Ukrajinští novináři odhalili nekalé a zločinné praktiky vedení Mezinárodních legií, včetně kradení zbraní a šikany. Dokument BBC odhaluje realitu za luxusními parfémy – sběrači jasmínu jsou někdy i pětileté děti. Bývalí němečtí zákonodárci stanuli před soudem za přijímání úplatků od ázerbájdžánské vlády, kterou na oplátku velebili. A ruská garnitura pokračuje v šikaně nezávislých novinářů. 

Kyiv Independent zveřejnil sérii textů o chování velitelů Mezinárodních legií působících v Ukrajině. Zahraniční vojáci, kteří se rozhodli uposlechnout výzvu Volodymyra Zelenského a přidat se k ukrajinské armádě, popsali šikanu a sexuální obtěžování žen ze strany nadřízených. Investigace novinářů také odhalila kradení zbraní – někteří z vojáků podali svědectví, jak se do civilních SUV se zhasnutými světly v noci nakládaly zbraně, které už nikdy nikdo nespatřil. Kvůli mizejícímu nebo nefunkčnímu vybavení měli pak vojáci vážné problémy v boji.

Z důkazů, jež novináři shromáždili, vyplývá, že vedení obou křídel Mezinárodní legie, spadající pod vojenskou rozvědku a armádu, se mohlo podílet na různých druzích pochybení, včetně šikany a vyhrožování fyzickým násilím, nezákonného propouštění nekonformních vojáků, jakož i krádeží osobního vybavení vojáků a zpronevěry lehkých zbraní. Vojáci se na novináře obrátili jako na poslední záchranu – státní instituce jejich stížnosti zřejmě nijak neřešily.

Přečtěte si

EU a zbraně pro Ukrajinu: Realitou nepodložené sliby

Ruská policie pokračuje ve stíhání nezávislých novinářů v exilu. Orgány činné v trestním řízení vydaly zatykač na šéfredaktorku nezávislého investigativního serveru IStories Alesju Marochovskou. Není přitom zcela jasné, jakým obviněním Marochovská čelí, ačkoli byla již dříve dvakrát pokutována za údajné porušení ruského zákona o „zahraničních agentech“.

Přečtěte si

Evropské děti na mušce Kremlu: Jak Rusko vede západní děti s ruskými kořeny k patriotismu

Dokument od BBC Eye Investigations popisuje, odkud se bere jasmín – luxusní ingredience, kterou světové značky používají k výrobě parfémů. Polovina světové produkce jasmínu pochází z Egypta, kde se květy musí sbírat v noci, aby je nepoškodily sluneční paprsky. Sběratelé s sebou s vidinou alespoň skromných výdělků vodí do práce i děti. Lancôme a Aerin Beauty, tedy výrobci parfémů těžící z výsledků dětské práce, přitom tvrdí, že dodržují striktní etické zásady.

Přečtěte si

Počet případů obchodování s lidmi roste

V Mnichově minulý týden začal soud se dvěma bývalými německými zákonodárci Parlamentního shromáždění Rady Evropy (PACE). Ti jsou obžalovaní z přijímání úplatků od ázerbájdžánského režimu autokrata Ilhama Alijeva. Výměnou za úplatky měli v Radě Evropy hlasovat ve prospěch Baku a zkreslovat zprávy o lidských právech. Oba bývalí poslanci všechna obvinění odmítají. Axel Fischer a Eduard Lintner, někdejší členové PACE a poslanci německého Bundestagu za CDU/CSU, se zapletli do takzvaného Ázerbájdžánského laundromatu. Jde o celoevropský systém lobbování a praní špinavých peněz, který v roce 2017 odhalili novináři z OCCRP a Süddeutsche Zeitung. Alijevův režim využíval k uplácení tajný fond, v němž vypral peníze ve výši 2,9 miliardy dolarů, v českých korunách více než 62 miliard. Ázerbájdžán kromě přímých finančních úplatků používal i takzvanou kaviárovou diplomacii, tedy nefinanční úplatky ve formě drahých darů, jako je například kaviár, luxusní dovolené a další „pozornosti“ vysoké hodnoty. Evropští politici měli za úplatky hlasovat ve prospěch Ázerbájdžánu a přikrášlovat zprávy o tamních lidských právech. To vše se dělo v době, kdy režim uvrhl do vězení desítky politických vězňů.

Přečtěte si

Jak Ázerbájdžán korumpoval evropské politiky

The post #zesvěta: Velitelé mezinárodních legií v Ukrajině zřejmě kradli zbraně appeared first on investigace.cz.

Kremelský režim přidal na seznam hledaných osob dva novináře z ruského exilového média IStories. Stovky amerických policistů zneužívaly děti, přičemž mnoho z pachatelů zůstalo bez trestu. Obchodníci s drogami vyrábějí v Evropě více kokainu než dříve, uvádí nová zpráva mapující drogový trh v Evropské unii.

Šéfredaktor ruského exilového média IStories Roman Anin a bývalá redaktorka IStories Jekatěrina Fomina byli ruskými úřady přidáni na seznam hledaných osob. Informoval o tom web Mediazona. Proti Jekatěrině Fomině je v Rusku vedeno trestní řízení za údajné šíření nepravdivých informací o tamní armádě. Fomina s dalšími redaktory IStories publikovala v roce 2022 příběhy ruských vojáků z ukrajinské fronty. Přinesla také přiznání jednoho z nich, že na rozkaz svého velitele zastřelil civilistu v ukrajinské obci Andrijivka. Desátník zároveň uvedl jména velitelů, kteří rozkazy k popravám civilistů vydávali.

Ruská státní zpravodajská agentura TASS publikovala na začátku letošního roku zprávu o tom, že ruské úřady zahájily proti Jekatěrině Fomině trestní řízení kvůli šíření fake news o armádě. Novinářka měla vojáka údajně vydírat, aby získala jeho přiznání. Fomina letos v lednu pro investigaci.cz podrobně popsala, jak se jí vojáka Daniila Frolkina podařilo najít a jak získala jeho přiznání.

Šéfredaktor IStories Roman Anin řekl investigaci.cz, že fakt, že byl přidán na seznam hledaných osob, nijak neovlivní práci jeho ani IStories.

Přečtěte si

Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny

Stovky amerických policistů sexuálně zneužívaly děti, mnohým z nich se přitom podařilo vyhnout se trestu. Rozsáhlou investigativní práci mapující tyto případy za posledních 20 let publikoval web The Washington Post. Policisté podezřelí ze zneužívání dětí sloužili na velkých i malých policejních odděleních a jsou mezi nimi jak nováčci, tak i zkušení veteráni. Podle novinářů z The Washington Post navíc úředníci z různých úrovní systému trestního soudnictví nedokázali nejen ochránit děti, ale ani potrestat násilníky. Obvinění policisté využívali své znalosti amerického právního systému, aby případy protahovali a vyhnuli se odsouzení. The Washington Post identifikoval nejméně 1800 strážců zákona, kteří byli v letech 2005 až 2022 obviněni z trestných činů souvisejících se sexuálním zneužíváním dětí.

Přečtěte si

Ruský novinář Roman Anin: Během protestů policie na právo kašlala

Obchodníci s drogami vyrábějí v Evropě více kokainu, odhaluje zpráva Evropské unie. Zjištění uveřejnilo Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost (EMCDDA). Podle těchto informací se část výroby kokainu přesunula z Latinské Ameriky do Evropy, protože zločinecké skupiny zkoumají nové metody obchodování. V Evropě se navíc stále zvyšuje nejen počet záchytů drog, ale i jejich spotřeba. „Zatímco počet záchytů (kokainu) roste, jeho čistota zůstává vysoká a ceny stabilní, což ukazuje, že je tu k dispozici obrovské množství kokainu,“ uvedla evropská komisařka pro vnitřní věci Ylva Johansson. 

Přečtěte si

Česko je stále hlavní varna pervitinu, místní dostupnost konopí a kokainu stoupá

Na následky výbuchu v černohorském městě Cetinje zemřeli dva členové zločineckého klanu Škaljari. Jde o černohorský gang, jenž se zaměřuje hlavně na dovoz kokainu z Latinské Ameriky. Už od roku 2014 je ve válce s gangem Kavač. Spor mezi původně spolupracujícími skupinami začal kvůli drogám, přičemž vzájemné konflikty probíhají nejen v Černé Hoře, ale i po celé Evropě. Policie se už delší dobu obávala, že právě ve městě Cetinje by se něco takového mohlo stát, protože za posledních šest měsíců tam bylo z vězení propuštěno a osvobozeno velké množství členů několika zločineckých klanů.

Přečtěte si

Kokainové gangy rozdělují Balkán

Americká armáda připravila uprostřed pandemie vyvolané virem Covid-19 tajný program s cílem zdiskreditovat na Filipínách čínské očkování Sinovac. S odhalením přišel web agentury Reuters. Mělo jít o odplatu za úsilí Pekingu obvinit Washington z pandemie. Podle expertů program ohrozil mnoho životů, protože Filipíny byly virem zasaženy ve velkém měřítku. Operace cílila na vyvolání pochybností o bezpečnosti a účinnosti vakcín dodávaných Čínou, odhaluje Reuters. Prostřednictvím falešných internetových účtů údajných Filipínců se vojenské propagandistické úsilí proměnilo v kampaň proti vakcínám. Příspěvky na sociálních sítích kritizovaly kvalitu obličejových masek, testovacích sad a první na Filipínách dostupné vakcíny – čínského očkování Sinovac.

Přečtěte si

České konspirační servery na Facebooku aneb od covidu k ukronacistům a zase zpátky

Honduras chce vybudovat nouzové „megavězení“. Opatření tamních úřadů má omezit rozšiřující se organizovaný zločin, Honduras totiž patří k zemím s nejvíce rozšířeným násilím na světě. Tamní vláda proto představila sérii opatření a vyhlásila „bezpečnostní stav nouze“, přičemž jejím klíčovým nástrojem boje proti zločinnosti má být „megavězení“ s kapacitou 20 tisíc lidí. V současné době má země přibližně 21 000 vězňů rozmístěných ve zhruba 30 detenčních zařízeních.

Autorka textu: Mahulena Kopecká
Zdroj úvodní fotografie: ČTK / Šimánek Vít

The post #zesvěta: Opoziční novináři na ruském seznamu hledaných osob appeared first on investigace.cz.

V srpnu roku 2022 vydala redakce ruského investigativního webu iStories, která sídlí v Praze, svědectví o válečných zločinech, jež spáchala ruská armáda během okupace ukrajinské vesnice Andrijivka nedaleko Kyjeva. Investigativní novinářce Jekatěrině Fomině se povedlo vypátrat a získat přiznání vojáka Daniila Frolkina, který zavraždil ukrajinského civilistu na rozkaz svého velitele. Začátkem letošního roku se v provládních ruských médiích objevily zprávy, že ruské úřady proti Fomině zahájily trestní řízení ve věci šíření fejků o ruské armádě. Hrozí jí tak až deset let vězení. Podle podporovatelů Kremlu novinářka vojáka vydírala, aby získala jeho přiznání.

Ruské úřady proti tobě zahájily trestní stíhání kvůli šíření fejků, tedy lživých informací, o ruské armádě. Nelituješ toho, že ve filmu i v článku o událostech z Andrijivky vystupuješ pod vlastním jménem a je vidět tvoje tvář? Spousta tvých kolegů používá k psaní textů o válce smyšlená jména.

Uvědomuju si, že psát pod vlastním jménem představuje velké riziko. Na druhou stranu ručím vlastním dobrým jménem a svou pověstí za kvalitu a pravdivost textu. Hned na začátku války byla redakce IStories v Rusku prohlášena za nežádoucí organizaci. Spolupráce s takovou organizací znamená pro novináře možnost, že proti němu bude zahájeno trestní řízení. V prvních chvílích jsme nevěděli, co máme dělat, a tak jsme všichni psali anonymně. Pak ale přišla Buča. Potom, co jsem získala svědectví z Buči a Irpině, jsem si uvědomila, že tyto příběhy chci vydat pod vlastním jménem. Pokud bych to neudělala, stále bych zůstávala rukojmím ruského režimu, a to i přesto, že jsem uprchla do svobodné Evropy. Ruský stát by mi vzal právo být sama sebou a mluvit vlastním jménem.

Bylo to tedy jakési politické gesto?

Nevím, zda politické, spíš lidské. Cítila jsem, že moje jméno poskytne článku a filmu mnohem větší váhu a dosah a díky větší pozornosti ze strany veřejnosti bude tento případ konečně prošetřen. V Ukrajině došlo k tolika válečným zločinům, že místní úřady nemají dostatečné kapacity, aby všechny vyšetřily. Navíc je Frolkinův případ důležitým důkazním materiálem pro budoucí mezinárodní tribunál, který bude jistě potřebovat podrobná svědectví toho, kdo za tyto zločiny nese odpovědnost.

Naším cílem nebylo pouze splnit novinářskou povinnost, ale současně ukázat potenciálním ruským vojákům, kteří teprve zvažují uzavření smlouvy o vojenské službě, a také jejich rodinám, co je na frontě skutečně čeká.

A to se povedlo. Navzdory internetové cenzuře se film dostal daleko mimo vaši čtenářskou základnu, k obyčejným Rusům, co jinak liberální média nečtou.

Ano. V době vydání filmu měl náš kanál na YouTube zhruba 300 tisíc sledujících, a naše filmy dosahují až osmi milionů zhlédnutí. YouTube je totiž jedinou sociální sítí, která není v Rusku zablokovaná a kam se člověk dostane bez využití VPN (služba, která chrání anonymitu uživatele a obchází geografické blokování, pozn. red.). Algoritmy YouTube nejsou ovlivněné ruskou cenzurou. Film o dění v Buči vidělo obrovské množství náhodných lidí – obyčejných Rusů, kteří by se na naše stránky nikdy nedostali.

Takže když někdo do ruského YouTube zadá heslo „mobilizace“, ve výsledcích se objeví i investigativní videa iStories?

Přesně tak. Naopak když budete heslo „mobilizace“ hledat přes Yandex, naše stránky se tam neobjeví vůbec – ve výsledcích vyhledávání budou pouze provládní média. Těsně po tom, co Putin vyhlásil mobilizaci, jsme si všimli velkého skoku ve sledovanosti u investigativních videí týkajících se Buči. Lidé, jimž válka do té doby připadala vzdálená, najednou chtěli vědět, co je čeká na frontě, a šli se podívat na náš kanál. Když jsem na podzim minulého roku pracovala na příběhu o ruských dezertérech, kteří utekli z vojenské služby, narazila jsem na vojáka, jenž se údajně rozhodl k dezerci poté, co viděl naše videa. Díky nim pochopil, že ho využívají jako „krmivo pro děla“ a že na tomto principu funguje celý systém.

Na druhou stranu se pod videi objevují i komentáře zpochybňující autentičnost a pravdivost výpovědí vojáků.

Nemám iluze o tom, že až všichni Rusové uvidí naše filmy, hned jim to otevře oči. Spousta lidí i po zhlédnutí filmů pochybuje, zda jsou pravdivé, nebo hledá pro jejich obsah alternativní vysvětlení. Podle mě je ta pravda ale tak hrůzostrašná, že si ji odmítají připustit. Je strašlivé si připustit, že jejich jménem se dějí tato zvěrstva.

Uplynul rok a půl od momentu vydání příběhu z Andrijivky. Nezestárl na pozadí druhého roku války?

Domnívám se, že je pořád aktuální – i přestože území, kde se námi popsané válečné zločiny udály, je dnes osvobozeno. Velká část ukrajinského území se ovšem pořád nachází pod ruskou okupací. Události, které jsem popsala, se staly v průběhu pouhého jednoho měsíce okupace ruskou armádou, ale mohou sloužit i jako příklad toho, co se dnes pravděpodobně děje na stále okupovaném území.

Přečtěte si

Svědectví z Andrijivky: Ruský voják přiznal popravu civilisty v Ukrajině

Podle jednoho z mých zdrojů z Andrijivky jeden ruský velitel, který nechával mučit civilisty, stále působí na okupovaném území a možná dává svým podřízeným podobné rozkazy. V Andrijivce bylo zavražděno 13 lidí a my známe vraha jen jednoho člověka, ale takových vesnic jsou v Ukrajině stovky. Tento investigativní materiál bude aktuální, dokud se všechny případy válečných zločinů neprošetří.

Je to vůbec v silách ukrajinských úřadů?

Od lidí v Andrijivce vím, že ukrajinská policie nemá kapacitu pátrat po všech vrazích, proto do spisů často uvádí, že za vraždu je odpovědný ruský ministr obrany Šojgu nebo Ruská federace. To ale pozůstalým nestačí. Otec jedné z obětí v Andrijivce, s nímž jsme stále ve spojení, tento postup odmítá a tlačí na úřady, aby dohledaly konkrétního vojáka zodpovědného za smrt jeho blízkého. Chce znát jméno konkrétního člověka. Pro příbuzné je velmi důležité nejen znát jméno vraha, ale i vědět, za jakých okolností zemřel jejich blízký, zda během smrti trpěl. Tato nevědomost na pozadí celkové nejistoty z toho, kdy a jak válka skončí, je pro lidi nesnesitelná.

Co se pak vlastně stalo se samotným Frolkinem, když jste jeho přiznání zveřejnili?

V době, kdy nám poskytl rozhovor, byl už sedmým měsícem na frontě. Chtěl vypovědět smlouvu o vojenské službě. Jeho nejbližší kamarádi z vojenské jednotky, v níž sloužil, všichni zahynuli – v rozhovoru mi vyprávěl, jak těla svých kamarádů odtahoval z bojiště. Smlouvu ukončil v srpnu 2022, ale v září začala mobilizace a Frolkin se znovu ocitl v armádě. Jenže nevím, zda se přihlásil dobrovolně, či pod tlakem.

Myslíš, že ho mohli vydírat tím, že půjde do vězení kvůli rozhovoru, který ti poskytl?

Byl skutečně pod tlakem. Vím, že v Chabarovsku, kde jeho vojenská služba probíhala, rozvěsili po stěnách jeho fotografie – měl se stydět za to, že šíří „fejky“ o armádě. Na konci roku 2022 jsme zjistili, že proti němu bylo zahájeno trestní řízení ve věci šíření dezinformací.

Takže to nebylo trestní řízení kvůli tomu, že zabil civilistu, ale kvůli tomu, že šíří nepravdivé informace?

Ano. Soud probíhal v Chabarovsku a na soudní zasedání překvapivě nepřišel žádný novinář. Požádali jsme proto jednu tamní novinářku, která pak navštívila několik otevřených zasedání. Soud však většinu svých jednání uzavřel pro veřejnost i novináře, byť to ve skutečnosti odporuje zákonu. Podle našich informací se v průběhu zasedání soudce ani nesnažil zjistit, zda skutečně došlo k vraždě – prokurátor zase usiloval pouze o to, aby dokázal, že Frolkin šířil dezinformace. Předvolali jeho velitele a další vojáky z jeho jednotky. Cílem procesu bylo očistit čest armády – tedy vyvrátit tvrzení, že ruští vojáci v Ukrajině rabovali domy nebo vraždili civilisty.

Samotný Frolkin se nějak bránil? Mohl třeba říct, že jsi ho donutila k tomu, aby se přiznal k vraždě?

To je právě to, co tvrdí prokremelská média. Ale není to samozřejmě pravda a Frolkin nic takového během soudu ani neřekl. Je však podivné, že prokurátor navrhl 7 let odnětí svobody, ale soud nakonec dospěl k podmíněnému trestu v rozsahu 5,5 let, a Frolkin tak zůstal na svobodě. V Rusku se téměř nikdy nestává, že by soud vynesl rozsudek, který by šel pod hranici návrhu prokurátora.

Připouštíš, že mladý voják mohl uzavřít dohodu s vyšetřovateli?

Nevylučuju ani tuto možnost. Nezapomínejme, že situace v Rusku se blíží stavu diktatury a lidé jsou tam rukojmí státu. Obzvlášť se to týká těch, co zastávají veřejné, státem placené pozice, například lékaři, úředníci nebo vojáci. Tito lidé nemají právo na názor odlišný od oficiální pozice Kremlu.

Mohli ho vydírat tím, že ho znovu pošlou na frontovou linii. Frolkin strávil v Ukrajině pět měsíců, takže se do toho pekla určitě nechtěl vrátit. V okamžiku, kdy mu prokurátor navrhl 7 let vězení, se spojil se mnou a požádal o pomoc – potřeboval sehnat advokáta, neměl žádného kromě toho, kterého mu zajistil stát – což v Rusku znamená, že takový advokát je pouhá formalita. Do té doby možná ani netušil, že by se mohl dostat do vězení kvůli nějakým fejkům.

Jinými slovy neměl žádný promyšlený plán?

Většina jeho rozhodnutí, jež následovala po rozhovoru s doznáním vraždy, byla ovlivněna emocemi a psychickým traumatem, které získal na frontě. Když jsem se ho zeptala, zda si uvědomuje, co může následovat po jeho přiznání, odpověděl, že chce zachránit co nejvíc vojáků před tím, čím sám prošel.

Ve filmu je vidět, že s ním upřímně soucítíš. Emoce jsou pro investigativní novináře tabu, neboť jsou často spojovány se subjektivitou. Jak sama vnímáš tuto hranici mezi empatií a objektivitou? 

Nevidím v empatii problém, dokud neovlivňuje výsledky investigativní práce novináře, což se v daném případě nestalo. Samozřejmě mám city; povahově jsem humanistka a pacifistka a tato válka je pro mě naprosto nepřijatelná. Ve filmu jsou vidět emoce, protože jde o skutečné živé záběry, kde v reálném čase reaguji na výpovědi. Je to autentický záznam naší investigativní práce – nic jsme nepřetáčeli.

Přečtěte si

Ukrajinci zůstávají vlídní i po všem, co se jim stalo, říká novinářka, která píše o bombardovaných vesnicích

Uvědomuji si, že Frolkin spáchal těžký zločin, ale vidím jeho jednání v mnohem širším kontextu – je výsledkem systému, v němž vyrůstal. Nepopírám existenci svobody volby, člověk má jistě vždy na vybranou. Na druhou stranu je tu určitá predeterminovanost – navštívila jsem jeho rodné město, skličující místo, kde nejsou žádné pracovní příležitosti. Pro lidi z malých měst, ze špatných socioekonomických podmínek a bez vzdělání je vojenská služba snad jedinou alternativou, aby člověk nepropadl alkoholismu nebo drogové závislosti.

Takže armáda je v Rusku jakýmsi sociálním výtahem?

Ano. Už dlouho před válkou se ruští muži z regionů tradičně hlásili do placené vojenské služby, protože to pro ně byla jediná příležitost, jak si vydělat, získat hypotéku na bydlení, založit rodinu. Člověk si „odpykal“ svůj čas v armádě a pak šel do předčasného důchodu. Samozřejmě existují i výjimky, které jdou do armády, protože milují násilí, ale rozhodně to není běžné.

Zdá se ti, že samotní vojáci, co plní rozkazy, mají menší odpovědnost za své činy než jejich velitelé?

Mají stejný podíl odpovědnosti a měli by být za své zločiny souzeni. Vidím však, že často nemají moc možností – život těchto žoldnéřů je většinou zcela závislý na jejich veliteli. Na druhou stranu je jednoduché takové věci odsoudit, cítit se morálně nadřazeným, když nejsme na frontě, ale sedíme v kavárně. Ve skutečnosti nevíme, jak bychom se v takové situaci zachovali. Nikdy jsme nebyli v jejich kůži.

Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč se Frolkin svěřil zrovna tobě? 

Kremelská propaganda se snaží přesvědčit lidi, že všechno, co je psáno a publikováno v zahraničí, je západní dezinformace. Očerňují i mou práci – tvrdí, že jsem získala Frolkinovo přiznání pomocí vydírání, což je samozřejmě lež. K přiznání se rozhodl sám a veškeré informace, které nám sdělil, jsme důkladně ověřili.

Proč se přiznal právě mně? Možná i z toho důvodu, že mluvíme stejným jazykem. Kdyby hovořil se zahraničním novinářem, patrně by se mu nepřiznal. Většina vojáků se navíc vrací z fronty se silným posttraumatickým syndromem. Není jim poskytována žádná psychologická podpora a mnozí mi sami říkali, že jim nahrazuji terapeutku. Že potřebují o svých zážitcích mluvit, někomu se svěřit, ale matce ani ženě tyto hrůzy vyprávět nechtějí. Domnívám se, že právě moje empatie mi umožnila vyzpovídat jak vojáky, tak pozůstalé ukrajinských obětí.

Ruský nezávislý televizní kanál Dožď přišel o lotyšskou vysílací licenci kvůli tomu, že údajně stranil ruské armádě a soucítil s mobilizovanými ruskými vojáky. Neměla jsi strach, že by někomu tvůj soucit připadal nevhodný? 

Vidím velký rozdíl v tom, když někdo posílá finanční příspěvky na podporu ruské armády, a tím, že cítím hluboký smutek z toho, že několik dalších generací Ukrajinců a Rusů bude žít ve stínu traumatu z této války. Cítit soucit vůči lidem, kteří přicházejí o své blízké, je normální. Ale necítit soucit vůči Rusům, kteří zabijí tvé blízké, je také normální. Rozhodně se necítím provinilá kvůli tomu, že je mi líto všech lidí a jejich utrpení. Je podivné podezírat ruské novináře v exilu ze skryté podpory ruské armády – vždyť opustili svou rodnou zemi ze dne na den s jedním kufrem a bez možnosti se vrátit. Riskují své životy a životy svých příbuzných, jen aby šířili pravdu a přiblížili konec války alespoň o kousek.

Jaké to je být novinářkou v exilu?

Moje rozhodnutí opustit Rusko bylo vědomé. Věděli jsme, že riskujeme nejen my, ale i naše rodiny a blízcí. Navíc existuje pouze malý počet zemí, kam Rusové smějí bez víza – většinou jde o takzvané přátelské země, kde novinářům pořád hrozí pronásledování státem. Například Kazachstán a Kyrgyzstán vyhošťují ruské občany na žádost ruských úřadů. Na druhou stranu jen málo západních zemí dnes Rusům poskytuje víza. Ruský exilový novinář zkrátka neví, kde se ocitne zítra, je zcela odkázán na politická rozhodnutí hostitelské země. Pokud by Rusko zítra zasáhlo raketou jednu z evropských zemí, nemáme žádnou jistotu, zda nás ten stát na oplátku nevyhostí zpět do Ruska.

Život exilového novináře je plný nejistoty a napětí. Za takových okolností by normální člověk nebyl schopen práce – jenže pracovat musíme. Nic jiného nám nezbývá – někdo musí zaznamenat podrobná svědectví z této války.

Přečtěte si

Podcast ODPOSLECH – Šéfka ruského exilového média Meduza o útoku spywarem Pegasus: Dnes napadli mě, zítra napíchnou vás

Vaše rodiny a přátelé jsou pořád v Rusku, je to tak?

Ano. Minulý rok mi zemřel otec a nebyla jsem na jeho pohřbu. O tom, že na pohřbu budu chybět, jsem nerozhodla já, ale ruský stát. Neustále mám strach o rodinu, blízké i kamarády, kteří můžou dostat povolávací rozkaz. Možná těm, kdo vyhnanství nikdy nezažili, se může zdát, že jsme teď v bezpečí a máme se skvěle, ale je to život ve strachu. Všechny tyto pocity v sobě potlačuju, připadám si emočně zamrzlá.

Poslední otázka. Chystáš se jít volit v jarních prezidentských volbách?

Nejsem si jistá, zda to bude možné – ruská vláda zvažovala uzavření volebních místnosti v některých nepřátelských zemích. Ale i kdyby to šlo, nevím, jestli by to pro mě nebylo nebezpečné. 

V Rusku se teď objevil kandidát, který veřejně odmítá válku, a všimla jsem si, že spousta Rusů v zahraničí sbírá podpisy na jeho podporu. Mezi ruskými liberály dlouhodobě přetrvávají dvě strategie – buď volí alternativní kandidáty, nebo se vůbec neúčastní voleb, protože nechtějí legitimovat tento zcela zfalšovaný proces. Osobně nevím, kterou strategii mám zvolit – nevěřím, že ruský režim padne díky volbám. V Rusku téměř zanikla občanská společnost, což znamená, že na průběh voleb nebudou dohlížet nezávislí pozorovatelé a výsledky budou opět zfalšovány. Nevidím ve volbách smysl. Více smyslu momentálně vidím ve své práci.

The post Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny appeared first on investigace.cz.

Ruské věznice se postupně plní aktivisty, politickými oponenty, ale i nezávislými novináři. Na podzim minulého roku se Alsu Kurmaševa, novinářka z pražské redakce Rádia Svobodná Evropa, která dlouhodobě žije v Česku spolu s rodinou, vydala za nemocnou matkou do Ruska. Na letišti byla zadržena, dnes jí hrozí minimálně deset let vězení. O tom, co by ji mohlo zachránit, zda podobný osud čeká každého ruského novináře v exilu, jenž navštíví rodnou zemi, a jak se okolo svobodných médií stahovala putinovská smyčka, jsme hovořili s Galinou Arapovou, šéfkou ruské neziskové organizace Centrum pro ochranu práv médií, toho času v exilu.

Podle Mezinárodní federace novinářů patří Rusko do první pětice států s největším počtem zatčených novinářů. Přesto se zdá, že navzdory tlaku cenzury a riziku ze zatčení nebo dokonce otrávení konkrétních redaktorů se ruské investigativní žurnalistice daří. V průběhu uplynulého roku vyšla zejména v exilu, ale i v Rusku, celá řada důležitých textů odhalujících válečné zločiny, korupci, obcházení sankcí a porušování lidských práv. Souvisí tento stav i s tím, že většina ruských investigativních novinářů dnes pracuje v exilu a nemusí se přizpůsobovat tlaku domácí cenzury i požadavkům po takzvaných zahraničních agentech?

Nemyslím si to. Investigativci jsou speciální kategorií novinářů a kvalitu jejich práce jen málo ovlivňují požadavky ruských cenzurních úřadů nebo status zahraničního agenta. Pod tlak se dostali již mnohem dříve a uvědomili si tak rizika své práce. Invaze v roce 2022 to v tomto smyslu příliš nezměnila.

V roce 2021 schválila Státní duma zákon zakazující šíření informací o soukromém majetku a rodinných záležitostech soudců a zaměstnanců činných v trestním řízení a v dozorčích orgánech Ruska. Na svých stránkách varujete novináře, že ani „veřejný zájem“ není ruskými úřady považován za důvod pro výjimku ze zákona o soukromí. Má tento zákon praktický dopad na práci investigativních novinářů? Odrazuje je od práce?

Tento zákon ještě víc zvyšuje rizika jejich práce. Cílem je odradit novináře od téměř jakýchkoli témat spojených s korupcí státních zaměstnanců. Tyto kroky zvýší pravděpodobnost pronásledování samotných novinářů i jejich rodin. Navíc se zákon uplatňuje jednostranně – prokremelská média nebo státní úřady nejsou za zveřejňování soukromých informací trestány.

Zadržení Alsu Kurmaševy, rusko-americké novinářky z Rádia Svobodná Evropa, která dlouhé roky pracovala a žila v Česku, vzbudilo rozruch. Byla zatčena jen kvůli tomu, že se nenahlásila jako zahraniční agentka, což zní dost absurdně. 

V jejím případě jde o porušení paragrafu 330 ruského trestního zákoníku ohledně takzvaných zahraničních agentů. Paragraf má nyní tři části. První dvě se týkají těch, co už byli prohlášeni za zahraničního agenta, a také osob, které nedodržují stanovená nařízení. Jakmile je člověk označen za zahraničního agenta, musí dodržovat soubor nařízení. Musí podávat hlášení, nemá právo šířit informace v prostředí nezletilých, například přednášet na školách, být poslancem nebo členem volebních komisí a tak dále. Pokud „zahraniční agent“ tato nařízení opakovaně nedodrží, nejdříve dostane dvě pokuty jako varování a poté proti němu úřady zahájí trestní řízení.

A co ta třetí část zákona?

Půl roku před začátkem války se tento paragraf změnil a byl doplněn o třetí článek, jenž představuje něco jako Damoklův meč neustále visící nad všemi novináři, kteří chtějí informovat o dění na frontě. Nový článek ukládá povinnost všem, co se zabývají „účelovým shromažďováním“ neutajovaných informací o ruských vojenských a vojensko-technických aktivitách, o tom předem informovat ministerstvo spravedlnosti, aby mohli být zařazeni do registru „zahraničních agentů“.

Přečtěte si

Podpořte ruské novináře v exilu. Nám jen tak nepomůžete, vzkazuje mluvčí listu Novaja gazeta

Cílem změny bylo zabránit šíření jakýchkoli informací o armádě – například o pohybu vojsk, jejich stavu a vybavení, psychologickém rozpoložení, porušování práv vojáků a mnoha dalších podobných. Článek obsahuje přes 60 kategorií nepovolených informací, byť za normálních okolností tyto informace nejsou tajné, nejsou státním ani vojenským tajemstvím. Kurmaševa je redaktorkou tatarsko-baškirské služby Rádia Svobodná Evropa a je spoluautorkou knihy o válce, na kterou se výše popsaný článek dokonale vztahuje. (Kniha Ne Válce popisuje 40 příběhů Rusů, kteří odmítli podpořit válku, pozn. red.)

Podobným případem je i americký novinář Evan Gerškovič z Wall Street Journal, kterého v Rusku zatkli na jaře uplynulého roku?

Ne, Gerškoviče stíhají za špionáž. V případě Kurmaševy se bavíme o informacích, které jsou běžně k nalezení v otevřených zdrojích. Ovšem v okamžiku, kdy je začnete cíleně sbírat – například počty zemřelých vojáků na frontě nebo příběhy mobilizovaných –, začíná se na vás vztahovat zákon o zahraničních agentech a měl byste se nahlásit jako zahraniční agent.

Podobným popisem lze ovšem charakterizovat práci každého novináře, jenž píše o válce.

Přesně tak. A také jakéhokoli vojenského analytika nebo právníka, který pracuje pro organizace pomáhající rodinám vojáků. Tato část zákona byla vytvořena na míru s cílem zabránit informování veřejnosti o průběhu války. Přitom novela zákona byla přijata přesně půl roku před začátkem invaze do Ukrajiny, na konci září 2021. Organizace, které se věnovaly právnické podpoře rodin vojáků, vzápětí ukončily své podpůrné programy, váleční experti umlkli, protože pokračování v činnosti by pro ně znamenalo okamžité trestní stíhání. Dnes si uvědomujeme, že stát se už v té době připravoval na válku. 

Doporučila byste novinářům, kteří přece jen píší o válce a pracují v exilu, aby nejezdili do Ruska?

