Jak se proměnily světové mafiánské struktury za posledních pět let? Která mafie je v současnosti nejobávanější? A v čem je pro organizovaný zločin výhodné vést svůj byznys právě z Česka? 

The post Letní speciál MAFIE od investigace.cz – celá série appeared first on investigace.cz.

„Jsem přesvědčená, že uzavřeli pakt o neútočení na území Česka,” říká o mafiích na našem území šéfredaktorka Investigace.cz Pavla Holcová.

Jak se proměnily světové mafiánské struktury za posledních pět let? Která mafie je v současnosti nejobávanější? A v čem je pro organizovaný zločin výhodné vést svůj byznys právě z Česka?

Pavla Holcová v závěrečném rozhovoru k letní sérii Mafie mluví nejen o současné podobě superkartelů a o jejich působení v Evropě, ale také o svém prvním profesním setkání s organizovaným zločinem. Rozhovor vede Petr Gojda.

The post ODPOSLECH – Závěrečný díl letního speciálu MAFIE od investigace.cz s Pavlou Holcovou appeared first on investigace.cz.

Kartel Christyho Kinahana stojí podle Europolu nejméně za dvaceti vraždami v Evropě. Irská média uvádějí, že skupina řídí jeden z největších evropských drogových kartelů, neboť má monopol na dovoz peruánského kokainu do Velké Británie a kontroluje až třetinu evropského obchodu s touto drogou. Hledaný mafián Kinahan, zvaný „švihák Don“, se už několik let podle všeho schovává v Dubaji i s dvěma syny, s nimiž svému zločineckému impériu šéfuje. Ukrývá se pomocí falešných dokladů a pod vymyšlenou identitou byznysmena Vincenta Christophera.

Christy Kinahan patří k nejhledanějším zločincům na světě, přesto po sobě na internetu nechával nápadné stopy. Na Google Maps psal pod svou falešnou identitou Vincenta Christophera recenze na restaurace a podniky po celém světě. V letech 2019 až 2023 takto hodnotil luxusní bary, vládní úřady i supermarket Waitrose a na zmíněný web nahrál více než dvě stě recenzí a 1 100 fotografií. Hledaný mafián přitom bez problémů cestoval do Španělska, Nizozemska, Maďarska, Belgie či Turecka.

Procházelo mu to, poněvadž využívá falešné identity, padělané pasy i několik telefonů, a spolu se svou rodinou tak úspěšně uniká před irskými, britskými a americkými úřady. Poslední roky našel útočiště ve Spojených arabských emirátech (SEA), jeho stopa vede do Dubaje.

Irský taxikář

Dřív mu říkali „švihák Don” (Dapper Don). Původně se dnes sedmašedesátiletý Christopher Kinahan, zvaný také Christy, živil jako taxikář. V 70. letech začal vykrádat domy, krást auta a padělat šeky. V roce 1986 ho v Dublinu policie zadržela s obrovským množstvím heroinu a Christy byl odsouzen k šesti letům vězení. Po výkonu trestu i dalším zatčení a odsouzení se však ihned vrátil na dráhu zločince.

Postupem času vybudoval vlivný kartel, jehož součástí se stali i jeho dva synové – Daniel, zvaný „Chess“, a Christopher Junior, zvaný „Mano“. V 90. letech rodina v Irsku prodávala kokain a heroin. Okolo roku 2000 pak Christy odjel do Španělska, odkud dál řídil drogové gangy v Dublinu, a zůstal tam patnáct let. Během té doby si jeho kartel vytvořil důležitou pozici jako dodavatel drog do Evropy. K pašování narkotik a zbraní se přidaly vraždy, podvody a praní špinavých peněz.

Dnes stojí Kinahan starší a jeho dva synové za jedním z největších a nejvíce stíhaných drogových kartelů v Evropě. Skupina založila stovky společností, působících také v potravinářském a realitním průmyslu. Skrze tyto firmy perou hotovost získanou prodejem drog. Podle vyšetřování španělské, irské a britské policie gang v minulosti vlastnil nemovitosti po celém světě v hodnotě víc než 700 milionů eur (asi 17,6 miliardy korun).

Kinahanova kriminální skupina spolupracovala i s dalšími mafiemi, včetně mexických a kolumbijských kartelů nebo italské Camorry a ’Ndranghety. Byl napojen i na mexického mafiána Joaquína „El Chapa“ Guzmána a na kartel Sinaloa.

Dubajská skrýš

V letech 2015 a 2016 vrcholil spor Kinahanových s konkurenčním irským gangem Gerryho Hutche. Poté, co se Hutchovi mafiáni pokusili zabít Kinahanova syna Daniela a konflikt mezi gangy eskaloval, se rodina začala stěhovat do Dubaje. Podle novinářů z The Times však přesídlení do Spojených arabských emirátů nebylo pouhým útěkem, avšak promyšleným rozhodnutím. V Dubaji si mohli chránit své soukromí a zároveň využít diskrétnosti tamních bankovních a firemních služeb.

Právě přes Dubaj často tečou špinavé peníze zpět do mezinárodního bankovního systému, lze tam snadno založit firmu a kvůli korupci nefunguje ani vymáhání některých zákonů emirátu, upozorňuje novinář John Mooney.

Kinahan starší začal v Dubaji využívat svou falešnou identitu a na veřejnosti vystupoval jako podnikatel Christy Vincent, přičemž Vincent je jeho skutečné prostřední jméno. K pobřeží Perského zálivu se přestěhoval se svou partnerkou Neslihan „Nessy“ Yildirim a třemi mladšími dětmi. Jeho synové Daniel a Christopher Junior ho následovali. Kde přesně žije Christy v současnosti, ale není jisté. Podle amerických úřadů bydlí v centru Dubaje, oficiálně tam však nevlastní žádnou nemovitost.

Přečtěte si

MAFIE: 1. díl – Balkánské mafie v Česku

Daniel Kinahan se zkoušel v Dubaji prosadit jako promotér v oblasti profesionálního boxu. Jeho firma zastupovala třeba šampiona Tysona Furyho. V roce 2017 se tam oženil, na svatbu pozval narkomafiány z celé Evropy. Agenti amerického Úřadu pro potírání drog (Drug Enforcement Administration, DEA) tehdy několik hostů pozatýkali.

Danielova manželka Caoimhe Martina Robinson v Dubaji pro rodinu Kinahanových nakoupila několik luxusních nemovitostí, což odhalil únik dokumentů z nedávné kauzy Dubai Unlocked. Na Robinson se oproti ostatním Kinahanovým totiž nevztahovaly americké sankce.

Samotný Daniel byl ještě v roce 2022 uveden jako obyvatel dubajského souostroví Palm Jumeirah a v posledních letech ho tam prý viděli hrávat fotbal, zatímco opodál okouněli jeho bodyguardi. Z Dubaje také operovaly jeho firmy Ducashew General Trading LLC a MTK Sport Management. Ani jedna z nich dnes už neexistuje a kancelář se Daniel pokouší od konce minulého roku prodat.

Rodina se začala svých dubajských nemovitostí zbavovat poté, co narůstal tlak ze strany amerických, irských i dubajských úřadů. Podle irské policie se členové gangu často stěhují, což komplikuje jejich nalezení. Kartel má navíc údajně finanční vazby na jednu z nejmocnějších dubajských rodin.

Devět letadel z Egypta

V Dubaji sídlila i společnost, přes kterou Christy Kinahan v letech 2020 a 2021 zkoušel koupit devět vyřazených egyptských vojenských letadel. K nákupu využíval falešnou identitu Christophera Vincenta, údajného konzultanta pro humanitární letectví. Díky tomu se dostal na leteckou konferenci, které se účastnil i egyptský ministr civilního letectví.

Přečtěte si

Irský drogový kmotr měl zálusk na letadla egyptské armády

O rok později už dubajská firma Sea Dream Middle East General Trading LLC, spojená s Kinahanem, vyjednávala o nákupu devíti starých letadel. Stroje si měla pořídit další společnost napojená na Christyho, jež s nimi plánovala provozovat záchrannou leteckou službu. Vyjednávání o nákupu však rychle skončila, protože Kinahan začal mít problémy se svým dubajským věřitelem, firmou, která měla stroje financovat.

Spekulovalo se o tom, že Kinahan letadla nakupoval k přemisťování drog a peněz. Později se bezpečnostní služby naopak domnívaly, že je chtěl získat pro íránské agenty nebo je pronajmout íránským leteckým společnostem.

Peníze pro Hizballáh

Spojnic mezi Kinahanovým kartelem a Íránem je hned několik. Podle amerického Úřadu pro potírání drog (DEA) využívají Kinahanovi íránský ostrov Kiš k praní špinavých peněz a jezdí tam i na dovolenou. Na ostrově platí shovívavější zákony než v samotném Íránu a jde o zónu volného obchodu.

Kinahanovi měli být navíc zapletení také do vraždy Íránce odsouzeného teheránským režimem, který se skrýval v Nizozemsku. Tam ho v roce 2016 zavraždil Naoufal Fassih, jenž se následně ukryl v bytě pronajímaném Kinahanovým gangem.

Přečtěte si

Kinahan rozšiřuje byznys. Irský kartel pracuje pro Írán a Hizballáh

Novináři rovněž analyzovali fotografie publikované v recenzích Christyho Kinahana na Google Maps. Na fotkách identifikovali několik jeho společníků, mezi nimiž byli také Íránci. Jeden z nich měl vazby na státní podniky řízené Teheránem.

