Panamská právní kancelář Mossack Fonseca, jež poskytovala ve velkém offshorové finanční služby, byla ústředním aktérem v kauze Panama Papers. V té média z celého světa odhalila rozsáhlé využívání offshorových účtů k daňovým únikům a praní špinavých peněz. Následoval soudní proces, který letos na konci června dospěl k rozhodnutí a všech 28 osob napojených na Mossack Fonseca zprostil obvinění.

Panamský soud v pátek 28. června ukončil proces s 28 osobami, které byly souzeny za údajné zapojení v zakládání fiktivních společností používaných v úplatkářských a korupčních skandálech v Brazílii a Německu. Mezi nimi byl i Jürgen Mossack, jeden ze zakladatelů nyní již zrušené advokátní kanceláře Mossack Fonseca, která hrála v kauze Panama Papers hlavní roli.

Druhý ze zakladatelů, Ramón Fonseca Mora, zemřel v květnu před ukončením soudního procesu, což vedlo k zamítnutí žaloby proti němu.

Osmdesát pět hodin dlouhý soudní proces se konal v dubnu, téměř přesně osm let po prvním zveřejnění zjištění z Panama Papers. Účastnili se ho tři žalobci a 18 obhájců. Bylo předloženo více než 50 různých důkazních materiálů a soudkyně Baloisa Marquínez vyslechla 27 svědků. Marquínez nakonec rozhodla, že materiály, které byly součástí úniku dokumentů, nebyly získány v souladu s řádným procesem a že důkazní materiál, který soud posuzoval, není dostatečný k tomu, aby byla prokázána vina.

Soudkyně měla původně na vynesení rozsudku 30 pracovních dní, panamský soudní řád jí však umožňoval den navíc za každých sto stran spisu. Zástupce soudu sdělil Mezinárodnímu konsorciu investigativních novinářů (International Consortium of Investigative Journalists, ICIJ), že spis obsahoval celkem více než 300 000 stran, což teoreticky znamenalo, že vynesení rozsudku mohlo podle panamských zákonů trvat až 23 let.

Přečtěte si

Tajemný zdroj Panama Papers po letech promluvil, zmínil i Jána Kuciaka

Obžaloba požadovala maximální trest 12 let odnětí svobody pro zakladatele právnické kanceláře Jürgena Mossacka, dnes již zesnulého Ramóna Fonsecu Moru a tři další osoby za to, že se podíleli na praní špinavých peněz. Patnáct dalších osob bylo obviněno jako hlavní a pět jako vedlejší spolupachatelé. Pro tři další osoby obžaloba požadovala zproštění viny.

Panama Papers zůstávají jednou z největších přeshraničních novinářských spoluprací v historii. V povědomí veřejnosti se staly zkratkou pro praní peněz, daňové úniky, finanční machinace a politickou korupci.

Vyšetřování stálo na 11,5 milionu dokumentů, které unikly do německých novin Süddeutsche Zeitung a byly poskytnuty ICIJ. Odhalilo offshorová finanční tajemství světových lídrů a dalších vlivných veřejných osobností a vyvolalo protesty, vládní vyšetřování nebo rezignaci islandského premiéra. Zjištění také vedla k celosvětovým daňovým reformám, navýšení příjmů do státních kas o v přepočtu 31 miliard korun na daních a prudkému poklesu počtu registrací společností v Panamě.

Přečtěte si

Sedm let s Panama Papers: Co se stalo s klíčovými postavami vyšetřování?

V roce 2022 byli oba zakladatelé právní kanceláře Mossack Fonseca, Ramón Fonseca Mora a Jürgen Mossack, zproštěni viny v samostatném obvinění z praní špinavých peněz. Oba jakoukoli účast na nezákonných aktivitách opakovaně popřeli.

„Ačkoli soud tyto obžalované nedohnal k odpovědnosti, trvalý dopad našeho vyšetřování přetrvává,“ uvedl v prohlášení Gerard Ryle, výkonný ředitel ICIJ. „Odhalováním skrytých pravd, což jsme učinili v případě Panama Papers, dodáváme veřejnosti informace, které potřebuje k tomu, aby mohla požadovat odpovědnost a prosazovat reformy.“

Podle Rylea červnové rozhodnutí soudu odhaluje problémy, které se objevují při stíhání finanční kriminality a zneužívání mezer v zákonech. Ve výsledku právě tento druh kriminality nejvíce dopadá na osoby závislé na veřejných službách a pomoci státu. Daňové úniky a praní peněz totiž snižují schopnost vlád poskytovat lidem základní služby, jako je vzdělávání a zdravotní péče, a ve výsledku tak prohlubují nerovnosti ve společnosti.

The post Soud zprostil obviněné v kauze Panama Papers appeared first on investigace.cz.

Jestliže doma schováváte nelegální cigarety, najděte pro ně jinou skrýš, než je vydlabaná dutina za skříní. Pokud pro změnu plánujete návštěvu země klobás, eintopfu a piva, vyhněte se nočním toulkám kolem tamních bankomatů. A jestliže vás chytne mlsná a dostanete zálusk na odpolední kávičku se sušenku, měli byste zpozornět, neboť v chuťové paletě takové sladkosti se skrývá i palmový olej, kvůli kterému mizí deštné pralesy. „Mysleli jsme to dobře“ ovšem neplatí jen pro výrobu této komodity, ale i jednu nevládní organizaci, která nahrála na doxing s citlivými daty. O tom všem je dnešní #zesvěta neboli výběr bizarních příběhů ze světa zločinu.

#1 Každý doxing musí být po zásluze potrestán

Mezinárodní nevládní organizace Human Rights Watch (HRW) a Newyorská univerzita (NYU) se pustily do mapování porušování lidských práv ve východním Kongu. Cílem jejich chvályhodného projektu Kivu Security Tracker mělo být načrtnutí krizové mapy, jež by dokumentovala nedodržování lidských práv v této zemi a podle organizátorů i vysvětlovala jeho příčiny. Sestavena měla být z různých otřesných dat, například o vraždách, znásilnění a dalších formách násilí páchaného na aktivistech a zdravotnickém personálu, a to ze strany konžských bezpečnostních orgánů. Jenže laxní přístup organizátorů projektu ke kybernetické bezpečnosti způsobil, že se na stránkách ocitly citlivé informace o zhruba 8 tisících aktivistů, tedy i o osobách, které přežily sexuální násilí, nebo o pracovnících OSN či novinářích. Kdokoli, kdo měl připojení k internetu, mohl volně procházet stovky dokumentů, v nichž se černé na bílém skvěla jména, telefonní čísla i údaje o tom, ke které organizaci dotyční patří. Organizace projekt z internetu okamžitě stáhla. Pravdu má proto provozní ředitel CyberPeace Institute pan Adrien Ogée, který smutně prohlásil: „Pokud se snažíte chránit lidi a způsobíte tím více škody než užitku, pak byste tuto práci vůbec neměli dělat.“

Více o úniku dat v Kongu se dočtete na webu The Intercept.

#2 Lev, čarodějnice a tabák za skříní

V Lewisově fantaskní sérii Narnie projdou čtyři sourozenci starou skříní do kouzelného světa Narnie a pomohou lvu Aslanovi svrhnout krutovládu Bílé čarodějnice. Žádné trasořitky nejsou ani angličtí policisté v Northamptonshire, byť starou skříní neprošli. Naopak almaru odtáhli, což jistě nebylo lehké, a objevili nelegální tabák a cigarety schované v dutině ve zdi. Při svém zásahu na třech místech tohoto malebného anglického městečka zadrželi nelegální zboží v hodnotě více než 1,4 milionu korun. Mimo starých známých cigaret policisté našli i více jak 400 elektronických cigaret, jejichž popularita poslední roky roste. Kdo ví, třeba Lewis získal inspiraci pro napsání svých knih z podobných „zdrojů“ schovaných za skříní…

Jak policisté přišli na tajnou skrýš plnou tabáku, se detailně dočtete na stránkách BBC.

Přečtěte si

Kolik je v IQOS nikotinu? Philip Morris lže o svých produktech

#3 Výbušné bankomaty

V Německu mají problém. V ulicích tamních měst se totiž objevil nový druh drsné kriminality. Zločinci při své práci používají výbušniny, s jejichž pomocí vyhazují do vzduchu i bankomaty, načež s lupem v autě vysokou rychlostí mizí z místa činu. Některé z odpálených bankomatů se přitom nacházely v obytných budovách, a mohl tak vzniknout požár nebo být poškozeny samotné domy. Aby toho nebylo málo, zmíněná auta s lupem jejich právoplatní majitelé již dříve nahlásili jako kradená. Podle Europolu zloději dopředu znali únikové trasy a většinu akcí podnikli v noci, což jim vyneslo téměř 50 milionů korun v eurech. Mimo to vznikla škoda na majetku v hodnotě více než 85 milionů korun. Naštěstí osm z nich německá a nizozemská policie už zatkla. Podle Europolu ale trestný čin vyhazování bankomatů do povětří zůstává na území Německa nadále „obzvláště rozšířený“. Až se tedy budete chystat na návštěvu k našim západním sousedům, směňte si hotovost pro jistotu ještě v tuzemsku. Ohořelá díra ve zdi vám peníze určitě nevydá.

Více informací o odpalovaných bankomatech se dočtete na stránkách OCCRP.

#4 Palmový olej s příchutí ničení ekosystému

Od pečiva přes zmrzlinu a šampony po kojeneckou výživu, za vším hledej olej palmový. Ne, nejde o nový reklamní slogan, ale konstatování, že nejčastější přísadou v různých výrobcích je právě tento zdraví nepříliš prospěšný rostlinný olej, jehož produkce je navíc spojena s drancováním přírody. Proto se singapurská společnost First Resources veřejně zavázala, že palmový olej bude vyrábět šetrně s ohledem na přírodní zdroje i životní prostředí. Krásná slova, a navíc přesně v duchu předvolebních sloganů typu „sliby se slibují, blázni se radují“. Nezisková zpravodajská organizace The Gecko Project totiž odhalila, že pohlaváři First Resources ovládají další tři společnosti, které stojí za vykácením části deštného pralesa v Indonésii. Vyšetřování Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ) také upozorňuje na mezeru v singapurské legislativě, jež umožňuje společnostem zveřejňovat takzvané zprávy o udržitelnosti, aniž by k tomu potřebovala audit další nezávislé firmy. Tak proč něco neslíbit, že jo?

