Šéf CITES: Rozbalovat celní poštu je jako Vánoce, občas vyleze brouk, prasečí embryo nebo štír v čokoládě

Česko je chovatelskou velmocí, říká vedoucí oddělení CITES z České inspekce životního prostředí Jindřich Novák. Ne vždy je však s vzácnými zvířaty a rostlinami zacházeno podle pravidel. Jen letos bylo za spolupráce oddělení CITES pravomocně ukončeno více než sto řízení týkajících se nezákonné činnosti a kolem šedesáti případů je rozpracovaných. 

Českými i světovými médii nedávno proletěla zpráva, že čínští celníci odhalili muže, jenž pašoval přes sto hadů v kalhotách. Podobných neuvěřitelných zpráv ohledně pašování zvířat byly v minulosti spousty. Který případ, na němž jste se podílel, byl pro vás nejvíce překvapivý?

Asi před patnácti lety jsme zadrželi 1 200 ještěrů trnorepů afrických, jež putovali ve škodovce z Maroka. Takové množství je přece jenom obrovské, zvířata zaplnila velkou část auta.

Jak se tam vešla?

Hadi a ještěrky se velmi dobře převážejí v plátěných, tkaničkou zavázaných sáčcích, kde můžou dýchat. Čas od času namočíte roh sáčku do vody, aby se zvířata mohla napít a byla zvlhčená. Plazi takto můžou vydržet mnoho dnů.

Jak tato akce probíhala?

Dostali jsme od celníků zprávu, že auto směřuje do města, kde bydlel člověk převážející ještěry. Čekali jsme několik hodin na příjezdech do města, měli jsme SPZ. Naše hlídka už pomalu spala, ale najednou se auto objevilo. Zavolali jsme celníkům a ti ho zastavili. K večeru jsem volal do zoologické zahrady, že máme šest set exemplářů. V zoo říkali, že je to strašné, ale že je přijmou. Víte, ten proces chvíli trvá – než to spočítáte, zúřadujete, navíc ten člověk nechtěl moc spolupracovat. V devět večer jsem do zoo znovu volal, že jich je už devět set, a o půlnoci jsme došli k finálnímu číslu 1 200. Pan Velenský (kurátor plazů pražské zoo, pozn. red.) mi pak říkal, že jsme jim zvýšili fundus zvířat o sto procent.

Vzali si je? Měli na ně prostor?

Připravili terária a někdy ve dvě v noci jsem jim ještěry slavnostně přivezl. Byli velmi životaschopní a zajímaví – měli různá zbarvení. Nakonec se stali majetkem státu a ministerstvo životního prostředí je začalo nabízet. Braly si je výzkumné instituce, domy mládeže nebo erudovaní chovatelé. Ale nezaznamenal jsem, že by se odchov těchto plazů nějak zvlášť dařil, aby se zamezilo jejich dovozu, jako je tomu třeba u želv.

Takže želvy se už nelegálně tolik nepřepravují?

Můžeme říct, že řadu druhů želv se už nikomu nevyplácí převážet, protože želvu si u nás může každý koupit od chovatele, s doklady a bez parazitů z přírody. V Česku jsou excelentní chovatelé želv. Obecně lze říct, že v některých případech můžou chovy velmi dobře zajistit ochranu zvířat před jejich zneužitím, neboť jich nabídnou dostatečné množství, a proto nemá cenu je nelegálně dovážet. Což ovšem neznamená, že se želvy přestaly pašovat úplně.

Dobře, tuzemský chov tedy může pomoci v ochraně některých zvířat, ale co třeba v zahraničí, mimo Evropu, kde se běžně a veřejně obchoduje s exotickými zvířaty mnohdy ve špatném stavu? Lze je zachránit odkoupením?

