Můj soused offshorník

Nová analýza dat z Panama a Pandora Papers ukazuje, že anonymní offshorové firmy nejsou jen problémem Prahy.

Offshorová firma je jedním z nejkontroverznějších finančních nástrojů. Zatímco normální firma má sídlo tam, kde podniká, záměrem offshorových firem je vyhnout se většině právních povinností – jako například vést účetnictví nebo zveřejňovat jméno majitele.

Zásadní problém je totiž v tom, že zatímco zákony pevně respektují hranice jednotlivých zemí, finance a tyto komplikované majetkové struktury hranice nerespektují. Což zejména pro bohaté lidi nabízí možnost výběru, které zákony respektovat budou, a které nikoli. A zdaleka nejde jen o daňové zákony.

Ve velké části případů offshorové firmy totiž neslouží, jak bývá uvedeno v inzerátech, k daňové optimalizaci, nýbrž k anonymizaci – ať už podnikání, nebo reálného vlastníka společnosti. Založit si offshorové finanční schéma je dnes také extrémně jednoduché. Zatímco před zhruba patnácti lety musel člověk, který si chtěl otevřít firmu v Karibiku, do Karibiku reálně odletět, dnes už lze všechno vyřídit online. V tomto směru existuje celý průmysl – od právníků, firem na zakládání firem, až po nastrčené „profesionální“ ředitele nebo bílé koně.

Firmy anonymizované přes offshorové struktury nejsou v České republice zdaleka jen problém v podobě „velkých podnikatelů“ a „nadnárodních kooperací“ z Prahy. To dokazuje analýza dat uniklých dokumentů z projektů Panama Papers a Pandora Papers. Každý bod na mapě je jedna z celkem 299 offshorových společností, jejichž majitel má trvalý pobyt v Česku. Data jsme zanesli do mapy, z níž vyplývá, že velká města (Praha, Brno, Ostrava) jsou přirozeným centrem komplikovaných finančních struktur, nicméně utajovaní majitelé offshorových společností existují i na severozápadě Česka, tedy v oblasti tradičně považované za jednu z těch nejchudších.

V původním datasetu jsme pracovali s detailními informacemi – neboli konkrétními adresami i lidmi. Pro potřeby tohoto textu jsme se ale nakonec rozhodli mapu udělat statickou do úrovně větších obcí. Cílem totiž nebylo ukázat na jednotlivé lidi, kteří se za anonymními offshory skrývají, ale poukázat na to, že tyto offshory jsou problémem, který se týká nás všech, a všichni neseme s tím spojené náklady.

Nejde proto jen o Prahu, ale i o menší obce. Právě malé obce totiž mohou kvůli firmám s majiteli z offshorových destinací přicházet o hodně peněz. A to kvůli zneužívání offshorových struktur v zájmu vyhýbání se daňové povinnosti nebo předražování veřejných zakázek.

Daně

Ekonom Petr Janský rozlišuje dva základní uživatele výhod offshorů ohledně neplacení daní. „Jsou to nadnárodní společnosti, jejichž velká část využívá daňové ráje k tomu, aby například neplatili korporátní daně v Česku nebo v dalších zemích, v nichž jsou ekonomicky aktivní. Do druhé skupiny patří velmi bohatí lidé, kteří nechtějí platit daně ze svých příjmů. Těm vychází vstříc třeba Švýcarsko.“

Podle jeho odhadů mizí v případě velkých nadnárodních společností až 40 % jejich zahraničních zisků v daňových rájích. Tento zisk je pak často vyplácen jako dividendy reálným majitelům nebo odteče do dalších destinací. Země z celého světa tím celkově přicházejí na daňových příjmech o 200–300 miliard dolarů ročně. Tyto peníze pak chybí ve veřejných financích – třeba na provoz škol, opravu silnic nebo finanční pomoc podnikatelům během pandemie.

Veřejné zakázky

Česká republika dlouhodobě vykazuje neschopnost určit, kdo je opravdovým vlastníkem firem, jež získávají veřejné zakázky. Pravděpodobnost, že jsou mezi nimi politici nebo lidé přímo ovlivňující výběr výherce často mnohamilionové státní zakázky, je proto velká. Část výherců totiž nemá transparentní vlastnickou strukturu, jako majitel společnosti pak mnohdy bývá uváděna offshorová firma s neznámým vlastníkem. Podle studie Transparency International z roku 2016 skončilo v anonymních firmách s offshorovou strukturou minimálně 244 miliard korun z veřejných zakázek vysoutěžených mezi lety 2007–2016.

Čeští zákonodárci přijali zákon o evidenci skutečných vlastníků firem až před rokem – zákon začal platit k 1. červnu 2021. Evidence skutečných majitelů společností tady sice existovala už od roku 2018, v podstatě se však jednalo o nevymahatelnou věc. Firmám při nesplnění této povinnosti nehrozila žádná sankce, veřejnost do evidence nemohla nahlížet a vymezení pojmu jako takového bylo nejasné. Samotná evidence nefunguje dobře ani dnes. Není plně přístupná široké veřejnosti a úřady nemají povinnost data v ní uvedená ověřovat.

Ceny nemovitostí

Dalším dopadem anonymního vlastnictví jsou rostoucí ceny nemovitostí – což platí zejména pro větší města jako Praha, Brno nebo pro movitou klientelu přitažlivé Karlovy Vary. Právě nemovitosti se totiž podle Jonathana Millera, odborníka na realitní trh z New Yorku, staly novým globálním platidlem. Velmi bohatí lidé investují do nemovitostí v atraktivních městech po celém světě, aby své peníze uložili bezpečněji než v bance, a navíc s lepším úrokem. Ceny nemovistostí v Česku stabilně rostou, za posledních deset let narostly o 2,3násobek oproti roku 2010.

Odhadnout, kolik bytů v luxusních novostavbách zůstává investičních, tedy prázdných, a fungují jen jako bankovní účet ve tvaru domu, kam se odkládají peníze, je téměř nemožné. Jak uvádí britský novinář Oliver Bullough ve své knize Moneyland, v atraktivních evropských městech může jít až o polovinu nové výstavby s komfortními apartmány.

Tyto nemovitosti pak velmi často kupují zahraniční investoři – v Česku jde mnohdy o zkorumpované politiky ze zemí bývalého Sovětského svazu nebo o lidi z prostředí organizovaného zločinu. Tento typ investorů nadto není zvyklý dodržovat jakákoliv pravidla nebo zákony. Představa, že se po přestěhování do Česka tito lidé změní k lepšímu, je naivní.

Anonymní peníze v politice

Dalším zásadním problémem offshorových firem jsou anonymní peníze proudící do politiky. Známé jsou kauzy panamské firmy sponzorující několikamiliónovým darem politickou stranu Věci veřejné nebo aféra Věslava Michalika, jenž posílal Starostům peníze ze svých kyperských firem spravujících solárních elektrárny. Do tohoto výčtu patří i společnost Hrotano Czech developera Luďka Sekyry, která končí na Kypru a vedle STAN sponzorovala i ODS či TOP 09.

Přestože existují zákony o transparentních účtech politických stran, limitech na kampaně nebo nejrůznější výbory dohlížející na financování stran, většina těchto nástrojů v realitě běžné politiky selhává. A zejména politici by měli vědět, kdo peníze jejich straně dává a co za to bude chtít. Tato obecná nechuť politického spektra zabývat se pozadím finančních darů zaslaným stranám posléze vede k oslabení důvěry v demokratické procesy.