Zákon o ochraně oznamovatelů podle Ministerstva spravedlnosti podnítil whistleblowery k větší aktivitě. Oznámení posílají častěji než dosud. Celkem dvacet tři z nich ministerstvo předalo k řešení dalším institucím, z toho čtyři policii. Nejčastěji lidé oznamovali porušení pracovněprávních předpisů. „Nenaplnily se ale obavy z toho, že se odněkud vyrojí zástupy zaměstnanců, kteří čelí problémům v práci a budou se snažit zákon o ochraně oznamovatelů zneužít,“ říká pro investigaci.cz Jiří Kapras, ředitel odboru střetu zájmů a boje proti korupci, který má ochranu oznamovatelů na starost.

Už půl roku platí zákon o ochraně oznamovatelů. Má chránit whistleblowery před odvetou, například před vyhazovem z práce. V obcích s více než deseti tisíci obyvateli a ve firmách s víc než padesáti zaměstnanci má podle zákona fungovat interní oznamovací systém. Externím oznamovacím místem otevřeným pro všechny je pak ministerstvo spravedlnosti.

„Od účinnosti zákona bylo takzvaným externím oznamovacím systémem, který ministerstvo spravedlnosti spravuje, přijato 94 oznámení,“ informuje ředitel Jiří Kapras. Zhruba polovinou těchto oznámení (tedy 56 z nich) se ministerstvo dále nezabývalo. Konstatovalo však, že nepopisují protiprávní jednání, které by spadalo do působnosti zákona o ochraně oznamovatelů. Zákon totiž počítá jen s trestnými činy a přestupky, za které hrozí pokuta alespoň sto tisíc korun, což jsou nejčastěji pracovněprávní přestupky. Mnoho dalších, u nichž hrozí nižší pokuta, však zůstalo mimo zákon. Jde třeba o neohlášení střetu zájmů.

Čtyři podezření na trestný čin

Podle ředitele Jiřího Kaprase Ministerstvo spravedlnosti „plní roli určitého filtru“ a zjevně neopodstatněná nebo nesrozumitelná oznámení jen archivuje. „V ostatních případech ministerstvo na základě prvotních informací a podkladů poskytnutých oznamovatelem provede předběžnou právní kvalifikaci a předá oznámení orgánu veřejné moci, příslušnému k jeho vyřízení,“ vysvětluje Kapras. Ministerstvo takto od začátku účinnosti zákona předalo 23 oznámení, které vyhodnotilo tak, že do působnosti zákona o ochraně oznamovatelů spadají.

Čtyři oznámení pak ministerstvo poslalo policii s podezřením na trestný čin. Osmnáct jich předalo Státnímu úřadu inspekce práce kvůli možnému porušování pracovněprávních předpisů. Pět oznámení bylo zasláno jiným orgánům, například kanceláři prezidenta, příslušnému krajskému úřadu, hygienické stanici či finanční správě. „Některá oznámení byla předána více orgánům veřejné moci,“ říká Jiří Kapras. „Posouzení 15 oznámení zatím nebylo ukončeno.“

Jak čísla naznačují, oznámení se nejčastěji týkala porušení pracovněprávních předpisů – šlo třeba o bezpečnost a ochranu zdraví při práci či rozvrhování pracovní doby, čerpání dovolené, odměňování nebo i diskriminaci a bossing na pracovišti.

Desítky tisíc oznamovacích míst

Lidé se zároveň se svými oznámeními obracejí na Ministerstvo spravedlnosti mnohem častěji než dosud. Externím oznamovacím místem je totiž ministerstvo už od roku 2021, a to nikoli podle nového zákona, ale podle evropské směrnice. Během roku a půl, než vstoupil zákon v účinnost, přišlo ministerstvu 55 oznámení. Jen pět z nich bylo vyhodnoceno jako relevantních. Za půl roku od účinnosti zákona jich ministerstvo dostalo 94, jak bylo zmíněno výše.

Ředitel Jiří Kapras si to vysvětluje tím, že povědomí o whistleblowingu se díky debatám o podobě nového zákona a zájmu médií zvýšilo. Oznamovatelé se podle něj také po přijetí zákona mohou cítit více uznávaní a chránění.

Avšak data týkající se interních oznamovacích míst, tedy těch, která mají zřídit obce, firmy či úřady, zatím nejsou k dispozici. „Celkový počet vnitřních oznamovacích systémů u povinných subjektů ve veřejném a soukromém sektoru lze předběžně odhadovat na desítky tisíc,“ přibližuje Jiří Kapras. Ministerstvo na tato oznamovací místa rozeslalo dotazníky. Takto získané statistické údaje o tom, jak povinné subjekty plní své povinnosti, a kolik oznamovatelů a s čím se na ně obrací, se chystá zveřejnit ve výroční zprávě o činnosti na úseku ochrany oznamovatelů na konci března.

Ochrana nepřichází včas

Ministerstvo spravedlnosti řeší nejen oznámení, která se týkají jiných pracovišť, ale má také svůj vnitřní oznamovací systém. Ten za půl roku fungování zákona obdržel jediné oznámení, které však probudilo velký zájem médií. Ředitel insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti Jana Benýšek oznámil podezření na manipulace při zkouškách insolvenčních správců. Byť by měl být před odvetou chráněn, Fialova vláda na návrh resortního ministra Pavla Blažka (ODS) jeho místo zrušila.

Případ odhalil jednu ze slabin zákona. „Máme velký problém s ochranou státních zaměstnanců,“ vysvětlil v rozhovoru pro investigaci.cz právník Rekonstrukce státu Věnek Bonuš. „Typický způsob, jak je pohodlně vyhodit, je skrze systemizaci. Účelem zákona je oznamovatele chránit, odvetná opatření proti němu jsou zakázaná, zákon by tak měl poskytnout ochranu i proti rušení míst, tedy zmíněné systemizaci.“

Jenže podle českého zákona se vyhozený zaměstnanec může bránit až následně u soudu. „Ochrana pak nepřichází včas, je relativně komplikovaná a s velmi nejistým výsledkem,“ popisuje Věnek Bonuš. Kauza Benýšek podle něj ukázala, jak je následná ochrana problematická. Například na Slovensku tento systém funguje obráceně, whistleblower je chráněn účinněji a smí být propuštěn, až když to povolí nezávislý úřad. 

Přečtěte si

Chraňme whistleblowery dřív, než přijde odveta

Zákon ale přece jen oznamovatelům v některých případech v soudních přích pomohl. Zatímco dříve to byli oni, kdo musel soudu dokazovat, že opatření bylo odvetné, nově nese důkazní břemeno zaměstnavatel. Ten musí před soudem prokázat, že jím přijaté opatření odvetné nebylo, nýbrž že sledovalo jiné, legitimní cíle.

V jiném mediálně známém případu se právě tohle nepodařilo dokázat Ministerstvu dopravy. Šlo o kauzu Pavla Kodyma, který vedl Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře. Tato instituce měla garantovat, že více než sto dopravců, kteří po Česku přepravují lidi a náklad ve vlacích, bude mít férový přístup ke kolejím. Když stát napumpoval miliardy do Českých drah, které vlastní, Pavel Kodym poslal dopis do Bruselu, že je to nezákonné. Ministr dopravy Martin Kupka ho následně informoval o tom, že stáhne návrh na jeho jmenování předsedou úřadu pro další funkční období. Následně chtěla vláda Kodymův úřad zrušit úplně a jeho agendu měl převzít Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Pražský Městský soud ale loni v listopadu rozhodl, že ministerstvo musí „obnovit stav před zásahem“.

Než došlo k přijetí zákona, někteří politici vyjadřovali obavy z toho, že nové opatření bude podporovat „práskače“ a „notorické stěžovatele“. „Obavy z toho, že s účinností zákona se odněkud vyrojí zástupy zaměstnanců, kteří čelí problémům v práci a budou se snažit zákon o ochraně oznamovatelů zneužít, se nenaplnily,“ vysvětluje však ředitel Jiří Kapras, který zákon na Ministerstvu spravedlnosti připravoval. „Nedošlo ani k hromadnému oznamování bagatelních konfliktů, ačkoli čas od času lze zaregistrovat oznámení ze strany notorických stěžovatelů, kteří jako poslední instanci po policii, soustavě státních zastupitelství, soudech a veřejném ochránci práv, kteří je nevyslyšeli, zkouší ještě Ministerstvo spravedlnosti,“ říká Kapras a dodává: „Odhlédneme-li od těchto případů, lze podle mého názoru konstatovat, že zákon je využíván spíše seriózně ze strany těch, kteří jsou skutečnými svědky problematického jednání na pracovišti, ačkoli ne vždy jde o jednání, které by spadalo do věcné působnosti zákona.”

Líbil se vám tento text? Podpořte redakci investigace.cz

The post S novým zákonem přibylo whistleblowerů appeared first on investigace.cz.

Už půl roku platí zákon o ochraně oznamovatelů. Věnek Bonuš, právník Rekonstrukce státu, byl u jeho vzniku a od samého začátku lobboval za co nejúčinnější ochranu whistleblowerů. Mluví o tom, jak zákon funguje, proč oznamovatele nechrání anonymita a nemají ani možnost oznamovat libovolné přestupky, ale jen ty nejzávažnější. Vylepšit by se podle něj mělo i to, že oznamovatel je v Česku chráněn až následně. „Teprve když přijde odvetné opatření, třeba vyhazov z práce, může se bránit u soudu,“ říká. „Na Slovensku je to obráceně, whistleblower smí být propuštěn, až když to povolí nezávislý úřad. Taková ochrana je mnohem účinnější.“

Benýšek to možná prorazí i pro ostatní

Zákon o ochraně oznamovatelů platí půl roku. Osvědčil se?

Na posouzení je ještě brzy, nemáme k tomu potřebná data. Zákon není pro whistleblowery, o kterých se píše v novinách, kteří jsou ochotni svůj příběh medializovat. Zaměřuje se na takové ty každodenní hrdiny, co na pracovišti narazí na nějaký problém, chtějí s tím něco udělat a nahlásí to. V takové situaci je složité říct, zda se zákon osvědčuje, protože napřed musíme posbírat nějaká data, udělat šetření mezi povinnými subjekty – úřady v obcích nad deset tisíc obyvatel a firmami s více než padesáti zaměstnanci, které měly zavést interní oznamovací systém. Externím oznamovacím místem, otevřeným pro všechny oznamovatele, je ministerstvo spravedlnosti. Je třeba zjistit, zda oznámení chodí a jak jsou řešena. Asi by pomohly rozhovory s pověřenými osobami, na těch zákon hodně stojí.

Probíhá nějaký sběr dat, jež by zhodnocení zákona umožnila?

Ministerstvo spravedlnosti to má určitě v plánu, myslím, že je tam rozjeto několik projektů na implementaci zákona. Zabývá se tím odbor střetu zájmů a boje proti korupci, který vede Jiří Kapras. Ten má pod sebou také ono externí oznamovací místo. Má k oznamovatelům vstřícný vztah, na dobrém fungování zákona mu záleží. Nevím o tom, že by nějaké takové šetření probíhalo v neziskovém sektoru. Transparency International či Oživení, dvě protikorupční organizace, jež pracují přímo s whistleblowery, budou znát spíš kazuistiky. Můžou už mít nějaké zkušenosti s pokusy použít zákon.

Nejznámější je prozatím případ ředitele insolvenčního odboru ministerstva spravedlnosti Jana Benýška. Oznámil podezření na manipulace při zkouškách insolvenčních správců, a byť by měl být před odvetou chráněn, Fialova vláda na návrh resortního ministra Pavla Blažka (ODS) jeho místo zrušila. Co nám případ prozradil o fungování zákona?

