Na začátku bylo jméno. Přesněji řečeno přibližně dvacet jmen. Poslal mi je Stevan Dojčinović, můj kolega z OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project). Stevan je Srb, zakladatel tamního portálu Krik.rs, a také chodící encyklopedie balkánského organizovaného zločinu. Většinu informací, jež jsem se dozvěděla o tomto typu zločinu na Balkáně, mám právě od něj.
Jakmile dostanu seznam jmen, udělám to, co pravděpodobně každý novinář. Progoogluju si je, projedu v obchodních rejstřících a v katastrech. V tomto případě jsem našla jednu shodu v příjmení: Miljanić.
Obrátila jsem se na Stevana, jestli to může být příbuzný někoho ze seznamu, co mi nasdílel. Mladen Miljanić je bratranec šéfa celého balkánského kartelu Grupo America. Vysoce postavený „voják“ kartelu, který měl za úkol dohlížet na evropskou vykládku kokainu z lodí připlouvajících z Jižní Ameriky.
Pár dní po té mi Stevan nasdílel asi dvacetistránkový spis italských vyšetřovatelů, kteří popisovali, jak Mladen Miljanić ještě s jedním kumpánem jedou autem z Bratislavy do Itálie dohlížet na vyzvednutí zásilky kokainu. Spis byl samozřejmě italsky. Přestože jsem z italštiny maturovala, číst si policejní spis byla výzva. Policejní spisy mají totiž velmi specifický jazyk i strukturu.
Stevan tento spis získal od italského prokurátora, jenž velmi dobře věděl, co za nebezpečnou a vlivnou zločineckou skupinu vyšetřuje. Byl také frustrovaný, že jeho vyšetřování nikam nevede, protože Grupo America kryje někdo hodně vysoce postavený. Podle názoru prokurátora to měly být americké i srbské tajné služby.
Zjistit, jak funguje mezinárodní drogový kartel a kdo jej kryje, nejde za týden. Ani za měsíc. A ani bez vaší podpory. Po prvním čtení spisu jsem pochopila, o co šlo. Po druhém čtení jsem pochopila, kdo je kdo a jakou hrál roli při předávce drog. Po třetím čtení jsem začala rozumět kontextu odposlechů, které byly v dokumentech přepsány. Pro jistotu jsem si spis přečetla i počtvrté a vypsala jsem si všechna jména i podrobnosti, jež by mohly být pro celou kauzu klíčové: SPZ auta, ve kterém jel Mladen. Jméno Braim Sinani, který se chtěl do kšeftování s kokainem víc zapojit a stát se „obchodním zástupcem“ Grupo America na Slovensku. Borislav Grager a Marin Vehtić – neboli lidé, co byli poslíčci a policie je s balíčky kokainu chytila. A také Mileta Miljanić a Zoran Jakšić – vůdcové kartelu. V prvních měsících jsme vůbec neměli představu, jak zdlouhavá práce to bude a jak obrovský a vlivný kartel je. Všechny informace o něm totiž byly jen v archivech na policejních stanicích ve vícero zemích – neexistovala jedna souhrnná studie kartelu a útržky informací byly rozesety po celém světě. S každou novou informací, kterou se nám podařilo dohledat, se případ rozšiřoval i prohluboval a museli jsme pátrat na dalších kontinentech. Vytvořila jsem si tak vlastní seznam jmen a znovu začala pátrat v databázích. Z černohorského obchodního rejstříku vyplynulo, že Mladen Miljanić spolu s jedním Slovákem mají v Černé Hoře firmu. Z katastru nemovitostí pak vyšlo najevo, že firma vlastní rozsáhlé pozemky v horách. Z Google Earth to vypadalo, že na pozemcích není nic kromě lesa, luk a jedné rozpadající se kůlny. Domluvila jsem se proto s černohorskými kolegy, že tam zajedu a jestli by mi mohli půjčit dron. Rozsáhlé opuštěné pozemky totiž vyvolávaly mnoho otázek – pěstuje tam kartel marihuanu? Zakopávají tam mrtvoly? Skladují zbraně? Překládají drogy? Obhlídkou tohoto netradičního turistického místa jsem strávila celý den. Kopřivy po kolena, šípky, hadi, horko, zarostlý les, vymleté polňačky, kudy projede možná jednou za čas traktor. Prostě opuštěné pozemky, kde se nic nedělo. Potvrdili to nakonec i sousedé, co žili v okolí. Poprosila jsem je o vodu, dali mi slivovici a sušenky. „Nevíme, komu ten les patří, prý to bylo nějaké dědictví, kus dokoupili. Ne, nic se tam neděje.