Ano, pokud by se tam vrátili, mohl by je čekat stejný osud jako Kurmaševu. Myslím, že si to uvědomují. Mohou je zatknout za falešné obvinění ohledně armády nebo za spolupráci se zahraničními aktéry. V Rusku existuje více než deset paragrafů, kvůli nimž by mohli být tito novináři stíháni. Nemůžeme jim dávat obecné rady, ale můžeme jim pomoci zhodnotit rizika návštěvy Ruska, tedy pokud nás o to požádají. Vždy záleží na konkrétním případu, tedy jakým tématům se dotyčný věnuje, zda se podepisuje vlastním jménem, a na mnoha dalších faktorech. O tom, že Kurmaševa jede do Ruska, jsme ale nevěděli.

Takže s vašimi právníky svou návštěvu Ruska nekonzultovala?

Ne, o jejím vycestování do Ruska jsme se dozvěděli až v říjnu, když ji zadrželi. Strategie snižování rizik je individuální – konkrétní postup vytváříme teprve na základě potřeb dané redakce. Téměř každý z novinářů v exilu má v Rusku rodinu, majetek, děti. Dostali se do zahraničí ze dne na den, ne z vlastní vůle – není to řádná „migrace“, na kterou se člověk obvykle připravuje dlouho dopředu. Naopak sbalili děti, kočky, psy a základní věci do jednoho kufříku a vyrazili. Byla to mimořádná situace. V dějinách žurnalistiky neexistuje žádný další obdobný případ, kdy by najednou pracovalo tolik novinářů v exilu.

Ještě bych se vrátila k případu Kurmaševy. Jaká je vaše předpověď? Má nějakou šanci dostat se v brzké době z vězení? 

Šance je nulová. Byla proti ní zahájena tři trestní stíhání. Podle posledních informací je stíhána i za šíření dezinformací o armádě, za což hrozí až desetiletý trest odnětí svobody. Je tedy velmi pravděpodobné, že dostane přinejmenším deset let vězení.

Mohou novinářce pomoct americké nebo třeba i české úřady? 

České rozhodně ne. Jediné, co by ji mohlo zachránit, je výměna za jiného amerického vězně. Stejně jako v případě Evana Gerškoviče, kdy Rusko vyjednává o jeho výměně za ruského vězně v americké věznici. 

Připomíná mi to výměnu válečných zajatců…

Ano, v principu je to trochu podobné, ale existují zde právní rozdíly. Zatímco výměna válečných zajatců se řídí mezinárodním humanitárním právem, výměna vězňů může proběhnout až v okamžiku, kdy je člověk odsouzený a odpykává si svůj trest. Teprve poté může prezident podepsat milost a stát přistoupit k výměně.

Kurmaševa má oproti Gerškoviči velkou nevýhodu v tom, že má dvojí občanství – americké a ruské, zatímco Gerškovič je výhradně americkým občanem. Spojené státy o něj proto budou mít větší zájem. S její výměnou nemusí současně souhlasit také Rusko, neboť je ruskou občankou. Nicméně nejdříve musí padnout odsuzující rozsudek. Pokud bychom viděli, že trestní řízení v případě Gerškoviče i Kurmaševy postupují neobvykle rychle, mohlo by to naznačovat, že se státy domluvily a připravují se na výměnu.

Při pohledu ze zahraničí se zdá, že hlavní vlna útlaku vůči nezávislým novinářům v Rusku přišla až po začátku války v roce 2022. Je to mylný dojem?

Skutečnost je taková, že to nezačalo 24. února. Po rozpadu Sovětského svazu se většina médií transformovala na soukromé subjekty a získala možnost stát se nezávislými a mít vlastní redakční politiku. První velkou ránu tomuto konceptu zasadil ruský stát v roce 2001, kdy prostřednictvím Gazpromu znárodnil soukromý televizní kanál NTV, do té doby nezávislý. Mezi lety 2005 a 2007 se pak objevila snaha o znárodnění regionálních médií – rádií, televizí a tisku. V té době Aliance nezávislých regionálních redakcí sdružovala 70 největších médií, všechna byla finančně nezávislá a měla vlastní redakční politiku. Právě na ně se tehdy Putinův režim začal zaměřovat.

Přečtěte si

Ruský novinář Roman Anin: Během protestů policie na právo kašlala

V roce 2010 už většina regionálních médií byla ve státním vlastnictví. Vznikly státní mediaholdingy, jež zahrnovaly veškerá regionální média včetně televizních kanálů. Státní už také byly všechny televizní kanály pokrývající celé Rusko. Existovaly sice ojedinělé výjimky, jako byly petrohradské noviny Fontanka, moskevský opoziční list Novaja Gazeta nebo televizní kanál Dožď, avšak i na ty stát a provládní skupiny vyvíjely tlak – jen v Nové Gazetě bylo za dobu její existence zavražděno šest novinářů. Tato média také neustále čelila omezením, pokutám a soudním sporům.

Od roku 2010 až dodnes se pak postupně zpřísňoval mediální zákon týkající se internetových médií – zvyšovaly se pokuty, restrikce a cenzura. Už se nesmělo psát o sebevraždách, o dětských obětech zločinců nebo o extremistických organizacích. V roce 2012 byl vytvořen zákon o zahraničních agentech, který byl v roce 2015 ještě zpřísněn. O dva roky později se mezi zahraničními agenty poprvé objevila média jako Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Mezi lety 2020 až 2022 se seznam zahraničních agentů výrazně rozrostl a zahrnul velké množství médií. Během posledních pěti až sedmi let jejich redakce zkrátka neustále vážily rizika, byly ochotny zaplatit několikatisícové pokuty za vydání textu – jejich rozpočet dokonce počítal s těmito pokutami.

Takže rok 2022 představoval jakýsi vrchol dvacetileté snahy ruského státu o úplnou cenzuru?

Přesně tak. Ze zpětného pohledu to připomíná smyčku kolem krku, která se postupně utahovala. V průběhu dvou měsíců po začátku války v roce 2022 Roskomnadzor (federální úřad Ruské federace, který zodpovídá za monitorování, kontrolu a cenzuru sdělovacích prostředků, pozn. red.) zablokoval 250 nezávislých internetových médií. Před zbylými nezávislými novináři tak vzniklo dilema: buď riskovat dlouhé roky vězení, nebo opustit zemi. Během té doby odjelo kolem 1 500 pracovníků médií a zhruba stovka redakcí – jsou to neuvěřitelná čísla. Nedávno publikovaná zpráva od JX Fund (Evropský fond pro novináře v exilu) ukazuje, že žádná jiná země nemá tak velký počet novinářů pracujících v exilu. Tito novináři zůstávali v Rusku až do poslední chvíle, rok 2022 byl pro ně poslední kapkou. 

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

Líbil se vám tento text? Podpořte redakci investigace.cz

The post Advokátka Arapova: Zatčenou pražskou novinářku zachrání jen Spojené státy, nejspíš to ale neudělají appeared first on investigace.cz.

Galina Timčenko pracuje jako ředitelka největšího ruského opozičního média v exilu Meduza. Její telefon byl 10. února 2023 infikován špionážním softwarem Pegasus. Tento izraelský spyware je klasifikován jako zbraň. Přístup k němu údajně mají mít pouze vlády zemí, jež neporušují lidská práva.

V okamžiku, kdy se útok odehrál, byla Galina Timčenko v Německu. Dlouhodobě však kvůli přístupu ruské vlády k nezávislým novinářům žije v lotyšském exilu. O tom, že její telefon byl napaden, se Galina dozvěděla až o půl roku později, a to jen díky tomu, že jí společnost Apple poslala upozornění týkající se útoku „nevládních hackerů“. Stejnou zprávu letos obdržela i celá řada dalších ruských novinářů v Evropě.

S Galinou Timčenko si redaktorka investigace.cz Kristina Vejnbender povídala o tom, kdo za útokem nejspíš stojí a jaké může mít zneužití spywaru důsledky pro evropskou demokracii.

The post Podcast ODPOSLECH – Šéfka ruského exilového média Meduza o útoku spywarem Pegasus: Dnes napadli mě, zítra napíchnou vás appeared first on investigace.cz.

Po začátku ruské invaze na Ukrajinu opustila Rusko řada nezávislých novinářů a novinářek i opozičních aktivistů. V evropských zemích hledali úkryt a možnost svobodně pokračovat ve své práci. V poslední době se ale množí zprávy o útocích na exilové novináře – od výhrůžek až po možné případy otrav. Jsou dnes ruští exiloví novináři v Evropě v bezpečí? A co mohou evropské státy pro jejich bezpečnost udělat? O situaci exilových novinářů mluvil s redaktorkou investigace.cz Kristinou Vejnbender Jiří Slavičínský.

The post Podcast ODPOSLECH: Iluze bezpečí. Dokáže Evropa ochránit novináře v exilu? appeared first on investigace.cz.

Telefon Galiny Timčenko, ředitelky největšího ruského opozičního média v exilu Meduza, byl 10. února 2023 infikován špionážním softwarem Pegasus. Tento izraelský spyware je klasifikovaný jako zbraň a přístup k němu mají mít jen vlády, které neporušují lidská práva. 

V okamžiku útoku byla Galina Timčenko v Německu. Dlouhodobě ale kvůli přístupu ruské vlády k nezávislým novinářům žije v lotyšském exilu. O tom, že byla napadena, se dozvěděla až o půl roku později, a to jen díky tomu, že jí společnost Apple poslala upozornění o útoku „nevládních hackerů“. Stejnou zprávu letos obdržela celá řada ruských novinářů v Evropě. S Galinou Timčenko si investigace.cz povídala o tom, kdo za útokem stojí a jaké má zneužití spywaru důsledky pro evropskou demokracii.

V půlce září vyšel na serveru Meduza článek, ve kterém na základě zjištění kanadských výzkumníků v oblasti kyberbezpečnosti Citizen Lab a digitálněprávní organizace Access Now popisujete rozkrývání vašeho napadení spywarem Pegasus. Zmiňujete také státy, které by za útokem mohly stát. Jsou mezi nimi Lotyšsko a Německo. Proč jste se rozhodli ukázat na konkrétní státy? Neměli jste obavy o vztahy s Lotyšskem, kde Meduza skoro deset let sídlí?

Jedinou zbraní novinářů je slovo. Jsem silnou odpůrkyní řešení podobných otázek za zavřenými dveřmi. Věřím, že pro společnost důležité události mají být veřejnosti známé. Dnes napadli mě, zítra se na mém místě ocitne jakýkoli jiný evropský novinář nebo politik.

Co se týče obav z možného rozhořčení evropských vlád – existuje názor, že novinařina je to, co si někdo nepřeje zveřejnit. Zbytek je reklama. Vždy se najde někdo, koho zveřejnění našich zjištění nepotěší. Nikdy jsme se nebáli publikovat nepříjemné příběhy, pokud v nich byl veřejný zájem. A zda se ty státy naštvou nebo ne, není podstatné. Plníme v Lotyšsku veškeré zákonné povinnosti a platíme tu daně. Jsme spolehlivým partnerem a transparentním daňovým poplatníkem s vynikající pověstí.

Vím, že kromě mě existují i další případy infikování Pegasem. Nejsem první případ v Evropě, ale ostatní se zalekli veřejného ohlasu. Nevyčítám jim to, je to jejich rozhodnutí, ale pro mě jako novinářku takové rozhodnutí není přijatelné.

🚨BREAKING: Exiled media under attack!

Access Now and @citizenlab reveal first-time documented use of NSO Group’s Pegasus spyware against a Russian journalist – the head of @Meduzaproject Galina Timchenko.

Dive into our report: https://t.co/yDXxday4oe

— Access Now (@accessnow) September 13, 2023

Následovaly po vydání článku reakce vlád, které jste označili za možný zdroj útoku?

Se zástupci státu jsme se bavili už před vydáním článku. Bezpečnostní služba Lotyšska řekla, že nemůže komentovat záležitosti týkající se státní bezpečnosti. Německo se odmítlo vyjádřit. A to pro nás bylo dostatečné. Naším cílem nebylo dostat z nich přiznání – nejsme žádný soud ani policie. Organizace Access Now a Citizen Lab vědí s jistotou, že tyto státy používají špionážní software Pegasus.

