Cyprus Confidential: Abramovičovy společnosti s fotbalisty podepsaly smlouvy o „moderním otroctví“, které mohou porušovat pravidla FIFA

Abramovičova offshorová společnost najala „superagenta“, aby jí pomohl najít talentované mladé fotbalisty a získat jejich ekonomická práva na základě takzvaných smluv o vlastnictví třetí stranou. Něco podobného ale FIFA v roce 2015 zakázala. Jeden z hráčů, které Abramovič takto zrekrutoval, novinářům řekl, že se cítí být „zneužit“. Také nevěděl nic o tom, že za společností, jež získala jeho práva, stojí ruský oligarcha. Zjištění vyplývají z dokumentů uniklých v rámci nadnárodního projektu ICIJ a Paper Trail Media, Cyprus Confidential. 

Slovinský hráč Emir Dautovič byl kdysi považován za jednu z největších fotbalových nadějí své země. V roce 2012, kdy mu bylo pouhých 16 let, byl pozván na trénink anglického giganta Manchester City. Mladý obránce si myslel, že mu svět leží u nohou.

Po návratu z Manchesteru nahrávala jeho představám i schůzka se sportovním ředitelem slovinského klubu NK Maribor Branik, s nímž měl smlouvu. Dautovič setkání popsal novinářům z Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP), Der Standard a Paper Trail Media. Mimo ředitele se schůzky zúčastnili i jeho rodiče a zástupce mocného fotbalového agenta Pinhase „Piniho“ Zahaviho.

Od počátku nultých let zastupoval Zahavi řadu fotbalových hvězd a úzce spolupracoval s ruským miliardářem Romanem Abramovičem, tehdejším majitelem anglického prvoligového klubu FC Chelsea. Právě jméno tohoto vlivného agenta v Dautoviči vyvolalo naději, že by mohl brzy přestoupit do Abramovičova okouzlujícího týmu ze západního Londýna. Podle mladého Slovince totiž Zahavi mohl zařídit přestup do Chelsea „přes noc“.

Hráčův otec si chtěl celou věc promyslet, avšak ředitel NK Maribor naléhal. „Teď, nebo nikdy.“ Dautovičovi rodiče i sportovní ředitel nakonec smlouvu, kterou přinesl Zahaviho zástupce, podepsali.

„Proběhlo to následovně: podepište tady, podepište tam, hotovo. Smlouvu jsem si domů ani nevzal,“ řekl novinářům nadějný fotbalista. „Pro mě to znamenalo, jako bych ve své kariéře najel na dálnici… Můj agent bude Pini Zahavi! To bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát.“

Jenže na druhé straně smlouvy nebyl fotbalový klub Chelsea, ale společnost Leiston Holdings Limited neboli neznámá firma z Britských Panenských ostrovů, o níž nikdo z přítomných netušil, že patří Romanu Abramovičovi. Společnost se zavázala, že NK Maribor zaplatí za jejich hráče jeden milion eur (více než 35,6 milionů korun).

Dautovičova dohoda s Abramovičovým Leistonem je vhodný příklad takzvaného „vlastnictví třetí stranou“ neboli TPO (z anglického „third party ownership“), kdy hráč přepíše svá „ekonomická práva“ na společnost. Ta si pak může diktovat, kde bude fotbalista působit a kolik vydělávat. Anglická Premier League tuto praxi zakázala v roce 2007, mezinárodní fotbalová federace FIFA na začátku roku 2015. Současný prezident FIFA Gianni Infantino ještě jako generální sekretář UEFA tento typ dohod přirovnal k „modernímu otroctví“.

Jak v roce 2020 odhalil The Guardian, ruský oligarcha Abramovič tímto způsobem „vlastnil“ hned několik hráčů.

Uniklé dokumenty od kyperského poskytovatele poradenských služeb MeritServus nyní nabízejí bezprecedentní pohled na detaily a rozsah Abramovičových a Zahaviho operací, během nichž se snažili získat hráče a profitovat z přestupkových poplatků, které byly s jejich akvizicemi spojeny.

Abramovič na žádost novinářů OCCRP o komentář nereagoval. Zahavi se odmítl vyjádřit. Vedení klubu NK Maribor uvedlo, že nemůže komentovat již proběhlé přestupy hráčů, navíc prý všichni lidé zodpovědní za „přestupovou politiku, nábor a sportovní záležitosti“ z doby, kdy Dautovič podepsal smlouvu s britskopanenskou firmou, klub opustili.

