Černý trh s exotickými zvířaty je problém i v Česku, státní správa by na to měla reagovat, myslí si expertka

Ráj chovatelů zvířat, ale i místo, kde se pašují papoušci, tygří kosti a nosorožčí rohy. Tak popisuje situaci v Česku odbornice Pavla Říhová z Centra environmentálních forenzních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, která se podílela například na vyšetřování tygřích jatek Ludvíka Berouska. Expertka v rozhovoru přibližuje, jak české úřady vyšetřují sítě pašeráků, kteří obchodují s exotickými zvířaty, a také nastiňuje, že v této oblasti má státní správa nedostatky.

Jak rozšířené je v Česku pašování exotických zvířat? Dá se to vůbec nějak relevantně posoudit, když jde o nelegální činnost?

S mým týmem si myslíme, že je to zásadní problém, a to i v souvislosti s covidem-19 a rizikem zavlečení nákaz, ale samozřejmě také s ohrožením živočišných druhů v přírodě. Zhodnotit komplexně situaci je však velmi obtížné, protože můžete vždy hodnotit jen data, která máte k dispozici. Jenže taková data nevypovídají ani tak o rozsahu této ilegální činnosti v Česku, jako spíš o tom, kolik se toho podaří zachytit. V tom je velký rozdíl. Množství případů, jež se podaří odhalit, závisí na tom, jaké úsilí vyšetřování věnujete a kolik na tom pracuje lidí. Pokud jich je málo, bude samozřejmě i málo odhalených případů. Zhodnotit úroveň něčeho, co je nelegální, prakticky moc nejde, nevíte, kolik jste toho neobjevili. Reálná čísla, ke kterým se dostaneme, vypovídají spíš o práci státní správy, ne o rozsahu černého obchodu.

Pracovala jste sedmadvacet let na České inspekci životního prostředí (ČIŽP). Jak se v průběhu času měnila pozice Česka v souvislosti s pašováním exotických zvířat? Byli jsme spíš cílovou destinací, nebo jen tranzitní zemí?

Když jsme v 90. letech přijali úmluvu CITES (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, pozn.red.), bylo Česko spíš tranzitní zemí, přes kterou se zvířata převážela. S tím, jak lidé začali bohatnout, jsme se stali i státem, do něhož se dováží, neboť u nás existuje velmi silná chovatelská komunita. Hodně Čechů chová exotická zvířata, což v rámci Evropy není úplně běžné. Kvůli chovatelům se od nás proto i vyváží, jde třeba o menší druhy papoušků, o plazy a chameleony. Dost přitom záleží, o jakou jde komoditu. Třeba u zboží, které zajímá vietnamskou komunitu, jsme země příjmová, protože Vietnamci tu výrobky z exotických zvířat spotřebovávají. Například u tygřích kostí a masoxu jsme naopak země vývozní, tyto produkty se od nás přepravují do Asie. Trasy jednotlivých komodit jsou různé, jinak se obchoduje s živými zvířaty, jinak s trofejemi, kaviárem nebo čínskou medicínou. Česko může hrát v pašování různé role. Říct úplně obecně, jestli jsme tranzitní, či cílová země, nejde.

Proč jsou Češi tak vášniví chovatelé exotických zvířat?

Asi to má historický kontext. Kvůli komunistickému režimu jsme 40 let nemohli cestovat, lidé se zaměřovali na chalupaření, zahrádkářství nebo právě chovatelství. Hledali si koníčky doma, což tu pořád přetrvává. Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi je v Česku chovatelů opravdu hodně. Je u nás také hodně lovců, to zase souvisí s tradicí myslivosti – Češi často jezdí i na lovecké safari. V asijských zemích se v poslední době sice lovecké trofeje také objevují, ale převažuje tam spíš tradiční medicína, která pro Čechy není zajímavá. Každý kout světa má zkrátka svá specifika a s tím může souviset i obchod s ohroženými druhy.

Když jste se svým týmem působila na ČIŽP, co přispívalo k tomu, že se vám dařilo odhalovat více případů?

