Bubnov: V devadesátkách pral v Rusku peníze každý

V Česku usazený developer ruského původu Grigorij Bubnov se stal předmětem zájmu mnoha médií. V kauze právníka Sergeje Magnitského byl obchodním partnerem klíčového svědka, který za záhadných okolností zemřel v londýnském exilu. „Domnívám se, že nezemřel,“ vysvětluje v exkluzivním rozhovoru pro investigace.cz. Bubnov podnikal v Moskvě od devadesátých let a zažil proměnu chaotického postsovětského Ruska na putinovskou diktaturu. „V okamžiku, kdy byl zatčen Chodorkovskij, jsem pochopil, že je potřeba z Ruska utéct,“ vzpomíná na svůj odjezd do Česka.

Je dnes náročné být v Česku podnikatelem s ruským jménem?

Žádné velké změny ve vztahu vůči mně nebo mým ruským kamarádům podnikatelům jsem si od začátku války na Ukrajině nevšiml. Nicméně hned v únoru se v médiích začalo psát, že v Česku je přes 13 tisíc ruských firem, a začal mediální hon na firmy s ruskými majiteli. Tehdy jsme se jednou setkali i s tím, že s naší firmou odmítli pracovat kvůli ruskému původu.

Máte i ukrajinské byznysové partnery?

Ano, a naše spolupráce pokračuje. Známe se dlouho a všichni znají můj chladný postoj vůči současné politice putinovského režimu.

Jak jste se dostal do Česka?

Do Česka jsem poprvé zavítal v roce 1995. V té době si každý ruský podnikatel snažil zajistit únikovou cestu do zahraničí, jakýsi záložní plán pro případ nouze. Tenkrát to bylo hodně jednoduché – v Česku stačilo založit firmu a na základě toho šel získat dlouhodobý pobyt. Nejdřív jsem tu neměl žádné konkrétní plány. Později, v roce 1998, jsem si tady postavil rodinný dům, kam se přestěhoval tchán a tchyně. Měli tu lepší kvalitu života, zdravotní péči a oproti Rusku bylo Česko bezpečnější. Investoval jsem do firmy, která vyráběla umělý kámen, a ta funguje dodnes. V roce 2007 jsem se do Česka přestěhoval natrvalo a jednou za čas jsem letěl do Moskvy.

Proč jste se rozhodl odstěhovat z Ruska?

Měl jsem obecný pocit, že se Rusko vydalo špatnou cestou. Všiml jsem si i konkrétních alarmujících ukazatelů ve státní ekonomické politice. Platy státních zaměstnanců, například ve státním Gazpromu, začaly znenadání růst šílenými tempy, zejména v Moskvě. Vyšplhaly se třeba na pět tisíc dolarů měsíčně. Růst produktivity tomu ovšem neodpovídal. Ruská ekonomika a státní rozpočet nebyly schopné si takové platy dovolit. Zvyšoval se i tlak finanční správy na běžné podnikatele. Daňoví úředníci požadovali úplatky i po firmách, které žádné problémy ve firemním účetnictví neměly.

Máte dnes české občanství. Vzdal jste se toho ruského?

Chtěl jsem, ale nestihl jsem to. Když jsme se z Ruska odstěhovali, zbyla mi tam nějaká aktiva. Něco se mi povedlo prodat minulý rok. Váhal jsem, zda se občanství mám vzdát, hlavně kvůli zbytku rodiny, jež mi tam zůstala. Potom začala válka.

Vaše jméno se v českých médiích v poslední době objevovalo v souvislosti s developmentem na Praze 8. Seznam Zprávy uvádí, že se vaše firma ve smlouvě s tamní radnicí mimo jiné zavázala poskytnout městu pro budování infrastruktury finanční dar 6,2 milionu korun. Je to pro developerskou firmu běžná praxe?

Dnes ano, dříve tomu tak nebylo. Loni jsme dokončili projekt na Smíchově a tam jsme do infrastruktury investovat nemuseli. Teď je to zcela běžné. Pravdou je, že každá městská část má trochu jiné požadavky. Někdo chce třeba rozšíření sociální infrastruktury, například stavbu školky nebo školy, což dává smysl.

Začátek milénia v Rusku

Vzpomínáte si na dobu, kdy se Putin stal prezidentem?

Ano, stejně jako mnozí další ruští podnikatelé jsem v té době obdivoval firmu Jukos. Michail Chodorkovskij a jeho tým s touto firmou dokázali, že v Rusku jde provozovat transparentní a legální podnikání a přitom mít větší zisky než firmy, které se vyhýbají placení daní. V jistém okamžiku tvořily daně odvedené Jukosem až 17 % ruského státního rozpočtu. V roce 2000 se stal prezidentem Putin a všichni si od nového mladého prezidenta slibovali ještě větší tlak na řádné placení daní a podnikatelskou transparentnost a celkově prozápadní směřování země.

