Bubnov: V devadesátkách pral v Rusku peníze každý

V Česku usazený developer ruského původu Grigorij Bubnov se stal předmětem zájmu mnoha médií. V kauze právníka Sergeje Magnitského byl obchodním partnerem klíčového svědka, který za záhadných okolností zemřel v londýnském exilu. „Domnívám se, že nezemřel,“ vysvětluje v exkluzivním rozhovoru pro investigace.cz. Bubnov podnikal v Moskvě od devadesátých let a zažil proměnu chaotického postsovětského Ruska na putinovskou diktaturu. „V okamžiku, kdy byl zatčen Chodorkovskij, jsem pochopil, že je potřeba z Ruska utéct,“ vzpomíná na svůj odjezd do Česka.

Je dnes náročné být v Česku podnikatelem s ruským jménem?

Žádné velké změny ve vztahu vůči mně nebo mým ruským kamarádům podnikatelům jsem si od začátku války na Ukrajině nevšiml. Nicméně hned v únoru se v médiích začalo psát, že v Česku je přes 13 tisíc ruských firem, a začal mediální hon na firmy s ruskými majiteli. Tehdy jsme se jednou setkali i s tím, že s naší firmou odmítli pracovat kvůli ruskému původu.

Máte i ukrajinské byznysové partnery?

Ano, a naše spolupráce pokračuje. Známe se dlouho a všichni znají můj chladný postoj vůči současné politice putinovského režimu.

„Krvavá hnojiva“. Evropské firmy dovážejí syrské fosfáty navzdory sankcím. Z obchodu těží hlavně Rusové a režim Bašára al-Asada

Jak jste se dostal do Česka?

Do Česka jsem poprvé zavítal v roce 1995. V té době si každý ruský podnikatel snažil zajistit únikovou cestu do zahraničí, jakýsi záložní plán pro případ nouze. Tenkrát to bylo hodně jednoduché – v Česku stačilo založit firmu a na základě toho šel získat dlouhodobý pobyt. Nejdřív jsem tu neměl žádné konkrétní plány. Později, v roce 1998, jsem si tady postavil rodinný dům, kam se přestěhoval tchán a tchyně. Měli tu lepší kvalitu života, zdravotní péči a oproti Rusku bylo Česko bezpečnější. Investoval jsem do firmy, která vyráběla umělý kámen, a ta funguje dodnes. V roce 2007 jsem se do Česka přestěhoval natrvalo a jednou za čas jsem letěl do Moskvy.

Proč jste se rozhodl odstěhovat z Ruska?

Měl jsem obecný pocit, že se Rusko vydalo špatnou cestou. Všiml jsem si i konkrétních alarmujících ukazatelů ve státní ekonomické politice. Platy státních zaměstnanců, například ve státním Gazpromu, začaly znenadání růst šílenými tempy, zejména v Moskvě. Vyšplhaly se třeba na pět tisíc dolarů měsíčně. Růst produktivity tomu ovšem neodpovídal. Ruská ekonomika a státní rozpočet nebyly schopné si takové platy dovolit. Zvyšoval se i tlak finanční správy na běžné podnikatele. Daňoví úředníci požadovali úplatky i po firmách, které žádné problémy ve firemním účetnictví neměly.

Máte dnes české občanství. Vzdal jste se toho ruského?

Chtěl jsem, ale nestihl jsem to. Když jsme se z Ruska odstěhovali, zbyla mi tam nějaká aktiva. Něco se mi povedlo prodat minulý rok. Váhal jsem, zda se občanství mám vzdát, hlavně kvůli zbytku rodiny, jež mi tam zůstala. Potom začala válka.

NewsFront: Jak se šíří kremelská propaganda s koronavirovou příchutí

Vaše jméno se v českých médiích v poslední době objevovalo v souvislosti s developmentem na Praze 8. Seznam Zprávy uvádí, že se vaše firma ve smlouvě s tamní radnicí mimo jiné zavázala poskytnout městu pro budování infrastruktury finanční dar 6,2 milionu korun. Je to pro developerskou firmu běžná praxe?