Jeho případ ukazuje, že máme velký problém s ochranou státních zaměstnanců. Typický způsob, jak pohodlně vyhodit státního zaměstnance, je skrze systemizaci. Doplňuje se k tomu změna organizačního řádu a ten už zmiňuje konkrétní místa, která budou zrušena. Z toho lze dovodit, který člověk přijde o práci. Účelem zákona je oznamovatele chránit, odvetná opatření proti němu jsou zakázaná, zákon by tedy měl poskytnout ochranu i proti rušení míst, tedy zmíněné systemizaci.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Navzdory směrnici EU nejsou whistlebloweři v zemích střední Evropy vždy chráněni

A takovou ochranu neposkytuje?

Problémem jsou soudy. Odmítají brát systemizaci jako individuální rozhodnutí, považují ji za rozhodnutí obecné. Říkají, že bránit se lze až proti konkrétnímu rozhodnutí, tedy proti tomu, že oznamovatel přijde o místo. A v tomto kontextu pak teprve můžou přezkoumávat i tu systemizaci. Jenže ochrana pak nepřichází včas, je relativně komplikovaná a s velmi nejistým výsledkem. Aby skutečně došlo k nápravě, musela by být na konci soudních tahanic zrušena sama ta systemizace, vlastně by to muselo být vráceno do původního stavu. Konkrétně v případu Jana Benýška by muselo být obnoveno místo ředitele, které bylo zrušeno, a on by měl být znovu ustanoven ředitelem. Zkrátka to vypadá, že zákon nebude pro státní úředníky efektivní. Pokud by nešlo napadnout systemizaci, cíle zákona nebude dosaženo. Ale je dobré, že se o to Jan Benýšek chce pokusit, možná to prorazí pro ostatní.

Ministerstvo Pavla Blažka zákon vykuchalo

Asi nejvíc se probíralo, že oznamovatelé nemohou být anonymní. Je to problém?

Věnujeme se zákonu roky. Poprvé byl předložen už v minulém volebním období za vlády Andreje Babiše, ministryní spravedlnosti tenkrát byla Marie Benešová. S první podobou zákona jsme vlastně byli spokojeni. Nedosáhli jsme všeho, ale zákon podle nás fungoval. Tehdy byl napsán tak, že bylo možné oznamovat anonymně, a zároveň se týkal nejen trestných činů, ale i všech přestupků. Za Babišovy vlády prošel zákon ve sněmovně pouze prvním čtením, nebyl schválen. Doufali jsme, že vláda Petra Fialy zákon jenom vezme a znovu jej rychle předloží k projednání. Pak jsme ale zjistili, že ministerstvo vedené Pavlem Blažkem pracuje na tom, aby zákon vykuchalo. Když šel nakonec do vlády, vypadla z něj možnost oznamovat anonymně. Zároveň se zákon přestal vztahovat na přestupky.

Jak má ale whistleblower poznat, zda jde o trestný čin, nebo o přestupek?

Ano, také jsme namítali, že oznamovatel není od toho, aby si dělal právní posouzení. Proto ten zákon má být co nejširší.

Vláda Andreje Babiše byla tedy k oznamovatelům vstřícnější než současná vláda Petra Fialy?

Spíš to Babišově vládě bylo jedno, nestalo se z toho politické téma. Babišova vláda fungovala tak, že řada věcí nebyla ze strany ministrů nijak zpolitizovaná, nechali svůj úřednický aparát, ať si v zásadě dělá, co chce. Takže výsledek odborných jednání mezi námi a ministerstvem spravedlnosti – protože my jsme byli při tvorbě zákona nejaktivnější v připomínkování, vyměňovali jsme si s ministerstvem dlouhé dokumenty – byl uspokojivý. Naopak za současné vlády došlo k politizaci zákona hned na samém začátku.

Kdo měl přípravu zákona na ministerstvu spravedlnosti na starost za Marie Benešové a kdo za Pavla Blažka?

Pořád ředitel odboru střetu zájmů a boje proti korupci Jiří Kapras.

Ředitel Kapras se snažil, aby zákon byl co nejlepší?

Myslím, že ano. Zásadně jsme se za Babišovy vlády neshodli jen na jedné věci. Chtěli jsme, aby externím oznamovacím kanálem nebylo ministerstvo spravedlnosti, ale nějaký nezávislý orgán. To byl asi hlavní požadavek, s nímž jsme v minulém volebním období neuspěli. Jenže na kauze Benýšek vidíme, jak je to krkolomné. I když chtěl oznamovat externě, musel oznámení poslat na ministerstvo spravedlnosti, proti kterému oznamoval.

Přečtěte si

Předsedkyně slovenského Úřadu na ochranu oznamovatelů: Neřešíme jen korupci, máme i případy, kdy trestné činy ohrožují děti

Takže místem, kam by se oznamovalo, by podle vašich představ nebylo ministerstvo, ale třeba úřad ombudsmana?

Takových míst se nabízí víc, úřad ombudsmana či Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, ústřední orgán státní správy, který je nezávislý na vládě. S ním je ale problém, dlouhodobě špatně funguje, i když tam nastala zlepšující se tendence.

Neměl by se pro oznamovatele spíš zřídit zvláštní úřad?

I model nového úřadu jsme navrhovali jako variantu. Tak je to na Slovensku, není to nic unikátního a osvědčuje se to. Nebylo to ale průchozí ani za minulé vlády a dneska už vůbec.

Jak se stalo, že ze zákona předloženého Fialovou vládou vypadla možnost, aby oznamovatelé byli anonymní a ochrana se přestala vztahovat na oznámení přestupků?

Ve sněmovně jsme hodně bojovali za to, aby se anonymita a přestupky do zákona vrátily. Chodil jsem za poslanci, přesvědčoval je, nakonec jsem pro variantu navrácení těchto dvou věcí přesvědčil tři kluby, Piráty, Starosty a nezávislé a TOP 09, nikoli ale zbytek sněmovny.

A co opozice, především ANO? V návrhu jejich vlády přece anonymita i přestupky byly?

Opakovaně jsme dostávali garance, že tomu tak bude, že Andrej Babiš osobně anonymitu oznamovatelů podpoří. Pak ale otočil o sto osmdesát stupňů. Když jsme před třetím čtením zákona uspořádali před sněmovnou happening, zastihli jsme Andreje Babiše při příchodu do sněmovny – a zákon charakterizoval slovem „udávání“.

Proč tak změnil názor?

Přisuzuji to nějakému obecnému příklonu ANO ke konzervatismu. Asi si řekli, že z hlediska kulturních válek jim dává smysl označit oznamovatele za práskače, nikoli hrdiny.

Co změnu způsobilo?

Nevím. Musím ale doplnit, že se zákonem se nám přece jen malinko hnout ještě podařilo. Dostaly se do něj přestupky, za které hrozí pokuta alespoň sto tisíc korun. Může jít například o pokyn k práci přesčas v rozporu se zákonem, o odmítání poskytnout výplatu, o nedodržení povinnosti zajistit bezpečnost práce i o další pracovněprávní přestupky podle zákona o inspekci práce. Tuto změnu podal jako pozměňovací návrh předseda klubu ODS Marek Benda. Mimo zákon ale zůstalo hodně přestupků, kde hrozí nižší pokuta. Například neohlášení střetu zájmů. Tam je silný veřejný zájem, aby to nahlašovat šlo. Podstatou whistleblowingu je, že někdo disponuje informací, která není lehce dostupná, a je ochoten ji předat. Právě to, kdo je ve střetu zájmů, není vůbec jednoduché zjistit, opravdu to ví jen pár lidí. Tady by ta interní informace hodně pomohla.

Praxe je tedy taková, že whistleblower podezření o střetu zájmů ohlásit může, nemá ale ochranu podle zákona?

Ano, může sepsat oznámení a poslat ho pověřené osobě. Ale není chráněn před odvetnými opatřeními. A pověřená osoba není ani povinna se jeho oznámením zabývat.

Ještě zpět k anonymitě oznamovatelů. Kdo konkrétně způsobil, že ze zákona vypadla?

Myslím, že na ministerstvo spravedlnosti vedené Pavlem Blažkem přišlo politické zadání ze strany ODS, domnívám se, že se v tom angažoval přímo Marek Benda.

Proč nechtěli anonymitu?

S řadou poslanců jsem o tom mluvil, nejčastěji jsem slyšel argument, že nechceme podporovat práskače. Ministr Blažek to zdůvodňoval tím, že přece nelze chránit oznamovatele, kterého neznáme. To je absurdní. Když nikdo nebude vědět, kdo je oznamovatel, je to ta nejsilnější možná ochrana. Přitom anonymita by nebyla žádnou novinkou. Než byl zákon přijat, platilo nařízení vlády, jež se týkalo oznamovatelů ze státní správy, a podle něj bylo možné oznamovat anonymně.

Můžeme se připravit o řadu podnětů

Zároveň ale platí, že když mám nějaké podezření, můžu se anonymně obrátit na policii nebo státní zastupitelství?

Také jsme argumentovali tím, že policie to zvládá dobře. Když dá někdo podání a nepodepíše se, nehodí ho do koše. Posuzuje podání podle obsahu a ne podle toho, zda je pod ním někdo podepsaný. Pokud jde o zákon o ochraně oznamovatelů, může dojít k tomu, že někdo nedá oznámení raději vůbec, než by se pod něj podepsal. Můžeme se tak o řadu podnětů připravit.

Stejně tak může oznamovatel své podezření sdělit novinářům, kteří chrání své zdroje?

Tím ale riskuje, že přijde o ochranu podle zákona o ochraně oznamovatelů. Zákon totiž říká, že obrátit se souběžně na novináře může oznamovatel jen v případech, kdy bezprostředně hrozí závažná újma nebo kdy nelze očekávat, že ministerstvo spravedlnosti oznámení řádně prošetří, či když předchozí řádné interní nebo externí oznámení nikam nevedlo. Může to mít i ten dopad, že se na novináře bude obracet méně oznamovatelů. Na druhou stranu za novináři chodí lidé, kteří jsou celkově poměrně nebojácní, a je otázka, zda to někoho z nich může odradit.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Navzdory směrnici EU nejsou whistlebloweři v zemích střední Evropy vždy chráněni

Nemohlo dojít k tomu, že oznamovatelů ubylo, když podle nařízení vlády, které platilo před zákonem, mohli být anonymní a nyní podle zákona nemohou?

Jak už jsem říkal, čísla zatím nemáme. Ale o zákoně se docela mluvilo, povědomí lidí o tom, co je whistleblowing, se zvýšilo a novináři psali o oznamovatelích pozitivně. Tipoval bych tedy, že oznamovat bude více lidí. Faktem ale je, že zákon není úplně nejlepší nástroj u nejzávažnějších oznámení, kde lidé mají strach z odvety a přitom nemůžou být anonymní. Pokud někdo anonymně oznámí něco policii a později je jeho totožnost odhalena a je vystaven odvetným opatřením, ochranu podle zákona nakonec získá. To je novinka od přijetí zákona o ochraně oznamovatelů

Ukázal vám půlrok se zákonem něco, co byste rádi změnili?

Kauza Benýšek ukázala, jak problematická je následná ochrana. Teprve když přijde odvetné opatření, třeba vyhazov z práce, může se oznamovatel bránit před soudem. Na Slovensku je to obráceně, whistleblower smí být propuštěn, teprve když to povolí nezávislý úřad. Taková ochrana je mnohem účinnější. Podobně jsme to za vlády Andreje Babiše i navrhovali, ministerstvo to ale nechtělo, a my jsme od toho ustoupili. Jedná se však o zásadní věc, preventivní ochrana místo ochrany ex post.

The post Chraňme whistleblowery dřív, než přijde odveta appeared first on investigace.cz.

Whistlebloweři neboli oznamovatelé, kteří upozorňují na nezákonnou činnost, jsou důležití nejen pro novináře. Zároveň se ovšem vystavují určitému riziku, například se jim mohou jejich nadřízení pomstít propuštěním ze zaměstnání. Evropská unie proto zavedla směrnici pro ochranu oznamovatelů. Střední Evropa však zaznamenala hned několik případů porušení této směrnice. 

