Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ) upozornilo, že americký Senát zablokoval důležitý návrh zákona, určený pro boj s praním špinavých peněz a korupcí ve Spojených státech. Podobné komplikace s potíráním finanční kriminality nastaly i v Evropě, kde Soudní dvůr Evropské unie zrušil ustanovení, podle kterého má být evidence skutečných majitelů firem veřejná ve všech členských státech EU.
Návrh amerického zákona nazvaný Enablers Act spatřil světlo světa již v roce 2021. Ve zkratce se jedná o soubor nařízení, jež by měla umožnit kontrolu společností, které jsou zapojeny do systému praní špinavých peněz nebo se podílejí na jiných potenciálně rizikových aktivitách. Návrh vznikl v reakci na publikování informací z takzvaných Pandora Papers, jež odhalily, jak američtí advokáti, provozovatelé korporátních služeb a realitní makléři napomáhali praní špinavých peněz na území Spojených států. Jmenovitě šlo o státy Wyoming, Jižní Dakota a Delaware, které jsou díky příjemně nízkým či nulovým korporátním daním tradičně považovány za daňové ráje.
Co jsou to Pandora Papers?
Pandora Papers neboli masivní únik dokumentů ze čtrnácti právních kanceláří, které zakládají a spravují offshore firmy, spatřily světlo světa na začátku října 2021. Než se tak stalo, tým Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ), jehož členem je i investigace.cz, dva roky zpracovával obrovský objem dat. Data obsažená v dokumentech odhalila informace o skrytých přesunech kapitálu u více než čtyř set vysoce postavených členů vlády včetně současných i minulých prezidentů a premiérů, celebrit a dalších osob působících ve veřejném zájmu. Z České republiky v úniku dokumentů figuroval mimo jiné bývalý premiér Andrej Babiš.
Korporáty, právníci nebo realiťáci, tedy zprostředkovatelé služeb (v originále „enablers“, odtud název zákona), nemusí kontrolovat, z jakých zdrojů pochází majetek jejich klientů. V tom se liší například od bank, které mají povinnost provádět důkladnou kontrolu původu peněz, jež se jejich prostřednictvím dostávají do oběhu. Právě těchto aktérů, kteří tuto povinnost nemají, využívají různí podvodníci, zločinci, autokrati nebo zbohatlíci typu ruských oligarchů. Skrze právníky, poradce a konzultanty tak perou špinavé peníze v zahraničí, především v západních zemích. Bez těchto zprostředkovatelů by neměli, jak své nelegálně nabyté finance přesunout a zužitkovat je v demokratickém prostředí.
Enablers Act měl tento problém napravit tím, že poskytne americkému ministerstvu financí (USDT) větší pravomoce. Například k tomu, aby zmíněná problematická odvětví donutilo zavést specializované programy nebo orgány zaměřené proti praní špinavých peněz, a tedy prokazatelně kontrolovat, zda peníze jejich klientů nepocházejí z trestné činnosti.
Zákon se navzdory zablokování těší čím dál větší podpoře u americké veřejnosti. S jeho přijetím naprosto souhlasil i poradce prezidenta Joea Bidena pro národní bezpečnost Jake Sullivan. Odpůrci navrhované právní normy oponují tím, že by podkopala základní principy právního státu a práva občanů, neboť advokáti by museli USDT podávat interní informace o finančních aktivitách svých klientů.
Uzavírání registrů skutečných vlastníků
Stejným argumentem, tedy ochranou práv občanů, zdůvodnil své rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie v případě zrušení nařízení o veřejnosti dostupné evidenci skutečných majitelů právnických osob. Podle nálezu Soudního dvora EU jsou takové evidence v rozporu s Listinou práv a svobod (LZPS).
Kdo je to skutečný majitel?
V obecné rovině je skutečný majitel ten, kdo v konečném výsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo její právnické uspořádání. Skutečný majitel má typicky majoritní podíl jak na základním kapitálu společnosti, tak i na zisku a hlasovacích právech ve společnosti. K tomu, aby byl jedinec považován za skutečného majitele, nicméně stačí splnit alespoň jednu z těchto podmínek. Problémem je, že pokud se skutečný majitel snaží svůj podíl na společnosti zakrýt, může se „schovat“ za několik vrstev nastrčených osob – ředitelů, podílníků, ale i majitelů.
Doposud byly informace o skutečných majitelích veřejné, a to na základě unijní směrnice proti praní špinavých peněz. Ta je podle rozsudku Soudního dvora EU nyní neplatná, neboť se jedná o nepřijatelný zásah do práva na soukromý život a na ochranu osobních údajů.
Pomyslnou roznětkou soudního rozhodnutí byly dvě žaloby podané v Lucembursku. V té první majitel firmy argumentoval, že veřejný přístup k datům jej vystavuje „riziku podvodu, únosu, vydírání, násilí a obtěžování“. V druhé žalobě společnost namítala, že veřejný registr porušuje právo na ochranu soukromého a rodinného života.
Ztráta přístupu k Evidenci skutečných majitelů ale může být pro novináře podstatnou překážkou v jejich práci, jak podotýká šéfredaktorka Pavla Holcová v podcastu Odposlech investigace.cz: „Právě tyto obchodní rejstříky a evidence skutečných majitelů jsou pro nás jako novináře naprosto klíčové. Většina kauz začíná tak, že se k nám dostane jméno, ať už jméno člověka, nebo firmy, a první věc, co uděláme, je to, že se podíváme do obchodních rejstříků.“
Členské země EU mají možnost se vůči rozhodnutí soudu odvolat. Rozsudek Soudního dvora EU zatím akceptovalo několik států a své registry uzavřely, bylo mezi nimi například Lucembursko, Irsko a Rakousko. Česká Evidence skutečných majitelů prozatím zůstává dostupná.
Autorka textu: Kamila Plzáková
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková