Novinář Daniel Olsson ze švédského večerníku Expressen spolu se svým kolegou Davidem Baasem sledují švédskou krajně pravicovou scénu už více než 20 let. Oba byli součástí týmu novinářů, jenž popisoval fungování e-shopu Midgård, a oba se rovněž zaměřili na vazby tohoto obchodu na hnutí Nordic Resistance Movement, které bylo americkou vládou označeno za teroristickou organizaci. Daniel Olsson v rozhovoru pro investigaci.cz prozrazuje detaily z jejich práce ohledně Midgårdu, ale i informace o tom, jak vypadá švédská neonacistická scéna v současnosti.

Jak jste se poprvé dozvěděli o e-shopu Midgård? Vědělo se ve Švédsku o jeho aktivitách?

Obchod Midgård se dostal do povědomí široké veřejnosti koncem 90. let, a to hlavně v Göteborgu, kde pracuji. Tehdy dokonce fungoval jako fyzický obchod, a to na ostrově Hisingen. S mým kolegou, novinářem Davidem Baasem, zkoumáme švédskou krajní pravici už více než dvacet let a obchod samotný jsme několikrát navštívili. O policejních vyšetřováních, jež vedla k trestnímu stíhání a odsouzení některých lidí, se ve švédských médiích opakovaně psalo. Materiál, který teď můžeme jako novináři předložit, spolu se snímky pořízenými uvnitř skladu i kanceláří tohoto neonacistického obchodu je však jedinečný a pochází z vyšetřování, které nebylo zveřejněno.

Jak velká je neonacistická subkultura ve Švédsku? Jsou její členové nějak veřejně či politicky aktivní?

Neonacistické hnutí se ve Švédsku objevilo ve velkém měřítku na počátku 90. let. Právě s tímto hnutím byl Midgård úzce spojen. Od konce nultých a počátku desátých let však došlo k výraznému poklesu aktivity těchto skupin. Částečně je to pravděpodobně způsobeno tím, že v parlamentu zasedla krajně pravicová reprezentace a konkurence uvnitř hnutí se přiostřila, což vedlo k jeho rozsáhlé fragmentaci. Nordic Resistance Movement (Severské hnutí odporu, NRM), které je teď největší neonacistickou organizací ve Švédsku, a jak ukazujeme v našem článku, má velmi silné vazby na Midgård, mělo mnoho let jen něco málo přes dvě stě členů.

Přečtěte si

Nákup v Midgårdu. Češi si objednávali ve skandinávském obchodě pro neonacisty

Reagoval vůbec majitel Midgårdu Martin Flennfors na vaše otázky?

Martin Flennfors nebyl absolutně ochoten odpovídat na jakékoli naše dotazy. Po krátkém rozhovoru nakonec zavěsil telefon a od té doby neodpověděl na žádnou otázku, kterou jsme jemu i společnosti Midgård poslali e-mailem.

Jak se vám podařilo zjistit, kde se nachází sklad Midgårdu?

Informace o tom, kde se ten sklad nachází, se objevily v policejních materiálech, které jsme získali po dlouhém soudním procesu. Policie byla nakonec nucena tyto materiály zveřejnit v souladu s nařízením garantovaným ústavou o přístupu veřejnosti k informacím. Kromě toho jsme s Davidem Baasem tuto problematiku dlouhodobě zkoumali a věděli jsme proto, kde přibližně obchod hledat.

Mimo sledování vlastnické struktury e-shopu Midgård a jeho spojení s NRM jste také získali informace o zákaznících. Byli mezi nimi nějaké osobnosti či politici, kteří jsou ve Švédsku veřejně známí?

V tom úniku dat zákazníků se objevilo několik lidí z krajně pravicové strany Švédských demokratů, šlo však o řadové členy a neobjevil se tam nikdo, kdo by zastával nějaký vyšší politický post. Jinak se mezi daty rovněž vyskytla jména lidí, co už měli svůj hlavní politický aktivismus za sebou. Jejich objednávky interpretujeme do jisté míry jako projev nostalgie nad ztraceným mládím. Zároveň však nesmíme bagatelizovat fakt, že kontakty a nákupy z Midgårdu znamenají také angažovanost nakupujících v neonacistické struktuře, tedy v prostředí, kde se mísí radikální hudba, kultura a propaganda.

Zabývají se švédské zákony problematikou užívání neonacistických symbolů?

Používání neonacistických symbolů k politickým účelům a před větší skupinou lidí může být nelegální, a to podle zákona namířeného proti podněcování k rasové nenávisti. Samotné vlastnictví těchto symbolů, hudby i oblečení však nezákonné není, stejně tak jako jejich prodej či distribuce. Proto se obvinění v případu e-shopu Midgård týkala osoby, která byla odpovědná za webové stránky obchodu. Tento člověk byl tedy odsouzen za šíření obrázků na webových stránkách, což bylo považováno za podněcování k rasové nenávisti. Šlo například o přebaly alb, které byly vysloveně protižidovské či rasisticky zaměřené vůči lidem odlišné barvy pleti. Přitom prodej stejných gramofonových desek se stejnými obaly v podstatě nezákonný není. Přehrávání takových elpíček pro širší publikum by však pravděpodobně do kategorie podněcování k rasové nenávisti spadalo. Nikoli však to, když si je někdo pustí doma.

Investigativní reportér působící v Göteborgu, specializující se na extrémní pohyby a kopání v obcích a úřadech. Několikrát byl nominován na Zlatý rýč a Velkou novinářskou cenu. Oceněno velkou cenou Publicistklubben Västra.

Novinář Daniel Olsson působí v Göteborgu, odkud píše pro švédský deník Expressen. Jako investigativní reportér se specializuje na extremismus. 

Zdroj úvodní fotografie: Olle Sporron/Expressen

The post Hledání Midgårdu. O švédské neonacistické scéně s novinářem Danielem Olssonem appeared first on investigace.cz.

Česko je chovatelskou velmocí, říká vedoucí oddělení CITES z České inspekce životního prostředí Jindřich Novák. Ne vždy je však s vzácnými zvířaty a rostlinami zacházeno podle pravidel. Jen letos bylo za spolupráce oddělení CITES pravomocně ukončeno více než sto řízení týkajících se nezákonné činnosti a kolem šedesáti případů je rozpracovaných. 

Českými i světovými médii nedávno proletěla zpráva, že čínští celníci odhalili muže, jenž pašoval přes sto hadů v kalhotách. Podobných neuvěřitelných zpráv ohledně pašování zvířat byly v minulosti spousty. Který případ, na němž jste se podílel, byl pro vás nejvíce překvapivý?

Asi před patnácti lety jsme zadrželi 1 200 ještěrů trnorepů afrických, jež putovali ve škodovce z Maroka. Takové množství je přece jenom obrovské, zvířata zaplnila velkou část auta.

Jak se tam vešla?

Hadi a ještěrky se velmi dobře převážejí v plátěných, tkaničkou zavázaných sáčcích, kde můžou dýchat. Čas od času namočíte roh sáčku do vody, aby se zvířata mohla napít a byla zvlhčená. Plazi takto můžou vydržet mnoho dnů.

Jak tato akce probíhala?

Dostali jsme od celníků zprávu, že auto směřuje do města, kde bydlel člověk převážející ještěry. Čekali jsme několik hodin na příjezdech do města, měli jsme SPZ. Naše hlídka už pomalu spala, ale najednou se auto objevilo. Zavolali jsme celníkům a ti ho zastavili. K večeru jsem volal do zoologické zahrady, že máme šest set exemplářů. V zoo říkali, že je to strašné, ale že je přijmou. Víte, ten proces chvíli trvá – než to spočítáte, zúřadujete, navíc ten člověk nechtěl moc spolupracovat. V devět večer jsem do zoo znovu volal, že jich je už devět set, a o půlnoci jsme došli k finálnímu číslu 1 200. Pan Velenský (kurátor plazů pražské zoo, pozn. red.) mi pak říkal, že jsme jim zvýšili fundus zvířat o sto procent.

Vzali si je? Měli na ně prostor?

Připravili terária a někdy ve dvě v noci jsem jim ještěry slavnostně přivezl. Byli velmi životaschopní a zajímaví – měli různá zbarvení. Nakonec se stali majetkem státu a ministerstvo životního prostředí je začalo nabízet. Braly si je výzkumné instituce, domy mládeže nebo erudovaní chovatelé. Ale nezaznamenal jsem, že by se odchov těchto plazů nějak zvlášť dařil, aby se zamezilo jejich dovozu, jako je tomu třeba u želv.

Přečtěte si

Zadržené opice a mrtví koníci. Jak se v Česku pašují živočišné druhy

Takže želvy se už nelegálně tolik nepřepravují?

Můžeme říct, že řadu druhů želv se už nikomu nevyplácí převážet, protože želvu si u nás může každý koupit od chovatele, s doklady a bez parazitů z přírody. V Česku jsou excelentní chovatelé želv. Obecně lze říct, že v některých případech můžou chovy velmi dobře zajistit ochranu zvířat před jejich zneužitím, neboť jich nabídnou dostatečné množství, a proto nemá cenu je nelegálně dovážet. Což ovšem neznamená, že se želvy přestaly pašovat úplně.

Dobře, tuzemský chov tedy může pomoci v ochraně některých zvířat, ale co třeba v zahraničí, mimo Evropu, kde se běžně a veřejně obchoduje s exotickými zvířaty mnohdy ve špatném stavu? Lze je zachránit odkoupením?

To má mnoho aspektů a také to záleží na konkrétní situaci. Například jdete na trh někde v Asii a tam prodávají nějaké zubožené zvíře, třeba opici. Instinktivně si řeknete, že ji koupíte a postaráte se o ni nebo ji pustíte na svobodu – zkrátka jí chcete nějak zachránit život. Proti tomuto emočnímu přístupu ovšem stojí jiná filozofie – jestliže zvíře koupíte, podpoříte toho prodejce, který bude tím pádem v této formě nezákonného obchodu se zvířaty pokračovat, protože vidí, že zvíře prodal. Takto jednoduché by to ovšem bylo jenom v případě, kdy by prodejce neměl jinou možnost, jak s opicí naložit, než ji prodat. On ji ale může také sám sníst. Takže tak jako tak půjde většinou chytit další zvíře.

Jaké jsou momentální „trendy“ ve zločinech proti ohroženým druhům – stále vede tradiční asijská medicína? 

Z hlediska počtu případů skutečně vedou přípravky takzvané tradiční asijské medicíny. Ročně jde o více než sto porušení zákona a setkáváme se s tím zejména při hraničních kontrolách na letišti. Bez povolení převážené živočišné druhy většinou nebývají ve velkém množství; vždy jde vesměs jen o několik balení – blistrů, krabiček nebo lahviček, které u sebe vezou fyzické osoby. Za společensky nebezpečnější považujeme nelegální chovy zvířat, hlavně kočkovitých šelem, opic, poloopic, papoušků, dravců a sov. Pokud držitel nebo vlastník neprokáže legální původ exempláře, nikdy si nemůžeme být jisti, zda zvíře pochází z chovu a jedná se jen o administrativní pochybení, nebo zda bylo odchyceno v přírodě a k nám propašováno. Sledování internetových prodejních serverů a sociálních sítí nám bezesporu velmi pomáhá.

Přečtěte si

Pytlačení mrtvých tygrů

Kdo chce s vlky výti…

V současnosti se mluví o takzvaném pozitivním seznamu zvířat, jehož princip spočívá v tom, že by byla vyčleněna ta, která se smějí chovat v zajetí. Myslíte, že by to mohlo pomoct jejich ochraně, nebo je to jen zbytečné omezování chovatelů?