V Evropské unii panuje shoda, že whistlebloweři, kteří oznamují nezákonné činnosti, jako jsou korupce, podvody a nekalé obchodní praktiky na pracovišti či na úřadech, nebo o nich informují veřejnost, si zaslouží právní ochranu – pomáhají totiž odhalovat hrozby nebo poškozování veřejného zájmu.

EU proto vypracovala společný rámec pro ochranu oznamovatelů, načež v roce 2019 zavedla směrnici, jež se stala součástí zákonů ve většině zemí EU. Vnitrostátní předpisy a praktické zkušenosti se však v každém členském státě liší, což vede k tomu, že whistlebloweři jsou od oznamování svých podezření často odrazováni – mají totiž strach z pomsty.

Oznamovatelé propuštění ze zaměstnání 

Server Seznam Zprávy nedávno publikoval informaci, že ředitel insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti Jan Benýšek přišel o místo. Stal se historicky prvním známým oznamovatelem, který využil nového zákona na ochranu whistleblowerů. Benýšek upozornil na snahu ministrova náměstka Antonína Stanislava ovládnout miliardovou insolvenční agendu. Stanislav už jednou musel ministerstvo opustit kvůli manipulacím zkoušek insolvenčních správců a již dříve na Benýška vyvíjel nátlak, aby na své místo rezignoval. Vláda ale v rámci takzvané systematizace státní správy posvětila rozdělení Benýškova odboru, čímž jmenovaný přišel o místo.

Podobný případ se udál i v Rumunsku, kde byla úřednice ministerstva dopravy Mara Paraipan odvolána ze své pracovní pozice kvůli tomu, že podala stížnost na Národní protikorupční ředitelství. Jak odhalil portál Context.to, úřednice oznámila, že její nadřízení ji požádali, aby schválila financování infrastrukturních projektů, jež by daňové poplatníky připravily o miliony. Novinářům řekla, že přímý nadřízený na ni vyvíjel nátlak, kterému ale odolala, protože jí svědomí nedovolilo přehlížet, jak se utrácejí veřejné peníze.

Letos v březnu byla přeložena na nižší pozici a do méně významného oddělení. Protože chtěla získat své předešlé místo zpět, podala na ministerstvo dvě žaloby. Soud sice uznal, že postup nadřízených vůči ní představoval akt pomsty, ale Paraipan nakonec obě žaloby prohrála. Když se novináři na tento případ zeptali zástupců ministerstva dopravy, dostalo se jim odpovědi, že úřednice měla sklopit hlavu a zbytečně se neptat. Paraipan se proti oběma rozsudkům odvolala.

Přečtěte si

Předsedkyně slovenského Úřadu na ochranu oznamovatelů: Neřešíme jen korupci, máme i případy, kdy trestné činy ohrožují děti

Ve výčtu obdobných případů lze pokračovat i kauzou ze Slovenska. Dva tamní zaměstnanci ministerstva zahraničí, Zuzana Hlávková a Pavol Szalai, upozornili na podezřelé zakázky z doby slovenského předsednictví v Radě Evropské unie v roce 2016. Následně museli svá pracovní místa na ministerstvu opustit a případ se nikdy neřešil. Kvůli této kauze napadl tehdejší premiér Robert Fico novináře, kteří se pochybnými zakázkami zabývali, a označil je za „špinavé protislovenské prostitutky“.

V roce 2021 vznikl na Slovensku Úřad pro ochranu oznamovatelů, jehož cílem je poskytovat ochranu i v případech, jakým byl ten výše citovaný. Obrátí-li se osoba na tento úřad, může jí být přiznán status whistleblowera, jenž zaručuje, že nemůže být v tu chvíli propuštěna a zaměstnavatel nesmí bez výslovného souhlasu úřadu měnit její pracovní náplň.

Nový ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok však podle prvostupňových soudů tato ustanovení nerespektoval.

Několika policejním vyšetřovatelům v čele s Jánem Čurillou, kteří se v uplynulých letech zabývali korupcí a organizovaným zločinem, mimo jiné s vazbami na představitele vlády Roberta Fica, udělil Úřad pro ochranu oznamovatelů status chráněného whistleblowera, neboť čelili odvetným útokům ze strany jiných vyšetřovatelů. Chráněn je také Peter Juhás, policista, jenž vedl tým vyšetřující vraždu Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové a do letošního 6. listopadu řídil policejní inspekci.

Ministr vnitra Šutaj Eštok vyšetřovatele kolem Jána Čurilly přesto suspendoval a vyměnil i Petera Juháse. Právníci Jána Čurilly tvrdí, že pozastavení činnosti není platné, protože nebylo schváleno Úřadem pro ochranu oznamovatelů.

Přečtěte si

Stíhání whistleblowera podle evropského soudu porušovalo svobodu projevu

S jejich názorem souhlasilo i vedení úřadu, neboť jakékoli kroky proti chráněným oznamovatelům bez schválení touto institucí jsou právně neplatné. Úřad poukazuje také na to, že ministr dokonce jednal v rozporu s metodickým pokynem samotného ministerstva vnitra, a ministerstvu proto hrozí vysokou pokutou. Suspendovaní vyšetřovatelé se navzdory těmto skutečnostem nemohli dostat na svá pracoviště, když se snažili pokračovat v práci.

Práva na papíře

Směrnice EU o whistleblowerech se týká především pracovního kontextu neboli osob zaměstnaných v soukromém nebo veřejném sektoru, které získaly informace o porušení pravidel v souvislosti se svou prací. Mimo samotné oznamovatele mohou být chráněni i jejich kolegové, akcionáři, osoby správního, řídícího nebo dozorčího orgánu, dobrovolníci, stážisté i osoby pracující pro subdodavatele. Směrnice vymezuje také rámec pro zřízení snadno dostupných kanálů pro podávání zpráv, zdůrazňuje povinnost zachovávat důvěrnost a zákaz odvetných opatření vůči oznamovatelům a zavádí cílená ochranná opatření.

Členské státy měly do konce roku 2021 přenést směrnici do svých vnitrostátních právních předpisů. Několik z nich, včetně České republiky, však tuto lhůtu nedodrželo. V lednu 2022 zaslala Komise čtyřiadvaceti členským státům formální výzvu, v průběhu roku pak vyrozuměla se svými odůvodněnými stanovisky devatenáct členských států (mimo jiné Bulharsko, Česko, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Rumunsko) za neplnění směrnice. Nakonec se Evropská komise v únoru 2023 rozhodla kvůli nezačlenění směrnice do vnitrostátních právních předpisů obrátit na Soudní dvůr (hrozba se týkala Česka, Maďarska a Polska).

Maďarský parlament přijal zákon o whistleblowingu v květnu 2023 a v České republice vstoupil v platnost zákon o ochraně oznamovatelů v červnu 2023. V Polsku sice byly počáteční práce na legislativě zahájeny již před dvěma lety, ale návrh zákona byl několikrát změněn a stále ještě neprošel celým schvalovacím procesem.

Přečtěte si

Švýcarská prokuratura nevyšetřuje netransparentní banku, ale whistleblowera

Bulharský parlament formálně přijal právní předpisy směrnice EU v lednu 2023.

Ačkoli Slovensko bylo jednou z prvních evropských zemí, jež měla ochranu oznamovatelů korupce zakotvenou v zákoně již v roce 2015, novela zákona v souladu se zněním směrnice EU byla schválena až v květnu 2023.

V Rumunsku již existoval zvláštní zákon o whistleblowingu pro státní zaměstnance a několik dalších pracovních sektorů. Kompletní směrnici EU tato země přijala v červnu 2022.

Whistleblower je pro novináře mnohdy klíčový 

Středoevropská investigativní média se shodují, že whistlebloweři a důvěrné zdroje jim významně pomáhají při hledání důležitých příběhů.

Například server VSquare se v roce 2020 šest měsíců zabýval trollí farmou, o níž zjistil, že jejím cílem bylo podkopat vládní projekt daně z cukru a propagovat kampaň, kterou pro společnost Coca-Cola připravila PR společnost. Nebýt informací od whistleblowera, jenž znal zákulisí i fungování trollí farmy, by k těmto zjištěním nikdy nedošlo.

Investigace.cz zase odhalila, že český premiér Andrej Babiš si poslal přes své offshorové firmy téměř 400 milionů korun, za něž pak nakoupil nemovitosti na francouzské Riviéře, včetně zámku Bigaud. Podle odborníků nesla operace znaky praní špinavých peněz a vyšla najevo až po letech díky dokumentům uniklým z panamské právní firmy Alcogal, které získalo Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (kauzy Pandora Papers).

V roce 2021 slovenské Investigativní centrum Jána Kuciaka obdrželo informace od whistleblowera o téměř 24 milionech eur (586 milionů korun) prezentovaných jako pomoc zaměstnavatelům během pandemie covidu, které údajně skončily u fiktivních společností. Po prošetření případu se skutečně zjistilo, že miliony nepomohly zaměstnavatelům udržet si zaměstnance, ale putovaly na účty fiktivních zahraničních firem s nulovým počtem zaměstnanců. Případ se vyšetřuje dodnes. Obviněno bylo několik státních zaměstnanců z úřadu práce, kteří platby schválili, a také několik osob, jež policie identifikovala jako členy a vůdce zločinecké skupiny, která tyto ukradené miliony zpronevěřila a vyprala.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Zákony o svobodném přístupu k informacím ve střední Evropě připomínají hru na honěnou

Zkušenosti s whistleblowery 

Někteří investigativní novináři dostávají tipy několikrát týdně, zatímco jiní třeba jednou za tři měsíce. „Nicméně ne každý se nakonec stane whistleblowerem,“ tvrdí Konrad Szczygieł, novinář z polského portálu Frontstory a Vsquare.org. Důvodem je povaha poskytovaných informací – často jsou nedostatečné k tomu, aby mohl vzniknout článek, nebo se týkají záležitostí, u nichž není možné najít další zdroje, které by výpověď primárního zdroje potvrdily. Jiná potíž spočívá v tom, že osoba sice poskytne informace, ale novinářům už nedá možnost zjistit další podrobnosti, jež mohou být pro případ relevantní.

„Největším problémem je, že tito lidé jsou velmi zřídka ochotni vystupovat na veřejnosti, takže o nich nemůžeme mluvit jako o whistleblowerech v úzkém slova smyslu, ale spíše jako o důvěrných zdrojích. To znamená, že jejich informace je třeba ověřit a pak s velkým úsilím chránit jejich anonymitu,“ říká Tomáš Madleňák z Investigativního centra Jána Kuciaka. Podle jeho slov se jim zatím nestalo, že by po nich úřady požadovaly, aby své zdroje prozradili. „Na Slovensku mají novináři právo na ochranu svých zdrojů, a to i během trestního řízení a svědectví. Proto se úřady ani nesnaží z novinářů tento druh informací vypáčit,“ dodává Madleňák.

Attila Biro z rumunského serveru context.ro má ovšem jiné zkušenosti: „Setkal jsem se se situací, kdy mi veřejná instituce odmítla umožnit přístup k veřejným dokumentům a požadovala, abych prozradil identitu whistleblowera, který mi poskytl informace. Identitu oznamovatele jsem neprozradil. Takové praktiky nejsou v Rumunsku, kde se úřady často snaží odhalit totožnost těch, kteří upozornili na protiprávní jednání, neobvyklé.“

Redakce investigace.cz zaznamenala několik žádostí o poskytnutí dokumentů z Pandora Papers. „Ale protože nejsou naše, jen jsme žadatelům vysvětlili, aby se obrátili na Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů. Každopádně ochrana zdrojů je v České republice definována zákonem, takže nemusíme poskytovat žádné informace, pokud nám to nenařídí soud,“ říká redaktorka Zuzana Šotová.