Dnes ano, dříve tomu tak nebylo. Loni jsme dokončili projekt na Smíchově a tam jsme do infrastruktury investovat nemuseli. Teď je to zcela běžné. Pravdou je, že každá městská část má trochu jiné požadavky. Někdo chce třeba rozšíření sociální infrastruktury, například stavbu školky nebo školy, což dává smysl.

Začátek milénia v Rusku

Vzpomínáte si na dobu, kdy se Putin stal prezidentem?

Ano, stejně jako mnozí další ruští podnikatelé jsem v té době obdivoval firmu Jukos. Michail Chodorkovskij a jeho tým s touto firmou dokázali, že v Rusku jde provozovat transparentní a legální podnikání a přitom mít větší zisky než firmy, které se vyhýbají placení daní. V jistém okamžiku tvořily daně odvedené Jukosem až 17 % ruského státního rozpočtu. V roce 2000 se stal prezidentem Putin a všichni si od nového mladého prezidenta slibovali ještě větší tlak na řádné placení daní a podnikatelskou transparentnost a celkově prozápadní směřování země.

Kdy začalo být jasné, že očekávání byla chybná?

Když v roce 2003 zatkli Chodorkovského. A když se před zraky celého Ruska stala nejbohatší ženou země Jelena Baturinová, manželka primátora Moskvy (Jurij Lužkov, primátor Moskvy v letech 1992 až 2010, pozn. redakce).

Dotkla se tato změna i běžných podnikatelů?

Samozřejmě. Ostatní guvernéři a vyšší státní úředníci nějakou dobu pozorovali, co se děje v nejvyšších patrech politiky, a pak si řekli, že se budou chovat stejně. Prezident Marijska (Marijsko, republika ve východní části evropského Ruska, pozn. red.) Leonid Markelov mi kdysi doslova řekl, že když je Lužkovova žena developerkou, pak jeho manželka jí chce být taky. Chtěl po mně, abych převedl vlastní aktiva na něj, a to jen kvůli tomu, že se zrovna nacházela na území republiky. Měl jsem toho zkrátka dost a v půlce nultých let nového tisíciletí jsme se spolu s rodinou rozhodli, že se chceme z Ruska odstěhovat.

Cestovní kancelář státní kasa platila rajzování Putinovy dcery po Evropě

Kdy jste s podnikáním vůbec začal?

Začal jsem podnikat hned po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. V té době jsem ještě studoval vysokou školu, čtvrtý ročník Moskevského fyzikálně-technického institutu, obor oceánologie.

Vzhledem k tomu, že šlo o známý institut, nám v posledním ročníku nabídli stáž na nejlepších světových univerzitách jako například v Massachusettském technologickém institutu (MIT). Takže jednou z možností pro mě bylo studium ve Spojených státech a pokračování ve vědecké kariéře. Druhou možnost představovalo podnikání. Jenže v roce 1986 mi zemřel otec, bylo mi šestnáct let a najednou jsem se stal hlavou rodiny. Proto jsem nemohl opustit matku a sestry, takže se nabízela ta druhá možnost. Začali jsme s obchodním partnerem dovážet ze Singapuru počítače. V té době to dělala spousta lidí.

Jak jste se dostal od prodeje počítačů k bankovnictví?

Jednoduše. Pokud se člověk věnoval importu zboží, docela často přicházel do styku s bankami, které v té době měly vysokou ziskovost a hodně se jim dařilo. Založit banku tehdy vyšlo na sto tisíc dolarů. Byli jsme mladí a neohrožení, proto jsme v roce 1993 spolu s partou kamarádů založili banku. Počítačovou firmu jsme prodali. V roce 1995 jsme ale zažili svou první vážnou finanční krizi. Museli jsme banku prodat, téměř jsem zbankrotoval.

O dva roky později jsem dal bankovnictví druhou šanci a zřídil další banku. Poučil jsem se z minulých chyb a během krize v roce 1998 se nám dokonce dařilo. Souběžně s bankou vznikla i spřízněná finanční společnost, jež se zabývala obchodováním s cennými papíry, jmenovala se Financial Bridge, ještě o ní bude řeč.

Nové informace o Putinově majetku

Většina ruských podnikatelů se v devadesátých letech nebo začátkem nového tisíciletí alespoň jednou setkala s výhružkami ze strany konkurence, nebo dokonce státu. Aby k tomu docházelo co nejméně, část byznysmenů platila „výpalné“ neboli rusky „kryšu“. Zažil jste to také?

