil, že „nelze říct, že prostředky, kterými nadace disponuje, jsou veřejnými prostředky ve smyslu zákona o veřejných financích, nicméně lze předpokládat, že nadace spravuje veřejný majetek a plní veřejné úkoly“. Nadace tak musela novináři Kunertovi požadované informace poskytnout.
Tento článek vznikl jako součást projektu The Organised Crime and Corruption Watch. Na textu se podílelo sedm redakcí, které jsou součástí The Organised Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP). Spolupracovali na něm novináři z: Investigace.cz (Česká republika), Bird.bg (Bulharsko), Frontstory.pl (Polsko), Rise Project (Rumunsko), Investigatívne centrum Jána Kuciaka – icjk.sk (Slovensko), Átlátszó (Maďarsko) a Context Investigative Reporting Project (Rumunsko). V každém dalším vydání této série se novináři budou zabývat tématy organizovaného zločinu nebo korupce.