Irská policie se domnívá, že Kinahanův gang kromě toho spolupracuje s libanonskou teroristickou organizací Hizballáh. Kartel využívá k převodu peněz systém nebankovních transakcí pojmenovaný hawala, jde o předání hotovosti pověřené osobě v jedné zemi, aby stejnou částku následně vydala jiná osoba v zemi požadované majitelem peněz.

Podle evropských a amerických zpravodajských služeb Kinahanovi právě tímto způsobem posílali peníze jihoamerickým drogovým kartelům. Transakce měl provádět Hizballáh, přičemž si za službu účtoval provizi a mohl si na převodu peněz vydělat až stovky milionů dolarů.

Sankce a komplikace

Zločiny rodiny Kinahanových nezůstaly bez následků. V dubnu 2022 uvalily americké úřady sankce směřující na vedení gangu a všechny, kdo s ním obchodují. Finanční instituce v USA tak nesmějí provádět transakce s Kinahanovými, s jejich společníky ani s firmami, jež dotyční ovládají. V reakci na kroky Spojených států amerických dubajské úřady zmrazily irské rodině aktiva a zablokovaly prodej majetku, který tam členové rodiny vlastnili.

USA, Irsko, Velká Británie a Europol ve stejnou dobu vyhlásily odměnu v hodnotě pěti milionů dolarů (přes 115 milionů korun) za informace vedoucí k dopadení a usvědčení Christyho, Daniela i Christophera Juniora.

Navzdory sankcím však kartel nadále pokračoval v pašování drog a zbraní. Postupem času se sankční opatření přesto projevila a podle The Irish Times to Kinahanovy donutilo začít prodávat své jmění. Některé firmy spojené s irskou rodinou dokonce zanikly.

Přečtěte si

Kinahanovi v Dubaji. Co čeká irské mafiány na útěku?

Irské úřady jednají se Spojenými arabskými emiráty o extradiční smlouvě, která by umožnila vydat Daniela Kinahana do Irska a odsoudit ho za podíl na vraždě Eddieho Hutche, bratra Gerryho Hutche z konkurenčního gangu. Irsko chce postavit před soud i další členy kartelu. Po zločincích pátrají úřady v Evropě i USA.

Christy Kinahan v roce 2019 podle médií plánoval přesídlit do Zimbabwe a má kontakty i na osoby napojené na Ruskou federaci. Úřady se obávají, aby se vedení kartelu nepřesunulo do protizápadně orientované země, jako je Rusko či Írán.

Dubaj tvrdí, že její bezpečnostní služby kartel pronásledují. Irským úřadům se však zatím nepodařilo přesvědčit své dubajské protějšky, aby povolily vydání podezřelých z Kinahanova gangu. Přístup SAE výmluvně ukazuje jedna z recenzí Christyho na Google Maps. V listopadu 2021 si u dubajských úřadů vyřizoval doklady, přičemž služby úředníků ohodnotil pěti hvězdičkami a pochválil i bezpečnostního důstojníka, který mu poradil. Mezitím irské úřady požadovaly, aby Dubaj proti Kinahanovým zasáhla.

Nové strategie

Christy Kinahan i přes sankce a zásahy západních institucí stále pašuje obrovské množství kokainu z Jižní Ameriky do Evropy, zlato z jihu Afriky do SAE a sankcionované komodity z Ruska na jih Asie a Střední východ. Podle investigace The Times a Bellingcat však po vyhlášení amerických sankcí uzpůsobil svůj obchodní model nové situaci.

Irská rodina už se nepokouší provozovat legitimní podniky zapsané na svá skutečná jména. Místo toho chce zůstat v anonymitě a tajně prát zisky z nezákonných aktivit kartelu, jež dosahují hodnoty až 250 milionů dolarů ročně (5,7 miliardy korun).

Kinahanovi se snaží dostat své finance do států, kde příliš nefungují opatření proti praní špinavých peněz. Velké částky rovněž přesouvají přes Spojené státy americké. Poslali třeba peníze na účet americké společnosti se sídlem v newyorské Trump Building nebo na ostrov Mauricius. Kartel využívá rozsáhlou síť prostředníků a poradců a tradiční finanční nástroje, jako jsou akcie, dluhopisy a fondy zakoupené na Kajmanských ostrovech, Britských Panenských ostrovech a v Nizozemsku.

V ochraně majetku Christyho Kinahana má důležitou roli jeho žena Neslihan Yildirim i jeho další spolupracovníci, na něž se nevztahují sankce. Yildirim měla na své jméno například registrovanou firmu ve Španělsku, která investovala do nemovitostí a obchodu. Její jméno se objevuje i v dokumentech použitých k založení firem v SAE, které pak Christy využíval jako investiční nástroje. Minulý rok se Yildirim zaregistrovala i na platformě určené k obchodu s komoditami v Indii, což odhalili novináři z The Times díky tomu, že zanechala recenzi na Google Maps po vzoru svého partnera.

Kinahanovi mají podle odhadů majetek ve výši přes miliardu eur (přes 25 miliard korun). „Toto bohatství bylo získáno vraždami, násilím, obchodem s drogami a zastrašováním,“ dodává komisař Drew Harris z irské Gardy.

Autorka textu: Mahulena Kopecká
Zdroj úvodní grafiky: Niall Carson / PA Images / Profimedia

The post MAFIE: 5. díl – Irská rodinná mafie. Kinahanovi ovládají z Dubaje evropský trh s kokainem appeared first on investigace.cz.

Zatímco první generace vorů v zakoně se etablovala ve znamení vzpoury vůči státu, porevoluční vorové se vyznačují postupným splýváním s ruskou politickou a ekonomickou elitou. Vztah mezi ruským podsvětím a světem mocných dosáhl svého vrcholu během Putinova prezidentského období, kdy se z kmotrů stali neoficiální služebníci ruského státu – ať už v zahraničí, nebo uvnitř Ruska. Čtvrtá část letní série investigace.cz o různých mafiích se věnuje postsovětským zločineckým organizacím tohoto typu. Tentokrát se zaměříme na aktivity vorů v zakoně v zahraničí a jejich napojení na takzvaný „ruský mafiánský stát“. 

Konec staré generace vorů, kteří se jakž takž řídili vorovskými zákony a odmítali spolupráci se státem, předznamenala podle britského odborníka na ruskou mafii Marka Galeottiho vražda legendárního Vjačeslava Ivanova. Známý byl pod přezdívkou Japončík a dlouho zastupoval ruskou mafii v USA. Patřil rovněž k blízkým spolupracovníkům Semjona Mogileviče, zmíněného v předešlém článku. Japončík byl vor v zakoně ze staré školy – dlouhá léta strávil za mřížemi, neměl zájem o politické aliance s Kremlem ani o klasický byznys bílých límečků. Místo toho rozhodoval spory mezi bandami a kriminálníky, hlídal smluvní vztahy a dodržování zločineckého kodexu.

Rozepře mezi vory Dědem Chasanem, Gruzíncem kurdského původu, a Tarielem Onianim, šéfem konkurenčního gruzínského klanu, ohledně boje o kontrolované území, byla však poslední, kterou měl Japončík rozsoudit. Pravděpodobně by se rozhodl ve prospěch Děda Chasana, kdyby ho v roce 2009 nezastřelili neznámí pachatelé.

Jeho nástupcem se stal právě Děd Chasan, jenž ve válce s Onianiho klanem pokračoval. Chasan patřil do Japončíkova blízkého okolí a za jeho vlády působil jako držitel obščaku – společné pokladny kriminálního podsvětí. Jednalo se o velmi vážené a důležité postavení ve světě vorů – obščak mohl dosahovat hodnoty stovek milionů eur. Chasan svého předchůdce nakonec přežil jen o čtyři roky, zastřelili jej v roce 2013 a zase nebylo jasné, kdo stál za vraždou. Dalším v řadě vorů se stal Šakro Molodoj, který je dodnes naživu a letos oslavil 71. narozeniny.

Španělské Eldorado

Stejně jako Děd Chasan je Šakro gruzínský Kurd a v období konce devadesátých a začátku nultých let hlídal obščak i přidružený byznys ve Španělsku. Tato jihoevropská země byla v té době mekkou nejen ruské mafie, ale i zločinců z celého světa. Vorové tu prali peníze ve velkém, a to díky uvolněným investičním zákonům, kdy mohli bez problémů investovat špinavé peníze do luxusních nemovitosti ve španělských lázeňských městech na pobřeží moře.

Kmotrům se zamlouval i vstřícný postoj tamních politiků. Například během úřadování marbellského starosty Gregoria Jesúse Gila y Gila udělovala radnice v lázeňském městečku Marbella stavební povolení pouze za úplatky, proto byly původně městské pozemky zastavěny rezidenčními komplexy pro bohaté cizince.

Během Gilova funkčního období proteklo Marbellou skrze nelegální obchody s pozemky a nemovitostmi osmnáct milionů eur (v přepočtu 414 milionů korun). Nezákonně vzniklo dvacet tisíc budov, včetně obytných komplexů, hotelů a restaurací. Jednou z průtokových firem byla i Chasanova realitní kancelář Suninvest 2000, jež se stala součástí schématu na praní peněz.

Mafiánský ráj ale vzal za své v roce 2005, kdy ve Španělsku proběhla první rozsáhlá policejní operace namířená proti „ruské mafii“. V rámci zásahové akce nazvané Vosa provedlo čtyři sta detektivů prohlídky na padesáti adresách v několika pobřežních letoviscích na jihu země. Samotný Šakro byl zatčen v květnu 2006 v Dubaji a vydán do Španělska. Tam byl shledán vinným z praní špinavých peněz a odsouzen k sedmi a půl letům vězení. V roce 2014 ho však na žádost Ruska extradovali do Moskvy, kde ale za mřížemi neskončil.

