„Krvavá hnojiva“. Evropské firmy dovážejí syrské fosfáty navzdory sankcím. Z obchodu těží hlavně Rusové a režim Bašára al-Asada

Obchodu s levnými syrskými fosfáty, které se používají pro výrobu hnojiv, se v posledních letech znovu daří. Důvodem je poptávka evropských společností, jež dovoz těchto surovin obnovily. Ze zjištění novinářů OCCRP a jejich kolegů vyplývá, že navzdory sankcím importovaly Srbsko, Ukrajina a čtyři státy EU od roku 2019 syrský fosfát v hodnotě více než 80 milionů dolarů. Z obchodu přitom těží hlavně blízký přítel ruského prezidenta Vladimira Putina, miliardář Gennadiji Timčenko, a represivní vláda Bašára al-Asada, pro niž představuje vývoz fosfátů ekonomicky nesmírně důležitou položku. 

Loni v květnu zmizela u tureckého pobřeží ze všech sledovacích systémů námořní plavby nákladní loď Kubrosli-y, plující pod vlajkou Komorských ostrovů. O týden později se znovu objevila u Kypru a pak zakotvila na Ukrajině. Sledovací systémy tak neměly žádné informace o tom, kde se Kubrosli-y celý týden nacházela. Dvě fotografie na facebookové stránce syrské státní společnosti vyrábějící fosfáty, zveřejněné dva dny předtím, než se plavidlo znovu objevilo na radarech, by ale mohly posloužit jako vodítko.

Na jedné z nich je syrský ministr ropných a nerostných zdrojů Bassám Tu’ma ve středomořském přístavu Tartús. Na druhé v tomto syrském přístavu kotví Kubrosli-y u jednoho ze dvou mol postavených speciálně pro nakládání fosfátů.

Fosfáty jsou nezbytné pro pěstování plodin, čemuž odpovídá i závislost evropského zemědělství na celosvětovém fosfátovém průmyslu, která se blíží hodnotě 55 miliard dolarů ročně. Bez nich by se současný výnos zemědělských produktů snížil o dobrých 50 procent. Až do roku 2011 byla přitom Sýrie jedním z největších světových vývozců fosfátů, pak ale v této zemi začala válka. V roce 2015 se ozbrojenci Islámského státu (IS) sice zmocnili největších syrských nalezišť, avšak o rok později je vládní jednotky s podporou Ruska dobyly zpět.

Syrská vláda se za tuto pomoc svému východnímu spojenci náležitě odvděčila. V roce 2018 předala syrská státní společnost General Company for Phosphates and Mines (Gecopham), kterou vlastní ministerstvo ropných a nerostných zdrojů, kontrolu nad největšími syrskými fosfátovými doly ruské společnosti Strojtransgaz.

Tu vlastní Gennadij Timčenko, jeden z nejbohatších Rusů a blízký přítel prezidenta Vladimira Putina. Timčenko a Putin se kamarádí přinejmenším od počátku devadesátých let, kdy oligarcha obchodoval s ropou v Petrohradě. Timčenko je také dlouhodobě podezříván, že patří k jedné z osob, jež kryjí soukromé bohatství ruského prezidenta, což ovšem popírá a tvrdí, že Putin je pouze jeho tréninkovým partnerem v judu.

Poté, co Spojené státy uvalily na Strojtransgaz v roce 2014 sankce, se Timčenko od obchodů své společnosti v Sýrii zdánlivě distancoval. Pomohly mu k tomu další dvě firmy s podobnými názvy – Strojtransgaz Logistic a Strojtransgaz Engineering. Současně tím vznikla situace, kdy se vlastně nic nezměnilo a z obchodu se syrskými fosfáty nadále profituje Timčenko i Rusko.

Putinova firma v Česku

Stejný název a stejní lidé

V roce 2016 převzali vrcholoví manažeři Strojtransgazu neznámou ruskou logistickou společnost a přejmenovali ji na Strojtransgaz (STG) Logistic. Na papíře je STG Logistic vlastněna moskevskou společností UK Investfinance, která spravuje podniky pro anonymní klienty. STG Logistic provádí vývoz fosfátů pro syrskou vládu výměnou za 70 procent zisku. Zbytek je určen pro státní firmu General Company of Phosphates and Mineral Resources (Gecopham), dceřinou společnost syrského ministerstva ropy, na kterou se vztahují americké sankce.

O dva roky později prodala Timčenkova hlavní společnost svou druhou dceřinou firmu Strojtransgaz (STG) Engineering dvěma krycím společnostem se sídlem v Moskvě. Krátce poté tato firma získala práva na provozování exportního přístavu v Tartúsu a v syrských státních továrnách na výrobu hnojiv, čímž společnosti používající jméno Strojtransgaz ovládly celý řetězec dodávek syrského fosfátů.

