Grupo America 2: Den s narkobaronem za mřížemi

Lima, Peru (16. Srpna 2017) – Stojíme na zaprášeném předměstí Limy před železnými vraty dokola omotanými ostnatým drátem. S kolegou Stevanem Dojčinovićem ze srbského investigativního centra KRIK nám najednou dojde, že nápad dostat se do vězení s maximální ostrahou v převlečení za prostitutku, není moc dobrý. Je to ale jediná šance, jak udělat rozhovor se Zoranem Jakšićem, legendárním balkánským narkobaronem, který je druhým nejvýše postaveným členem drogového gangu známého jako Grupo America a v peruánském vězení Miguel Castro Castro tráví svůj pětadvacetiletý trest za obchodování s drogami.

Nejen vyšetřovatelé v Peru, ale i v Německu, Řecku, Argentině a také agenti americké DEA (Drug Enforcement Administration) se shodují, že Zoran Jakšić je jedním z hybatelů globálního obchodu s kokainem. Například v roce 2016 peruánská protidrogová jednotka zaznamenala, že se Jakšićovi podařilo poslat skoro tunu čistého kokainu z Peru do Evropy. 

Milenky, manželky, prostitutky – a novinářka

Náš plán vypadal jednoduše. Je středa, neboli „návštěvní den pro ženy a partnerky odsouzených“. Do vězení tento den chodí i spousta prostitutek. Doufám, že zapadnu do proudu žen mířících k vězeňské bráně a nikdo mi nebude klást zbytečné otázky. Moc daleko ale nedojdu.

Jakmile se přiblížím ke vchodu, zastaví mě muž v havajské košili. „Hej, takhle oblečená jít do vězení nemůžeš!“

„Jasně,“ odpovídám a pokračuji v chůzi.

O pár minut později zjišťuji, že havajský týpek měl pravdu. Moje zelené kalhoty a černé tričko se vězeňské službě vůbec nelíbí. „Jsi žena, tak se tak oblékej!“ Klade mi na srdce bachař. 

Zastavím se a netuším, co dál. Naštěstí se mě ujme žena v nedalekém stánku, která pronajímá laciné oblečení z druhé ruky, mimořádně vhodné pro návštěvy věznice. Podá mi modré dětské tričko s nápisem Yankees, minisukni s vysokým rozparkem a zlaté sandály zdobené plastovými diamanty. Vězeňská stráž schválí můj nový outfit tichým přikývnutím.

Příprava na setkání se Zoranem u prokurátorky v Peru. Foto: Stevan Dojčinović

Je studené srpnové odpoledne a dlouhá řada žen čeká ve frontě na kontrolu a registraci před návštěvou svých odsouzených mužů. Na rozdíl ode mě přesně vědí, co se od nich očekává. 

„Promiňte, jsem tu poprvé,“ oslovím asi tak šestnáctiletou holku, stojící přede mnou. „Nevíte, na co čekáme?“

Tak jako vězeňské stěny jsou ženy ve frontě nezlomné. Chodí sem každý týden a nosí svým mužům čisté oblečení i jídlo. Holka přede mnou mi ochotně vysvětlí celou proceduru vstupu návštěvníka do vězení. Ověří, zda mám s sebou pas, a prohlédne obsah mých kapes, abych v nich neměla něco zakázaného, což by mě mohlo dostat do problémů. 

Při první kontrole strážný zkontroluje pas, dá mi razítko na ruku a pošle mě do další fronty na další razítko. Za zamřížovaným okénkem si zapisuje moje osobní data a snaží se tvářit seriózně. Zvědavost ho ale přemůže. „Co tu děláte?“ zeptá se znenadání. „Za kým jdete na návštěvu? Jak to, že máte jen jedno jméno a jedno příjmení? To je u vás běžné? Odkud jste? A jaké to tam je? Kolik tam stojí učebnice? A traktor?“ Když mu odpovím, že jdu navštívit Zorana Jakšiće, rozesměje se.

„A Zoran ví, že ho jdeš navštívit?“

„Ne. Jsem takové překvapení…“ V ten moment mi dojde, že nečekaně navštívit dva metry vysokého chlapa, který se celý život pohyboval ve světě organizovaného zločinu, nemusí být úplně moudré. Už jsem ale odevzdala pas stráži a zezadu se na mě tlačí další desítky žen.

„A kde teď vlastně Zoran bydlí?“

„Pavilon 1A,“ poradí mi strážný.

Pokračuji daným směrem, po pár krocích mě ale dozorce dohoní. 

„Hele,“ řekne polohlasem, „a co propina…?“

„Cože? Propina?“

Na kauze Grupo America pracujeme přes pět let.

Zjistit, jak funguje mezinárodní drogový kartel a kdo jej kryje, nejde za týden. Ani za měsíc. A ani bez vaší podpory.

Nechápu. To si ten chlápek takhle otevřeně říká o úplatek? 

Odpovím mu první, co mě napadne. 

„Ale já jdu za Zoranem. Nemusím přece platit žádnou propina.

Očividně nevím, jak to v peruánských vězeních chodí. Ale vyšlo to a pokračuji směrem k pavilonu 1A.