Svobody si ovšem moc dlouho neužil: o dva roky později jej zatkli kvůli požadování výpalného po majitelce jedné moskevské restaurace. Byl odsouzen k deseti letům vězení a k výkonu trestu nastoupil do věznice v Krasnodarském kraji, kterou díky svému neziskovému fondu ovládl ruský oligarcha a krasnodarský rodák Oleg Děripaska. Řada odborníků, včetně španělských vyšetřovatelů, se domnívá, že Šakro měl na oligarchu vazby, takže nebyla náhoda, že šel právě do Děripaskou ovládané věznice.

Virtuální mafiánský stát

Z dokumentů soudního procesu, jenž proběhl v roce 2012 v Londýně, vyplývá, že Děripaska měl skutečně dlouhotrvající vazby na kriminální podsvětí. Michailu Černému, známému mezi ruskými kriminálníky jako Miša-Kryša a napojenému na izmajlovskou skupinu, například zaplatil 250 milionů dolarů. Podle Děripaskova tvrzení mu měl v kriminálním podsvětí zajistit takzvanou kryšu, tedy ochranu.

Státní zástupce španělského Národního soudu José „Pepe“ Grinda González, který se léta věnuje ruské mafii, již v roce 2010 vypracoval sedmnáctistránkovou zprávu shrnující postavení a aktivity ruské mafie ve Španělsku. V dokumentu dospěl k závěru, že Bělorusko a Rusko jsou „virtuálními mafiánskými státy“, neboť u těchto zemí není zřejmé, kde začíná stát a končí organizovaný zločin.

Zatímco teroristé usilují z různých ideologických či náboženských důvodů o nahrazení samotné podstaty státu, organizovaný zločin se podle Grindy snaží být doplňkem ke státním strukturám. Ruská vláda vory využívá k činnostem, jež jako státní instituce sama nedokáže nebo nechce realizovat. Výměnou za službičky pro stát dostávají kmotři politická privilegia, která jim poskytují imunitu nebo pohodlný život ve vězení. Grinda například tvrdil, že Šakro na rozkaz GRU – ruského vojenského zpravodajství – prodával zbraně kurdským teroristům, aby destabilizoval Turecko.

Video: Šakro Molodoj po návratu ze Španělska do Moskvy. Policista: Považujete se za vora? Šakro: Já sebe nepovažuji. Ostatní mě ano (směje se)

Když po začátku invaze do Ukrajiny dnes už zřejmě zesnulý šéf Wagnerovců Jevgenij Prigožin začal verbovat vězně do své žoldnéřské armády, v ruských médiích se objevila zpráva, že Šakro tento nábor mezi vězni schválil. „Napsal vorovský progon, což je jakési oficiální sdělení hlavního vora komunitě vězňů, v němž podpořil válku v Ukrajině, a je jasné, jaké výhody za to dostal,“ říká Olga Romanova, šéfka neziskové organizace Rusko za mřížemi, které hájí práva vězňů.

Podle odbornice už ve většině ruských věznic dávno nic neznamenají „poňatija“, tedy pravidla, jimiž se v minulosti řídilo kriminální podsvětí. Přestala platit na konci nultých let, tvrdí Romanova, kdy v ruských věznicích skončilo dělení na „červené“ (věznice ovládané dozorci a kolaboranty z řad zločinců) a „černé“ (ovládané starými vory v zakoně) a „blatkomitět“, tedy výbor vorů a kriminálních autorit, postupně splynul s vedením věznic.

Existenci Šakrova progonu o podpoře války naopak zpochybňuje investigativní novinář ruského exilového serveru The Insider Sergej Kaněv. „Vor takto vysokého postavení by si tak zjevnou spolupráci se státem nemohl dovolit. Od svých zdrojů vím, že se s Prigožinem setkal a pouze mu řekl, že mu v náboru nebude bránit,“ prohlásil Kaněv.

V březnu 2015, rok před svým definitivním zatčením v Moskvě, byl Šakro zadržen ve společnosti byznysmena Rubena Tatuljana původem ze Soči. Tatuljan, známý v podsvětí jako Robson, dříve pracoval coby asistent poslance ruské Dumy Alexandra Karelina. V Arménii byl také poradcem ministra zahraničí a držitelem arménského diplomatického pasu. Oficiálně Tatuljan vystupoval jako mecenáš ruského sportu a byl úspěšný podnikatel v oblasti hotelových služeb a lázeňství. Jeden z obchodních domů v Soči byl dokonce pojmenován Tatuljan na jeho počest. Neoficiálně je pak tento byznysmen známý jako „král ruského černomořského pobřeží“ – od roku 2010 totiž dohlížel na veškeré operace zločineckých skupin ve svém rodném Soči z pozice takzvaného „smotrjaščeho“.

V roce 2017, dva roky od policejního zátahu v Soči, byl Tatuljan znovu zadržen v Česku během další schůzky vorů. Díky diplomatickému pasu však neskončil ve vazbě – česká policie ho musela propustit. Vzhledem k tomu, že šlo o osobu úzce spjatou s Kremlem, požadoval tehdy Roskomnadzor (ruský federální úřad zodpovědný za monitorování a cenzuru sdělovacích prostředků) blokaci všech článků zmiňujících Tatuljanovy vazby na kriminální svět. Cenzurní úřad se proto obrátil i na arménského partnera investigace.cz, server Hetq, s žádostí o odstranění podobného článku. Arménští kolegové v reakci na to vydali prohlášení, v němž se psalo, že „nerozumí tomu, proč takový požadavek vznáší na arménské médium ruský orgán“ a „proč arménský diplomat namísto arménského ministerstva spravedlnosti požádal o pomoc státní orgán cizí země“.

Díky pozdějšímu úniku interních dokumentů z Roskomnadzoru jsme zjistili, že pracovníci úřadu měli zvláštní úkol – hledat a blokovat všechny negativní články o Tatuljanovi, a to především v souvislosti s jeho zatčením v Česku.

Americké úřady zařadily Tatuljana v roce 2017 na sankční seznam kvůli jeho vazbám na „vory v zakoně“ a ke konci roku 2023 po něm začaly pátrat i ruské úřady, údajně kvůli podezření ze zneužití státních zakázek v Soči. Podle ruských zdrojů se podnikatel skrývá v Arménii.

Aspirující vor

Nejnovějším případem zatčení vora v Česku, v daném případě člověka aspirujícího na postavení vora, je loňské zadržení Polada Omarova, šéfa jednoho z postsovětských mafiánských klanů, na něhož vydaly Spojené státy mezinárodní zatykač kvůli objednávce vraždy íránské disidentky, iniciované vládou Teheránu. Omarov je kriminálník gruzínského původu s ázerbájdžánským občanstvím, jenž se svou zločineckou skupinou dlouhou dobu terorizoval velkou část ázerbájdžánské komunity v Rusku a Ukrajině. Podílel se na vraždách a únosech lidí, rovněž byl členem organizovaných zločineckých skupin v několika zemích bývalého Sovětského svazu včetně Kazachstánu, Gruzie a Ukrajiny. Do Česka se Omarov dostal podle informací ukrajinského portálu Detektiv INFO díky ukrajinskému cestovnímu pasu.

Česká i americká policie ho ve svých tiskových zprávách sice označily za vora v zakoně, nebylo to však přesné. „Nejde o vora v zakoně, ale přesněji o uchazeče o tento status,“ upřesnil odborník na postsovětskou mafii naší redakci. Tehdejší vor v zakoně číslo jedna, Šakro Molodoj, který byl v té době ve vězení, pozastavil nové korunovace vorů, a Omarov proto čekal, až Šakro vyjde na svobodu. To se stalo před několika měsíci, koncem března tohoto roku. Avšak Omarova mezitím extradovali z Česka rovnou do USA a získání koruny mezi zločinci tak musel odložit.

Přečtěte si

Omarov zadržený v Praze plánoval vraždu íránské disidentky. USA žádají jeho vydání

Jsou tu pořád s námi

Přestože tuzemská média loni hlásila velký návrat ruské mafie do Česka, ve skutečnosti tyto skupiny organizovaného zločinu z bývalých sovětských republik nikam neodešly a v Česku působily celou dobu. Například na začátku roku 2022 založil ukrajinský vor v zakoně gruzínského původu Sergo Glonti, známý jako Guga, pražskou firmu s názvem Richi company, s. r. o. Její hlavní činností je podle obchodního rejstříku pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Z notářského zápisu vyplývá, že Glonti se na založení firmy osobně podílel. Glonti je přitom členem zločinecké skupiny ve Francii a dlouhodobě působil v kriminálním podsvětí v Kyjevě a Oděse.

Další příklad pochází z prostředí Karlových Varů, kde v letech 2010 až 2013 vlastnil místní firmu Volkoni, s. r. o., jeden z nejvlivnějších vorů v zakoně Merab Džangveladze, pravá ruka Tara Onianiho. Spekulovalo se, že Džangveladze mohl být jedním z atentátníků, kteří v Moskvě roku 2013 zavraždili Děda Chasana. Ve stejném roce byl zadržen v Budapešti a předán do Itálie, kde čelil obviněním z vraždy gruzínského politika i z praní špinavých peněz. Italský soud navíc získal nahrávku rozhovoru mezi Onianim a Džangveladzem, kde se oba o vraždě Děda Chasana zmiňují. Je zajímavé, že až do roku 2020 vlastnila jeho českou firmu Volkoni šedesátiletá žena jménem Ljubov Oniani, která podle živnostenského rejstříku dodnes sídlí v Česku. O bezprostřední blízkosti vorů svědčí i zprávy o jejich pravidelných „schodkách“ v sousedním Polsku.

