Europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09) se tím, aby banky bránily finanční kriminalitě a praní špinavých peněz, zabývá léta. Od poloviny devadesátých let do roku 2008 jako člen bankovní rady a viceguvernér České národní banky, která finančním institucím dává pravidla a dohlíží nad jejich dodržováním. Od roku 2014 pak jako evropský poslanec. “V každém případě dokumenty FinCEN ukazují, že počet transakcí, jež jsou potenciálně problematické z hlediska praní peněz, je obrovský,” říká Luděk Niedermayer o uniklých dokumentech amerického Úřadu pro prevenci finanční kriminality, na jejichž analýze se investigace.cz podílela.
Uniklé dokumenty amerického Úřadu pro prevenci finanční kriminality FinCEN – přes 2 100 zpráv o podezřelých platbách SAR (Suspicious Activity Reports) – ukazují, že banky selhávají v prevenci praní špinavých peněz. Je to pro vás překvapivé zjištění?
Ještě pořád se v tom snažím zorientovat, k tomuto tématu budeme mít brzy také nějakou debatu v Evropském parlamentu. Zdá se mi, že tento případ ukazuje, jak jsou banky ochotny provádět transakce, které mohou obnášet nějaké riziko. Řeší to pak třeba tím, že informace předají dozorovému orgánu, v Česku je to Finanční analytický úřad (FAÚ), aby o tomto riziku nějak rozhodl. Je ale otázkou, v čem máme větší problém: v tom, že některé banky možná takové transakce dělají a nereportují o tom, anebo v tom, že jdou do rizika, podají o něm zprávu, ale rozhodnutí alibisticky přesouvají na státní dozorový orgán? Pokud banky zvolí právě tuto strategii, můžeme se zamýšlet, jestli je státní infrastruktura dost silná, aby rozhodnutí udělala správně.
V každém případě dokumenty FinCEN ukazují, že počet transakcí, jež jsou potenciálně problematické z hlediska praní peněz, je obrovský. Pro mě to není žádné překvapení. Je dobré, že aspoň víme, že nějaké mechanismy fungují. Na druhou stranu bychom potřebovali vědět, zda fungují dostatečně kvalitně.
Jak ale zjistit, zda mechanismy proti praní peněz fungují kvalitně?
Obávám se, že to je jeden z velkých problémů. Spolupráce mezi dozorovými orgány jednotlivých zemí není na dostatečné úrovni. Zajímalo by mě, jestli banky ve srovnatelných zemích poskytují těmto institucím srovnatelný počet podnětů a zda mají dozorové orgány nastavený podobný metr. Měli bychom mnohem lépe pracovat s daty.
Taková srovnání a práce s daty nejsou běžné?
Když jsme se touto záležitostí před pár lety zabývali na úrovni Evropského parlamentu, data ukázala, že kontrolní laťky v jednotlivých zemích jsou nastaveny úplně rozdílně. Ano, nějaká data se dají dohledat, třeba české autority poskytují základní data o tom, kolik bylo podnětů, kolik peněz bylo zajištěno, kolik bylo trestních oznámení. Bez srovnání se ale nedá říct, zda to je hodně, či málo. Nikdo se dostatečně nevěnuje srovnávání dat a vyvozování nějakých důsledků.
Co myslíte tím, že jsou laťky v jednotlivých zemích nastaveny rozdílně?
I v rámci Evropské unie byly počty bankami nahlášených podezřelých transakcí řádově rozdílné, někde šlo o tisíce, jinde o desítky tisíc. Jeden z podnětů, o kterém jsme se bavili v Evropském parlamentu, byl, zda by dozorové orgány jako český FAÚ neměly mezi sebou sdílet informace o případech, které řešily. Myslím, že českému FAÚ by pomohlo, kdyby věděl, že případ nějakého podezřelého klienta, kterého mu nahlásila česká banka, už předtím řešil podobný orgán v jiných zemích, a kdyby FAÚ také znal jeho rozhodnutí. Bohužel si nejsem vědom toho, že by taková výměna informací existovala, natož aby probíhala rutinně a jednoduše.
Proč dozorující orgány nesdílí informace?
V rámci Evropské unie je to velmi často tak, že pokud nevznikne přímý požadavek na výměnu informací, dobrovolně to na půdorysu celé EU nefunguje, maximálně tak na půdorysu malého počtu zemí. Většinou se proti tomu objeví opozice, protože tím vzniká nějaká celoevropská regulace. Prosadit, aby vznikla nějaká koordinační instituce, nebo dokonce instituce s rozhodovacím právem na úrovni celé Unie, je politicky extrémně nepopulární. O naléhavosti problému praní špinavých peněz ale vypovídá to, že se stále častěji mluví o tom, že něco takového bude nezbytné.