Kompletní zprávu o struktuře firem ničících deštné pralesy najdete na stránkách ICIJ.

Narazili jste během týdne na zprávu, jež by podle vás v našem #zesvěta rozhodně neměla chybět? Přečetli jste si zajímavou novinku ze světa (ne)organizovaného zločinu, o které jsme ještě nepsali? Pošlete nám svůj tip na e-mailovou adresu zesveta@investigace.cz. 

The post #zesvěta: Německé bankomaty pod útokem appeared first on investigace.cz.

Abramovičova offshorová společnost najala „superagenta“, aby jí pomohl najít talentované mladé fotbalisty a získat jejich ekonomická práva na základě takzvaných smluv o vlastnictví třetí stranou. Něco podobného ale FIFA v roce 2015 zakázala. Jeden z hráčů, které Abramovič takto zrekrutoval, novinářům řekl, že se cítí být „zneužit“. Také nevěděl nic o tom, že za společností, jež získala jeho práva, stojí ruský oligarcha. Zjištění vyplývají z dokumentů uniklých v rámci nadnárodního projektu ICIJ a Paper Trail Media, Cyprus Confidential. 

Slovinský hráč Emir Dautovič byl kdysi považován za jednu z největších fotbalových nadějí své země. V roce 2012, kdy mu bylo pouhých 16 let, byl pozván na trénink anglického giganta Manchester City. Mladý obránce si myslel, že mu svět leží u nohou.

Po návratu z Manchesteru nahrávala jeho představám i schůzka se sportovním ředitelem slovinského klubu NK Maribor Branik, s nímž měl smlouvu. Dautovič setkání popsal novinářům z Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP), Der Standard a Paper Trail Media. Mimo ředitele se schůzky zúčastnili i jeho rodiče a zástupce mocného fotbalového agenta Pinhase „Piniho“ Zahaviho.

Od počátku nultých let zastupoval Zahavi řadu fotbalových hvězd a úzce spolupracoval s ruským miliardářem Romanem Abramovičem, tehdejším majitelem anglického prvoligového klubu FC Chelsea. Právě jméno tohoto vlivného agenta v Dautoviči vyvolalo naději, že by mohl brzy přestoupit do Abramovičova okouzlujícího týmu ze západního Londýna. Podle mladého Slovince totiž Zahavi mohl zařídit přestup do Chelsea „přes noc“.

Hráčův otec si chtěl celou věc promyslet, avšak ředitel NK Maribor naléhal. „Teď, nebo nikdy.“ Dautovičovi rodiče i sportovní ředitel nakonec smlouvu, kterou přinesl Zahaviho zástupce, podepsali.

Přečtěte si

Co je Cyprus Confidential: Kypr kryl finance ruských oligarchů navzdory sankcím

„Proběhlo to následovně: podepište tady, podepište tam, hotovo. Smlouvu jsem si domů ani nevzal,“ řekl novinářům nadějný fotbalista. „Pro mě to znamenalo, jako bych ve své kariéře najel na dálnici… Můj agent bude Pini Zahavi! To bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát.“

Jenže na druhé straně smlouvy nebyl fotbalový klub Chelsea, ale společnost Leiston Holdings Limited neboli neznámá firma z Britských Panenských ostrovů, o níž nikdo z přítomných netušil, že patří Romanu Abramovičovi. Společnost se zavázala, že NK Maribor zaplatí za jejich hráče jeden milion eur (více než 35,6 milionů korun).

Dautovičova dohoda s Abramovičovým Leistonem je vhodný příklad takzvaného „vlastnictví třetí stranou“ neboli TPO (z anglického „third party ownership“), kdy hráč přepíše svá „ekonomická práva“ na společnost. Ta si pak může diktovat, kde bude fotbalista působit a kolik vydělávat. Anglická Premier League tuto praxi zakázala v roce 2007, mezinárodní fotbalová federace FIFA na začátku roku 2015. Současný prezident FIFA Gianni Infantino ještě jako generální sekretář UEFA tento typ dohod přirovnal k „modernímu otroctví“.

Jak v roce 2020 odhalil The Guardian, ruský oligarcha Abramovič tímto způsobem „vlastnil“ hned několik hráčů.

Uniklé dokumenty od kyperského poskytovatele poradenských služeb MeritServus nyní nabízejí bezprecedentní pohled na detaily a rozsah Abramovičových a Zahaviho operací, během nichž se snažili získat hráče a profitovat z přestupkových poplatků, které byly s jejich akvizicemi spojeny.

Abramovič na žádost novinářů OCCRP o komentář nereagoval. Zahavi se odmítl vyjádřit. Vedení klubu NK Maribor uvedlo, že nemůže komentovat již proběhlé přestupy hráčů, navíc prý všichni lidé zodpovědní za „přestupovou politiku, nábor a sportovní záležitosti“ z doby, kdy Dautovič podepsal smlouvu s britskopanenskou firmou, klub opustili.

Novináři z OCCRP společně s dalšími mediálními partnery hovořili se třemi hráči, kteří podpisem převedli svá práva na Abramovičovy společnosti. Pouze Emir Dautovič ale souhlasil, aby ho citovali.

Sliby chyby

Zahavi, známý jako „superagent“, se v nultých letech stal předmětem mnoha mediálních profilů a zpráv, které ho vykreslovaly jako dobře informovaného obchodníka s přístupem k nejmocnějším lidem ve světě fotbalu, včetně legendárního trenéra Manchester United Sira Alexe Fergusona.

Na první stránky novin se pak Zahavi dostal i v roce 2017, když realizoval přestup brazilského útočníka Neymara z FC Barcelony do Paris Saint-Germain za rekordní sumu v přepočtu více než 5,8 miliardy korun. Psalo a hovořilo se o něm také jako o člověku, jenž Abramovičovi pomohl k akvizici FC Chelsea v roce 2003. Z uniklých záznamů vyplývá, že oba muži spolupracovali ještě několik dalších let, neboť Zahavi sháněl hráče pro britskopanenskoou společnost Leiston, s níž měl podepsanou dohodu.

Podle podmínek „dohody o investicích do hráčů“ z roku 2011 měl Leiston poskytnout více než 240 milionů korun na nákup ekonomických práv fotbalistů, které Zahavi doporučil. Agent se pak mohl podílet na zisku z jejich budoucích prodejů nebo obdržet provizi.

Mimo tento lukrativní byznys Zahavi údajně participoval i na smlouvách hvězdných hráčů přicházejících do Chelsea poté, co Abramovič klub koupil. Chelsea tehdy těžila z bohatství ruského oligarchy a utrácela nevídané částky za špičkové fotbalisty, což dříve neúspěšnému klubu přineslo během dvou let titul mistra anglické Premier League.

Ačkoli spojení se Zahavim zřejmě pomohlo mnoha hráčům dosáhnout svých snů, někteří z těch, co smlouvy typu TPO podepsali, skončili daleko od bohatství a lesku elitních evropských fotbalových soutěží.

Přečtěte si

Cyprus Confidential: Abramovičovy fauly v Chelsea

Mezi uniklými dokumenty z Cyprus Confidential jsou například dopisy kamerunského hráče Gaëla Etocka, někdejšího absolventa světoznámé akademie FC Barcelona, z níž vzešly superhvězdy jako Lionel Messi, Xavi Hernández či Andrés Iniesta. Etock se společnosti Leiston upsal v roce 2011 ve věku osmnácti let. Z jednoho dopisu vyplývá, že dva a půl roku po podpisu smlouvy TPO mu společnost platila v přepočtu pouhých 614 tisíc korun za sezónu.

Navzdory Etockovu působivému rodokmenu strávil fotbalovou kariéru v málo prestižních ligách v Izraeli, Finsku a Lotyšsku. Podle uniklých dokumentů to měla být právě firma Leiston, kdo o jeho přestupech výsostně rozhodoval.

Etock nechtěl své zkušenosti s Leistonem, Abramovičem a Zahavim komentovat.

Porušená fotbalová pravidla?

Uniklé dokumenty naznačují, že Abramovičovo využívání smluv typu TPO mohlo porušit pravidla FIFA ve dvou případech. Finanční bilance oligarchových společností Leiston a Conbair Holdings Ltd. za rok 2019 totiž ukazují, že za svůj majetek nadále uváděly hráče nejen po zmíněném zákazu FIFA v roce 2015, ale i po jejich přestupech do jiných klubů. V seznamu jejich „nehmotných aktiv“ jsou uvedeni dva hráči. Peruánský záložník André Carrillo a Brazilec Armindo Tué Na Bangna, známý jako Bruma.

Oba muži přitom od roku 2015 několikrát přestoupili mezi různými kluby. Samuel Cuthbert, advokát sportovního práva z londýnské kanceláře Outer Temple Chambers, OCCRP řekl, že přestupy mezi kluby vyžadují nové smlouvy, což by v tomto případě znamenalo, že společnosti, které práva na oba hráče vlastnily, by je mohly prodat pouze jednou.

Podle odborníka na sportovní právo Antoina Duvala není možné bez podkladových smluv a dokumentů o přestupech posoudit, zda byl zákaz TPO porušen. „Je však obtížné si představit situaci, kdy je hráč stále právně předmětem smlouvy TPO, byť po zákazu tohoto typu dohod dvakrát změnil klubovou příslušnost,“ řekl Duvala novinářům z projektu Cyprus Confidential.

Carrillo ani Bruma na zaslané dotazy nereagovali. Dva z klubů, jež oba fotbalisty zapůjčily nebo koupily, ale novinářům sdělily, že od hráčů i dalších stran podílejících se na jednání dostaly písemné ujištění, že žádné smlouvy TPO v jejich případech neplatí.

Kritici dohod TPO zároveň upozorňují, že díky těmto smlouvám mohl vznikat i střet zájmů. V případě Carilla například při zápasu v roce 2014, kdy hrál za portugalský tým Sporting Lisabon proti Chelsea v Lize mistrů. Abramovič přitom tehdy stále vlastnil polovinu Carrillových ekonomických práv. Podobně hrál tento fotbalista v dresu Watfordu proti Chelsea v Premier League v říjnu 2017, kdy byl zřejmě stále považován za majetek jedné z Abramovičových firem. Zda tento fakt nějak ovlivnil fotbalistův výkon, ale nelze potvrdit.

