Právník Jeremejev: Když slyším o „ruských oligarších v Česku“, směju se

Do Česka dorazil v polovině devadesátých let jako mladý a nadějný právník, jenž přednášel na české pobočce Pittsburské univerzity. Až do roku 2010 se věnoval poradenství americkým a později i ruským klientům, kteří v Česku hledali investiční příležitosti a zakládali firmy. Mezi Jeremejevovy klienty patřili někdejší vrcholoví manažeři Gazpromu a další bohatí Rusové, kteří v Česku skupovali nemovitosti. V rozhovoru pro investigaci.cz právník v důchodu a zámecký pán Jeremejev, který v devadesátých a nultých letech investoval do českých aktiv, vzpomíná, jak vznikla obliba offshorových firem, a mluví o tom, jaký názor má na zmrazení majetků ruských oligarchů.

Česko bylo ještě před pár lety státem s největším počtem firem s ruskými majiteli. Kdy se zrodil tak velký zájem Rusů o Česko?

Zájem Rusů o Česko má dlouhou historii a začal už v 80. letech, kdy bylo Československo součástí Varšavské smlouvy, což znamenalo, že Sovětský svaz a Československo měly alespoň formálně bezvízový styk. Občané Sovětského svazu ale potřebovali získat výstupní vízum ze své země, aby mohli vycestovat do Československa. Postup byl náročný – museli obdržet pozvání od československého občana nebo socialistického podniku, následně splnit požadavky vízového oddělení v Moskvě a po úspěšných bezpečnostních kontrolách ze strany policejního aparátu dostali povolení k cestě. Přesto jich do tehdejšího Československa cestovalo hodně. 

Jak se relativně „běžný“ člověk dostal k pozvánce od někoho z Československa?

Bylo možné si ji koupit od místních. Zejména to platilo pro Karlovy Vary. Recepční a zaměstnanci hotelů tam nabízeli pozvánky sovětským návštěvníkům za menší úplatek nebo jako výměnu za drobný dar. Tyto pozvánky mohli poskytovat lidem v SSSR, kteří chtěli vycestovat do Československa.

Po revoluci v 90. letech a konci komunismu ale v Rusku nastaly změny, že?

Už koncem 80. let začaly v Sovětském svazu vznikat tzv. kooperativy, což byly v podstatě soukromé firmy. Chyběla však přiměřená legislativa, která by takové podniky regulovala. Sovětská legislativa vůbec nepočítala s pojmem soukromého podnikání a v průběhu 90. let, kdy se teprve sepisovaly odpovídající zákony, proto soukromý byznys prosperoval v atmosféře naprosté absence regulací. Co nebylo zakázáno, bylo prakticky dovoleno. V této době bylo možné téměř cokoli a někteří podnikatelé toho využívali k obrovským výdělkům v měřítku mnoha miliard dolarů. Lidé se pak snažili vymyslet, kam své peníze investovat.

Takže nakupovali nemovitosti v Česku?

Česko nikdy nebylo luxusní destinací. Ti nejbohatší spíše směřovali do Spojených států amerických nebo do Velké Británie. Do Česka přijížděla vyšší střední třída, která zde nakupovala nemovitosti za zlomek dnešních cen.

Když slyším, že se v Česku usídlili ruští oligarchové, mám chuť se smát. Ostatně jak byste definovala pojem oligarcha? Pokud jde o propojení podnikatelské elity s politickými zájmy, vyvstává otázka, jak silné má toto propojení být. Téměř neexistuje podnikatel, který by neznal někoho z místní samosprávy. Každý prosazuje své zájmy a záleží pouze na tom, zda v jeho jednání lze nalézt prvky korupce. Například v USA je lobbing upraven zákonem a přesně vymezuje, kde je hranice mezi lobbováním a korupcí.

Říkáte, že v Česku nejsou oligarchové, nicméně čas od času se tady nějaká větší jména objeví…

Připisuju to spíše náhodě. Představuju si to zhruba takto: nejmenovaný oligarcha má miliardy a už neví, do čeho by je investoval. Jeho matka si postěžuje na problémy s játry a dodá, že to údajně spraví karlovarská voda. Navštíví proto karlovarské lázně a synkovi pak řekne, že by bylo skvělé mít v Karlových Varech byt. Syn se nechá slyšet: „A proč bychom si nekoupili rovnou celý hotel?“ Navíc většina takových oligarchů má své majetky napsané na jinou osobu. Pokud tomu tak nebylo, určitě to udělali, když se dostali na nějakou politickou pozici.

Spousta z nich měla nebo má zapsané své nemovitosti na firmu. Čím si to vysvětlujete?

Je pravda, že až do vstupu do Evropské unie bylo pro osoby bez českého občanství nemožné vlastnit nemovitost jako fyzická osoba. Existovaly tedy dvě cesty: zapsat nemovitost na fyzickou osobu, která má občanství, nebo na právnickou osobu. Místní poradenské firmy svým klientům často radily, aby volili druhou možnost. Byl v tom i jejich osobní zájem, neboť si tímto způsobem získaly dlouhodobé zákazníky.