To má mnoho aspektů a také to záleží na konkrétní situaci. Například jdete na trh někde v Asii a tam prodávají nějaké zubožené zvíře, třeba opici. Instinktivně si řeknete, že ji koupíte a postaráte se o ni nebo ji pustíte na svobodu – zkrátka jí chcete nějak zachránit život. Proti tomuto emočnímu přístupu ovšem stojí jiná filozofie – jestliže zvíře koupíte, podpoříte toho prodejce, který bude tím pádem v této formě nezákonného obchodu se zvířaty pokračovat, protože vidí, že zvíře prodal. Takto jednoduché by to ovšem bylo jenom v případě, kdy by prodejce neměl jinou možnost, jak s opicí naložit, než ji prodat. On ji ale může také sám sníst. Takže tak jako tak půjde většinou chytit další zvíře.

Jaké jsou momentální „trendy“ ve zločinech proti ohroženým druhům – stále vede tradiční asijská medicína? 

Z hlediska počtu případů skutečně vedou přípravky takzvané tradiční asijské medicíny. Ročně jde o více než sto porušení zákona a setkáváme se s tím zejména při hraničních kontrolách na letišti. Bez povolení převážené živočišné druhy většinou nebývají ve velkém množství; vždy jde vesměs jen o několik balení – blistrů, krabiček nebo lahviček, které u sebe vezou fyzické osoby. Za společensky nebezpečnější považujeme nelegální chovy zvířat, hlavně kočkovitých šelem, opic, poloopic, papoušků, dravců a sov. Pokud držitel nebo vlastník neprokáže legální původ exempláře, nikdy si nemůžeme být jisti, zda zvíře pochází z chovu a jedná se jen o administrativní pochybení, nebo zda bylo odchyceno v přírodě a k nám propašováno. Sledování internetových prodejních serverů a sociálních sítí nám bezesporu velmi pomáhá.

Kdo chce s vlky výti…

V současnosti se mluví o takzvaném pozitivním seznamu zvířat, jehož princip spočívá v tom, že by byla vyčleněna ta, která se smějí chovat v zajetí. Myslíte, že by to mohlo pomoct jejich ochraně, nebo je to jen zbytečné omezování chovatelů?

Při bližším pohledu se téma rozpadá na dílčí okruhy, jejichž řešení si může protiřečit. Jako lepší řešení osobně vnímám spíš rozšíření seznamů těch druhů, které se chovat nesmějí, a to jakkoli by byly rozsáhlé. A také specifikovat druhy, jež se chovat smějí, ale nesmějí se už odebírat z přírody.

Druhým aspektem je výběr druhů a původ chovaných jedinců. Například proti chovu suchozemských želv nebo akvarijních ryb, které se v lidské péči dobře množí, bychom nemuseli nic namítat, protože domácí chovy můžou saturovat velkou část poptávky a tím do určité míry vlastně chránit přírodní populace. Pozitivně je třeba vnímat i záchranné chovy, jež by mohly sloužit k obnově ohrožených nebo zaniklých přírodních populací. Na druhé straně se domnívám, že chov velkých šelem, primátů, velmi vzácných živočichů všech skupin a jedovatých či jinak nebezpečných zvířat by se měl přísně regulovat, popřípadě zakázat.

Současně je třeba zvažovat i to, že velké omezení chovů by mělo i významné dopady ve sféře ekonomiky a zaměstnanosti v mnoha zemích. Společně se zákazy je proto nutné vytvořit systém výjimek, jež nesmějí mít nárokový charakter, ale které umožní chov zvířat z důvodů edukačních, výzkumných nebo záchranných, a to pro zoologické zahrady, vědecké instituce a podobně.

Rozhodnutí musejí vyjít z co nejširší diskuse, v níž by měla mít hlavní slovo signifikantní, vědecky podložená data. Ale nemůže mít hlas jen jedna strana. Kam třeba zařadíte úvahu, jakou je právo zvířete na to být chováno? Pro zvíře je chov luxusní hotel, jestliže je v dobrých rukou. Podívejte se, jak třeba v přírodě umírají staří lvi. Jistě krutě, pokud se na ně vrhnou hyeny.