Investigace.cz byla jako jediná v Česku součástí projektu FinCEN Files (Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů ICIJ a BuzzFeed News). Po zveřejnění textů jsme se chtěli o prevenci nekalých bankovních transakcí a jejich případném postihu bavit s představiteli České národní banky (ČNB) a FAÚ. Obě instituce to však odmítly s tím, že momentálně je atmosféra příliš zjitřená. Rozumíte jim?
Velmi mě to překvapuje. Myslím, že prevence praní špinavých peněz nebo dokonce financování terorismu je velmi důležitou věcí. Víme přece, že v České republice je velkým problémem korupce a ta je těsně spojená s praním peněz. Zjednodušeně řečeno, kdyby se nedaly špinavé peníze prát, výrazně by klesla motivace pro korupci. Docela mě trápí, že tu neexistuje atmosféra, že je to důležité téma. A opravdu nerozumím postoji FAÚ ani ČNB. Pro ně by bylo přece lepší – pokud dělají svou práci dobře – nebát se ji prezentovat, případně využít aktuální situace a vytvořit veřejný apel na to, aby se třeba zvýšily jejich pravomoci a financování. Bohužel jsem získal podobnou zkušenost, když se v některých informacích o daňových únicích objevily zmínky o České republice: nevedla se o tom skoro žádná diskuse, a když jsem se obrátil na ministerstvo financí, odpovědělo, že žádný problém neexistuje, i když bylo zjevné, že to neodpovídá realitě.
Postoj FAÚ a ČNB si ale přece jen nějak vysvětlovat musíte.
Asi ten veřejný tlak a tlak médií není dostatečný, obě instituce by měly být transparentní a neměly by se bát podat vysvětlení o tom, co proti praní peněz a financování terorismu dělají. U ČNB je možná problém v tom, že její dohled se tradičně vnímá jako dohled zaměřený na stabilitu bank ve jménu ochrany zájmů klientů – a praní špinavých peněz je úplně jiný koncept. Takové transakce nemusí být z finančního hlediska pro banku problematické, praní peněz a financování terorismu jsou především otázkou společenské odpovědnosti, ne finanční stability banky. Ta nastupuje až ve chvíli, kdy hrozí, že by přišla o licenci nebo dostala pokutu, jež by ji finančně výrazně poškodila.
Od roku 1996 do roku 2008 jste byl člen bankovní rady ČNB, posledních osm let její viceguvernér. Věnovali jste se tehdy praní peněz nebo obecněji finanční kriminalitě?
Finanční kriminalitě jsme se věnovali velmi výrazně, stála za krizí malých soukromých bank, což tehdy bylo velké téma. Centrální banka volala po tom, že je třeba dramaticky změnit právní fungování společnosti, zlepšit zákony a hlavně jejich vymáhání. Angažovanost jednotlivých členů rady byla velmi významná. Pokud jde o praní peněz a teroristické financování, mám pocit, že větší zájem o tyto problémy začal až se změnou zákona v roce 2008 a s rozšiřováním kompetencí ČNB na tomto poli – to už jsem tam nebyl. I předtím to bylo součástí dohledu nad bankami, ale velké téma to u nás, možná bohužel, nebylo.
Co vlastně může ČNB proti tokům a legalizaci peněz z kriminální činnosti dělat?
Úkolem ČNB je zajistit, aby banky měly adekvátní kontrolně řídicí systémy a jejich pravidla dodržovaly. Úplnou alfou a omegou, což je do značné míry českou achillovou patou, je znalost klienta. Banka by měla naprosto důsledně znát svého klienta včetně toho, kdo je skutečný vlastník tohoto klienta.
Důležité je také zajistit, aby to, co je napsáno v papírech, odpovídalo reálnému konání jednotlivých zaměstnanců banky. Což je opět zranitelné místo nejen České republiky, ale i Evropské unie. Máme dobré regulace, ale nedodržujeme je. Banky mají velmi dobře napsané manuály, avšak zaměstnanci podle nich nepracují. To je další oblast, kde je role ČNB významná.
Když se podíváte na zprávy orgánu Rady Evropy Moneyval, je v nich zmíněna větší zpětná vazba. Tedy, když se některé věci dostanou k soudu a ten je toho názoru, že došlo k trestnému činu v souvislosti s praním špinavých peněz, bylo by dobré, kdyby také došlo k nějaké zpětné vazbě dohledu ČNB vůči konkrétní bance. Mám ale pocit, že něco podobného nezapadá do tradice fungování českých institucí.