Výhradní pravomoc

Uniklé dokumenty také ukazují, že Abramovičova firma Leiston měla v některých případech ve smlouvách zakotvené právo ovlivňovat rozhodnutí o přestupech hráčů, což by mohlo představovat další porušení pravidel FIFA, jež zakazují externím společnostem nebo jednotlivcům vykonávat kontrolu nad „pracovními nebo přestupovými záležitostmi“ fotbalových klubů.

Nejméně ve třech případech smlouvy TPO dokládají, že Abramovičova společnost skutečně měla „výhradní právo“ o přestupech hráčů rozhodovat. Například v lednu 2012 Leiston zaslala dopis ekvádorskému klubu Deportivo Cuenca, v němž vedení informovala, že jejich hráč John Narváez bude během přestupového období v daném měsíci převeden do jiného klubu na základě podmínek předchozí „kupní smlouvy“.

Specialista na sportovní zákonodárství, advokát Samuel Cuthbert tyto doložky ve smlouvách označil za „znepokojivé“ a uvedl, že je „lze obtížně sladit se zákazem FIFA týkajícím se kontroly třetí stranou nad přestupem hráče“.

Další odborník, Antoine Duval, novinářům sdělil, že dopis adresovaný klubu Deportivo Cuenca postrádá kontext, protože předchozí kupní smlouva nebyla mezi uniklými dokumenty, nicméně dodal, že „tón dopisu poukazuje na základě definice FIFA na případ ovlivňování třetí stranou“.

Přečtěte si

Tryskáče, lustry, byty: Za co utráceli mocní Rusové v Česku

Já že pracoval pro Abramoviče?

V roce 2012 slovinský fotbalista Emir Dautovič věřil, že je stále hráčem NK Maribor a že podepsal smlouvu s agentem Zahavim, jenž ho bude zastupovat a nastartuje jeho cestu ke slávě. Ve skutečnosti už patřil společnosti Leiston, která měla právo rozhodovat o tom, kde bude hrát.

„Nikdy jsem o [Leistonu] neslyšel, kdo za tím stojí?“ reagoval Dautovič na dotazy novinářů z OCCRP a partnerských médií.

Když mu sdělili všechny podrobnosti o offshorové firmě, vypadal překvapeně. „Já že jsem pracoval pro Abramoviče? To mě zaskočilo. Přísahám, že jsem to nevěděl.“

Dautovič byl krátce po sepsání smlouvy draftován. Ne však do hvězdami nabitého klubu Premier League nebo jiného, který by se objevoval ve významných evropských fotbalových soutěžích. Místo toho přestoupil do srbského OFK Bělehrad, aniž proti tomu mohl cokoli namítnout. Krátce poté musel opět měnit klubový dres a přistál v belgickém týmu Royal Excel Mouscron. Ani tentokrát s ním nebyla dohoda konzultována.

„Byl jsem na kávě se svým nejlepším kamarádem, když mi zavolal můj agent a řekl: ‚Pozítří letíš do Belgie, už jsme všechno zařídili‘.“

Podle jeho dalšího vyprávění v Belgii prožíval těžké chvíle, neboť se mu nepodařilo získat stálé místo v sestavě nového klubu. Bylo mu 19 let a byl nešťastný, nakonec se rozhodl koupit si letenku domů, do Slovinska.

Dautovičova kariéra se nikdy nerozjela. Částečně za to může zranění, které utrpěl v roce 2012. Zároveň má však pocit, že od Zahaviho, s nímž se nikdy nesetkal, nedostal férovou šanci.

„Jestli si myslím, že mě využili? Ano. Byl jsem jen zboží,“ řekl novinářům.

The post Cyprus Confidential: Abramovičovy společnosti s fotbalisty podepsaly smlouvy o „moderním otroctví“, které mohou porušovat pravidla FIFA appeared first on investigace.cz.

Kladenské letiště o rozloze více než 24 hektarů, dům v Karlových Varech a pozemky rozeseté po celé České republice. To všechno vlastní čtyři české firmy, jejichž jediným společníkem je offshorová firma Gonura Limited se sídlem na Kypru. Z pohledu zákona sice vlastnit majetek skrze offshory trestné není, ale offshorové schéma často slouží k zakrytí samotné vlastnické struktury a nemožnosti zjistit, kdo z celé struktury nakonec čerpá benefity. Do března 2023 byl jediným společníkem Gonury Ferdinand Überall, kterého spolu s bývalým advokátem Davidem Michalem soud poslal do vězení za krácení daní. Redakce investigace.cz se zabývala vlastnickou strukturu Gonury Limited, na jejímž konci stojí od letošního března podnikatel a lobbista Ivo Rittig, a také vazbami společnosti na Michala a Überalla skrze další offshorové firmy.

Cyprus Confidential je kauza Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ) a projektu Paper Trail Media, založeném na úniku 3,6 milionu dokumentů ze dvou právnických firem, zprostředkovatelské společnosti a obchodního rejstříku z Kypru. Tento středomořský ostrov je známý tajnůstkařením ohledně vlastnických struktur společností a zároveň infrastrukturou, jež toto utajování umožňuje. 

Přečtěte si

Co je Cyprus Confidential: Kypr kryl finance ruských oligarchů navzdory sankcím

Data a dokumenty, na jejichž analýze se podílelo 69 médií z 55 zemí včetně investigace.cz, pocházejí z období před rokem 2022. Mimo jiné ukazují, jak ruští oligarchové, zločinci a známé podnikatelské rodiny využívají Kypr k zakládání offshorových společností. Právě nemožnost dohledat takzvaného konečného majitele kyperských firem může nahrávat obcházení sankcí, ukrývání vytunelovaných financí nebo vyhýbání se daňovým povinnostem. Jedním z Čechů, jejichž jména se v Cyprus Confidential objevila, je i Ferdinand Überall, do března 2023 majitel všech podílů společnosti Gonura Limited. 

Boj o pozemky v Hodkovičkách

V dubnu 2019 přinesla Česká televize zprávu o policejním navrhu obžalovat z krácení daní advokáta a „Rittigova právníka“ Davida Michala a podnikatele Ferdinanda Überalla. Šlo o prodej pozemků v pražských Hodkovičkách, z kterých měla být podle policie v Česku zaplacená daň z příjmu v hodnotě téměř 30 milionů korun. O rok později oba muže pražský Městský soud poslal do vězení, jejich odvolání později zamítl Vrchní soud v Praze a trest ještě zpřísnil. Michala odsoudil k šesti letům odnětí svobody, do vězení nastoupil v roce 2022, a pokutě 3,65 milionů korun. Überall odešel s pěti lety za mřížemi a pokutou půl milionu korun. Oba muži již nastoupili do výkonu trestu.

Michalovy kauzy

Policisté podezírali Michala a Rittiga v několika kauzách, například v případu zakázky na tisk jízdenek pražského dopravního podniku, z nákupu drahé nafty z Oleo Chemical nebo z úniku informací z BIS. Žádné obvinění nakonec před soudem neobstálo. V roce 2021 byl David Michal nicméně odsouzen podruhé, a to za předávání úplatků v Nemocnici Na Homolce a advokátní komora ho za to vyškrtla ze svých řad.

Pozemky v Hodkovičkách získal v roce 2012 restituent Zdeněk Č. O jejich koupi měla podle toho, co zaznělo při hlavním líčení u pražského Městského soudu, od začátku zájem kyperská firma Certonia. Transakce proběhla tak, že pozemky od restituenta nejdříve koupila česká firma Randwick Trade za zhruba 44 milionů korun. Certonia jí na koupi půjčila, pak uplatnila opci a převzala akcie firmy Randwick. Už předtím měla Certonia domluveného zájemce o pozemky, u soudu bylo řečeno, že na přelomu roku 2014 a 2015 vyjednávala se společností Finep Modřany. 

Nastala ale komplikace. Firma Finep nechtěla být veřejně spojována se společností Certonia. Podle právníka Michala byl důvodem fakt, že „Certonia Trading byla v minulosti spojována s Ivo Rittigem“ a Finep Modřany se kvůli tomu bála „negativního hodnocení od banky při sjednávání financování“. Role mezičlánku se tedy ujala další kyperská firma Varvadi.

Přečtěte si

Pandora Papers: Tam, kde se potkává Ivo Rittig s Petrem Bendou

Během roku 2015 prodala Certonia akcie majitele pozemků v Hodkovičkách, tedy firmy Randwick, prostředníkovi Varvadi za něco přes 150 milionů korun. Varvadi akcie ještě v témže roce prodala společnosti Finep Modřany za více než 201 milionů korun. Právě kvůli těmto dvěma obchodům byli Michal a Überall odsouzeni. Jejich argumentaci, že kyperské firmy v Česku nemusí platit daň, soud neuznal. Odvolal se při tom na ustanovení, na jehož základě mají firmy, „jejichž hodnota plyne z více než 50 % z nemovitého majetku umístěného v ČR“, v Česku daňovou povinnost.

Shodné podpisy s Certonií a Michalova společnost

Městský soud v Praze zakládal svůj verdikt i na odposleších a na zajištěné příchozí i odchozí poště z Michalovy právní kanceláře MSB Legal. Mimo Certonii a Varvadi se tak rozsudek zmiňuje i o jiných offshorových kyperských společnostech. Dokumenty k některým z nich jsou prokazatelně podepsány jedním a tím samým člověkem, jako je tomu u listin firmy Certonia. Některé z těchto offshorových firem byly v minulosti součástí struktury kyperské Gonury, což ukazuje časová osa.

Pro zobrazení ve větším rozlišení klikněte zde.

Uniklé dokumenty v rámci Cyprus Confidential, které má redakce investigace.cz k dispozici, odhalují právě vlastnickou strukturu kyperské společnosti Gonura Limited. Založila ji společnost Altruco Holdings Limited v roce 2007, až do května 2010 ale Gonuru vlastnila společnost Mavex Group Incorporated, kterou – jak prokázal Městský soud v Praze – fakticky vedl Michal, byť ji na papíře vlastnil Überall. Od května 2010 do května 2011 se Gonura opět stala majetkem zakládající firmy Altruco Holdings Limited. Nejdéle pak majitelem Gonury byla kyperská Geraldia Holdings Limited, a to až do roku 2019.