Dá se ale například vlk, který je u nás chráněný, chovat v odpovídajících podmínkách?

Je to možné, vlk je smečkové zvíře, tudíž vazba na chovatele existuje. Pokud ho zvládnete a máte kompetence, tak je to v pořádku. Jsou tu také veterinární předpisy, které říkají, jak velký má být výběh, jak má být vybavený a tak dále. Jestliže tohle chovatel dodrží, má z hlediska veterinárních předpisů splněno. Musí ale respektovat rovněž ochranářské předpisy – potřebuje výjimku k držení, a pokud si vlka někde koupil, musí mít také výjimku ze zákazu obchodní činnosti.

V rozhovoru pro investigaci.cz jste v lednu řekl, že Česko je chovatelská velmoc. Chovají se tu i exotická zvířata, například tygři. Máte údaje o jejich počtech? A může mít vůbec zvíře jako tygr odpovídající podmínky v zajetí a v českém podnebí? Která další podobná zvířata tu lidé chovají?

Aktuálně je u nás v soukromých chovech okolo devadesáti tygrů, což je téměř třikrát víc než v zoologických zahradách, kde jich je něco přes třicet. Zejména sibiřské populace můžou být chované po celý rok venku. Nejčastější velkou kočkou v soukromých chovech je ale lev (téměř 140 exemplářů), poté puma – těch je kolem stovky, levhartů soukromníci chovají necelých čtyřicet, gepardů kolem deseti. Setkáváme se i s případy, kdy jsou vlci nezodpovědnými chovateli vydáváni za československé vlčáky. Živých vlků a jejich kříženců bylo různými úřady jen letos zadrženo, zabaveno nebo majitelům odebráno z důvodů neprokázání původu nebo špatné péče prozatím deset.

Lidé, kteří kříží vlky s ovčáky, to dělají záměrně, nebo se stává, že se někde v Beskydech zaběhne fenka a vrátí se březí, načež se narodí kříženec? 

Většinou se jedná o případy, že chovatel třeba v minulosti získal vlka ze zoologické zahrady díky tamnímu přebytku této šelmy nebo ho koupí a pak ho zkříží se psem. Což je nezodpovědné a neseriózní, protože československý vlčák existuje jako plemeno několik desítek let a plemeno je to stabilizované. Osobně jsem se nikdy nesetkal s tím, že by se fenka vrátila z lesa gravidní s vlkem. Divocí vlci je většinou zabijí, protože pes je pro ně potravní konkurent.

Hrozí chovateli křížence vlka se psem i nějaké osobní ohrožení?

Člověk si koupí malinké roztomilé štěňátko, ale pak mu z toho vyroste zvíře, které ne každý zvládne, neboť jde o zvířata svérázná, samostatná a dominantní. Ve třech až pěti letech života se snaží vybojovat si postavení ve smečce.

Zároveň existuje řada nebezpečí, jak můžou tato zvířata skončit, třeba někde na dvorečku v nevyhovujících podmínkách nebo je majitelé vypustí do přírody. Můžou se pak zapojit do smeček, ale tím se naruší přirozený genofond vlčích populací, protože do něj budou vneseny psí geny. A kříženec se člověka nebojí, takže poté můžou být taková zvířata nebezpečná i pro lidi. Když dnes někde v přírodě narazíte na čistokrevného vlka, bude se vás naopak bát a uteče.

Mluví se o tom, že vlci se vrátili na Vysočinu. Zavedli jste opatření proti pytláctví prováděné vůči těmto šelmám? Máte s tím už nějakou zkušenost?