Maďarský web Átlátszó se stal známým díky případu, kdy policie v roce 2011 požadovala po šéfredaktorovi prozrazení totožnosti informátora. Tamás Bodoky vzpomíná, že hned po založení Átlátszó ho bez ohlášení navštívili lidé z oddělení organizovaného zločinu budapešťského policejního ředitelství a kvůli článku o hackerské kauze byl předvolán k výslechu jako svědek. S odkazem na maďarské zákony, Evropskou úmluvu o lidských právech a praxi Evropského soudu pro lidská práva ale odmítl zdroj prozradit.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Jak země EU špehují své občany

„Po tomto případu jsme neprodleně vypracovali návrh na úpravu mediálního zákona a o několik měsíců později vláda zákon skutečně změnila. Podobal se návrhu Átlátszó. Nový zákon stanovil, že zdroje musí být identifikovány pouze v případě, že by mohly poskytnout nenahraditelné důkazy při vyšetřování trestného činu. Nakonec to pro nás dopadlo úspěšně.“

Evropská komise v současné době provádí analýzu souladu vnitrostátních předpisů členských států s její směrnicí týkající se oznamovatelů. Do konce roku Komise předloží Radě a Parlamentu tematickou zprávu.

Tento článek vznikl jako součást projektu The Organised Crime and Corruption Watch. Na textu se podílelo sedm redakcí, které jsou součástí The Organised Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP). Spolupracovali na něm novináři z: Investigace.cz (Česká republika), Bird.bg (Bulharsko), Frontstory.pl (Polsko), Rise Project (Rumunsko), Investigatívne centrum Jána Kuciaka – icjk.sk (Slovensko), Átlátszó (Maďarsko) a Context Investigative Reporting Project (Rumunsko). V každém dalším vydání této série se novináři zabývají tématy organizovaného zločinu nebo korupce.

The post Zprávy o boji s evropskou korupcí: Navzdory směrnici EU nejsou whistlebloweři v zemích střední Evropy vždy chráněni appeared first on investigace.cz.

„Představou veřejnosti je, že řešíme jen korupci, což není pravda. Prověřujeme i případy v sociálně-vzdělávací oblasti, kdy řešíme vážná obvinění, která mají dopad i na děti,“ říká Zuzana Dlugošová, předsedkyně slovenského Úřadu na ochranu oznamovatelů. Podle ní je absence ochrany anonymních oznamovatelů nevyužitá příležitost. Na Slovensku proběhl průzkum veřejného mínění, v němž 53 % dotázaných uvedlo, že anonymita je pro ně zásadním faktorem, aby vůbec o nahlašování uvažovali.

Proč by lidé měli věřit vašemu úřadu a nejít s informacemi o porušování zákonů rovnou do médií? 

Výsadou našeho úřadu je, že věc odborně posoudíme a cílem nebude jen informování veřejnosti a vytvoření nějakého možného mediálního tlaku. Odborně zhodnotíme, co se stalo, zda je to v rozporu se zákonem, a oznamovateli poradíme, jak může postupovat, nebo kauzu řešíme ve spolupráci s ním. Šetření záležitosti pak sledujeme, a to až do samotného konce, jímž může být i soudní rozhodnutí. Média zkrátka nikdy nebudou vybavena na to, aby v praxi poskytovala konkrétní ochranu. Ostatně to ani není jejich posláním. 

Kdy Úřad na ochranu oznamovatelů na Slovensku vznikl? 

Úřad vznikl zákonem z roku 2019, ale jelikož se politikům dlouho nedařilo zvolit jeho předsedu, k reálné existenci této instituce došlo až v roce 2021. Potom jsme měli šest měsíců na to, abychom úřad vybudovali doslova na zelené louce.

Takže jste naplnili i unijní směrnici, která členské státy zavazuje chránit oznamovatele? 

My jsme to stihli tak napůl. Slovensko přitom byla jedna z prvních evropských zemí, jež měly ochranu whistleblowerů zakotvenou v zákoně, u nás to bylo už od roku 2015. Před vznikem našeho úřadu měla tuto agendu na starost inspekce práce.

To znamená, že Slovensko v tomto směru nemuselo platit žádnou pokutu, která pravděpodobně čeká Česko? 

Unikli jsme tomu o chlup, protože těsně předtím, než se Evropská komise rozhodla penalizovat ty členské státy, které nesplňují podmínky, Slovensko avizovalo, že zákon už prošel prvním čtením. Komise proto usoudila, že zákon je u nás na spadnutí. Nicméně i my máme určité zpoždění, novela zákona podle znění unijní směrnice byla schválena až letos v květnu. 

Co členským státům evropská směrnice nařizuje? 

Směrnice poskytuje společný rámec pro všechny státy Evropské unie, jenž je nutný k tomu, aby existoval nějaký jednotný typ ochrany pro oznamovatele nezákonností, porušování práv. Hlavním motivem směrnice bylo reagovat na závažné podvody jak v bankovním, finančním i daňovém sektoru, tak i na všechny skandály, jež jsou spojené s daňovými úniky přes daňové ráje, které v evropském prostoru vyústily do vážných finančních krizí. To všechno bylo spouštěčem, jenž Evropskou komisi přinutil vytvořit unikátní mezisektorovou regulaci, protože ochrana whistleblowingu je určitým způsobem zabezpečování vymahatelnosti práva. 

Jak to myslíte? 

Víme, že něco nefunguje a že existují vážná porušení pravidel, která jsme si sami schválili, ale nemá je kdo vymáhat. Přitom jsou zde jednotlivci, co skrze své pracovní pozice vidí, že se děje něco závažného, například se okrádají daňoví poplatníci přes předražené tendry. Často to jsou jediní svědci, kteří mohou takové informace vynést na světlo a tím napomoci k jejich prošetření. Jenže strach z odvety a nízká garance ochrany oznamovatele bývají mnohdy překážkou toho, aby se ozvali.

Vznikl by tedy na Slovensku tento úřad, kdyby Komise směrnici nevydala? 

Vypadá to, že ano. Procesy vzniku úřadu a vzniku směrnice pravděpodobně probíhaly paralelně. 

Nezávislost jako významný faktor

Kdo váš úřad zřizuje? 

Úřad je zřízen zákonem a je tak nezávislým orgánem. Pro mě je nezávislost velmi významným faktorem, protože ji považuji za jednu z předností úřadu, důležitou i pro lidi, kteří se na něj obracejí. Z mého pohledu není moc pravděpodobné, že by běžní občané stejně důvěřovali nějakému oddělení na exekutivní úrovni, například odboru na ministerstvu. 

Vnímáte mimo nezávislost ještě nějaké další výhody úřadu?

Kromě nezávislosti se můžeme bavit o tom, jaké má úřad pravomoci a co pro oznamovatele dokáže udělat. V této sféře jsme jakýmsi veřejným advokátem ve prospěch práv a ochrany oznamovatele, do hry totiž můžeme vstoupit v jakémkoli stádiu. Například se na nás může obrátit člověk, který o podání oznámení teprve uvažuje, ale i člověk, který po podání oznámení dostal v zaměstnání výpověď. 

Pokud byste nebyli nezávislí, nemůžete do vyšetřování záležitosti kdykoli zasáhnout? 

Myslím si, že by to bylo problematické z hlediska organizace a vztahů k různým státním orgánům. Nezávislost nám určitě dává větší svobodu a současně nenarušuje naše vztahy s exekutivou, prokuraturou, policejními orgány a soudy. Zodpovídáme se jen parlamentu, jenž z kandidátů volí předsedu naší instituce. 

Přečtěte si

Stíhání whistleblowera podle evropského soudu porušovalo svobodu projevu

Jakým způsobem mohou občané nekalou praktiku nahlásit?

Na webu máme online formulář chráněný šifrovanou komunikací. Zároveň máme pravidelnou informační linku, kam mohou lidé volat, i když se chtějí třeba jen zeptat, v čem spočívá práce našeho úřadu. Samozřejmě k nám lze přijít i osobně. 

Co se stane po vyplnění formuláře? Budete oznamovatele nějak právně zastupovat? Jaký je postup?

Na základě formuláře se člověk spojí přímo s právníky našeho úřadu, kteří si s ním můžou dohodnout osobní setkání, čímž dochází k individuální komunikaci. Když se jedná o extrémní situaci, například hrozí vážná škoda životního prostředí nebo jde o ochranu dětí ve státním zařízení, právník dokáže zareagovat velmi rychle a bezprostředně se s oznamovatelem spojí. To, co považuji za dost důležité, je fakt, že jako úřad akceptujeme i anonymní oznámení. Ukazuje se, že tento způsob představuje pro lidi jeden z motivačních faktorů, aby byli vůbec ochotni něco oznámit.

Jak ale navážete kontakt s anonymním oznamovatelem?

Anonymní oznamovatel se s námi může spojit prostřednictvím webového formuláře, kde udá vlastní anonymizovanou e-mailovou adresu, jejímž prostřednictvím s ním náš úřad komunikuje. Jestliže je anonymní oznámení příliš všeobecné, tedy bez dalších důkazů, například obsahuje pouhé tvrzení, že politik nebo funkcionář XY přijal úplatek, a anonym pak nereaguje na naše dodatečné otázky, úřad se takovým případem nebude zabývat. 

Co pro oznamovatele anonymita znamená? 

Víme, že Česká i Slovenská republika nečelí jen otázkám o dostatečné ochraně oznamovatelů, ale také kulturní bariéře, která oznámení někdy vnímá jako bonzáctví. Kromě strachu z následků tak musíme překonávat i vlastní mentální bariéru, onu pomyslnou a často až falešnou loajalitu vůči kolegům nebo zaměstnavateli. Což je další faktor, kterého by se lidé chtěli zbavit, když jdou něco nahlásit. Někdy se přitom jedná pouze o elementární důvěru. Stalo se nám, že se na nás oznamovatel zpočátku obrátil anonymně, jakmile ale zjistil, jak reagujeme, svou identitu odhalil. 

Dobrá systematika, ale nevyužitá příležitost

Co říkáte na nový český zákon? Spatřujete v něm nějaké nedostatky nebo naopak pozitiva? 

Začnu pozitivy, ale musím říct, že si to netroufám hodnotit komplexně, protože jako právnička na Slovensku k tomu nemám dost praxe ani zdrojů. Z této pozice bych chtěla vyzvednout velmi dobrou systematiku českého zákona, v tom bychom se na Slovensku určitě mohli inspirovat. 

Jak to myslíte? 

Náš zákon je poznamenaný tím, že vznikal v různých časových stádiích, a proto v něm máme hojné dodatečné doplňky, kterými potom trpí systematika a srozumitelnost zákona, a to dokonce i pro právníky. I my na úřadě často vedeme hodinové debaty, jak která ustanovení zákona interpretovat. Těžko si pak představit, jak to mají dělat běžní lidé, kteří by zákon chtěli použít v práci. Takže česká výhoda spočívá v tom, že jste zákon psali od nuly a máte jasněji definované pojmy. 

A ta negativa? 

Tady se jedná spíš o veřejnou politiku než o kvalitu zákona, tedy o to, jak se stát postaví k ochraně whistleblowerů. Na Slovensku jsme zvolili aktivnější a iniciativnější cestu. Evropská směrnice neposkytuje moc přesná kritéria, jakým způsobem má být ochrana realizovaná v praxi. Řada států si proto zvolila pouze minimalistický model a je pro ně, podobně jako pro Českou republiku, největší výzvou důvěra oznamovatelů v instituci, která je má chránit. Česká republika umožňuje oznamovateli pouze následné soudní domáhání přiměřeného zadostiučinění, byla-li mu odvetným opatřením po jeho oznámení způsobena nemajetková újma. V tomto porovnání šlo Slovensko jinou cestou, která oznamovatele podpoří v reálném čase od podání oznámení až do konce celé kauzy. Pokud se člověk rozhodne, že do toho půjde, může se tak ocitnout pod lidským tlakem i tlakem právních následků, a my ho dokážeme podržet právně i lidsky. 