Dne 7. května 2019 byly ale všechny podíly Gonury převedeny na Ferdinanda Überalla, který je držel až do letošního března, kdy se podíly přesunuly do vlastnictví české společnosti Corte Property. Naposledy se majitel podílů změnil letos v srpnu a jejich držitelem se stala česká Lucky Us Corporation.

Obě české společnosti jsou poměrně mladé: Corte Property vznikla v březnu 2023 a Lucky Us Corporation je pouze o čtyři měsíce starší. Obě společnosti sídlí v Benešovské ulici na pražských Vinohradech a jejich jediným společníkem je podnikatel a lobbista Ivo Rittig. Ten ostatně vystupoval jako ředitel kyperské společnosti Caspera Holdings Ltd, která je od dubna 2023 současným majitelem kyperské Gonury. 

Kdo je Ivo Rittig?

Jméno Ivo Rittig se objevilo v jízdenkové kauze Dopravního podniku Praha (DPP) nebo v kauze společnosti Oleo Chemical, která měla dodávat DPP předraženou bionaftu. Ve všech případech byl ale zproštěn obvinění a v současnosti se věnuje podnikání. Dlouhá léta žil v Monaku, roku 2022 se ale opět vrátil do Česka. Rittig má blízko k organizaci Oktagon MMA pořádající smíšené bojové turnaje na území Česka, Slovenska a Německa.

Kladenské letiště a pozemky za miliony korun

Největší ze čtyř českých firem, jež patří kyperské Gonura Limited, je Gonura Property, s. r. o. Podle českého katastru nemovitostí vlastní Gonura Property, kterou přes výše popsané offshorové schéma ovládá Ivo Rittig, velké množství pozemků rozesetých po různých částech republiky. Mezi léty 2016 až 2022 jich tato společnost prodala hned několik, a to obcím a státním subjektům. Transakce jí podle registru smluv vynesly asi 12 milionů korun. Nejvýnosnější byl prodej 49 pozemků městu Příbram za více než čtyři miliony korun. Šlo o různě velké pozemky, silnice, říční koryta a vodní plochy. Podle starosty Příbrami Jana Konvalinky je s nabídkou oslovil zástupce Gonura Property.

Dále tato firma prodala městu Benešov celkem devět pozemků za 2,8 milionů korun. Místostarosta Roman Tichovský je popsal jako většinou zastavěné parcely, dva z pozemků navazovaly na pozemky města. Obchod podle Tichovského podobně jako v případě Příbrami iniciovala Gonura Property. „Městu zaslala seznam nabízených pozemků. Město si ze seznamu vybralo ty, které jsou zastavěny nebo jsou pro město dále využitelné,“ přiblížil redakci investigace.cz průběh nákupu místostarosta.

Přečtěte si

Dubaj jako útočiště zločinců, zkorumpovaných politiků a kontroverzních postav

Gonura Property prodala pozemky také Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD), tentokrát ale obchod iniciovalo ŘSD. Podle tiskového mluvčího Jana Studeckého ŘSD pozemky potřebovalo, jelikož jsou součástí dálnice D4 vedoucí z Prahy na jihozápad.

Další ze čtyř českých firem vlastněných kyperskou Gonura Limited je vedle Real 9 a Letiště Velká Dobrá společnost Gonura Real. Podle údajů z katastru nemovitostí jí patří v Karlových Varech dům s přilehlým dvorem. Účetní závěrka společnosti z roku 2021 uvádí cenu nemovitosti ve výši zhruba 27 milionů korun.

Firma Real 9, a. s., podle účetní závěrky z roku 2021 naopak vlastnila pozemky v hodnotě více než 40 milionů korun. Z katastru nemovitostí je zřejmé, že v současnosti jí patří pět pozemků na pražském Břevnově o rozloze přesahující 16 tisíc metrů čtverečních. Většina z nich je v katastru označena jako veřejná zeleň. 

Společnost Letiště Velká Dobrá, s. r. o, je majitelem plochy, na níž leží letiště Kladno včetně přilehlých letištních budov. Provozovatelem tohoto letiště je společnost BLUE SKY AIRPORT, s. r. o, jejímž společníkem je přes Letiště Velká Dobrá kyperská Gonura. Stejně jako v případě Gonura Property je jejím jednatelem Rittigova Corte Property.

---

Edit: Změna titulku z důvodu překlepu a oprava faktické chyby ohledně majitele kyperské Gonury. 11:39 25. 4. 2024

Autoři textu: Kamila Plzáková, Hana Čápová
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

The post Cyprus Confidential: Ivo Rittig vlastní skrze offshorové schéma pozemky v Česku. Do března patřily odsouzenému Überallovi appeared first on investigace.cz.

Uniklé dokumenty z několika kyperských právnických a konzultačních firem ukazují, jak tento evropský ostrov napomáhal ruským oligarchům v ukrývání jmění a obcházení evropských sankcí i po počátku ruské agrese vůči Ukrajině. Nadnárodní novinářský projekt ICIJ a Paper Trail Media nazvaný Cyprus Confidential odhaluje tajné převody majetků Romana Abramoviče nebo jeho bývalých byznys partnerů Alexandra Abramova a Alexandra Frolova, ale i tajné dohody syrské ropné společnosti o nákupu materiálu z USA nebo financování německého novináře šířícího proputinovský pohled na svět.

Středomořský ostrov Kypr je již dlouhá léta geopolitickou křižovatkou, o kterou se přetahují impéria a kde se setkávají různé národy, kultury, náboženství a především peníze. Po desetiletí na ostrov směřoval ohromující příliv peněz převážně z Ruska, což sice několika málo tamním lidem zajistilo bohatství, ale samotný Kypr poznamenalo pověstí pochybného finančního centra.

Přečtěte si

Cyprus Confidential: Ivo Rittig vlastní skrze offshorové schéma pozemky v Česku. Do března patřily odsouzenému Überallovi

Práce Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ), Paper Trail Media a jejich partnerských médií včetně investigace.cz nyní odhaluje, že Kypr hraje daleko významnější roli, než bylo známo, při transakcích špinavých peněz pro autokratický režim ruského prezidenta Vladimira Putina, ale i další diktátory a protidemokratické subjekty.

K těmto lidem a organizacím patří například syrští autokrati, jejichž státní ropná společnost se pokusila vyhnout obchodnímu embargu Spojených států tím, že k zamaskování nákupu produktů od dodavatele ropných zařízení z Houstonu využila kyperského prostředníka. Přes Kypr posílal peníze i Kreml, a to prominentnímu německému novináři známému proputinovskými texty.

Projekt Cyprus Confidential tak odhaluje dlouhodobou ruskou hegemonii nad hluboce provázaným světem kyperské politiky a financí. Zároveň vysvětluje, proč se Evropské centrální bance nepodařilo prosadit svou autoritu nad Kyprem, členským státem Evropské unie, ani zkrotit bankovní systém nafouknutý nelegálními penězi. A také ukazuje, jak poté, co Rusko v roce 2022 napadlo Ukrajinu, kyperská pobočka účetní a konzultační společnosti PwC pomáhala ruským oligarchům převádět jejich bohatství a podrývat západní sankce, jejichž cílem bylo přerušit financování Putinovy války. Vzhledem k tomu, že západní země stále častěji používají finanční sankce k zablokování toku peněz, které jiné vlády využívají k nepřátelským účelům, se Kypr stal skrytým finančním bojištěm.

ICIJ a jeho mediální partneři v rámci projektu prozkoumali 3,6 milionu uniklých dokumentů od šesti poskytovatelů finančních služeb se sídlem na Kypru a jedné lotyšské společnosti. Interní dokumenty, které tento únik obsahuje, se datují od půlky 90. let až do dubna loňského roku. Zahrnují důvěrné prověrky osob, organizační schémata, finanční výkazy, žádosti o bankovní účty a e-mailovou komunikaci. Dokumenty tak nabízejí komplexní vhled do tajnůstkářského finančního sytému.

Kritici kyperského netransparentního systému tvrdí, že závislost ostrova na ruských a dalších zahraničních penězích s sebou nese důsledky, které si uvědomujeme až nyní. „Když Rusové přišli na Kypr, přinesli s sebou nejen ruskou korupci, ale i ruský organizovaný zločin a agenty ruských zpravodajských služeb,“ říká Boris Demaš, ruský občan dlouhodobě žijící na Kypru a kritik vlivu Kremlu.

Přečtěte si

Cyprus Papers: kterak bohatí ke kyperskému občanství přišli 

Kyperský historik ekonomie Alexander Apostolides uvedl, že na politiku napojené ostrovní firmy, „které by měly být regulovány, zřejmě nacházejí způsoby, jak se tomu vyhnout a dělat věci, jež jsou buď nelegální, nebo přinejmenším neetické“.

Kyperská vláda navzdory kritice a zjištění novinářů tvrdí, že se situace zlepšuje. Podle vyjádření kyperského ministerstva financí klesly ještě před invazí do Ukrajiny v únoru 2022 ruské vklady v kyperském bankovním systému na 4 %. “Kypr vyvíjí od roku 2013 vytrvalé úsilí a podařilo se mu stabilizovat svůj bankovní sektor a stát se špičkovou jurisdikcí v oblasti boje proti praní špinavých peněz i vymáhání sankcí,” reagovalo na otázky ICIJ tiskové oddělení kyperské vlády.

Pod vlivem Kremlu

Do kyperského finančního systému, který má v rámci Evropské unie jedny z nejslabších zákonů o zveřejňování finančních informací a také shovívavou Centrální banku, přitekly od 90. let ruské investice v přepočtu za více než 4,6 bilionu korun. To oligarchům nad ostrovem zajistilo obrovský vliv. Kypr byl tak podle dokumentů z Cyprus Confidential nezbytným nástrojem, jak peníze buďto dostat z Ruska a investovat například do realit či jachet, nebo je pomocí finančních machinací dostat do Ruska zpátky a tam skrytě investovat. Podle zjištění novinářů z ICIJ a OCCRP bylo toto ukrývání peněz navíc možné i díky pomoci ze strany kyperských vládních představitelů nebo finančních institucí.

