EU: Svoboda médií versus špionážní softwary

Evropská komise, Evropský parlament a členské státy se dohadují o tom, jak bude vypadat zákon o svobodě médií. Ten má rovněž nastavit pravidla, za jakých okolností státy mohou či nemohou použít špionážní software vůči novinářům. „Vidíme, že apetit podívat se do novinářských privátních situací narůstá,“ říká místopředsedkyně Evropské komise pro hodnoty a transparentnost Věra Jourová, která legislativu navrhla, a dodává, že „žádný novinář by neměl být špehován kvůli své práci“. S úplným zákazem jejich sledování, jejž požaduje Evropská federace žurnalistů, ale nesouhlasí, neboť zločinci, kteří nejsou novináři, by ho mohli zneužít.

Evropa se zabývá zákonem o svobodě médií (European Media Freedom Act), jeho návrh zatím není konečný, vyjednává o něm Evropská komise, Parlament a členské státy. Evropská federace novinářů (European Fedaration of Journalists) adresovala europoslancům otevřený dopis, který je vyzývá k úplnému zákazu použití špionážního softwaru proti novinářům. Změnil dopis nějak znění zákona?

V tom trialogu Komise–Parlament–členské státy je tohle asi to nejzávažnější téma, které musíme rozseknut. Členské státy volají po možnosti používat špionážní software vůči novinářům v širším spektru, než jak jsme to jako Komise navrhli na začátku. To, co navrhujeme, není absolutní zákaz tohoto způsobu užití. Připouštíme, že se novinář může stát součástí aktivit, jež jsou právem v hledáčku vyšetřovatelů. Také nemůžeme nikdy vyloučit, že se jednoho dne špion nebo nějaký zločinec rozhodne získat novinářskou akreditaci (press kartu) a zneužít toho. Špionážní softwary ale nesmějí být povoleny jako pravidlo, jejich aplikování musí být zúženo na nejzávažnější situace.

Jaké jsou argumenty proti úplnému zákazu?

Může být shledáno, že novinář je zapojen do kriminálních aktivit. Pro nás jako Komisi je špionážní technika krajním řešením. Chceme definovat, v jakých situacích a u jakých trestných činů ji lze použít, nikoli dát bianko šek státům a jejich orgánům činným v trestním řízení, aby ji využívaly bez limitů. Naše verze je zhruba taková, že zakazujeme použití špionážního softwaru proti médiím, novinářům nebo jejich rodinám. To je základní pravidlo. Výjimkou by mohlo být vyšetřování uzavřeného seznamu trestných činů jako je terorismus, zneužívání dětí nebo vražda. V těchto případech náš návrh velmi jasně stanoví, že by využití špionážní techniky mělo být řádně odůvodněno v souladu s Listinou základních práv, a to za okolností, kdy by už žádný jiný vyšetřovací nástroj nebyl přiměřený.

Nyní jednáme v trialogu. To znamená, že Komise hraje úlohu takzvaného honest brokera (čestného zprostředkovatele) při hledání dohody mezi Parlamentem a členskými státy. V textu Parlamentu je víc záruk a podmínek, které je třeba dodržet, než se začne uvažovat o použití špionážní techniky, například by měla existovat možnost rozhodnutí soudu ex ante (předem). V některých zemích tomu tak už je, v jiných ne.

Členské státy požádaly o pravomoci, pokud jde o ochranu národní bezpečnosti, což je v pořádku, protože ta spadá do jejich kompetence. To ale neznamená, že se na tyto případy nebudou vztahovat záruky, o kterých jsem mluvila. Není to žádná výjimka. I tady platí Listina základních práv, protože se jedná o právo EU. Takže ještě jednou, celkově jde o velké zlepšení oproti dnešku. Poskytujeme jedinečnou ochranu: novináři se budou moci obrátit na soud a nechat ověřit, zda byl zákon o svobodě sdělovacích prostředků dodržen, či nikoli.

Kdo jsou zastánci volnějších pravidel pro používání špionážních technik?

Je to názor Rady, všechny členské státy se dohodly na tom, že by se to mělo rozvolnit. Některé státy, především Francie, jsou ale přesvědčené, že by se v tomto směru neměl prostor zúžit. Vím, že Česko se k tomuto postoji také připojuje.