Při bližším pohledu se téma rozpadá na dílčí okruhy, jejichž řešení si může protiřečit. Jako lepší řešení osobně vnímám spíš rozšíření seznamů těch druhů, které se chovat nesmějí, a to jakkoli by byly rozsáhlé. A také specifikovat druhy, jež se chovat smějí, ale nesmějí se už odebírat z přírody.

Druhým aspektem je výběr druhů a původ chovaných jedinců. Například proti chovu suchozemských želv nebo akvarijních ryb, které se v lidské péči dobře množí, bychom nemuseli nic namítat, protože domácí chovy můžou saturovat velkou část poptávky a tím do určité míry vlastně chránit přírodní populace. Pozitivně je třeba vnímat i záchranné chovy, jež by mohly sloužit k obnově ohrožených nebo zaniklých přírodních populací. Na druhé straně se domnívám, že chov velkých šelem, primátů, velmi vzácných živočichů všech skupin a jedovatých či jinak nebezpečných zvířat by se měl přísně regulovat, popřípadě zakázat.

Současně je třeba zvažovat i to, že velké omezení chovů by mělo i významné dopady ve sféře ekonomiky a zaměstnanosti v mnoha zemích. Společně se zákazy je proto nutné vytvořit systém výjimek, jež nesmějí mít nárokový charakter, ale které umožní chov zvířat z důvodů edukačních, výzkumných nebo záchranných, a to pro zoologické zahrady, vědecké instituce a podobně.

Rozhodnutí musejí vyjít z co nejširší diskuse, v níž by měla mít hlavní slovo signifikantní, vědecky podložená data. Ale nemůže mít hlas jen jedna strana. Kam třeba zařadíte úvahu, jakou je právo zvířete na to být chováno? Pro zvíře je chov luxusní hotel, jestliže je v dobrých rukou. Podívejte se, jak třeba v přírodě umírají staří lvi. Jistě krutě, pokud se na ně vrhnou hyeny.

Dá se ale například vlk, který je u nás chráněný, chovat v odpovídajících podmínkách?

Je to možné, vlk je smečkové zvíře, tudíž vazba na chovatele existuje. Pokud ho zvládnete a máte kompetence, tak je to v pořádku. Jsou tu také veterinární předpisy, které říkají, jak velký má být výběh, jak má být vybavený a tak dále. Jestliže tohle chovatel dodrží, má z hlediska veterinárních předpisů splněno. Musí ale respektovat rovněž ochranářské předpisy – potřebuje výjimku k držení, a pokud si vlka někde koupil, musí mít také výjimku ze zákazu obchodní činnosti.

V rozhovoru pro investigaci.cz jste v lednu řekl, že Česko je chovatelská velmoc. Chovají se tu i exotická zvířata, například tygři. Máte údaje o jejich počtech? A může mít vůbec zvíře jako tygr odpovídající podmínky v zajetí a v českém podnebí? Která další podobná zvířata tu lidé chovají?

Aktuálně je u nás v soukromých chovech okolo devadesáti tygrů, což je téměř třikrát víc než v zoologických zahradách, kde jich je něco přes třicet. Zejména sibiřské populace můžou být chované po celý rok venku. Nejčastější velkou kočkou v soukromých chovech je ale lev (téměř 140 exemplářů), poté puma – těch je kolem stovky, levhartů soukromníci chovají necelých čtyřicet, gepardů kolem deseti. Setkáváme se i s případy, kdy jsou vlci nezodpovědnými chovateli vydáváni za československé vlčáky. Živých vlků a jejich kříženců bylo různými úřady jen letos zadrženo, zabaveno nebo majitelům odebráno z důvodů neprokázání původu nebo špatné péče prozatím deset.

Lidé, kteří kříží vlky s ovčáky, to dělají záměrně, nebo se stává, že se někde v Beskydech zaběhne fenka a vrátí se březí, načež se narodí kříženec? 

Většinou se jedná o případy, že chovatel třeba v minulosti získal vlka ze zoologické zahrady díky tamnímu přebytku této šelmy nebo ho koupí a pak ho zkříží se psem. Což je nezodpovědné a neseriózní, protože československý vlčák existuje jako plemeno několik desítek let a plemeno je to stabilizované. Osobně jsem se nikdy nesetkal s tím, že by se fenka vrátila z lesa gravidní s vlkem. Divocí vlci je většinou zabijí, protože pes je pro ně potravní konkurent.

Hrozí chovateli křížence vlka se psem i nějaké osobní ohrožení?

Člověk si koupí malinké roztomilé štěňátko, ale pak mu z toho vyroste zvíře, které ne každý zvládne, neboť jde o zvířata svérázná, samostatná a dominantní. Ve třech až pěti letech života se snaží vybojovat si postavení ve smečce.

Zároveň existuje řada nebezpečí, jak můžou tato zvířata skončit, třeba někde na dvorečku v nevyhovujících podmínkách nebo je majitelé vypustí do přírody. Můžou se pak zapojit do smeček, ale tím se naruší přirozený genofond vlčích populací, protože do něj budou vneseny psí geny. A kříženec se člověka nebojí, takže poté můžou být taková zvířata nebezpečná i pro lidi. Když dnes někde v přírodě narazíte na čistokrevného vlka, bude se vás naopak bát a uteče.

Mluví se o tom, že vlci se vrátili na Vysočinu. Zavedli jste opatření proti pytláctví prováděné vůči těmto šelmám? Máte s tím už nějakou zkušenost?

ČIŽP nemá pravomoc postihovat pytláctví jako takové. Tato oblast je ošetřena zákonem o myslivosti a trestním zákoníkem. Vlk má v Česku vlastně několikanásobnou ochranu: ze zákona č. 114/1992 Sb. je zvláště chráněným druhem, k jehož držení je potřeba výjimka. A také je na seznamech CITES – v EU v nejvyšší kategorii ochrany. Tady má naše inspekce jak kontrolní, tak i sankční pravomoce a využívá je. Nejčastější případy, s nimiž se setkáváme, jsou zmrazená nebo vycpaná zvířata, o kterých jejich vlastník tvrdí, že je našel sražená na silnici. Ovšem i u takových exemplářů je třeba prokázat legální původ, například policejní záznam o nehodě, u zvláště chráněných druhů je navíc nutné předložit i výjimku k jejich držení. Kuriózní situace nastává, když se v mrtvole údajně sraženého zvířete najdou stopy po střelbě. Podobné případy pak většinou končí u orgánů činných v trestním řízení a u soudu.

Jaký podíl na zločinech proti živočichům a rostlinám žijícím ve volné přírodě (anglicky wildlife crime) mají Češi? Spolupracují například s pašeráky z jiných zemí?

O organizovaném zločinu v této oblasti se hodně mluví. Protizákonná činnost na úseku úmluvy CITES má významné trestněprávní přesahy končící soudním projednáním. Z poslední doby ale neznám žádný případ, kdy by rozsudek konstatoval, že trestného činu se pachatel dopustil jako člen organizované skupiny. Za organizovaný zločin obecně považujeme to, že se více subjektů vzájemně domluví například na nelegálním obchodu. A k tomu bezesporu dochází velmi často. Problémem je, jak to dokázat.

Na druhou stranu když srovnáte podobně velké země, co se týče počtu obyvatel – Českou republiku, Maďarsko a Portugalsko –, u nás je v registru CITES téměř padesát tisíc subjektů neboli lidí či organizací vlastnících nějaké zaregistrované zvíře. V Maďarsku jich je kolem pěti tisíc a v Portugalsku pět set. Takže jenom z těchto počtů je možné dovodit, že podhoubí potenciální nezákonné činnosti je u nás obrovské.

Neobvyklé zásilky 

V roce 2020 odešel z oddělení CITES celý tým pod vedením Pavly Říhové. Jak se vám daří navazovat? 

Restrukturalizace prakticky celého oddělení na České inspekci životního prostředí, zvlášť jde-li o tak specializovaný útvar, jakým je Oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES, nemůže být jednoduchá. Veškeré agendy ovšem musejí fungovat dál, jako by se nic nestalo, a musí to být vidět jak na vnějších vztazích, tak i na číslech. Naštěstí se podařilo postupně přijímat velmi schopné inspektory, kteří se neuvěřitelně rychle zorientovali. Postupně jsme dokončili více než sto rozpracovaných případů, jež nám předal předchozí tým, a mohli jsme si vymezit nové priority a dělbu práce, obnovit staré a navázat nové vztahy jak s orgány státní správy, tak zejména s Policií ČR a celními úřady. Máme vynikající vztahy uvnitř inspekce, zejména s Oddělením ochrany přírody, ale i s oblastními inspektoráty, jejichž inspektoři se velmi účinně zapojují do kontrol a řízení na úseku CITES.

Přečtěte si

Černý trh s exotickými zvířaty je problém i v Česku, státní správa by na to měla reagovat, myslí si expertka

Kdybyste měl popsat svou práci – je to něco jako detektivní pátrání, nebo spíš administrativní rutina? 

Naše práce má několik rovin. Absolutním základem jsou kontroly hranic, což primárně provádí Celní správa. Kontroly hranic jsou dvojí – jednak letiště (v současnosti je to především Letiště Václava Havla) a pak celní pošta. Na letišti držíme služby v pracovní dny. Čekáme, až nám celníci zavolají, že mají nějakou zásilku a že potřebují součinnost. Také dostáváme od všech vývozců a dovozců mailem avízo, co kdy chtějí dovézt nebo vyvézt, což rovněž prošetřujeme. Dále reagujeme na podněty občanů a jiných státních orgánů a pak je tu i rovina detektivní.

Díky kontrolám na hranicích jste odhalili i případ se sokoly, kdy se kroužky z uhynulých živočichů přenášely na nové ptáky a tím se falešně legalizovali. Jak jste v řešení tohoto případu postupovali? Měli jste například nějakého informátora? Museli jste proniknout do komunity chovatelů?

Kontrolujeme všechny exportované i importované sokolovité dravce. Ročně jde o sedm set až osm set ptáků, u kterých individuálně odečítáme značení a kontrolujeme soulad s dokumenty. Nesrovnalosti nás postupně přivedly k distributorům a chovatelům. Mnoho chovatelů ptáků samozřejmě známe, protože jsou evidováni v registru CITES. To byl další zdroj, skrze který jsme naše zjištění prověřovali. Šetření u chovatele nebývá jednoduché. Ti lidé mají ve voliérách desítky i stovky exemplářů. Někteří ptáci aktuálně sedí na vejcích, a s určitými kontrolními úkony je proto třeba počkat. Jedna větší kontrola tak představuje proces, kterého se účastní většinou tři až čtyři inspektoři. Pochybení, jež mnohdy odhalí, často mívá charakter trestné činnosti. Takové případy inspekce předává policii nebo Celní správě s tím, že jim dále poskytuje součinnost, mimo to se stává správcem zajištěných exemplářů a rovněž zpracovává odborná vyjádření. Jde o mravenčí práci.

Jak fungují kontroly na celní poště?

Na poště sedí pracovník, který pomocí rentgenu prohlíží balíčky. Když má podezření, že je uvnitř nějaký biologický materiál, dá balíček stranou. Zhruba jednou za týden je jezdíme kontrolovat. Rozbalovat ty balíčky je jako o Vánocích. Někdy se z toho vyklubou standardní komerční motýli v obálkách. Může jich být i několik tisíc. Jindy objevíme jednoho živého brouka, o kterého chce někdo pečovat. Posílají se ale i kudlanky, strašilky nebo předměty pro provozování černé magie – třeba sušení netopýři nebo prasečí embrya. Přicházejí také věci na jídlo, třeba cvrčci. Nedávno přišli štíři v čokoládě.

