Šest let od vraždy Jána Kuciaka: Kdo bude ve skutečnosti řídit stát, nevíme

Dnes uplynulo šest let od vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Na Slovensku je premiérem stejně jako tenkrát Robert Fico, do vlády a vysokých politických funkcí se dostaly trestně stíhané osoby. Fico jako jeden z prvních kroků své vlády označil čtyři média za nepřátelská. Patří k nim i redakce Aktuality.sk, pro kterou Ján Kuciak pracoval. Jako investigativní reportérka tam nyní působí Laura Kellö Kalinská, která kauzu Kuciak sledovala od samého počátku a napsala o ní knihu. U příležitosti tohoto smutného výročí jsme spolu mluvily o tom, jaká je na Slovensku politická a společenská situace, zda jsou novináři v ohrožení a zda je odkaz Jána Kuciaka stále relevantní.

Jsi jedna z mála slovenských novinářů a novinářek, kteří případ sledovali od samého začátku až do současnosti. Chodila jsi na všechna soudní líčení a nyní jsi o kauze vydala knihu. Jána jsi ale neznala, v redakci Aktualit jste se minuli. Co tě vedlo k zájmu o vyšetřování jeho vraždy? 

Do značné míry to souvisí i s tím, že jsem do redakce Aktualit.sk přišla vlastně až několik dní po vraždě. Původně jsem měla nastoupit 26. února 2018, ale to ráno jsem se podobně jako zbytek Slovenska i světa dozvěděla, co se stalo, takže můj příchod do redakce byl trochu opožděný. Ano, Jána jsem osobně neznala, byť jsem ho díky jeho práci samozřejmě vnímala jako novináře. Myslím, že na některé jeho rozpracované věci jsem i navázala. Takže to bylo asi nejjednodušší a nejracionálnější rozhodnutí našeho šéfredaktora, že jsem se mu primárně věnovala já, protože jsem k němu neměla tak blízký vztah jako ostatní. Nechodila jsem s Janem na kafe, na pivo. Neměli jsem společné zážitky, které s ním měli moji kolegové. A hlavně jsem ten případ, tu ztrátu a vůbec celou tragédii prožívala trochu jinak a trochu méně emotivně než oni.

Takže to pro tebe byla výhoda, být svým způsobem nezúčastněný pozorovatel?

Podle mého názoru je to výhoda dodnes, protože si nedokážu představit, jak by kolegové reagovali, kdyby listovali spisy a narazili na věci, jež jsou opravdu otřesné a nechutné, což mně se skutečně stalo. Ať už to byl záznam z pitvy, nebo záběry z místa činu, tedy z Velkej Mači. To jsou věci, které by moji kolegové asi nikdy nechtěli vidět, a je to naprosto normální a přirozené. V tomto ohledu jsem zkrátka měla trochu větší odstup.

Lze těch šest let vyšetřování, soudních procesů, které vlastně ještě neskončily, nějak shrnout?

Je pravda, že samotné vyšetřování a informování o něm bylo velmi intenzivní. Všechno, co jsme se dozvěděli, byla vlastně taková horká stopa, kterou jsme se snažili ověřit, neustále jsme zjišťovali, co policie má a co nemá. Když jsem se při přípravě knihy probírala těmi původními články, musím zpětně uznat, že se policii podařilo poměrně hodně utajit. Tedy v poměru k tomu, kolik se toho dostalo na veřejnost a jaké spekulace se mimoděk objevily. Hodně věcí se podařilo utajit v těch prvních týdnech a měsících, než policie vypátrala podezřelé. Čekání na soud bylo pak takové, řekla bych, technické, se spoustou stresu a vzrušení.

Dělali tehdy novináři nějaké chyby?