ČIŽP nemá pravomoc postihovat pytláctví jako takové. Tato oblast je ošetřena zákonem o myslivosti a trestním zákoníkem. Vlk má v Česku vlastně několikanásobnou ochranu: ze zákona č. 114/1992 Sb. je zvláště chráněným druhem, k jehož držení je potřeba výjimka. A také je na seznamech CITES – v EU v nejvyšší kategorii ochrany. Tady má naše inspekce jak kontrolní, tak i sankční pravomoce a využívá je. Nejčastější případy, s nimiž se setkáváme, jsou zmrazená nebo vycpaná zvířata, o kterých jejich vlastník tvrdí, že je našel sražená na silnici. Ovšem i u takových exemplářů je třeba prokázat legální původ, například policejní záznam o nehodě, u zvláště chráněných druhů je navíc nutné předložit i výjimku k jejich držení. Kuriózní situace nastává, když se v mrtvole údajně sraženého zvířete najdou stopy po střelbě. Podobné případy pak většinou končí u orgánů činných v trestním řízení a u soudu.

Jaký podíl na zločinech proti živočichům a rostlinám žijícím ve volné přírodě (anglicky wildlife crime) mají Češi? Spolupracují například s pašeráky z jiných zemí?

O organizovaném zločinu v této oblasti se hodně mluví. Protizákonná činnost na úseku úmluvy CITES má významné trestněprávní přesahy končící soudním projednáním. Z poslední doby ale neznám žádný případ, kdy by rozsudek konstatoval, že trestného činu se pachatel dopustil jako člen organizované skupiny. Za organizovaný zločin obecně považujeme to, že se více subjektů vzájemně domluví například na nelegálním obchodu. A k tomu bezesporu dochází velmi často. Problémem je, jak to dokázat.

Na druhou stranu když srovnáte podobně velké země, co se týče počtu obyvatel – Českou republiku, Maďarsko a Portugalsko –, u nás je v registru CITES téměř padesát tisíc subjektů neboli lidí či organizací vlastnících nějaké zaregistrované zvíře. V Maďarsku jich je kolem pěti tisíc a v Portugalsku pět set. Takže jenom z těchto počtů je možné dovodit, že podhoubí potenciální nezákonné činnosti je u nás obrovské.

Neobvyklé zásilky 

V roce 2020 odešel z oddělení CITES celý tým pod vedením Pavly Říhové. Jak se vám daří navazovat? 

Restrukturalizace prakticky celého oddělení na České inspekci životního prostředí, zvlášť jde-li o tak specializovaný útvar, jakým je Oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES, nemůže být jednoduchá. Veškeré agendy ovšem musejí fungovat dál, jako by se nic nestalo, a musí to být vidět jak na vnějších vztazích, tak i na číslech. Naštěstí se podařilo postupně přijímat velmi schopné inspektory, kteří se neuvěřitelně rychle zorientovali. Postupně jsme dokončili více než sto rozpracovaných případů, jež nám předal předchozí tým, a mohli jsme si vymezit nové priority a dělbu práce, obnovit staré a navázat nové vztahy jak s orgány státní správy, tak zejména s Policií ČR a celními úřady. Máme vynikající vztahy uvnitř inspekce, zejména s Oddělením ochrany přírody, ale i s oblastními inspektoráty, jejichž inspektoři se velmi účinně zapojují do kontrol a řízení na úseku CITES.

Kdybyste měl popsat svou práci – je to něco jako detektivní pátrání, nebo spíš administrativní rutina? 

Naše práce má několik rovin. Absolutním základem jsou kontroly hranic, což primárně provádí Celní správa. Kontroly hranic jsou dvojí – jednak letiště (v současnosti je to především Letiště Václava Havla) a pak celní pošta. Na letišti držíme služby v pracovní dny. Čekáme, až nám celníci zavolají, že mají nějakou zásilku a že potřebují součinnost. Také dostáváme od všech vývozců a dovozců mailem avízo, co kdy chtějí dovézt nebo vyvézt, což rovněž prošetřujeme. Dále reagujeme na podněty občanů a jiných státních orgánů a pak je tu i rovina detektivní.