Můžete uvést nějaký příklad? 

Prokurátor má možnost udělit status chráněného oznamovatele, což je preventivní ochrana. V praxi to znamená, že zaměstnavatel nesmí zaměstnance propustit bez souhlasu našeho úřadu. Navíc můžeme chránit i lidi, kteří už výpověď dostali. Můžeme výpovědní lhůtu zadržet na 30 dní, během nichž má oznamovatel možnost obrátit se na soud. 

Dobře, oznamovateli poskytnete právní ochranu, ale jak ochránit lidi před šikanou nebo vydíráním? 

Jako nezávislý úřad můžeme fungovat preventivně, tedy aktivně upozorňovat například statutáře veřejných institucí, že takovým jednáním porušují zákon o ochraně oznamovatelů, což může mít určitý odstrašující efekt. Můžeme požadovat vysvětlení, dělat kontroly. Máme s tím dobrou zkušenost, v některých případech zaměstnavatel pochopil, že za oznamovatelem stojí úřad a celý proces pozorně sleduje. Na základě těchto opatření se nám už stalo, že zaměstnavatelé stáhli žalobu nebo se s dotyčným usmířili. 

Jinou možností je uložení sankce za porušení zákona fyzické nebo právnické osobě, tady má úřad pravomoci ukládat pokuty, ostatně podobně je to i v českém zákoně. U nás jsou ale pokuty o něco vyšší.

Když už k vám někdo přijde, že ze strany zaměstnavatele čelí velkému psychickému tlaku, dokážete pomoci i v takových situacích? 

Máme projekt kariérně-psychologického poradenství, v jehož rámci lze zdarma absolvovat deset sezení s odborníkem. Často se totiž oznamovatelé dostávají do takového stavu, že v důsledku dlouhodobého stresu čelí reálným psychosomatickým poruchám a zdravotním problémům. 

Přečtěte si

Boj proti korupci se loni nekonal

Jestliže se vrátíme zpět k českému zákonu, z návrhů byli vyškrtnuti všichni anonymní oznamovatelé a přestupky pod sto tisíc korun. Slovenská verze obě tyto varianty pokrývá? 

Ano. U vnitřních oznámení, tedy tam, kde oznamovatel upozorňuje na porušení zákona přímo u svého zaměstnavatele, je na zaměstnavateli, zda anonymní oznámení bude akceptovat. Úřad na ochranu oznamovatelů naopak tento typ oznámení přijímá. V květnu jsme zároveň provedli výzkum veřejného mínění, z něhož vyšlo najevo, že pro 53 % respondentů je anonymita zásadním faktorem, aby vůbec o nahlášení nějaké nekalosti uvažovali. Hluboko pod tímto číslem je pak dostupnost ochrany oznamovatele. Cílem zkrátka není generovat hrdiny našich dnů, kteří si to na soudech vytrpí a nakonec třeba zvítězí, ale efektivně odhalovat trestnou činnost nebo další nekalé praktiky. 

Takže absence anonymních oznamovatelů Česku škodí? 

Řekla bych, že to je nevyužitá příležitost, protože na oznamování bychom se neměli dívat jako na něco, co v první řadě někoho ohrozí. Cílem ochrany oznamovatelů je podpora těch lidí, kteří chtějí upozornit třeba na fakt, že se ve státě nehospodaří podle pravidel nebo že veřejný zájem není chráněn, že se okrádají daňoví poplatníci, což má vliv na kvalitu školství, zdravotnictví a vůbec veřejné služby ve státní správě. Takové lidi podle mě potřebujeme maximálně chránit. Každý zákon lze zneužít, jde však o to, jestli efektivní odhalování trestné činnosti a ochranu čestných lidí obětujeme pro pár jednotlivců, kteří mají jiné motivace.

Je těžké anonymní oznámení verifikovat? 

Jak už jsem se výše zmínila, i anonymní oznamovatel musí zůstat s úřadem v kontaktu a jeho zpráva musí obsahovat určité náležitosti. V loňském roce jsme měli třináct anonymních oznámení, z toho jsme reálně prošetřovali jedenáct, protože dva z oznamovatelů se buď neozvali, nebo jejich oznámení neposkytovalo dostatek informací. Proto je nutné říct, že anonymní oznamovatelé s malichernými informacemi se u nás neuplatní, s takovým typem oznámením dále nepracujeme.

A co přestupky pod sto tisíc, nezahlcují váš úřad? 

Pokud jde o menší nebo běžnější protiprávní jednání, těmi se nejvíce zabývá inspekce práce. Jestliže se s takovými zprávami lidé obrátí přímo na nás, odkážeme je na ně. Takže to zatím nevypadá jako extrémně zatěžující.

Oznamovatelé čelí i vážným zdravotním problémům

Co podle vašich zkušeností vede lidi k tomu, aby se na úřad vůbec obrátili? 

Jde především o lidi, kteří jsou odborníci ve svém oboru a velmi dobře mu rozumějí a zároveň mají i velmi citlivě nastavený hodnotový systém. Bez takových předpokladů je velmi náročné pustit se do boje s nějakou nepravostí a nechat se vystavit možnému tlaku svého okolí. Jeden občan nám poté, co podal oznámení, řekl, že se mu opravdu lépe vstává a může se na sebe opět podívat do zrcadla.

Jaké postihy existují v případě, že někomu nekalou praktiku dokážete? Jsou to jen pokuty, nebo hrozí i trestní stíhání? 

Jako úřad jsme udělili jednu pokutu státnímu podniku za to, že nereagoval na řádné oznámení, s nímž se na něj obrátil jejich bývalý zaměstnanec. Za tuto pasivitu, ale i za náznak odvety v odpovědi statutárního zástupce toho podniku, jsme jim udělili pokutu ve výši tři tisíce eur (přes sedmdesát tisíc korun, pozn. red.).

A podali jste i nějaký návrh na trestní stíhání?

Ano, několik trestních oznámení jsme podali. Někdy ve spolupráci s oznamovatelem, jindy na základě anonymního podnětu. Jsou situace, kdy identitu oznamovatele známe, ale on si přeje zůstat v anonymitě. V tom případě podáváme trestní oznámení my, tyto případy lze spočítat na prstech jedné ruky. V současné době intenzivně sledujeme kolem dvanácti trestních stíhaní vedených na základě trestních oznámení od oznamovatelů nebo od našeho úřadu. Za dobu existence úřadu ještě žádné oznámení nevedlo k odnětí svobody, ale fungujeme teprve dva roky. Momentálně máme jeden případ v tom nejpokročilejším procesním stadiu, což je vznesení obvinění. 

Vzpomenete si na nějaký příběh, který byl pro vás osobně těžký?

Třeba případy, kdy někteří oznamovatelé čelili vážným zdravotním problémům a enormní stres jim opravdu mohl způsobit závažná psychická nebo fyzická onemocnění. Nebo případy, v nichž figurují děti a lidé ve zranitelných nebo závislých pozicích. Takové praktiky, které jim mohou ublížit, jsou nejen ve sporu se zákonem, ale i s morálkou. 

Můžete být konkrétnější? 

Jde třeba o zaměstnance různých státních zařízení a jejich chování k dětem. Také si vzpomínám na vážné poškození zdraví s následkem smrti ve zdravotnickém zařízení. Poskytovali jsme asistenci i v situacích, kdy některá zdravotnická centra používala prošlé léky či různé závadné léčebné pomůcky, jež mohou ovlivnit lidské zdraví. Veřejnost si představuje, že řešíme jen korupci, což není pravda. Zabýváme se jakýmkoli porušením zákona, dostáváme i podněty z oblasti ochrany životního prostředí, které se týkají nakládání s odpady. U finančních věcí jde většinou o machinace s veřejnými zakázkami. Řešili jsme i podezření ze zneužívání pravomocí veřejného činitele, kdy státní úředníci podle oznámení poskytovali kontrolní certifikáty za úplatek nebo jiné neoprávněné výhody.

The post Předsedkyně slovenského Úřadu na ochranu oznamovatelů: Neřešíme jen korupci, máme i případy, kdy trestné činy ohrožují děti appeared first on investigace.cz.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl ve prospěch whistleblowera, který poukázal na to, jak se velké nadnárodní firmy vyhýbají placení daní. Soud konstatoval, že veřejný zájem převyšuje škody, jež mohlo zveřejnění takzvaných LuxLeaks způsobit. Firmám měla s optimalizací pomáhat konzultační lucemburská společnost PwC. Jiný tribunál evropského soudu se nyní zabývá návrhem českého zákona o ochraně oznamovatelů, který měl navíc už dávno platit. Odborníci se přitom shodují, že jeho momentální podoba potenciální whistleblowery příliš neochraňuje. 

V roce 2016 byl Francouz Raphaël Halet odsouzen za zveřejnění interních dokumentů k devítiměsíčnímu podmíněnému trestu odnětí svobody. Halet pracoval pro nadnárodní firmu PricewaterhouseCoopers (PwC), která poskytuje auditorské, daňové a poradenské služby. Právě z této firmy vynesl dokumenty, jež ukazovaly, jak se některé z největších světových společností vyhýbaly placení daní tak, že přesunuly sídlo do Lucemburska. Kauza vzešla ve známost jako LuxLeaks. Evropský soud pro lidská práva nyní rozhodl ve prospěch whistleblowera, neboť dospěl k závěru, že oznamování je součástí svobody projevu.

Mezi lety 2012 a 2014 začaly do novin prosakovat informace o neobvykle výhodných kontraktech, které měla firma PwC, jednající jménem nadnárodních společností, uzavírat s lucemburskými daňovými úřady během let 2002 až 2012. Lucembursko se tak stalo daňovým rájem, jenž nadnárodním korporacím snížil jejich finanční povinnosti o miliardy dolarů prostřednictvím tajných dohod, z nichž profitovaly i společnosti jako IKEA, Skype nebo Disney. 

Lucembursko totiž podobným společnostem nabízelo a nabízí za přesunutí firemního sídla na své území výhodné daňové balíčky. Přesněji řečeno daňové optimalizace, které ve skutečnosti vypadají následovně: nadnárodní firmy sice působí v různých zemích, kde ale neodvádějí daně, protože jejich dceřiné společnosti tam vykazují nízké nebo žádné příjmy. Veškeré vydělané peníze totiž vyplácejí své mateřské firmě v daňovém ráji, v tomto případě v Lucembursku, například za to, že mohou používat její značku. 

První informace o takto krácených daních získali novináři z Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ) v létě 2011 od bývalého auditora firmy PwC Antoina Deltoura. Ten jim předal 45 000 stran důvěrných dokumentů, které okopíroval před svou rezignací v roce 2010. Další dokumenty k dokreslení případu ICIJ nabídl právě Raphaël Halet. V listopadu 2014 byly tyto dokumenty zveřejněny na webu ICIJ pod názvem LuxLeaks.

Přečtěte si

Boj proti korupci se loni nekonal

Na základě stížnosti společnosti PwC se posléze rozběhlo trestní řízení, na jehož konci byli oba informátoři odsouzeni k trestu odnětí svobody na dvanáct a devět měsíců podmíněně a k peněžitému trestu. Zatímco Antoine Deltour byl v roce 2018 zproštěn obžaloby lucemburským kasačním soudem, Raphaël Halet se postupně odvolal až k velkému senátu Evropského soudu pro lidská práva. 

Sedmnáctičlenný senát nyní dospěl v hlasovacím poměru dvanáct ku pěti k závěru, že publikování těchto informací je ve veřejném zájmu, což převažuje nad všemi škodami, které byly společnosti PwC způsobeny. Soud dodal, že původní odsouzení Raphaëla Haleta porušilo jeho právo na svobodu projevu a mělo potenciál odradit každého, kdo by uvažoval o nahlášení nekalých praktik krácení daní. Lucembursko tak musí Haletovi zaplatit náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 15 000 eur (cca 356 000 korun), plus dalších 40 000 eur (cca 950 000 korun) za soudní výdaje. 