Ano, jak v průběhu vyšetřování, tak v průběhu soudu, dnes bychom se jim snad vyhnuli. Například bychom určité věci nekomentovali necitlivě nebo nepromyšleně, něco nezveřejnili a tak dále. Dnes se na to samozřejmě díváme jinak, ale já vždycky říkám, že ani v té nejlepší škole vás nikdo nenaučí, jak se chovat, když je zavražděn váš kolega. Byla to – a stále je – bezprecedentní situace a my se vlastně učíme informovat o tom případu tak, abychom nebyli napadáni z různých stran. Události se v té době zkrátka děly příliš rychle a snaha o jakousi nechci říct přímo kontrolu, ale dozor nad tím případem byla obrovská.

Být v této kauze jako naprosto nestranný novinář asi nejde, Ján byl kolega pro všechny novináře, i když ho neznali…

Zároveň bylo velmi důležité, že v době jeho smrti pracovaly v řadách policie osoby, o nichž Ján Kuciak psal, a my jsme věděli, že mají vazby na kriminální prostředí. Osoby, kterým jsme nevěřili – což nakonec ukazuje i současnost, že ve vyšetřovacím týmu působili lidé, kteří tam neměli co dělat a v podstatě byli jen špehové, jakési uši vysoce postavených úředníků a politiků, jejichž úkolem bylo zjevně pouze to, aby těm nahoře předávali informace. Ve své knize se zmiňuji o svědcích, kteří dneska mluví o tom, že o vyšetřování vraždy měli zájem oligarchové nebo různí funkcionáři. Jeden vypovídá, že nosili stohy papírů z vyšetřování a tyto informace šly přímo k tehdejšímu premiérovi Robertu Ficovi. My jsme tušili, že je to asi bude zajímat, že pro premiéra a vládní stranu Smer to bude důležitý případ, protože by je mohl ohrozit. Ostatně proto byl vyšetřovací tým později redukován na menší počet lidí, zkrátka vyhodili ty, o nichž měli pochybnosti. K tehdejší napjaté a v podstatě šílené atmosféře přispělo i to, kdo policii řídil a jací lidé s jakými konexemi tam zůstali.

Co nového najdeme v knize, kterou jsi o vraždě napsala a nedávno publikovala? Ta kauza přece měla velké mediální pokrytí.

Původně jsem si i myslela, že o tom případu už bylo napsáno tolik textů, že není možné, abychom odhalili něco nového. Proto jsme se rozhodli, že cílem bude popsat komplexní souhrn vyšetřování od okamžiku, kdy se našla dvě nehybná těla ve Velké Mači, až po začátek procesu. Sama jsem však byla překvapená, že přestože jsem případ sledovala opravdu pečlivě, objevily se věci, o nichž jsem nevěděla. A nemluvím jen o vyšetřovacím spisu, který je obrovský, má deset tisíc stran. V rámci sbírání materiálu jsem mluvila s lidmi, co se na vyšetřování přímo podíleli nebo měli informace o tom, jak probíhá. Právě od nich jsem se dozvěděla mnoho zajímavých věcí. Čtenáři knihy si tak hned v úvodu mohou přečíst, jak vypadala samotná razie na jižním Slovensku v září 2018, kdy policie zadržela první podezřelé. To je velmi zajímavé, protože málokdo ví, jak se policisté na razii připravovali, jak den předtím zkoumali jednotlivé domy, jak podezřelé pachatele několik týdnů sledovali a odposlouchávali je, co všechno o nich zjistili. Pak jsou tam i osobní vzpomínky těch, kteří u zátahů byli. Například jeden z podezřelých se vůbec neprobudil, když razie vypukla, a vzbudili ho teprve kukláči, kteří stáli nad jeho postelí.

Zjistila jsi o podezřelých ještě další podrobnosti?