Odkud?

Z jihovýchodní Asie.

Co se stane, když je nějaký exemplář na seznamu Úmluvy CITES?

Pokud lidé nemají povolení, tak ho celníci zadrží a předají nám. My věc uskladníme a dotyčného oslovíme, zda má dokumenty. Stává se, že je třeba zapomněl k zásilce přidat. Jestliže je předloží, věc mu vrátíme. Pokud ne, tak mu to zabavíme. Poté, co rozhodnutí o zabavení nabude právní moci, patří ta věc státu a ministerstvo životního prostředí má právo s exemplářem nakládat, jak uzná za vhodné. Jestliže jde o neživou věc, ministerstvo ji nabídne muzeu nebo výzkumným institucím. Věci, o něž nemá nikdo zájem, se musejí zlikvidovat.

Přečtěte si

Výpověď pašeráka: Nejvíc se dá vydělat na vzácných ptácích, riziko je minimální

Jak se likvidují?

Biologický materiál patří do kafilerie. V případě, že obsahuje líh nebo je to tradiční asijská medicína, končí v nebezpečném odpadu, běžné věci jdou do tříděného odpadu. Takže když je zabavena třeba kořalka s hadem a nikdo ji nechce, otevřeme lahev, háčkem vytáhneme hada a předáme ho do kafilerie. Líh vylijeme do nebezpečného odpadu a lahev dáme do kontejneru na tříděný odpad. Vše musí být samozřejmě podloženo protokolárně – předmět musí být například finančně oceněný.

Kde končí živá zvířata?

Zadržené živé exempláře jsou umístěny v záchranných centrech, a to až do doby, než je jim zajištěna definitivní péče. Kapacita záchranných center je však v ČR bohužel zoufale malá. Inspekce má ovšem možnost ve zvlášť odůvodněných případech ponechat zvíře do zabavení u původního majitele.

Autorka rozhovoru a úvodní fotografie: Barbora Šturmová

The post Šéf CITES: Rozbalovat celní poštu je jako Vánoce, občas vyleze brouk, prasečí embryo nebo štír v čokoládě appeared first on investigace.cz.

Byl odhalen ruský špion. Jak ho dostat na svou stranu a nabídnout mu práci dvojitého agenta? A je k tomu potřeba pomoci od Britů, Francouzů nebo Američanů? Pokud však verbování nevyjde, jakým způsobem lze agenta vyhostit a poslat do Moskvy? To vše, ale i spolupráci bezpečnostních agentur při odhalování a maření špionážních aktivit ruských diplomatů, v rozhovoru popisuje pro server VSquare bývalý maďarský kontrarozvědčík Ferenc Katrein, který působil ve funkci ředitele operací Úřadu pro ochranu ústavy (AH). 

Proč jsou ruští diplomaté jen zřídka vyhošťováni za špionáž?

Kontrarozvědka se vždy musí rozhodnout, zda začne pracovat na špionážním případu s cílem vedoucím k vyhoštění, nebo zda chce špiona přetáhnout na svou stranu. Pokud se kontrarozvědčíkům už podařilo odhalit ruského špiona a dva nebo tři další agenty z jejich sítě naverbovat, vyhoštění toho jednoho nedává smysl. Naopak mohou buď dvojité agenty využít k tomu, aby dotyčnému ruskému zpravodajci podávali falešné informace, nebo se ho pokusit oslovit a naverbovat. Probíhá to asi takto: „Poslyš, příteli, všechno, co jsi poslední dva roky hlásil do Moskvy, byly dezinformace, kterými jsme krmili tvé agenty. Buď se kvůli tomu dostaneš do vážných potíží, nebo můžeš pracovat pro nás.“ Když to nevyjde, teprve potom ho vyhostíte.

Jak takového člověka přesvědčíte, aby pro vás začal pracovat?

Jestliže už máte několik naverbovaných agentů a spoustu osobních informací o daném špionovi, nejprve si na to sednete s další zpravodajskou agenturou, zejména jste-li z kontrarozvědky malé země. Pokud totiž chcete ruského špiona naverbovat jako dvojitého agenta, musíte mu nabídnout určité záruky a možnosti. Kromě velkého balíku peněz mu můžete obvykle navrhnout lékařské ošetření pro nemocné příbuzné, kvalitní vzdělání pro děti a podobné věci. Především však musíte zaručit jeho i jejich bezpečnost. A to dokáže opravdu jen málo zemí: Britové, Francouzi, nejspíš i Američané. Takže požádáte o pomoc i je.

Vraťme se k základům. Jak se prověřují ruští diplomaté, kteří žádají o akreditaci?

Je to automatický proces. Když ministerstvo zahraničí obdrží žádost o akreditaci diplomata, informuje o tom příslušné kontrarozvědky, které pak žádost proženou svými informačními sítěmi. Tyto agentury jednak prověřují vlastní databázi, zda se v ní nenacházejí informace o diplomatově minulosti, jednak zasílají jeho jméno i osobní údaje všem členským státům NATO a žádají o informace.

Přečtěte si

Jak Rusko paralyzuje OBSE: Sabotáž, špioni a zatčení úředníci

Všem v severoatlantické alianci?

Ano, všem. Obvykle je to tak, že buď je minulost nového diplomata v naší vlastní databázi, nebo nás některá z partnerských zpravodajských služeb upozorní a pošle konkrétní zprávu, že osoba byla prověřena, nebo dokonce zpracována u nich, zda se podezření na příslušnost ke zpravodajské službě potvrdilo či nepotvrdilo a jaké informace o něm přesně mají. Pokud existuje náznak, že diplomat je napojen na zpravodajskou službu, je rovněž důležité vědět, k jakému resortu patří. Což se člení podle kategorií, přičemž rozhoduje, zda je osoba podezřelá z práce pro Federální službu bezpečnosti (FSB), Službu vnější rozvědky (SVR) či Vojenskou zpravodajskou službu (GRU). Kategorie mají své názvy nebo kódy. Například linie N je nelegální rozvědka, linie X je špionáž v oblasti technologií a tak dále.

Jak to poznáte, kam ho zařadit?

Pokud nám partnerský stát dá vědět, k jaké linii dotyčný patří, vyplývá z toho i zpravodajská příslušnost diplomata. Například řádek X velmi pravděpodobně znamená, že diplomat pracuje pro SVR. Pokud je akreditovaný diplomat ale přidělen k úřadu vojenského atašé, je pravděpodobné, že jde o GRU. Pracovní pozice tedy předpovídá, ke které zpravodajské službě asi patří. Řekněme, že pokud na ruské velvyslanectví přijde nový bezpečnostní důstojník s novou akreditací, bude pravděpodobně patřit k FSB.

Naopak oddělení médií, kultury a politiky je v podstatě Služba vnější rozvědky, SVR. Což platí i pro vědecko-technické pozice. Obhajoba a prosazování ruských ekonomických zájmů je rovněž typickou oblastí SVR. Konzulární oddělení může být FSB, ale vždy se najde místo i pro někoho ze SVR. Vojenské záležitosti, jako otázky ohledně válečných hrobů, jsou v gesci GRU. Vnitřní záležitosti, atašé pro vymáhání práva, bezpečnost hranic či otázky migrace jsou záležitostí FSB. Často však záleží i na osobní historii daného člověka.

Je pravda, že určité pozice v zahraničí, jako je například zástupce vedoucího obchodního zastoupení, dostávají vždy zpravodajští důstojníci?

Ano, to je běžná praxe. Pokud zpravodajský důstojník po čtyřech letech skončí ve své funkci třeba zmíněného zástupce vedoucího obchodního zastoupení a odjede do Moskvy, je velká šance, že nastupující zpravodajec obsadí stejnou pozici. Jestliže budeme uvažovat jako Rusové, je přece jednodušší připravit své zpravodajské důstojníky pod diplomatickým krytím tak, že je předem naučíme, co budou dělat a jaká bude jejich krycí práce. Důležité je, aby krycí příběh byl vždy připravený a věrohodný, aby on či ona dokázali krycí práci bezchybně vykonávat.

A jaké jsou kategorie v procesu identifikace zpravodajského důstojníka?

Většinou existuje kategorie „podezřelý zpravodajský důstojník“ a „identifikovaný zpravodajský důstojník“. Nemá smysl udržovat žádnou jinou kategorii.

Lze stanovit procento podezřelých a identifikovaných zpravodajských důstojníků mezi všemi ruskými diplomaty?

To je obtížná otázka. Pokud můžete jasně říci, že někdo byl identifikován, pak k tomu musíte mít dokumenty, podklady. Takových případů je samozřejmě obvykle méně. Identifikace znamená například provedení operace, jejímž výsledkem byly nějaké pádné důkazy. Například získáte výplatní listiny, na nichž je seznam zaměstnanců nepřátelské zpravodajské služby. 

Médium VSquare loni informovalo o tom, že zástupce ruského velvyslance v Belgii a chargé d’affaires Kirill Logvinov byl belgickou kontrarozvědkou identifikován jako tajný zpravodajský důstojník. Je běžné, že zástupce velvyslance na ruské ambasádě je zároveň vysoce postaveným špionem?

Rozhodně, ale diplomatické krytí ve skutečnosti neurčuje, jak je kdo významný. Nejdůležitější může být třeba zástupce velvyslance, ale může to být i nejníže postavený diplomat. Tak jako tak je to jen krytí.

Evropská komise odmítla Logvinova a další podezřelé ruské špiony z Bruselu vyhostit. Jaký to má smysl?

Samozřejmě mohou existovat i politické důvody – snaha zcela si neznepřátelit Rusko. Nebo může jít o strach ze zrcadlové odvety. Pak je tu možnost, že tito ruští zpravodajští důstojníci ve skutečnosti fungují jako komunikační kanály nebo zadní vrátka do ruské vlády. V pozadí mohou probíhat pravidelné diskuse, takže i to lze vnímat jako legitimní důvod. Pokud ale neplatí ani jedna z takových možností, je jejich nevyhoštění přijatelné pouze v případě, že Logvinov nebo podobní ruští tajní zpravodajští důstojníci jsou pod úplným dohledem a situace je pod kontrolou. 

Mohlo by se například stát, jak jsme o tom již hovořili, že více ruských agentů je již naverbovaných tamní kontrarozvědkou. Nejsem si však zcela jistý, zda má bezpečnostní aparát samotné EU schopnost i kompetence naverbovat ruského agenta. Nemůžeme ovšem ani vyloučit, že jim v tom pomáhají zahraniční kontrarozvědky jako britská nebo francouzská.

Přečtěte si

Příběh ruského špiona. Operoval v Maďarsku, ze Slovenska ho vyhostili

Na jaké bázi probíhá mezinárodní organizace?

Existuje například Bernský klub, což je samostatná odborná spolupráce týkající se konkrétních případů. Tam se konají pravidelná setkání minimálně dvakrát do roka, jednou na úrovni generálního ředitele, dvakrát na úrovni kontrarozvědných expertů.

Skrz jaký kanál se sdílejí informace o minulosti ruských diplomatů?

Existuje speciální síť, centrální systém, který není napojen na nic jiného a je určen pouze pro zpravodajskou spolupráci. Není jen pro kontrolu diplomatů, ale pro jakoukoli výměnu informací mezi partnerskými agenturami aliance. 

Pokud se ukáže, že ruský diplomat je identifikovaný agent SVR, je možné, že hostitelská země přesto přijme jeho diplomatickou akreditaci?