Díky kontrolám na hranicích jste odhalili i případ se sokoly, kdy se kroužky z uhynulých živočichů přenášely na nové ptáky a tím se falešně legalizovali. Jak jste v řešení tohoto případu postupovali? Měli jste například nějakého informátora? Museli jste proniknout do komunity chovatelů?

Kontrolujeme všechny exportované i importované sokolovité dravce. Ročně jde o sedm set až osm set ptáků, u kterých individuálně odečítáme značení a kontrolujeme soulad s dokumenty. Nesrovnalosti nás postupně přivedly k distributorům a chovatelům. Mnoho chovatelů ptáků samozřejmě známe, protože jsou evidováni v registru CITES. To byl další zdroj, skrze který jsme naše zjištění prověřovali. Šetření u chovatele nebývá jednoduché. Ti lidé mají ve voliérách desítky i stovky exemplářů. Někteří ptáci aktuálně sedí na vejcích, a s určitými kontrolními úkony je proto třeba počkat. Jedna větší kontrola tak představuje proces, kterého se účastní většinou tři až čtyři inspektoři. Pochybení, jež mnohdy odhalí, často mívá charakter trestné činnosti. Takové případy inspekce předává policii nebo Celní správě s tím, že jim dále poskytuje součinnost, mimo to se stává správcem zajištěných exemplářů a rovněž zpracovává odborná vyjádření. Jde o mravenčí práci.

Jak fungují kontroly na celní poště?

Na poště sedí pracovník, který pomocí rentgenu prohlíží balíčky. Když má podezření, že je uvnitř nějaký biologický materiál, dá balíček stranou. Zhruba jednou za týden je jezdíme kontrolovat. Rozbalovat ty balíčky je jako o Vánocích. Někdy se z toho vyklubou standardní komerční motýli v obálkách. Může jich být i několik tisíc. Jindy objevíme jednoho živého brouka, o kterého chce někdo pečovat. Posílají se ale i kudlanky, strašilky nebo předměty pro provozování černé magie – třeba sušení netopýři nebo prasečí embrya. Přicházejí také věci na jídlo, třeba cvrčci. Nedávno přišli štíři v čokoládě.

Odkud?

Z jihovýchodní Asie.

Co se stane, když je nějaký exemplář na seznamu Úmluvy CITES?

Pokud lidé nemají povolení, tak ho celníci zadrží a předají nám. My věc uskladníme a dotyčného oslovíme, zda má dokumenty. Stává se, že je třeba zapomněl k zásilce přidat. Jestliže je předloží, věc mu vrátíme. Pokud ne, tak mu to zabavíme. Poté, co rozhodnutí o zabavení nabude právní moci, patří ta věc státu a ministerstvo životního prostředí má právo s exemplářem nakládat, jak uzná za vhodné. Jestliže jde o neživou věc, ministerstvo ji nabídne muzeu nebo výzkumným institucím. Věci, o něž nemá nikdo zájem, se musejí zlikvidovat.

Jak se likvidují?

Biologický materiál patří do kafilerie. V případě, že obsahuje líh nebo je to tradiční asijská medicína, končí v nebezpečném odpadu, běžné věci jdou do tříděného odpadu. Takže když je zabavena třeba kořalka s hadem a nikdo ji nechce, otevřeme lahev, háčkem vytáhneme hada a předáme ho do kafilerie. Líh vylijeme do nebezpečného odpadu a lahev dáme do kontejneru na tříděný odpad. Vše musí být samozřejmě podloženo protokolárně – předmět musí být například finančně oceněný.

Kde končí živá zvířata?

Zadržené živé exempláře jsou umístěny v záchranných centrech, a to až do doby, než je jim zajištěna definitivní péče. Kapacita záchranných center je však v ČR bohužel zoufale malá. Inspekce má ovšem možnost ve zvlášť odůvodněných případech ponechat zvíře do zabavení u původního majitele.

Autorka rozhovoru a úvodní fotografie: Barbora Šturmová