Advokátka Arapova: Zatčenou pražskou novinářku zachrání jen Spojené státy, nejspíš to ale neudělají

Ruské věznice se postupně plní aktivisty, politickými oponenty, ale i nezávislými novináři. Na podzim minulého roku se Alsu Kurmaševa, novinářka z pražské redakce Rádia Svobodná Evropa, která dlouhodobě žije v Česku spolu s rodinou, vydala za nemocnou matkou do Ruska. Na letišti byla zadržena, dnes jí hrozí minimálně deset let vězení. O tom, co by ji mohlo zachránit, zda podobný osud čeká každého ruského novináře v exilu, jenž navštíví rodnou zemi, a jak se okolo svobodných médií stahovala putinovská smyčka, jsme hovořili s Galinou Arapovou, šéfkou ruské neziskové organizace Centrum pro ochranu práv médií, toho času v exilu.

Podle Mezinárodní federace novinářů patří Rusko do první pětice států s největším počtem zatčených novinářů. Přesto se zdá, že navzdory tlaku cenzury a riziku ze zatčení nebo dokonce otrávení konkrétních redaktorů se ruské investigativní žurnalistice daří. V průběhu uplynulého roku vyšla zejména v exilu, ale i v Rusku, celá řada důležitých textů odhalujících válečné zločiny, korupci, obcházení sankcí a porušování lidských práv. Souvisí tento stav i s tím, že většina ruských investigativních novinářů dnes pracuje v exilu a nemusí se přizpůsobovat tlaku domácí cenzury i požadavkům po takzvaných zahraničních agentech?

Nemyslím si to. Investigativci jsou speciální kategorií novinářů a kvalitu jejich práce jen málo ovlivňují požadavky ruských cenzurních úřadů nebo status zahraničního agenta. Pod tlak se dostali již mnohem dříve a uvědomili si tak rizika své práce. Invaze v roce 2022 to v tomto smyslu příliš nezměnila.

V roce 2021 schválila Státní duma zákon zakazující šíření informací o soukromém majetku a rodinných záležitostech soudců a zaměstnanců činných v trestním řízení a v dozorčích orgánech Ruska. Na svých stránkách varujete novináře, že ani „veřejný zájem“ není ruskými úřady považován za důvod pro výjimku ze zákona o soukromí. Má tento zákon praktický dopad na práci investigativních novinářů? Odrazuje je od práce?

Tento zákon ještě víc zvyšuje rizika jejich práce. Cílem je odradit novináře od téměř jakýchkoli témat spojených s korupcí státních zaměstnanců. Tyto kroky zvýší pravděpodobnost pronásledování samotných novinářů i jejich rodin. Navíc se zákon uplatňuje jednostranně – prokremelská média nebo státní úřady nejsou za zveřejňování soukromých informací trestány.

Zadržení Alsu Kurmaševy, rusko-americké novinářky z Rádia Svobodná Evropa, která dlouhé roky pracovala a žila v Česku, vzbudilo rozruch. Byla zatčena jen kvůli tomu, že se nenahlásila jako zahraniční agentka, což zní dost absurdně. 

V jejím případě jde o porušení paragrafu 330 ruského trestního zákoníku ohledně takzvaných zahraničních agentů. Paragraf má nyní tři části. První dvě se týkají těch, co už byli prohlášeni za zahraničního agenta, a také osob, které nedodržují stanovená nařízení. Jakmile je člověk označen za zahraničního agenta, musí dodržovat soubor nařízení. Musí podávat hlášení, nemá právo šířit informace v prostředí nezletilých, například přednášet na školách, být poslancem nebo členem volebních komisí a tak dále. Pokud „zahraniční agent“ tato nařízení opakovaně nedodrží, nejdříve dostane dvě pokuty jako varování a poté proti němu úřady zahájí trestní řízení.

A co ta třetí část zákona?

Půl roku před začátkem války se tento paragraf změnil a byl doplněn o třetí článek, jenž představuje něco jako Damoklův meč neustále visící nad všemi novináři, kteří chtějí informovat o dění na frontě. Nový článek ukládá povinnost všem, co se zabývají „účelovým shromažďováním“ neutajovaných informací o ruských vojenských a vojensko-technických aktivitách, o tom předem informovat ministerstvo spravedlnosti, aby mohli být zařazeni do registru „zahraničních agentů“.