Jedním z nich je i bývalý kyperský prezident Nikos Anastasiadis, jenž před nástupem do funkce v roce 2013 vybudoval právní a zprostředkovatelskou firmu, která pomáhala ruským klientům zakládat offshory a byla podezřelá z napomáhání praní peněz. Poté, co se stal prezidentem, přenechal Anastasiadis firmu svým dvěma dcerám a dalším partnerům. Často pak cestoval do Moskvy na setkání s Putinem a zajišťoval dohody podporující užší hospodářské a finanční vazby mezi oběma zeměmi. Na základě zjištění OCCRP byla firma vyšetřována kyperským úřadem pro boj proti praní špinavých peněz a následně zproštěna podezření.

Přečtěte si

Uniklé dokumenty ukazují na propojení firem kyperského prezidenta s ruskou pračkou peněz Troika

Mezi Rusy, kteří byli klienty kyperských finančních a právních firem, z nichž dokumenty unikly, se nachází 96 sankcionovaných osob. Zhruba polovina z nich jsou takzvané politicky exponované osoby, tedy veřejně činní funkcionáři nebo osoby napojené na politickou scénu. ICIJ v uniklých dokumentech identifikovalo téměř 800 společností a svěřenských fondů registrovaných v tajnůstkářských jurisdikcích, jež vlastnili nebo ovládali Rusové a na něž byly od roku 2014 uvaleny sankce. Zatímco mnohé z registrovaných subjektů jsou takzvané skořápkové společnosti bez zaměstnanců a provozoven, některé jsou dceřinými společnostmi průmyslových gigantů. Například výrobce oceli Evraz, který dodává většinu železničních kolejnic, po nichž jezdí ruské vlaky přepravující zbraně a munici vojskům v Ukrajině.

Dokumenty rovněž umožňují nahlédnout do opulentního životního stylu ruských oligarchů. Ať už se jedná o jejich superjachty, sbírky drahých obrazů od Matisse, Moneta a Luciana Freuda, nebo soukromé koncerty, na nichž vystupovali třeba Amy Winehouse, Red Hot Chili Peppers a další slavné rockové hvězdy.

Ochotní pomocníci

Uniklé dokumenty také ukazují, že peníze od sankcionovaných Rusů nejsou cizí ani velkým auditorským a konzultačním nadnárodním společnostem, jako je PwC. Cyprus Confidential například odhalují, že PwC pomohlo jednomu z nejbohatších ruských průmyslníků Alexeji Mordašovi převést podíl v jeho společnosti v přepočtu za více než 32 miliard korun v ten samý den, kdy na něho Západ uvalil sankce. Kyperské ministerstvo financí věc podle svého vyjádření z loňského listopadu vyšetřuje.

Přečtěte si

Pandora Papers: Oligarchové a bankéři

Přibližně ve stejné době pomohla kyperská pobočka PwC při transakci v přepočtu 2,3 miliardy korun dvojici ruských oligarchů, které Velká Británie krátce na to prohlásila za součást „spolku vybrané elity“, pomáhajícího Putinovi vést válku proti Ukrajině. Alexandr Abramov a Alexandr Frolov byli sankcionováni kvůli svému zapojení do těžebního, dopravního a stavebního odvětví.

PwC oznámila, že opouští Rusko až několik měsíců po ruské invazi do Ukrajiny a zároveň svým pobočkám nařídila, aby přestaly pracovat pro klienty, na něž byly uvaleny sankce. „Jakákoli sankce vůči konkrétním ruským subjektům nebo osobám, která bude přijata kdekoli na světě, bude uplatňována všude na světě,“ uvedla účetní firma na svých internetových stránkách.

Přečtěte si

Proč je tak těžké dohledat majetek ruských oligarchů

Auditorská firma se podle prohlášení sice přestala starat o ruské finance, to ale neplatí pro osoby, jež tuto společnost opustily a založily si vlastní poradenské firmy. Jednou z nich je Abacus Ltd., kterou britská policie vyšetřuje kvůli obcházení sankcí v souvislosti s převáděním financí pro ruského miliardáře Petra Avena. Aven byl mimo jiné u založení finančního konglomerátu Alfa Group, který měl poskytnout pojištění ruskému výrobci zbraní Kalašnikov.

Další ze společností napomáhajících sankcionovaným ruským oligarchům byla podle Cyprus Confidential firma MeritServus. Jedním z jejích klientů se stal i Roman Abramovič, miliardář známý svými luxusními jachtami a do roku 2022 také vlastnictvím anglického fotbalového klubu Chelsea. Abramovič patří mezi nejznámější a nejvýznamnější ruské oligarchy a od 90. let je členem Putinova okruhu nejbližších.

Přečtěte si

Ocel z Abramovičovy společnosti Evraz zřejmě slouží ruské armádě

Ze zjištění ICIJ vyplývá, že společnost MeritServus pomáhala spravovat nejméně 14 svěřenských fondů registrovaných na Kypru, jež vlastnil nebo ovládal Abramovič. Společnost rovněž poskytovala služby Abramovičovým firmám registrovaným v jurisdikcích s vysokou mírou korporátního tajemství, včetně ostrova Man, Jersey a hlavně Britských Panenských ostrovů, kde byla registrována většina jeho společností – téměř stovka.

Cyprus Confidential mimo to dokládají, že Abramovičem kontrolovaný subjekt prodal velmi výnosný podíl v reklamní společnosti subjektu kontrolovanému Sergejem Rolduginem, což je violoncellista a Putinův dlouholetý přítel, jenž byl v rámci kauzy Panama Papers odhalen jako hlavní postava sítě, která přes banky a fiktivní společnosti převedla v přepočtu více než 40 miliard korun. Americké ministerstvo financí na Roldugina v červnu 2022 uvalilo sankce a označilo jej za „správce offshorového bohatství prezidenta Putina“. Z těchto peněz mohly být tajně financovány i aktivity fotbalového klubu Chelsea. Tuto možnost nyní vyšetřuje i vedení Premier League, neboť klub po Abramovičově odchodu uvedl, že jeho zveřejněné finanční závěrky „nejsou kompletní“. Abramovič byl pod tlakem sankcí nucen Chelsea prodat brzy po začátku Ruské invaze do Ukrajiny.

Přečtěte si

Tryskáče, lustry, byty: Za co utráceli mocní Rusové v Česku

Dodávky vybavení do Sýrie a proputinovský německý novinář

Cyprus Confidential rovněž odhalují rozhovory o nákupu amerického vrtného zařízení od houstonského výrobce NOV Inc. Jednalo se o komunikaci mezi syrskou státní ropnou společností a na Kypru registrovaným zprostředkovatelem. Článek předkládá důkazy o tom, že syrská ropná společnost a kyperský zprostředkovatel H. A. Cable Export se v letech 2014 až 2019 připravovaly provést nejméně pět transakcí s cílem získat zařízení NOV. V roce 2016 vznesla syrská společnost ohledně obstarání NOV dotaz na společnost H. A. Cable Export, a to „kvůli sankcím uvaleným na Sýrii ze strany USA“. V roce 2019 pak syrská společnost vyzvala H. A. Cable Export, aby od NOV nakoupila čerpadla a čerpací zařízení „co nejdříve“. Americké úřady přitom jakýkoli export do Sýrie zakázaly již v roce 2011 kvůli vládě autoritářského režimu Bašára al-Asada, přičemž zvlášť jmenovaly státem vlastněnou ropnou společnost. Společnost NOV popírá, že by s kyperským prostředníkem uzavřela jakýkoli obchod.

Mezi mnoha lidmi ze Západu, kteří si vybudovali kariéru na pozitivní prezentaci Ruska a jeho autokratického vůdce, je i Hubert Seipel, německý novinář, spisovatel a osobnost známá z televize. Své renomé si vybudoval díky bezkonkurenčnímu přístupu k ruskému prezidentovi, což dokládají jím zveřejňované snímky, na nichž společně loví jeleny na Sibiři a v limuzíně projíždějí Moskvou. Seipel tak vytvořil sympatický obraz Ruska a zemi vykreslil jinak než jako světovou hrozbu. Uniklé dokumenty nyní ukazují, že Seipel za tyto služby obdržel mezi lety 2018 a 2019 v přepočtu více než 16 milionů korun v podobě sponzorských darů. Peníze k novináři putovaly ze skořápkové firmy navázané na ruského sankcionovaného oligarchu a ocelářského magnáta Alexeje Mordašova.

Seipel byl v Německu dlouho považován za předního experta na Rusko. Ručně psaná poznámka na jednom z uniklých dokumentů z roku 2018 uvádí, že sponzorský dar byl určen na „napsání knihy o politickém prostředí v Ruské federaci“. Jiná poznámka na stejném záznamu odkazuje na dohodu z roku 2013 o „Putinově životopisu“. Autor vydal tuto německojazyčnou knihu od dva roky později pod názvem „Putin: Vnitřní pohledy na moc“.

The post Co je Cyprus Confidential: Kypr kryl finance ruských oligarchů navzdory sankcím appeared first on investigace.cz.

Třetí duben je důležitým novinářským výročím, a to především pro Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů, zkráceně ICIJ, jehož jsme jako investigace.cz součástí. Třetího dubna roku 2016 totiž došlo k prvním odhalením v kauze Panama Papers, mezinárodním novinářském projektu založeném na bezprecedentním úniku informací z panamské advokátní kanceláře Mossack Fonseca.

Zveřejněno bylo více než 11,5 milionu dokumentů, které se týkaly více než 214 tisíc offshorových společností a skandál zasáhl mnoho prominentních osobností, včetně politiků, celebrit a podnikatelů z celého světa. Třetí duben je ale také datum, kdy byla v roce 2013 publikována úplně první investigace ICIJ týkající se daňových rájů, označovaná jako Offshore Leaks či „Tajemství na prodej“.

Jak se v malém týmu pracuje na velkých věcech? Mění novináři svět k lepšímu? A mohou svůj zdánlivý boj s větrnými mlýny vyhrát? 

Rozhovor se zakladatelkou a šéfredaktorkou investigace.cz Pavlou Holcovou. Dostupný na všech podcastových platformách.

The post Podcast ODPOSLECH: Sedm let s Panama Papers – rozhovor appeared first on investigace.cz.