Víc než jedno překvapení

Pavilon 1A je omšelá betonová stavba téměř bez oken, zato plná malých cel narvaných vězni. Na vybetonovaném dvoře jsou rozestavěné plastové židle a stolky, kde si trestanci dávají oběd nebo kávu s manželkami. Mířím však dál, pryč z veřejné zóny.

Přistoupí ke mně jeden z vězňů, kterému ostatní říkají Chino, a ptá se, koho hledám. Když odpovím, že Zorana, odvede mě přes dvůr do budovy až před Jakšićovu celu. Najednou jakoby bachaři zmizeli, nikde je nevidím. Snažím se přesvědčit sama sebe, že deky pověšené přes mříže mají zamezit průvanu, a ne vytvořit intimní atmosféru v celách.  

Chino, který se chová jako Jakšićův komorník, zaklepe na plechové dveře.

„Zorane, máš návštěvu!“

„Nikoho nečekám,“ odpoví hlas zevnitř.

„Kdo vlastně jsi?“ zeptá se komorník.

„Já jsem… jsem Pavla. Z Evropy… z Prahy.“

O Jakšićovi vím všechno. Mám nastudované všechny dostupné informace, které o něm nebo o Grupo America existují v písemné formě. Desítky hodin jsem strávila nad zprávami o tom, komu a jak posílali peníze, kam cestovali, proč je dopadla ta která policie a co si o nich myslí prokurátoři i vyšetřovatelé. Jenže Jakšić o mně nikdy neslyšel.

O pár vteřin později se zamčené dveře zevnitř pomalu otevřou. Oholená hlava si mě prohlíží v tichém úžasu.

„Co chceš?“

„Jsem novinářka a chtěla bych si s Vámi promluvit o Vašem případu,“ vyhrknu na jeden nádech s tím, že se snažím vypadat uvolněně.

„Nenávidím novináře,“ odpoví Jakšić, „a nedávám rozhovory!“

Cítím, jak mi po zádech teče kapka studeného potu.

Rozhodnu se všechno vsadit na imaginární kartu v podobě nekonečné vězeňské nudy, kde jakékoliv rozptýlení může být vítáno.

„No… tak se můžeme bavit o čemkoliv,“ nabídnu.

Dveře se otevřou. Balkánský narkobaron mě pozve dál do cely. Komorník se vypaří.

Grupo America 1: Radiografie jednoho kartelu

Tady se dá koupit cokoliv

Zoran Jakšić evidentně není jen tak nějakým běžným vězněm – nejen kvůli tomu, že měří přes dva metry a oproti jiným trestancům má viditelně bělejší kůži. Jen ti nejbohatší si mohou dovolit soukromou celu s vlastní koupelnou a záchodem. Za peníze může také používat dva chytré telefony. Místní policisté nám řekli, že Jakšić dál řídí nákup kokainu i z vězení, jako by se nechumelilo. Oba telefony jsou výmluvným signálem, proč se tak děje. 

Jeho cela připomíná diskotéku z devadesátek. Černobílé obkladačky, bílé koženkové polštáře, taburet, televize a chlupatá deka se vzorem tygří kůže. 

Na jeden z taburetů usednu a v minimalistickém oblečku mi začne být zima. Jakšić k mým nohám přitáhne malá elektrická kamínka a jako správný hostitel nabídne vodu. Snažím se nějak začít rozhovor, aniž bych se ptala na kokain, drogové kartely, praní peněz nebo cokoliv, co mi právě teď táhne hlavou. 

Vypadne ze mě přímo vzorově blbá otázka.

„Chybí vám tu něco?“

„Ani ne,“ odpoví Jakšić s překvapivou upřímností, „tady se za prachy dá sehnat cokoliv, co chci. Mám televizi. Jídlo mi nosí zvenku. Láhev whisky stojí sto dolarů plus úplatky. Dokonce tu mám i můj oblíbený francouzský parfém.“

Trochu mi ukápne na zápěstí. Smrdí to jako směs laciných voňavek.

Zoran Jakšić tráví svůj pětadvacetiletý trest v peruánském vězení Miguel Castro Castro. Foto: www.inpe.gob.pe

Až později se dostanu k informacím, co přesně znamená „sehnat cokoliv, co chci“. V seznamu lidí, kteří přišli Jakšiće do vězení navštívit, dominuje skupina luxusních černohorských prostitutek. Do vězení chodí po dvou a průměrná doba, kterou tu stráví, je šestnáct hodin. 

„Mám tu také knihy,“ ukazuje mi Jakšić svou knihovničku.

Poznávám pouze Senecu a jeho Výbor z listů Luciliovi

Vypadá to, že tenhle narkobaron holduje filozofickému přemítání antického stoika. Snad poprvé v životě se mi vzdělání na klasickém gymnáziu mimořádně hodí. 

„Jak se Vám líbí Seneca?“ pronesu bez toho, že bych jen náznakem přiznala, že mi na gymplu přišel docela nudný. 

„Líbí. Když jsem byl ve vězení naposledy, dělal jsem si výpisky,“ ukazuje mi papíry popsané drobným písmem, které se používá spíše na psaní motáků než na studijní materiál.