Novináři z OCCRP společně s dalšími mediálními partnery hovořili se třemi hráči, kteří podpisem převedli svá práva na Abramovičovy společnosti. Pouze Emir Dautovič ale souhlasil, aby ho citovali.

Sliby chyby

Zahavi, známý jako „superagent“, se v nultých letech stal předmětem mnoha mediálních profilů a zpráv, které ho vykreslovaly jako dobře informovaného obchodníka s přístupem k nejmocnějším lidem ve světě fotbalu, včetně legendárního trenéra Manchester United Sira Alexe Fergusona.

Na první stránky novin se pak Zahavi dostal i v roce 2017, když realizoval přestup brazilského útočníka Neymara z FC Barcelony do Paris Saint-Germain za rekordní sumu v přepočtu více než 5,8 miliardy korun. Psalo a hovořilo se o něm také jako o člověku, jenž Abramovičovi pomohl k akvizici FC Chelsea v roce 2003. Z uniklých záznamů vyplývá, že oba muži spolupracovali ještě několik dalších let, neboť Zahavi sháněl hráče pro britskopanenskoou společnost Leiston, s níž měl podepsanou dohodu.

Podle podmínek „dohody o investicích do hráčů“ z roku 2011 měl Leiston poskytnout více než 240 milionů korun na nákup ekonomických práv fotbalistů, které Zahavi doporučil. Agent se pak mohl podílet na zisku z jejich budoucích prodejů nebo obdržet provizi.

Mimo tento lukrativní byznys Zahavi údajně participoval i na smlouvách hvězdných hráčů přicházejících do Chelsea poté, co Abramovič klub koupil. Chelsea tehdy těžila z bohatství ruského oligarchy a utrácela nevídané částky za špičkové fotbalisty, což dříve neúspěšnému klubu přineslo během dvou let titul mistra anglické Premier League.

Ačkoli spojení se Zahavim zřejmě pomohlo mnoha hráčům dosáhnout svých snů, někteří z těch, co smlouvy typu TPO podepsali, skončili daleko od bohatství a lesku elitních evropských fotbalových soutěží.

Mezi uniklými dokumenty z Cyprus Confidential jsou například dopisy kamerunského hráče Gaëla Etocka, někdejšího absolventa světoznámé akademie FC Barcelona, z níž vzešly superhvězdy jako Lionel Messi, Xavi Hernández či Andrés Iniesta. Etock se společnosti Leiston upsal v roce 2011 ve věku osmnácti let. Z jednoho dopisu vyplývá, že dva a půl roku po podpisu smlouvy TPO mu společnost platila v přepočtu pouhých 614 tisíc korun za sezónu.

Navzdory Etockovu působivému rodokmenu strávil fotbalovou kariéru v málo prestižních ligách v Izraeli, Finsku a Lotyšsku. Podle uniklých dokumentů to měla být právě firma Leiston, kdo o jeho přestupech výsostně rozhodoval.

Etock nechtěl své zkušenosti s Leistonem, Abramovičem a Zahavim komentovat.

Porušená fotbalová pravidla?

Uniklé dokumenty naznačují, že Abramovičovo využívání smluv typu TPO mohlo porušit pravidla FIFA ve dvou případech. Finanční bilance oligarchových společností Leiston a Conbair Holdings Ltd. za rok 2019 totiž ukazují, že za svůj majetek nadále uváděly hráče nejen po zmíněném zákazu FIFA v roce 2015, ale i po jejich přestupech do jiných klubů. V seznamu jejich „nehmotných aktiv“ jsou uvedeni dva hráči. Peruánský záložník André Carrillo a Brazilec Armindo Tué Na Bangna, známý jako Bruma.

Oba muži přitom od roku 2015 několikrát přestoupili mezi různými kluby. Samuel Cuthbert, advokát sportovního práva z londýnské kanceláře Outer Temple Chambers, OCCRP řekl, že přestupy mezi kluby vyžadují nové smlouvy, což by v tomto případě znamenalo, že společnosti, které práva na oba hráče vlastnily, by je mohly prodat pouze jednou.

Podle odborníka na sportovní právo Antoina Duvala není možné bez podkladových smluv a dokumentů o přestupech posoudit, zda byl zákaz TPO porušen. „Je však obtížné si představit situaci, kdy je hráč stále právně předmětem smlouvy TPO, byť po zákazu tohoto typu dohod dvakrát změnil klubovou příslušnost,“ řekl Duvala novinářům z projektu Cyprus Confidential.