Moneyval v hodnoticí zprávě z roku 2018 českým bankám vyčetl také to, co jste už zmínil: že mají nedostatečnou znalost svých klientů a původu jejich peněz. Zpráva to zdůrazňuje těmito slovy: „Při zjišťování skutečného majitele a zdroje finančních prostředků některým z nich stačí prohlášení klienta a údaje z obchodního rejstříku.“ Šéf FAÚ Libor Kazda nám potvrdil, že čestné prohlášení se při určování majitele peněz a jejich původu využívá „dost často“. Proč tomu tak je?
Pokud jde o tlak na větší transparentnost vlastnictví, jsme vlastně teprve na začátku. Systém by neměl fungovat tak, že finanční instituci stačí vyplnit čtverečky a klientovi stačí poskytnout čestné prohlášení. Finanční instituce by měla být více odpovědná za výsledek, a tedy posoudit, zda v konkrétním případě čestné prohlášení stačí a v jiném případě nikoli. Například u firem z notoricky známých netransparentních jurisdikcí, kde údajným vlastníkem firmy je třeba zahradník. Nebo v případě, že vlastníky jsou právníci, kteří pravděpodobně pouze zastupují zájem nějakého klienta.
Obrovský problém v boji proti praní peněz je, že v systému nesmí vzniknout mezera. Když se snažíte zlepšovat výběr daní a dostanete se na 95 procentní efektivitu, jde o velmi dobrý výsledek. Což ale pro praní peněz neplatí. Pokud 95 procent institucí dodržuje pravidla velmi dobře, přesto zůstává vaše efektivita extrémně nízká. Špinavé peníze začnou masivně téct těmi pěti procenty, která jsou průchozí. Potřebujete zkrátka spolehlivost dramaticky zvýšit a pro ty, kdo pravidla poruší, nastavit brutální pokuty, jež by je odradily. To je mimochodem další věc, kterou v souvislosti s Českem zmiňuje Moneyval, neboli fakt, že tuzemské sankce nejsou dost odstrašující.
V Česku se ale těžko bojuje za větší transparentnost vlastnictví, když premiér Andrej Babiš proslul pravým opakem.
Jestliže česká vláda a poslanci podporují přijímání zákonů snižujících transparentnost vlastnictví, je to samozřejmě naprosto špatně. Pokud premiér sice vloží své firmy do svěřenských fondů, ale je jejich jasným beneficientem a také člověkem, který rozhoduje o tom, kdo bude fondy spravovat, je samozřejmě fatální selhání systému pokud na něho není nahlíženo jako na vlastníka.
Kazí to morálku i v jiných případech?
Představuje to příklad pro ostatní, jak mohou nastavit firemní struktury, aby nebyli identifikováni coby vlastníci. To je samozřejmě obrovský problém. I dobře míněné zákony, třeba zákon o střetu zájmů, jsou založeny na tom, že umíme identifikovat vlastníka, a některé aktivity, například získávání veřejných zakázek, jsou v případě střetu zájmů zakázány. Když ale selže bod A, identifikace skutečného vlastníka, nefunguje ani bod B, střet zájmů. Dobře míněné zákony i celý systém to pak znehodnocuje.
Mezinárodní měnový fond (MMF) zmiňuje Česko ještě v jiné souvislosti – varuje před penězi, které sem míří ze zahraničí: „Autority v Česku by se měly zaměřit na monitoring finančních toků směřujících do Česka nebo z Česka do zahraničí, především však na sledování transakcí, které jsou spojeny s účty zahraničních osob, a také zkoumat zdroje zahraničního kapitálu.“ V období od roku 2016 do roku 2018 skutečně výrazně vzrostly vklady nerezidentů v českých bankách. Představují takové peníze riziko?
To bychom potřebovali vidět velká data a jejich porovnání. Přesněji řečeno, jestli je to u nás nadproporční ve srovnání s jinými státy. Česká ekonomika je malá a otevřená, z toho logicky vychází potřeba zahraničních transakcí. Nedá se paušálně říct, že narůstá nějaký podíl transakcí a je to riziko, není to tak úplně jednoduché. Bylo by třeba vědět, o jaký typ transakcí jde. Nicméně mě v různých korupčních kauzách fascinuje počet firem z různých Panenských ostrovů, Belize. To, že takové firmy figurují v korupčních skandálech, ukazuje, že takové platby proběhly, což je varující. Podle mě ale netvoří většinu zahraničních transakcí, věřím, že jasná většina z nich souvisí s běžnou a zcela legální ekonomickou aktivitou a tím, že jsme exportně velmi výkonní.
Je Česko atraktivní pro lidi, kteří chtějí legalizovat výnosy z trestné činnosti? A čím?