Zákon o ochraně oznamovatelů vázne i v Česku 

Minulý týden předložila Evropská komise Soudnímu dvoru EU upozornění na pasivitu České republiky ohledně evropské směrnice na ochranu oznamovatelů (whistleblowerů), která měla být funkční k 17. prosinci 2021. Podle této směrnice by členské státy EU měly oznamovatelům ve veřejné i soukromé sféře poskytnout účinné kanály k ohlašování ignorace či porušování pravidel EU důvěrným způsobem, aby se vyhnuli případnému zastrašování nebo odvetě. 

Loňského listopadu česká vláda projednala návrh zákona o ochraně oznamovatelů, který ale opomíjí některé důležité aspekty. Nepočítá například s tím, že by oznamovatel mohl být anonymní. Transparency International a další protikorupční organizace znění zákona od počátku kritizují, podle nich je právní norma bezzubá a zbytečně komplikovaná. 

Pozměňovací verze pochází z pera poslance Pirátů Jakuba Michálka a do hry se pravděpodobně vrací kritizované vyloučení anonymních oznamovatelů nebo nově ochrana oznamovatelů i v případě, že se předmět oznámení neprokáže jako trestný čin, ale jako přestupek – v tom případě by se totiž podle původní verze na oznamovatele ochrana nevztahovala. Návrh zákona je v současné době na garančně-právním výboru před druhým čtením. Po prvním čtení řekl Michálek novinářům, že vládní koalice se na zařazení pozměňovacího zákona k projednání shodla a měla by se tím zabývat 14. března. 

The post Stíhání whistleblowera podle evropského soudu porušovalo svobodu projevu appeared first on investigace.cz.

Švýcarská prokuratura zahájila vyšetřování na základě loňské kauzy Suisse Secrets, v rámci které novináři odhalili, že banka Credit Suisse zavírala nad svými klienty a jejich majetky obě oči. Uniklé dokumenty ukazují, že si v bance zakládali účty kriminálníci a korupčníci z celého světa. Prokuratura ale nechce vyšetřovat banku, nýbrž whistleblowera, tedy člověka, který dokumenty poslal novinářům.

Švýcarsko má jedny z nejpřísnějších zákonů o bankovním tajemství na světě. Článek 47 zákona o bankovnictví z roku 1934 uvádí, že za vyzrazení informací o zákaznících banky třetí osobě může následovat postih až tří let vězení. Výjimku nemají ani novináři, kteří odhalují nekalé praktiky bankovních institucí, a tedy slouží veřejnému zájmu. Například v Česku mohou novináři hranice zákona do určité míry překračovat, pokud tak činí ve veřejném zájmu – například když publikují příjmy veřejně činných osob. 

Z Credit Suisse unikly dokumenty o zhruba 18 tisících bankovních účtech a 30 tisících držitelích účtů, přičemž některé jsou až z roku 1940. Vyšlo tím najevo, že mezi klienty banky byli například alžírský generál obviněný z mučení, děti ázerbájdžánského mocnáře, a dokonce srbský drogový boss známý jako Miša Banana. K zákazníkům Credit Suisse patřila i rodina šéfa egyptské zpravodajské služby, který pro CIA dohlížel na mučení osob podezřelých z terorismu, Itala obviněného z praní špinavých peněz pro nechvalně proslulou mafii ‚Ndrangheta, německého manažera, jenž uplácel nigerijské úředníky za telekomunikační zakázky, nebo jordánského krále Abdalláha II., na jehož osobním kontě se v jeden moment sešly peníze v hodnotě 230 milionů švýcarských franků (přes 5,5 miliardy korun), přestože Jordánsko pobíralo miliardové částky zahraniční pomoci. 

Tyto a jiné podobné dokumenty poskytl anonymní whistleblower německému deníku Süddeutsche Zeitung, který pak na kauze spolupracoval s nadnárodní novinářskou sítí Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP) a devětatřiceti dalšími médii. Ve své zprávě jednomu z největších německých médií tenkrát whistleblower uvedl, že „odpovědnost za tuto situaci nenesou banky, ale švýcarský právní systém. Jednoduše řečeno, švýcarští zákonodárci jsou zodpovědní za umožňování finančních zločinů a švýcarský lid má díky přímé demokracii v této zemi moc s tím něco udělat.“

Přečtěte si

Boj proti finanční kriminalitě se komplikuje v Evropě i Americe

Loňská kauza sice zvířila vody jak na mezinárodní úrovni – švýcarské zákony kritizovala například Světová banka nebo Evropská unie –, tak na úrovni švýcarských politických stran, žádný výsledek to ale nepřineslo. Na základě zjištění novinářů německý europoslanec Markus Feber, mluvčí strany EPP (Evropská lidová strana), v Hospodářském a měnovém výboru Evropského parlamentu loni Švýcarsko kritizoval za to, že tamní banky nedostatečně předcházejí praní špinavých peněz a daňovým únikům. „Credit Suisse zřejmě preferuje pohled jinam, místo aby kladl obtížné otázky,“  uvedl s tím, že zákony o bankovním tajemství by nikdy neměly být prostředkem, jak ukrývat nekale nabyté finance. 

Navzdory kritice se švýcarský parlament nakonec rozhodl, že nastavené zákony o bankovním tajemství nebude nijak novelizovat, přestože například omezují svobodu tisku. Rozhodnutí nahrálo do karet Credit Suisse, který podal stížnost k Federálnímu státnímu zastupitelství (MPC), jež následně zahájilo vyšetřování „hospodářské špionáže, porušení obchodního tajemství a porušení bankovního tajemství“. Jestliže vyšetřovatelé whistleblowera identifikují, bude zřejmě čelit obžalobě z hospodářské špionáže.

Vzhledem k tomu, že hospodářská špionáž je ve Švýcarsku považována za politický trestný čin, upozornila MPC, že k jejímu stíhání je třeba povolení Spolkové rady a Spolkového ministerstva spravedlnosti a policie (FDJP). FDJP již údajně souhlas udělilo. 

Ne všichni švýcarští vrcholní politici ale s vývojem událostí souhlasí a článek 47, který de facto umožňuje skrývat i nekale nabyté finance, kritizují. Ženevský zemský rada a funkcionář sociálně demokratické strany Carlo Sommaruga podal na banku trestní oznámení s tím, že „už toho bylo dost“. 

Credit Suisse již loni po zveřejnění kauzy Suisse Leaks veškerá nařčení z ochraňování majetků korupčníků, tunelářů a zločinců z celého světa popřel. 

Podle Josepha Stiglitze, amerického ekonoma a bývalého viceprezidenta Světové banky, jsou přitom uniklé dokumenty jen malým zlomkem toho, jakou klientelu Credit Suisse ve skutečnosti skrývá. „Když pouhý malý výřez ukáže tolik problematických klientů, diktátorů a jejich rodin, válečných zločinců, úředníků a šéfů zpravodajských služeb, zkorumpovaných manažerů, obchodníků s lidmi, problematických hlav států, sankcionovaných podnikatelů a porušovatelů lidských práv – což je skutečná galerie lumpů –, co bychom viděli, kdyby se okno do banky otevřelo dokořán?“ uvedl loni pro OCCRP. 

The post Švýcarská prokuratura nevyšetřuje netransparentní banku, ale whistleblowera appeared first on investigace.cz.

Člověk známý jako John Doe, který stojí za únikem dat později známým jako Panama Papers, po šesti letech promluvil s Bastianem Obermayerem a Frederikem Obermaierem, kterým data předal. Přestože svoji identitu i nadále extrémně chrání, poprvé začal mluvit o tom, co ho k předání dat novinářům vedlo, jak ho zklamala německá policie i kdo by ho chtěl nechat zavraždit. Musí novináři nutně znát své zdroje? Jak se ověřují anonymní tipy? A kdy jsou tajné zdroje z etického hlediska nepřípustné?

Rozhovor s Pavlou Holcovou na téma anonymních a tajných zdrojů. Dostupný na všech podcastových platformách.

The post Podcast ODPOSLECH: Tajemný zdroj Panama Papers po letech promluvil – rozhovor appeared first on investigace.cz.

Člověk známý jako John Doe, který stojí za únikem dat později známým jako Panama Papers, po šesti letech promluvil s Bastianem Obermayerem a Frederikem Obermaierem, kterým data předal. Přestože svoji identitu i nadále extrémně chrání, poprvé začal mluvit o tom, co ho k předání dat novinářům vedlo, jak ho zklamala německá policie i kdo by ho chtěl nechat zavraždit. 

V roce 2015 kontaktoval anonymní whistleblower, který si říkal John Doe, německé médium Süddeutsche Zeitung (SZ) a poskytl dvěma novinářům více než 2,6 terabytů tajných dat, včetně milionů interních e-mailů. Data pocházela z panamské právní firmy Mossack Fonseca, jednoho z nejdůležitějších poskytovatelů služeb v oblasti globálního byznysu offshorových firem. Po informacích známých jako Panama Papers, jež byly publikovány pod záštitou Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ), musel na svou funkci rezignovat islandský premiér Sigmundur Davíð Gunnlaugsson, pákistánský premiér Naváz Šaríf a další politici. Únik dat odstartoval masivní protesty v Londýně, Reykjavíku i v jiných městech a spustil vyšetřování tisíce případů po celém světě. Od té doby platí ohledně zakládání skořápkových firem přísnější pravidla. Vládám všude po světě se díky těmto datům také podařilo získat zpět více než 1,3 miliardy dolarů ztracených na daňových příjmech.

„John Doe“ se zatím veřejně vyjádřil jen jednou v manifestu publikovaném čtyři týdny po uveřejnění Panama Papers. V tomto prohlášení anonymní zdroj naléhal na politické činitele, aby začali bojovat proti globální nerovnosti. Od té doby vznikla o Panama Papers řada podcastů a dokumentů a také hollywoodský film s Meryl Streep. Ale whistleblower stále mlčel.

Nedávno „John Doe“ kontaktoval dva bývalé novináře z německého Süddeutsche Zeitung, kteří nyní pracují pro Der Spiegel. Aby whistleblowerovi zaručili anonymitu, vedli rozhovor přes internet a šifrovali jej pomocí softwaru, jenž jeho odpovědi vyslovoval. Rozhovor proběhl za přítomnosti svědka a byl zkrácen kvůli čitelnosti, lehce editován a v souladu se standardními postupy německé žurnalistiky také předložen tázanému k autorizaci před zveřejněním.

Jak se vám daří? Jste v bezpečí?

Jsem v bezpečí, tedy podle toho, co je mi známo. Žijeme v nebezpečném světě a to někdy tíží i mě. Ale celkově se mám docela dobře a myslím, že mám také velké štěstí.

Šest let jste mlčel. Nelákalo vás odhalit, že jste to byl právě vy, kdo zajistil zveřejnění tajných offshorových obchodů hlav států a předsedů vlád, drogových kartelů i zločinců?

Myslím, že podobně jako spousta lidí jsem často řešil otázky ohledně svých zásluh. Sláva pro mě ale nikdy nebyla rozhodující. Tehdy mi dělalo starosti jen to, abych zůstal naživu a mohl někdy tenhle příběh odvyprávět. Rozhodnout se zkompilovat data, která jsem měl v Mossack Fonseca k dispozici, trvalo celé dny a někdy jsem měl pocit, jako bych se díval do hlavně nabité zbraně, ale nakonec jsem to musel udělat. 

Oslovil jste německý deník Süddeutsche Zeitung, který následně inicioval spolupráci více než 400 novinářů z celého světa, koordinovanou Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů (ICIJ). Když jste se nám ozval, co jste tím sledoval?