Jedná se o politické rozhodnutí. Můžete vyzvat ruské ministerstvo zahraničí, aby poslali někoho jiného, ale můžete ho také přijmout.

Znamená to, že ho akceptujete, protože můžete na toho člověka dohlížet a sledovat, co dělá?

Samozřejmě nelze vyloučit ani takovou operativní úvahu. Má smysl, jestliže k tomu máte kapacitu. Pokud tu kapacitu nemáte, tak ho nepřijímejte. To se netýká jen diplomatů, ale i technického a administrativního personálu ambasády, který s diplomatem pracuje, a také jeho rodinných příslušníků. Tím se počet osob nutných k prověření násobí. Běžnou praxí je i skutečnost, že si osoba s diplomatickým krytím přiveze manželku nebo manžela, kteří také mohou být zpravodajci.

Mají rodinní příslušníci stejnou diplomatickou imunitu?

Mají určitou úroveň, ale ne plnou. Jejich použití pro zpravodajské účely je proto rizikovější. Obvykle se používají pro drobné úkoly, doručování, finanční transakce a podobně, kde jsou vystaveni menšímu riziku. Je zřejmé, že se nebudou používat pro nejcitlivější úkoly, protože jim chybí plná ochrana.

Vysílání ruských zpravodajských důstojníků s manželem/manželkou je běžné?

Většinou je posílají ve dvojicích. Je to pro ně bezpečnější, pokud tedy takové správné rodinné zázemí mají. Záleží však i na tom, o jakou misi se jedná. Jednotlivci mohou být vysláni na jinou misi, nebo dokonce nemusí být použiti pro operace v zemi, do které jsou akreditováni.

Stává se často, že samotní ruští diplomaté nejsou těmi nejdůležitějšími špiony? Že jsou spíše návnadou, která má zaměstnat kontrarozvědku hostitelské země?

Rusové to někdy dělají záměrně. V takovém případě je důležité zmínit, že existují i neoficiální nediplomatická krytí. Diplomatické krytí poskytuje ochranu prostřednictvím diplomatické imunity, což znamená, že ten, kdo bude přistižen při činu, může být bez dalšího odeslán domů. Pokud imunita neexistuje, mají naopak prokurátoři a kontrarozvědka mnohem rozsáhlejší možnosti. Když však diplomatické krytí nemáte, existuje větší šance, že zůstanete mimo pozornost, nemusíte přitahovat pozornost kontrarozvědky, takže máte více možností špionáže. Větší rizika zkrátka přinášejí i větší zisky.

Jak se postupuje při vyhošťování diplomatů?

Kontrarozvědka shromažďuje informace, jasně identifikuje nepřátelského zpravodajského agenta, a když ruská aktivita překročí určitou hranici nebo si špion začne budovat vazby na politické či ekonomické aktéry, kteří jsou v opravdu citlivém nebo vysokém postavení, vzniká na kontrarozvědku tlak, aby jednala. V takových případech kontrarozvědka podává návrh vládnímu kabinetu, aby zpravodajského důstojníka nejprve přistihla při činu a teprve poté požádala vládu o jeho vyhoštění.

Nejprve však musí politici schválit identifikaci a „chycení“ špiona. Jde o rozhodnutí na úrovni člena vlády, ministra, někdy dokonce premiéra, protože vláda to musí vysvětlit na politické a diplomatické úrovni. Může to mít vážné politické a ekonomické důsledky. Dnes už to není problém, ale dříve tomu tak bylo, neboť rozhodovaly například obavy ze zastavení dodávek plynu ze strany Ruska.

Přečtěte si

Podcast ODPOSLECH: Ženy ve službách Jeho Diktátorstva

Následuje něco jako typická ruská reakce?

Určitě je potřeba počítat se „zrcadlením“, odvetou. Rusko může vykázat stejný počet diplomatů, kteří pracují na obdobných pozicích jako ti ruští u nás.

Jaké jsou typy vyhoštění?

Existuje „tiché vyhoštění“, kdy si generální ředitel kontrarozvědky předvolá diplomata, styčného důstojníka ruského velvyslanectví nebo ruského velvyslance, a navrhne, aby se diplomat vrátil domů. Možná že generální ředitel ukáže velvyslanci také jednu nebo dvě fotografie, aby vysvětlil důvod vyhoštění. Tento způsob vždycky funguje.

Pak je tu i možnost, kdy například na diplomatické recepci nebo večírku ministr zahraničních věcí zahájí rozhovor s ruským velvyslancem a na toto téma s ním prohodí pár slov. Je to jemnější, elegantnější a méně provokativní. Mohl by to být také způsob, jak se vyhnout právě té odvetě.

Stává se také, že na vyhoštění žádná reakce nepřijde?

Je to rozhovor džentlmena s džentlmenem typu „vyřešíme si to sami“. Rusové mohou delegovat někoho jiného, aby vyhoštěného diplomata nahradil. V takových případech odveta být nemusí.

Přečtěte si

Opoziční novináři hledali bezpečný úkryt v Evropě. Tajní agenti si je ale našli

Co se děje při oficiálním vyhoštění?

V těchto případech je předvolán velvyslanec a ministerstvo zahraničí mu předá písemnou nótu, v níž je konkrétní diplomat prohlášen za personu non grata, což má i právní důsledky. Tuto nótu obvykle předává ministr zahraničí. V zásadě platí vyhoštění pouze z hostitelské země, ale v závažnějších případech může být vydáno doporučení, že se vyhoštění vztahuje i na celý schengenský prostor. Což je do jisté míry závazné i pro spojence.

Jaká je lhůta pro opuštění země?

Záleží na tom, o jak závažný případ se jedná. Někdy je okamžitá, tedy v podstatě do jednoho nebo dvou dnů. Když se však jedná o klidné vyhoštění, hostitelská země obvykle bere v úvahu rodinné poměry, například to, že děti musí být odebrány ze školy. V podobném případě se ruskému velvyslanci třeba řekne, že diplomat by měl odjet do konce měsíce. Ale pro formální vyhoštění existují stanovená pravidla, jak by mělo fungovat. 

Je vyhoštěný diplomat i před svým odjezdem stále pod dohledem kontrarozvědky?

Samozřejmě, a platí to až do jeho posledního pohybu na našem území! V té době ho kontrarozvědka sleduje ještě bedlivěji, aby zjistila, jaká následná opatření udělá. To jsou další bonusové informace pro kontrarozvědku. S kým se diplomat rozloučí, kde si něco vyzvedne, kde něco odloží. Proto ho bez ohledu na to, kolik času dostane na opuštění země, jeho šéfové pravděpodobně co nejdříve posadí na letadlo do Moskvy.

The post Bývalý kontrarozvědčík Katrein: „Pokud chcete naverbovat ruského agenta, musíte nabídnout protiváhu.“ appeared first on investigace.cz.

Pegasus, Predator nebo Formbook. To je jen zlomek špionážních softwarů neboli spywarů, jež dokáží získat z počítače nebo telefonu uživatelova data a bez jeho souhlasu je přeposílat. Tyto programy se používají proti aktérům organizovaného zločinu, jak se ale ukázalo, některé vlády je zneužily například i proti novinářům nebo proti svým odpůrcům. Přinášíme rozhovor s Jakubem Drmolou, odborníkem na kyberbezpečnost a spywary, který působí jako odborný asistent katedry politologie na Masarykově univerzitě.

V poslední době stále někde čteme, že se objevil nový spyware nebo že ho nějaký stát použil proti novinářům či aktivistům. Přibývá rizik spojených s těmito softwary, nebo se o tom jen více informuje?

Osobně nemám dojem, že bychom spywarům čelili víc než v minulosti. Ten trend trvá už docela dlouho. Momentálně jen na ně zaměřujeme víc pozornosti. Samotný spyware je s námi už od devadesátých let. Je to velký problém a současně dlouhodobá věc.

Evropská federace novinářů zveřejnila otevřený dopis, v němž vyzývá europoslance k úplnému zákazu používání špionážního softwaru proti novinářům. Měly by být tyto programy takto regulovány?

Aktivita zmíněné federace je pěkná a inspirativní, ale neřekl bych, že je to reálné vzhledem k tomu, jak populární nástroj je spyware, který vlády i jiné subjekty používají v rámci řešení kriminality, boje proti terorismu, ale i proti novinářům nebo disidentům. Bylo by hezké, kdyby to prošlo. Problém je ale v tom, že spyware je dost široký a nejednoznačný pojem.

Dá se alespoň obecně nějak definovat?

Pokud to vezmeme obecně, tak je to malware, který bez explicitního souhlasu uživatele z jeho přístroje odesílá někam data. Do toho spadá extrémní množství všeho možného a ze strany vlád různých zemí to nemusí působit vyloženě špionážně, tedy v tom smyslu, jak to napsali ti novináři.

Přečtěte si

EU: Svoboda médií versus špionážní softwary

Co ještě kromě takových nástrojů může pod pojem spyware spadat?

V rámci širší uživatelské komunity například nějaký software, který si záměrně nainstalujete třeba na vypalování CD. Aniž byste to věděla, může o vás někam odesílat informace. Takto funguje velké množství aplikací, které vyžadují povolení ke sledování. Jenomže lidi o tom většinou nepřemýšlejí. Nevědí, že když si nainstalují aplikaci, aby měli dvouprocentní slevu na boty, může taková aplikace sledovat jejich pohyb nebo zjistit, jaké mají kontakty. To je další spektrum spywarů, přičemž mezi těmito dvěma póly existují i jiné nástroje. Pro většinu populace je ale větší hrozbou spíš kyberkriminalita, u níž jde útočníkům o peníze, než politicky motivovaný spyware.

Zaměřme se nyní na spywary typu Pegasus. Proč není tak jednoduché je regulovat?

Protože nemůžete oddělit fakt, že tento nástroj lze použít jak proti novinářům a politickým oponentům, tak proti teroristům. Může jít o ten samý nástroj a může být nasazen stejnými vládami.

Česko chce v tomto ohledu volnější pravidla, což místopředsedkyně Evropské komise a evropská komisařka pro hodnoty a transparentnost Věra Jourová obhajuje tím, že se pod štítkem „novináři“ mohou skrývat špioni či žločinci – co si o tom myslíte?

Můžou se klidně vydávat za novináře, proč by také nemohli. Jak se vlastně dá rozlišit, kdo je a není novinář? Nějakou průkazkou či certifikací? Nebo je poznáte podle toho, že jsou uvedeni na nějaké stránce nebo že mají svůj blog? Existuje velký prostor pro to, aby se někdo vydával za novináře. Některé zpravodajské služby západního typu mají etický kodex, v němž tvrdí, že se nebudou vydávat za určité profese – třeba právě za novináře, náboženské funkcionáře nebo zdravotníky. Samozřejmě to můžou deklarovat, otázka ale je, zda jim věřit, a pokud ano, tak zda věřit všem. Když někdo využívá například diplomatického krytí, tak proč ne toho novinářského.

Vlastní podle vás některá česká instituce spyware?

Myslím, že na seznamech států, které mají spyware Pegasus, se Česká republika neobjevila. Ale to neznamená, že ho nemá. Nelze to potvrdit ani vyloučit. Ostatně vlastnění tohoto spywaru by nebylo nijak šokující. Dřív se v tomto smyslu mluvilo o jiných podobných nástrojích. Považoval bych téměř za jisté, že nějaké se u nás používají. Bylo by divné, kdyby ne.

Pegasus je poměrně známý, v poslední době se o něm hodně mluvilo i psalo. Jak fungují další – například spyware Predator?