Využila ruská propaganda tento článek ve svůj prospěch? Mohl posloužit ruské vládě jako důkaz tvrzení, že se evropské země chovají stejně nedemokraticky jako Rusko?

Ne. Překvapuje mě, že ruští propagandisté dělali, že se nic neděje, což je podezřelé. Když jsme připravovali článek, samozřejmě jsme si uvědomovali, že mohou tento případ zneužít a říct: „Podívejte se na tu vaši Evropu a jak s vámi zacházejí.“ Ale z nějakého důvodu se neozvali.

Právě to, že mlčí, je hodně znepokojující. Nepracujete s verzí, že by za útokem mohla stát ruská tajná služba, které buď spolupracuje s jedním ze států, které mají Pegasus, nebo se samotným výrobcem softwaru, izraelskou společností NSO Group?

Podívejte se: to, co říkám, nepochází z odhadů Meduzy, ale z výzkumu odborníků Access Now. Nespoléhají se na prohlášení NSO, ale na aktivitu serverů, jejich geolokaci a další relevantní data, o kterých ani nemám tušení. Ano, jednou z pracovních verzí bylo, že by Rusko mohlo požádat o pomoc Ázerbájdžán nebo Maďarsko, které mají předplacenou licenci na Pegasus. Podle dat Access Now a Citizen Lab samotné Rusko Pegasus k dispozici nemá. Nedokážeme to ani potvrdit, ani vyvrátit. Máme jen seznam zemí, které to mohly udělat, ale Pegasus bohužel nezanechává otisky prstů. Tedy, jisté stopy zanechává, ale ne v takové podobě, abychom s jistotou určili, která země je odpovědná.

Podle vyjádření samotné společnosti a dalších odborníků spolupracuje NSO pouze se státními orgány, tedy s vládami. Máme k dispozici seznam uživatelů tohoto softwaru a také seznam států, které realizují přeshraniční akce. Například Estonsko využívá Pegasus i v zahraničí. Mám lotyšskou SIM kartu a v Evropě není roaming, takže v případě, že by za útokem stálo Lotyšsko, by nemuseli vědět, že jsem v okamžiku útoku byla v Německu. To jsou však jen hypotézy. Vše, co víme, jsme shrnuli v článku, ale nemáme žádné přímé důkazy a pravděpodobně je ani nikdy mít nebudeme.

Přečtěte si

Špehovaní novináři a podezřelí politici. Maďarsko dva roky po kauze Pegasus

Dovolte mi trochu spekulovat. Pokud by se nakonec ukázalo, že za útokem stojí Lotyšsko, budete uvažovat o přesunu Meduzy do jiné země?

Nechceme utíkat a skrývat se – neděláme nic špatného. Jak jsem napsala v dopise našim čtenářům, žiji už dlouho jako v domě s průhlednými zdmi. Už v roce 2012 jsem si uvědomovala, že jakékoli osobní informace mohou být zneužity proti mně, a proto už déle než deset let žiju zcela transparentním způsobem. Nic zajímavého by v mém telefonu nenašli. 

Mým úkolem je rozpoutat veřejnou diskusi, která by vedla k definování konkrétních pravidel využití spywaru. Například americký prezident Joe Biden vydal nařízení, které zakazuje využití softwaru Pegasus (u mobilních čísel s americkou předvolbou, tedy +1, pozn. red.) a ukládá sankce všem firmám, které spolupracují s NSO. V Evropě není taková jednota. Lotyšský svaz novinářů položil lotyšské vládě zcela legitimní otázky: „Jak se rozhoduje o sledování jednotlivců? Kdo o tom rozhoduje?“ Jakékoli špehování by mělo být povoleno pouze na základě soudního rozhodnutí, ať už veřejného, nebo tajného. Dnes neexistuje žádný transparentní postup. Proto to není jen můj osobní problém ani problém Meduzy, ale problém celé Evropské unie a jejich klíčových hráčů.

Samozřejmě to souvisí i s emocemi – Pegasus byl vytvořen pro boj s terorismem nebo organizovaným zločinem. Kam mě zařadili? A v tom spočívá ten problém. Neexistují žádná jasná pravidla a definice, proto všechny evropské vlády, které se neustále mění, mohou využívat špionážní software podle svého uvážení. Veřejnost nad tím nemá žádnou kontrolu. Magická slova „státní bezpečnost“ mohou skrývat libovolné porušování evropských zákonů a lidských práv.

Jak si vysvětlujete, že na evropské úrovni neexistuje veřejná shoda ani velká diskuse na toto téma? Pět set novinářů podepsalo otevřenou výzvu Evropskému parlamentu, v níž vyzvalo k úplnému zákazu využívání špionážního softwaru proti novinářům. Nicméně pět stovek se mi zdá jako relativně nízké číslo. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Investigativní novináři jsou zvláštní kategorie, dobře si uvědomují význam digitální bezpečnosti. Celkově však novináři, stejně jako většina lidí, nevěnují digitální bezpečnosti dostatečnou pozornost. Mnohokrát jsem viděla, jak opoziční nebo pronásledování novináři přistupují k digitální bezpečnosti lehkomyslně. Druhým důvodem je, že Evropská unie je mnohoúrovňový byrokratický aparát a veškeré procesy zabírají čas. 

Když se mě ptají na Putinův režim, vždy vyprávím historku o tom, jak jsem navštívila Muzeum Berlínské zdi. Ohromilo mě, jak nenápadně vznikala. Nejdříve lidé, kteří přecházeli z jedné strany na druhou, ukazovali jen průkazy, ale den co den se něco malého měnilo, přibývala cihlička za cihličkou, až jednoho dne vznikla celá zeď a z lidí se stali vězni. To samé se teď děje v oblasti digitální bezpečnosti.

Mám strach, že se jednoho dne probudíme v digitálním vězení. Měli bychom o tomto tématu co nejaktivněji diskutovat a vysvětlovat, že se to týká každého. Že nesmíme poskytovat státu tak velkou moc nad naším osobním životem. Jde o porušování lidských práv, ale nejedná se o fyzické nebezpečí, proto to lidé ignorují.

Přečtěte si

Větší než Watergate? Znepokojivá zpráva o špehování v EU

Existují dva pohledy na využívání špionážního softwaru vůči zahraničním novinářům z totalitních zemí. Jeden spojuje novináře v exilu, ať už jsou to Rusové, nebo Bělorusové, s evropskými novináři a zdůrazňuje, že mají společný zájem – obranu digitální bezpečnosti. Druhý odděluje novináře v exilu od evropských. Vychází z toho, že nemůžeme s jistotou vědět, zda mezi exilovými novináři nejsou ruští nebo běloruští špioni. Podle tohoto pohledu má výjimka pro využívání špionážního softwaru vůči exilovým novinářům opodstatnění. Dokážete se do tohoto pohledu vcítit?

Je to legrační způsob uvažování. Vždyť zločincem může být i Evropan. Tak pojďme preventivně všem nasadit želízka. Takto se nebuduje občanská společnost. Úroveň svobody nějaké společnosti se definuje tím, jak jsou svobodní nejslabší a nejzranitelnější jedinci – na tom se staví demokracie. My exiloví novináři jsme v Evropě menšinou, a pokud se porušují naše práva, pak je v nebezpečí i většina. Drtivá část totalitních a autoritářských režimů začíná tím, že začne pronásledovat malou skupinu na základě nějakých arbitrárních vlastností. To je přímá cesta do pekel. Ve všeobecné deklaraci lidských práv není rozdělení podle států, národnosti či věku, všichni jsme lidé a máme mít stejná práva.

EU member state may have used #Pegasus spyware against a journalist who fled Russia. It is deeply problematic that Europeans will never know the truth, while #NSOGroup and Israel know all about the perpetrator and the target. This must be investigated in Europe @EP_PegaInquiry https://t.co/gZ7TySAFXs

— Sophie in ‚t Veld (@SophieintVeld) September 25, 2023

Občanská společnost by měla stát sledovat a kontrolovat, ne utíkat do bezpečí věznic jen pro jistotu, kdyby se něco událo. Právě proto platíme státu daně, aby nás před nebezpečím chránil, ale zákonnými způsoby. Meduza je Ruskem označena za nežádoucí organizaci a jakákoli interakce s námi je v Rusku trestána. I pro Evropu jsem nežádoucí osobou. Přitom se stačí podívat na můj životopis. Pokud já můžu být špionem, pak jím může být jakýkoli politický nebo veřejný činitel.

Ráda bych se vrátila k Lotyšsku. Několik měsíců před tím, než byl váš telefon napaden, lotyšská vláda zbavila ruskému televiznímu kanálu Dožď vysílací licenci. Jako důvod uvedla „bezpečnostní riziko“. Mohou tyto dvě události souviset? Že by se lotyšská vláda rozhodla pro jistotu sledovat každé ruské médium na svém území?

Nevylučujeme žádnou možnost. Meduza byla první redakce, jež vystoupila na podporu Doždě, později se k nám přidalo víc než tři sta dalších organizací. To je pro baltské státy ojedinělý případ celospolečenské shody.

Je pravda, že během jedné místní televizní show se o případu Doždě diskutovalo a někdo přišel s nápadem, že by měla všechna ruská média včetně Meduzy být pod drobnohledem. Neexistuje taková svoboda projevu, která by se líbila každému. Lidé rádi nahlíží na svobodu projevu jako na něco komfortního a pohodlného. Jenže novináři nikdy nebývají pohodlní pro vládu, právě proto se nám přezdívá čtvrtý pilíř demokracie. Nenecháváme politiky usnout na vavřínech.

Takže mohou tyto dvě události souviset? Možná ano. Změnil se přístup k ruským novinářům? Osobně necítím žádnou změnu. V případě Pegasu nás evropští novináři podpořili, protože si uvědomují rozsah nebezpečí. Jestli nebezpečí pochopila i lotyšská společnost, to nevím.

Přečtěte si

Službička pro maďarskou vládu. Jak získala Budapešť Pegasus?

Co si myslíte o prohlášení politiků podobných tomu, jaké učinil český prezident Petr Pavel? Uvedl, že bychom měli sledovat všechny ruské občany žijící na Západě. Ačkoli následně vysvětlil své výroky, které vyzněly nekorektně, mohlo to přispět k zvýšené úrovni podezřívavosti vůči Rusům v české společnosti.

Jsou věci, které vážně nesnáším, a populismus je jedna z nich. Úkolem politika je vysvětlovat, že neexistují jednoduché odpovědi. Na libovolnou jednoduchou otázku neexistuje stejně jednoduchá odpověď. Jedině snad na otázku, zda někoho miluješ, se dá odpovědět ano, či ne.

Populismus je, když Donald Trump říká, že za všechno mohou Mexičané a stačí postavit zeď, nebo když Petr Pavel navrhuje sledovat všechny Rusy. Samozřejmě, že jsou to fráze, které mohou být snadno zneužity. Domnívám se, že moudrý politik se takovým vyjádřením má vyhýbat, protože by mohla být použita jako návod k diskriminaci na základě národnosti, místa narození nebo občanství. Vladimir Putin je také velký mistr populismu a jednoduchých tvrzení. Ukrajina podle něj neexistuje. Úkolem politika je naopak přesvědčit společnost, aby nehledala jednoduché odpovědi. Politik má vyzývat lidi k toleranci, trpělivosti a dovednosti si počkat, zamyslet se, ne okamžitě utíkat a jednat.

Je tu další příklad – jak baltské země zareagovaly na proud uprchlíků, kteří utíkali před mobilizací v Rusku. Jejich hlavní argument zněl: neodjeli hned po začátku války, ale až v okamžiku, kdy se lekli mobilizace. Na konferencích vždy říkám: „Přátelé, tito muži nechtěli zabíjet, nechtěli se stát vrahy. Riskují svou budoucnost, protože se nechtějí stát zločinci. Copak to není cenný lidský kapitál? Vždyť mohou přinést hodně užitku té zemi, do které utekli před válkou, represemi a mobilizací.“ Říkám tomu prokurátorské myšlení – spočívá v upírání dobrých úmyslů, podezřívavosti a přesvědčení, že je každý špatný. Ale svět je takový, jaký ho vidíme.