Autorka textu: Kristina Vejnbender

The post MAFIE: 4. díl – Ruská mafie, část druhá: Rozděl a opanuj Evropu appeared first on investigace.cz.

Když minulý rok zatkli Polada Omarova, pravou ruku vora v zakoně, na kterého Interpol vydal zatykač, česká média informovala, že se ruská mafie vrátila do Prahy. Ve skutečnosti ale od břehů Vltavy nikdy neodešla. Na rozdíl od nultých let ovšem používá sofistikovanější a méně nápadné metody práce. Ruští zločinci už neprovozují nevěstince v centru Prahy a nevraždí lidi v pražských ulicích, místo toho perou peníze z miliardových obchodů a pomáhají kremelskému režimu v jeho válce proti Západu. Investigace.cz přináší dvoudílný portrét ruské mafie a jejího působení ve střední Evropě – od historicky přelomového zásahu v pražské restauraci U Holubů po současné investice a aktivity na pomezí organizovaného zločinu a také servisu pro ruské tajné služby.

„Ruská mafie“ je pojem, který se pravidelně objevuje na stránkách českých i světových médií. Není to však korektní název – součástí takzvané „ruské“ mafie jsou zločinci ze všech postsovětských zemí, zejména z Gruzie, Arménie, Ázerbajdžánu, Ukrajiny nebo ze Střední Asie. První část dílu o postsovětském kriminálním podsvětí se věnuje kořenům vzniku organizovaného zločinu v 90. letech, jeho působení v České republice a fenoménu takzvaných vorů v zakoně.

Chytrý Don

Večer posledního květnového dne roku 1995 bylo na pražském Andělu rušno. Desítky policistů zasahovaly v tamní vyhlášené restauraci U Holubů, kde slavil narozeniny jeden z významných mužů ruské solncevské mafie, Viktor Averin. Oslavy se účastnil i jeho šéf Sergej Michajlov, zakladatel gangu. Čeští policisté se tehdy stali svědky velkolepé hostiny s desítkami sexuálních pracovnic, žralokem nadívaným kaviárem, což byl pokrm podávaný jako hlavní chod, a dorty ve tvaru slunce neboli symbolu solncevské mafie.

Podnik spravoval skrze britskou offshorovou společnost Arigon Company Limited finanční mozek zločinců Semjon Mogilevič, jenž zorganizoval systém praní špinavých solncevských peněz v dvaceti zemích včetně Česka, USA, Maďarska a Ukrajiny. Kvůli jeho vysokoškolskému ekonomickému vzdělání se mu v ruském podsvětí přezdívalo „Chytrý Don“. Když se ho však jeden z novinářů zeptal, proč založil firmu zrovna na Normanských ostrovech, depandanci britské koruny, odpověděl, že žádné jiné ostrovy si ze školního zeměpisu nezapamatoval. A právě na Mogileviče se podle informací české policie chystal během oslavy U Holubů atentát.

„Vypadal jako na fotkách – byl to muž s velkým břichem, v bekovce, na ruce měl super drahé hodinky Rolex, ale pod nehty špínu,“ vzpomínal jeden z českých vyšetřovatelů, který se s Mogilevičem setkal osobně, v seriálu Nejhledanější zločinci světa vyrobeném platformou Netflix.

Z podniku tenkrát vyvedli v poutech desítky členů zločinecké skupiny, chyběl však ten hlavní, kvůli němuž se celý zásah organizoval – samotný Mogilevič. V dokumentárním filmu The Billion Dollar Don z dílny BBC, které Mogilevič později poskytl exkluzivní rozhovor, řekl, že se na pražskou oslavu skutečně chystal, ale měl zpoždění. Když na místo dorazil, bylo po zásahu, a noc proto strávil v sousedním podniku. 

Smíchovská restaurace byla v hledáčku české policie již od roku 1993. Mogilevič tam měl jakousi centrálu pro východní Evropu, byť síť podobných podniků s názvem Black and White vlastnil i v Budapešti, kde sídlil v diplomatické čtvrti v luxusní vile hned vedle čínské, rakouské a vietnamské ambasády. 

Zásah U Holubů nebyl první střet české veřejnosti s ruskou mafií – členové těchto zločineckých skupin začali proudit z postsovětských republik do zahraničí hned po pádu Sovětského svazu. Razie U Holubů se však stala jednou z těch legendárních, na které česká média dodnes vzpomínají. Mogilevič, nenápadný silnější muž v bekovce se „stalinským“ knírem, patřil v té době k nejznámějším představitelům ruského podsvětí v zahraničí. Od roku 2009 až do roku 2015 byl na seznamu deseti nejhledanějších osob FBI. Na stejném seznamu tehdy figurovalo i jméno Usáma bin Ládin, kterému Mogilevič podle ruských médií prodával obohacený uran ukradený na území bývalých postsovětských republik. Za informaci, jež by pomohla Mogileviče dopadnout, nabízela FBI odměnu ve výši 100 000 dolarů.

Stejně jako spousta dalších mafiánů a jejich spolupracovníků, kteří přišli po Mogilevičovi, unikl i Chytrý Don do Ruska, kde po nástupu Vladimira Putina k moci platila pro mafiány čím dál větší jistota, že se budou moci s ruskými úřady jednoduše domluvit. Jak se v průběhu následujících desetiletí ukázalo, ruské podsvětí se od 90. let vzdalovalo „ulici“ a čím dál víc se prolínalo se státními strukturami a s nimi spřízněnými oligarchy.

Podle whistleblowera a bývalého agenta ruské bezpečnostní služby FSB Alexandra Litviněnka, kterého v roce 2006 otrávili ruští agenti poloniem, měl Mogilevič v letech 1993 a 1994 výborné vztahy s tenkrát ještě nepříliš známým Putinem. Z další uniklé nahrávky vyplynulo, že podobně přátelské vztahy měl i s bývalým ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou, díky čemuž tak mohl bezpečně těžit z prodeje plynu a zbraní. 

V dubnu 2013 zařadil americký časopis Foreign Policy Mogileviče do svého žebříčku 500 nejvlivnějších lidí světa – jeho majetek se v roce 2023 odhadoval na 10 až 12 miliard dolarů (230 až 276 miliard korun). V roce 2022 navýšila FBI odměnu za informaci o Mogilevičovi na 5 milionů dolarů, tedy v přepočtu 115 milionů korun.

O tom, kde se Mogilevič nachází dnes, nejsou zatím přesné informace. Podle některých zdrojů se mafián přestěhoval do Izraele, podle jiných informací si znovu změnil jméno a žije v zámečku nedaleko Moskvy. 

Divoká ruská devadesátá

Mogilevič sice pracoval pro jednu z největších a nejmocnějších organizovaných zločineckých skupin v Rusku – Solncevskuju Bratvu, jež odvozuje svůj název od Solncevské čtvrti v Moskvě, kde vznikla. Obdobných seskupení, rusky „gruppirovek“, však existovalo začátkem 90. let v Rusku více než dost.

Jejich hojný vzestup byl úzce spjat s postupným úpadkem Sovětského svazu a následnými ekonomickými a sociálními změnami. Například ruský seriál Slovo pacana, který získal velkou popularitu v Rusku i v jiných postsovětských zemích včetně Ukrajiny, popisuje tzv. kazaňský fenomén – pouliční gangy mladistvých, jež násilím ovládly nejen sovětskou Kazaň, ale i další ruská města už během Gorbačovovy éry i po rozpadu sovětského impéria. Z band mladíků, tzv. pacanů, se později vyvinuly plnohodnotné skupiny organizovaného zločinu, které svou sílu a vliv dokázaly zpeněžit. V Kazani se několik pouličních band spojilo v organizaci Ťap-Lap. Ta se stejně jako další jí podobné účastnila organizovaných loupeží a poskytovala ochranu, tzv. kryšu, cechovikům – podnikatelům na černém trhu. 

Členem jedné z těchto zločineckých skupin byl zřejmě i zesnulý šéf soukromé armády Wagner Jevgenij Prigožin – koncem 70. let si přivydělával tím, že okrádal náhodné kolemjdoucí nebo vykrádal byty, za což byl odsouzen ke 13 letům vězení.

V roce 1987 Michail Gorbačov podepsal „Zákon o družstvech“, jenž legalizoval soukromé podnikání, a vytvořil tím vrstvu nových legálních podnikatelů – kooperativníků. Zločinci v nevídané novince ihned spatřili příležitost výdělku a koncem roku 1989 bylo 75 % družstevních podniků ovládáno gangstery nebo je podniky platily.

Když se Sovětský svaz v roce 1991 definitivně rozpadl, Rusko a další postsovětské státy se ocitly ve stavu absolutního ekonomického chaosu a právního vakua. Někdejší státní podniky byly privatizovány, často nelegálními nebo pololegálními způsoby, což vytvořilo prostředí ideální pro ještě rychlejší vzestup organizovaného zločinu.

V tomto období začaly vznikat mnohé zločinecké skupiny, snažící se využít nově vzniklého tržního systému a slabosti státního aparátu i neexistující legislativy. Tyto skupiny často zaměstnávaly bývalé sportovce – „sportiky“ a „kački“ –, vojáky a příslušníky bezpečnostních složek, kteří jim byli schopni poskytovat fyzickou ochranu a vymáhat jejich zájmy. Začala takzvaná divoká devadesátá léta, proti nimž jsou ta česká slabý čajový odvar. Násilí a kriminalita zašly tak daleko, že v roce 1994 prezident Boris Jelcin popsal Rusko jako „nejmafiánštější stát na světě“. Samotný Jelcin ovšem proti tomuto faktu nedělal téměř nic. Britský historik a specialista na mezinárodní i ruský organizovaný zločin Mark Galeotti ve svých knihách zdůrazňuje, že na kriminalizaci země se naopak výrazně podíleli Jelcinovi kumpáni.