Ano, například že u každého ze tří hlavních podezřelých – tedy u vraha Miroslava Marčeka, jeho komplice, šoféra Tomáše Szabóa, a prostředníka Zoltána Andruskó – zvolila policie jinou vyšetřovací taktiku. Nechci z toho samozřejmě dělat kriminálku, ale svým způsobem je to tak absurdní případ, že jako zahraniční kriminálka opravdu vypadá. Bohužel jde o slovenskou realitu. Co se týče dalších věcí, které ani mně nebyly známé, tak policii se v době, kdy ještě nevěděla, kdo je střelec a kdo řidič, podařilo zjistit, že Tomáš Szabó, který byl šofér, ale nejdříve ho považovali za vraha, měl při zatýkání na sobě bundu, ve které předtím chodil na obhlídky kolem domu ve Velkej Mači. Teprve když po několika měsících udělali speciální forenzní expertízu, zjistili, že večer 21. září 2018 to byl ten druhý, kdo skutečně vstoupil do domu a pak se vrátil. Takže měli potvrzeno, že Tomáš Szabó byl řidič. Nebo jsem například vyvrátila domněnku, kterou mimochodem publikovala i česká média, že vrahy pomohly vypátrat zahraniční satelity. Nebyla to pravda. Když jsem o tom mluvila s lidmi z bezpečnostních složek, kteří na této části pracovali, vysvětlili mi, že satelity dokážou dokonale zachytit například fotbalové hřiště, ale určitě ne člověka, tak aby jej šlo identifikovat. V knize jsem popsala i to, co lidé z Europolu našli v mobilech Miroslava Marčeka, Tomáše Szabóa nebo Aleny Zsuzsové, jež je podle nepravomocného rozsudku zprostředkovatelkou vraždy. Jak si tyto osoby hledaly informace o vraždě. Jak si permanentně kontrolovali zprávy. Kdo kdy smazal historii jejich vyhledávání.

Kniha bude dostupná i v Česku. Proč by měla české čtenáře zajímat?

Nedokážu úplně srovnávat slovenské a české prostředí, ale na Slovensku jsme si do roku 2018 mysleli, že situace není tak napjatá a že drsná mafiánská 90. léta jsou za námi. A přesto si někdo dovolil objednat vraždu novináře. A nestalo se to jen na Slovensku. Podívejme se koneckonců na jiné evropské země, kde se takové věci udály. Malta, Řecko a tak dále. Takže si myslím, že česká společnost by měla brát tehdejší dění na Slovensku jako varování. Koneckonců jsme měli společný stát, máme společnou historii, čímž chci říct, že si nejsme kulturně a civilizačně vzdáleni. Kontext nebo pozadí celé té vraždy spočívá v tom, že politiky bylo vytvořeno prostředí, jenž umožnilo vznik nápadu na objednání vraždy, pravděpodobně s vědomím, že to nějakým způsobem zůstane nevyšetřeno. Což je závažný signál a velmi vážné varování pro vás jako pro Českou republiku, a vůbec pro celý okolní svět. V okamžiku, kdy politici vytvoří prostředí, kde se podobné věci zametají pod koberec, otevírají dveře různým kriminálním živlům, kteří pak mají pocit, že mohou páchat trestnou činnost, aniž by se na to přišlo nebo byli potrestáni. A to je vážné, to je velmi vážné.

Pro kamarádíčkování, napojení politiků justice či policie na různé významné osoby z podnikatelského nebo kriminálního prostředí, se na Slovensku vžil název „systém našeho člověka“. Před vraždou se o něm vědělo, ale nebyly důkazy, teď důkazy jsou, ovšem zůstává otázkou, zda k něčemu povedou.

Něco jiného je, když o takovém systému slyšíte různé řeči v kuloárech, ale nikdo neříká nic nahlas, nic konkrétního, není to v kontextu nějaké policejní zprávy, nějakého výslechu. Jestliže ale někdo konečně nahlas promluví a začne popisovat, jak jejich systém funguje, jak probíhaly ty šílené schůzky v šestém patře záhadné budovy v Bratislavě poblíž policejního prezidia, kde se tajně scházeli nejvyšší političtí představitelé a bezpečnostní složky, a vy se dozvídáte, o čem se bavili, jak ty schůzky vypadaly, abych pravdu řekla, najednou si připadáte jako ve filmu, kterému v podstatě píší scénář, režírují ho a hrají v něm lidé, co vůbec nemají zasahovat do správy státu. Máme historky o tom, jak se v igelitkách nosily desítky až stovky tisíc eur jako kapesné pro úředníky, kteří pak poslouchali různé mocné podnikatele. Když si na to vzpomenu, vždycky si říkám, jak je dobře, že o tom víme, nahlas se o tom mluví, existují nějaké důkazy a vyšetřuje se to. Ale čím víc se dozvídáme, tím víc si myslím, že žijeme v absurdní zemi.