Jedním z důvodů, proč Dožď přišel o licenci, bylo, že jeden z moderátorů v přímém přenosu mluvil o mobilizovaných Rusech jako o „našich chlapcích“. Je to tak trochu přirozené přeřeknutí od ruského novináře, který se dočasně nachází v exilu. Meduza má zcela odlišný příběh, sídlí v Lotyšsku od svého počátku. Vnímáte se jako exilové médium?

Žijeme v přítomnosti. Připomíná mi to mou oblíbenou povídku od Margaret Atwood, o ženě, která si vybavuje svůj pokus o sebevraždu během psychoterapeutického sezení. Psychoterapeut ji vyzve, aby si představila, že je Robinson Crusoe na pustém ostrově a že záchranná loď nedorazí. Má dvě možnosti: čekat na záchranu, nebo začít budovat život na ostrově. Jinými slovy, nejde pořád žít v minulosti a neustále se ohlížet zpět.

Máme velkou ruskojazyčnou čtenářskou základnu. Meduzu jsme spolu s ruskými kolegy založili v roce 2014, jsme mezinárodním médiem a publikujeme ve dvou jazycích – ruštině a angličtině. Nemáme zatím žádné plány ohledně návratu. V Rusku jsme mimo zákon, našim novinářům hrozí trest odnětí svobody od dvou do dvaceti let. Až válka skončí, a ta může trvat hodně dlouho, nebo skončí Putinův režim, pak budeme vycházet z nové reality. 

The post Šéfka ruského exilového média Meduza o útoku spywarem Pegasus: Dnes napadli mě, zítra napíchnou vás appeared first on investigace.cz.

Vždy si schovávejte zubní kartáček. Hlídejte si hrneček. Zapamatujte si přesně místa, kde necháváte osobní věci na hotelovém pokoji. Zatáhněte doma závěsy. Používejte VPN. Ruští a běloruští novináři v evropském exilu dodržují mnoho bezpečnostních pravidel. I přesto se řada z nich v průběhu uplynulého roku setkala s výhružkami, kybernetickými útoky, a dokonce i s pokusy o otrávení. K několika případům výhrůžek a možnému pokusu o otravu došlo i v Česku. České úřady se k bezpečnostní situaci nechtějí vyjadřovat.

„Zvýší to vaše šance na přežití“

„Byla jsem naivní. Měla jsem pocit, že Evropa je bezpečná, a proto jsem ignorovala základní bezpečnostní opatření, která bych za jiných okolností dodržovala. Prosím, neudělejte stejnou chybu,“ vypráví Jelena Kosťjučenko, investigativní novinářka ruského nezávislého serveru Meduza, během diskusního panelu s dalšími ruskými novináři na světové konferenci pro investigativní novináře ve švédském Göteborgu.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Chybějící informace o útocích na novináře

Jak smutně konstatuje v soukromém rozhovoru během přestávky, na rozdíl od svých kolegů nemá o své práci v poslední době co vyprávět. Za uplynulý rok nenapsala žádný reportážní článek. V jediném textu, který vyšel letos v srpnu na serveru Meduza, vysvětlila důvod své odmlky. V říjnu minulého roku byla v Německu pravděpodobně otrávena. Od té doby nedokáže pracovat naplno – je velmi rychle unavená.

Z Ukrajiny do Německa utekla Jelena Kosťjučenko poté, co ji její tehdejší nadřízený, šéfredaktor ruského nezávislého listu Novaja Gazeta Dmitrij Muratov, varoval před plánovaným atentátem ze strany ruských tajných služeb. Novinářka se usadila v Berlíně, kde se dle vlastních slov cítila v bezpečí. V den, kdy ji zničehonic začala silně bolet hlava a břicho, cestovala z Mnichova do Berlína. Nejdřív si myslela, že se nakazila těžkou formou covidu. Ten se však nepotvrdil, stejně jako řada dalších diagnóz. Zvýšené hodnoty jaterních testů a krev v moči naopak naznačovaly možnou otravu.

Když jí němečtí lékaři sdělili finální diagnózu – otrava organickými sloučeninami obsahujícími organochloridy –, nevěřila. „Nejsem tak důležitá, aby jim stálo za to mě zabít,“ reagovala. S jejím pohledem na věc ale německá policie nesouhlasila. Když policisty kontaktovala, řekli jí: „Stěhujete se do Německa a chováte se, jako byste byli na dovolené. Jako byste byli v nebi. Nemyslíte na to, že byste si měli dávat pozor. V Evropě máme politicky motivované vraždy. Působí zde ruské tajné služby. Neuvěřitelná naivita z vaší strany!“ 

Policisté novinářce doporučili přestěhovat se do jiného bytu, každý den jezdit domů jinou cestou, neobjednávat si taxi z přesné adresy na jinou adresu a raději vystoupit o blok dál, nosit venku sluneční brýle. Na její otázku, zda jí to zajistí bezpečí, odpověděli: „Rozhodně to zvýší vaše šance na přežití.“ 

Dlouhé prsty tajných služeb

Případ Jeleny Kosťjučenko zaujal šéfredaktora ruského nezávislého serveru The Insider Romana Dobrochotova, který společně s Christem Grozevem z investigativního média Bellingcat pracují na vyšetřování série otrávení ruských a běloruských novinářů a aktivistů v Evropě. „Nejsme a nebudeme v bezpečí, dokud se politický režim v Rusku nezmění. Pracujeme na tom, abychom jeho konec urychlili,“ uzavírá Kosťjučenko článek s názvem „Chci žít“, jejž vydala ve spolupráci se zmíněnými redakcemi.

Mezi další pravděpodobné případy otrávení patří dle novinářů z The Insider a Bellingcat případ Natalie Arno, šéfky ruské opoziční organizace Free Russia Foundation. Než se dostavily první příznaky otravy, Natalia zjistila, že dveře do jejího pokoje v pražském hotelu, kde bydlela, byly otevřené, a v pokoji byla cítit cizí vůně, která připomínala „levný parfém“.

„Probudila jsem se v pět hodin ráno s ostrou bolestí břicha,“ vzpomíná. Stejný den odletěla domů do Washingtonu a okamžitě vyhledala lékařskou pomoc. Přesné výsledky toxikologického rozboru zatím sice nejsou známy, ale američtí lékaři ženě již sdělili, že byla skutečně otrávena neidentifikovanou neurotoxickou látkou.

Třetí možnou obětí, kterou zmiňuje společné vyšetřování týmů Bellingcat a The Insider, je novinářka ruského opozičního média Echo Moskvy Irina Bablojan, u níž se příznaky otravy objevily během pobytu v Gruzii. Po přestěhování do Berlína o několik měsíců později Bablojan požádala o toxikologický rozbor krve na klinice Charité. Výsledky rozboru nikdy nedostala – Charité jí sdělila, že se její krevní vzorky ztratily. „Vzápětí dorazila policie a důkladně Irinu ohledně celého případu vyslechla. Nedávno se novinářka znovu podrobila toxikologickým rozborům, ale po tak dlouhé době je téměř nemožné najít stopy toxinů,“ uvádí The Insider ve svém článku.

I samotný Christo Grozev musel v únoru letošního roku zůstat v USA a zrušit svůj návrat do Vídně, kde dlouhodobě žije. Podle novinářových zdrojů mu ve Vídni hrozilo nebezpečí ze strany ruských tajných služeb.

„Dej si bacha“

Minulý týden, v den, kdy začala zmíněná konference v Göteborgu, informovala redakce ruského investigativního serveru v pražském exilu IStories o výhrůžkách, které v průběhu posledních šesti měsíců dostaly dvě jejich investigativní novinářky. Výhružné zprávy byly zaslány prostřednictvím formuláře, který slouží k získávání zpětné vazby od čtenářů webu.

Odesílatel výhrůžek měl informace o domácích adresách reportérek v Praze i podrobnosti o jejich plánech navštívit švédskou konferenci. „Dříve jsme o těchto výhrůžkách veřejně nemluvili, protože jsme je považovali za nepříjemnou součást naší práce,​​ která ale v žádném případě není srovnatelná s hrůzou, jakou denně prožívají naši kolegové v Ukrajině,“ uvedla redakce ve svém prohlášení. Podrobnosti, které byly útočníkovi známé, ale redakci přesvědčily o nutnosti jednat.

Podle zdrojů, které mají novináři z IStories k dispozici, je pravděpodobným odesílatelem výhrůžek osoba, která pracuje pro ruský stát. „Mohou to být důstojníci ruské FSB nebo lidé, kteří pro ně pracují. FSB často operuje skrze místní organizovaný zločin,“ dodal zdroj. Redakce IStories případ nahlásila české policii.

Od dubna tohoto roku dostávala podobné výhrůžky i další ruská novinářka Marfa Smirnova z nezávislého serveru The Insider, jež také působí v evropském exilu. Některé zprávy dokonce obsahovaly nahrávky hlasů jejích příbuzných, kteří zůstali v Rusku. „Posílají mi fotografie příbuzných, znají jejich cesty, informace o nich, které nikdy nebyly a nemohou být veřejně známé,“ napsala. Redakce měla o původci výhrůžek několik teorií. „Snažíme se zjistit, zda by se mohlo jednat o aktivity tajných služeb. Mohl to být i někdo spojený s Vágnerovci – naše zdroje nám naznačily, že by to mohl být i někdo z jejich řad,“ napsala tehdy novinářka.

Další sledovanou je podle informací IStories Marija Čaščilova – ruská advokátka z Rigy, která se věnuje vyšetřování případů znásilnění civilistů ruskými vojáky v Ukrajině. V červnu letošního roku obdržela Čaščilova zprávu na Telegramu, v níž byla fotografie interkomu u vchodu do jejího domu s napsaným vstupním kódem. Ve stejný den žena obdržela další zprávu od stejného odesílatele. Ta zněla: „Dej si bacha, nechoď domů tak pozdě.“

Je Česko bezpečné?

Investigace.cz oslovila českou policii s otázkou, kolik bylo nahlášeno útoků na novináře v exilu na území České republiky. „Nemám informace o tom, že by nám byly takovéto případy oznamovány (byť je samozřejmě nelze vyloučit) – rozhodně ne ve velké míře,“ uvedl mluvčí Ondřej Moravčík a poznamenal, že policie nevede statistiky podle povolání. „Pokud s námi však osoba sdílí informace o svém povolání, je tato informace zaznamenána ve spise a ve statistice vykazována jako sociální hledisko,“ vysvětlil. Sociální hledisko „novinář“ bylo v souvislosti s nebezpečným vyhrožováním za poslední čtyři roky uvedeno pouze čtyřikrát. „Ve skutečnosti jich zajisté bylo více, jen nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu nebo nám toto sociální hledisko nebylo známo,“ dodal mluvčí.

Redakce investigace.cz se pokusila zjistit, zda v Česku existuje útvar, který by se dané agendě odborně věnoval. Oslovili jsme Národní centrálu proti organizovanému zločinu (NCOZ), která nás znovu odkázala na jeden z útvarů policie. Obrátili jsme se i na Centrum proti hybridním hrozbám (CHH), které spadá pod ministerstvo vnitra. Ani šéf CHH Benedikt Vangeli se k otázce bezpečnosti novinářů nevyjádřil.