Jedním z klíčových faktorů pro růst organizovaného zločinu byla rychlá a bez dostatečných právních a regulačních opatření probíhající privatizace. Budoucí oligarchové i zločinecké skupiny získali kontrolu nad velkými průmyslovými podniky, bankami a dalšími strategickými odvětvími, to vše za výhodně nízké ceny. Nově nabytá ekonomická moc nadto umožnila zločineckým organizacím proniknout do politických struktur a korumpovat státní správu. Dobře to ukazuje dokumentární seriál z produkce ruské neziskové organizace FBK (Fond boje s korupcí) s názvem Zrádci, v němž je převážná část Jelcinova prezidentství charakterizována jako ekonomická anarchie. Právě tehdy byla podle názoru šéfky investigativního oddělení Navalného tymu Marie Pěvčich mladá ruská demokracie zrazena skupinou zkorumpovaných politiků, zbohatlíků a mafiánů.

Protože stát nedokázal poskytnout běžným občanům odpovídající ochranu a organizovaný zločin byl na vzestupu, podnikatelé považovali zločinecké gangy za jakousi alternativní soukromou instituci, která umožní kryšu – ochranu – před dalšími zločinci a jejich soupeři. „Čím víc prší, tím více potřebujete střechu,“ charakterizoval 90. léta badatel Vadim Volkov zabývající se ruským organizovaným zločinem.

Jelcinův nástupce v Kremlu, Vladimir Putin, si na jednu stranu sice pečlivě budoval image silného prezidenta schopného očistit zemi od banditů a kriminálníků, což ovšem neznamenalo, že s podsvětím nespolupracoval. Už jako zástupce primátora Petrohradu se v 90. letech pravidelně setkával se členy tamního nejmocnějšího gangu, Tambovskou mafií. Ze spolupráce přitom těžily obě strany. K hlavním aktivitám Tambovské skupiny patřily vydírání, obchod s drogami, organizování nájemných vražd a také pašování nedostatkového zboží do Petrohradu i prodej ropy.

Kdo jsou vorové v zakoně?

Když se řekne „vor v zakoně“, mnoha lidem v Česku se vybaví fotky či záběry tuzemských médií s tmavovlasým mužem v černých brýlích a černém saku obklopeným v soudní síni houfem advokátů nebo policistů. Záhadná postava se jmenuje Andranik Soghojan a jde o arménského mafiánského bosse známého pod přezdívkou Zap Leninakanský. V roce 2007 se rozhodl potrestat svého krajana, arménského podnikatele působícího v Praze, který odmítal platit výpalné. Najatý vrah Timur Treťjakov se však spletl a místo Arména zastřelil českého řidiče společnosti Sazka, jenž zrovna vystupoval z podobně zeleného Bentley, jaké vlastnil i arménský byznysmen.

Soghojana za pokus o vraždu sice česká policie zatkla, avšak soud ho později zprostil obžaloby a propustil z vazby kvůli nedostatku důkazů, částečně způsobenému podplácením svědků. V roce 2013 české ministerstvo spravedlnosti změnilo rozsudek a odsoudilo Soghojana za vraždu ke 22 letům vězení, tou dobou byl zločinec už ovšem dávno za horami. V roce 2014 arménská policie Soghojana sice zadržela v Jerevanu na základě evropského zatykače, Česku jej ale nakonec odmítla vydat.

Neúspěšný atentát v Praze Soghojana od zločinecké kariéry zřejmě neodradil – podle zdrojů serveru Lenta.ru, který se věnuje dění v postsovětském podsvětí, stál mafián za vraždou několika dalších kriminálních autorit ze soupeřících klanů. PrimeCrime uvádí, že v roce 2016 byl zbaven vorovské koruny, a proto se chtěl pomstít. Vorem v zakoně se zločinec totiž stává pouze díky podpoře dalších vorů, kteří se za něj zaručí, a jen za podmínky, že žil podle kodexu vorů, což už dnes ovšem tolik neplatí. 

Někdejší pravidla vorovského života se změnila v průběhu takzvané „sučí vojny“, v překladu „války děvek“. Šlo o mocenský boj původních vorů v zakoně, jejichž hlavní zásadou bylo odmítání spolupráce se státem, z čehož vyplynulo i zavržení v tomto smyslu vnímaných kolaborantů, zločineckou terminologií řečených „suk“, tedy oněch „zaprodaných děvek“. Konflikt vypukl na konci druhé světové války, kdy se z fronty vraceli zločinci a byli rekrutováni státem jako vojáci, a trval dlouhé roky, přičemž bylo zavražděno mnoho představitelů podsvětí.

Sovětské věznice se tehdy rozdělily na „červené“, kde vládli dozorci a kolaboranti z řad kriminálníků, a „černé“, ovládané pravými vory v zakoně. Odborníci včetně již zmiňovaného Marka Galeottiho se shodují, že válka skončila vítězstvím suk. Přestože zákaz kolaborace se státem formálně přetrvával, nebyl už tak striktní jako v minulosti. Časem se ustoupilo i od dalších tradic – vor v zakoně mohl mít rodinu i trvalou adresu, oficiálně se mohl věnovat byznysu a vlastnit luxusní předměty. Některé symboly se však nezměnily. Výrazným vizuálním rysem dodnes zůstávají klasická vorovská tetování jako hvězdy pod klíčními kostmi nebo na kolenou.

Na základě tohoto typického tetování mohou být oproti minulosti vorové justicí odsouzeni podle zákona o nejvyšším postavení v zločinecké hierarchii. Zákon postupně přijala celá řada postsovětských zemí, průkopnicí se stala Gruzie, kde bylo nové legislativní opatření schváleno ještě v půlce nultých let a údajně se inspirovalo italskou i americkou legislativou.

„Faktem je, že jak italští mafiáni, tak naši zloději vlastnoručně nepáchají žádné zločiny. Málokdy sami kradou, zabíjejí nebo vydírají. Na to existují v jejich hierarchii níže postavení lidé. Kromě toho existují zákony omerty (mafiánský „kodex mlčení“), které jak u nás, tak tam zakazují svědčit proti šéfovi pod trestem smrti. Takže kriminální činnost většinou těmto zlodějům a hlavním mafiánům procházela. Jediná záminka, proč je mohli zadržet, bylo držení zbraní nebo drog,“ vysvětlil odborník na organizovaný zločin Šota Utyašvili pro zpravodajský portál BBC News. 

Nový zákon měl práci policii a soudům zjednodušit, což se zjevně povedlo. Od roku 2006 do roku 2010 bylo v Gruzii zadrženo a odsouzeno 180 vorů. V roce 2006 generální prokurátor Gruzie dokonce prohlásil, že v zemi nezůstal na svobodě ani jeden vor v zakoně. Jejich velká část, včetně těch největších jako Tariel „Taro“ Oniani nebo Šakro Molodoj, se skutečně přesunula do Ruska, kde tento zákon chyběl až do roku 2019, nebo do Evropy, kde až na výjimku Itálie chybí dodnes. Uplatňování protimafiánských zákonů v Rusku navíc hodně záviselo na ochotě vora spolupracovat se státní mocí, což pro novou generaci vorů, která se už tolik neohlíží na stará pravidla, představovalo velkou výhodu.

The post MAFIE: 3. díl – Ruská mafie, část první: Divoká Praha appeared first on investigace.cz.

V současné době je nejbohatší, nejobávanější a nejmocnější italskou mafií ‘Ndrangheta neboli onorata società ​(ctěná společnost)​. Zrodila se v jižní části Itálie – v pohoří Aspromonte v regionu Kalábrie. Tato kalábrijská mafie, jejíž jméno pochází z řeckého slova pro „odvahu“ nebo „loajalitu“, se stala globálním fenoménem a její roční příjmy se odhadují na 60 miliard eur (přes bilion a půl korun) – tedy zhruba HDP Chorvatska. Její členové jsou přítomni všude, kde se naskytne příležitost vydělat nebo legalizovat peníze, tedy včetně Česka. Na Slovensku vstoupila ‘Ndrangheta v širší povědomí po vraždě novináře Jána Kuciaka. Ten těsně před svou smrtí pracoval spolu s redakcí investigace.cz na textu, který spojoval ‘Ndranghetu se slovenským premiérem Robertem Ficem, ale i s dalšími politiky ze strany SMER.

Čepice a brokovnice

Pro porozumění ‘Ndranghetě a tomu, proč je pro policii nebo prokurátory téměř nemožné rozkrýt její struktury a zastavit ji, je potřeba pochopit vnitřní uspořádání a fungování této italské mafie.

„Původní dynastii ‘Ndranghety tvořilo ne více než 20 rodin, jež se daly dohromady až v šedesátých letech 20. století, aby ochránily své jmění a investice,“ vysvětluje kriminoložka a odbornice na ‘Ndranghetu z University of Essex Anna Sergi. „Členové těchto rodin se začali ženit a vdávat mezi sebou a tak se vytvořily dynastie, které fungují dodnes,“ dodává.