Původní Timčenkův Strojtransgaz ovšem popírá jakékoli spojení s citovanými firmami. „STG Engineering je samostatný právní subjekt a není součástí naší skupiny společností. Jde pouze o podobnou zkratku názvu společnosti,“ konstatuje mluvčí ústředního Strojtransgazu Natalija Kaliničeva.

Obchodní záznamy syrských a ruských společností však svědčí o tom, že při zakládání těchto firem hráli klíčovou roli přední představitelé Strojtransgazu, včetně bývalého šéfa Igora Kazaka a současného Timčenkova zaměstnance Zachida Šaksavarofa.

Že z obchodních transakcí všech tří společností těží stejní lidé, se domnívají i odborníci. Bývalá zpravodajská důstojnice amerického ministerstva financí Irene Kenyon je přesvědčená, že zmíněné firmy jsou vlastněny nebo kontrolovány Timčenkovou hlavní společností. „Jedná se o zcela běžný postup – vytváření mnoha vrstev fiktivních firem, jež pomáhají zastřít skutečného majitele, na kterého se vztahují sankce,“ dodává.

Stačí se odpojit

Vrátíme-li se zpět ke zmizelé lodi, za pouhé tři týdny Kubrosli-y opustila Istanbul, tajně se zastavila v Sýrii, poté znovu proplula bosporským průlivem a zakotvila v černomořském přístavu Nika-Tera. Ten patří dalšímu sankcionovanému promoskevskému oligarchovi Dmytru Firtašovi z Ukrajiny. Podobnými cestami fosfát putuje z přístavu Tartús, kde se mimochodem nachází hlavní ruská námořní základna v Sýrii, i do jiných zemí.

Novináři z OCCRP a jejich kolegové identifikovali desítky dodávek fosfátů ze Sýrie do Evropy, Severní Ameriky a na Střední východ, jež proběhly v letech 2019 až 2022. Po prostudování údajů o přístavech, satelitních snímků i otevřených zdrojů novináři přišli také na 15 případů, kdy lodě vypluly z fosfátového přístavu v Tartúsu a zamířily do Evropy.

Podrobné navigační údaje z osmi cest navíc dokazují, že tyto lodě v zájmu utajení svého cíle používají stejný trik jako Kubrosli-y: jakmile se přiblíží k Tartúsu, vypínají ​​svůj automatický identifikační systém (AIS). Mezinárodní námořní organizace (IMO), která dohlíží na mezinárodní námořní dopravu, přitom vyžaduje, aby byl systém AIS neustále zapnutý. „Majitel lodi tím chce skrýt skutečnost, že pluje do země s ekonomickými sankcemi, jako je Sýrie,“ potvrdil novinářům pod podmínkou anonymity kapitán syrské lodě kotvící v Tartúsu.


Zdroj: OCCRP

Pochybné společnosti s nejasnými vlastníky v kombinaci s vypnutým navigačním systémem na potenciální zákazníky zřejmě zabírají, neboť o levné syrské fosfáty se znovu začínají zajímat evropské firmy. Situaci nahrává i válka na Ukrajině, která způsobila, že se ceny nerostných surovin nutných k výrobě hnojiv podstatně zvýšily. „Syrské fosfáty jsou krvavé nejen kvůli konfliktu v Sýrii, ale také kvůli tomu, co se teď děje na Ukrajině,“ komentuje tuto situaci britský analytik Glen Kurokawa, který se na problematiku fosfátů zaměřuje. „Sýrie proto musí svým zákazníkům nabízet slevu, jinak by se do tak riskantních obchodních vztahů nikomu nechtělo.“

Rostoucí evropský trh

Stoupající ceny fosfátů zjevně tlačí evropské firmy k orientaci zakázaným směrem, tedy k obcházení sankcí. Řecko přestalo syrské fosfáty dovážet teprve poté, co o tom v roce 2018 napsal evropský zpravodajský portál Politico. OCCRP a jeho partneři však zjistili, že nejméně čtyři další země EU – Itálie, Bulharsko, Španělsko a Polsko – objednávky syrské suroviny obnovily. Jak vyplývá z obchodních údajů EU a OSN, Itálie začala fosfáty dovážet v roce 2020, Bulharsko v roce 2021, Španělsko a Polsko začátkem tohoto roku.

Například do Bulharska dováží syrské fosfáty malá společnost Fertix EOOD, založená v roce 2017. Její generální ředitel Radostin Radev je úzce spjat se zemědělským průmyslem v zemi a svou kariéru zahájil ve společnosti Agropolychim, která je jedním z největších výrobců hnojiv na Balkáně. Část dovezených fosfátů pak Radev prodal firmě EuroChem Agro Bulgaria, dceřiné společnosti Eurochem Group AG, která je spojena s ruským miliardářem Andrejem Melničenkem.