Případy výhrůžek novinářům ze strany tajných služeb jejich původních států, a to i na území České republiky, jsou známy už z minulosti. Například Ali Toktakunov, bývalý novinář pražské redakce Rádio Svobodná Evropa, se při práci na rozsáhlých investigativních článcích o korupci kyrgyzské vlády v roce 2020 setkal s výhružkami ze strany kyrgyzských úřadů. Jeden z jeho zdrojů dokonce sdělil, že mu bylo nařízeno dopravit Toktakunova do Kyrgyzstánu „živého nebo mrtvého“. „Nejdřív jsem dostal pozvánku na čaj – u nás na Východě se totiž všechno řeší u šálku čaje –, což jsem odmítl. Pak jsem začal dostávat fotky, na kterých jsem byl zezadu. Chtěli tím naznačit, že mě sledují,“ popsal nám kyrgyzský novinář.

Přečtěte si

Investigativní novinář je pro Kyrgyzy národním hrdinou. Věří, že dokáže všechno, tvrdí kyrgyzský novinář Toktakunov

Zkušenost novinářů v exilu v jednotlivých evropských zemích se však liší. „Cítíme jasnou podporu. Měli jsme schůzku s představiteli místních silových složek, a to na jejich podnět. Ptali se nás, zda nedostáváme výhrůžky, nechali na sebe kontakty pro případ potřeby,“ sdělil nám investigativní novinář z nezávislé exilové redakce se sídlem v Polsku.

Jsou evropské vlády také hrozbou?

Kromě pravidelných výhrůžek čelí nezávislí novináři v Evropě i dalším, tentokrát vnitřním, hrozbám. V září vydal nezávislý zpravodajský server Meduza zprávu o tom, že se jejich ředitelka Galina Timčenko, která žije v lotyšském exilu, stala terčem hackerského útoku pomocí izraelského špionážního softwaru Pegasus. K útoku mělo dojít 10. února, v době, kdy se účastnila schůze s nezávislými ruskými novináři v Berlíně. „Nejsem první novinářka, která byla napadena Pegasem, znám i jiné osoby, které se o tom rozhodly veřejně nemluvit. Podle mě je zveřejnění důležité. Dnes jsem byla napíchnutá já, zítra to může být jakýkoli evropský novinář,“ řekla Timčenko v rozhovoru pro investigaci.cz.

Jako možné zdroje útoku označily neziskové organizace zaměřené na digitální práva CitizenLab a Access Now tajné služby tří států – Lotyšska, Estonska a Německa. Tyto státy mají podle nich spyware k dispozici. Dva měsíce před infikováním telefonu Timčenkové prohlásilo Lotyšsko jinou ruskou nezávislou mediální organizaci v exilu – TV Rain – za „hrozbu pro národní bezpečnost a veřejný pořádek“ a zrušilo její licenci. Toto rozhodnutí kritizovala Lotyšská asociace novinářů včetně samotné Meduzy jako „nepřiměřené“.

Ačkoli se jednalo o první potvrzený případ útoku spywarem Pegasus na ruské novináře, další ruští novináři v exilu v minulosti také obdrželi varování o útoku „provládními hackery“ od společnosti Apple.

Šéfka nezávislého serveru Novaja Gazeta Europe Marija Epifanova a reportér Novaja Gazeta Baltia Jevgenij Pavlov obdrželi na přelomu srpna a září letošního roku podobnou zprávu od společnosti Apple. Epifanova měla tušení, že by mohla být cílem útoku. Začátkem září obdržela novinářka varování od sítě Telegram, že se k jejímu účtu přihlásilo zařízení z egyptské Káhiry. „Otevřela jsem nastavení soukromí a skutečně jsem tam uviděla přihlášení z Káhiry. Odhlásila jsem se a změnila jsem heslo,“ vzpomíná Epifanova. Následně dorazila i zpráva od společnosti Apple.

Bývalý šéfredaktor pořadu The Baltics na kanálu Current Time Rádia Svobodná Evropa Jevgenij Erlich také oznámil, že obdržel upozornění od společnosti Apple. K tomu dodal, že jeho telefon se chvílemi „chová zvláštně“. „Z čista jasna se zahřívá. Messenger najednou začíná vytvářet skupinové chaty spravované mým profilem,“ řekl Erlich. Všichni zmínění novináři žijí v Lotyšsku. V reakci na útoky lotyšská novinářská asociace vyzvala svou vládu, aby se k těmto událostem vyjádřila. 

Celkem 500 novinářů z 21 evropských států podepsalo otevřený dopis Evropskému parlamentu, v němž žádají o úplný zákaz využívání špionážních technologií proti novinářům.

Přečtěte si

Špehovaní novináři a podezřelí politici. Maďarsko dva roky po kauze Pegasus

„Dle našich informací napadlo několik evropských vlád telefony novinářů pomocí špionážního softwaru s odůvodněním národní bezpečnosti. Zařazení stejného důvodu do budoucích právních předpisů by mohlo ohrozit naši schopnost vyzývat vlády k odpovědnosti, což je základem evropských demokratických hodnot. Potřebujeme úplnou a okamžitou ochranu. I přes doplnění řady ochranných opatření pořád existuje příliš mnoho mezer. Evropský parlament má stále možnost tyto mezery odstranit a nabídnout nám potřebnou ochranu před nezákonným sledováním,“ stojí v dopise. O nové podobě Evropského zákona o svobodě médií by měl Evropský parlament jednat 3. října.

„Zneužití spywaru ohrožuje integritu voleb. A nejde jen o politiky, protože jak mohou být volby spravedlivé, když novináři nemohou kontrolovat vládu a informovat o tom, co vláda udělala dobře a co špatně?“ vyjádřila se evropská poslankyně Sophie In’t Veld z výboru pro ústavní záležitosti.

The post Opoziční novináři hledali bezpečný úkryt v Evropě. Tajní agenti si je ale našli appeared first on investigace.cz.

Novaja gazeta ve skutečnosti přestala vycházet už v březnu. Proč?

V několika číslech jsme stránky, kde původně měly být texty o válce na Ukrajině, záměrně ponechávali prázdné. Byl tam jen popisek, že tam měly být válečné reportáže našich reportérů, což ale zákon zakazuje. Toto gesto zřejmě nezůstalo bez povšimnutí a Roskomnadzor, který funguje jako cenzurní orgán, nám dal dvě výstrahy.

Skutečnost, že periodikum dostane v průběhu jednoho roku dvě výstrahy, může být důvodem pro zrušení licence. Novaja gazeta dostala dvě výstrahy v průběhu čtyř dní, přičemž byly za něco, za co se dřív udělovala jen pokuta. Na našem webu jsme na dvou místech totiž neměli označení „zahraniční agent“. Byla to čistě formální chyba, která vznikla nedopatřením, nikoli zlým úmyslem. Za to se běžně dává redakci pokuta ve výši 40 000 rublů a 4 000 rublů šéfredaktorovi. V minulosti jsme podobné pokuty vždy řádně uhradili, ale najednou jsme místo pokuty dostali výstrahy.

Proto jsme se rozhodli být opatrní a ponechat si noviny na lepší časy, takže jsme pozastavili jejich vydávání i publikování zpráv na webu do té doby, dokud nebude ukončena „speciální operace“. Stejně jako všichni jsme doufali, že to skončí rychle. Posléze jsme však zjistili, že RKN podal žádost o zrušení licence k soudu. Je třeba dodat, že dle znění příslušného zákona se RKN po udělení dvou výstrah může, ale i nemusí obrátit na soud.

Domníváte se, že RKN hledal jen drobné záminky, aby vás zavřeli?

Je to tak. Tento týden proběhlo soudní stání, kdy začalo být jasné, jak je celá záležitost absurdní, neboť problém vůbec nespočívá v byrokratických formalitách, které nám vytýká RKN. Například důvodem pro zrušení licence časopisu byla podle RKN skutečnost, že nevyšlo jeho srpnové číslo. U soudu jsme ukázali tištěné číslo s datací, tedy že vyšlo 8. srpna, jako důkaz to však nestačilo. Po patnácti minutách se soud rozhodl a vyhověl žádosti RKN. Je zřejmé, že jde o politický proces a pokus zničit poslední nezávislé médium v Rusku.

Vydrželi jsme to nejdéle ze všech. Hodně našich kolegů skončilo čtvrtého března, kdy vstoupil v platnost „zákon o válečné cenzuře“. Což samo o sobě pro média představovalo něco jako „noc dlouhých nožů“, poněvadž v noci z třetího na čtvrtého března došlo k zablokování kolem 30 médií, většinou internetových.

Čeho podle vás chce RKN ve finále dosáhnout?

Kam Rusko obecně směřuje, je zřejmé – za železnou oponu. Přesněji řečeno do stavu, kdy je vyloučený jakýkoli pohled odlišný od státní propagandy. V našem případě je cíl jasný – zákaz, zrušení, neexistence. Jenže si všichni uvědomujeme, že železná opona už není možná v té podobě, v jaké existovala během studené války. Máme nové technologie a omezit úplně všechno nejde. Pravda a informace dnes protékají i cenzorům jako voda mezi prsty. Další rok oslavíme třicet let publikování našich novin a žádné byrokratické rozhodnutí nás jen tak nezruší. Za mými zády také visí šest portrétů mých zavražděných kolegů, kteří pro nás pracovali, a proto zemřeli, což představuje silný závazek.

Zvažujete přenést sídlo novin do zahraničí, tak jak to udělala v minulosti řada jiných ruských redakcí?

Ti z našich novinářů, kteří se chtěli přestěhovat, už to udělali. Takto vznikla Novaja gazeta Evropa, s níž sice nejsme formálně spojení, jde o samostatné médium, ale dělají jej bývalí kolegové. Jak říká náš šéfredaktor, máme příbuzné DNA. Nikoho nenutíme zůstat ani nikoho nenutíme opustit Rusko – jde o individuální rozhodnutí každého z nás. Opustit vlast a začít někde znovu je navíc těžká zkouška. V tomto smyslu proto není až tak jasné, kdo to má těžší – ti, co zůstali, nebo ti, co odjeli? Novaja gazeta jsou ruské noviny, a dokud jsou naši čtenáři v Rusku, měli bychom zůstat tady. Pokud se i my přestěhujeme do zahraničí, bude to znamenat skutečný konec ruských médií.

Na druhou stranu je tu příklad Ivana Safronova, který byl za svou novinářskou činnost odsouzen na 22 let zrovna ve stejný den, kdy vám vzali licenci.

Ano, případ Váni Safronova je zcela nemyslitelný. Ostatně jsem přesvědčená, že ve vězení nebude tak dlouhou dobu, neboť mnohem dřív padne současný režim. V našem případě se ale rozhodli vydat jinou cestou. Také nás mohli označit za zahraniční agenty nebo novináře, kteří podporují extremismus. Zřejmě se ale rozhodli zaměřit na noviny jako takové. Nevím, jestli je to lepší, nebo horší možnost. Samozřejmě ve srovnání s rozsudkem Váni je zrušení licence sranda.

Nedávno zemřel Michail Gorbačov, jenž pro NG hodně znamenal. Mohla byste popsat roli, kterou sehrál v životě vaší redakce?

Oficiálně byl Gorbačov akcionář, měl desetiprocentní podíl našich akcií. Jeho role byla samozřejmě mnohem větší. V podstatě patřil ke spoluzakladatelům NG, protože za část z peněz, které tenkrát dostal za Nobelovu cenu (Gorbačov obdržel Nobelovu cenu za mír v říjnu 1990, pozn. red.), jsme koupili prvních dvacet počítačů. Bez něj by redakce nemusela vůbec vzniknout.

Nikdy přitom neovlivňoval náš obsah, přestože noviny pozorně sledoval a četl. Do redakce chodil spíše výjimečně, většinou během nějakých oslav nebo výročí. Jednou k nám dorazil na silvestrovský večírek v kostýmu Dědy Mráze. Dobře si pamatoval jména novinářů a to, o čem psali. Proto jim mohl říct: „Četl jsem váš sloupek a nesouhlasím s ním, je ale napsaný výborně.“ Vždy jsme si říkali, že to hlavní, co naše redakce sleduje, jsou lidská práva, a Gorbačov byl toho ztělesněním.