Vražda tenkrát spustila vlnu bezprecedentních protestů a následně možná i nadějí v obnovu společnosti. Dnes je však opět premiérem Robert Fico, ve veřejných funkcích jsou zpátky lidé, kteří tam byli před vraždou, a na Slovensku se zase protestuje. Je nálada ve společnosti jiná než tenkrát?

Atmosféra je trochu jiná a vždycky bude jiná, protože už máme tu strašnou, tragickou zkušenost. Je pravda, že po vraždě se společnost nebo její velká část na chvíli semkla, protože vraždu dvou mladých nevinných lidí, kteří plánovali svatbu, odsoudí téměř každý, tak jako objednání této vraždy a samozřejmě i fakt, že Ján Kuciak byl zavražděn kvůli své práci, kvůli tomu, co odhaloval. To všechno opravdu zapůsobilo a lidé protestovali pro dobrou společnou věc. Jenže za ty roky, co uplynuly, se objevilo tolik konspirací a tolik polopravd i lží, které zasévali politici, že se jim podařilo přiklonit veřejné mínění na svou stranu. Politici nepřesvědčovali lidi, že černá je bílá, ale prostě zasévali semínka pochybností o tom, jak se to všechno stalo. Proto si dnes politici dovolí vystoupit na tiskové konferenci nebo na pódiu – mluvím zejména o těch ze Smeru –, kde vykřikují, jak celá kauza Kuciak byla jinak, oni nám řeknou, kdo Kuciaka zavraždil, a ještě se budete všichni divit, ještě dojde k velkému odhalení.

Veřejnost tomu opravdu věří?

Velká část Slovenska má o celé věci pochybnosti, o tom, zda vyšetřování probíhalo z pohledu zákona správně, zda přiznání, o nichž jsem před chvílí mluvila, jsou autentická, zda tady opravdu nejsou nějací političtí vězni. Politici, a opět mluvím zejména o straně Smer, ale i extremistických stranách, dokonce dokázali vnést do veřejné debaty takové teorie, že Ján Kuciak byl obětován, aby došlo ke státnímu převratu. Je to děsivé, ale bohužel to ukazuje, jak Slovensko a zdejší voliči přemýšlejí, mnozí z nás se prostě nechali zblbnout. Je to zkrátka vizitka, že ještě nejsme natolik zralí, abychom tyto řeči ignorovali.

Pojďme se tedy posunout k aktuální situaci na Slovensku. Co jsou zatím nejvýraznější kroky nové vlády?

Otázkou je, co všechno víme. Protože netušíme, co se děje uvnitř vlády. Nevíme, jaké skupiny se tam rodí a znovu se spojují, kdo bude opravdu řídit stát. To se možná zase dozvíme až za několik let, pokud vůbec někdy. Ale to, co vidíme na povrchu, co se vládnoucí koalice – což znamená Slovenská národní strana, Smer a Hlas – nebojí veřejně prezentovat, jsou nebývale velké změny trestního zákona, které přinesou bezprecedentní proměnu toho, jak budeme soudit pachatele. Ať už pachatele hospodářské trestné činnosti, nebo násilné trestné činnosti. Tyto obrovské změny se zkrátka budou týkat i vražd, znásilnění, ublížení na zdraví nebo vyhrožování. Navíc vidíme, že poměrně důležité pozice jsou obsazovány opět stejnými lidmi, nebo lidmi jim velmi blízkými.

Do parlamentu se ale dostali i obvinění nebo přímo obžalovaní poslanci?