“ Druhý den jsem se přesunula do přístavního města Budva, kde sídlila černohorská firma Mladena Miljaniće. Večer jsem se šla podívat na její adresu. Nebylo úplně jednoduché najít konkrétní dům – vypadá totiž jako přízemí nedostavěného domu, který má na střeše nájezd s rampou pro opravu automobilových podvozků. Zazvonila jsem, ale nikdo neotvíral. Tak jsem nahlédla pootevřeným oknem. Uvnitř stála rozestlaná postel, leželo pár svršků a visel ručník. Rozhodně nic, co by připomínalo sídlo developerské společnosti. Slovák Martin Hudec, který měl v této firmě podíl a byl i jedním z jednatelů, měl po celém světě další desítky firem – mimo jiné na Slovensku, v Česku, ale i v Brazílii. Bylo potřeba je všechny zmapovat, dát do tabulky, přečíst si jejich finanční závěrky i zprávy o likvidaci a udělat časovou osu, jak vznikaly, zanikaly, přesouvaly jmění i lidi. Tisíce a tisíce stran dokumentů, formulářů, tabulek. Nakonec z dat vykrystalizovaly dva hlavní podnikatelské záměry: developerské projekty a soukromá letecká společnost. Na papíře to vypadalo jako ideální servisní organizace pro organizovaný zločin. Přes developerské projekty prát peníze, přes soukromou leteckou společnost vozit peníze a drogy. Ani jedno se nám ale nepodařilo prokázat ani po několikaleté práci. Tyhle informace jako by neexistovaly. Z mého seznamu bylo důležité ještě jedno jméno: Zoran Jakšić. V roce 2016 byl zatčen v Peru. Místní média o tom dopodrobna informovala, policie i prokurátoři svolávali tiskové informace o úspěchu roku. Chyběl jim ale evropský kontext. Napsali jsme proto se Stevanem kolegům z Peru, zda by si nemohli promluvit s místní prokuraturou a požádat je o jakékoliv dokumenty, které by jim vyšetřovatelé mohli poskytnout. Jako odpověď jsme dostali jednu policejní powerpointovou prezentaci o případu, tím to skončilo. Se Stevanem jsme se proto rozhodli, že do Peru pojedeme a potřebné materiály zkusíme získat sami. Přemluvit našeho šéfa, aby nám zaplatil ty nejlevnější letenky a ubytování, trvalo několik týdnů. Nakonec souhlasil s tím, že se nesmíme vrátit s prázdnou. Našemu odletu tak předcházely intenzivní přípravy a desítky telefonátů, domlouvání schůzek na prokuratuře, policii, správě věznic, s novináři. Prokurátorka, co měla kauzu se Zoranem Jakšićem na starost, se schůzkou souhlasila. „A kdy by se Vám to hodilo?“ ptala jsem se po telefonu. „No prostě až půjdete kolem, tak se stavte a uvidíte, jestli mám čas…“ Podobně nezávazné byly i odpovědi od šéfa DIRANDRO – peruánské protidrogové policie. Odlétali jsme na čtyři dny a nebyli si jistí vůbec ničím. První den jsme se sešli s místními novináři, kteří se kauzou zabývali. Dali nám pár tipů a další powerpointovou prezentaci celého případu, vytvořenou místní policií. Druhý den jsme vyrazili na úřad prokurátorky. Na recepci bylo několik policistů, ale poté, co si zapsali naše občanky a zjistili, za kým jdeme, nás pustili dál. Paní prokurátorka je zrovna u případu v Callau, ale mohla by být tak za hodinu a půl zpátky. Přejeme si počkat? A zatím si třeba studovat spis případu Zorana Jakšiće v zasedačce? BINGO! Ano, přístup k celému spisu včetně odposlechů, fotografií, výpovědí svědků a přesného popisu toho, co se dělo, opravdu chceme. Jakmile se za asistentem prokurátorky zaklaply dveře, oba jsme vytáhli telefony a začali celý spis fotit. Tohle jsou přesně ty materiály, po kterých každý novinář touží. Spis měl skoro deset tisíc stran, ale pracovali jsme v naprostém soustředění a velmi rychle. Báli jsme se, že budeme při focení přichyceni a vykázáni. Najednou někdo otevřel dveře. Strnuli jsme nad otevřenými spisy s mobily v rukou. Asistent se však jen usmál a dveře s tichou omluvou zase zavřel. Třetí den jsme šli na protidrogovou policii. Do kanceláře nás pozval šéf protidrogové jednotky a začal obšírně mluvit o tom, že peruánský kokain je nejlepší a že v Peru nejsou kartely jako v Mexiku nebo v Kolumbii, ale jde vlastně o takové rodinné farmaření. Když z našich dotazů pochopil, že nás zajímá Zoran Jakšić, nabídl nám, že se máme sejít rovnou s člověkem, jenž vyšetřování celé kauzy vedl. A hned mu také zavolal, jestli by měl večer čas. Tak jsme se dostali k hlavnímu vyšetřovateli Zorana Jakšiće, který nám nad kávou povyprávěl o náhodách i přešlapech jeho týmu, ale i o tom, jak se ho Jakšić po zatčení snažil podplatit a jak se zadrženým narkobaronem letěl z města zatčení Tumbes do Limy. Zbýval nám poslední den pobytu v Peru. Vězeňská správa naši žádost o interview se Zoranem Jakšićem zcela ignorovala, proto jsme se rozhodli to risknout a dostat se do vězení sami. Dojeli jsme na předměstí Limy a začali zjišťovat, jakým způsobem lze vniknout do jednoho z nejnebezpečnějších vězení v Peru (že je tak nebezpečné jsme tehdy