Největší banky světa přesouvají obrovské balíky peněz pro drogové kartely, zkorumpované státníky, obchodníky se zbraněmi a další mezinárodní zločince. Transakce špinavých peněz se tak nadále provádějí přes instituce, které přitom opakovaně slibují, že dělají vše proto, aby je zastavily. Tento pochybný systém odhalil datový leak FinCEN Files, na němž přes rok pracovalo více než 400 novinářů. Odhalení se dotýká i Česka, které si zločinci oblíbili jako úschovnu i průtokový kanál svých financí. Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ) se proto ptalo odborníků, zda lze s takto nastaveným systémem něco dělat.
Únik FinCEN Files, seznamu podezřelých transakcí ze systému amerického regulátora pro veškeré transakce, byl pouhým zlomkem z celkového objemu podezřelých transakcí, jež se ročně nahlásí. I tak však finančním sektorem značně otřásl. Datový leak poukázal na to, že celý systém, který má praní peněz nebo obcházení sankcí potírat, nefunguje. Banky nedostatečně své klienty prověřují, jednotlivé instituce mezi sebou nekomunikují, neexistuje správně nastavená legislativa a praní peněz je tématem, o němž se obecně moc nemluví, ačkoli na něm tratíme všichni.
To, že má Česká republika s přílivem špinavých peněz problém, konstatuje i poslední zpráva Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ). Česká republika je pro organizovaný zločin výhodným strategickým místem jak z hlediska polohy – jako základna pro vstup do Evropy –, tak právě kvůli slabým opatření proti praní peněz – takzvaným AML opatřením (anti-money laundering). „ČR představuje strategické místo z hlediska budování klidového zázemí v souvislosti s umístěním tzv. toxického kapitálu, tj. nejen přímo prostředků pocházejících z trestné činnosti v zahraničí, ale i prostředků sankcionovaných subjektů,“ uvádí zpráva.
Co s tím?
Prvním problémem, na který ICIJ upozorňuje, je benevolentní legislativa. Dokud budou banky brát pokuty za pouštění nelegálních transakcí jako součást nákladů, budou špinavé peníze plynout systémem nadále. Transakci se zkrátka vyplatí pustit, jestliže následná pokuta za takový krok tvoří jen zlomek toho, co banka vydělá. Například v Česku může soud bance za „nesplnění oznamovací povinnosti“ (to znamená, že banka nenahlásí podezřelou transakci) uložit pokutu až pět milionů korun. Vzhledem k tomu, že průměrný roční zisk velké české banky představuje zhruba 15 miliard korun, jedná se o zanedbatelnou částku (je to 3000krát více).
Americký federální soudce Jed Rakoff pro ICIJ vysvětlil, že nejlepší strategií, jak dosáhnout změny, je zaměřit se na šéfy. „Podle mě největší problém spočívá v tom, že ty největší ryby jen zřídka dojdou potrestání, většinou to odnese někdo níže postavený. Dělal jsem obhájce ‚kravaťáků‘ patnáct let a jediné, čeho se tihle lidé bojí, je vězení,“ popisuje Rakoff svou zkušenost.
Co se týče komunikačních problémů mezi jednotlivými institucemi, jako klíčové se ukazuje, že banky sice podezřelou transakci nahlásí, avšak na následné dotazy regulačního orgánu neodpovídají, a pokud odpoví, tak pozdě nebo jen zkratkovitě. Samotné dokumenty, které bankovní úředníci vyplňují v rámci nahlášení podezřelé transakce, jsou mnohdy vyplněné neúplně a neobsahují podstatné informace, jako je například jméno koncového majitele účtu, který se snaží odeslat miliony do Severní Koreje. Řešení? Přinutit banky, aby informace o majitelích účtů shromažďovaly ve standardizované databázi, k níž by měli přístup pracovníci ze strany kontrolora.
Zdá se, že v první linii v boji s praním špinavých peněz jsou AML úředníci jednotlivých bank. Jenže ani oni to nemají jednoduché. Může se totiž stát, že ačkoli úředník platbu nebo bankovní účet označí za podezřelé, nadřízení to ignorují, platba projde a účet se nezruší. „Strávil jsem několik dní vyplňováním papírů k nahlášení platby. Ale k čemu to je, když se pak nic neděje? Účet je pořád otevřený a peníze se posílají dál,“ postěžoval si bývalý AML úředník největší světové banky HSBC, kterou skandál kolem FinCEN Files postihl velmi citelně. Jinak řečeno, když už mají banky AML oddělení, musí jejich úředníky poslouchat.
Dalším problémem jsou staré známé daňové ráje a země, jež napomáhají skrývat koncové majitele firem. Pro Evropany je obzvláště palčivá Velká Británie, evropský ráj praní peněz. Podle odhadů jen Londýnem ročně proteče asi 90 miliard špinavých peněz. Osoby navázané na zločin, terorismus nebo korupci rády a často zneužívají společnosti s přívlastkem LLP nebo LP, které svým majitelům nabízejí anonymitu. Ačkoli byl ve Velké Británii v roce 2016 přijatý zákon, podle jehož znění by měly tyto typy společností zveřejňovat podílníky nad 25 %, nikdo to po nich reálně nevymáhá. Mimochodem, daňových výhod Velké Británie využívá i Agrofert LTD – díky britskému zákonu ale aspoň víme, že patří Andreji Babišovi.
Okřídlené přísloví praví, že čeho je moc, toho je příliš. Platí to i pro legislativu. V Evropě existuje 27 různých přístupů k boji proti finanční kriminalitě a zřejmě nastal čas, aby vznikl jeden, jednotný a povinný pro všechny. Kromě Velké Británie jsou benevolentní daňovou politikou proslulé například Nizozemsko nebo Lucembursko. Evropský parlament došel v reakci na FinCEN Files k závěru, že je nutné zavést mnohem přísnější kontroly toků peněz skrz Evropu, a hlavně aplikovat jednotnou politiku pro všechny členské státy. „Evropské státy se musí semknout a zastavit průtoky špinavých peněz,“ uvedl viceprezident Evropské komise Dubravka Šuica.
Praní špinavých peněz a daňové úniky nejsou ve veřejné debatě velkým tématem. Každá transakce, ze které se neplatí daně, a každý únik výdělků do jiné země by nás přitom měl velice zajímat. Jde totiž o peníze, jež budou ve finále chybět nám, občanům.