Většina těchto nástrojů funguje velice podobně. Každý z nich ale prochází různým vývojem a aktualizacemi, a to i v okamžiku, kdy se již vyskytuje ve vašem zařízení. Stejně jako se skrze něj odesílají zajímavá data na centrální servery, můžou opačnou cestou zpětně proudit různé updaty a aktualizace, aniž na něco klikáte. Může vás takto sledovat i několik let a vy o tom nevíte. Aktualizuje se ale i operační systém v zařízení, který by měl činnost spywarům komplikovat. Jenže jako reakce na tento fakt se velmi pravděpodobně brzy objeví další verze spywaru, která jejich potenciál zase obnoví. Je to jako hra na honěnou.

Přečtěte si

Špehovaní novináři a podezřelí politici. Maďarsko dva roky po kauze Pegasus

Který ze spywarů je nejdostupnější?

Pro běžné uživatele je nejdostupnější stalkware. Ke spywarům typu Pegasus se obyčejný člověk nedostane, protože je drahý. Stalkware používají například i rodiče na svoje děti, když chtějí zjistit, zda se třeba nestýkají s někým, s kým by neměly. Děje se i to, že ho používají zaměstnavatelé na své zaměstnance. Je to, jako kdybyste si najala nějaké soukromé očko.

Kdybych byla například podnikatelkou provádějící nelegální byznys a chtěla bych vědět, zda se o mě nezajímají třeba novináři, koupila bych si stalkware?

Asi byste si našla spíš něco mezi stalkwarem a jiným typem spywaru, který používají státy. Musel by to být nástroj, který umožní napadnout zařízení bez vědomí uživatele a bez přístupu do jeho zařízení. Při použití stalkwaru se předpokládá, že do zařízení přístup máte. Našla byste si nějakého prostředníka – nějakou firmu. Nefunguje to tak, že byste dostala CD a s ním si mohla dělat, co chcete. Navíc běžní lidé nemají technické schopnosti nutné k tomu, aby nástroj správně nasadili a řídili.

Na kolik by takový program vyšel?

Záleží na tom, jaké má mít nástroj schopnosti, kolik zařízení chcete napadnout a tak podobně.

Když vezmu do ruky telefon, v jaké zprávě na mě může číhat spyware?

V principu všude. Pegasus byl spouštěn skrze zprávu, která vám přišla s obrázkem. Ten jste si zobrazila spolu se skrytým kódem v obrázku, jež využíval zranitelnosti operačního systému hlavně na iPhonech. Což není unikátní, ale je to ta nejvyšší meta, které mohou útočníci dosáhnout, byť je technicky složitá. Útočník totiž nemusí spoléhat na součinnost oběti – jde o takzvaný zero-click exploit, při němž dojde k nakažení bez jakéhokoli klikání. Stačí se jen podívat. Dřív byly poměrně časté útoky přes flash disk. Stačilo, aby ho člověk zasunul, a jen tím, že se operační systém načetl, byl spuštěn škodlivý software.

Přečtěte si

Nový spyware Sherlock, proti němuž není obrany

Proč jsou telefony pro útočníky zajímavější než počítače? Co všechno se přes ně dá vlastně zjistit?

V poslední době se velká část života přesouvá od počítačů k telefonům a lze tak získat více soukromých i intimních informací. Přes telefon můžete sledovat polohu a tím pádem zjistit, s kým se napadený stýká. Vidíte jeho zprávy a bankovnictví. Nejnovější tendencí je pak zneužití různých moderních aplikací zaměřených na zdraví, takže útočník ví, jaký máte třeba puls, kdy chodíte spát, jak dlouho spíte nebo jestli máte lehký spánek – tedy zda je lehké vás probudit, nebo ne.

Existují nějaké nové trendy v obraně proti spywaru?

Je mnohem víc věcí, na které by si měl člověk dávat pozor, ale principy ochrany a technické hygieny jsou stále stejné – neklikat na podezřelé odkazy, mít vše aktualizované a neinstalovat zbytečnosti.

The post Bylo by divné, kdyby Česko nemělo špionážní software, říká odborník appeared first on investigace.cz.

V druhé polovině listopadu padly rozsudky v italském případu Rinascita Scott. Šlo o obrovský soudní proces se stovkami lidí obviněných z členství či spolupráce s kalábrijskou mafií ’Ndrangheta. Případ začal před více než třemi lety. Média spekulují, zda bude vyvrcholení jednoho z největších mafiánských procesů v historii Itálie silným úderem pro fungování ’Ndranghety. Expertka Anna Sergi z University of Essex v rozhovoru pro investigaci.cz naznačuje, že si to nemyslí, neboť celá věc je komplikovanější.

Proces s lidmi napojenými na italskou mafii ’Ndrangheta vyvrcholil 20. listopadu. Prokurátoři odsoudili celkem 322 obžalovaných z trestných činů obchodování s drogami a zbraněmi, vydírání nebo spolčení s mafií. Dva přední členové ’Ndranghety dostali nejvyšší trest 30 let odnětí svobody. Někteří obžalovaní byli naopak zproštěni viny. Proces, označovaný i jako Rinascita Scott, probíhal ve speciálním bunkru s vysokým stupněm zabezpečení ve městě Lamezia Terme na jihu Itálie.

’Ndrangheta vznikla v chudém jihoitalském regionu Kalábrie. Jde o jednu z nejnebezpečnějších kriminálních organizací na světě, která kontroluje až 80 % evropského trhu s kokainem. Podle odhadů publikovaných na webových stránkách BBC měla skupina roční obrat okolo 60 miliard dolarů (přibližně 1,336 bilionů korun).

Poslední podobně obrovský proces dotýkající se velkého množství obžalovaných proběhl v Itálii před více než třiceti lety, s ’Ndranghetou ovšem nesouvisel. V roce 1986 v Palermu soudili 475 údajných členů sicilské mafie, spojených se skupinou Cosa Nostra. Výsledkem bylo víc než 300 odsouzení a 19 doživotních trestů.

Změní podle vás proces Rinascita Scott fungování ’Ndranghety či jiných organizovaných kriminálních skupin nebo přístup italských úřadů k mafii jako takové?

Nezmění ani ’Ndranghetu, ani jinou mafii. Neukázal se tu žádný nový přístup k antimafiánským zákonům. Vlastně jde vždy o tentýž přístup, tedy pokusit se poskytnout co nejúplnější obraz daného území, kde mafie operuje, v tomto případě v provincii Vibo Valentia. Podle toho je pak celý proces vystavěný. Ten v Lamezia Terme byl alespoň v něčem podstatný, když jako svědci začali vystupovat i tamní obyvatelé, což je dobrá věc (v procesu promlouvali bývalí členové mafie a příslušníci klanů, takzvaní „pentiti“, pozn. red.). Kromě toho se ale neudálo nic nového.

Do jakých skupin patří lidé obvinění a odsouzení v tomto procesu? Jde o bílé límečky, příbuzné, politiky, místní zastupitele?

Proces se týká pouze klanů z provincie Vibo Valentia v Kalábrii. ’Ndrangheta operuje i v jiných oblastech Kalábrie a jednotlivé klany jsou mezi sebou víceméně propojené. V tomto případě se snažily vytvořit novou strukturu, která by jim umožnila lepší spolupráci. Šlo o vznikající klany, o jejich vnitřní boje a spojenectví. Jak tomu v italských mafiánských procesech bývá, mezi obviněnými byly i bílé límečky, včetně bývalých politiků a členů tajných služeb nebo příslušníků policie.

Přečtěte si

’Ndrangheta: jak funguje a jak se dostala do Česka

Soud nám toho mnoho nového o ’Ndranghetě neukázal, o plánech mafie se už vědělo. To, co jsme neznali, byl konkrétní scénář jejich chystaných aktivit, díky čemuž se nám teď odhalily jejich struktury, spojenectví a konflikty v ucelenější podobě. Navíc jde teprve o první stupeň, v italském trestním systému je možné se odvolat, takže proces může být v odvolací fázi zcela zvrácen.

Můžete podrobněji přiblížit, jak vypadá vnitřní struktura ’Ndranghety?

Hlavními jednotkami této mafie jsou klany, členské rodiny, což jsou její základní a nejsilnější stavební prvky. Přestože existují jakési koordinační vyšší struktury, klany jsou stále autonomní. Existují rovněž takzvané „locale“ neboli místa, kde se koordinují klany z určitého území, tady působí dva druhy skupin, hlavní a minoritní. V jejich rámci funguje ještě systém udělování hodností členům. Minoritní skupina má nižší hodnocení, což ovlivňuje i zaměstnání jednotlivých příslušníků. V hlavní skupině je několik hodností, z nichž jsou ovšem vyloučeny ženy, byť i ty mají v tomto systému svou roli. Osoby zastávající některé pozice umožňují koordinaci mezi členy a také komunikují s lidmi u moci, třeba s politiky a policií. Někteří lidé v hlavní skupině pak jednají i s jinými strukturami, třeba na regionální úrovni.

Čím je ’Ndrangheta specifická v porovnání s ostatními italskými mafiemi?

Mafie jsou velmi proměnlivé a ty italské mají svůj specifický vývoj. ’Ndrangheta má mnoho společného s ostatními skupinami, dokonce s nimi v některých sférách také spolupracuje, včetně obchodu s drogami, zbraněmi a lidmi, ale i v oblastech korupce nebo praní špinavých peněz. ’Ndrangheta se od ostatních skupin naopak liší svou strukturou, která je horizontální a umožňuje flexibilitu napříč členskými rodinami a klany.

Jaký vliv má podle vás ’Ndrangheta v Itálii či v Evropě? Změní to nějak proces v Lamezia Terme?

Na to nemůžu jednoduše odpovědět, protože pozici ’Ndranghety v posledních deseti letech je velmi složité stručně vysvětlit. Její vliv roste v oblasti obchodu s drogami, místní korupce a v několika dalších sférách souvisejících s nelegálními trhy. To ale nemá s justičním procesem v Lamezia Terme nic společného, ten se týkal konkrétní provincie a určitých klanů, ne celé ’Ndranghety.

Rozsudky v případu Rinascita Scott nebudou mít žádný evropský dopad. Jak už jsem říkala, zaměření celého procesu jako takového bylo do značné míry regionální, na úrovni konkrétních italských provincií. Neexistuje žádná přímá souvislost mezi tímto procesem a mezinárodním dosahem ’Ndranghety.

https://twitter.com/AFP/status/1348460378653552642

Jsou podle vás italské antimafiánské zákony dobře sepsané? Mají nějaké nedostatky?

Protimafiánská legislativa cílí hlavně na kořeny organizovaného zločinu. Zákon se často zaměřuje na mafiány v nižším postavení uvnitř hierarchie dané kriminální skupiny. Legislativa má někdy tendence předpokládat, že lidé automaticky patří k mafii jen proto, že žijí v určitých regionech. Tím ale vzniká prostor pro velkou zaujatost i porušování lidských práv na spravedlivý proces, což se právě týkalo i soudu v Lamezia Terme.

Italské orgány vyšetřují mafii účinně, problém vzniká jinde, přesněji řečeno po samotném vyšetřování – co se děje pak, tedy stíhání, rekonstrukce případů nebo prevence. To je to, co Itálii chybí.

Autorka textu: Mahulena Kopecká
Zdroj úvodní grafiky: Profimedia

The post Obří proces s italskou mafií? ’Ndranghetu to nezmění, myslí si expertka Anna Sergi appeared first on investigace.cz.

Jak bydlet doma je název bytových družstev, které v současnosti vlastní více než 100 rodinných domů či bytů po celé České republice. Často je družstva vykupují od lidí s finančními potížemi. V reklamním videu jim slibují pomoc a snadné řešení jejich tíživé situace. Proč se pak ale musí někteří obyvatelé bytů narychlo vystěhovat? Co je s jejich domy teď? A dá se bránit exekucím a zároveň nepřijít o své bydlení?