„Ale jednu stranu jsem ztratil, tak si to celé čtu znovu,“ vysvětluje.

Jakšić se o filozofii opravdu zajímá, a to už dlouho. Když byl v roce 2009 zatčen na letišti v Barceloně, měl u sebe kromě několika falešných pasů i složku papírů opět popsaných drobným písmem výpisky z filozofických děl Nietzscheho nebo Kanta. Kromě toho byl v jeho složce i obsáhlý seznam klasické četby, seřazený podle zemí, odkud autoři pocházeli.

Postupně se naše konverzace rozproudí a bavíme se o peloponéských válkách, Thukydidovi a antické Spartě. Jakšić je přesvědčený, že dnešní Černohorci jsou potomci Sparťanů a podle toho se také chovají. Debata se stočí ke genetickému původu evropských národů: Češi jsou původně Keltové a ne Slované, tvrdí narkobaron. A co Bulhaři nebo Srbové? Dojde i na spory o nejstarší abecedu světa.

Po chvíli se pokusím stočit rozhovor k něčemu kriminálnějšímu a postěžuji si, že při vstupu do vězení po mně chtěl bachař úplatek. Ale že jsem odmítla zaplatit, protože jsem tvrdila, že jdu přece za Zoranem!

„Cha, tak ti mě ještě zkásnou, tím jsem si jistej,“ směje se Jakšić.

Článek pokračuje pod videem.

„Nezabiju tě“

Jediná žárovka, která celu osvětluje, zničehonic zhasne. Najednou je všude  naprostá tma. Napjaté nervy začnou pracovat a v hlavě mi naskočí hned několik katastrofických scénářů.

„Neboj, nezabiju tě…,“ ozve se suše ze tmy. Jakšić se pouze nakloní, aby otevřel dveře a do místnosti tak pustil světlo. „Pojď, dáme si kafe. Už tě někdy někdo pozval na kafe ve vězení?“

Nabídne mi svoji asi o deset čísel větší péřovou bundu. Poté následuje vysvětlení, že ve vězení je zakázané mít oblečení s kapucí, ale on jednu mikinu má, protože tady se dá koupit cokoliv.

Jdeme vězeňskou chodbou. Ostatní vězni nám uhýbají a otáčejí se obličejem ke zdi – jako by dobře věděli, že Jakšić si nepřeje, aby někdo očumoval jeho návštěvy.

Na dvoře je narváno, ale v improvizované kavárně je pro nás místo. Nikdo se neodváží obsadit Jakšićův stůl. 

„Co chceš za kafe? Espreso?“ 

Zatímco si vychutnávám kafe z překvapivě kvalitního kávovaru, Jakšić mi začne vyprávět příběhy ostatních vězňů.

„Tady tenhle dostal 18 let natvrdo, vyloupil banku. Tenhle má zase 25 let za vraždu, ale nikoho nezabil, jen se díval, vrah dostal jen 20 let, neuvěřitelný,“ kroutí hlavou. „A tohle je Tibo, dostal 13 let za obchodování s kokainem, ale brzy ho už pošlou do Izraele. Hej, Tibo! Tohle je novinářka.“

Tibo i Jakšić dostanou záchvat smíchu, nechápu proč. „No-vi-nář-ka,“ opakují a smíchy nemůžou popadnout dech. Že by se pokusili vysvětlit, co je na tom tak vtipného, je samozřejmě nenapadne.

Když se uklidní, začne Jakšić mluvit o dalším balkánském narkobaronovi Darku Šarićovi a českém mafiánovi Radovanu Krejčířovi. „Netušil jsem, že by to nějakej Čech mohl dotáhnout tak daleko.“ Pak přejdeme k obecné debatě o tom, jak funguje globální obchod s drogami.

„Vlastně fungujeme podobně jako vy [v mezinárodní síti investigativních novinářů OCCRP],“ vysvětluje Jakšić. „Když potřebuju informace o drogové scéně v Izraeli, zavolám Tibovi a zeptám se, ‚Hele, Tibo, kdo u vás v Izraeli dělá velkoobchod s kokainem? Víš co, průzkum trhu…‘“ 

Vězeňská stráž křikem oznámí konec návštěvních hodin. Všichni se postupně zvednou a jdou se zařadit do fronty k opuštění věznice. Jakšić mě oploceným koridorem doprovodí až tam, kam ho stráže pustí. „Normálně bych ti tu bundu dal, aby ti nebyla zima, jenže tady jinou nemám…,“ řekne mi omluvně.

Obejmeme se.

„To byla zajímavá debata, díky,“ řeknu a usměju se, jako bychom byli staří známí.

„Haló,“ slyším Jakšiće, jak na mě volá přes ostnatý drát. „Ten polda, co jsi mu nechtěla dát úplatek, už mě nahání!“ směje se.

O tom, jak a co dělá Grupo America v Česku a na Slovensku, se dočtete v samostatných textech z naší série o Grupo America, který vyjde na webu investigace.cz 7. září.

Autorka: Pavla Holcová (investigace.cz)
Autorka grafiky: Lenka Matoušková