Úspěšné kauzy přibývají, jestliže se podaří získat další lidi, kteří se problematice věnují. Vždy jsme dosahovali lepších výsledků v záchytech třeba poté, co jsme nově proškolili celníky na letišti nebo po zdařilém semináři s policií. Takto namotivujete lidi, aby tomu věnovali větší pozornost. Dlouhodobě vidím veliký posun v tom, že se nám podařilo do problematiky vtáhnout policii a orgány činné v trestním řízení. Díky vzdělávání, seminářům a přesvědčování o tom, že jde o závažné zločiny, které má smysl vyšetřovat, přibylo lidí, již se kauzám věnují. Pak vidíte, že se najednou daří vyřešit i velké případy, na které by inspekce sama nikdy nestačila.

Přijde vám, že se to státní správě nějakým způsobem daří i v posledních letech?

Mám do toho vhled jen jako člověk zvenku, nedostanu se k interním informacím. Ale podle mého názoru to vypadá dost špatně. Lze se samozřejmě odvolávat na skutečnost, že covid vším zamíchal, to je určitě pravda. Inspekce ale nemá dost lidí a noví se tam nehlásí. Pověst té instituce velmi utrpěla. Rozhodně se nedaří to, co jsme tam dělali my, spíš to vypadá, že mají problémy udržet svou práci na nějaké kvalitnější úrovni. Ale to je pouze pohled zvenku, nechci to moc hodnotit. Celá státní správa je teď obecně ve stadiu přerodu, přišel nový policejní ředitel, nový generál celní správy. Doufejme, že odejde i pan ředitel ČIŽP, Erik Geuss, jak avizoval. Možná by pak inspekce dostala šanci postavit se na nohy.

V čem dalším má podle vás státní správa nedostatky, co se týče nelegálního obchodu se zvířaty?

Obrovská bolest české státní správy spočívá v tom, že chybí specializace na nelegální obchod s exotickými zvířaty. My na inspekci jsme byli unikát, malé oddělení, které se věnovalo pouze tomuto problému. Šlo vlastně o jedinou takto specializovanou složku ve státní správě. Tato problematika je legislativně složitá, člověk potřebuje znát prostředí, jak černé obchody fungují a jak se pachatelé chovají, má to hodně specifik. Spousta policistů si myslí, že když umí vyšetřovat běžné trestné činy, tohle zvládnou levou zadní, ale tak to není. Potřebujete odborné znalosti, podporu od expertů, musíte se umět orientovat v systémech nejrůznějších povolení a podobně. Pro někoho, kdo se tím běžně nezabývá, je obtížné takový případ vyšetřit.

Řešením by tedy byla environmentální policie?

Už spoustu let upozorňujeme, že je potřeba mít v prosazovacích složkách státní správy specializované útvary, klidně třeba jen tři čtyři lidi, ale takové, kteří budou mít celorepublikovou působnost a budou dělat jen tyto kauzy. Toho se tu zatím vůbec nedaří docílit. Přitom ve světě to tak funguje, environmentální policii má dokonce i Slovensko. Europol a Interpol doporučují, aby existovaly útvary specializované na environmentální kriminalitu. U nás něco takového nemáme.

Je právě absence specialistů důvodem, proč u nás environmentální zločin vzkvétá?

Pokud víte, že vám relativně nic moc nehrozí, že to riziko odhalení není tak veliké, proč byste to neudělali? Navíc je tento druh obchodu docela výnosný, lidé to dělají pro peníze, ne proto, že mají rádi zvířata. Dokud se to nebude pořádně vyšetřovat a postihovat, bude ilegální obchodování se zvířaty permanentně přítomné. A s tím souvisí i další rizika. Dlouhá léta jsme například říkali, že něco takového jako covid se dříve či později objeví. Nelegální obchod se zvířaty je celosvětový a velice rychlý, nepodléhá žádné veterinární kontrole, s čímž samozřejmě souvisí zvýšené riziko nákazy. Měli bychom si uvědomit, že si v tomto směru zahráváme s ohněm.

Kterých zvířat se pašování v Česku týká nejčastěji?