Rozhovor s redaktorkou investigace.cz Barborou Šturmovou. Dostupný na všech podcastových platformách.

Autorka textu: Kamila Plzáková

Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

The post Podcast ODPOSLECH: Jak bytové družstvo připravilo lidi ve finanční nouzi o bydlení – rozhovor appeared first on investigace.cz.

„Chybí tu bankovní produkty nebo alternativa insolvence, které by umožnily řešit zadlužení a udržet si domov,“ říká právnička a dluhová poradkyně Petra Lomozová z Institutu prevence a řešení předlužení. Podle ní vznikl celý trh neseriózních nabídek, jež vytváří dojem, že řešení špatné finanční situace je snadné. Stačí mít dům, který člověk v nesnázích nevýhodně prodá oddlužovací společnosti s tím, že v něm může za nájemné dále bydlet a postupně si ho odkoupit zpět. To jsou ale často plané sliby a lidé pak končí bez střechy nad hlavou.

Váš institut se takzvanými šmejdy s bydlením původně nezabýval. Poskytovali jste dluhové poradenství zaměstnavatelům, kteří chtějí pečovat o své zaměstnance. Jak jste se dostali ke šmejdům s bydlením?

Po odvysílání televizního seriálu V exekuci, na němž se podílel náš šéf Radek Hábl, se nám začali v mnohem větší míře ozývat lidé s příběhy, které se epizodě ze čtvrtého dílu seriálu podobaly. Hrdinka Alena tam zkouší, zda by se mohla oddlužit s některou ze společností, jež na internetu nabízejí oddlužení a možnost v původním bytě či domě dál setrvat.

Jak vypadala nabídka společnosti, kterou si paní Alena vybrala?

Společnost by vykoupila Alenin dům a také zahradu, a to za cenu, která neodpovídá ani třetině skutečné hodnoty. Z prodejní ceny by oddlužovací společnost vyplatila exekuci, která je s domem spojená, a nechala by tam Alenu bydlet až pět let na základě nájemní smlouvy. Za těch pět let by Alena měla možnost vykoupit dům zpět za cenu, která ale výrazně převyšuje tu, kterou společnost za její dům původně zaplatila.

Jak by získala peníze na odkup za vyšší cenu než tu původní, když má k tomu i finanční potíže?

Ta smlouva je hrubě nevýhodná a Alena na zpětný odkup domu získá peníze jen těžko. Jak by za pár let také přišla ke dvěma a půl milionům, jestliže momentálně nemá nic? Ve smlouvě jsou i další „háčky“ – třeba že je snadné o právo zpětného odkupu úplně přijít. Stačí se dostat do prodlení jen s částí nájemného nebo do další exekuce. Oddlužovací společnost se o dluhovou situaci svého klienta nezajímá. Vyplatí exekuci, aby mohl proběhnout převod nemovitosti, a pokud se časem někde vyjeví další dluh, je to pro společnost jen dobře.

Jakým způsobem by na paní Aleně společnost vydělala?

Za předpokladu, že by na zpětný odkup nedosáhla, což je pravděpodobné, by to znamenalo, že společnost investovala asi milion korun do nemovitosti v hodnotě přibližně 4,5 milionů korun. Po dobu pěti let navíc inkasovala i nájemné. Poté by měla právně volnou nemovitost připravenou k prodeji dalším investorům. Pro srovnání: pokud by paní Alena svou nemovitost prodala za tržní cenu a uhradila své dluhy z toho, zůstalo by jí nejméně 3,5 milionů korun, které mohla investovat do nového bydlení.

Prodej domu je tedy jediné adekvátní řešení, když se člověk ocitne v takové situaci?

Na vhodné řešení nejde dát obecný návod. Někdo se třeba dostane do problémů kvůli nebankovnímu úvěru s nepřiměřeně vysokými úroky nebo sankcemi a nejvíce by mu pomohlo vyřešit tento úvěr. Třeba tím, že se obrátí na úřad finančního arbitra. Pokud už je to ale ve fázi exekuce, je na to pozdě. Některé velké a zavedené realitní kanceláře už dnes nemovitost zatíženou exekucemi nebo zástavním právem prodat umějí. Může to být jediné bezpečné řešení. Ale lidé už jsou takoví, že se cítí hodně spjati se svými domovy, a s takovýmto řešením se jen těžko smiřují.

Nepomohla by insolvence?

Bohužel ani insolvence většinou není řešení, jestliže chce člověk zachránit svůj domov. Některé evropské země přitom ochranu nemovitosti v rámci insolvence umožňují, třeba výměnou za delší dobu splátkového kalendáře. I u nás existuje institut chráněného obydlí, ale jeho parametry jsou nyní nastavené tak, že je v praxi minimálně využitelný. Věřitelé mohou jeho uplatnění nadto zabránit.

Schémata se liší

Jaká schémata používají šmejdi s bydlením, mezi které patří i společnost, která udělala nabídku paní Aleně?

Oddlužovací společnosti jde většinou o to, aby na základě nějaké menší počáteční investice nemovitost získala, po nějakou dobu v ní klienta nechala bydlet, časem ho vystěhovala a nemovitost prodala dál za běžnou tržní cenu. Nemusí to tak být vždy, viděla jsem i případ, kdy klient zvládá platit nájemné a bydlí. Pro společnost to může být výhodné, třeba když zainvestuje jen do spoluvlastnického podílu, který není tak dobře prodejný.

Schémata se tedy můžou mnohdy lišit. Lze ale o některém říct, že je v tomto byznysu nyní populární?

Schéma, které jsem popsala u případu paní Aleny, je relativně jednoduché a přímočaré – prostě kupní smlouva zahrnující právo zpětného odkupu a nájemní smlouva na pět let.

Populární je také složitější model bytových družstev. I družstvo odkoupí nemovitost, poskytne nájemní smlouvu a nabízí zpětný převod. Družstva jako svůj hlavní benefit uvádějí to, že nabízejí družstevní bydlení a umožňují splácení nemovitosti zpět formou nájmu. Lákají na obecnou představu lidí o tom, jak bytová družstva fungují a jak funguje anuita. To, co očekáváme od družstevního bydlení, však tyto modely nenaplňují. Jistota bydlení, kterou nájemci dává nájemní smlouva na dobu neurčitou, je relativizována výší nájemného, jež může narůstat v čase. Nájemné může být i vyšší než komerční. Pokud ho nájemce nezvládne platit, nájemní právo i členství v družstvu mu zanikne. Vysoké nájemné navíc nemusí vůbec znamenat, že si klient splácí zpět i nemovitost. Klient může mít jen právo zpětného odkupu za cenu třeba i vyšší, než za kterou nemovitost družstvu převedl.

V případě družstva ale nemovitost patří družstvu. Účelem tedy je, aby vydělalo samotné družstvo, nebo někdo jiný? Co vše je pro člena družstva nevýhodné?

Družstvo není obchodní společností, kterou by někdo vlastnil, a jeho cílem není dosahovat zisku. Veškeré příjmy bytového družstva jsou pravděpodobně kryty nějakými náklady.

Družstvo má zejména náklady na odkup nemovitosti od klienta. Koupi nemovitosti totiž družstvo financuje hypotečním úvěrem od investora, který může být hodně nákladný. Výdaje na splácení úvěru – úroky – pak promítá do nájemného. Pokud jsou úroky vysoké, bude vysoké i nájemné a vydělává na tom investor.

Kromě toho se během všech transakcí s družstvy platí různé provize, které také odčerpávají peníze na úkor klienta. Například klient nedostane zaplacenou celou dohodnutou kupní cenu za svou nemovitost, mimo jiné i proto, že její část jde na provizi zprostředkovateli. Na tom tedy vydělává zprostředkovatel, který může být majetkově nebo personálně spojený s družstvem nebo se společností, pro kterou obchod zprostředkovává.

Přečtěte si

Komu patří Česko: Chtěli zachránit svůj dům, stejně o něj přišli. Družstvo využilo lidi ve finanční nouzi

Jak moc je podle vás tento jev rozšířený?

Je to velký problém. Máme tu celý „segment trhu“, na němž spolu soutěží subjekty, které člověku ve finanční tísni nabízejí řešení, jež ho ale zneužívají a jsou pro něj hrubě nevýhodná. Jestliže se bavíme o modelu, kde se člověk oddlužuje prodejem nemovitosti s příslibem nájmu a zpětného převodu, aktuálně nevíme vůbec o nikom, kdo by to dělal seriózně. Obecně platí, že pokud hledáte oddlužení v nebankovním světě a máte nemovitost, hledáte v hodně divokých vodách. Nabídky jsou hodně problematické a riskantní.

Existuje nějaká nabídka, která by problematická nebyla?

Nedávno se na nás obrátili manželé, kteří průzkumu tohoto „trhu“ věnovali obrovské množství energie. Protože od své finanční poradkyně věděli, že na bankovní produkty nedosáhnou, hledali nějaké nebankovní refinancování se zvládnutelnými splátkami, které by jim pokrylo všechny dluhy a umožnilo jim nadále bydlet v jejich domě. Přestože byli vyčerpaní, pracovali, k tomu chodili na brigády a starali se o děti, procházeli a propočítali si všechny nabídky, které našli. Tři nebo čtyři vybrané společnosti pak oslovili a zkušenost z jednání s nimi popisovali tak, že se nikdy nedozvěděli všechny informace, vše jim bylo dávkováno promyšleně a po částech. Sami pak dospěli k závěru, že nabídky jsou vysoce rizikové. Žádnou rozumnou alternativu nenašli.

Probíhá vše legálně?

Smlouvy, o kterých se zde bavíme, se vyznačují zneužitím tísně slabší smluvní strany a více nebo méně zjevným nepoměrem ve vzájemných plněních nebo nějakým typem nepoctivosti. Jako takové by mohly být shledány jako neplatné. Neplatnost by však musel vyslovit soud v občanskoprávním řízení. V praxi se tyto smlouvy bohužel před soud většinou nedostanou. Žalobcem by totiž musel být klient, pro něhož je soudní řízení obvykle příliš náročné, nejisté a finančně nedostupné.

Pak je tu ještě trestněprávní rozměr, protože hrubý nepoměr ve vzájemných plněních a zneužití něčí tísně jsou znaky trestného činu lichvy. Ale lichva se u nás moc nestíhá.

Oddlužení odkupem nemovitosti bohužel nepodléhá žádné speciální regulaci, jako je například poskytování spotřebitelského úvěru. Je to paradoxní, protože slabší strana je tu zpravidla velmi zranitelná a jde o velké částky. Velkou výhodou u spotřebitelských úvěrů je možnost obrátit se na finančního arbitra, což je pro spotřebitele dostupná právní obrana. Pokud se však nejedná o spotřebitelský úvěr, této možnosti nelze využít.

Model využívající institut bytového družstva se dokonce vyhýbá tomu, aby byl posuzován z hlediska ochrany spotřebitele. Přitom jako spotřebitelé jsme chráněni, i když si kupujeme rohlík v obchodě. Družstvo však není podnikatelem a smlouva s ním uzavíraná nebude spotřebitelskou smlouvou, byť by bylo možné s tím vzhledem ke skutečné povaze činnosti družstva právně polemizovat.

Do smlouvy si můžeme dát cokoli

Proč je obrana u soudu tak složitá?