Třetí duben je důležitým novinářským výročím, a to především pro Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ), jehož součástí je i investigace.cz. Někteří si toto datum možná pamatují jako den, kdy v roce 2016 došlo k prvním odhalením v kauze Panama Papers v médiích po celém světě. Jde ale také o datum, kdy byla o tři roky dříve publikována původní investigace ICIJ týkající se daňových rájů, označovaná jako Offshore Leaks či „Tajemství na prodej“.

Případ Offshore Leaks dovedl australského novináře Gerarda Rylea do Washingtonu, D.C., kde se stal ředitelem ICIJ. Investigace offshorového systému spojila více než stovku reportérů, kteří jako jeden tým pracovali na rozsáhlé databázi uniklých informací o finančních podvodech. Právě tito novináři jsou průkopníci systému rozsáhlé vzájemné spolupráce založené na datech, jež se stala důležitým pilířem novinářské práce ICIJ.

Gerard Ryle v rozhovoru popisuje, jaký dopad měly články týmu ICIJ za posledních deset let, ale i to, jak tato práce změnila jeho život i životy lidí po celém světě.

Kdy jste se poprvé dozvěděl o skrytém světě offshorových financí a paralelní ekonomice, která uvnitř tohoto prostředí funguje?

Na offshorové daňové ráje jsem poprvé narazil, když jsem pracoval jako investigativní reportér v Austrálii, tedy několik let předtím, než jsem se dostal do čela ICIJ.

Začalo to okolo roku 2006 případem muže, jenž tvrdil, že vynalezl jakousi kouzelnou tabletu. Poté, co ji člověk vhodil do palivové nádrže vozidla, měla zázračně odstranit toxické emise a také výrazně snížit spotřebu paliva. Tableta v Austrálii vzbudila značný rozruch, upoutala pozornost mnoha nejvlivnějších lidí i celebrit v zemi a investoři do ní vložili celkem 60 milionů dolarů. Byl to však obrovský podvod. Vynálezce pilulky prodával miliony bezvýznamných akcií společnosti sídlící na Britských Panenských ostrovech, aniž by dodržoval řádné finanční protokoly.

Mnoho investorů věřilo, že se z nich stanou milionáři. Pamatuju si, že jakmile se celé schéma rozpadlo a lidem došlo, že byli podvedeni, jeden z akcionářů mi tvrdil, že se mi nikdy nepodaří prolomit utajení, jež té podvodnické společnosti poskytuje systém offshorů. Tohle byla výzva, které by žádný investigativní novinář neodolal.

Přečtěte si

Tajemný zdroj Panama Papers po letech promluvil, zmínil i Jána Kuciaka

Když jste v ICIJ začínali řešit původní uniklá data z Offshore Leaks, napadlo vás, že je to začátek investigativní práce, která bude nakonec trvat deset let?

Poté, co jsem napsal knihu o společnosti na zmíněné kouzelné tabletky, mě kontaktoval zdroj a nabídl mi velmi podrobné informace o tom, jak jsou nastavené finanční struktury na Britských Panenských ostrovech i v dalších daňových rájích. Brzy nato jsem získal 2,5 milionu záznamů pocházejících od dvou poskytovatelů offshorových služeb, tedy od firem, které zřizují offshorové účty v daňových rájích pro lidi, co mají nějaká finanční tajemství.

Zanedlouho mi začalo být jasné, že firma na kouzelné pilulky je pouhá špička gigantického ledovce. Objevily se totiž informace o tisících dalších takových společnostech po celém světě. Předtím se ještě nikomu nepodařilo do tohoto tajného světa proniknout. A mně od toho světa právě v tu chvíli někdo předal klíče.

Zároveň jsem věděl, že to není případ, který by mohl vyřešit jediný novinář. Došlo mi, že jde o začátek dlouhé cesty. Musel jsem udělat přesný opak všeho, co mě jako investigativního novináře učili — tedy sdílet informace s dalšími kolegy. Nikdo nemohl tušit, jak dlouho tato cesta potrvá a že během ní přijdeme na zcela nový způsob novinářské práce.

Jak vzpomínáte na ten dubnový den před deseti lety, kdy jste publikovali první ze série investigativních článků „Tajemství na prodej“?

V paměti mi zůstaly neustále zvonící telefony. ICIJ tehdy byla maličká organizace, jež fungovala ve stísněných kancelářích s výhledem na uličku plnou popelnic. Odtud jsme se snažili nějak zvládnout všechnu tu pozornost, kterou nám v tu chvíli věnoval celý svět.

Přečtěte si

Pět let s Panama Papers

Lze nějak vysledovat přímou linku vedoucí mezi původním souborem dat a následnou investigací ICIJ v průběhu posledních deseti let? Mám na mysli kauzy, jako jsou Panama Papers a Pandora Papers.

Od naší první spolupráce před deseti lety vede přímá linie ke všemu, co se dělo později. Vzpomínám si, že jsem tehdy řekl, že „úniky dat plodí jen další úniky“. Nejenže jsme novinářům ukázali, jaké výhody má sdílení informací, ale první offshorový projekt také vedl k celé řadě dalšího prošetřování finančních tajemství, přičemž každé z nich odstartovala nějaká předchozí investigace. Brzy nato jsme do této problematiky pronikli hluboko v případech jako China Leaks, Luxembourg Leaks a Swiss Leaks. Právě Luxembourg Leaks potom spustily Panama Papers a ty zase následnou investigaci Paradise Papers.

Nakonec mě kontaktoval zdroj s nabídkou 12 milionů záznamů. Z těch se stal projekt Pandora Papers, největší mezinárodní novinářský projekt v historii. Spolupracovalo na něm přes 600 novinářů ze 150 zpravodajských médií z více než stovky zemí.

Vzpomínáte si na nějaký konkrétní moment, jenž vám ulpěl v paměti za uplynulých deset let, kdy probíhala investigace daňových rájů — nebo který je skoro až neuvěřitelný?

Stále ve mně probouzí vztek ta obrovská míra korupce, kterou se nám podařilo odhalit, zejména pak u politiků. Je to systém udržující neuvěřitelnou propast mezi těmi, kdo mají majetek, a těmi, kdo ho nemají. Jde také o systém, jenž usnadňuje nejrůznější druhy trestné činnosti. Takový systém si zaslouží být odstraněn.

Jak se podle vás situace změnila za posledních deset let, tedy od chvíle, kdy byly publikovány výsledky vaší první investigace? A co ICIJ chystá do budoucna?

Myslím, že jsme se naučili dělat naši práci lépe, protože z každé investigace jsme si vzali nějaké ponaučení. Náš model spolupráce a sdílení informací jsme přenesli i na další důležitá témata, jež si vyžádala naši pozornost — od nefunkčních lékařských implantátů přes podsvětí mezinárodní diplomacie až po ničení životního prostředí v globálním měřítku — a za tu dobu jsme stihli vyškolit stovky novinářů.

Dokud bude docházet k nepravostem, budeme pokračovat v novinařině, která otřásá světem.

Zdroj textu: ICIJ
Autorka české verze: Mahulena Kopecká

Zdroj úvodní fotografie: ICIJ

The post Novinařina, která otřásá světem. Deset let odkrývání finančních tajemství nejmocnějších appeared first on investigace.cz.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl ve prospěch whistleblowera, který poukázal na to, jak se velké nadnárodní firmy vyhýbají placení daní. Soud konstatoval, že veřejný zájem převyšuje škody, jež mohlo zveřejnění takzvaných LuxLeaks způsobit. Firmám měla s optimalizací pomáhat konzultační lucemburská společnost PwC. Jiný tribunál evropského soudu se nyní zabývá návrhem českého zákona o ochraně oznamovatelů, který měl navíc už dávno platit. Odborníci se přitom shodují, že jeho momentální podoba potenciální whistleblowery příliš neochraňuje. 

V roce 2016 byl Francouz Raphaël Halet odsouzen za zveřejnění interních dokumentů k devítiměsíčnímu podmíněnému trestu odnětí svobody. Halet pracoval pro nadnárodní firmu PricewaterhouseCoopers (PwC), která poskytuje auditorské, daňové a poradenské služby. Právě z této firmy vynesl dokumenty, jež ukazovaly, jak se některé z největších světových společností vyhýbaly placení daní tak, že přesunuly sídlo do Lucemburska. Kauza vzešla ve známost jako LuxLeaks. Evropský soud pro lidská práva nyní rozhodl ve prospěch whistleblowera, neboť dospěl k závěru, že oznamování je součástí svobody projevu.

Mezi lety 2012 a 2014 začaly do novin prosakovat informace o neobvykle výhodných kontraktech, které měla firma PwC, jednající jménem nadnárodních společností, uzavírat s lucemburskými daňovými úřady během let 2002 až 2012. Lucembursko se tak stalo daňovým rájem, jenž nadnárodním korporacím snížil jejich finanční povinnosti o miliardy dolarů prostřednictvím tajných dohod, z nichž profitovaly i společnosti jako IKEA, Skype nebo Disney. 

Lucembursko totiž podobným společnostem nabízelo a nabízí za přesunutí firemního sídla na své území výhodné daňové balíčky. Přesněji řečeno daňové optimalizace, které ve skutečnosti vypadají následovně: nadnárodní firmy sice působí v různých zemích, kde ale neodvádějí daně, protože jejich dceřiné společnosti tam vykazují nízké nebo žádné příjmy. Veškeré vydělané peníze totiž vyplácejí své mateřské firmě v daňovém ráji, v tomto případě v Lucembursku, například za to, že mohou používat její značku. 

První informace o takto krácených daních získali novináři z Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ) v létě 2011 od bývalého auditora firmy PwC Antoina Deltoura. Ten jim předal 45 000 stran důvěrných dokumentů, které okopíroval před svou rezignací v roce 2010. Další dokumenty k dokreslení případu ICIJ nabídl právě Raphaël Halet. V listopadu 2014 byly tyto dokumenty zveřejněny na webu ICIJ pod názvem LuxLeaks.

Přečtěte si

Boj proti korupci se loni nekonal

Na základě stížnosti společnosti PwC se posléze rozběhlo trestní řízení, na jehož konci byli oba informátoři odsouzeni k trestu odnětí svobody na dvanáct a devět měsíců podmíněně a k peněžitému trestu. Zatímco Antoine Deltour byl v roce 2018 zproštěn obžaloby lucemburským kasačním soudem, Raphaël Halet se postupně odvolal až k velkému senátu Evropského soudu pro lidská práva. 