Po dlouhou dobu se ‘Ndrangheta velmi podceňovala, neboť lidé z oblasti Kalábrie byli považováni za farmáře, nevzdělance a chudáky. Samotná zločinecká organizace pak přitahovala pozornost jen málokdy, její členové se soustředili na únosy a pouliční kriminalitu, obecně se mluvilo spíš o gangu než o mafii. To se však změnilo během osmdesátých let, kdy se vliv ‘Ndranghety a způsob, jakým fungovala, zprofesionalizoval. Za kolébku fakticky protistátního hnutí, jež koncem 20. století přerostlo v organizovanou a silně hierarchizovanou zločineckou skupinu, se považuje San Luca – obec vzdálená půl hodiny jízdy po štěrkové cestě od vesničky Polsi, kam se rok co rok sjíždějí tisíce věřících.

Právě tady, uprostřed nehostinných hor Aspromonte na jihu Itálie, se na návsi a za doprovodu hudby a modliteb slavnostně vystavuje soška Madony z Polsi. Pár kilometrů odsud, skryti před italskými carabinieri, se přitom scházeli a možná nadále scházejí na svém každoročním sjezdu bossové mocné mafie ‘Ndrangheta.​

Její členové ​se v tomto kraji cítí bezpečně. Jedním z důvodů je skutečná izolovanost této části Kalábrie – některé vesnice nejsou s okolním světem dosud propojeny internetem, a dokonce ani klasickými telefonními kabely. Dalším důvodem je pak velká míra loajality a současně úcty k bohaté zločinecké organizaci ze strany tamního chudého obyvatelstva.

‘Ndrangheta ​– podobně jako i jiné italské mafie​ – ​používá k ovládání místních nejen moc, peníze a strach, ale i svérázný koktejl namíchaný z náboženství, tradic a letitých pravidel. Například z náboženství ‘Ndrangheta ​čerpá své hodnoty: naprostou oddanost (rodinnému klanu nebo výše postavenému členu mafie), přinášení oběti (dlouhé roky skrývání a útěku mafiánů před zákonem či pobyty ve vězení) a také víru v nejvyšší duchovní sílu (v Boha nebo ‘Ndranghetu, nezřídka v obojí zároveň).

Jedním z nepsaných pravidel této zločinecké organizace je samozřejmě i ​omerta​. Ta zavazuje členy k mlčenlivosti za jakýchkoli okolností – i za cenu trestního stíhání, věznění či smrti. Princip mlčenlivosti se rozšířil i mezi kalábrijské obyvatelstvo, které často více sympatizuje s místními klany ‘Ndranghety​ než se státními úřady a policií.

Navíc dnes už zdaleka nelze mluvit o členech ‘Ndranghety jako o coppola i lupara, tedy o „čepici a brokovnici“. Už to nejsou chudí vesničané, ale vzdělaní lidé mnohdy hovořící až šesti jazyky, velká část z nich má univerzitní tituly, rozumějí mezinárodním finančním trhům.

Každá rodina má příběh

Na rozdíl od jiných mafiánských organizací ‘Ndrangheta zůstává striktně rodinnou záležitostí. „‘Ndrangheta je rozhodně jedinou italskou mafií, která stále funguje na stoprocentně rodinném základu,“ uvádí Anna Sergi. To z ní dělá jednu z nejlépe organizovaných zločineckých struktur světa. A také jednu z nejlépe chráněných, a to proti zásahům policie nebo vyšetřování.

Každá rodina má svůj příběh. Jestliže mu pozorovatel zvenčí porozumí, možná se mu podaří i lépe pochopit, jak tato jednotka ‘Ndranghety funguje, jaká jsou její specifika a co stojí za jejími rozhodnutími.

Italský vyšetřovatel, jenž se kalábrijskou mafií dlouhodobě zabývá a jehož jméno z bezpečnostních důvodů neuvádíme, to shrnul následovně: „Infiltrovat se do něčeho, co funguje jako rodina, je skoro nemožné. Jak asi přesvědčíte matku, že jste její čtvrtý syn?“

‘Ndrangheta má navíc minimální počet takzvaných pentitos neboli lidí, kteří v jejím zájmu spáchali zločin a rozhodli se spolupracovat s justicí výměnou za mírnější trest.

Obecně se dá říct, že známou a opakovanou strukturu ‘Ndranghety lze přirovnat k mezinárodnímu kriminálnímu holdingu. Konkrétní uspořádání této mafie se odvozuje od teritoria v Kalábrii, kde daná rodina žila nebo ještě žije. Těmto teritoriálním jednotkám se říká locale – a každá z nich, spravovaná jednou rodinou neboli ‘Ndrinou, má velkou míru nezávislosti. Koncem 20. století vznikla Nejvyšší rada, nazývaná ​La​ ​Provincia​ nebo Crimine​, složená z bossů ‚​Ndranghety ​reprezentujících určité oblasti Kalábrie. Říká se jim ​mandamenti​. Obdobnou strukturu založenou na tom, jaké území je pod kontrolou té které rodiny, ‘Ndrangheta používá i v zahraničí – kdekoli se usadí její členové.

Podle odborníků na organizovaný zločin začal mezinárodní vzestup ‘Ndranghety a šíření jejích nezákonných aktivit po Evropě v průběhu devadesátých let. Zhruba tou dobou dorazili její emisaři i do Česka.

Samotný fakt, že ‘Ndrangheta je založená na rodinách a vybudovaná odspodu, dostává občas její členy do paradoxních situací. Zatímco je jasné, kdo je kdo v rodině, málokdo tuší, jak se jmenují vyšší členové a poradní sbor ‘Ndranghety nebo jak se jmenují jejich nejvyšší šéfové. Občas tak dochází ke kuriozním situacím, kdy byl člen jedné rodiny pověřený zavražděním člena druhé rodiny a marně shání jméno někoho, kdo by mu vraždu schválil a povolil – což etický kodex ‘Ndranghety striktně vyžaduje.

Obyčejní strejdové

Nejvýše postavení bossové vystupují na veřejnosti jako skromní důchodci, kteří se ve volném čase věnují svým zahrádkám, třeba pěstování rajčat. Na většině fotografií pořízených při zátahu na ‘Ndranghetisty jsou to nenápadní strejdové v obyčejných košilích a mikinách. Decentně působí i jejich obydlí. Navenek nedostavěné domy ve skromných kalábrijských vesnicích ničím nepřitahují pozornost. Z venkovního pohledu by nikoho nenapadlo, že místnosti uvnitř jsou obložené mramorem a zlatem v tradici Versaceho estetiky.

Prokazování zločineckých aktivit ‘Ndranghety také není jednoduché. Její podnikání se řídí několika jednoduchými, ale účinnými pravidly. Obchod s drogami a praní peněz drží striktně od sebe. Zatímco na drogový byznys (zejména s kokainem) často dohlížejí členové této mafie, pro legalizaci výnosů z obchodu s drogami si najímají důvěryhodné profesionály – finančníky, investory, realitní makléře i bankéře s navenek neposkvrněnou pověstí. Ti pro jednotlivé klany ‘Ndranghety vyhledávají nejen vhodné investiční příležitosti, ale i země s výhledově stabilní ekonomikou, kde o své dobře uložené peníze nepřijdou. Tímto způsobem se dostali i do Česka.

„Většinu peněz [získaných z obchodu s drogami] potřebují vyprat, ideálně přes nějaké oficiální podnikání. To je nejbezpečnější a nejrychlejší způsob, jak peníze z drog legalizovat,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz kriminoložka a expertka Anna Sergi a dodává: „Pokud jednotlivé klany ‘Ndranghety investují do ekonomiky nebo využívají finanční systémy země k praní peněz, jejich nebezpečnost se neprojeví obyčejnou pouliční kriminalitou.“

Česko a ‘Ndrangheta

Pár let poté, co napříč východní Evropou padl komunismus, vyslala kalábrijská mafie do těchto zemí své emisary, aby zjistili, jak novou situaci využít. Jedním z největších taháků byl tenkrát nákup nemovitostí v historických centrech východoevropských měst.

První lidé, kteří do Prahy na popud ‘Ndranghety přijeli, zaregistrovali své firmy již v letech 1993 a 1994. Postupně pak začali nakupovat pražské činžovní domy, ale i další nemovitosti po celém Česku. Velkou část takto zakoupených objektů přitom nechávali bez dalšího zájmu chátrat. V Praze se jejich rozpadající a mnohdy slavné domy na lukrativních adresách staly symbolem bezmoci památkářů.

Jeden z nejvýraznějších klanů ‘Ndranghety, který má v Česku své emisary, je italské protimafiánské policii známý jako „klan Raso-Gullace-Albanese“ a v šedesátých letech minulého století usadil v severní Itálii. „Vydělávají peníze na všem možném: od legálního obchodování s potravinami až po drogy. Pocházejí z oblasti Cittanova, která se stala nechvalně známou v osmdesátých letech, a to kvůli únosům lidí. Za oběti únosů požadovali vysoké výkupné, a tak získali svůj základní kapitál. Ten pak investovali zejména do stavebních či logistických firem nebo společností zaměřených na zpracování odpadu,“ vysvětluje Anna Sergi.

Než se klan zformoval do současné podoby, prošel dvěma krvavými mafiánskými válkami, takzvanými faidami. Výsadní postavení měl v Ligurii, neboť se mu podařilo infiltrovat do přístavu v Janově, tehdy důležité vstupní bráně kokainu do Evropy. Dnes už to sice neplatí, poněvadž ‘Ndrangheta v tomto směru kontroluje i jiné evropské přístavy, avšak Janov si své důležité postavení v jejich byznysu s narkotiky zachoval.

„To, že Raso-Gullace-Albanese působí v Praze, mě nepřekvapuje. Je to významný klan, který přes nákupy nemovitostí pere peníze po celé Evropě, a Praha nebude výjimkou,“ dodává kriminoložka Sergi.

Realitní zázemí v Praze vybudovali Andrea Nucera a Vincenzo Chiaro.