Přečtěte si

Podpořte ruské novináře v exilu. Nám jen tak nepomůžete, vzkazuje mluvčí listu Novaja gazeta

Cílem změny bylo zabránit šíření jakýchkoli informací o armádě – například o pohybu vojsk, jejich stavu a vybavení, psychologickém rozpoložení, porušování práv vojáků a mnoha dalších podobných. Článek obsahuje přes 60 kategorií nepovolených informací, byť za normálních okolností tyto informace nejsou tajné, nejsou státním ani vojenským tajemstvím. Kurmaševa je redaktorkou tatarsko-baškirské služby Rádia Svobodná Evropa a je spoluautorkou knihy o válce, na kterou se výše popsaný článek dokonale vztahuje. (Kniha Ne Válce popisuje 40 příběhů Rusů, kteří odmítli podpořit válku, pozn. red.)

Podobným případem je i americký novinář Evan Gerškovič z Wall Street Journal, kterého v Rusku zatkli na jaře uplynulého roku?

Ne, Gerškoviče stíhají za špionáž. V případě Kurmaševy se bavíme o informacích, které jsou běžně k nalezení v otevřených zdrojích. Ovšem v okamžiku, kdy je začnete cíleně sbírat – například počty zemřelých vojáků na frontě nebo příběhy mobilizovaných –, začíná se na vás vztahovat zákon o zahraničních agentech a měl byste se nahlásit jako zahraniční agent.

Podobným popisem lze ovšem charakterizovat práci každého novináře, jenž píše o válce.

Přesně tak. A také jakéhokoli vojenského analytika nebo právníka, který pracuje pro organizace pomáhající rodinám vojáků. Tato část zákona byla vytvořena na míru s cílem zabránit informování veřejnosti o průběhu války. Přitom novela zákona byla přijata přesně půl roku před začátkem invaze do Ukrajiny, na konci září 2021. Organizace, které se věnovaly právnické podpoře rodin vojáků, vzápětí ukončily své podpůrné programy, váleční experti umlkli, protože pokračování v činnosti by pro ně znamenalo okamžité trestní stíhání. Dnes si uvědomujeme, že stát se už v té době připravoval na válku. 

Doporučila byste novinářům, kteří přece jen píší o válce a pracují v exilu, aby nejezdili do Ruska?

Ano, pokud by se tam vrátili, mohl by je čekat stejný osud jako Kurmaševu. Myslím, že si to uvědomují. Mohou je zatknout za falešné obvinění ohledně armády nebo za spolupráci se zahraničními aktéry. V Rusku existuje více než deset paragrafů, kvůli nimž by mohli být tito novináři stíháni. Nemůžeme jim dávat obecné rady, ale můžeme jim pomoci zhodnotit rizika návštěvy Ruska, tedy pokud nás o to požádají. Vždy záleží na konkrétním případu, tedy jakým tématům se dotyčný věnuje, zda se podepisuje vlastním jménem, a na mnoha dalších faktorech. O tom, že Kurmaševa jede do Ruska, jsme ale nevěděli.

Takže s vašimi právníky svou návštěvu Ruska nekonzultovala?

Ne, o jejím vycestování do Ruska jsme se dozvěděli až v říjnu, když ji zadrželi. Strategie snižování rizik je individuální – konkrétní postup vytváříme teprve na základě potřeb dané redakce. Téměř každý z novinářů v exilu má v Rusku rodinu, majetek, děti. Dostali se do zahraničí ze dne na den, ne z vlastní vůle – není to řádná „migrace“, na kterou se člověk obvykle připravuje dlouho dopředu. Naopak sbalili děti, kočky, psy a základní věci do jednoho kufříku a vyrazili. Byla to mimořádná situace. V dějinách žurnalistiky neexistuje žádný další obdobný případ, kdy by najednou pracovalo tolik novinářů v exilu.

Ještě bych se vrátila k případu Kurmaševy. Jaká je vaše předpověď? Má nějakou šanci dostat se v brzké době z vězení? 

Šance je nulová. Byla proti ní zahájena tři trestní stíhání. Podle posledních informací je stíhána i za šíření dezinformací o armádě, za což hrozí až desetiletý trest odnětí svobody. Je tedy velmi pravděpodobné, že dostane přinejmenším deset let vězení.

Mohou novinářce pomoct americké nebo třeba i české úřady? 

České rozhodně ne. Jediné, co by ji mohlo zachránit, je výměna za jiného amerického vězně. Stejně jako v případě Evana Gerškoviče, kdy Rusko vyjednává o jeho výměně za ruského vězně v americké věznici. 