Myslím, že jde o velmi dynamický systém a v něm “špatní hoši” hledají nejsnazší cesty. A ty se rychle mění, někdy vedou i přes naši zemi. Kdysi v Česku existovala jedna z mála bank v Evropě, kde bylo možné otevřít anonymní účet. Později bylo zase pro obcházení daní výhodné použít české dluhopisy. Nevím, jestli teď patříme do nějaké špičky v atraktivitě pro praní peněz, spíš myslím, že ne. Ale pokud není systém dost robustní a nebudeme tomu věnovat dostatečnou pozornost, co není, to se může stát.
Od roku 2014 jste poslancem Evropského parlamentu, byl jste členem jeho Zvláštního výboru pro finanční kriminalitu, vyhýbání se daňovým povinnostem a pro daňové úniky a spoluautorem jeho závěrečné zprávy. Čím jste se zabývali?
Největší část představovaly daňové úniky, tedy přímá ztráta pro státní rozpočty. Problematika praní peněz se k nám dostávala vedlejšími dveřmi. Doporučení byla hodně blízká tomu, co je teď „akční plán“ Evropské komise. Prakticky všechno, co vidíte v tom komisním akčním plánu, jsou věci, kterými jsme se v parlamentním výboru zabývali.
„Akční plán“ pro předcházení praní peněz a financování terorismu představila Evropská komise letos na jaře. Stanovuje konkrétní opatření, která má komise přijmout v období do jara příštího roku. O jaká opatření jde? A daří se je skutečně přijímat?
Jde to hodně pomalu, což je frustrující. V Evropě máte tři stupně: evropskou legislativu, pak její implementaci a nakonec její vynucování. Máme problém už s tím druhým krokem, zaváděním regulací, zákonů v jednotlivých zemích. Reakcí na to jsou úvahy, zda by neměla vzniknout evropská instituce, která by dohled přinejmenším koordinovala a zajišťovala, aby standardy v jednotlivých zemích byly podobné.
V čem se liší postoje jednotlivých členských zemí ke zmíněnému akčnímu plánu a k prevenci praní peněz vůbec?
Je to podobné jako u daní. Existují dva typy argumentů proti. Jeden je založen na tom, že některá země má za to, že když reguluje méně, má určitou konkurenční výhodu. Nedívá se na to tak, že podráží snahy ostatních, ale jako na větev finančního průmyslu, která je pro ni důležitá. Bavíme se o zemích jako Irsko, Nizozemsko, Malta nebo Kypr, jež chtějí zachovat současný stav. Obávají se totiž, že kdyby přešly na intenzivnější regulaci, část jejich ekonomiky tím bude postižena. I když to platí spíš pro daně než pro money laundering, analogie bohužel existuje. Naštěstí zastávat takový postoj u praní špinavých peněz je obtížnější, přece jen jde o kriminální věc, zatímco u daní je rozhraní mezi férovou a neférovou daňovou konkurencí mnohem složitější. Druhý důvod odporu je ideologický. Politici nechtějí být podepsaní pod něčím, co zvýší kompetence Unie. Když zkombinujete tyto dva tábory, k blokační menšině se dostanete poměrně snadno.
Jaký postoj má Česko?
Byli jsme proti zvyšování transparence vlastníků. Ale málokdy jdeme na hranu, určitě nejsme ti, kdo volají po pokroku, ale většinou ani ti, kdo se podílí na tom, že se věci brzdí.
Zaregistroval jste – pokud jde o praní peněz – nějaký nový trend?
Nejvíce diskutovaná jsou kryptoaktiva, jinými slovy kryptoměny. Je to nová věc, která se dá kromě legitimního využití velmi efektivně používat pro praní peněz, obchodování s drogami a další zločiny. Celosvětově se v tomto směru standard regulace teprve tvoří. A protože z podstaty věci jsou bitcoiny a další kryptoaktiva globální, pokud nebude regulační rámec také globální, vrtá to do lodičky boje proti špinavým penězům obrovské díry. Je třeba nastavit co nejrychleji adekvátní standardy v Evropě, podílet se na tvorbě globálních standardů a ty, kdo je nedodržují, označit a obchody s nimi výrazně zkomplikovat.
Luděk Niedermayer je český ekonom, v letech 1996 až 2008 byl člen bankovní rady České národní banky (ČNB), v letech 2000 až 2008 viceguvernér. Od roku 2014 je poslancem Evropského parlamentu, v roce 2017 vstoupil do TOP 09. V Evropském parlamentu je místopředsedou Hospodářského a měnového výboru a členem podvýboru pro daňové záležitosti. Byl ve Vyšetřovacím výboru pro prošetření údajných porušení a nesprávného úředního postupu při uplatňování právních předpisů Unie v souvislosti s praním peněz, vyhýbáním se daňovým povinnostem a daňovými úniky (PANA) a později členem a spoluautorem závěrečné zprávy Zvláštního výboru pro finanční kriminalitu, vyhýbání se daňovým povinnostem a daňové úniky (TAX3).