První z nich, jenž byl i prvním spolumajitelem GEO Investments, nyní žije v Abú Dhabí, kam utekl před možným stíháním kvůli finančním podvodům. V záznamech z policejních odposlechů telefonních rozhovorů o něm ostatní ‘Ndranghetisté často mluví jako o „velkém kápovi Andreovi“. Nuceru v Abú Dhabí vypátral Interpol.

Druhým společníkem GEO Investments byl Vincenzo Chiaro, označovaný italskou protimafiánskou policií DIA za přímého člena klanu Raso-Gullace-Albanese. Ve spisu z policejní operace Terra di Siena byl Chiaro popsán jako člověk, jenž pro členy klanu Raso-Gullace-Albanese zakládal firmy, které posléze praly peníze z drog přes práce na veřejných zakázkách.

Chiaro také patřil k blízkým lidem samotného kápa klanu Carmela Gullaceho, řečeného Nino. Ten je stíhaný za mnohem závažnější zločiny: vraždu, vydírání, nelegální držení zbraní a únosy lidí.

Nucera s Chiarem v Praze investovali pod hlavičkou GEO (GEO Investments, GEO Ponte, GEO Czech Republic) minimálně do pěti developerských projektů a nakoupili domy za téměř 160 milionů korun, které hodlali renovovat a proměnit v luxusní byty.

Praní peněz

‘Ndrangheta je známá svými sofistikovanými metodami praní peněz. Jeden z nejnovějších trendů zahrnuje spolupráci s čínskými „poskytovateli služeb“. „Jde o organizované skupiny Číňanů v různých částech Evropy, kteří skladují hotovost. Může to být v zadní místnosti obchodu nebo v restauraci, kde mají v hotovosti miliony,“ popisuje takzvanou čínskou pračku italská investigativní novinářka Cecilia Anesi.

„V praxi to funguje tak, že mafián přijde za provozovatelem této čínské pračky s několika miliony v hotovosti,“ vysvětluje Anesi. „Řekne mu, že potřebuje, aby se tyto peníze objevily na druhé straně zeměkoule, například v Bogotě nebo v Mexiku. Pak složí peníze na pult a ty se okamžitě objeví v cílové destinaci, a to bez jakékoliv transakce. Celý systém je totiž založen na dohodě mezi těmito čínskými sklady hotovosti po celém světě. Italský prokurátor Giovanni Falcone, kterého mafie kvůli úspěšným vyšetřováním zavraždila, kdysi řekl: ‚Sleduj tok peněz.‘ Jenže to dnes už skoro nejde, jestliže nemáte žádný tok, žádnou transakci, žádný doklad,“ objasňuje systém Anesi.

Nechceme násilí

‘Ndrangheta má jedno zásadní a možná trochu překvapivé pravidlo uplatňované mezi šéfy mafie, a to je vyhýbání se násilí. „Jakmile se zapojíš do násilných akcí, jsi venku…“ říká novinářka Anesi a dodává: „To samozřejmě neplatí pro běžné členy, jen pro elitu. Lze tak zaznamenat případy, kdy byli lidé z této elity kvůli násilí vyobcováni.“

Díky politice nenásilí se také zrodila některá z drogových obchodních partnerství. Z pohledu ‘Ndranghety je například kokainu tolik, že není potřeba válčit o teritorium nebo o zdroje. „Vím, že to může znít divně, ale mantra ‘Ndranghety není chamtivost. Oni si impérium budují pěkně pomalu, ale ustavičně,“ vysvětluje Cecilia Anesi.

Právě obchod s drogami je dnes spolu s podvody ohledně státních zakázek a evropských dotačních fondů hlavní a nejvýnosnější oblastí zločineckého podnikání ‚​Ndranghety​. Podle ​italských úřadů​ dosáhl příjem​ kalábrijské mafie ​v roce 2020 okolo 60 miliard eur (1,5 bilionu korun). Obchod s drogami v něm zaujímal první místo a ‘Ndranghetě přinesl zisk ​přes 27 miliard​ eur, tedy okolo 62 procent jejího ročního příjmu.

Přestože se v posledních letech italské protimafiánské jednotce dařilo infiltrovat právě do nejvýnosnější činnosti ‘Ndranghety, její agenti se ve struktuře této mafie vždy dostali jen k „postradatelným“ lidem. A ‘Ndranhheta tak na rodinném základě funguje nerušeně dál.

The post MAFIE: 2. díl – Ctěná společnost ‘Ndrangheta appeared first on investigace.cz.

Spousta lidí si myslí, že když v Česku nevybuchují auta, nestřílí se během dne na ulici a ve Vltavě neplavou mrtvoly, balkánský organizovaný zločin se nás netýká. Opak je ale pravdou. „Neexistuje zločinecká skupina z Balkánu bez vazeb na Česko,“ osvětlil pro investigaci.cz srbský investigativní novinář a odborník na balkánské mafie Stevan Dojčinovič. 

Ilegální drogovou burzou v Miláně, kde se určují ceny kokainu, heroinu, metamfetaminu a dalších narkotik určených pro Evropu, ovládal kolem roku 2003 přes své spolupracovníky Černohorec se slovenským pasem Darko Šarič. Hovoří se o něm jako o jednom z největších balkánských narkobaronů posledních dvaceti let. On i jeho bratr měli v Česku firmy.

Přímo v Praze se 8. listopadu 2017 sešli v malebné hospodě Zlatý klas dva muži, kteří klidně mohli být jen starými přáteli. Branislav Cvijović přijel za Branislavem Bikićem, žijícím v českém hlavním městě již dlouhou dobu. Jenže důvod návštěvy nebyl rázu přátelského, jako spíš obchodního – kšeftování s kokainem. Oba byli nějakým způsobem spojeni s Grupo America – jednou z nejdůležitějších balkánských organizovaných zločineckých skupin působících po celém světě. Schůzky se zúčastnil i Josip Capik, který se tenkrát vrátil z Nizozemska, kam jel vyzvednout osm kilogramů kokainu. Zásilka sestávala ze dvou igelitových tašek zabalených v papíru. Kokain už byl trochu naředěný, policie jeho čistotu stanovila na 75 procent.

Na sklonku roku 2018 zadržela speciální jednotka české policie Slobodana Kašćelana. Šlo o mezinárodně hledaného zločince, na nějž vydal zatykač Interpol. Kašćelan je vůdce jednoho z nejdůležitějších balkánských mafiánských klanů, jenž do Evropy dováží kokain ve velkém a svých nepřátel se zbavuje vraždami. V Česku byl Kašćelan zatčen v bytě v centru Prahy. Svůj pobyt v hlavním městě vysvětloval u soudu nutností podstoupit zde chirurgický zákrok.

Ve čtvrtek 1. srpna 2019 provedla policie v několika zemích světa koordinovaný zásah, po němž skončilo v poutech šestnáct lidí. Jedenáct z nich policisté dopadli v Asii a v Evropě. Mezi nimi byli i dva čeští piloti, kteří převáželi kokain z jihoamerické Uruguaye do Švýcarska. Jednoho zadrželi přímo ve Švýcarsku, druhého u něj doma v Česku.

V proslulém karlovarském Grandhotelu Pupp najde návštěvník luxusní zlatnictví. Provozuje ho společnost Europlan Invest a jako odpovědný vedoucí je uveden jistý Kole Jakupi. Návštěvníka by možná překvapilo, že vedoucí prodejny dostal svého času třináct let vězení za (neúspěšnou) přípravu vraždy.

To hledaný kosovský zločinec Ismet Osmani, známější jako Curi, byl srbskou a německou tajnou službou prohlášen za extrémně nebezpečného obchodníka s drogami. V Kosovu jej obvinili z lichvy a vydírání, avšak v brněnském Jundrově se cítil dostatečně bezpečně – jméno měl na schránce i na zvonku.

Citovaná jména představují skutečně pouze krátký výčet toho, jak se od devadesátých let v Česku usazuje a rozmáhá balkánská mafie a jak tu podniká. Podle reportu Světové iniciativy proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (Global Initiative Against Transnational Organized Crime) začala být tato část jihovýchodní Evropy tamním gangům malá, a tak expandovaly do světa. Jedním z klíčových působišť balkánských gangsterů je podle této zprávy Česká republika.

Zrod balkánských kartelů

Na začátku balkánského organizovaného zločinu stáli Srbové a Černohorci, kteří si po druhé světové válce vybudovali síť vazeb a kontaktů po celém světě. Spousta z nich byli nacionalisté, a proto museli z Jugoslávie utéct před vítěznými komunisty. „Takto se do různých částí světa dostaly i velmi radikální nacionalistické skupiny, jež se snažily komunistickému režimu nějak škodit – například plánovaly bombové atentáty na jugoslávské ambasády, nebo se dokonce pokusily unést letadlo. Komunisté se proto rozhodli bránit a vyslali po stopách těchto radikálů osoby, jejichž cílem byla jejich likvidace,“ vysvětluje Stevan Dojčinovič.

Úkladné vraždy ale nemohl vykonat samotný stát – tehdejší jugoslávská vláda si nemohla dovolit poslat do zahraničí tajné služby, aby zlikvidovaly exilovou opozici. Proto se přibližně v šedesátých letech rozhodla obrátit na zločince. Jako odměnu jim stát nabídl ochranu a finanční provizi. Tento přístup se však záhy ukázal být dost komplikovaný. Zhruba do osmdesátých let totiž organizovaný zločin nebyl v jugoslávském komunistickém policejním státě etablovaný. Na vražedné mise do zahraničí tak byli vysíláni například zloději, kteří se zabíjením neměli sebemenší zkušenosti, což se ukázalo jako kontraproduktivní. Tito námezdní zabijáci neuměli naplánovat a vykonat profesionálně dokonalé odstranění nepohodlné osoby. Zbytečně páchali brutální zločiny, čímž přitahovali nechtěnou pozornost nejen zahraniční veřejnosti a policie, ale i médií.