Co by zákon v podobě, jak ho navrhuje Komise, změnil proti dnešnímu stavu?

Pokud jde o používání odposlouchávací techniky, znamenalo by to, že orgány činné v trestním řízení se budou muset řídit tímto omezením. Nebudou zkrátka moci novináře odposlouchávat v případě nějakých velmi jednoduchých kauz, kde nejde o životy nebo bezpečí. Bude to pro ně vodítko, kdy mohou, a kdy nemohou špionážní techniku použít.

Dnes ji mohou použít i v případech, které nejsou závažné?

Dnes není zákonná zarážka na evropské úrovni. Dá se říci, že v různých členských státech jsou k tomu různé přístupy. Chtěli jsme tomu dát mantinely a zavést ochranu novinářů napříč Evropou. Členské státy ji mohou vždycky poskytovat ještě silnější, nikoli ale slabší.

Zmínila jste, že Česko je zastáncem volnějších pravidel. Kdo konkrétně? A jaká je česká představa?

V Česku se vyjadřovalo hlavně Ministerstvo spravedlnosti, které má na starost pravidla vyšetřování trestných činů. Předtím, než se český ministr kultury Martin Baxa zúčastnil jednání v Bruselu – rozhodovalo se to v radě pro kulturu –, slyšel od svých kolegů, co mají na starost právě otázky národní bezpečnosti a vyšetřování trestných činů, že by nebylo dobré využití této techniky příliš omezovat. Mediální zákon by podle nich snížil možnost vyšetřování trestných činů. Česko ale nebylo tím, kdo byl nejhlasitější na evropské úrovni, to byla Francie.

Uváděla Francie nějaké konkrétní kauzy, na nichž demonstrovala, proč by se možnost využití špionážních technik neměla zužovat?

Byl to obecný názor, který odkazoval na povinnost státu zajistit národní bezpečnost.

Evropská federace novinářů ocenila, že díky jejímu vlivu byla doplněna řada ochranných opatření ve vztahu k novinářům. Vybavíte si, že by se něco doplňovalo, případně co?

Když jsme mediální zákon připravovali, spolupracovali jsme s řadou asociací, jež zastřešují práci novinářů. Pro Evropskou komisi to bylo neprobádané území. Dlouho se mělo za to, že tu máme sedmadvacet izolovaných států, v nichž operují média. My tvrdíme, že je tu mediální trh v rámci Evropské unie, měl by mít stejné minimální standardy a měla by platit také stejná omezení pro ty, kdo by chtěli omezovat práci novinářů.

Překvapilo vás během těchto konzultací něco?

Hodně věcí jsem se při tom naučila. Zpočátku jsem musela mít zejména velmi dobrá, přesná data, která odhalují, že existují tlaky na média a na novináře jak ze strany států, politiků, tak ze strany komerčních hráčů, minimálně vlastníků médií. Museli jsme přesně definovat, jaké tlaky to jsou a jakým způsobem je můžeme omezit či zastavit. V tom trialogu Komise, Parlamentu a členských států, který teď probíhá, máme dvě velká témata, jež musíme dotáhnout. Jedno z nich je používání odposlouchávacích technik vůči novinářům ze strany států.

Druhé téma je vymezení práv a povinností médií a digitálních platforem. To je velké téma, s nímž se budeme hodně potýkat. Po digitálních platformách chceme, aby moderovaly obsah, zbavovaly se nelegálního obsahu, dále ho nedistribuovaly. Jde například o extremismus, terorismus, projevy rasové a jiné nenávisti. Zároveň ale chceme ochránit média, která mají reputaci, jasné vlastníky a morální kodex, proti zásahům platforem, které by jejich texty mohly chtít odstraňovat. To je rovnováha, kterou hledáme. Přesněji řečeno chceme zajistit jakýsi privilegovaný přístup platforem typu Google nebo Meta k těmto médiím.

Jak to lze udělat?

Abych byla konkrétní, jsme přesvědčeni, že by platformy měly mít povědomí o tom, která média jsou profesionální a mají etické standardy. Nejde o to, zda taková média prosazují konzervativnější nebo liberálnější přístupy ke světu, podotýkám, že to, co my chceme, je ideologicky zcela neutrální. Chceme, aby platformy v momentě, kdy jim takové profesionální médium pošle text, opravdu pečlivě zvažovaly, zda jej moderovat. A když experti platformy usoudí, že ano, redakce, mediální dům by měl mít šanci svůj text obhájit, dodatečně vysvětlit.