Připomíná mi to výměnu válečných zajatců…

Ano, v principu je to trochu podobné, ale existují zde právní rozdíly. Zatímco výměna válečných zajatců se řídí mezinárodním humanitárním právem, výměna vězňů může proběhnout až v okamžiku, kdy je člověk odsouzený a odpykává si svůj trest. Teprve poté může prezident podepsat milost a stát přistoupit k výměně.

Kurmaševa má oproti Gerškoviči velkou nevýhodu v tom, že má dvojí občanství – americké a ruské, zatímco Gerškovič je výhradně americkým občanem. Spojené státy o něj proto budou mít větší zájem. S její výměnou nemusí současně souhlasit také Rusko, neboť je ruskou občankou. Nicméně nejdříve musí padnout odsuzující rozsudek. Pokud bychom viděli, že trestní řízení v případě Gerškoviče i Kurmaševy postupují neobvykle rychle, mohlo by to naznačovat, že se státy domluvily a připravují se na výměnu.

Při pohledu ze zahraničí se zdá, že hlavní vlna útlaku vůči nezávislým novinářům v Rusku přišla až po začátku války v roce 2022. Je to mylný dojem?

Skutečnost je taková, že to nezačalo 24. února. Po rozpadu Sovětského svazu se většina médií transformovala na soukromé subjekty a získala možnost stát se nezávislými a mít vlastní redakční politiku. První velkou ránu tomuto konceptu zasadil ruský stát v roce 2001, kdy prostřednictvím Gazpromu znárodnil soukromý televizní kanál NTV, do té doby nezávislý. Mezi lety 2005 a 2007 se pak objevila snaha o znárodnění regionálních médií – rádií, televizí a tisku. V té době Aliance nezávislých regionálních redakcí sdružovala 70 největších médií, všechna byla finančně nezávislá a měla vlastní redakční politiku. Právě na ně se tehdy Putinův režim začal zaměřovat.

Přečtěte si

Ruský novinář Roman Anin: Během protestů policie na právo kašlala

V roce 2010 už většina regionálních médií byla ve státním vlastnictví. Vznikly státní mediaholdingy, jež zahrnovaly veškerá regionální média včetně televizních kanálů. Státní už také byly všechny televizní kanály pokrývající celé Rusko. Existovaly sice ojedinělé výjimky, jako byly petrohradské noviny Fontanka, moskevský opoziční list Novaja Gazeta nebo televizní kanál Dožď, avšak i na ty stát a provládní skupiny vyvíjely tlak – jen v Nové Gazetě bylo za dobu její existence zavražděno šest novinářů. Tato média také neustále čelila omezením, pokutám a soudním sporům.

Od roku 2010 až dodnes se pak postupně zpřísňoval mediální zákon týkající se internetových médií – zvyšovaly se pokuty, restrikce a cenzura. Už se nesmělo psát o sebevraždách, o dětských obětech zločinců nebo o extremistických organizacích. V roce 2012 byl vytvořen zákon o zahraničních agentech, který byl v roce 2015 ještě zpřísněn. O dva roky později se mezi zahraničními agenty poprvé objevila média jako Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Mezi lety 2020 až 2022 se seznam zahraničních agentů výrazně rozrostl a zahrnul velké množství médií. Během posledních pěti až sedmi let jejich redakce zkrátka neustále vážily rizika, byly ochotny zaplatit několikatisícové pokuty za vydání textu – jejich rozpočet dokonce počítal s těmito pokutami.

Takže rok 2022 představoval jakýsi vrchol dvacetileté snahy ruského státu o úplnou cenzuru?

Přesně tak. Ze zpětného pohledu to připomíná smyčku kolem krku, která se postupně utahovala. V průběhu dvou měsíců po začátku války v roce 2022 Roskomnadzor (federální úřad Ruské federace, který zodpovídá za monitorování, kontrolu a cenzuru sdělovacích prostředků, pozn. red.) zablokoval 250 nezávislých internetových médií. Před zbylými nezávislými novináři tak vzniklo dilema: buď riskovat dlouhé roky vězení, nebo opustit zemi. Během té doby odjelo kolem 1 500 pracovníků médií a zhruba stovka redakcí – jsou to neuvěřitelná čísla. Nedávno publikovaná zpráva od JX Fund (Evropský fond pro novináře v exilu) ukazuje, že žádná jiná země nemá tak velký počet novinářů pracujících v exilu. Tito novináři zůstávali v Rusku až do poslední chvíle, rok 2022 byl pro ně poslední kapkou. 

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

Líbil se vám tento text? Podpořte redakci investigace.cz