Carrillo ani Bruma na zaslané dotazy nereagovali. Dva z klubů, jež oba fotbalisty zapůjčily nebo koupily, ale novinářům sdělily, že od hráčů i dalších stran podílejících se na jednání dostaly písemné ujištění, že žádné smlouvy TPO v jejich případech neplatí.

Kritici dohod TPO zároveň upozorňují, že díky těmto smlouvám mohl vznikat i střet zájmů. V případě Carilla například při zápasu v roce 2014, kdy hrál za portugalský tým Sporting Lisabon proti Chelsea v Lize mistrů. Abramovič přitom tehdy stále vlastnil polovinu Carrillových ekonomických práv. Podobně hrál tento fotbalista v dresu Watfordu proti Chelsea v Premier League v říjnu 2017, kdy byl zřejmě stále považován za majetek jedné z Abramovičových firem. Zda tento fakt nějak ovlivnil fotbalistův výkon, ale nelze potvrdit.

Výhradní pravomoc

Uniklé dokumenty také ukazují, že Abramovičova firma Leiston měla v některých případech ve smlouvách zakotvené právo ovlivňovat rozhodnutí o přestupech hráčů, což by mohlo představovat další porušení pravidel FIFA, jež zakazují externím společnostem nebo jednotlivcům vykonávat kontrolu nad „pracovními nebo přestupovými záležitostmi“ fotbalových klubů.

Nejméně ve třech případech smlouvy TPO dokládají, že Abramovičova společnost skutečně měla „výhradní právo“ o přestupech hráčů rozhodovat. Například v lednu 2012 Leiston zaslala dopis ekvádorskému klubu Deportivo Cuenca, v němž vedení informovala, že jejich hráč John Narváez bude během přestupového období v daném měsíci převeden do jiného klubu na základě podmínek předchozí „kupní smlouvy“.

Specialista na sportovní zákonodárství, advokát Samuel Cuthbert tyto doložky ve smlouvách označil za „znepokojivé“ a uvedl, že je „lze obtížně sladit se zákazem FIFA týkajícím se kontroly třetí stranou nad přestupem hráče“.

Další odborník, Antoine Duval, novinářům sdělil, že dopis adresovaný klubu Deportivo Cuenca postrádá kontext, protože předchozí kupní smlouva nebyla mezi uniklými dokumenty, nicméně dodal, že „tón dopisu poukazuje na základě definice FIFA na případ ovlivňování třetí stranou“.

Já že pracoval pro Abramoviče?

V roce 2012 slovinský fotbalista Emir Dautovič věřil, že je stále hráčem NK Maribor a že podepsal smlouvu s agentem Zahavim, jenž ho bude zastupovat a nastartuje jeho cestu ke slávě. Ve skutečnosti už patřil společnosti Leiston, která měla právo rozhodovat o tom, kde bude hrát.

„Nikdy jsem o [Leistonu] neslyšel, kdo za tím stojí?“ reagoval Dautovič na dotazy novinářů z OCCRP a partnerských médií.

Když mu sdělili všechny podrobnosti o offshorové firmě, vypadal překvapeně. „Já že jsem pracoval pro Abramoviče? To mě zaskočilo. Přísahám, že jsem to nevěděl.“

Dautovič byl krátce po sepsání smlouvy draftován. Ne však do hvězdami nabitého klubu Premier League nebo jiného, který by se objevoval ve významných evropských fotbalových soutěžích. Místo toho přestoupil do srbského OFK Bělehrad, aniž proti tomu mohl cokoli namítnout. Krátce poté musel opět měnit klubový dres a přistál v belgickém týmu Royal Excel Mouscron. Ani tentokrát s ním nebyla dohoda konzultována.

„Byl jsem na kávě se svým nejlepším kamarádem, když mi zavolal můj agent a řekl: ‚Pozítří letíš do Belgie, už jsme všechno zařídili‘.“

Podle jeho dalšího vyprávění v Belgii prožíval těžké chvíle, neboť se mu nepodařilo získat stálé místo v sestavě nového klubu. Bylo mu 19 let a byl nešťastný, nakonec se rozhodl koupit si letenku domů, do Slovinska.

Dautovičova kariéra se nikdy nerozjela. Částečně za to může zranění, které utrpěl v roce 2012. Zároveň má však pocit, že od Zahaviho, s nímž se nikdy nesetkal, nedostal férovou šanci.

„Jestli si myslím, že mě využili? Ano. Byl jsem jen zboží,“ řekl novinářům.