Do Itálie naopak dováží levné syrské fosfáty tamní výrobce hnojiv Puccioni Spa. Společnost to novinářům z OCCRP potvrdila, ale poznamenala, že jednají se syrskými úřady prostřednictvím makléře a se Strojtransgazem nespolupracují napřímo. To může být pravda, jak ale vyplývá z výše citovaného, kontrolu nad těžbou a monopol na vývoz syrského fosfátu mají ruské spoločnosti s názvem Strojtransgaz, jejichž činnost režim Bašára al-Asada ocenil 70 procenty zisku z těchto obchodů.

Největším evropským dovozcem je však Srbsko. Dováží tam například bývalá kosmetická společnost Yufofarm, která podle srbského obchodního rejstříku jen v roce 2021 ze Sýrie dovezla zboží v hodnotě skoro 27 milionu dolarů. Rejstřík ovšem neupřesňuje, o jaké zboží se jednalo.

Od Yufofarmu si syrské fosfáty posléze odkoupila srbská agroprůmyslová společnost Elixir Group, jež mimo jiné vyrábí i hnojiva. Skupina Elixir je výhradním dodavatelem kyseliny fosforečné (používané v hnojivech a krmivech) pro místní filiálky francouzského konglomerátu Groupe Roullier. Zástupce francouzské společnosti ale OCCRP sdělil, že firma nepoužívá syrské fosfáty a přísně dodržuje všechny nařízené sankce.

Šéf Elixir Group Stanko Popovič sice potvrdil, že nakupuje fosfáty ze Sýrie už od sedmdesátých let, dodal ovšem, že všechny jeho současné obchody jsou legální. „S žádnou syrskou společností přímo nespolupracujeme, ať už na dovozu fosfátů, nebo čehokoli jiného,“ odpověděl na dotaz OCCRP.

Evropská komise se k této problematice staví opatrně. Podle tiskového oddělení Komise je rozhodnutí o dovozu fosfátů na jednotlivých státech. Úřady v Bulharsku, na Ukrajině a v Srbsku potvrdily, že obchod považují za legální. Italské úřady na žádosti o vyjádření nereagovaly.

„Potřebujeme něco jíst“

Největším paradoxem přitom zůstává, že druhým nejvýznamnějším dovozcem fosfátů ze Sýrie je po Srbsku válkou zmítaná Ukrajina. Import syrských fosfátů do země vzrostl za poslední čtyři roky ze tří na patnáct milionů dolarů, a to navzdory ukrajinským sankcím uvaleným na Strojtransgaz a osobně i na Timčenka.

Šéf ukrajinské firmy Dnipro Mineral Fertilizer Plant, používající syrské fosfáty, tvrdí, že nákup této suroviny se řídí hlavně praktickou stránkou věci. „Musíme něco jíst,“ vysvětluje ředitel Serhii Moskalenko. „A tak musíme hnojit půdu, a proto musíme nakupovat fosfáty. Abychom je sehnali, bereme cokoli, co nám nabídnou,“ dodává.

Na etický aspekt obchodování s fosfáty přitom upozorňuje bývalá zpravodajská důstojnice amerického ministerstva financí Irene Kenyon. „Z právního hlediska mají tyto firmy možná pravdu. Posílají ovšem krvavé peníze režimu, který porušuje lidská práva, a také ruskému oligarchovi, na něhož se vztahují sankce,“ podotýká.

„Obchod se syrskými fosfáty ukazuje, proč systém evropských sankcí nesplňuje svůj účel – vyhýbání se sankcím je reálné a není ani tak obtížné,“ doplňuje ji syrský právník Ibrahim Olabi, specialista na sankce.

Český fosfát velká neznámá

Válka na Ukrajině měla na trh s fosfáty dvojí dopad. Vzhledem k tomu, že se velká část hnojiv před konfliktem dovážela do Evropy z Ruska, stoupla v dubnu cena fosfátů oproti předchozímu měsíci téměř o 40 procent. Firmy, které se sankcionovanými ruskými subjekty obchodovat nechtějí, neměly ale moc na výběr – zbývá jim nakupovat fosfáty v Kazachstánu nebo v Maroku. To potvrzuje i obecnější vyjádření tuzemského ministerstva průmyslu a obchodu. „Dovoz fosfátů nesledujeme. Co se týká hnojiv, ty se do ČR dovážejí především ze zemí Střední Asie a severní Afriky,“ konstatuje mluvčí ministerstva Marek Vošahlík.

Bližší informace k obchodním trasám nemá ani odborník na hospodaření s fosforem, zakladatel České fosforové platformy a děkan Fakulty technologie ochrany prostředí VŠCHT Vladimír Kočí. „Co vím, většina fosfátů se k nám dováží ze Západní Sahary. Import fosfátů je ovšem velmi netransparentní záležitost, ani já nemám o celkovém objemu nebo zdrojích bližší přehled, a to navzdory tomu, že jde o nedostatkovou surovinu, která postupně dochází,“ konstatuje.

Autor textu: OCCRP; autorka české verze: Kristina Vejnbender
Autor úvodní grafiky: James O’Brien, OCCRP


Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podporujte naši práci.