Klient by byl v pozici žalobce, měl by tedy důkazní povinnost. Důkazně i právně jsou tyto kauzy mnohem složitější, než když třeba jen žalujete nárok, který vyplývá ze smlouvy. Klient by nutně potřeboval právní pomoc, ta je ale v těchto věcech časově hodně nákladná, a tedy i drahá. Problém tak spočívá jednak v dostupnosti právní pomoci, ale i ve značném riziku celkového neúspěchu.

Navíc je u nás mezi některými právníky hodně přeceňovaná zásada smluvní autonomie. Minimálně lze narazit na určitou rezervovanost, jestliže se někdo domáhá zneplatnění smlouvy, kterou sám podepsal. Pokud by klient chtěl argumentovat tím, že byl oklamán, bude zpravidla v důkazní nouzi.

A konečně zásadní problém bývá také v tom, že ani zneplatnění hrubě nevýhodné kupní smlouvy nemusí vést k navrácení k původnímu stavu, který si klient přeje. Pokud mezitím byla nemovitost prodána další osobě, je naděje na zpochybnění vlastnictví tohoto dalšího vlastníka velmi malá. Nový vlastník bude argumentovat, že při zápisu do katastru jednal v dobré víře, a právo tuto dobrou víru chrání. Podobně je to i v případě, kdy nemovitost sice není dál prodána, ale je k ní zřízeno zástavní právo. A to často zřízeno bývá, třeba u modelu bytových družstev se tak děje hned na začátku v souvislosti s odkupem nemovitosti na úvěr.

Přečtěte si

Komu patří Česko: Družstevní Rybafert na severu

Upravují společnosti smlouvy tak, aby se s tím nedalo uspět u soudu?

Ve smlouvách se lze například setkat se snahou vyloučit aplikaci institutu neúměrného zkrácení, podle kterého máte možnost do jednoho roku odstoupit od smlouvy, z níž vyplývá hrubý nepoměr ve vzájemných plněních. Toto právo ale nevznikne, pokud poškozený znal skutečnou cenu nemovitosti, a přesto s neúměrnou cenou souhlasil. Proto lze v některých smlouvách vidět výrazné upozornění na skutečnou cenu nemovitosti s tím, že prodávající si je této ceny vědom, a přesto výslovně souhlasí, že prodává za cenu třeba třetinovou. Je hodně troufalé a suverénní to takhle dát do smlouvy. Vlastně nám to říká: „Vidíte? My si do té smlouvy můžeme dát cokoli!“ Zneužívá se toho, že klient je fixovaný na příslib bydlení a zpětného převodu.

Proč to lidé podepíší, když je tam explicitně napsáno, že prodávají nemovitost výrazně pod cenou?

Prostě věří tomu, co je řečeno ústně o zpětném odkupu. Je zneužita jejich důvěra. Myslím, že obecně platí, a je to tak v pořádku a zdravé, že máme tendenci spíše důvěřovat než nedůvěřovat člověku, s nímž jednáme. A že se musíme hodně snažit, abychom byli dost obezřetní a podezíraví a byli si třeba schopni prostudovat smlouvu izolovaně od toho, co bylo řečeno. Popravdě řečeno, kdo si takhle čte a připomínkuje třeba smlouvu o hypotéce s bankou? Myslím, že mnohem víc než konkrétní text smlouvy dělá důvěra v náš právní systém a v serióznost bank. Prostě se spoléháme na to, že nás banka nepodrazí a že pokud by nebyla seriózní, nemohla by u nás dlouho fungovat. No a člověk, který nepochodí u bank, se na to samé spoléhá i u nebankovních subjektů.

Kromě toho je takový člověk asi pod vlivem emocí.

Ano, je ve velkém stresu, ve velké tísni, často je to spojené s nějakou zásadní krizovou životní situací. Hledá pomoc a východisko a snadněji důvěřuje tomu, kdo mu ji nabídne. A to je v těchto případech ten, kdo řekne: „Ano, je to možné, můžete splatit dluh a dál bydlet doma. My to zařídíme.“

Třeba se pak zeptá, když čte smlouvu: „A tady, jak se píše o té poslední splátce 500 tisíc korun, to přece najednou nebudu mít, ne?” A dostane třeba odpověď: „To vás nemusí trápit, to bude až za dva roky a do té doby vám najdeme refinancování.“

Kteří lidé jsou nejzranitelnější?

Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Někdo by možná řekl, že lidé takové smlouvy podepisují, protože jim nerozumějí, a čím budou vzdělanější, tím lépe se budou umět chránit. Do velké míry to tak určitě je. Zároveň ale tyto případy dobře ukazují, že se nejedná pouze o přečtení smlouvy a jejímu porozumění. V seriálu V exekuci je vidět, že ochránit vás nemusí ani vysokoškolské vzdělání. Osobně si myslím, že ohrožený je každý, kdo vlastní nemovitost a kvůli možnosti finanční půjčky nepochodil u banky. Pokud je někdo v krizi, je výrazně zranitelnější.

Existují nějaké indicie, podle nichž by člověk mohl podvodníky s bydlením poznat?

Poznat je není žádný problém – tedy pokud se na to díváte jen zvenčí a přečtete si smlouvy. Když jste v tísni, je určitě dobré smlouvy před podpisem zkonzultovat, třeba v kvalitní dluhové poradně nebo u právníka. Jestliže není možné získat smlouvy k prostudování předem, nejedná se o seriózní transakci.

To, že se mají smlouvy číst a konzultovat, se u nás hodně skloňuje a vlastně to nerada opakuji. Protože tím jakoby svalujeme tíhu odpovědnosti jen na bedra poškozeného člověka, který si smlouvu řádně neprostudoval, aniž se ptáme, zda není špatně něco systémového. Člověk, který je ochoten uzavřít smlouvy, o nichž mluvíme, není jen nepoučený, je hlavně v bezvýchodné situaci nebo svou situaci takto vnímá. Reálně tu chybí bankovní produkty nebo nějaká alternativa v rámci insolvence, které by mu umožnily zadlužení řešit a udržet si domov. Za normálních okolností by taková bezvýchodná situace vedla k tomu, že člověk přehodnotí své cíle a se ztrátou domova se smíří. My tu ale máme celý „trh“ neseriózních nabídek, jež vytvářejí dojem, že řešení existují, stačí si vybrat. Jedná se o celé odvětví, které není důvěryhodné.

Obchodům tohoto typu se u nás daří, protože nemáme žádnou státní instituci, která by na ně dohlížela a problematické případy řešila. Bojovat proti nim jednotlivými žalobami nebo trestními oznámeními je z hlediska právní pomoci ohromně nákladné a děje se spíše výjimečně.

The post Komu patří Česko: Šmejdům s bydlením se v Česku daří appeared first on investigace.cz.

AI neboli inteligentní strojové učení proniká čím dál tím víc do života obyčejných lidí. Nástroje typu ChatGPT používají i zaměstnanci navzdory zákazům nadřízených pro svou práci, a často tak dosahují lepších výsledků. Ostatně v investigativní žurnalistice není využívání umělé inteligence nic nového. Jakým způsobem se dá využívat umělá inteligence v kontextu investigativní žurnalistiky? Jaké problémy mohou novináři očekávat? A je možné, že umělá inteligence nahradí investigativní novináře úplně?

Rozhovor s datovým analytikem Josefem Šlerkou. Dostupný na všech podcastových platformách.

The post Podcast ODPOSLECH: Jak si poradí investigativní novináři s nástupem AI? – rozhovor appeared first on investigace.cz.

Organizovaný zločin nerespektuje hranice států. To naštěstí ale ani my, investigativní novináři. Díky přeshraniční spolupráci můžeme odhalovat dopady světového organizovaného zločinu na Českou republiku. Takovou spolupráci napříč hranicemi nám umožňují mezinárodní novinářské sítě, jako je například Organised Crime and Corruption Reporting Project, neboli OCCRP, které slouží nejenom jako platforma pro setkávání a kooperaci novinářů z téměř celého světa. A nejen to, OCCRP také poskytuje novinářům po celém světě vzdělávání, zajišťuje jejich jak právní, tak osobní bezpečnost a určuje trendy pro budoucnost investigativní novinařiny. V čem mají mezinárodní novinářské organizace výhodu oproti těm policejním, jako je například Interpol? Jak investigativní novináři pomáhají měnit svět? A jaké výzvy čekají na investigativní novináře v příštích desetiletích?

Rozhovor se spoluzakladateli OCCRP Drewem Sullivanem a Paulem Raduem. Dostupný na všech podcastových platformách. V češtině je uslyšíte prostřednictvím Tomáše Sýkory a Václava Vohlídala.

The post Podcast ODPOSLECH: It Takes a Network – rozhovor appeared first on investigace.cz.

Do Česka dorazil v polovině devadesátých let jako mladý a nadějný právník, jenž přednášel na české pobočce Pittsburské univerzity. Až do roku 2010 se věnoval poradenství americkým a později i ruským klientům, kteří v Česku hledali investiční příležitosti a zakládali firmy. Mezi Jeremejevovy klienty patřili někdejší vrcholoví manažeři Gazpromu a další bohatí Rusové, kteří v Česku skupovali nemovitosti. V rozhovoru pro investigaci.cz právník v důchodu a zámecký pán Jeremejev, který v devadesátých a nultých letech investoval do českých aktiv, vzpomíná, jak vznikla obliba offshorových firem, a mluví o tom, jaký názor má na zmrazení majetků ruských oligarchů.

Česko bylo ještě před pár lety státem s největším počtem firem s ruskými majiteli. Kdy se zrodil tak velký zájem Rusů o Česko?

Zájem Rusů o Česko má dlouhou historii a začal už v 80. letech, kdy bylo Československo součástí Varšavské smlouvy, což znamenalo, že Sovětský svaz a Československo měly alespoň formálně bezvízový styk. Občané Sovětského svazu ale potřebovali získat výstupní vízum ze své země, aby mohli vycestovat do Československa. Postup byl náročný – museli obdržet pozvání od československého občana nebo socialistického podniku, následně splnit požadavky vízového oddělení v Moskvě a po úspěšných bezpečnostních kontrolách ze strany policejního aparátu dostali povolení k cestě. Přesto jich do tehdejšího Československa cestovalo hodně. 

Jak se relativně „běžný“ člověk dostal k pozvánce od někoho z Československa?

Bylo možné si ji koupit od místních. Zejména to platilo pro Karlovy Vary. Recepční a zaměstnanci hotelů tam nabízeli pozvánky sovětským návštěvníkům za menší úplatek nebo jako výměnu za drobný dar. Tyto pozvánky mohli poskytovat lidem v SSSR, kteří chtěli vycestovat do Československa.

Po revoluci v 90. letech a konci komunismu ale v Rusku nastaly změny, že?

Už koncem 80. let začaly v Sovětském svazu vznikat tzv. kooperativy, což byly v podstatě soukromé firmy. Chyběla však přiměřená legislativa, která by takové podniky regulovala. Sovětská legislativa vůbec nepočítala s pojmem soukromého podnikání a v průběhu 90. let, kdy se teprve sepisovaly odpovídající zákony, proto soukromý byznys prosperoval v atmosféře naprosté absence regulací. Co nebylo zakázáno, bylo prakticky dovoleno. V této době bylo možné téměř cokoli a někteří podnikatelé toho využívali k obrovským výdělkům v měřítku mnoha miliard dolarů. Lidé se pak snažili vymyslet, kam své peníze investovat.

Takže nakupovali nemovitosti v Česku?

Česko nikdy nebylo luxusní destinací. Ti nejbohatší spíše směřovali do Spojených států amerických nebo do Velké Británie. Do Česka přijížděla vyšší střední třída, která zde nakupovala nemovitosti za zlomek dnešních cen.