V nedávné době jsem vedla rozhovor s investigativním novinářem z Kyrgyzstánu Alim Toktakunovem. Vyprávěl, že investigativní novináři jsou pro obyčejné Kyrgyzy za hrdiny a spousta mladých lidí sní o tom takovým novinářem být. Jaká je v tomto směru situace v Rusku?

Nejlepší investigativní novináři Rusko opustili, protože čelili nebezpečí zatčení. Příkladem je náš bývalý kolega Roman Anin a celý jeho tým iStories. Před válkou jsme měli mezi začínajícími novináři hodně zájemců o stáž. Vzestup zájmu začal už po vraždě Anny Politkovské. Například speciální reportérka Elena Kostjučenko k nám nastoupila právě proto, že chtěla pracovat v redakci, kde působila Politkovská. Pak následovaly velké povolební protesty v letech 2011–2013 a proces Bolotnaja (pojmenování podle moskevského náměstí Bolotnaja, kde byly v květnu 2012 zatčeny a později souzeny desítky demonstrantů proti Putinovu režimu, pozn. red.) a přišla další vlna zájmu, zejména z řad mladých lidí. Zrovna v té době jsme rovněž zaznamenali nárůst čtenářské základny mezi lidmi ve věku 18–24 let.

Zároveň musím dodat, že současné vzdělání novinářů v Rusku je velkou neznámou. Fakulta žurnalistiky na Lomonosovově univerzitě, kde jsem kdysi studovala, se změnila k nepoznání. Dneska mají studenti žurnalistiky přiděleného pracovníka FSB, který na ně dohlíží. Dřív byla v nabídce předmětů i politická investigativní žurnalistika, nyní tam jednoduše není. Koho dnes připravuje fakulta žurnalistiky? Zaměstnance Russia Today a dalších státních médií. Dobrou pověst kdysi měla i Fakulta žurnalistiky na Vysoké škole ekonomické, ale i ta byla reorganizována a jejím děkanem je Ernest Mackevičius (moderátor státního televizního kanálu Rossija 1, pozn. red.). Nová generace novinářů to má zkrátka hodně těžké.

Jak může západní společnost podpořit nezávislá média v Rusku?

Za prvé, v Rusku žádná nezávislá média už oficiálně neexistují. Za druhé, jakákoli podpora ze zahraničí automaticky dělá z média zahraničního agenta, takže vlastně škodí. Řekla bych, že je spíš na čase podpořit ruské novináře, co odešli do zahraničí.

Plánuje Novaja gazeta spustit nové, zatím nezablokované projekty?

Podali jsme několik žádostí o licenci, uvidíme, zda budou schváleny. Spustili jsme obnovený YouTube kanál. Navíc rozhodnutí o zrušení licence zatím nevstoupilo v platnost. Podáme odvolání, pak bude následovat další soudní stání. Tento týden vyjde čtvrté číslo magazínu, a dokonce zvažujeme, že bychom vydali i poslední číslo novin před tím, než bude naše odvolání zamítnuto. Zbývá nám na to zhruba měsíc.

Připouštíte i možnost tajného vydávání novin?

Vzdor musí být. Pokud existuje síla, pak existuje i odpor. Samozřejmě netoužíme přímo po tom, abychom celostátní deník s třicetiletou tradicí a vybranou pověstí proměnili na samizdat, ale vzhledem k tomu, že novináři v minulosti dokázali pracovat i za nepříznivějších podmínek, my to určitě také nějak zvládneme.

Naděžda Prusenkova absolvovala Fakultu žurnalistiky Lomonosovovy Univerzity v Moskvě. Je speciální reportérka a mluvčí ruského listu Novaja gazeta. V redakci pracuje od roku 2009. 

Autorka textu: Kristina Vejnbender

The post Podpořte ruské novináře v exilu. Nám jen tak nepomůžete, vzkazuje mluvčí listu Novaja gazeta appeared first on investigace.cz.

Roman Anin je cenami ověnčený ruský investigativní novinář a zakladatel ruského investigativního centra iStories. Dříve vedl investigativní tým v nejrespektovanějším ruském deníku Novaja Gazeta. S Alexejem Navalným se zná osobně, spolupracovali na několika velkých kauzách. Během víkendových protestů v Moskvě byl zadržen. S Romanem jsme se bavili o současné situaci v Rusku, o zásazích policie proti demonstrantům i o výsadním postavení Alexeje Navalného v ruské opozici.

V sobotu jsi byl během protestů v Moskvě zadržený. Proč?

To vlastně vůbec nevím. Můj případ není jako tisíce dalších. Jen jsem stál na ulici, nic nedělal a pouze čuměl do mobilu. Přišli ke mně dva policisté, zkroutili mi ruce za záda a odvedli mě do antonu. Podle zákona by mi měli sdělit nejen svá jména, ale i proč mě zatýkají. To se však nestalo. Postavili mě k autu, křičeli na mě, ať dám ruce a nohy od sebe, aby mě mohli prohledat.

Co se stalo pak?

Zavřeli mě do antonu, kde už byla spousta dalších lidí, které zadrželi při protestech. Bylo nás tam 26 nebo 27. Šest lidí muselo stát, což zákon taky zakazuje. Byli jsme tam nacpaní jako sardinky. Ale to bylo jen jedno porušení zákona z přibližně stovky dalších, na které ten den policie prostě kašlala.

Tobě nikdy neřekli, proč tě zatýkají?

Neřekli to nikomu. Podobně jako já na tom byly další tisíce lidí, kteří se jen nachomýtli poblíž a proti ničemu protestovat nechtěli. Všiml jsem si jednoho případu, kdy zatkli příslušníka tajné služby, který má na starost bezpečnost prezidentské kanceláře. On si šel přitom jenom zaplavat. Měl s sebou plavky a ostatní nezbytné věci a prostě jen potřeboval přejít ulici. Policie ho zadržela a jeho vysvětlení je vůbec nezajímalo. Jak jsem později zjistil, nakonec ho i vyhodili z práce.

Jak dlouho tě drželi?

Vlastně jen chvilku. Odhadem necelou hodinu. Důvod, proč mě pustili, je ale docela zajímavý. Když mě sebrali a naložili do antonu, ostatní zadržení lidé tam byli namačkaní už tři nebo čtyři hodiny. Nesměli jít ani na záchod. Což je samozřejmě další porušení zákona. Uvnitř se vůbec nedalo dýchat, nedalo se tam vyvětrat. Jeden chlápek už opravdu potřeboval na záchod, kroutil se v křečích a jen pořád opakoval, že neví, co má dělat. Tak jsem se naštval a na ty policisty začal křičet, že jsem novinář. Původně jsem tuto informaci vůbec nechtěl vytahovat. Na protesty jsem šel jako normální znepokojený občan. A tak jsem křičel na policisty, říkal jsem jim, že pokud tady toho chlápka nenechají jít na záchod, že o nich napíšu všem svým kolegům, aby to uveřejnili. Naštěstí to zafungovalo, asi tři lidi pustili na záchod. Mě pustili ven úplně.

A to jsi chtěl?

Ne tak úplně. Naštěstí jsem všem ostatním v antonu rozdal svoje telefonní číslo. Takže si voláme a píšeme a já aspoň na dálku sleduju, co se s nimi děje. Je to dost příšerné. Na policejní stanici strávili 48 hodin, a to bez přístupu k jídlu nebo k pití. O tom, že nemají přístup ke svým právníkům, ani nemluvím. A to právníci stáli před policejní stanicí, jenže policisté je nepustili dovnitř. Policie prostě základní práva zadržené osoby ignorovala nebo porušovala, jak se jí zachtělo. Některé lidi na policejních stanicích dokonce zmlátili jen proto, že nechtěli poskytnout otisky prstů. Takže z té naší skupinky někteří dostali vysoké pokuty, jiní jsou zadrženi na deset dní, další ještě nevědí, co bude dál. Pořád to pokračuje.

To všechno jsou lidé, kteří vyrazili protestovat kvůli Alexeji Navalnému?

Zatčení Alexeje Navalného to samozřejmě celé spustilo. Když jsem se lidí na ulici ale ptal, proč přišli, bylo jasné, že to byl jen jeden z důvodů. Lidé už jsou unavení z korupce a z toho, jak se propadají do stále větší chudoby, zatímco bohatá klika kolem prezidenta nadále pohádkově bohatne. Mají už plné zuby toho, že v Rusku nemáme právní stát, jsou roztrpčení z každodenních nespravedlností… Prostě jim vadí všechno to, o čem posledních dvacet let píšeme. Přitom lidé jen stáli a protestovali, což jim garantuje ústava. A najednou na ně zaútočí policie.

Přečtěte si

Chodili spolu z čisté lásky

Což znamená, že první potyčky vyprovokovala policie?

Viděl jsem to. Byli tam i vážně zranění lidé. Jednoho jsem dokonce nesl do sanitky, měl rozbitou hlavu a crčela z něj krev. Byl to jeden z nejnásilnějších zásahů proti demonstrantům, co si v Moskvě pamatuju.

Prostetovalo se i v regionech. Jak velké demonstrace se tam děly?

Podle mě to byly největší protesty od roku 2011, kdy byly v ulicích Moskvy statisíce lidí.

Znají Alexeje Navalného i lidé v regionech? 

Ano. Po tom pokusu o vraždu zná v Rusku Navalného už opravdu každý. Nikdy předtím se mi nestávalo, že bych se o Navalném bavil s řidiči taxíků nebo s prodavači v kiosku s cigaretami. Mluví se o něm na každém rohu. Navalný a jeho tým navíc odvedli spoustu práce právě i v regionech, mají tam místní pobočky, řeší i místní kauzy. Odvádějí fantastickou práci.

Znamená to, že lidé chtějí změnu? Můžeme vůbec nějakou změnu v Rusku očekávat?

To vůbec nevím. Něco podobného nelze v Rusku nikdy zaručeně předpovědět, odhadnout. Několikrát v nedávné minulosti jsme ve změnu doufali, ale nikdy se nic nestalo. Fakt nevím.

Poslal už Navalný nějaké zprávy z vězení? 

Neposlal. V tomto směru existuje informační blokáda. Jeho právníci mu do vězení nesmějí nosit ani noviny a bachaři hlídají, aby se on sám ke zprávám z médií vůbec nedostal. Což se ale může brzy změnit. Za pár dní ho čeká první stání u soudu. Hrozí mu až 12 a půl let vězení. Podle prokurátorů měl zpronevěřit veřejné dary, údajně před patnácti lety.

Jaká je reakce veřejnosti na poslední informace Navalného týmu o Putinově luxusním paláci? 

Každý to video viděl! A všichni o tom mluví. To video má přes 80 milionů zhlédnutí. Tím pádem se stalo nejsledovanějším videem v historii Ruska. Lidi to doslova šokovalo.

Existuje momentálně v Rusku ještě nějaká obdobně silná opoziční osobnost jako Navalný? 

Nemyslím si to. Každý ho teď má za hrdinu, a to ze dvou důvodů. Stát se ho pokusil zavraždit. On to však přežil, a to i díky péči v Německu, ale rozhodl se vrátit domů. Jsou sice i regionální opoziční osobnosti, ale Navalného formát nemají.

Bude se ten neúspěšný pokus o jeho vraždu nějak řešit? Vyšetřovat?

Dokud bude u moci Putin, jsem si jistý, že ne. Nic se vyšetřovat nebude. A pokud ano, nebudou z toho vyvozeny žádné závěry. Tajné služby to řešit nebudou, nikdo za tento pokus o vraždu před soudem nestane. Tohle jsou přece tajné služby v Rusku. Takhle to tu funguje. Ani si netroufám odhadovat, jestli se Navalného pokusí otrávit znovu. Rozhodně to ale nemůžu vyloučit.

The post Ruský novinář Roman Anin: Během protestů policie na právo kašlala appeared first on investigace.cz.