Kdy začalo být jasné, že očekávání byla chybná?

Když v roce 2003 zatkli Chodorkovského. A když se před zraky celého Ruska stala nejbohatší ženou země Jelena Baturinová, manželka primátora Moskvy (Jurij Lužkov, primátor Moskvy v letech 1992 až 2010, pozn. redakce).

Dotkla se tato změna i běžných podnikatelů?

Samozřejmě. Ostatní guvernéři a vyšší státní úředníci nějakou dobu pozorovali, co se děje v nejvyšších patrech politiky, a pak si řekli, že se budou chovat stejně. Prezident Marijska (Marijsko, republika ve východní části evropského Ruska, pozn. red.) Leonid Markelov mi kdysi doslova řekl, že když je Lužkovova žena developerkou, pak jeho manželka jí chce být taky. Chtěl po mně, abych převedl vlastní aktiva na něj, a to jen kvůli tomu, že se zrovna nacházela na území republiky. Měl jsem toho zkrátka dost a v půlce nultých let nového tisíciletí jsme se spolu s rodinou rozhodli, že se chceme z Ruska odstěhovat.

Kdy jste s podnikáním vůbec začal?

Začal jsem podnikat hned po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. V té době jsem ještě studoval vysokou školu, čtvrtý ročník Moskevského fyzikálně-technického institutu, obor oceánologie.

Vzhledem k tomu, že šlo o známý institut, nám v posledním ročníku nabídli stáž na nejlepších světových univerzitách jako například v Massachusettském technologickém institutu (MIT). Takže jednou z možností pro mě bylo studium ve Spojených státech a pokračování ve vědecké kariéře. Druhou možnost představovalo podnikání. Jenže v roce 1986 mi zemřel otec, bylo mi šestnáct let a najednou jsem se stal hlavou rodiny. Proto jsem nemohl opustit matku a sestry, takže se nabízela ta druhá možnost. Začali jsme s obchodním partnerem dovážet ze Singapuru počítače. V té době to dělala spousta lidí.

Jak jste se dostal od prodeje počítačů k bankovnictví?

Jednoduše. Pokud se člověk věnoval importu zboží, docela často přicházel do styku s bankami, které v té době měly vysokou ziskovost a hodně se jim dařilo. Založit banku tehdy vyšlo na sto tisíc dolarů. Byli jsme mladí a neohrožení, proto jsme v roce 1993 spolu s partou kamarádů založili banku. Počítačovou firmu jsme prodali. V roce 1995 jsme ale zažili svou první vážnou finanční krizi. Museli jsme banku prodat, téměř jsem zbankrotoval.

O dva roky později jsem dal bankovnictví druhou šanci a zřídil další banku. Poučil jsem se z minulých chyb a během krize v roce 1998 se nám dokonce dařilo. Souběžně s bankou vznikla i spřízněná finanční společnost, jež se zabývala obchodováním s cennými papíry, jmenovala se Financial Bridge, ještě o ní bude řeč.

Většina ruských podnikatelů se v devadesátých letech nebo začátkem nového tisíciletí alespoň jednou setkala s výhružkami ze strany konkurence, nebo dokonce státu. Aby k tomu docházelo co nejméně, část byznysmenů platila „výpalné“ neboli rusky „kryšu“. Zažil jste to také?

Měl jsem štěstí. Měl jsem totiž jednoho známého, který byl za socialismu „cechovik“, což byli z pohledu tehdejšího státu nelegální podnikatelé, v rovnostářské společnosti s centrálně řízenou ekonomikou byli v podstatě stínoví milionáři. V sovětské době jich mimochodem existovalo hodně, obzvláště v kavkazských zemích a ve Střední Asii. Například někdo vyráběl džíny a pak je prodával na černém trhu. Zmíněný cechovik mi hodně pomáhal a nějakou dobu jsem se tak placení výpalného vyhýbal. Později jsme navázali vztahy s policií.

Jak se v Rusku navazují vztahy s policií?

Navazují se (směje se). Usoudili jsme, že je lepší spolupracovat s ozbrojenými složkami než s bandity a mafiány. Vztahy s bandity většinou neskončily dobře.

Dá se říct, že roli mafiánů v Rusku časem převzaly policejní orgány?

Ano, už tehdy započal proces přesunu moci do rukou státních orgánů. Což ale neznamená, že mafiáni úplně vymizeli. Pořád jsou aktivní, zejména v ruských regionech.