Sedmnáctičlenný senát nyní dospěl v hlasovacím poměru dvanáct ku pěti k závěru, že publikování těchto informací je ve veřejném zájmu, což převažuje nad všemi škodami, které byly společnosti PwC způsobeny. Soud dodal, že původní odsouzení Raphaëla Haleta porušilo jeho právo na svobodu projevu a mělo potenciál odradit každého, kdo by uvažoval o nahlášení nekalých praktik krácení daní. Lucembursko tak musí Haletovi zaplatit náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 15 000 eur (cca 356 000 korun), plus dalších 40 000 eur (cca 950 000 korun) za soudní výdaje. 

Zákon o ochraně oznamovatelů vázne i v Česku 

Minulý týden předložila Evropská komise Soudnímu dvoru EU upozornění na pasivitu České republiky ohledně evropské směrnice na ochranu oznamovatelů (whistleblowerů), která měla být funkční k 17. prosinci 2021. Podle této směrnice by členské státy EU měly oznamovatelům ve veřejné i soukromé sféře poskytnout účinné kanály k ohlašování ignorace či porušování pravidel EU důvěrným způsobem, aby se vyhnuli případnému zastrašování nebo odvetě. 

Loňského listopadu česká vláda projednala návrh zákona o ochraně oznamovatelů, který ale opomíjí některé důležité aspekty. Nepočítá například s tím, že by oznamovatel mohl být anonymní. Transparency International a další protikorupční organizace znění zákona od počátku kritizují, podle nich je právní norma bezzubá a zbytečně komplikovaná. 

Pozměňovací verze pochází z pera poslance Pirátů Jakuba Michálka a do hry se pravděpodobně vrací kritizované vyloučení anonymních oznamovatelů nebo nově ochrana oznamovatelů i v případě, že se předmět oznámení neprokáže jako trestný čin, ale jako přestupek – v tom případě by se totiž podle původní verze na oznamovatele ochrana nevztahovala. Návrh zákona je v současné době na garančně-právním výboru před druhým čtením. Po prvním čtení řekl Michálek novinářům, že vládní koalice se na zařazení pozměňovacího zákona k projednání shodla a měla by se tím zabývat 14. března. 

The post Stíhání whistleblowera podle evropského soudu porušovalo svobodu projevu appeared first on investigace.cz.

Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ) upozornilo, že americký Senát zablokoval důležitý návrh zákona, určený pro boj s praním špinavých peněz a korupcí ve Spojených státech. Podobné komplikace s potíráním finanční kriminality nastaly i v Evropě, kde Soudní dvůr Evropské unie zrušil ustanovení, podle kterého má být evidence skutečných majitelů firem veřejná ve všech členských státech EU.

Návrh amerického zákona nazvaný Enablers Act spatřil světlo světa již v roce 2021. Ve zkratce se jedná o soubor nařízení, jež by měla umožnit kontrolu společností, které jsou zapojeny do systému praní špinavých peněz nebo se podílejí na jiných potenciálně rizikových aktivitách. Návrh vznikl v reakci na publikování informací z takzvaných Pandora Papers, jež odhalily, jak američtí advokáti, provozovatelé korporátních služeb a realitní makléři napomáhali praní špinavých peněz na území Spojených států. Jmenovitě šlo o státy Wyoming, Jižní Dakota a Delaware, které jsou díky příjemně nízkým či nulovým korporátním daním tradičně považovány za daňové ráje. 

Korporáty, právníci nebo realiťáci, tedy zprostředkovatelé služeb (v originále „enablers“, odtud název zákona), nemusí kontrolovat, z jakých zdrojů pochází majetek jejich klientů. V tom se liší například od bank, které mají povinnost provádět důkladnou kontrolu původu peněz, jež se jejich prostřednictvím dostávají do oběhu. Právě těchto aktérů, kteří tuto povinnost nemají, využívají různí podvodníci, zločinci, autokrati nebo zbohatlíci typu ruských oligarchů. Skrze právníky, poradce a konzultanty tak perou špinavé peníze v zahraničí, především v západních zemích. Bez těchto zprostředkovatelů by neměli, jak své nelegálně nabyté finance přesunout a zužitkovat je v demokratickém prostředí.

Enablers Act měl tento problém napravit tím, že poskytne americkému ministerstvu financí (USDT) větší pravomoce. Například k tomu, aby zmíněná problematická odvětví donutilo zavést specializované programy nebo orgány zaměřené proti praní špinavých peněz, a tedy prokazatelně kontrolovat, zda peníze jejich klientů nepocházejí z trestné činnosti.

Zákon se navzdory zablokování těší čím dál větší podpoře u americké veřejnosti. S jeho přijetím naprosto souhlasil i poradce prezidenta Joea Bidena pro národní bezpečnost Jake Sullivan. Odpůrci navrhované právní normy oponují tím, že by podkopala základní principy právního státu a práva občanů, neboť advokáti by museli USDT podávat interní informace o finančních aktivitách svých klientů.

Přečtěte si

Pandora Papers: Jak pokračuje vyšetřování Babišových offshorů?

Uzavírání registrů skutečných vlastníků

Stejným argumentem, tedy ochranou práv občanů, zdůvodnil své rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie v případě zrušení nařízení o veřejnosti dostupné evidenci skutečných majitelů právnických osob. Podle nálezu Soudního dvora EU jsou takové evidence v rozporu s Listinou práv a svobod (LZPS).

Doposud byly informace o skutečných majitelích veřejné, a to na základě unijní směrnice proti praní špinavých peněz. Ta je podle rozsudku Soudního dvora EU nyní neplatná, neboť se jedná o nepřijatelný zásah do práva na soukromý život a na ochranu osobních údajů.

Pomyslnou roznětkou soudního rozhodnutí byly dvě žaloby podané v Lucembursku. V té první majitel firmy argumentoval, že veřejný přístup k datům jej vystavuje „riziku podvodu, únosu, vydírání, násilí a obtěžování“. V druhé žalobě společnost namítala, že veřejný registr porušuje právo na ochranu soukromého a rodinného života.

Ztráta přístupu k Evidenci skutečných majitelů ale může být pro novináře podstatnou překážkou v jejich práci, jak podotýká šéfredaktorka Pavla Holcová v podcastu Odposlech investigace.cz: „Právě tyto obchodní rejstříky a evidence skutečných majitelů jsou pro nás jako novináře naprosto klíčové. Většina kauz začíná tak, že se k nám dostane jméno, ať už jméno člověka, nebo firmy, a první věc, co uděláme, je to, že se podíváme do obchodních rejstříků.“

Členské země EU mají možnost se vůči rozhodnutí soudu odvolat. Rozsudek Soudního dvora EU zatím akceptovalo několik států a své registry uzavřely, bylo mezi nimi například Lucembursko, Irsko a Rakousko. Česká Evidence skutečných majitelů prozatím zůstává dostupná.

Autorka textu: Kamila Plzáková
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

The post Boj proti finanční kriminalitě se komplikuje v Evropě i Americe appeared first on investigace.cz.

Člověk ve funkci honorárního konzula by měl upevňovat vazby mezi jednotlivými zeměmi. Nepodléhá kontrolám na hranicích a využívá diplomatická privilegia. Teď se však ukázalo, že tento titul ve velkém zneužívají kriminálníci, obchodníci se zbraněmi a podvodníci. Novináři z webu ICIJ (International Consortium of Investigative Journalists) a ProPublica odhalili až 500 konzulů obviněných ze zločinů a zapletených do podivných kauz. S korupcí jsou spojení i konzulové, kteří působí v Česku a na Slovensku.

V řadách současných i bývalých konzulů objevili novináři z ICIJ a ProPublica podvodníky, obchodníky se zbraněmi i vrahy. Tito lidé zneužívali svůj diplomatický statut k osobnímu zisku nebo byli napojení na autoritářské režimy. Několik z nich bylo ze zločinů obviněno ještě před nástupem do diplomatické funkce. A 57 konzulů justice odsoudila, když ještě své funkce zastávali.

Podle novinářů neexistuje žádný spolehlivý způsob, jak honorární konzuly kontrolovat nebo sledovat, zda svou pozici nezneužívají. Bývalý speciální agent amerického Úřadu pro potírání drog (DEA) Jack Kelly se obává, že zločiny těchto lidí zůstanou neodhalené. „Co takoví lidé skutečně dělají se svou diplomatickou imunitou, se většinou nikdy nedozvíme.“

In the #ShadowDiplomats investigation, ICIJ and 60 media partners identified 500+ current and former honorary consuls who have been embroiled in controversy or accused of crimes, including drug and weapons trafficking, murder, fraud and terror financing. https://t.co/aIhmfH5g9k

— ICIJ (@ICIJorg) November 14, 2022

Informace získané mezinárodní novinářskou sítí ICIJ a webem ProPublica naznačují, že honorární konzulové široce zneužívají diplomatický statut, volně překračují hranice, aniž by kdokoli kontroloval, co převážejí, mnohdy neodvádějí daně nebo schovávají hotovost ve svých kancelářích a zavazadlech, protože je díky jejich postavení nemohou například při letištních kontrolách prohledávat. Vlády některých zemí ani nevěděly, že konzulové jmenovaní či přidělení na jejich teritoria jsou podezřelí nebo obvinění z kriminální činnosti.

Konzulem může být kdokoliv

Mezinárodní systém honorárních konzulátů dává státům možnost nominovat občany jako dobrovolné diplomaty po celém světě. Program měl být užitečný hlavně pro oblasti, kde se nenacházejí ambasády a konzuláty. Jeho původním účelem pak bylo poskytnutí možnosti mít své zástupce i zemím, jež si nemohou dovolit zahraniční ambasády. Postupně se systém stal běžnou součástí mezinárodních vztahů.

Na rozdíl od profesionálních diplomatů konzulové pracují dobrovolně a bez nároku na plat. V dané zemi se snaží propagovat zájmy zahraniční vlády, jež je jmenovala. S funkcí získávají některé výhody a formy ochrany běžných diplomatů. Jejich dokumenty, korespondence, zavazadla či přepravní kontejnery jsou chráněné a úřady je nesmí prohledávat. Pasy a diplomatické poznávací značky jim přinášejí další pozitiva.