Lidé ze světa platforem ale nejsou zvyklí takhle uvažovat?

Nejsou, ale vidí, že to myslíme vážně. Neměli by šířit zločin, nenávistný obsah, prokázané lži, dezinformace, které mají sílu škodit společnosti. Připouštím, že to jsou nové požadavky na platformy. Ale zároveň neusilujeme o to, aby tím, že po nich chceme moderaci obsahu, dostaly oprávnění a absolutní moc rozhodovat o rozlišování pravdy a lži. Proto mediální zákon vymezuje ochranu obsahu proti přílišné moderaci ze strany platforem.

Jaké jsou na to reakce?

Bouřlivé, a to od samého začátku. Už když jsme přijímali nařízení o digitálních službách, které dává platformám povinnost zabývat se obsahem, jejž distribuují – například nevydělávat na zločinu –, se mediální asociace hodně bouřily. Říkaly, že média by měla mít výjimku, na jejich obsah by se nemělo vůbec sahat. To jsme zase nechtěli, potom by takovou výjimku zneužívali i ti, kdo programově zneužívají násilí, produkují dezinformace. Nechtěli jsme dát médiím úplnou ochranu, hledáme rozumný kompromis.

Kdo bude dodržování mediálního zákona posuzovat?

Budeme mít síť vymahatelů práva, vnitrostátních regulačních orgánů, kteří budou kontrolovat dodržování mediálního zákona případ od případu. V případě, že státy nedodrží právní předpisy, může Komise zahájit řízení o nesplnění povinnosti, a to může vést až k finančním sankcím ze strany Evropského soudního dvora. Zákon o svobodě médií je nařízení, a to znamená, že se přímo aplikuje bez dalších úprav do legislativy všech členských států. Novináři se tedy budou moci obrátit na vnitrostátní soudy, pokud se budou domnívat, že jejich právo není respektováno.

Ještě zpět k možnosti nasadit špionážní technologie na novináře. Úplný zákaz tedy není reálný?

Není to reálné, i s ohledem na pravomoci členských států a jejich vymezení v základních smlouvách o EU. Zákonem o svobodě médií je nemůžeme změnit. Taky proto jsme nedali absolutní zákaz ani do primárního návrhu Komise. Vymezili jsme ale velmi úzký okruh možností, kdy by se technika mohla použít. Nemůže to být plošné, není přípustné odposlouchávat novináře proto, že jsou nám nepohodlní, píší proti vládě, jsou nějak podezřelí, protože na každém šprochu je pravdy trochu. Nikoli, musí být naprosto jasná důkazní situace, že určitý novinář by mohl být zapojený do nějaké vážné kriminální aktivity.

V Evropě přibývá exilových novinářů z Ruska či Běloruska. Investigace.cz přinesla rozhovor s Galinou Timčenko, ředitelkou největšího ruského opozičního média v exilu Meduza. Její telefon byl letos v únoru infikován špionážním softwarem Pegasus. Timčenko míní, že za útokem mohlo být Lotyšsko, kde Medúza sídlí, nebo Německo, kde se v té době nacházela. Právě exiloví novináři mohou být státy považováni za potenciální bezpečnostní riziko, a tudíž na ně může útok cílit.

To jsou přesně situace, na něž míří mediální zákon. Nedělá rozdíly mezi novináři, kteří jsou domácí, a těmi v exilu. Kdyby zákon platil, chránil by i je, Timčenko by se mohla dovolat práva na ochranu jako její kolegové z kterékoli unijní redakce.

Kdy mediální zákon začne platit?

Chtěla bych, aby byl účinný co nejdříve. V členských zemích vidíme narůstající problémy, tristní je situace v Maďarsku, nové útoky vůči médiím zažívá Slovensko. Vidíme, že apetit podívat se do novinářských privátních situací narůstá. Byla bych ráda, kdybychom se dohodli na účinnosti už někdy v průběhu příštího roku. Zákon navrhujeme jako nařízení, které bude přímo aplikované. Není to směrnice, s níž by si mohly členské státy ještě pohrát. Neboli někde si udělat úlevy, okénka, možnosti odklonu od tohoto zákona.