Firma byla navíc pohodlným nástrojem pro správu nemovitostí z účetního hlediska – umožnila například napsat výdaje na firmu a snížit tak daňový základ. Dále poskytovala možnost získání dlouhodobého víza a následně i trvalý pobyt. Samotné vlastnictví nemovitostí v Česku však tuto možnost nezajišťovalo. To vysvětluje, proč bylo v Česku donedávna tolik firem s ruskými majiteli.

Podobné právnické poradenství jste prováděl i vy. Jak jste se k tomu dostal?

Tak trochu oklikou. V druhé polovině 80. let jsem ještě jako mladý právník předsedal Americko-sovětské obchodní a ekonomické radě. Díky určité dávce štěstí i vlastního důvtipu si mě všimli moji nadřízení, dokonce jsem měl čest být představen samotnému Michailu Gorbačovovi. Díky tomu jsem získal cestovní pas a povolení k výjezdu. V té době jsem vedl moskevskou pobočku pittsburské advokátní firmy. Když jsem získal výjezdní vízum, rozhodl jsem se odletět do Pittsburghu. Tam jsem pracoval v advokátní kanceláři a přednášel na místní univerzitě.

V devadesátých letech, kdy univerzita zřídila pobočku v Čelákovicích, mě požádali, abych tam přednášel. Nabídli mi slušný plat i bydlení, takže jsem souhlasil. Zároveň jsem poskytoval konzultace americkým firmám a podnikatelům, kteří vstupovali na český trh v době, kdy skončil monopol státem řízené ekonomiky a trh se začal otevírat. Naopak ruský trh byl pro mě jakýmsi záhadným územím. V tu dobu bylo ruské podnikání ovládané mafií, což mi bylo z kulturního hlediska zcela cizí.

Přicházelo tenkrát do Česka hodně Američanů?

Hodně. Na český trh zrovna vstupovala spousta mezinárodních řetězců. Avšak většina mých klientů byli středně velcí podnikatelé. Za jednu hodinu konzultace jsem si tehdy účtoval 100 až 120 dolarů.

Co přesně po vás chtěli?

Často jsem zajišťoval registraci společností, změnu jednatele či registraci sídla firmy. Dělal jsem také tzv. otvíráky pro cizince.

Kdy tento příliv Američanů skončil?

Tok investorů z Ameriky začal slábnout kolem roku 2005 nebo 2006. Američany pak postupně vystřídala vlna ruských investorů. První ruská vlna nákupu aktiv v Česku trvala až do počátku nultých let, další se objevila okolo roku 2015.

Souviselo to s politickou situací v Rusku?

Částečně. Měl jsem mnoho přátel, kteří se rozhodli opustit Rusko hned po Jelcinově odchodu z prezidentského úřadu. Boris Jelcin udělal stejnou chybu jako v Česku Václav Havel. Když se dostal k moci, nepřesekal kořeny komunistické strany a neudělal důkladnou čistku v silových strukturách. Ty byly za komunismu kontrolovány komunistickou stranou, po pádu režimu na ně nikdo nedohlížel. Poté, co Putin vystřídal Jelcina ve funkci prezidenta, se mnozí Rusové rozhodli opustit zemi. A to i navzdory tomu, že liberalismus byl tehdy v Rusku patrně nejvýraznější na světě.

Kdy se v Rusku prosadil trend zakládat offshorové firmy?

Hned na konci 80. a začátkem 90. let, tuto praxi ale nevynalezli Rusové. Přesouvání sídla firem do regionů s nižším zdaněním vzniklo v USA po období velké hospodářské krize spojené s propadem akcií na newyorské burze v říjnu 1929. Když se američtí podnikatelé začali zotavovat po vleklé ekonomické recesi, nechtěli platit vysoké daně, a tak hledali způsoby, jak se jim vyhnout. 

V 70. letech začaly z bývalých britských kolonií vznikat ostrovní offshorové státy, které přišly o finanční podporu Velké Británie a svůj státní rozpočet plnily právě díky offshorovým firmám. V 90. letech bylo jejich výhodou třeba i to, že přes offshorovou firmu se dalo relativně jednoduše otevřít účet ve švýcarských bankách. Stačilo přinést větší balík peněz. Dnes je to daleko složitější.

Americká daňová legislativa se totiž postupem času zdokonalovala a američtí plátci daní byli povinni deklarovat své příjmy ve všech daňových jurisdikcích. To způsobilo, že některé ostrovní offshorové zóny přestaly Američanům poskytovat možnost zakládat tam firmy.

Bylo takové vyhýbání se placení daní v té době legální?

