Přes Českou republiku stále putuje velké množství špinavých peněz. Nový návrh, jak tomu zamezit, představilo ministerstvo spravedlnosti společně s dalšími orgány. Šlo o to, zda se takzvané průtokové účty budou nově vyšetřovat v civilním, správním, nebo trestním řízení. Vláda včera schválila přípravu varianty trestního řízení, kdy by k zabavení majetku stačilo, že velmi pravděpodobně pochází z nelegálních zdrojů.
Nezávislý finanční monitorovací orgán Rady Evropy Moneyval, který sleduje toky peněz v eurech, již v roce 2018 ve své hodnotící zprávě kritizoval české banky například za to, že „při zjišťování skutečného majitele a zdroje finančních prostředků některým z nich stačí prohlášení klienta a údaje z obchodního rejstříku“. Laxní přístup se tak odráží i na celkově nelichotivé situaci.
Jen v průběhu let 2021 a 2022 totiž přes Česko prostřednictvím podezřelých tranzitních účtů proteklo více než 104 miliard korun. Podle ministerské analýzy, kterou má redakce investigace.cz k dispozici, úřady zablokovaly necelou miliardu. Dokument uvádí, že do těchto statistik se promítá i určitá skepse bank, Finančního analytického úřadu (FAÚ) a orgánů činných v trestním řízení, vědomých si toho, že pro daný typ případů neexistuje v českém právním řádu efektivní legislativní řešení. Zároveň musí Česko počítat s budoucí implementací nové evropské směrnice o vymáhání a konfiskaci majetku, kterou chystá Evropský parlament.
To by mohl vyřešit návrh vycházející ze zmíněné analýzy, s nímž přišlo ministerstvo spravedlnosti společně s FAÚ, Národní centrálou proti organizovanému zločinu (NCOZ), Nejvyšším státním zastupitelstvím, Generálním finančním ředitelstvím, Generálním ředitelstvím cel, ministerstvem vnitra a Úřadem služby kriminální policie.
Vláda tento týden schválila jednu z jeho variant, z níž nyní bude vycházet ministerstvo spravedlnosti při tvorbě návrhu zákona.
K jakému řešení se tedy vláda přiklonila? Zabavení majetku by umožnila speciální úprava trestního zákona, a to i v případě, že by nebyl prokázán specifický trestný čin, tedy pouze na základě předpokladu, že majetek s vysokou pravděpodobností pochází z určitého typu trestné činnosti. O tom, zda se tak skutečně stalo, tedy že neexistuje jiné vysvětlení jeho nabytí než trestná činnost, by následně rozhodoval soud. Návrh také vysvětluje, jaké jsou varovné znaky praní peněz. Podezřelé jsou například opakované převody vysokých částek nebo používání offshorových firem, případně finanční machinace v zemích, s nimiž podezřelá osoba nemá nic společného.
Výhodou této varianty, kterou vláda přijala, je to, že nejvíce odpovídá i plánované evropské směrnici.
Ve hře byly i další možnosti, například civilní proces se státním zástupcem jako navrhovatelem. Aby civilní soudy mohly zkonfiskovat majetek, muselo by celému procesu předcházet zastavené nebo odložené trestní řízení, během něhož došlo k zajištění majetku. Pro zavedení této varianty by se musel změnit zákon, který by dovolil použít záznamy o sledování, odposlechy či domovní prohlídky jako důkazy – to je běžné v rámci trestního řízení, ne však civilního. Výhodou by ovšem bylo rozložení důkazního břemene i na odpůrce, jenž by musel dokázat, že majetek získal legální cestou. Civilní řízení by podle dokumentu bylo výhodné i z toho důvodu, že země, z nichž například podezřelé finanční toky přicházejí, nemusí být ochotné s českými orgány komunikovat.