Ano, ale zatímco to je vizitkou slovenských voličů, tak to, jaké osoby například ministerské mandáty zastávají, je vizitkou politiků, kteří takové lidi jmenují do funkcí. Zdá se, že vláda lidem vzkazuje, že je jí úplně jedno, co si o tom veřejnost myslí. My si tam dosadíme, koho chceme. Tak to teď na Slovensku vypadá. Vzpomínám si, že v minulosti veřejností trochu otřáslo, když jsme se například dozvěděli, že určitou funkci zastává člověk s vazbami na mafii, na nějakého pochybného oligarchu. Dneska už je to úplně normální. Vrcholem posledních dnů se stalo jmenování Pavla Gašpara, syna bývalého policejního prezidenta, do čela Slovenské informační služby. Původně tam měl být samotný Tibor Gašpar, člověk, který vedl policejní prezidium v době, kdy byli zavražděni Ján a Martina. Muž, o němž se říká, že manipuloval s jakýmkoli nepohodlným vyšetřováním, respektive nechal zamést pod koberec informace o různých kauzách. Vláda sice od jeho jmenování upustila, ale jmenovali jeho syna. V takové situaci je třeba si položit jednoduchou otázku, zda nový ředitel Slovenské informační služby bude schopen být natolik objektivní a nestranný, aby podepsal například sledování nebo vyšetřování osob z kriminálního prostředí, s nimiž se sám stýká a vůbec se za to nestydí. Odpověď je asi jasná.

Novela trestního zákona mimo jiné výrazně zkracuje promlčecí lhůty – ať už u ekonomické kriminality, nebo právě u násilných trestných činů. Dotkne se nějak vyšetřování či obviněných v kauze vraždy Jána a Martiny?

Do jisté míry ano, protože novela trestního řádu předpokládá zrušení Úřadu speciálního prokurátora, jenž na tento případ dosud dohlížel. Tento úřad dozoruje ty nejzávažnější kauzy, jako je korupce, úkladné vraždy, terorismus, extremismus a tak dále. Pokud by se úřad zrušil, obdobné případy by putovaly na jednotlivé krajské prokuratury, což by znamenalo, že kauza vraždy Jána a Martiny a s ní související objednávky vražd prokurátorů (jedná se o objednávky vražd tří prokurátorů, které měla pro Mariana Kočnera zprostředkovat Alena Zsuzsová, pozn. red.) by přešly na krajskou prokuraturu v Trnavě. V tom okamžiku by nový prokurátor musel prostudovat celý obrovský soudní spis, musel by znát všechny nesmírně podrobné detaily. Tím pádem by se jednání v této kauze na čas zastavilo. Z Úřadu generálního prokurátora ale přišel signál, že pokud budou mít prokurátoři z Úřadu speciálního prokurátora zájem o dohled nad svými případy, které už jsou v nějakém soudním řízení, tak si je budou moci nechat. A dozorující státní zástupci v případu Kuciak projevili zájem. Matúš Harkabus a Daniel Mikuláš sice chtějí přejít na krajskou prokuraturu v Žilině, ale řekli, že by rádi pokračovali ve stíhání v kauze Kuciak, protože jim na tom záleží, případ znají, mají jej načtený a oproti svým předchůdcům mají koneckonců zatím i lepší výsledky.

Dotkne se nový trestní zákon kauz, jež se začaly rozplétat po vraždě, přesněji řečeno odkrývání systému našeho člověka?

Určitě ano, pokud se bavíme o těch případech, které skutečně vypukly nebo se začaly vyšetřovat až po vraždě Jána Kuciaka nebo spolu nějakým přímým či nepřímým způsobem souvisejí, tak některé z nich budou podle novely trestního zákona zcela promlčené. To znamená, že lidé, o nichž Ján Kuciak psal a kteří jsou nyní z něčeho obviněni, budou obvinění zproštěni nebo tresty, které jim hrozí zejména za hospodářskou trestnou činnost, budou daleko nižší než ty současné. Ve většině případů tak bude pachatel čelit podmíněnému trestu a pravděpodobně nějaké finanční pokutě, což pro bohaté lidi není velký problém. Jestli si dobře vzpomínám, tak z kauz, jež se týkají Mariana Kočnera, existuje minimálně jedna, která bude promlčena, takže Marian Kočner se nějakého obvinění rovněž zbaví.

A co nově zvolení poslanci, těch se nový trestní zákon taky dotkne?