Když jsem vás kontaktoval, neměl jsem tušení, co by se mohlo stát ani jestli mi vůbec odpovíte. Oslovil jsem mnoho novinářů, mimo jiné z New York Times nebo Wall Street Journal, ti ale neměli zájem. A když jsem později kontaktoval Wikileaks, neobtěžovali se mi ani odpovědět. 

Globální tým začal Panama Papers publikovat 3. dubna 2016. Pamatujete si tento den?

Vzpomínám si, že to bylo skoro jako kterákoli jiná neděle. Šel jsem s přáteli na jídlo a šokovalo mě, když jsem zjistil, jak silný zájem o Panama Papers mezi veřejností probudil Edward Snowden tím, že o projektu ICIJ diskutoval na Twitteru. 

Snowden, který teď žije v ruském exilu, se o projektu dozvěděl a ještě předtím, než jsme vše publikovali, tweetoval o „největším leaku v historii datové žurnalistiky“.

Vzpomínám si, že jsem na sociálních sítích viděl tisíce příspěvků. Nikdy předtím jsem nic takového nezažil. Byla to doslova informační exploze. Lidé, se kterými jsem tu neděli zrovna byl, to začali probírat hned, jak o tom uslyšeli. Tak jsem se co nejvíc snažil chovat jako kdokoli jiný, kdo o tom všem slyší poprvé.

Mnoho expertů srovnává Panama Papers s Watergate. Nejdůležitějším zdrojem u Watergate byl náměstek ředitele FBI Mark Felt, který vystupoval pod jménem „Deep Throat“ a odhalil svou pravou identitu až 33 let poté… 

Občas jsem na Marka Felta a na různá nebezpečí, jimž čelil, myslel. Ale ta nebezpečí, kterým čelím já, vypadají trochu jinak než ta jeho. Možná budu muset s odhalením své identity počkat, až budu na smrtelné posteli.

Z jakého důvodu?

Panama Papers zahrnují hodně různých nadnárodních zločineckých organizací, z nichž některé jsou napojené na vlády. Proto je těžké si představit, že by někdy mohlo být skutečně bezpečné mou identitu odhalit. Felt měl obavy hlavně z tehdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona a jeho kumpánů a Nixon z funkce odstoupil přibližně dva roky po vloupání (do sídla Demokratického národního výboru ve Washingtonu D. C., pozn. red.), takže se už jen bezmocně stáhl do ústraní. U mě je naopak pravděpodobné, že i za 50 let budou některé z těch skupin, kterých se obávám, stále mocné a mezi námi.

Řekl jste vůbec někomu o své roli v Panama Papers?

Po zveřejnění té zprávy jsem o tom řekl jen několika lidem, na nichž mi nejvíce záleží.

#PanamaPapers

Mlčíte o tom už šest let. Proč chcete mluvit právě teď?

V průběhu posledních šesti let se objevilo několik příležitostí, kdy jsem byl v pokušení o tom promluvit. Pokaždé se zdálo, že se svět víc a víc řítí do záhuby, takže jsem měl stále naléhavější potřebu nějak zasáhnout. Zároveň jsem ale musel zvážit několik faktorů. 

Co tím přesně myslíte?

Na prvním místě je samozřejmě moje vlastní fyzické bezpečí a bezpečí mé rodiny. Na druhém je fakt, že svět je velká kakofonie všemožných hlasů, jež se snaží prosadit svůj názor. Chtěl jsem, aby má slova měla smysl, aby se neztratila s dalším tweetem Donalda Trumpa. V roce 2016 jsem (ve svém manifestu) napsal, že mám z toho, čeho jsem byl svědkem, strach a „že vážná nestabilita už možná klepe na dveře“. Bojím se, že tato nestabilita už je tu. 

Jakou nestabilitu myslíte?

Vzestup fašismu a autoritářství po celém světě, od Číny přes Rusko a Brazílii až po Filipíny, ale v současnosti hlavně ve Spojených státech amerických.

USA ve své historii udělaly několik strašlivých chyb, ale když bylo potřeba, sloužily také jako jakási vyrovnávací síla proti těm absolutně nejhorším režimům. Tato rovnováha teď ale funkčně přestala existovat.

Vypadá to, že daňové ráje mají pro silné vůdce autokratických režimů zásadní význam.

Putin je pro USA mnohem větší hrozbou, než byl Hitler, a skořápkové firmy jsou jeho nejlepším přítelem. Když potom Putinovy rakety zasahují nákupní centra na Ukrajině, jsou tyto firmy financující ruskou armádu zodpovědné za vraždění nevinných civilistů. Skořápkové firmy skrývající čínské konglomeráty se zase podílejí na zabíjení nezletilých horníků v Kongu. Takové firmy umožňují, aby se děly tyto a další hrůzy, neboť zbavují společnost odpovědnosti. Jenže bez odpovědnosti nemůže společnost fungovat.

Zdá se, že Panama Papers jsou teď aktuálnější než kdy dřív, a to kvůli ruské agresi na Ukrajině. Například jednoho z nejstarších a nejbližších přátel Vladimira Putina, violoncellistu Sergeje Roldugina, v únoru zasáhly sankce. Hlavní důvod se našel právě v Panama Papers, které ukázaly, že Roldugin nejspíš jednal v zájmu utajení bohatství svého mocného přítele a že je sám miliardář — tedy na papíře. Potěšil vás tento zvrat událostí?

Potěšilo mě, že byl Roldugin sankciován. Myslím, že je to skvělé.

Bojíte se, že by se vám mohlo Rusko pomstít?

Vzhledem k tomu, že ruská vláda prohlásila, že mě chce mrtvého, s tím rizikem počítám. Než byly mediální aktivity Russia Today omezeny kvůli ruskému útoku na Ukrajinu, odvysílala tato televize dvoudílné dokumentární drama s postavou „Johna Doe“, která během úvodních titulků při mučení utrpěla poranění hlavy, načež kaluží jeho krve proplula kreslená loď, jako by to byl Panamský průplav. Jakkoli to bylo bizarní a nevkusné, poselství znělo jasně. Viděli jsme i další osoby s napojením na offshorové účty a daňové úniky, které se uchýlily k vraždě — myslím teď na tragické osudy novinářů, jakými byli Malťanka Daphne Caruana Galizia nebo Ján Kuciak. Jejich smrt mě hluboce zasáhla a vyzývám Evropskou unii, aby pro Daphne, Jána a jejich rodiny zjednala spravedlnost. Aby zajistila fungování právního státu na Maltě, jedné z bývalých jurisdikcí společnosti Mossack Fonseca.

V roce 2017 německá spolková policie získala rovněž od anonymního zdroje spoustu dokumentů společnosti Mossack Fonseca.

Ano, to jsem byl já. Od samého začátku jsem byl ochotný pracovat se státními institucemi, protože se mi zdálo celkem jasné, že je potřeba, aby za zločiny popsané v Panama Papers proběhlo stíhání. Více než kterákoli jiná vláda mě ta německá ujistila, že mně a mé rodině zajistí bezpečí, a po nějaké době jsme vypracovali dohodu, která se zdála být spravedlivá. Naneštěstí ale německá vláda tuto dohodu brzy porušila a z mého pohledu ohrozila mou bezpečnost. Ostatním whistleblowerům bych proto nedoporučoval, aby důvěřovali ujištěním ze strany německého státu.

Podle informací médií jste dostal odměnu pět milionů eur. Proč jste tedy s německou spolkovou policií nespokojený?

Byly tu tři hlavní problémy. Za prvé, jakmile německá policie získala data, zůstal jsem v podstatě sám bez jakékoli ochrany. Měl jsem pocit, že to není moc moudré, protože ohrožení mé bezpečnosti se nijak nesnížilo, spíš naopak vzrostlo. Nedlouho poté se v Berlíně za denního světla odehrála vražda spojená s FSB (ruská Federální služba bezpečnosti, pozn. red.). Mohl jsem to odnést já. Za druhé, německá vláda ve skutečnosti nedodržela finanční ujednání, na němž jsme se dohodli. To způsobilo další problémy, které ohrozily mou bezpečnost. A za třetí, německá spolková policie opakovaně odmítla příležitost analyzovat další data mimo Panama Papers o offshorovém světě, což je upřímně řečeno šokující.

Takže nemyslíte, že německé úřady udělaly dost pro to, abyste byl v bezpečí?

Chci k nim být spravedlivý. Nabídly mi nízký stupeň ochrany, ale tohle je typ situace, kde stačí udělat jednu chybu a může to mít katastrofální, nezvratný důsledek. Hned z několika důvodů mi jejich celkový přístup hlavně s postupem času nevyhovoval. Pokud by německá vláda skutečně docenila, jak důležité Panama Papers jsou, jsem si jistý, že by se k tomu přistupovalo úplně jinak.

Co přesně jste od Spolkového kriminálního úřadu chtěl? Ochranu svědků? Novou identitu? Nebo víc peněz?

Můžu říct jen to, že nedodrželi finanční ujednání, na kterých jsme se dohodli.

Německá policie sdílela data Mossack Fonseca s desítkami dalších zemí, ale omezila je vždy jen na data týkající se občanů dané země. Podle této logiky by údaje o ruských oligarších byly sdílené jen s ruskými úřady, pokud by zároveň neprobíhalo jejich trestní vyšetřování v jiných zemích, což je absurdní situace, hlavně když vezmeme v úvahu, že tito muži byli nedávno sankcionováni v reakci na ruskou invazi na Ukrajině.

Bohužel ani německá, ani americká vláda neprojevily o Panama Papers moc velký zájem. Místo toho se soustředí na jachty. Upřímně, na jachtách kromě jejich symbolické hodnoty moc nezáleží. Podstatnější jsou offshorové společnosti a trusty. Sankce jsou jedním z důležitých nástrojů, ale najdeme i další. Spojené státy by například mohly prohledat kanceláře zakladatelů offshorových společností na americké půdě, vyslaly by tím signál, že tento typ činnosti není přijatelný. Bylo by to pro ně snadné. Ale to se nestalo.

Ruské elity běžně skrývají fakt, že vlastní luxusní domy, jachty a tryskáče a další finanční aktiva, prostřednictvím složitých offshorových struktur. Jak by se to dalo zastavit?

Myslím, že západní svět už dlouho považuje Vladimira Putina za problém, který lze kontrolovat ekonomickými pobídkami. Je ovšem zřejmé, že to nefunguje. Zastavit offshorové praktiky by vyžadovalo skutečně velké úsilí, jakýsi novodobý projekt Manhattan (krycí název pro utajený americký vývoj atomové bomby za II. světové války, pozn. red.), jehož cílem by bylo rozluštit záhady offshorového světa. Výpočetní kapacita k tomu určitě existuje. Otázkou zůstává, zda také existuje politická vůle. Zatím jsem o tom moc důkazů neviděl.

Proč si myslíte, že jsme ještě neviděli žádného většího ruského whistleblowera?

Kromě toho, že to chce odvahu, je k tomu, aby se člověk mohl stát whistleblowerem, zapotřebí také určitá míra svobody. Musí to být někdo, kdo naslouchá a chce něco skutečně změnit. Takový druh svobody je ovšem v zemi, jako je Rusko, kde Putin ty odvážné vraždí a vězní, velmi těžké najít.

Edward Snowden žije v Rusku. Přestože kritizuje Putinovu vládu jako zkorumpovanou, nemůže odjet, protože by čelil soudu v USA.

Snowden je pouze jedním dílkem skládačky v informační válce, kterou Rusko od minulého století vede proti USA. Pokud má proti němu americká zpravodajská služba důkazy, měla by je všem ukázat. Pokud ne, prezident Biden by ho měl omilostnit a přivítat doma. Je to opravdu jednoduché.

Jste spokojený s tím, jaký měl únik dat dopad?