Honorární konzul má svou prací podporovat spolupráci země, která mu tuto hodnost propůjčila, se státem, v němž působí. Do této funkce může být jmenován buď občan daného státu nebo i cizinec, jenž dobře zná konkrétní stát, kde má pracovat.

Úřad honorárních konzulů upravuje Vídeňská úmluva o konzulárních stycích z roku 1963. I když se některé země tenkrát rozhodly konzuly nejmenovat, velká většina států tento dokument podepsala, a přestože jich několik upravilo privilegia a imunitu konzulů, základní pravidla zůstala nezměněná dodnes, upozorňují novináři z ICIJ.

Konzul z Nitry

Příběh problematických honorárních konzulů se dotýká i Česka, například v případě osoby Tomáše Chrenka. Tento bohatý podnikatel původem z Nitry, který žije v České republice, působí jako honorární konzul Kostariky na Slovensku. Jeho syn Tomáš Chrenek mladší je pak kostarickým konzulem v Česku.

Tomáš Chrenek starší je podle Forbes osmnáctým nejbohatším Čechem s majetkem v hodnotě 15,5 miliard korun. Za bývalého režimu pracoval v podniku zahraničního obchodu, kde byl zaměstnaný i Andrej Babiš. Chrenek zbohatl během privatizace v 90. letech a dnes vlastní Třinecké železárny, skupinu Moravia Steel nebo společnost Agel, což je největší středoevropský poskytovatel soukromé zdravotnické péče. Před lety koupil i firmu Pura Vida a plánoval, že tato společnost vybuduje na pražské Štvanici kostarickou restauraci.

Tento miliardář má mnoho blízkých vazeb na nejrůznější české politiky. Ovládal třeba společnost Moravia Energo, díky jejímž akciím kdysi zbohatl někdejší premiér Stanislav Gross. Bývalý šéf Chrenkových železáren, senátor Jiří Cieńciała, pro změnu zastával funkci ministra průmyslu v Rusnokově vládě. Poté se do podniku vrátil jako člen dozorčí rady. Cieńciała také býval poradcem Miloše Zemana.

Třinecké železárny v roce 2015 získaly v Ázerbájdžánu zakázku za 15 miliard korun na stavbu železniční tratě. Firmě v tom měla pomoci mimo jiné i oficiální cesta prezidenta Zemana do této země. O tři roky později pak Tomáš Chrenek poslal Zemanovi sponzorské dary na jeho další předvolební prezidentskou kampaň. Chrenek se má znát i s Martinem Nejedlým, a to z dob, kdy oba aktivně hrávali volejbal.

Miliardář také figuroval v kauze Petra Nečase a Jany Nagyové, která od něj dostala drahé hodinky. Ty se u ní našly při domovní prohlídce, provedené kvůli nezaplacení darovací daně. Chrenek tvrdil policii, že šlo o reprezentační dar jeho firmy Agel.

Jana Nagyová dostávala od českých podnikatelů více drahých dárků a policie měla podezření, že kabelky, šperky a oblečení sloužily jako úplatky od vlivných lidí třeba za to, že jim zajistí přístup k Nečasovi, pomůže udržet pozici ve státní firmě nebo prosadí jejich zájmy.

Miliardářův syn Tomáš Chrenek mladší je kromě kostarického konzula také advokátem. V roce 2020 lobbista Miroslav Jansta prodal většinový podíl své advokátní kanceláře právě jemu. Jansta byl obžalován v případu ovlivňování sportovních dotací.

Kompletní seznam honorárních konzulů působících v Česku i seznam obdobných českých konzulů v jiných zemích je k dispozici na webu českého ministerstva zahraničí. Česko má téměř 300 honorárních konzulů, již zastupují naši zemi v zahraničí. V Česku je pak skoro 60 honorárních konzulů jiných států.

Pitoreskní postavy

Kauzy spojené s honorárními konzuly jsou ještě výraznější na sousedním Slovensku. V řadách těchto diplomatických dobrovolníků se objevují nejrůznější byznysmeni s vlivy na politickou sféru a podezřelí lidé, kteří dříve čelili trestnímu stíhání nebo jsou napojení na korupční aféry. Objevují se tu i společníci stíhaných zločinců. „Odjakživa platí, že část honorárních konzulů jsou pitoreskní postavy,“ upozornil bývalý slovenský diplomat Rastislav Mojto.

Například funkci kapverdského konzula na Slovensku zastává od května 2019 oligarcha Štefan Czucz, jenž je ve spisu Gorila zmiňován jako klíčová osoba při dělení provize za privatizaci Transpetrolu. Czucz měl v roce 2018 také naplánovat schůzku Mariána Kočnera s předsedou parlamentu Bélou Bugárem na Maledivách, a to jen pár dnů poté, co došlo k odhalení vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Czucz informoval Kočnera i o tom, kdy Bugár odlétá zpět na Slovensko, a posílal mu i zprávy ohledně udržení vládní koalice. Muži si v komunikaci tykali a vtipkovali.

V Kočnerově trezoru se během policejní prohlídky pro změnu našel neplatný pas honorárního konzula Guiney, vedený na jeho jméno. Pas měla vydat Guinejská republika roku 1999.

Další důležitou postavou je Miroslav Výboh, působící v letech 2012 až 2016 jako honorární konzul Monaka na Slovensku. Výkon jeho funkce přerušilo slovenské ministerstvo zahraničí kvůli obviněním vzneseným proti němu. Výboh byl obviněn v kauze Mýtnik, týkající se korupce ve slovenské Finanční správě. Je i blízkým přítelem Roberta Fica a podniká ve zbrojařství. Jeho jméno se navíc objevilo i v kauze Panama Papers.

Výboh vlastnil zbrojařskou firmu Willing a zároveň byl viceprezidentem Sdružení obranného průmyslu SR. V roce 2006 Slovensko prostřednictvím jeho firmy nakoupilo rakety za přemrštěnou cenu. Rozdíl mezi nákupní a prodejní částkou byl skoro 10 milionů korun. Tuto aféru nikdo nevyšetřoval, a proto Willing následně mohla vyhrát tendr na ministerstvu obrany. Výboh byl médii označován jako „Ficův obchodník“.

V roce 2016 se objevily informace, že Výboh přes jiné firmy nepřímo vlastnil dvě společnosti na Britských Panenských ostrovech. Jednu dobu mu je dokonce spravovala právnická kancelář Mossack Fonseca, specializující se na zakládání společností v daňových rájích. A Miroslav Výboh byl zapleten i do české kauzy nákupu transportérů Pandur pro českou armádu.

Ruská propaganda i napojení na Hizballáh

„Lidé si statut honorárních konzulů kupují nebo ho dostávají jako odměnu za podporu politického kandidáta,“ obává se profesor mezinárodního práva Bob Jarvis. „Honorárním konzulem se můžete stát klidně zítra, pokud chcete a jste ochotni za to zaplatit.“

Titul se stal žádaným natolik, že se podle novinářů z ICIJ na internetu objevili online konzultanti nabízející zajištění funkce konzula za poplatek v hodnotě desítek tisíc dolarů. Třeba společnost Elma Global slibuje: „Cestujte diplomatickými kanály jako VIP osoba.“

Rozvolněný systém a nulová kontrola honorárních konzulů vedly k tomu, že titul začali zneužívat nejrůznější zločinci. Bývalý italský konzul v Egyptě Ladislav Otakar Skakal byl obviněn z pokusu pašovat v diplomatickém kontejneru více než 21 tisíc starožitností, a to včetně dřevěného sarkofágu. Až 30 honorárních konzulů bylo sankcionováno Spojenými státy a dalšími zeměmi. Někteří z konzulů pocházejí z blízkého okruhu lidí okolo ruského prezidenta Vladimira Putina. V Severní Makedonii tamní zpravodajská služba odhalila, že dva honorární konzulové byli využíváni k ruské propagační operaci mířené proti rozšiřování Severoatlantické aliance.

Important work to uncover the shadow diplomats of the Lukashenka regime engaged in illegal activities. Belarus is among the top 20 countries with the largest number of current & former honorary consuls who have been embroiled in scandals or criminal cases. https://t.co/OtiCrWxaOC pic.twitter.com/CC4RtaPSaU

— Sviatlana Tsikhanouskaya (@Tsihanouskaya) November 24, 2022

Další konzulové pak byli přímo napojení na teroristické hnutí Hizballáh v Libanonu. Bývalí američtí úředníci, již vyšetřovali finanční síť Hizballáhu, tvrdí, že užívání titulu honorárních konzulů touto militantní skupinou je záměrné a dobře organizované.

„Hizballáh si uvědomil, že pokud využije honorární konzuly, můžou vlastně přepravovat věci beztrestnostně a nikdo je nikdy nezatkne — ukážou svůj diplomatický pas a nikdo se na nic neptá. Jde o obrovskou díru v našem vymáhání mezinárodního práva,“ myslí si David Asher, bývalý protiteroristický finanční poradce amerického ministerstva obrany.

Nulová státní kontrola

Texty novinářů ICIJ sice o výše zmíněných českých a slovenských případech nepojednávají, jde ale o další vhodné příklady toho, jak lze systém honorárních konzulů využít.

Reakce, jež na mezinárodní úrovni následovala poté, co došlo k odhalení zločinné činnosti některých konzulů, byla slabá a povětšinou ji doprovázelo mlčení. Jen málo zemí vyzvalo k tomu, aby se zavedla nějaká opatření proti zneužívání tohoto statutu.

Některé vlády skutečně přezkoumávaly systém honorárních konzulátů, třeba Kanada nebo Bolívie. Odhalily při tom mezery v dohledu nad aktivitami těchto lidí. Libérie pak propustila skoro všechny své konzuly kvůli informacím o jejich kriminálních aktivitách.

Ve Španělsku pak byli vyšetřováni tři konzulové kvůli praní peněz pro údajného pašeráka drog. „Konzulové jednají zcela autonomně a nejsou kontrolováni státem, který reprezentují… Španělská vláda přitom nemá žádnou šanci zasahovat do jejich záležitostí,“ vyjádřili se k případu samotní vyšetřovatelé.

The post Diplomatické výhody na prodej. Zločinci zneužívají statut honorárních konzulů appeared first on investigace.cz.