Ano, například místopředseda parlamentu Petr Žiga spadá do okruhu lidí, jimž bude novela velmi vyhovovat. Do jisté míry to pomůže i zmíněnému Tiboru Gašparovi a vůbec všem, protože zákon obsahuje spoustu změn ve prospěch obviněných. Dává jim například nové možnosti napadnout obžalobu, čehož může využít třeba právě Tibor Gašpar, který je obviněn a obžalován v řadě případů. Tím pádem z toho budou mít všichni určitě prospěch. Nejen oni, ale i takzvaní jejich lidé.

Robert Fico po volbách označil několik slovenských médií za nepřátelská. Mezi nimi byla i redakce Aktualit.sk. Jakým způsobem to ovlivnilo vaši práci?

Nejsme vztahovační, takže se nás to nějak osobně nedotklo. Po praktické stránce ale přestala strana Smer odpovídat čtyřem vybraným redakcím, včetně Aktualit. V podstatě mám ve schránce několik odeslaných e-mailů bez odpovědi. Jde hlavně o dotazy směřující na ministerstva a na resorty ve správě Smeru. Nějak si musíme poradit a pomoci, byť nám někteří politici odmítají odpovídat. Nevím, jak to bude vypadat do budoucna, protože si nedovedu představit, že budeme všechny naše dotazy řešit přes zákon o svobodném přístupu k informacím. Přitom se stane, že ani tímto způsobem nechtějí odpovědět nebo že odpověď pod různými záminkami protahují, což bychom v budoucnu mohli napadnout u soudu. Ale to je samozřejmě výhled na několik příštích let.

Je možné, že se odpovědi domůžete soudní cestou? Nebo že soud na odpovídání novinářům nastaví nějaký precedent? 

Dovedu si představit, že bychom takto získanou odpověď za pár let asi zvládli, ale nevím, jak moc velký by to mělo smysl, když požadované informace nebudou aktuální. Něco podobného se před pár týdny stalo jednomu kolegovi, když požádal formou zákona o svobodném přístupu k informacím o seznam poradců nebo nějakých asistentů, a žádost mu byla zamítnuta. Snažil se odvolat, což znamenalo dohadování se s úřadem, na který se obrátil. Mezitím tu informaci zveřejnilo jiné médium, s nímž vláda komunikuje. I takové paradoxy se na Slovensku dějí.

Jak se tedy změnila mediální scéna od voleb, když některá média mají takovou komunikační výhodu? Funguje nějaká spolupráce, že by se třeba média semkla?

Musím uznat, že někteří kolegové v těch redakcích, kterým vláda odpovídá – například veřejnoprávní média – mají tendenci klást stejné otázky, vlastně je opakovat, a politik pak buď odpoví, nebo ne. Obecně se ale změnila celá atmosféra komunikace, politici parlamentem někdy jen proběhnou a člověku zabouchnou dveře před nosem. Na druhou stranu, což je děsivé a zároveň legrační – a taky stejné jako v 90. letech, kdy politici měli své vybrané novináře, kteří spíš budili dojem jejich kamarádů – tak podobní novináři se objevili i po volbách 2023. Vlastně ani nevím, jestli to jsou novináři, neboť s politiky vedou zvláštní rozhovory. Kladou třeba otázky: „Tak co, pane premiére, jak to všechno zvládáte a nejste moc unavený?“ Tyto typy se staly součástí dnešní slovenské mediální scény i v tom smyslu, že útočí na standardní redakce, na standardní média. Neboť si říkají, že oni jsou teď alternativa, která hraje hlavní roli, první housle, protože má výsadu, že se dostává nejblíže k politikům. Ale rozhovory vedou tak nekriticky, že to vypadá opravdu směšně a komicky.

To asi veřejné debatě moc nepomáhá…

Nepomáhá. Dokonce máme unikátní případ, kdy jedna novinářka nebo aktivistka, zkrátka veřejně činná osoba, je zároveň asistentkou člena vládnoucí koalice. Neboli je placená státem nebo poslancem Národní rady a zároveň se snaží dělat rozhovory s různými politiky, což je samozřejmě v naprostém rozporu.