„Jugoslávské tajné služby se proto rozhodly tyto zabijáky trénovat, vyškolit je k jemnějším způsobům likvidace člověka. Z archivů nelze přesně vyčíst, kdy to probíhalo, podle všeho se tento proces odehrával někdy mezi šedesátými a osmdesátými léty. Najatí zločinci se postupně začali učit, jak zabíjet efektivně, nepřitahovat pozornost, jak sledovat své oběti, a jak se naopak vyhnout tomu, aby kdokoli sledoval je. S touto zkušeností pak na konci osmdesátých let ovládli srbští zločinci nejdůležitější evropská města, například Amsterdam či velká německá nebo švédská města. Byli vycvičení lépe než místní gangy a zároveň za nimi pořád stál stát, který je vybavoval falešnými pasy, mohli bez problémů cestovat,“ vysvětluje Dojčinovič.

Když pak v devadesátých letech srbská mafie opanovala další evropská města, vznikl balkánský organizovaný zločin v podobě, jakou známe dodnes. Navíc zůstalo i propojení na srbské tajné služby. Právě to dělá zejména srbskou mafii tak silnou – nadále za ní totiž stojí stát.

Státní pašování cigaret

První mafiánské síťě vybudovali tehdejší Jugoslávci na obchodu s cigaretami. Titova vláda se dohodla s italskou mafií, že do Itálie bude pašovat cigarety – tedy dodávat je bez placení daní. „Je to první případ, kdy naše vláda spolupracovala s mafií. Jen to tenkrát byli Italové, protože na Balkáně ještě mafie neexistovaly,“ dodává Dojčinovič.

Grupo America

Balkánci posléze využili tyto kontakty a trasy k pašování daleko ziskovějšího kokainu z Jižní Ameriky, a na scéně se tak objevil kartel jménem Grupo America. Jeho šéfové v New Yorku spolupracovali s Johnem Gottim, mafiánem známým svým působením v popkultuře. Mimochodem o Gottim byl natočen stejnojmenný hollywoodský film s Johnem Travoltou. Kartel Grupo America se rychle naučil mezinárodnímu obchodu s kokainem, který tato balkánská skupina řídila z New Yorku. Postupně si vytvořili téměř monopol na dovoz kokainu do Evropy. Jejich vůdce Mileta Miljanić byl v USA zatčen FBI i díky práci reportérů investigace.cz, která je citována v obžalobě. Synovec Milety Miljaniče mimo jiné země žije i na Slovensku, v Česku si členové Grupo America přeprodávají kokain po kilogramech.

Darko Šarić

Z Grupo America vzešel asi nejznámější balkánský narkobaron Darko Šarić. Ten se od skupiny odrodil a začal pašovat drogy na vlastní pěst. Jak už bylo řečeno, časem ovládl nejen milánskou drogovou burzu a nastavil spolupráci s italskou mafií na dovoz kokainu, a nespolupracoval s nikým, kdo nebyl schopný odebírat minimálně 50 kilogramů kokainu týdně.

V lednu roku 1998 Darko Šarić založil společně s několika dalšími občany tehdejší Jugoslávie firmu Solimba Z. M. na pražské adrese Táborská 22. Jednatelkou společnosti se stala Milka Štěpánková, která, jak řekla reportérům investigace.cz, utekla do Česka před jugoslávskou válkou.

„Ty dokumenty přinesl můj manžel Zoran. Já jsem je podepsala a na nic se neptala. Byli to moji krajané a potřebovali pomoc. A navíc jsem se bála manžela. Bil mě,“ vysvětlila Štěpánková pro investigaci.cz v roce 2016 okolnosti založení pražské firmy jednoho z největších balkánských narkobaronů.

Podle svých dalších slov netušila, že Darko Šarič byl drogový magnát.

„Znala jsem ho ještě z Pljevje, oba jsme se tam narodili. Vždycky na mě působil jako takový hodný kluk, možná trochu buran. Nikdy bych neřekla, že by měl mozek a konexe na to dělat do drog,“ tvrdí Milka Štěpánková. Jak sama dodává, potkala ho v Praze jen jednou, v roce 1993, kdy přijel podepsat nějaké dokumenty. „Od té doby jsem ho neviděla. Podíl ve firmě tady měl jen proto, aby získal papíry. Co já vím, tak chtěl dostat trvalý pobyt v polovině evropských zemí. Mířil hlavně na Západ.“

Solimba Z. M. byla od začátku jen skořápkovou firmou a nikdy nepodala žádné daňové přiznání. To potvrdila i Milka Štěpánková: „Musela bych o tom vědět, musela bych to podepsat. A nic takového se nikdy nestalo.“

Jak investigaci.cz sdělilo slovenské ministerstvo vnitra, Darko Šarić obdržel v roce 2005 na Slovensku dokonce občanství, a to na základě fingované svatby s Veronikou Poláčikovou. O rozvod požádal jen několik týdnů po uznání občanství. Coby trvalou adresu měl uveden byt Dragoslava Kosmajca, pravděpodobného zakladatele takzvané Balkánské cesty – trasy, kterou přes Balkán putují drogy do Evropy. Kosmajca získal slovenské občanství již v roce 2004.

Přečtěte si

Balkánští narkobaroni v Praze – Život a dílo Darko Šariće

V Česku měl firmu i šéf italské buňky Šarićova impéria Boško Nedić. Pro Šariće koordinoval velkoobchodní dodávky kokainu italským a albánským mafiím, jež se staraly o jeho další distribuci a prodej. V pondělí 19. ledna 2009 Boško Nedić naložil kokain do dodávky a společně se spolehlivými kurýry poslal zásilku ze skladiště v toskánské Tirrenii svým obchodním partnerům v Albánii. Dodávka však nikdy nedorazila. Byla zastavena italskou policií a následoval zátah v tirrénské vile pronajaté na jméno Jan Prosek, kde se našlo dalších 266 kilogramů kokainu. Jednalo se však už jen o zbytek z mnohem větší dodávky. Policie zatkla řidiče, avšak Boška Nediće nechala uprchnout s tím, že ji dovede k šéfům balkánského kartelu. Byl to risk, který se nevyplatil. Boško Nedić zmizel.

O tom, co Nedić od roku 2009 dělal, se toho moc neví. Jedno z mála bílých míst vyplňuje český obchodní rejstřík: půl roku po zmizení, 11. června 2009, si Nedić kupuje poloviční podíl ve firmě MAN – CO, která sídlí v Praze na Evropské ulici 550/28, v budově, jež patří ČVUT. Tato firma ale v Česku oficiálně nikdy nevyvíjela žádnou aktivitu a rovněž nikdy neplatila žádné daně.

Nedić před zatčením italskou policií uprchl do Jižní Ameriky, kde se v současné době skrývá. Jako spolupodílník je ve firmě uveden Vitomir Bajić, další ze Šarićova gangu. Podle vyšetřovatelů měl na starosti nájemné vraždy. Byl zatčen v Černé Hoře a eskortován do vězení v Itálii, kde v roce 2010 spáchal sebevraždu.

Přečtěte si

Záhadná mrtvola z Paraguaye zřejmě patřila srbskému mafiánovi

Superkartel aneb Titův kartel

Dnes je jedním z nejmocnějších balkánských kartelů takzvaný Titův kartel, v Latinské Americe jednoduše přezdívaný Cartel de Los Balkanes (Balkánský kartel), v Severní Americe a Evropě nepřesně nazývaný Superkartel, neboť v zájmu logistických potřeb obchodu s kokainem se spojilo několik kartelů. Šéfem je Edin Gačanin, narkobaron pocházející z Bosny, který se ale časem usadil v Dubaji a v současnosti dominuje nákupu a pašování peruánského kokainu.

Balkánská cesta i balkánská pračka

Přes Česko vede takzvaná „Balkánská drogová cesta“, tedy jeden z hlavních proudů, kudy se do Evropy dostávají drogy jako kokain nebo heroin. Poslední dobou je ale využívána i k pašování lidí kvůli nucené práci či prostituci nebo migrantů ze zemí postižených válečnými konflikty.

Výše zmíněné informace ale zdaleka nepředstavují kompletní výčet toho, proč si balkánští mafiáni Česko oblíbili. Jak uvádí zpráva Světové iniciativy proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, balkánské drogové klany využívají Česko i kvůli legalizací výnosů z trestné činnosti a k další finanční kriminalitě.

Česko je pro zločince z bývalé Jugoslávie či současné Albánie hodlající proprat své peníze z prodeje drog lákavé hned z několika důvodů – daří se tu korupci, až do nedávna tady nebyl nijak regulovaný hazard a velmi snadno si zde lze otevřít firmu a založit účet na jméno někoho jiného.

Proč tedy balkánský organizovaný zločin není v Česku víc vidět? „Máme na to v Srbsku takové přísloví – nechodíš na záchod tam, kde jíš. Pravděpodobně právě proto se v Praze schovávají, chtějí být neviditelní. Proč by si to kazili zločiny, které budou přitahovat pozornost? Kdyby ale šlo do tuhého, jsou schopni všeho. Poslední dobou vidíme vraždy, jež mají na svědomí například černohorské mafie, ve Španělsku, Řecku, Německu nebo Nizozemí,“ vysvětluje Stevan Dojčinović.

The post MAFIE: 1. díl – Balkánské mafie v Česku appeared first on investigace.cz.