Jednou z možností, jak se s nelegálně nabytými majetky vypořádat, kterou v současné době český právní řád využívá, je zákon o opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (AML zákon). Úřady, jež se ministerskou analýzou zabývaly, vycházely v návrhu jedné z variant právě z tohoto zákona. Správní řízení by spadalo pod gesci FAÚ, který by k tomuto účelu založil nové oddělení a začal vyšetřovat buď na základě vlastního šetření, nebo oznámení policie. Za této varianty by důkazy, že majetek nebyl nabyt ilegální cestou, musel předkládat jeho majitel, nikoli FAÚ. Podle analýzy by toto řešení bylo rychlejší i kvůli tomu, že by jej prováděl samotný FAÚ, jenž se problematikou praní špinavých peněz přímo zabývá. Tato zákonná úprava by bezprostředně navazovala na současné nastavení českého AML zákona.
Jak do Česka začaly téct peníze z Pobaltí
Podle analýzy ministerstva spravedlnost činil v letech 2020 a 2021 podíl oznámených podezřelých obchodů souvisejících s průtokovými (tranzitními účty) 10,5 % (2020) a 6,8 % (2021). „To při existenci desítek různých technik a modů operandi praní peněz a široké škály zdrojové trestné činnosti představuje alarmující podíl. Navíc je třeba konstatovat, že nejvyšší výskyt těchto případů se odehrál v letech 2016 a 2017,“ uvádí zpráva.
Právě v těchto letech začalo do Česka téct více peněz kvůli bankovní krizi v Pobaltí. Jak již dříve psala investigace.cz, Česko prominentně figuruje v takzvaných laundromatech neboli velkých kauzách, jež se týkají právě masivního praní špinavých peněz. Ty často pocházejí z vytunelovaných ázerbájdžánských nebo ruských státních rozpočtů. Jedním z indikátorů, jenž toto dění signalizuje, je podle Valdise Dombrovskise, místopředsedy Evropské komise, který má na starost finance, podíl nerezidentů na vkladech v bankách. Lotyšsko dovedl masivní podíl cizinců na finančním trhu až k pádu tamní třetí největší banky ABLV. Právě v době, kdy mezinárodní instituce kritizovaly státy Pobaltí za velký objem peněz nerezidentů, v Česku jejich vklady začaly narůstat. Je pravděpodobné, že zejména ruské peníze původně uložené v Pobaltí se přelily do Česka.
Před zvýšením objemu bankovních vkladů nerezidentů v lotyšských bankách varoval už v roce 2016 americký Narcotics Control Strategy Report (INCSR), který to označil za značné riziko. Podle jejich zprávy pocházelo přes 15 miliard eur (více než polovina všech peněz v lotyšském bankovním systému) od zahraničních klientů. Z grafu Mezinárodního měnového fondu (MMF) je patrné, že již na počátku roku 2016 začaly z Lotyšska odtékat peníze ve velkém, což časově odpovídá zveřejnění zprávy INCSR.
Značná část celkového zahraničního kapitálu se tak z Lotyšska přesunula jinam ještě před zahájením samotného vyšetřování banky ABLV. Během dvou let, od roku 2016 do roku 2018, tedy od zveřejnění zprávy INSCR do začátku likvidace banky, klesl podíl zahraničních vkladatelů v lotyšském bankovním sektoru z více než padesáti na necelých 40 %. V období od konce roku 2016 do roku 2018 naopak narostly vklady nerezidentů z eurozóny v českých bankách zhruba o bilion korun (z přibližně 600 miliard na 1,6 bilionu korun) a vklady nerezidentů ze zbytku světa asi o dvě stě miliard korun (z 200 miliard na 400 miliard korun).