Jedním z významných slovenských novinářů, kteří po volbách opustili Slovensko, je Arpád Soltész. Nedávno v našem podcastu Odposlech mluvil o útocích na novináře, o tom, že se mohou stupňovat, že se může stát nějaká nehoda, že bude větší strach psát o určitých tématech. Směřují k tomu slovenští novináři? K nějaké formě autocenzury ze strachu, nebo spíš k rezignaci?

Autocenzura je do značné míry osobní věcí každého z nás, tím pádem to mohu posoudit jen za sebe. Uznávám, že atmosféra není dobrá, ale pak je otázka, jestli nás to nemá spíš aktivovat k ještě většímu výkonu, ostražitosti k tomu, co se děje, nebo spíš k nějaké rezignaci. Osobně se snažím atmosféře nepodlehnout a myslím si, že i řada mých kolegů a kolegyň nejen z naší redakce Aktuality.sk, ale i z dalších, chce stále upozorňovat na to, co se děje, co je mezi řádky, kdo zase ovládá naši zemi. Neboli poskytovat informace, aby si veřejnost mohla vybrat, zda chtějí tímto stylem pokračovat, žít.

Přináší to nějaké výsledky, po tom všem, co jsi o dnešním Slovensku řekla?

Podle mého názoru se například v debatě o trestním zákoně podařilo do značné míry otřást veřejností, protože ještě v prosinci to opravdu vypadalo, že se něco schválí bez diskuse. Nicméně díky velkému množství rozhovorů s odborníky, velkému množství textů a analýz, se povedlo upozornit na fakt, že novela není dobře připravená, respektive že obsahuje řadu věcí, o kterých nemá veřejnost tušení. Do jisté míry se tak podařilo otřást i tou částí veřejnosti, která tomu zpočátku nerozuměla a možná má nyní pochybnosti o tom, zda novela zákona byla správným krokem a správným přístupem. Proto si myslím, že nesmíme nejen rezignovat na svou práci, ale měli bychom zůstat nohama na zemi a nenechat se strhnout nějakými emocemi. Jak jsi zmínila, útoky na novináře, na novinářky, se na Slovensku stupňují. Politici si dělají ze sociálních sítí jakousi veřejnou arénu pro ponižování různých novinářů a novinářek. Takže ano, emoce tu jsou a narůstají. Proto je důležité jim nepodlehnout.

Cestou by tedy mělo být zůstat racionální a vysvětlovat?

Ano.

Zavedli jste v redakci nějaká speciální opatření? Diskutujete víc o tom, jak se třeba i s útoky vypořádávat? 

Diskusí v redakci, jak k čemu přistupovat, co má přednost a o čem informovat, je dneska víc. Slovensko valchuje obrovský parní válec v podobě agresivního stylu politiků, třeba i tím neodpovídáním některým novinářům, takže člověk neví, o čem psát a referovat dřív. Proto jsou tyto diskuse stále silnější. Nastávají pro nás nové situace a musíme se jim nějakým způsobem přizpůsobit. To je asi ten zásadní rozdíl oproti nedávné minulosti.

Máš pocit, že šest let po vraždě zůstává tato tragédie nadále důležitou pro společnost, že téma mezi Slováky pořád rezonuje?

Ať už bude u moci jakákoli garnitura, téma vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové musí být pro nás vždy zásadní a důležité. Pokud se z této situace nepoučíme, historie se bude opakovat. A to by bylo nesmírně tragické. Doufám, že se to nestane. Bude také velmi důležité, abychom nezanevřeli na soud, abychom trpělivě čekali, jak případ dopadne a jak bude nakonec uzavřen. A pak je tu výzva pokračovat v práci Jána Kuciaka. To říkám vždycky. Jeho největší motivací a klíčem k práci bylo, že vycházel z faktů. Takže ani my nesmíme na fakta rezignovat. A budeme se jich držet i nadále. Ať už tuto zemi řídí kdokoli a jakýmkoli směrem.