nevěděli). Zrovna byl návštěvní den pro ženy, takže jsem mohla předstírat, že jsem Jakšićem očekávána. Stevan měl smůlu, musel čekat venku. Když jsem se po přibližně čtyřech hodinách strávených ve vězení dostala opět ven, byla jsem plná euforie. Stevan měl ale nervy na pochodu a hned mě zpražil. Prý jsem mu měla dělat tlumočnici a návštěvu domluvit s ředitelem věznice, aby mohl také dovnitř. Emoce však postupně vyprchaly a dostavila se úleva, že jsme to zvládli. Šéfovi jsme proto poslali zprávu, že muzea i výlet na Machu Picchu byly fajn a jedeme domů. Do tří do rána jsme pak se Stevanem sepisovali moje zážitky z vězení, Stevan mě nutil vzpomenout si i na ty nejdrobnější detaily. Ve čtyři ráno jsem si sbalila věci a odjela na letiště. Celý let mezi Peru a Evropou jsem prospala. Po návratu odjel Stevan znovu do Itálie, kde se mu podařilo získat asi jedinou komplexnější zprávu o tom, co je a jak funguje kartel Grupo America. Zpráva má přes 120 stran a mapuje stopy, jež kartel zanechal v Polsku nebo v Jihoafrické Republice. Znovu jsme tak vypisovali jména, místa, časy a ověřovali, co se ověřit dalo. Polský kolega z OCCRP zamířil do Gdaňsku, kde od místních policistů zjišťoval, jestli si na zátah, při němž Grupo America přišli o zásilku kokainu ukrytou v sojových bobech, někdo náhodou nepamatuje. Pamatoval. A zatímco jsem se snažila rozklíčovat podnikatelské struktury a řetězce firem kolem Martina Hudce, Mladena Miljaniće a Albánců z Bratislavy, Stevan pracoval se svými zdroji jak z policie, tak i z organizovaného zločinu. Prý o tom nemáme psát, prý je to nebezpečné, prý jde o národní bezpečnost a národní zájmy. Prý tomu nerozumíme. Jeden večer se Stevan díval na zprávy. Upoutala ho informace, že srbský ministr zahraničí odjel na oficiální návštěvu New Yorku, kde se zúčastnil znovuotevření srbského pravoslavného kostela. V televizním záběru vykukovala hned za ramenem ministra hlava Miljaniće, šéfa kartelu. Naše snahy zjistit, nakolik je srbská vláda propojená s kartelem, se rozjely naplno. Volali jsme do srbského kostela v New Yorku, urgovali ministrovy odpovědi na naše dotazy. To, že by se s Miljanićem osobně znal, se nakonec neprokázalo. Miljanić byl největším dárcem peněz na opravu vyhořelého newyorského kostela a ministr byl důležitý host, proto stáli vedle sebe. Další dlouhé měsíce jsme pročetli tisíce stran peruánských, italských, španělských, českých i slovenských dokumentů, včetně leteckých deníků, seznamů návštěv ve vězení, rozsudků i odposlechů. Mluvili jsme s vyšetřovateli, prokurátory, s lidmi z prostředí organizovaného zločinu, ale i s experty na nemovitosti, praní peněz, s odborníky na letadla, lodě a přepravní kontejnery. Kauza Grupo America narostla do netušených rozměrů. Bylo docela běžné, že k jednotlivým aktérům jsme měli hned několik možných dat i míst narození, a to z oficiálních policejních dokumentů. Snažili jsme se všechny informace dál ověřovat, občas to ale prostě nešlo, protože tento typ informace mají jen lidé přímo z tvrdého jádra Grupo America. A tak jsme se museli jednoho dne rozhodnout, že stačí, že bychom po dalších střípcích do mozaiky kartelu mohli pátrat donekonečna. Konečně jsme pak začali psát první řádky, radili se při tom, hádali se, nechápali a také nechápali, proč ten druhý nechápe. Tímto způsobem vzniklo asi deset textů. První i druhý editor z osobních důvodů od redigování odstoupili. Teprve třetí editor byl dostatečně houževnatý, aby nás donutil texty po třicáté přepsat. Mezitím jsme řešili desítky dalších projektů a já přišla o mobil, kde jsem měla uložené fotky udělané krátce po té, co jsem vyšla z peruánského vězení. Posledním krokem před vydáním kauzy Grupo America je tzv. fact checking, prověřování faktů, faktických tvrzení v článcích. Texty byly nakonec připraveny a na zabezpečený cloud (online úložiště) jsme nahráli všechny důkazy, které jsme během práce na Grupo America shromáždili. Jsou to tisíce a tisíce dokumentů, fotografií, audio i video záznamů, emailů a dalších zpráv. Samotný fact checking trval šesti lidem šest týdnů a byl nesmírně náročný. Články nakonec vycházejí. Není ale čas slavit, ani si dopřát čas na oddych, za dva týdny spouštíme další kauzu.Na kauze Grupo America pracujeme přes pět let.
Práce v terénu. Doslova.
Pro informace do peruánského vězení
A kdy už to bude?