Vražda právníka
Jedna z největších kauz spojených s bankovní krizí v Pobaltí se týká vyšetřování třetí největší lotyšské banky ABLV. Všechno začalo v únoru 2018 na základě obvinění ze strany amerického regulátora finančního trhu Financial Crimes Enforcement Network (FinCEN). Regulátor banku podezíral, že kryje praní špinavých peněz, uplácí klíčové mocenské představitele a umožňuje porušovat sankce proti severokorejskému režimu. Agentura Reuters tehdy uvedla, že přes Lotyšsko se provádějí nezákonné finanční transakce související s Ruskem, Ukrajinou i Severní Koreou. Samotná banka ABLV sice obvinění z praní peněz odmítala, nebylo jí to ale nic platné. Závažné podezření ji destabilizovalo, vkladatelé vybrali během několika dnů zhruba 600 milionů eur (více než 15 miliard korun) a banka se potácela na pokraji krachu.
Evropská centrální banka lotyšské bance nařídila, aby zastavila veškeré platby. Krach ABLV ale nepřišel zničehonic. Jak už bylo řečeno, mezinárodní instituce již dříve vysílaly varovné signály, že ABLV stejně jako další banky v Lotyšsku mají příliš vysoký objem peněz od zahraničních klientů – kolem roku 2016 se podíl vkladů nerezidentů v této pobaltské zemi vyšplhal nad polovinu. Lotyšská vláda pár dnů před vyhlášením krachu ABLV prohlásila, že v rámci boje proti praní peněz bude postupně snižovat objem bankovních vkladů nerezidentů na polovinu. V únoru 2018 ale ministryně financí Dana Reizniece-Ozola dala od záchrany třetí největší banky v zemi ruce pryč: údajně nebyla životně důležitá. Majitelé poté vyhlásili bankrot. V tu dobu měla banka aktiva v hodnotě 2,4 miliardy eur (přes 57 miliard korun).
Na počátku odhalení nelegálních finančních operací v ABLV stál podle všeho právník Martin Bunkus, specializující se na insolvenční řízení. Právě on měl získat dokumenty o poměrech v bance, jež svědčily o porušování zákona proti praní peněz a obcházení mezinárodních sankcí. Tyto informace pak poskytl kompetentním úřadům v USA. Snaha rozkrýt poměry v ABLV ho nakonec stála život. V květnu 2018 byl Martin Bunkus cestou do zaměstnání rozstřílen ve svém voze dávkou z kalašnikova. O čtyři roky později, v květnu 2022, lotyšská státní policie oznámila, že kvůli podezření z organizování právníkovy vraždy zadrželi jednoho z konečných majitelů banky LPB Mihailse Ulmanse a jeho dlouholotého obchodního partnera Alexandrse Babenka.
Pračky špinavých peněz
Jak fungují finanční schémata praček na peníze, mapovala investigace.cz společně s investigativními novináři z Organised Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP). V pobočce Danske bank v Estonsku mohlo být podle odhadů OCCRP vypráno denně až 10 milionů dolarů (cca 219 milionů korun). V ázerbájdžánském laundromatu to bylo téměř 6 milionů dolarů (cca přes 130 milionů korun). Podle auditu dánské právní kanceláře Bruun & Hjejle, která zpracovávala data z estonské pobočky Danske Bank, šlo o značně rizikové vklady. Závěry auditu také vyzněly jasně: většina podezřelých plateb byla bankami provedena pro klienty z bývalého Sovětského svazu včetně Ruska. Lidé stojící za těmito vklady často patřili k vládnoucím či mocenským elitám, například šlo o příslušníky rodiny Vladimira Putina nebo o osoby z okolí Ruské federální bezpečnostní služby (FSB).
V kauze ruské pračky zvané Troika zdokumentovali novináři z OCCRP platby, jež souvisely i s Českou republikou, a to ve výši přes 6 miliard korun. Z velké části tyto peníze směřovaly na nákupy bytů – například v Praze a v Karlových Varech. Část transakcí pokrývala i luxusní služby. Za stamilionovou částku byly v Česku nakoupeny rovněž tisíce firem na klíč, jejichž smysl není úplně jasný.