U živých zvířat jsou to papoušci, plazi, často i želvy. V posledních letech jsme ale měli také velké kauzy loveckých trofejí nebo případy týkající se tygrů, slonoviny a nosorožčích rohů. Na inspekci nás bylo pět lidí, co se této problematice věnovali naplno, a to je hrozně málo. Pokud se objeví větší kauza, pracovníky to vytíží a nemají už kapacity, aby se věnovali něčemu dalšímu. Dokud se řešily papouščí případy, intenzivním tématem byli papoušci, proto jsme se nezabývali třeba plazy nebo jinými zvířaty. Pak to ale budí dojem, že v tu dobu se zrovna nejvíc pašovali papoušci, což přitom vůbec nemusí být pravda, neboť se státní správa zrovna věnovala pouze jim.

Jaké větší kauzy jste se svým týmem v Česku vyšetřovala? Kromě tygří farmy, o které se hodně mluvilo v médiích.

Pár let zpátky jsme se zabývali pašováním papoušků, velmi vzácných druhů hlavně z jižní Ameriky. Za to jsme jako první v Evropě dostali certifikát za nejúspěšnější kauzu od sekretariátu CITES. Vždycky trochu s úsměvem říkáme, že nový Rákosův pavilon v Zoo Praha obsahuje ze tří čtvrtin osazenstvo, které jsme dodali my (papoušci zachránění při odhalování pašeráckých případů se často umisťují do zoologických zahrad, pozn. red.). V další kauze šlo o propracovanou síť, přes kterou k nám putovaly nosorožčí rohy určené pro černý trh. V posledních letech médii proběhl případ loveckých trofejí nebo rysice Michelle, kdy velká banda překupníků pytlačila rysy na Šumavě.

Svým způsobem nejzásadnější případy jsou ty, kde se spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Inspekce samotná na to nemá páky, není to ozbrojená složka, nemá žádné velké vyšetřovací pravomoci, jen kontrolní. V ČIŽP vždy pracovali lidé, kteří měli biologické vzdělání a problematice rozuměli. Trestní orgány zase měly razanci nutnou k vyšetřování. Když se to propojilo, pak právě z takové spolupráce vyšly nejzajímavější kauzy.

Můžete popsat postup vyšetřování pašeráckých případů?

Většinou to začíná nenápadně. Objeví se podezřelá informace, třeba v inzerátu. Člověk si všimne, že něco nesedí, a začne se tím zabývat. Případ s nosorožci se otevřel tak, že kolegyně na letišti v Ruzyni postřehla jednu drobnou nesrovnalost v dokumentech, která by člověka do očí normálně nepraštila. Díky této nesrovnalosti jsme do toho začali šťourat, a pak z toho vznikla obrovská kauza. Případy většinou začínaly u nás na inspekci, když jsme narazili na něco podezřelého. Následovala konzultace s trestními orgány a oni pak na základě podnětu od nás založili patřičný spis. Někdy orgány činné v trestním řízení zahájí vyšetřování samy. Vždy tomu ale musí předcházet nějaké zásadnější zjištění, které dozorující státní zástupci vyhodnotí jako relevantní, a dovolí tu kauzu otevřít. A pak už je to různé, záleží na tom, jaké úkony se povolí, jestli jde o natolik zásadní případ, že dojde na sledovací techniku nebo odposlechy, to už je policejní práce, kterou vede vyšetřovací orgán.

Jak přesně byl do vyšetřování zapojen váš tým, když byl součástí ČIŽP?

My jsme do toho vstupovali jako odborníci, radili jsme, jaké druhy jsou vzácné a jaké ne, jestli má smysl se daným případem zabývat, nebo zda náhodou nejde o zvíře, které se běžně chová. Můj tým do vyšetřování vnášel odborný pohled. Klasický postup v trestním řízení je takový, že když je důkazů hodně, dojde k přípravě domovní prohlídky a pak k jejímu provedení. V takové situaci jsme působili jako odborní konzultanti, abychom například určili, o jakého papouška jde, zda je daná komodita skutečně slonovina a podobně. Pak už je většinou jasné, zda se děje něco nelegálního, takže se objeví advokáti, chystají se důkazy, provádí se forenzní analýzy a znalecké posudky. A následně to běží jako klasický trestní případ.

Na začátku ale může být i zjištění občana, který si všimne něčeho podezřelého a dá o tom vědět úřadům. Nebo všechno odstartuje obyčejný záchyt na Ruzyni, na jehož základě se postupně rozkryje síť kontaktů a vznikne z toho větší kauza. Je to různé a celkem pestré.