Měl jsem štěstí. Měl jsem totiž jednoho známého, který byl za socialismu „cechovik“, což byli z pohledu tehdejšího státu nelegální podnikatelé, v rovnostářské společnosti s centrálně řízenou ekonomikou byli v podstatě stínoví milionáři. V sovětské době jich mimochodem existovalo hodně, obzvláště v kavkazských zemích a ve Střední Asii. Například někdo vyráběl džíny a pak je prodával na černém trhu. Zmíněný cechovik mi hodně pomáhal a nějakou dobu jsem se tak placení výpalného vyhýbal. Později jsme navázali vztahy s policií.

Jak se v Rusku navazují vztahy s policií?

Navazují se (směje se). Usoudili jsme, že je lepší spolupracovat s ozbrojenými složkami než s bandity a mafiány. Vztahy s bandity většinou neskončily dobře.

Dá se říct, že roli mafiánů v Rusku časem převzaly policejní orgány?

Ano, už tehdy započal proces přesunu moci do rukou státních orgánů. Což ale neznamená, že mafiáni úplně vymizeli. Pořád jsou aktivní, zejména v ruských regionech.

Ne každý má na to platit za zprávy

Proto jsou naše články zdarma pro všechny. Pokud můžete, podpořte naši práci.

Wikipedia uvádí, že jste nějakou dobu šéfoval několika vzdělávacím institucím. Jak se dostane bankéř k provozu vysokých škol?

Oblast vzdělávání byla v té době stejně zelenou loukou jako finanční služby. Nikdo si tenkrát neuměl představit, že by se na vzdělávání dalo vydělávat. V roce 2002 jsem dálkově studoval byznysovou školu IMD ve Švýcarsku. Byla to pro mě inspirace. Právě tam jsem pochopil, že to může být dobrý byznysový model.

Už v roce 2004 jsme v našem institutu spustili distanční výuku – používali jsme pro to vzdělávací platformu značky IBM. V tomto směru jsem se stal absolutním průkopníkem na ruském vzdělávacím trhu. Později, v roce 2007, jsem založil Školu byznysu v Moskvě, která začala být zejména mezi zahraničními studenty z bývalých sovětských republik velmi populární. Měli jsme kolem devíti tisíc studentů ze zahraničí.

Neumíš se chovat? Nejsi u nás vítán: Magnitského zákon jde do sněmovny

Jedním z důvodů popularity ekonomického studia byl také rozrůstající se státní aparát a stoupající počet státních zaměstnanců. Ti měli mít podle zákona ekonomické nebo právní vzdělání.

V devadesátkách pralo peníze celé Rusko

Seznam Zprávy o vás napsaly, že jste byl „u velkých kauz Putinova režimu“, jako je například Magnitského schéma nebo otrava agenta Litviněnka. V článku z roku 2015 vás investigativní novinářka Anastasia Kirilenko popisuje jako člověka, který vyhrožoval svému bývalému spolužákovi a byznysovému partnerovi Aleksandru Pěrepiličnému pistolí. Měl jste ho tím donutit k tomu, aby vám podepsal dlužní úpis. Nakolik jste byl reálně do těchto kauz vtažen?

Aleksander Pěrepiličnyj skutečně studoval stejnou školu jako já, ale byl o dva ročníky výš. Osobně jsem ho poznal až v roce 1992 nebo 1993. Dlouhá leta jsme neměli žádné pracovní vztahy, jen jsme se pohybovali ve stejném kruhu podnikatelů z řad absolventů naší školy. Tušil jsem, že se Pěrepiličnyj věnoval dvěma věcem – obchodování s cennými papíry a praní špinavých peněz. V jistém okamžiku se také stal klientem naší banky a finanční firmy Financial Bridge (FB). V bance měl účty, bral si půjčky a časem se z něj stal největší klient FB. Nabídl jsem mu, zda by nechtěl odkoupit polovinu aktiv firmy, nabídku přijal, a tak jsme se stali partnery.

V té době jste tedy věděl, že se zabýval praním peněz?

Tušil jsem to.

To vás od partnerství neodrazovalo?