Výsledkem Panama Papers jsem ohromen. To, čeho ICIJ dosáhlo, bylo bezprecedentní a jsem velmi potěšený, až hrdý, že se v důsledku Panama Papers udály velké reformy. Skutečným triumfem je také to, že došlo k následné novinářské spolupráci takového rozsahu. Bohužel to stále není dost. Nikdy jsem si nemyslel, že uveřejnění dat jedné právnické firmy by mohlo zcela vyřešit globální korupci, natož změnit lidskou povahu. Politici musí jednat.

Potřebujeme veřejně přístupné korporátní registry v každé jurisdikci od Britských Panenských ostrovů přes Anguillu až po Seychely, Labuan a Delaware. Hned. A pokud uslyšíte nějaké námitky, ty patří politikům, které by měli z jejich funkcí vyhodit.

Od roku 2016 byly zveřejněny tisíce příběhů z Panama Papers. Jsou tu ještě nějaké, o nichž by se podle vás měl svět dozvědět?

Takových příběhů existuje ještě nemálo. Jeden, který mě napadá, je o trustu se žlutými papírovými šeky, jenž pravděpodobně pro drogový kartel založila kolumbijská poradenská firma, u níž je podezření, že jí velká americká banka umožnila přímo použít svůj korespondenční bankovní účet u banky v Panamě.

Edward Snowden jednou zmínil váš případ jako ten nejlepší scénář pro whistleblowera: měl jste velký vliv — a stále zůstáváte anonymní a na svobodě. Vidíte svou roli také tak?

Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že vše proběhlo dobře, i když nic není dokonalé. Anonymita měla zjevnou výhodu v tom, že mi zajistila relativní bezpečí, ale také to něco stálo, například jsem nemohl udržovat problémy spojené s Panama Papers na očích veřejnosti podobně, jako to dělal Snowden při odhalení odposlechů NSA. Samozřejmě on za to do jisté míry zaplatil svou svobodou. Vždy tu jsou nějaké kompromisy.

Co vás uveřejnění Panama Papers naučilo o whistleblowingu?

Řekl bych, že to nejdůležitější, co můj příklad ukazuje, je, že zasadit se o podstatnou změnu, a přesto si udržet dobrý život, je sice nejspíš dost vzácné, ale přece možné. Ale chce to hodně práce i štěstí, abyste byli vždy o krok napřed.

Je něco, co byste doporučil potenciálním whistleblowerům?

Říkat pravdu o citlivých záležitostech není nikdy jednoduché. Řekl bych, že nedoceněným faktorem zůstává právě to, jak těžké je udržet si vyrovnanou mysl. Ať už mluvíte s novináři, nebo s vládními úředníky, připravte se na to, že všechno postupuje jen velmi pomalu. Čas od času je proto důležité jen tak dýchat a přemýšlet i nad něčím jiným.

Pokud byste mohl vrátit čas, udělal byste to znovu?

Okamžitě.

 

Autoři textu: Frederik Obermaier a Bastian Obermayer, Der Spiegel; autorka české verze: Mahulena Kopecká
Autor úvodní fotografie: Paper Trail Media

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podporujte naši práci.

The post Tajemný zdroj Panama Papers po letech promluvil, zmínil i Jána Kuciaka appeared first on investigace.cz.

Koncem června proběhl Světový den whistleblowerů. Jednalo se o mezinárodní příležitost oslavit odvážné lidi, kteří kvůli nedokonalé právní úpravě často riskují svou práci a svobodu, aby bojovali proti korupci a dosáhli ve své zemi spravedlnosti. Tuto situaci by měla zlepšit jejich legislativní ochrana, jež ve většině zemí zatím zcela chybí. Evropská unie proto nařídila svým členským státům, aby do konce roku implementovaly ochranu whistleblowerů do svých zákonů. Jediná země, která má k implementaci směrnice skutečně blízko, je, světe div se, Česko.

Korupce v čase pandemie

Jen během prvních šesti měsíců pandemie se na Transparency International v 60 zemích světa obrátilo více než 1 800 lidí, aby nahlásili korupci a požádali o pomoc v záležitostech souvisejících s pandemií covidu-19.

Ohlášené případy ukazují, jak korupce podkopává systémy zdravotní péče a omezuje přístup obyčejných občanů k léčbě i osobním ochranným prostředkům, zatímco vybrané skupiny profitují na státních zakázkách i z nezákonného prodeje zdravotnického materiálu potřebného v době pandemie. To vše v situaci, kdy si nedostatečně vybavený zdravotnický personál pravidelně stěžoval na nebezpečné pracovní podmínky.

Korupce v těchto případech jednoznačně ohrožuje zdraví a mnohdy se stává pro konkrétní lidské životy i osudnou. Svědci nekalých praktik tak mohou svým upozorněním přispět nejen k ochraně životů, ale i veřejných financí.

Pět let s Panama Papers

Podobní lidé však často nemají možnost promluvit, a v případě, že se jim to podaří, musí čelit pomluvám, diskreditacím. Bez silné a solidní právní ochrany proto mohou oznamovatelé nekalých praktik i jejich rodiny zažívat osobní, profesní nebo právní útoky. Výsledkem většinou bývá narušený psychický i fyzický stav whistleblowera či jeho blízkých. 

Přestože se ve světě stále více uznává zásadní role těchto lidí při budování spravedlivé společnosti, je zapotřebí přijmout naléhavá opatření na jejich ochranu. Důležitý význam whistleblowerů dokládají skandály, které svým svědectvím odhalili, což může napomáhat nutným změnám k ozdravení korupcí zasažené společnosti. 

V EU si zatím moc zemí dobře nevede, Česko a Slovensko jsou výjimky

V tomto duchu proto Evropská unie přijala před dvěma lety přelomovou směrnici o ochraně whistleblowerů, jejímž smyslem je zajistit bezpečné odhalování zneužitých pravomocí. Lhůta pro implementaci této směrnice je do 17. 12. 2021, kdy by v každé členské zemi měla vstoupit v platnost patřičná národní legislativa v souladu s iniciativou EU. Stanovený termín se rychle blíží, avšak žádná z 27 zemí zatím neučinila výrazné adekvátní kroky. Zpráva zveřejněná před čtyřmi měsíci naopak zjistila, že většina členských států v procesu transpozice markantně zaostává, přičemž dvě třetiny z nich ještě ani nezačaly nebo pokročily jen minimálně. Pouze jedna země, Česká republika, učinila podstatný pokrok a svému parlamentu předložila návrh zákona o ochraně oznamovatelů. Výjimkou je taky Slovensko, které jako jedna z prvních zemí v EU přijalo zákon na ochranu oznamovatelů protispolečenské činnosti už v roce 2014. Dlouho byl jenom na papíře, než byl v roce 2019 nahrazen novým zákonem. Ten se se směrnicí liší jen minimálně.

 Úplně překvapující informace to ale není, neboť snaha o legislativní úpravu whistleblowingu se v Česku objevuje opakovaně, z dosavadních návrhů však dosud nebyl ani jeden přijat. K tomu aktuálnímu obdrželo ministerstvo spravedlnosti 231 zásadních a 220 doporučujících připomínek. Ministerstvo poté uvedlo, že je zohlednilo a stanovilo účinnost zákona, pokud jej parlament schválí a prezident signuje, k datu určenému EU, tedy 17. prosince 2021. Právnické osoby pak budou muset do konce března 2022 vytvořit systém pro přijímání a vyřizování oznámení. Za nedodržení tohoto termínu by mohly dostat až milionovou pokutu.

Zdroje a jejich bezpečí

V praxi to znamená následující. Jakmile nová česká právní úprava vstoupí v platnost, budou muset podniky a instituce zavést postupy a bezpečné kanály pro přijímání a šetření oznámení – takzvaný vnitřní oznamovací systém. Jeho součástí by měla být i opatření k ochraně totožnosti oznamovatelů a stanovení osob zodpovědných za přijímání a prošetřování oznámení. Volba formy oznámení je v podstatě odvislá od samotného oznamovatele – instituce musí umožnit, aby své zprávy mohl předávat písemně i ústně. Oznamovatel má dále právo být informován o závěrech šetření, a to do třiceti dnů ode dne přijetí oznámení. 

To bude možné podat i mimo vlastní podnik přímo u ministerstva spravedlnosti. Tato instituce pak bude fungovat jako prostředník mezi oznamovateli a příslušnými orgány, jež mohou přezkoumávat dané oznámení protiprávní činnosti. I z tohoto důvodu je v zájmu firem, aby byl jejich vnitřní oznamovací systém důvěryhodný a jednoduchý. V opačném případě jej oznamovatelé nejspíš nevyužijí a obrátí se rovnou na ministerstvo. 

Návrh zákona, který schválila vláda České republiky, by mohl být přijat ještě před říjnovými volbami. Pokud ale jednání ve výborech nepokročí (další projednávání bude možné od 12. 7. 2021), existuje jen malá možnost, že by Sněmovna zákon odsouhlasila v září po letních prázdninách. 

Autorka textu: Nina Kodhajová
Zdroj úvodní fotografie: Canva Premium

The post Potřebná ochrana whistleblowerů v Česku je na dosah appeared first on investigace.cz.

Na začátku každé kauzy je zdroj. Občas jsou to běžně přístupné online databáze, jindy zase lidé, kterým jejich rozhodnutí poskytnout informace ve veřejném zájmu může změnit život. Často k horšímu.

Ať už jde o naštvaného policistu, státního úředníka, fotbalového funkcionáře nebo hackera, všichni se v určitém okamžiku svého života rozhodli, že už se nechtějí podílet na něčem, s čím morálně nesouhlasí.

Někteří whistlebloweři si přejí zůstat anonymní, jiným popularita nevadí. Pro některé je rozhodnutí postoupit kritické informace médiím „sebevražedné“, pro jiné způsob, jak mít čisté svědomí. Politici označují whistleblowery za „nepřátele lidu“, „odporné zrádce“ (Donald Trump, 2019) nebo „nejnebezpečnější lidi na světě“ (Henry Kissinger, 1971). Veřejnost jim ale vděčí za mnohé. Whistlebloweři totitž dokáží vnést světlo a fakta do velkých a temných schémat, která by nejen veřejnosti, ale i novinářům jinak zůstala skryta. Nebo minimálně neprokazatelná.

Ať už jde o propojení organizovaného zločinu a politiky, tunelování státního rozpočtu, porušování základních lidských práv či jakékoliv další zneužívání moci, bez whistleblowerů bychom toho věděli jen zlomek.

Jako investigativní novináři se často musíme spolehnout právě na tyto jedince. Jejich nezastupitelnost nejen z globálního, ale i z českého hlediska se ukázala v kauzách jakými byly například nedávné FinCEN Files, kdy vyšlo najevo, že banky selhávají v boji proti praní peněz. A nebo dnes už legendární aféra Panama Papers, která odhalila, jak se zneužívají offshore destinace k zakrytí reálných majitelů firem, což platí i o případu Ázerbájdžánské pračky na peníze zkoumající tunelování ázerbájdžánského státního rozpočtu tamními politiky nebo o skandálu, jenž zásluhou Edwarda Snowdena odhalil plošné špehování tajnou službou USA.

Galerii nejznámějších českých whistleblowerů najdete zde:

Povinnost je chránit zdroj

Naše povinnost jako médií je tato data ověřit, analyzovat, dát do souvislostí a zpřístupnit ve veřejném zájmu, aby si lidé mohli utvářet názor nebo se rozhodovat na základě ověřitelných faktů, nikoli dojmů.

Přestože EU vydala směrnici o ochraně whistleblowerů, i nadále se tito odvážní jedinci mohou dostat do problémů. Naší maximální prioritou je proto jejich ochrana a to za každou cenu. O tom, jak nám mohou bezpečně whistlebloweři předávat tipy a jak s nimi poté nakládáme, si můžete přečíst zde. 

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.

The post Zdroje a jejich bezpečí appeared first on investigace.cz.