Když slyším, že se v Česku usídlili ruští oligarchové, mám chuť se smát. Ostatně jak byste definovala pojem oligarcha? Pokud jde o propojení podnikatelské elity s politickými zájmy, vyvstává otázka, jak silné má toto propojení být. Téměř neexistuje podnikatel, který by neznal někoho z místní samosprávy. Každý prosazuje své zájmy a záleží pouze na tom, zda v jeho jednání lze nalézt prvky korupce. Například v USA je lobbing upraven zákonem a přesně vymezuje, kde je hranice mezi lobbováním a korupcí.

Říkáte, že v Česku nejsou oligarchové, nicméně čas od času se tady nějaká větší jména objeví…

Připisuju to spíše náhodě. Představuju si to zhruba takto: nejmenovaný oligarcha má miliardy a už neví, do čeho by je investoval. Jeho matka si postěžuje na problémy s játry a dodá, že to údajně spraví karlovarská voda. Navštíví proto karlovarské lázně a synkovi pak řekne, že by bylo skvělé mít v Karlových Varech byt. Syn se nechá slyšet: „A proč bychom si nekoupili rovnou celý hotel?“ Navíc většina takových oligarchů má své majetky napsané na jinou osobu. Pokud tomu tak nebylo, určitě to udělali, když se dostali na nějakou politickou pozici.

Přečtěte si

Nastrčené partnerky a loajální manažeři. Jak ruští oligarchové zachraňují svá česká aktiva

Spousta z nich měla nebo má zapsané své nemovitosti na firmu. Čím si to vysvětlujete?

Je pravda, že až do vstupu do Evropské unie bylo pro osoby bez českého občanství nemožné vlastnit nemovitost jako fyzická osoba. Existovaly tedy dvě cesty: zapsat nemovitost na fyzickou osobu, která má občanství, nebo na právnickou osobu. Místní poradenské firmy svým klientům často radily, aby volili druhou možnost. Byl v tom i jejich osobní zájem, neboť si tímto způsobem získaly dlouhodobé zákazníky.

Firma byla navíc pohodlným nástrojem pro správu nemovitostí z účetního hlediska – umožnila například napsat výdaje na firmu a snížit tak daňový základ. Dále poskytovala možnost získání dlouhodobého víza a následně i trvalý pobyt. Samotné vlastnictví nemovitostí v Česku však tuto možnost nezajišťovalo. To vysvětluje, proč bylo v Česku donedávna tolik firem s ruskými majiteli.

Podobné právnické poradenství jste prováděl i vy. Jak jste se k tomu dostal?

Tak trochu oklikou. V druhé polovině 80. let jsem ještě jako mladý právník předsedal Americko-sovětské obchodní a ekonomické radě. Díky určité dávce štěstí i vlastního důvtipu si mě všimli moji nadřízení, dokonce jsem měl čest být představen samotnému Michailu Gorbačovovi. Díky tomu jsem získal cestovní pas a povolení k výjezdu. V té době jsem vedl moskevskou pobočku pittsburské advokátní firmy. Když jsem získal výjezdní vízum, rozhodl jsem se odletět do Pittsburghu. Tam jsem pracoval v advokátní kanceláři a přednášel na místní univerzitě.

V devadesátých letech, kdy univerzita zřídila pobočku v Čelákovicích, mě požádali, abych tam přednášel. Nabídli mi slušný plat i bydlení, takže jsem souhlasil. Zároveň jsem poskytoval konzultace americkým firmám a podnikatelům, kteří vstupovali na český trh v době, kdy skončil monopol státem řízené ekonomiky a trh se začal otevírat. Naopak ruský trh byl pro mě jakýmsi záhadným územím. V tu dobu bylo ruské podnikání ovládané mafií, což mi bylo z kulturního hlediska zcela cizí.

Přicházelo tenkrát do Česka hodně Američanů?

Hodně. Na český trh zrovna vstupovala spousta mezinárodních řetězců. Avšak většina mých klientů byli středně velcí podnikatelé. Za jednu hodinu konzultace jsem si tehdy účtoval 100 až 120 dolarů.

Co přesně po vás chtěli?

Často jsem zajišťoval registraci společností, změnu jednatele či registraci sídla firmy. Dělal jsem také tzv. otvíráky pro cizince.

Kdy tento příliv Američanů skončil?

Tok investorů z Ameriky začal slábnout kolem roku 2005 nebo 2006. Američany pak postupně vystřídala vlna ruských investorů. První ruská vlna nákupu aktiv v Česku trvala až do počátku nultých let, další se objevila okolo roku 2015.

Souviselo to s politickou situací v Rusku?

Částečně. Měl jsem mnoho přátel, kteří se rozhodli opustit Rusko hned po Jelcinově odchodu z prezidentského úřadu. Boris Jelcin udělal stejnou chybu jako v Česku Václav Havel. Když se dostal k moci, nepřesekal kořeny komunistické strany a neudělal důkladnou čistku v silových strukturách. Ty byly za komunismu kontrolovány komunistickou stranou, po pádu režimu na ně nikdo nedohlížel. Poté, co Putin vystřídal Jelcina ve funkci prezidenta, se mnozí Rusové rozhodli opustit zemi. A to i navzdory tomu, že liberalismus byl tehdy v Rusku patrně nejvýraznější na světě.

Kdy se v Rusku prosadil trend zakládat offshorové firmy?

Hned na konci 80. a začátkem 90. let, tuto praxi ale nevynalezli Rusové. Přesouvání sídla firem do regionů s nižším zdaněním vzniklo v USA po období velké hospodářské krize spojené s propadem akcií na newyorské burze v říjnu 1929. Když se američtí podnikatelé začali zotavovat po vleklé ekonomické recesi, nechtěli platit vysoké daně, a tak hledali způsoby, jak se jim vyhnout. 

Přečtěte si

Můj soused offshorník

V 70. letech začaly z bývalých britských kolonií vznikat ostrovní offshorové státy, které přišly o finanční podporu Velké Británie a svůj státní rozpočet plnily právě díky offshorovým firmám. V 90. letech bylo jejich výhodou třeba i to, že přes offshorovou firmu se dalo relativně jednoduše otevřít účet ve švýcarských bankách. Stačilo přinést větší balík peněz. Dnes je to daleko složitější.

Americká daňová legislativa se totiž postupem času zdokonalovala a američtí plátci daní byli povinni deklarovat své příjmy ve všech daňových jurisdikcích. To způsobilo, že některé ostrovní offshorové zóny přestaly Američanům poskytovat možnost zakládat tam firmy.

Bylo takové vyhýbání se placení daní v té době legální?

Je důležité rozlišovat dva pojmy: „tax evasion“ (daňový únik) a „tax avoidance“ (daňová optimalizace). Tax evasion je nelegální, zatímco tax avoidance je legální daňová optimalizace. Ve Spojených státech například existuje největší offshorová zóna ve státě Delaware. To ale neznamená, že firmy se sídlem v Delawaru neplatí daně. Jen mají jinou daňovou jurisdikci a vztahují se na ně jiná pravidla.

Daně jsou jedním aspektem offshorů, jejich důležitou výhodou je ale i možnost zachování anonymity. V sérii našich článků „Komu patří Česko?“ například popisujeme, že sídlo České pošty je umístěno v prostorách náležejících offshorové firmě. Kdo ve skutečnosti dostává peníze za nájem, tak zůstává nejasné.

Jakýkoli český úřad může požádat příslušnou jurisdikci o informace týkající se skutečných majitelů. Nicméně odhalení pravého majitele může být obtížné, zejména pokud jsou jako majitelé uvedeny další společnosti registrované na místech jako Kypr nebo Belize. V případě České pošty by mohlo jít o offshorovou firmu spojenou s některým zaměstnancem samotné pošty.

Jako právník jste pomáhal s registrací firem. Věděl jste, kdo je váš klient?

Ano, přesto jsem se choval opatrně. Pokud dorazil zcela neznámý klient s žádostí o založení firmy, ptal jsem se, kdo je skutečným majitelem. Připravil jsem veškeré potřebné dokumenty pro registraci, ale žádný z nich jsem nepodepsal, nechtěl jsem v tom figurovat.

Stalo se, že jste měl tušení ohledně nějaké zakládané firmy, že ve skutečnosti jde o špinavé peníze?

Je otázkou, co považujete za „špinavé peníze“. Nějakou dobu jsem například poskytoval právní konzultace i vrcholovým manažerům Gazpromu, kteří chtěli investovat do českých aktiv. Tito lidé měli neslušně vysoké platy a získali miliony dolarů z legálních privatizací v 90. letech. Tyto příjmy uváděli v daňových přiznáních a nijak je netajili. Nemovitosti registrovali na svá vlastní jména. Takže byly to „špinavé peníze“? Ne, nebyly. Byli to „Putinovi“ lidé? Nebyli, protože když přišel Putin k moci, všechny je z Gazpromu vyhodil.

Vy sám jste někdy měl offshorovou firmu? Osoby se jménem Dmitrij Jeremejev se vyskytují v uniklých offshorových databázích…

Ne, neměl. Měl jsem firmu ve státě Delaware, ale tu jsem měl společně se svým americkým partnerem. Offshorová schémata mě nikdy nelákala, navíc nemám žádné miliardy, která by bylo potřeba schovat.

Jste ale majitelem luxusního zámku. Nějaké miliardy mít musíte.

Vlastnění zámku, tedy kulturní památky, je velká zodpovědnost jak finanční, tak etická. A ve většině případů se jedná o prodělečnou činnost. Pokud jsem na konci roku v plusu alespoň o korunu, jsem spokojený. Zámek byl v době jeho pořízení v dezolátním stavu. Jeho rekonstrukce byla náročná a financovala se z vlastních zdrojů, z dědictví a prodeje aktiv v Rusku a Itálii. Rekonstrukce, která trvala 15 let, vyšla naši rodinu na 60 milionů korun. Abych zámek přivedl do stavu, jaký by si zasloužil, potřeboval bych ještě jednou tolik korun.

Na závěr bych se vrátila zpět k právnickým otázkám. V posledních letech dochází k výrazným změnám v instituci soukromého vlastnictví. Co říkáte na ruské znárodnění firem Danone a Carlsberg?

Římský vojevůdce Gaius Julius Caesar kdysi prohlásil, že státy, kde nepijí víno a neplatí tam římské právo, jsou odsouzeny k zániku. V Rusku se sice víno pije, ale římské právo tam chybí. Rozdělení na zákonodárnou, výkonnou a soudní moc tam prakticky neexistuje. Všechno řídí jedna osoba.

A co říkáte na pokusy západních politiků zmrazit majetky oligarchů?

Evropský právní rámec není na něco podobného zatím připravený. Potřebovali bychom změnit zákony, přizpůsobit je nové praxi. Ale to by pak znamenalo, že tím můžeme zničit celou instituci soukromého vlastnictví. Další komplikace souvisí s možností chyb. Včera (20. července 2023, pozn. red.) byl z britského sankčního seznamu odebrán ruský podnikatel Oleg Tiňkov. Dva roky se bankéř snažil dokázat, že na tento seznam nepatří. Po invazi ruských vojsk do Ukrajiny patřil k prvním z hrstky ruských podnikatelů, kteří otevřeně vystoupili proti rozpoutání války. Ačkoli se občas šířily zvěsti o jeho vazbách na Putina, ve skutečnosti je neměl, ač z takové pověsti někdy těžil. Pokud by k takovým „chybám“ docházelo častěji, zavládl by chaos.

The post Právník Jeremejev: Když slyším o „ruských oligarších v Česku“, směju se appeared first on investigace.cz.