Ani ne. V té době pralo peníze celé Rusko, každý druhý. Bylo to jakési specifikum byznysového prostředí finančního sektoru. Někdo pral státní peníze, někdo zaměstnával lidi na černo a někdo ukrýval zisky před zdaněním.

VIDEO: Vyšetřování daňových podvodů ruských úřadů se věnoval investiční fond Hermitage Capital

Proč se u vás Pěrepiličnyj zadlužil?

Měl akcie firmy v hodnotě zhruba 300 milionů dolarů, což představovalo obrovskou částku. Od začátku se ale choval jako patologický hazardní hráč. Například jsme zažili týden, kdy byly akcie Gazpromu nejdražší na světě. Putin si tleskal, ruská média se předháněla v množství oslavných titulků.

Řekl jsem mu: „Sašo, určitě rozumíš tomu, že je trh přehřátý a Gazprom nemůže být dražší než General Electric. Prodej akcie.“ On je ale neprodal a čekal, až se ceny vyšplhají ještě výš. Pak začala válka v Gruzii, následoval pád Lehman Brothers a světová krize 2008, jak jsem zkrátka předvídal, trh se propadl.

Naše firma FB se kvůli němu hodně zadlužila a stáhla s sebou i banku, kde měl Pěrepiličnyj nesplacenou půjčku. Přitom jsem věděl, že má aktiva v zahraničí. Celý rok jsem ho prosil, ať je prodá a vrátí peníze, protože jinak to nezvládneme. Dokonce jsem začal navštěvovat psychoterapeuta. Naposledy jsem ho viděl na moskevském letišti Šeremetěvo, kde jsem si k němu přisedl do vozu. Měl tam řidiče a osobní ochranku, takže vyhrožovat jsem mu rozhodně nemohl.

Osobní přítel Putina a Trumpa staví v Česku stovky bytů. Má vazbu na Magnitského kauzy

Od té doby jste se neviděli?

Ne, neviděli. Později se zjistilo, že právě on byl klíčovou osobou ve schématu praní peněz, které odhalil Sergej Magnitskij. Půjčku bance samozřejmě nevrátil. Banku jsme museli prodat a její noví majitele ho žalovali. Pěrepiličnyj mezitím zmizel v zahraničí.

V roce 2012 jsem z novinové zprávy zjistil, že za podivných okolností zemřel v Londýně. Divné bylo, že se informace o jeho smrti objevila až dva týdny poté, co se to mělo stát. Vzápětí mě kontaktoval nějaký britský novinář a začal se vyptávat na Pěrepiličného smrt, částky, které mi dlužil, a tak dále.

Znáte se s údajnými Litviněnkovými vrahy a ruskými agenty Andrejem Lugovým a Dmitrijem Kovtunem, jejichž služby jste měl využít pro zastrašování Pěrepiličného?

Ne. O Lugovém jsem četl, byly ho plné noviny. Jméno Kovtun mi nic neříká. 

Kde skončily Magnitského peníze?

Domníváte se, že Pěrepiličnyj zemřel přirozenou smrtí?

Domnívám se, že vůbec nezemřel. Myslím si, že se s Brity dohodl na tom, že bude vystupovat jako informátor v odhalení schématu praní peněz a identifikuje jeho účastníky, pak se dostane do programu ochrany svědků. Podobné programy sice znám jenom z filmů, ale možnost, že mohl získat nové jméno, doklady a v podstatě nový život, není vyloučena. 

Grigorij Bubnov (52) se narodil v Moskvě, nyní bydlí v Praze. Absolvoval Moskevský fyzikálně-technický institut. V letech 1999 až 2010 založil a byl hlavním akcionářem ruské Pushkino Bank. Působil i v East Bridge Bank, Ruské obchodní bance a ve finanční společnosti Financial Bridge. Byl rovněž rektorem ruské vysoké školy Moskevský technologický institut (Moscow Technological Institute) a zakladatelem Moscow Business School. V Česku založil firmu Wild Stone International, která se zabývá výrobou a prodejem obkladů a dlažeb z umělého kamene. V současnosti se věnuje i rezidenčnímu developmentu skrze své firmy VLK development a G2 group.

Autorka textu: Kristina Vejnbender
Zdroj úvodní fotografie: Grigorij Bubnov

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Pokud můžete, podpořte naši práci.