Je důležité rozlišovat dva pojmy: „tax evasion“ (daňový únik) a „tax avoidance“ (daňová optimalizace). Tax evasion je nelegální, zatímco tax avoidance je legální daňová optimalizace. Ve Spojených státech například existuje největší offshorová zóna ve státě Delaware. To ale neznamená, že firmy se sídlem v Delawaru neplatí daně. Jen mají jinou daňovou jurisdikci a vztahují se na ně jiná pravidla.

Daně jsou jedním aspektem offshorů, jejich důležitou výhodou je ale i možnost zachování anonymity. V sérii našich článků „Komu patří Česko?“ například popisujeme, že sídlo České pošty je umístěno v prostorách náležejících offshorové firmě. Kdo ve skutečnosti dostává peníze za nájem, tak zůstává nejasné.

Jakýkoli český úřad může požádat příslušnou jurisdikci o informace týkající se skutečných majitelů. Nicméně odhalení pravého majitele může být obtížné, zejména pokud jsou jako majitelé uvedeny další společnosti registrované na místech jako Kypr nebo Belize. V případě České pošty by mohlo jít o offshorovou firmu spojenou s některým zaměstnancem samotné pošty.

Jako právník jste pomáhal s registrací firem. Věděl jste, kdo je váš klient?

Ano, přesto jsem se choval opatrně. Pokud dorazil zcela neznámý klient s žádostí o založení firmy, ptal jsem se, kdo je skutečným majitelem. Připravil jsem veškeré potřebné dokumenty pro registraci, ale žádný z nich jsem nepodepsal, nechtěl jsem v tom figurovat.

Stalo se, že jste měl tušení ohledně nějaké zakládané firmy, že ve skutečnosti jde o špinavé peníze?

Je otázkou, co považujete za „špinavé peníze“. Nějakou dobu jsem například poskytoval právní konzultace i vrcholovým manažerům Gazpromu, kteří chtěli investovat do českých aktiv. Tito lidé měli neslušně vysoké platy a získali miliony dolarů z legálních privatizací v 90. letech. Tyto příjmy uváděli v daňových přiznáních a nijak je netajili. Nemovitosti registrovali na svá vlastní jména. Takže byly to „špinavé peníze“? Ne, nebyly. Byli to „Putinovi“ lidé? Nebyli, protože když přišel Putin k moci, všechny je z Gazpromu vyhodil.

Vy sám jste někdy měl offshorovou firmu? Osoby se jménem Dmitrij Jeremejev se vyskytují v uniklých offshorových databázích…

Ne, neměl. Měl jsem firmu ve státě Delaware, ale tu jsem měl společně se svým americkým partnerem. Offshorová schémata mě nikdy nelákala, navíc nemám žádné miliardy, která by bylo potřeba schovat.

Jste ale majitelem luxusního zámku. Nějaké miliardy mít musíte.

Vlastnění zámku, tedy kulturní památky, je velká zodpovědnost jak finanční, tak etická. A ve většině případů se jedná o prodělečnou činnost. Pokud jsem na konci roku v plusu alespoň o korunu, jsem spokojený. Zámek byl v době jeho pořízení v dezolátním stavu. Jeho rekonstrukce byla náročná a financovala se z vlastních zdrojů, z dědictví a prodeje aktiv v Rusku a Itálii. Rekonstrukce, která trvala 15 let, vyšla naši rodinu na 60 milionů korun. Abych zámek přivedl do stavu, jaký by si zasloužil, potřeboval bych ještě jednou tolik korun.

Na závěr bych se vrátila zpět k právnickým otázkám. V posledních letech dochází k výrazným změnám v instituci soukromého vlastnictví. Co říkáte na ruské znárodnění firem Danone a Carlsberg?

Římský vojevůdce Gaius Julius Caesar kdysi prohlásil, že státy, kde nepijí víno a neplatí tam římské právo, jsou odsouzeny k zániku. V Rusku se sice víno pije, ale římské právo tam chybí. Rozdělení na zákonodárnou, výkonnou a soudní moc tam prakticky neexistuje. Všechno řídí jedna osoba.

A co říkáte na pokusy západních politiků zmrazit majetky oligarchů?

Evropský právní rámec není na něco podobného zatím připravený. Potřebovali bychom změnit zákony, přizpůsobit je nové praxi. Ale to by pak znamenalo, že tím můžeme zničit celou instituci soukromého vlastnictví. Další komplikace souvisí s možností chyb. Včera (20. července 2023, pozn. red.) byl z britského sankčního seznamu odebrán ruský podnikatel Oleg Tiňkov. Dva roky se bankéř snažil dokázat, že na tento seznam nepatří. Po invazi ruských vojsk do Ukrajiny patřil k prvním z hrstky ruských podnikatelů, kteří otevřeně vystoupili proti rozpoutání války. Ačkoli se občas šířily zvěsti o jeho vazbách na Putina, ve skutečnosti je neměl, ač z takové pověsti někdy těžil. Pokud by k takovým „chybám“ docházelo častěji, zavládl by chaos.